Zahrada květin Gracidee

10. července 2017 v 16:50 | Enwy

Zahrada květin Gracideas je opuštěná zahrada zámeckého komplexu, který se nachází na druhé straně úpatí hory Mt. Ember. Žije tu mnoho pokémonů, kteří tu píší své příběhy v míru a klidu. Pokud budete mít štěstí, naleznete i nějakého Shaymin. Většinou bývají přátelští, ale velmi plaší. Lidé si z generace na generaci vypráví příběhy o tom, že jedné noci se na louku shromážní všichni Shaymin, aby se mohli společně dotknout jarních květin Gracidea a změnit se v nebeskou formu svého já.

Gracidea anime.png

Gracidea
Samozřejmě sem může přijít každý. Říká se, že natrhaná kytice Gracidee je znamením tisíce díků, je jako, kdybyste říkali: "I give all of me to you," = "Dávám ti vše mé/z mé maličkosti." Pokémoni, kteří mají kladnou povahu, toto místo zbožňují. Nesmí se zde chytat ani narušit poklidný život pokémonů.

1. S kým jdete
2. Co děláte

(Pokud trháte kytici květin, je třeba to poznamenat buď na začátek nebo na konec příspěvku zvlášť.)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Enwy Enwy | 20. července 2017 v 16:24 | Reagovat

1. Charizard/Garlandolf; Gardevoir/Raviel; Cutiefly/Chibi-san; Zubat/Armytile; Skarmory/Vylon-Omega

2. Část 1/2
Divočina a příroda byla skvělá. Chybělo mi sice jídlo, které jsem zase zapomněla dokoupit, ale říkala jsem si, že odteď budeme žít trochu zdravěji a v případě hladu se nacpeme bobulemi. "Ravieli?" zeptala jsem se, když můj Gardevoir zmizel z dohledu. Raviel se objevil mezi stromy a pak se ušklíbl. "Jsem jsem odhalen..." řekl s pobaveným hlasem. Byť už nevyskakuje moc často z pokéballu a nemá ve zvyku utíkat zkoumat svět, trocha ninji v něm zůstala. "Nebyl jsi odhalen. Zavolala jsem to ticha tvoje jméno. Kdyby ses neozval, neodhalila bych tě," zasmála jsem se a Gardevoir zmateně zamrkal. "O-oh," vydechl. Po chvilce chůze jsem si uvědomila, že asi míříme na druhou stranu než jsme původně plánovali. "Potřebuješ mít lepší orientační smysl," poznamenal Raviel a já se jen ohnala zasyčením. "Nepotřebuju!" křikla jsem. Vytáhla jsem pokéball. "Mám orientační vílu," usmála jsem se a vyhodila kulatou věc do vzduchu. Stříbrné světlo se zformovalo do tvaru malého huňatého pokémona. "Heyo, Chibi-san," zazubila jsem se a Cutiefly se protáhl. "Hoi," usmál se. Úsměv jsem mu vrátila a pak přešla k věci. "Senpai, myslím, že si musíme promluvit," řekla jsem, extrémně vážným hlasem. Chibi překvapeně zamrkal. "A-ano...?" řekl nejistě. Nadechla jsem se. Cítila jsem, jak Raviel vedle potlačuje smích. "Jde o to, že..." Odmlčela jsem si. "Ztratili jsme se! Jsme úplně mimo trasu!" vyjekla jsem zoufale. Chibi chvilku nechápavě koukal a pak se začal smát. "A to je všechno?" - "Jak 'to je všechno'?! Tohle je smrtelně vážná situace!"
Chibi nás vedl dále. Říkal, že je mu ta cesta nějaká povědomá či instinkt mu říkal, že jdou správně. Radostně jsem přikývla, protože jsem nemusela rozhodovat, kam se jde. Můj orientační smysl byl špatný i doma. "Oh, kami-sama," zmohla jsem se jenom, když jsem uviděla tu nádheru. Raviel taky vykulil oči. "To je... hustý místo," promluvil tiše. "Uhm, tohle nevypadá moc jako místo, kam jste chtěli jít, že?" zeptal se Chibi a já zakroutila hlavou. "Ne, ale vypadá to jako ostrov Sun, nemyslíš?" zazubila jsem se. Naše první setkání s Chibim proběhlo na louce. "Můžeme tu na chvilku zůstat," rozhodla jsem a vytáhla zbytek pokéballů. Nemohla jsem přeci dovolit, aby to neviděli ostatní. "Garlandolfe, Králi destrukce; Vylon, Královno Armageddonu," vyvolala jsem je ven a oni se zformovali přede mnou ze stříbrné záře. "Armytile, Fantome chaosu, shine!" A objevila se i Zubat. Garlan se rozhlédl kolem a jakmile spatřil Raviela, přiskočil k němu. "Huh? Ty máš sluníčkovaté tetování?" ptal se. Raviel zmateně zakroutil hlavou. "Co? Žádné sluníčkovaté tetování nemám," odpověděl a Garlan přistoupil k Chibimu. "Vy máte sluníčkovaté tetování, Chibi-san?" Zasmála jsem se a poplácala svého kolose na rameni. "Garlane, nejsme na louce na ostrově Sun. Tohle je na zemi. V naší dimenzi," smála jsem se. Garlan obdivně přikývl a zamáchal křídly. Když to Garlan vyslovil, všimla jsem si, že Chibiho popadla nostalgie. Natáhla jsem se a objala ho. "To bude v pohodě. Stojím při tobě. Vždycky budu," šeptla jsem a zadívala se na louku plnou růžových květin. Skarmory roztáhla křídla. "Kde to jsme?" zeptala se a Chibi vyskočil z mého objetí. "Vypadá to, že jsme na louce květin Gracidea. Mírumilovné místo bez rivality a násilí," promluvil. Nepotřebovala jsem vědět více. Rozeběhla jsem se, míříc do středu louky. "Kdo je poslední u toho stromu, je papaya berry!" křikla jsem se smíchem. Nad sebou jsem rázem uslyšela tlukot křídel a za sebou nějaké Zubatino řvaní, které se stále přibližovalo. Tentokrát vyhraju!
Ehm... tak nakonec asi ne. Jako první byl Charizard, který triumfálně předstíral, že se o ten strom opíral už milion let, než jsem tam doběhla. Jako druhá byla Skarmory a pak Raviel těsně za ní. Zubat jednou pro vždy nebyla poslední. Chibi nezávodil a kochal se přírodou. Určitě si přitom myslel, že jsme anti-kulturní aktivisti, když místo toho, abychom se kochali přírodou, tak se ženeme na casting filmu Zběsile & rychle 9. "Máme něco k jídlu?" zeptal se Garlan a nakoukl mi přes rameno, když jsem hrabala v batohu. "Máme. Není nic zdravějšího než... bobule!" řekla jsem a vytáhla tašku na berry. Garlan ihned ucouvl do okolí pěti metrů a najednou se začal strašně zajímat o kytičky. "Bobule jsou zdravé. Dejte si," pobídla jsem své pokémony a každému cpala berry. Cutiefly si s radostí dal a Skarmory také. "Garlane, Ravieli, chcete?" zeptala jsem se a jednu si strčila do pusy. Raviel zakroutil hlavou. "Nemáš místo toho něco... zdravého ale jiného?" zeptal se. Vytáhla jsem dva sendviče. "Mám poslední dva. Cesta zpátky bude bez nich krutá a nesnes-" - "Dej je sem," řekli Garlan a Raviel jednohlasně. Podala jsem jim celou tašku a oni se o sendviče podělili.
"Co budeme dělat?" zeptala jsem se a dojedla i druhé berry. Něco jsem si uvědomila. "Kde je Armytile?" zeptala jsem se a rozhlédla se. Nikde nebyla vidět. Postavila jsem se na nohy a v ruce měla další Oran berry. Chibi se také spěšně zvedl. "Army! Armytile!" zavolala jsem. Zubat nikde nebyla. Když Garlan zjistil, že hledáme Armytile, v pohodě si pokračoval v jezení sendviče. "Co budeme dělat?! Ztratil se nám člen rodiny!" vypískla jsem panicky. Skarmory do mě drkla, snad abych se uklidnila. Raviel vrhl tázavý pohled na Garlana. "Garlane... proč ji nehledáš?" zeptal se. Garlan strčil zbytek sendviče do pusy a povzdechl si. "Já ji můžu najít kdykoliv. Nechám hledat i ostatní," pokrčil rameny. Vyznělo to jako výzva, kterou jsem přijala. "Dobře. Koukej, jak ji najdu," rozhodla jsem a rozeběhla se na louku. "Půjdu s tebou," zavolal Raviel a já mu jen věnovala vděčný pohled. Charizard se zase nakrkl. Mocným máchnutím křídly se ke mě dostala zvedl mě do vzduchu. "Ráda si děláš všechno těžší?" zeptal se vážně. Pokrčila jsem rameny. Za mnou letěl Chibi. "Když chceš najít Rattatu, co uděláš?" zeptal se Garlan a letěl čím výš a výš. "Ehm... půjdu ho hledat?" - "Odpověď zní: Ne. Nastražíš past." A pustil mě. Letěl za mnou a těsně nad zemí to vytočil. Složil mě k zemi, jemně a přistál jako raketa. "Nedělej si všechno složitější. Koukej, jak je to snadný," promluvil. Vypálil do vzduchu plamenomet. "Já jsem Král destrukce Garlanolf! Jsem nejsilnější na světě a nikdo mě neporazí! Nikdo mi nevezme můj titul!" zařval. Chvilku bylo ticho. Pak se odněkud ozval Zubatin vřískot. "Né! Já jsem nejsilnější! Vyzývám tě na souboj!" křičela přes celou louku. Ohlédla jsem se a začala jsem se smát. "Jak ses tam dostala?" ptala jsem se a Zubat uhnula pohledem. "No... ztratila jsem se, samozřejmě! Jinak bych skončila první!" vyjekla, málem až dotčeným hlasem. Vrátili jsme se ke stromu. "Co budeme dělat teď? Začínám se nudit," povzdechl si Raviel a lehl si, aby se díval na mraky. "Zubat, nechceš Oran berry?" nabídla jsem jí. Zubat berry ihned vzala a strčila ho do pusy. Poté jsem vrhla významný pohled na své létající kamarády. "Závod?" navrhla jsem. Všichni byli najezení, takže ani jeden z nich neměl chuť závodit. "Tak... běžecký závod?" Raviel se prudce posadil. "Ano!", ale zbytek jen zakroutil hlavou. Chvilku jsem přemýšlela, co by se tak dalo hrát na louce, která měla vysokou trávu a mnoho stromů okolo...

2 Enwy Enwy | 20. července 2017 v 16:25 | Reagovat

[1]: Část 2/2
"Mám to! Pojďme hrát schovku!" navrhla jsem. Vyměnily si pohledy a pak přikývli. "Dobrá, když jinak nedáš..." Nadšeně jsem výskla. "Yeey! Nepykám!" - "Nepykám!" - "Nepykám!" Raviel se Skarmory byli zaraženi. "N-nepykám...?" řekl pomalu Raviel. Skarmory zakroutila hlavou. "Já taky ne." Dívali jste se, kdo nezařval nepykám. Byla to Zubat, která nemohla řvát kvůli moc velkému soustu berry. "Hej! To není fér! Neměla jsem šanci-" - "Počítej, Army!" křikla jsem a rozeběhla se. Zubat v rychlosti dojedla své berry a vztekle zavrčela. Začala však počítat. Řvala dost nahlas. Rychle jsem se sehnula k zemi a skryla se do trávy. Hned vedle mě přistál Chibi. "Jsem ráda, že jsem červená. Nejsem moc vidět," šeptla jsem a Chibi se pousmál. "Nejsi červená, jenom nosíš červenou," poznamenal chytrácky a já si jen odfrkla. "Dobrá dobrá... Jsem si jistá, že Skarmory a Charizard to mají rozhodně těžší než já," smála jsem se potichu. Sledovala jsem, jak se Zubat otáčí a začínala hledat. Skrčila jsem se jak nejvíce jsem uměla, abych nebyla vidět. "Ha, Garlandolf!" ozval se křik Armytile. První parťák dole. Nastalo ticho, přerušované jenom šuměním kytiček a stromů ve větru. Když v tu ránu se ozval další křik. "Ha! Vylon!" Skarmory vyletěla ze své skrýše a posadila se u stromu. Zubat šla hledat Raviela. "Je čas, Chibi!" křikla jsem a odlepila se ze země. Doufala jsem, že jsem dostatečně rychlá, abych přeběhla louku a mohla Armytile zapykat. Chibi letěl za mnou. Už jsem tam skoro byla, když se na mě Zubat vrhla. "Deset dvacet Enwy!" křičela vítězně. Odfrkla jsem si a šla se posadit ke Skarmory. "Tak, jak šlo skrývání se?" zeptala jsem se, abych navodila konverzaci. Skamory se jen ušklíbla. "Není jednoduché mít železné tělo," odpovídala ochotně. Přikývla jsem. "Cítíš se pak nějak těžší nebo-" - "Deset dvacet Raviel!" křikla Zubat a Raviel vyšel ze své skrýše. Téměř bych si ho nevšimla, Zubat byla vážně dobrá. Posadil se ke Garlanovi a začali něco vážně probírat. "Už zbývá jenom-" - "Deset dvacet Zubat!" ozvalo se za mými zády. Chibi to vyhrál! "Ale... jak? Jak jsem si tě mohla nevšimnout?" Chibi pokrčil rameny. "To jsou... zkušenosti s prostorem?" Chvilku jsme na něj zírali a pak se začali smát. Druhá hra se nekonala. Většina usoudila, že je to moc... dětinská hra. Poflakovali jsme se louce a užívali si větru. Garlan usnul, Raviel se zakoukal na oblohu, Zubat skřípala zubama a vymýšlela plán, jak Garlana svrhnout z trůnu nebo se to alespoň tak  zdálo. Seděla jsem u stromu a ruku měla na Skarmoriném železném plátu.
"Chibi?" zeptala jsem se. Moje malá orientační víla ke mně přiletěla blíže. "Co se děje?" zeptal se s úsměvem. Nadechla jsem se, najednou jsem vypadala strašně vážně. "Víš... říkal jsi, že pokud se ti tu nebude líbit, vrátíš se na ostrov Sun. Kdyby se to stalo a... třeba tentokrát Raviel by byl označený sluncem... je nějaká šance, že..." Odmlčela jsem si. Bylo těžké to vyslovit. "Že...?" řekl Cutiefly a podíval se na mě. Po chvilce přemýšlení jsou zakroutila hlavou. "Uhm, že je to možné? Chci říct, aby byl označený někdo další?" zeptala jsem se. Nebylo to to, na co jsem se chtěla zeptat, ale uznala jsem za lepší, když se na to ptát nebudu. Chibi se pousmál. "No, samozřejmě. Solari si náhodně vybírá neoznačené, takže nevidím důvod, proč by to nešlo.
Přikývla jsem a zvedla se na nohy. "Máš pravdu. Život je celkově o náhodě. Díky, Chibi," usmála jsem se. Sehla jsem se a začala jsem sbírat květiny. Něžně jsem je vytrhla. Vzpomněla jsem si totiž, že mají nějaký význam, ale za Arceuse jsem si nemohla vzpomenout, jaký význam to byl. Byla by škoda nemít u sebe pravděpodobně nejkrásnější květiny světa. Kytici jsem provizorně svázala delším stonkem, který jsem našla. Garlan se už probudil a celý můj tým na mě koukal, co dělám. Když jsem byla se svým dílem hotová, přišla jsem blíže. "Týme!" zavolala jsem se zářivým úsměvem. "Víte, co znamená, když někomu dáte květ-"
V tu chvilku zafoukal silný vítr. Omylem jsem kytici pustila a květy se rozlétly na všechny strany. Každý z mého týmu skončil s malým květem z kytice na těle. Když jsem to uviděla, usmála jsem se. "Život je o náhodě..." zašeptala jsem. Zvedla jsem hlavu. "Dávám vám všechno, z mé maličkosti," zazubila jsem se...
- Použito 5x Oran berry (1x Cutiefly/Chibi-san; 1x Skarmory/Vylon; 2x já/Enwy, 1x Zubat/Armytile), 2x sendvič (1x Charizard/Garlan, 1x Raviel/Gardevoir)
(Off-story bonus: Garlan se začal smát. "To bylo trochu moc... trapné, nemyslíš?" Jakmile to řekl, začala jsem se červenat. "B-baka! Snažím se vytvořit trochu dojemnou scénu, proč ji kazíš?" Garlan a Raviel se začali smát. Když to Chibi uviděl, přistoupil ke mně. "Neber si je moc k srdci, Enwy. Je dobře, že i v takové malé hrudičce se nachází tolik pocitů." A Garlan chytil záchvat smíchu.)

3 [A] Drobeček [A] Drobeček | 20. července 2017 v 16:50 | Reagovat

[1]: [2]: Všichni si neplánovanou návštěvu zahrady moc užili.
Charizard +10% lásky (Enwy 2x sendvič), +13% štěstí
Cutiefly +10% lásky (Enwy 2x sendvič), +18% sehranosti (5% Oran berry), +19% štěstí
Gardevoir +10% lásky (Enwy 2x sendvič), +17%s sehranosti (3% sendvič), +15% štěstí
Zubat +10% lásky (Enwy 2x sendvič), +9% sehranosti (5% Oran berry), +9% štěstí
Skarmory +10% lásky (Enwy 2x sendvič), +14% sehranosti (5% Oran berry), +18% štěstí

4 Drobeček Drobeček | 16. září 2017 v 17:38 | Reagovat

1) Torterra / želvák; Jumpluff / svačinář; Shedinja / hmyzák; Skarmory; Pikachu / Envie; Jolteon / Haru
2) Piknik, povídání (vzájemné šikanování :D), na konci trhání Gracideie

PART 1

"Jsi si jistý, že jsme se neztratili?!" houkl na mě Torterra, když jsme už po několikáté prošli kolem stejného stromu. S želvákem a Shedinjou jsme se totiž procházeli po lese ve snaze najít cokoli alespoň trochu zábavného, místo toho jsme ale chodili pořád dokolečka. Hmyzáka jsem vyslal vysoko do korun stromů, aby nás odsud dostal, už dlouho se ale nevracel.
"Samozřejmě, že jsme se neztratili! Znáš přece můj orientační smysl, není možné, abych se ztratil..." prohlásil jsem a s každým dalším slovem o tom začínal víc a víc pochybovat. "Tohle je přece jiný strom, než předtím! Podívej, má tady zlomenou větvičku, to ten předchozí neměl..."
"Tu jsi zlomil ty, když jsi o ní před hodinou zavadil..." povzdechl si Torterra. "Navrhuju usadit se tady, dát si něco k jídlu a počkat, než se Shedinja vrátí," řekl a bez čekání na odpověď se natáhl na zemi.
Chtěl jsem něco namítnout, když tu jsem ale zaslechl šustění listů vysoko nad námi. Pohlédl jsem nahoru a spatřil Shedinju, který se k nám s veselým výrazem vracel.
"Kus cesty na západ je nádherná zahrada!" zvolal. "Pojďte za mnou, povedu vás!"
"No jestli jsi z toho ty, věčný pokerface, tak nadšený, tak to musí být fakt něco," zasmál jsem se a pokynul Torterrovi, aby se zvedl. "Pojď, jíst můžeme i tam!" zazubil jsem se.
"Ale já už nemůžu!" kňučel želvák. "Víš, jak těžký je tahat na zádech strom a všechny ty šutráky?"
"Tak my půjdem bez tebe," pokrčil jsem rameny a vydal se za hmyzákem. "Jak já se těším, až si dám sendvič! Mňam, ten šťavnatý salát v něm!" zasmál jsem se a ohlédl se přes rameno na želváka. Torterra, jen co zaslechl slovo 'sendvič', vystřelil z místa.
"Ale dostanu za tu námahu DVA sendviče!" zvolal a rozeběhl se za námi...

Shedinja měl pravdu. Když jsme se po půl hodině dostali z lesa, vyskytl se nám výhled na nádhernou zahradu, plnou růžových květin. Chvilku jsem tam jen tak postával, oslněn tou krásou, pak jsem se vzpamatoval a vytáhl z kapsy čtyři pokebally. O tenhle výhled prostě nikdo nesměl přijít.
Vypustil jsem ven Jumpluffa, Skarmory, Envie a Jolteona. Pokemoni na mě chvilku nechápavě zírali, pak byli jeden po druhém oslněni výhledem. Naše užaslé mlčení přerušil až Torterra.
"Hele, vypadá to fakt hezky, to jo, ale neslíbil jsi mi dva sendviče?"
Polekaně jsem uskočil, když se želvák ozval. "J-jo, jasně," řekl jsem a rozhlédl se kolem. "Zajdeme k tomu jezeru, tam si všichni dáme něco k jídlu, oke?" navrhl jsem a ukázal na jezero uprostřed zahrady.
"Có!? Další chození?" povzdechl si želvák, ale přikývl. "Tři sendviče!" zvolal triumfálně a rozeběhl se směrem k jezeru.
"Nééé!" zaskučela Envie, když želvák vtrhl do zahrady. "Podupe všechny Gracideie, zastavte ho někdo!" volala zoufale.
"Whoops," polekal jsem se a povolal Torterru rychle do ballu. "Díky za připomenutí. Pojďte všichni za mnou, ať vyšlapeme jen malou cestičku," rozkázal jsem a vykročil do moře květin. Jolteon s Pikachu mě následovali, ostatní jednoduše letěli.
Po chvilce, co jsme se brodili květinami, jsme dorazili k jezeru. Málem bych se znovu zastavil a obdivoval krásný výhled, kdyby mi z pokeballu v ruce nevyskočil ven Torterra. "Tak co je s tím jídlem!?" houkl na mě a rozhlížel se kolem. Zasmál jsem se, shodil ze zad batoh a vyhrabal z něj dva sendviče. "Jen dva? Slíbil jsi mi tři!" postěžoval si želvák.
"Tři, kdybys došel až k jezeru. Jenže jsi nemotorný jak tank, nemůžu dovolit, abys zadupal všechny tyhle..." zarazil jsem se a otočil na Envie. "Jak že jsi říkala, že se ty kytky jmenují?"
"Gracideie," informovala mě s úsměvem Pikachu.
"Díky. Zadupal by jsi všechny Gradecie, to přece nemůžu dovolit," zazubil jsem se na želváka. "Mno, když už se cpe Torterra, nenechám vás přece ostatní hladově koukat, že? Pojďte, pro každého je tu něco," zvolal jsem a sundal si kápi. Rozprostřel jsem ji na zemi a začal na ni vykládat všelijaké pochoutky, co jsem s sebou nosil.
Každý pokemon si vzal, na co měl zrovna chuť. Skarmory zobal granule, při čemž se rozhlížel kolem, jako by čekal, až odhalíme, že jsme mu jídlo otrávili. Envie pro sebe zabavila jahody a Haru se pustil do granulí pro eeveeluce. Jumpluff se spokojil se svou zmrzlinou, já si dal jeden donut s modrou polevou a Shedinja, který nepořeboval jíst, se pustil do prozkoumávání okolí. K tomu si každý ještě vzal lahev vody na zapíjení, jen já si vzal sodu, protože na mě už nezbylo.
"Takže... ty o téhle zahradě něco víš? Když znás názvy těch Gradeicí..." optal jsem se Envie.
"Gracideií," opravila mě Pikachu, když dožvýkala jahodu. "Ano, znám," usmála se zasněně. "Nejenom, že je tohle místo tak nádherné, ale podle legend tu dokonce žijí shayminové! Nedivila bych se, kdyby tohle bylo to nejhezčí místo na světě! Podívej se kolem sebe," vydechla nadšeně Envie. "Tohle místo je úplně netknuté lidskou rukou, Gracideie kam se podíváš a kromě zvuků přírody nádherné ticho! Je to skvělé místo jak na romantická setkání, tak i na relaxaci s přáteli..."
"Dobrý, dobrý, díky za info," přerušil jsem rychle Pikachu, aby se tu nezačala roztékat nadšením. "Takže tohle jsou Graci-" zarazil jsem se, abych to řekl správně, "Gracideie?" ujistil jsem se. "A co je na nich tak speciálního?"
"No, kromě toho, že podle legend jsou magické," začala Pikachu, "...ukazují mimo jiné tomu, komu je dáš, neskonalý vděk, přátelství nebo až lásku," citovala. "A v jeden den, přesněji v noci, se zde scházejí Shayminové a když se dotknou květu Gracideie, promění se ve svou létající formu..."
"Uhm... takže teoreticky bych vám měl natrhat Gracideie, protože jsem vám vděčný, že mi pomáháte docílit mého snu?" zasmál jsem se nervózně. "Ehm... no, však víte... samozřejmě, že bych je natrhal, ale nebudu přece rvát kytičky kvůli vyznání svých pocitů, na to jsou i lepší metody," zazubil jsme se a snědl poslední kus donutu.
"Můžu jít do vody?" zajásal najednou Jumpluff, jako by si právě uvědomil, že je před námi jezero.
"Proč ne," zazubil jsem se. "Kdo chce do vody, následujte Jumpluffa! Shedinjo, byl bys tak hodný a dohlédl na ně?" poprosil jsem hmyzáka, který se zrovna vracel z obhlídky zahrady.
"Jasně, bez obav," usmál se pokemon a vydal se za Pikachu, Jolteonem a Jumpluffem, kteří se vydali koupat. "Tak poslouchejte, prckové! Ne že se začnete topit, všichni jste strašně těžký a mě se nechce vás tahat z vody!" zahřměl Shedinja. Neznělo to zas tak vážně, spíš jako by se snažil dostat do role zlého plavčíka.
"Vy nejdete?" optal jsem se Skarmoryho a želváka.
"Já mám lepší věci na práci," zazubil se Torterra a rozvalil se. "Musím odpočívat, ta dlouhá chůze mě strašně zmohla!" vysvětlil a za necelou minutu už spokojeně chrápal.
Tázavě jsem se zadíval na Skarmoryho, jako bych se ho ptal, co teď. "Ty nejdeš do vody?" zajímal jsem se.
"Voda mi nedělá dobře," prohlásil pokemon. "Proč ty nejdeš do vody? Lidi nereznou, ne?"
"Mno, ještě nikdy jsem rezavého člověka neviděl," zazubil jsem se. "Taky mi voda nedělá dobře... ehm, no, dejme tomu že ze zdravotních důvodů," prohlásil jsem a snažil se tím zakecat krutou pravdu, že neumím plavat.
Nastala chvilka trapného ticha. "Ehm..." odkašlal jsem si. "Říkal jsi, že tvým cílem je zaplnit znovu kaňon pokemony tvého druhu?" pokusil jsem se nahodit téma. "Jak to chceš udělat? Osvobodíš ostatní Skarmory, dovedeš tam nové, nebo..." nahodil jsem lenny face, "nové Skarmory zplodíš? Už máš někoho vyhlédnutého? Hé?" popichoval jsem Skarmoryho.
"C-co ti je do toho!" vyhrkl pokemon a přísahal bych, že se mírně začervenal. "Tobě nebudu nic říkat! Určitě se v tobě probouzí skrytý pytlák a jakmile bude kaňon plný, hned všechny uneseš!"
"Je to ta Skarmory, o které jsi mluvil, když jsem tě prvně potkal?" dotíral jsem dál, ocelový pokemon se ke mně ale bez odpovědi otočil zády a předstíral, že si mě nevšímá.
Další trapné ticho. "No tak promiň, nemyslel jsem to nijak zle. Chtěl jsem nahodit téma..." omlouval jsem se.
"Pěkně blbý téma!" zavrčel pokemon. "Až se ti někdo bude líbit, taky se ti budu vysmívat!"
"Takže se ti líbí?" zazubil jsem se.
"N-ne! T-takhle jsem to n-nemyslel!" vyhrkl Skarmory a já bych opět přísahal zrudnutí v jeho tváři. "Jenom... prostě..." mumlal rozpačitě.
"A co ona? Líbíš se jí?" zajímal jsem se dál.
"Na tvoje otázky už nehodlám odpovídat!" rozhořčil se Skarmory. "Nepřijde ti to trochu osobní?"
"Pff, neznám význam slova 'osobní'," chtěl jsem říct, ale to už bych hranici slušnosti zadupal do země. "Dobrá, dobrá, nebudu vyzvídat," prohlásil jsem. "Jen poslední otázka: Co bys udělal, kdybys jí znovu potkal?"
"Koho 'jí'? Vůbec nevím, o kom to mluvíš!" snažil se Skarmory vymluvit z odpovědi, když ale viděl můj výraz, povzdechl si. "Netuším..."
"Díky za odpověď," zazubil jsem se na pokemona. "Oke, dál nebudu vyzvídat. Slibuji ti, že se pokusím... ne, že najdu tu Skarmory, do které jsi-, ehm, tedy, chci říct, kterou hledáš," usmál jsem se na pokemona.
"Nevím, jestli se snažíš teď znít sympaticky, ale nejde ti to," ozval se za mnou posměšně Torterra, který se právě vzbudil.
"Hej, želváku! To se nedělá, odposlouchávat cizí rozhovory!" okřikl jsem pokemona, i když na tak nevinně vypadající tank se prostě člověk nemohl zlobit. Všiml jsem si, že se k nám blíží koupací trojice.

5 Drobeček Drobeček | 16. září 2017 v 17:40 | Reagovat

PART 2

"Tak co voda?" optal jsem se pokemonů.
"Skvělá!" zajásala Envie. "Proč jsi nešel s námi? Je to strašně osvěžující!"
"Zdravotní problémy!" vyhrkl jsem rychle.
"Ahá, tady někdo neumí plavat!" zasmál se želvák. "Co takhle Drobka do vody hodit? Znáte to, ne? Když někoho hodíte do vody, většinou se naučí plavat..."
"Nebo se utopí!" odfrkl jsem si. "Tohle fakt není chytrý nápad, želváku, styď se!"
"Já jsem pro," oznámil Skarmory s úšklebkem.
"Héj! To mám za to, co jsem ti slíbil?" zakňučel jsem a zoufale se podíval na Envie s Haru ve snaze najít v nich podporu.
"Zamítá se," prohlásil Jolteon. "Když se teď Drobeček utopí, kdo tě bude krmit?" pohlédl mazaně na Torterru.
"Ale něco na želvákově teorii bude..." promluvil Shedinja. "V zoufalé situaci se jeden naučí mnoha věcem..."
"Tak hele! Přestaňme se bavit o tom, jak utopit Drobečka, oke? Jak jsme se k tomu vůbec dostali? Kde se to zvrtlo?" stěžoval jsem si. Něco mě napadlo, pohlédl jsem tedy s ďábelským úsměvem na Torterru. "Co takhle hodit do vody želváka?"
"Nepříchází v úvahu!" vyplázl na mě Torterra jazyk. "Mě k vodě nedostanete!"
"Hm, pravda, museli by jsme tě tam dovalit," zavtipkoval jsem.
"Naznačuješ, že jsem obézní?!" zhrozil se želvák. "To není pravda! Já mám jenom těžký kameny na zádech! A taky strom! Představ si celý rok nosit na zádech vánoční stromeček..."
Ještě chvilku jsme se dohadovali o různých nesmyslech. 'Debaty' jsem se účastnil především já s želvákem, občas něco moudrého přihodil Shedinja nebo něco cynického Skarmory. Skarmoryho jsem ještě dost dobře neznal, ale u ostatních jsem viděl, že to, stejně jako já, berou jako legraci a ne jako slovní útoky.
Naše tlachání přerušilo až hlasité zakručení v mém a želvákově žaludku, jakýmsi zázrakem najednou. "Tady má někdo hlad," zazubil jsem se a začal se hrabat v batohu.
"Hele, nebyl Jumpluff celou tu dobu zticha?" uvědomil si najednou Haru. "Jumpluffe, nechceš se taky zapojit do Drobkovy hloupé diskuz- óóó..." přetnul Jolteon svou větu vydechnutím. Zatímco jsme žvatlali, Jumpluff odněkud vytáhl šest kornoutových zmrzlin a po dvou je umístil do svých chomáčků chmýří.
"Dá si někdo?" nabídl pokemon vesele. Jako první jsme po zmrzlinách skočili já se želvákem. "Mám i jahodovou!" zasmál se Jumpluff, což vedlo k tomu, že Envie vystřelila z místa jako blesk a hned si onu jahodovou zmrzlinu přivlastnila. Z čtyřnohých pokemonů měl se zmrzlinou problémy Haru, nedokázal ji totiž uchopit. Torterra s tím takové problémy neměl, protože celou zmrzlinu snědl na jedno sousto.
"Mám ti tu zmrzlinu podržet?" nabídl jsem se.
"Ne, nechci tě tím obtěžovat," odmítl Jolteon. Na chvilku se zamyslel. "Nemáš nějakou skleničku?"
"Mám plechovku," zapátral jsem jednou rukou v batohu. Položil jsem plechovku před Jolteona a sledoval, co s ní má v plánu.
Haru se snažil, ale zmrzlinu ne a ne uchopit. "Ehm... Dal bys mi prosím zmrzlinu do plechovky?" požádal mě nakonec. Přikývl jsem, vzal Jolteonovu zmrzlinu a položil ji do plechovky, která fungovala jako provizorní držák na kornout. Haru se vděčně usmál a pustil se do zmrzliny.
"Kde vlastně ty zmrzliny bereš?" zeptal jsem se svačináře, když jsem dochroupal kornout.
"To je tajemství," mrkl na mě Jumpluff mazaně.
"Co když je bere ze zadku!" zhrozil se Torterra. "Kapsy to nemá, batoh to nemá... No někde je musí brát! Začínám litovat toho, že jsem si vzal čokoládovou zmrzlinu..."
"Hahaha, né, kdepak," zasmál se Jumpluff. "Když budeš hodná želvička, jednou ti to možná prozradím!"
"Želvička!" vyprskl jsem smíchy. Torterra zdrobnělinu nejenom přetrpěl, ale dokonce to pochopil jako radu. Vykulil oči ve snaze tvářit se co nejvíc roztomile.
"Já už jsem hodná želvička, podívej," prohlásil. "Prozradíš mi své tajemství?"
"Uhmuhuhu," brblal Jumpluff, protože měl právě plnou pusu zmrzliny. "Hekdy hindy," zamumlal.
"Ale noták!" povzdechl si želvák, dál už se ale k tomuto tématu nevracel.
Po chvilce ticha jsem si s hrůzou uvědomil, že jsem Skarmoryho neseznámil s většinou týmu. "Ehm," odkašlal jsem si. "Skarmory, zapomněl jsem ti představit přítomné, promiň," zasmál jsem se rozpačitě. "Asi už jsi vyslechl jména všech, tak tedy jen stručně. Torterra, jedlík týmu, Jumpluff, náš svačinář, Shedinja, moudrost týmu, Envie, roztomilost týmu a Haru..." zamyslel jsem se, protože mě na Jolteona nic nenapadalo, "...laskavost týmu," prohlásil jsem nakonec. "Týme, tohle je Skarmory, 'něco' týmu," představil jsem ocelového ptáka pokemonům. "Když jsme se tak krásně představili, co takhle říct o sobě pár slov?" napadlo mě, aby řeč nestála.
"Vážně? Až teď tě napadá seznámit nás?" ucedil želvák. "No, ale rád začnu," zazubil se. "Jmenuji se Torterra, protože Drobeček je blbeček a nenapadlo ho jméno," zasmál se želvák a i přes moje protesty pokračoval, "...rád jím, spím a čtu si."
"Ty si rád čteš?" podivili se všichni přítomní.
"No jo, je toho hodně, co o mně ještě nevíte," prohlásil želvák tajemně. "Další!"
Podvědomě jsme utvořili diskuzní kolečko. Vedle želváka poletoval Jumpluff, pustil se tedy do svého představování.
"Hoi, já jsem Jumpluff!" představil se. "Taky ještě nemám jméno, ale Drobeček říkal, že svačinář se počítá, tak mi asi můžeš říkat tak. Mám rád zmrzliny a prázdné tlachání, kterého si u Drobečka určitě užiješ dost," zasmál se a podíval se vedle sebe, kdo je další na řadě - já.
"Je tohle nějaká nová tradice? Že si ze mě bude každý alespoň v jedné větě utahovat?" zasmál jsem se. "Hoi, já jsem Drobeček, trenér vás všech. Považuj mě prosím spíš za kamaráda, než nadřízeného, rozkazovat mi moc nejde. Taky mi moc nejde mluvit sám o sobě, takže... další, prosím!" zazubil jsem se.
"Haha, 'nejde mluvit sám o sobě', řekl vrchní egoista," vyprskl želvák. Všechny pohledy padly na něj. "No co, když se ve svém proslovu neponížil sám, musí to udělat někdo jiný, ne?" zasmál se.
Další byl Jolteon. "Ahoj, já jsem Haru," představil se. "Mám rád slunce..." prohlásil a jeho zasněný pohled padl na slunce, které už skoro zapadalo. Vypadalo to, že víc z něj nedostaneme, slova se tedy ujal Shedinja.
"Já jsem Shedinja, alias hmyzák. Preferuji klid a mír," prohlásil hmyzák stručně.
Předposlední byla Pikachu. "Ahoj," usmála se na Skarmory. "Já jsem Envie. Ze všeho nejvíc mám ráda hudbu, kdyby jste chtěli, někdy vám něco zazpívám," nabídla.
A jako poslední, Skarmory. "Já jsem Skarmory, pocházím ze Sevault kaňonu," prohlásil. "Mám rád Skarm- ehm, tedy..." zasekl se. "Nemám rád pytláky," řekl nakonec.
Usoudil jsem, že dnešní provokace bylo dost, nepoukázal jsem tedy na to, k čemu se Skarmory málem přiznal. "Táák, představování máme za sebou..."
"Dost opožděně," utrousil... Jumpluff? Že by se z něj rodil další cynik?
"Ano, dost opožděně," ušklíbl jsem se. "Zapadá slunce, navrhuji tedy večeři a jít na kutě. Druhý den by jsme si mohli zahrát pár her, pak se vydáme dál na cesty, co vy na to?"
Než stihl kdokoli cokoli namítnout, želvák se nadšeně rozkřičel. "Jíííídloooo!" volal a nebýt své váhy, začal by poskakovat. Zasmál jsem se a položil před pokemony krabičky s granulemi. Jolteon dostal zase speciální granule, Shedinja jídlo nechtěl a Jumpluff dal přednost zmrzlině.
"Dobrou chuť!" popřál jsem pokemonům a sám si vzal další donut s modrou polevou. Nevěděl jsem, jak se tomuto druhu donutů vlastně říká, ale vzhledem k tomu, jak výborný byl, rozhodl jsem se ho pojmenovat po sobě - Drobčí donut. (//much egoism xD)

Než jsme dojedli, slunce už zapadlo. Přemýšlel jsem, jestli pokemony na noc povolat do ballů, ale přišlo mi, že venku si určitě odpočinou lépe, takže jsem míčky opět schoval a místo toho z batohu vytáhl ručník.
"Až budete unavení, tady máte ručník, ať nespíte na zemi," informoval jsem pokemony. "Nejsem si jistý, kolik se vás tam vejde, takže kdo dřív příjde, ten pohodlněji spí," zazubil jsem se.
První se ke spánku uložila Envie, zabrala si půlku ručníku. Druhou půlku obsadil Haru. Byl to celkem komický pohled - oba pokemoni leželi na krajíčku ručníku, aby u sebe nebyli moc blízko, takže mezi nima vznikla mezera, do které by se vešly ještě dvě další Pikachu. Jumpluff ulehl mezi květiny, Torterra se jednoduše rozplácl na zemi. Já se Skarmory jsme byli stále vzhůru - netušil jsem, jaký důvod k tomu ocelový pokemon, ale já jsem prostě nedokázal usnout.
Pozorovali jsme hvězdy, které tuhle noc neobyčejně zářily. Připomnělo mi to moji první noc na cestách, to jsem byl vzhůru přes půlnoc, protože jsem nadšením z nového pokemona nedokázal usnout. První vzpomínka odstartovala sérii dalších vzpomínek z mých cest. Chycení Nincady, první odznak, bál a události s ním spojené - trapné vtrhnutí do pokoje spolubydlící, útoku Plasmy, pokec s Kie-něco týpkem... Pak vzpomínky na další odznaky, další pokemony, no prostě celková rekapitulace mého dobrodružství jako trenéra pokemonů. Když mi vzpomínky došly, zamyšleně jsem pohlédl na Skarmoryho, který stále sledoval hvězdy. Na tváři měl také nostalgický výraz, možná vzpomínal na hvězdy nad kaňonem...?
"Skarmory?" přerušil jsem pokemona z rozjímání. "Přemýšlel jsem, že bych ti dal nějaké jméno, chtěl bys?" zeptal jsem se.
"K čemu?" podivil se pokemon.
"No, až potkáme tu tvojí Skarmory. Předpokládám, že její trenérka jí taky dala jméno, tak aby tě ona nemusela oslovovat Skarmory," vysvětlil jsem.
Skarmory se opět snažil začít bránit tím, že neví, o kom mluvím, můj vědoucí výraz ho ale zarazil. "Je to její únoskyně, ne trenérka," zdůraznil.
"Beru to jako souhlas," zazubil jsem se. "Takže..." vytáhl jsem bloček s významy jmen, "co takhle Aike? V nějakém jazyce to znamená čepel, myslím..."
Skarmory to jméno chvíli převaloval na jazyku. "Nech mi to projít přes noc hlavou," prohlásil nakonec.
"Oke," přikývl jsem a natáhl se do trávy. "Půjdu už spát, taky bys měl jít, jinak neporosteš," zasmál jsem se na pokemona. Chvilku jsem ještě pozoroval oblohu, pak jsem za želvákova rytmického chrápání spokojeně usnul.

6 Drobeček Drobeček | 16. září 2017 v 17:40 | Reagovat

PART 3 (the end)

Ráno mě vzbudila až noční můra. Zdálo se mi, že někdo přejmenoval můj donut! Vystřelil jsem z postele a rychle si běžel opláchnout obličej do jezera, snad abych zapomněl na ten strašlivý sen. Poté jsem se přesunul k plášti, který stále ležel rozprostřený v trávě. Položil jsem na něj čtyři sendviče jako snídani - počítal jsem se všemi kromě Shedinjy a Jumpluffa. Pak jsem se pustil do hledání svých pokemonů, protože všichni už byli vzhůru a někam se rozutekli.
"Pojďte na snídani!" zavolal jsem a pozoroval, jak se z květin vyřítil Torterra. Chtěl jsem mu popřát dobré ráno, pokemon mě ale naprosto ignoroval a běžel rovnou k jídlu. "Jen jeden, nech i ostatním!" zasmál jsem se na želváka.
Po chvíli pátrání jsem našel Haru, Envie a Jumpluffa, kteří si pletli věnečky z Gracideí. Oznámil jsem jim, že je snídaně a vydal se hledat Skarmory a Shedinju. Oba pokemony jsem po chvilce našel. Něco probírali, jakmile si mě ale všimli, přestali a vydali se na snídani.
Když jsme se s potencionálním Aike a hmyzákem vrátili k 'dece', všichni už měli svou snídani snězenou a čachtali se ve vodě, kromě Torterry, terý mlsně hleděl na poslední, Skarmoryho sendvič. Pták si svůj podíl rychle zabavil a snědl, snad aby snídani uchránil před Torterrou.
Nenapadalo mě, co s pokemony hrát, když jsem tedy viděl, že se baví i beze mě, spadl mi kámen ze srdce. Haru, Jumpluff a Envie se opět pustili do vinutí věnečků. Pikachu to uměla, takže zaučovala ostatní. Shedinja s Torterrou seděli u vody. Vypadalo to, že Shedinja se snaží učit želváka meditovat, Torterrovi ale ušel fakt, že se má při meditaci zůstat vzhůru. Skarmory pozoroval se zamyšleným výrazem mraky.
Došel jsem k ocelovému pokemonovi a usadil se vedle. "Nezačíná tohle být klišé?" zasmál jsem se. Skarmory na mě vrhl nechápavý pohled. "No, však víš. Všichni se baví, jen Skarmory sedí o samotě a sleduje hvězdy nebo mraky..." zazubil jsem se na pokemona.
"Nechápu, kam tím míříš..." prohlásil Skarmory.
"Ehm... no, neřeš to," přerušil jsem pokus o nahození jednoho tématu a hned ho nahradil druhým. "Co to jméno? Jak jsi se rozmyslel?"
"Eh? Jméno?"
"Myslím, jestli by jsi se chtěl jmenovat Aike."
"Promiň, úplně jsem na to zapomněl," povzdechl si Skarmory. "Dej mi ještě trochu času, prosím."
"Jasně, času dost. Chápu, měl jsi na mysli něco jiného," zasmál jsem se a na tváři mi problikl lenny face.

Nechal jsem Skarmory v jeho říši snů a pustil se do prohlížení květin, které rostly všude kolem. "Tak Gracideie?" zašeptal jsem zamyšleně. Přemýšlel jsem, jestli bych neměl svému týmu květiny natrhat, když vyjadřují vděk. "Nebylo by to trapný?" mumlal jsem si pro sebe a představoval si, jak jednotlivým pokemonům předávám květiny. Necítil jsem se na odhalování svých zmatených pocitů, nakonec jsem tedy usoudil, že utrhnu jednu Gracideii pro celý tým. Učinil jsem tak a svolalcelý svůj tým.
Skoro obřadně jsem si oblékl kápi. Pokemoni mě pozorovali a čekali, co se bude dít. "Ehm..." odkašlal jsem si a natáhl ke svému týmu ruku s květinou. "Nechť je tento květ symbolem našeho přátelství a sdílení snů!" zarecitoval jsem a očekával salvu rajčat. Salva nepřišla, pokračoval jsem tedy v obřadu. Odštípl jsem nehtem kus stonku s květem a zasunul si ho za provázek, který na mě držel kápi. "Tohle je provizorní, pak vymyslím lepší umístění," zazubil jsem se.
Chvilka trapného ticha.
"Bůůů, trapný! Kvůli tomu jsi mě vzbudil?" houkl na mě želvák. Jumpluff souhlasně přikývl.
"Nééé, svačináři! Ty jsi na jeho straně?" předstíraně jsem zafňukal a otočil se na ostatní pokemony.
"No, trochu trapné to bylo, ale myslím, že smysl chápeme," zasmál se Shedinja. Envie zatleskala, Skarmory zamával křídly a Jolteon zastříhal ušima. Posledními dvěmi jsem si nebyl jistý, jestli to měl být potlesk nebo náhrada za rajčata, doufal jsem tedy v to první.

______________________
SPOTŘEBOVÁNO/aplikovat:
¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯
(Pokud Skarmory přijme) Skarmory - jméno Aike

Jumpluffovy zmrzliny: (1% lásky)
¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯
3x Jumpluff
1x Ostatní (kromě Shedinji)

Ostatní:
¯¯¯¯¯¯
DOHROMADY: 7x sendvič, 5x voda, 4x granule, 1x jahody, 2x granule pro eevee, 2x Drobenwy donut

Torterra - 3x sendvič (3x 3% sehranosti), 1x voda (1% s.), 1x granule (1% s.)
Skarmory - 1x sendvič (3% sehranosti), 2x granule (2x 1% s.), 1x voda (1% s.)
Pikachu - 1x sendvič (3% sehranosti), 1x jahody (random štěstí?), 1x voda (1% s.), 1x granule (1% s.)
Jolteon - 1x sendvič (3% sehranosti), 2x granule pro eeveeluce (3% s.), 1x voda (1% s.)
Jumpluff - 1x voda (1% sehranosti)

Drobeček - 3x Drobenwy donut (3x 5% lásky ke všem?), 1x soda (1% lkv)

7 [A] Enwy [A] Enwy | 16. září 2017 v 18:22 | Reagovat

[4]:[5]:[6]: Všichni si slovní napadení Drobečka a návštěvu zahrady náramně užili. Skarmory své jméno přijal.
Torterra - 39% lásky (1% J-zmrzlina, 16% Drobeček's jídlo), 36% sehranosti (9% 3x sendvič, 1% voda, 1% granule), 27% štěstí
Jumpluff - 41% lásky (3% 3x J-zmrzlina, 16% Drobeček's jídlo), 26% sehranosti (1% voda), 20% štěstí
Shedinja - 38% lásky (16% Drobeček's jídlo), 25% sehranosti, 20% štěstí
Skarmory - 39% lásky (1% J-zmrzlina, 16% Drobeček's jídlo), 31% sehranosti (3% sendvič, 2% 2x granule, 1% voda), 20% štěstí
Pikachu - 39% lásky (1% J-zmrzlina, 16% Drobeček's jídlo), 30% sehranosti (3% sendvič, 1% voda, 1% granule), 24% štěstí (4% náhodný bonus - jahody)
Jolteon - 39% lásky (1% J-zmrzlina, 16% Drobeček's jídlo), 33% sehranosti (3% sendvič, 4% 2x Eeveegranule, 1% voda), 20% štěstí

8 Enwy Enwy | E-mail | Web | 19. listopadu 2017 v 17:04 | Reagovat

1. Eevee, Ribombee (Chibi), Charizard (Garlan), Primarina, Gardevoir (Raviel)
2. Seznamování, piknik, taneční šikana (Eevee se účasňuje jen v části seznamování; není účastníkem ostatních částí)

ČÁST 1/2
„Víš jistě, že je to tímhle směrem?“ zeptala jsem se nedůvěřivě se rozhlédla po okolí. Chibi přikývl. „Jsem si jistý. Minule jsme tudy šli a narazili jsme na tu zahradu,“ rozvášnil se a neustále těkal očima ze strany na stranu. „Mám nápad!“ zvolal nakonec, když jsme to místo nenašli. „Máš u sebe Garlana. Využili bychom jeho létání a snáze našli tu zahradu,“ pověděl. Na tváři mi zahrál pobavený úsměv. „Já mám lepší nápad. Zahrajeme si na jedi a tu zahradu najdeme psychologií,“ zvolala jsem a vytáhla pokéball s Ravielem. „To není moc dobrý nápad,“ zasmál se Chibi, ale vyhověl mi. „Ravieli,“ v polovině vyvolávání jsem se zarazila. Dlouho jsem Gardevoira neviděla. Bylo by vhodné ho povolat s úctou. Jako kdyby mi Chibi četl myšlenky, zasmál se. „Máme času dost, nemusíš pospíchat,“ podotkl a já přikývla. „Ravieli, Rivale Garlandolfa, Krále destrukce, Lorde Fantomů a nahlížeteli do budoucnosti pěti sekund, let's shineee!“ zvolala jsem a vyhodila pokéball do vzduchu. Objevilo se zablýsknutí a Raviel se ze světla zformoval. „Už jsem si myslel, že se nikdy nedočkám,“ postěžoval si Raviel a protáhl se. Jakmile byl venku, doslova jsem cítila, jak pokéball s Garlanem hoří a je tak nesnesitelný, že jsem ho musela vzít do ruky. Nebyl čas na žádný dlouhý vyvolávací ceremoniál. „Garlane, let's shine!“ křikla jsem a nešikovně odhodila pokéball. Charizard z míčku doslova vylétl. Raviel poznal, že Garlan není příliš dobrý ve vítání se se svými společníky a spěšně využil útoku double team. Právě včas, jinak by ho zasáhl dračí spár. Charizard se zazubil a ušklíbl se. „Čau, Lorde! Už jsem se bál, že jsi vyšel ze cviku,“ zasmál se. Gardevoir elegantně klesl k zemi a jeho obraz se spojil. „Bez obav, příteli. Díky dlouhému odpočinku mám energie dost i na zápas proti tobě,“ ujistil ho Gardevoir. Hned, jakmile domluvil, ozval se další hlas. „Charizarde! Vyzývám tě na zápas!“ křikla Golbat a už se připravovala na souboj. Chibi včas natáhl ruce. „Ne, žádné boje. Na to jsou tréninky. Potřebujeme najít louku Gra-Gla... těch růžových květin,“ pověděl rychle. I Golbat byla natolik chápavá a Chibi-respektující, že zanechala svých sporů a odložila je na jindy, i když bylo vidět, že jiskří nadšením. „Chibi-senpai, myslíš tuhle...?“ řekl Raviel a ukázal na růžový pruh na obzoru za stromy. Chibi nevěřícně zamrkal. „To tam byl celou dobu...?“ - „Já nevím. Teď jsem byl povolán.“ - „Já říkala, že zavolat jedi je dobrý nápad.“ Rozběhla jsem, běžela mezi květinami a podezřele přitom chytila pocit deja vu, když se květy větrem rozlétly na všechny strany. Bylo podivné, že i na podzim květiny zůstaly tak krásné a čerstvé. Ribombee, Golbat a Charizard si dávali spolu své závody. Nebylo překvapením, že Garlan vyhrál a že Golbat pak byla nasupená. Kdyby ale Ribombee před závodem zrychlil, určitě by vyhrál. „Promiň, že jsem tě nezavolala dříve,“ usmála jsem se s omluvným pohledem a podívala se na Raviela. Gardevoir zamával nesměle rukama. „To nevadí. Zdá se, že se tvá rodinka rozrostla,“ zasmál se Raviel a pohlédl na dva pokébally u mého boku. Uvažoval, kdo se v nich skrýval. Dlouho neviděl Yubela, o Vylon ani nemluvě. Než to stihl vykoumat, ukázala jsem na strom uprostřed louky. „Posadíme se tam? Už na nás čekají. A vypadají, jako kdyby tam čekali už roky,“ ušklíbla jsem se bezstarostně a Raviel pokrčil rameny. Společně jsme se vydali tím směrem.
„Je to tu stejně krásné jako kdysi,“ řekl Chibi nostalgicky. Raviel krátce vyprskl smíchy. „Kdysi? To zní, jako kdybychom byli dědci, co už žijí nejméně sto let,“ zasmál se. Garlan si nenechal ujít příležitost dloubnout do Golbat. „Naše Armytile má energii a rychlost s nima srovnatelnou,“ vyprskl smíchy. Raviel samozřejmě neodolal a přidal se ke smíchu. Golbat vypadala, že brzy vypustí z uší páru. „Ty jeden zme-“ Než se schýlilo k bitvě, odkašlala jsem si. „Vlastně... kromě výletu jako každého jiné bych vám ráda představila jednoho člena rodiny,“ řekla jsem a vytáhla zbývalé pokébally. Získala jsem si všechnu pozornost. Vyhodila jsem pokéball do vzduchu, schválně bez idolovského pokřiku, abych udržela atmosféru napětí. Chibi a Golbat už Eevee viděli, ale strejdové Garlan a Raviel se hned sesunuli blíže. „Můj Arceusi, to je roztomilé!“ zvolal Garlan a Raviel jen přikývl. „Pokud to ale řve, nemá to cenu,“ ušklíbl se a jakmile zmínil řev, oba dva zase o pár kroků ustoupili. Eevee na všechny koukala s vyjeveným pohledem. Až se zastavila u Golbat. „Teta Golbat!“ zvolala s úsměvem na tváři. Vyskočila z mé náruče, ve které doteď byla a přiběhla za Golbat. Armytile byla celá v rozpacích, ale nemotorně poplácala malou Eevee po hlavě křídlem. Garlan a Raviel z ní nespouštěly oči. Vyhodila jsem poslední pokéball a v ten moment se ozval ještě větší obdivný výdech než v případě Eevee. „Bri-...“ vydechla jsem šokovaně. Primarina pohodil hlavou a ušklíbl se na Eevee. Mezi nimi nebezpečně zajiskřilo, ale Eevee věděla, že teď už proti němu nemůže stát. Trochu zlomyslně se ušklíbla – páni, téměř přesná kopie Golbatiného úšklebku! Primarina si ale pro teď získal všechnu pozornost. „Whoa! To je Brionne?“ zeptal se Charizard a přistoupil. Primarina se ušklíbl a nechal, aby ho Charizard poplácal po hlavě jako hrdý strejda. „Počkat – to je Popplio?!“ zvolal Raviel a hledal odpověď u všech přítomných. Chibi se ozval jako první. „Brionne už vyrostl. Vypadá hezky,“ pochválil ho a Charizard se zasmál. „Už je z něj chlapák!“
“Strýčku Charizarde-“ V tu chvilku ho Garlan zarazil. “Od teď bude stačit Garlandolfe,” zazubil se na něj. Raviel se připojil. “Mně můžeš taky říkat Ravieli. Dorostl jsi mě,” smál se Raviel. Chibi samozřejmě soudil, že bude lepší, když mu taky bude říkat taky jen Chibi, ale bylo znát, že tvrdohlavý Primarina zvažuje, že Chibi zůstane strejda. V poslední řadě všichni pohlédli na Golbat. “Co ty, Golbat? Zůstaneš teta?” zeptala jsem se. “Nebo se necháš povýšit na babičku?” zavtipkoval Garlan a pobaveně šťouchl Raviela do ramene. Armytile zavrčela. “Kdo ksakru řeší tak nicotné věci?! Zkoumejte něco důležitějšího, než jak vás bude Primarina nazývat, hlupáci,” zvolala. Pak se krátce zamyslela a opravila se. “Těmi hlupáky jsem myslela jen Garlandolfa a Raviela, kdybyste nevěděli,” dodala a všichni jsme pokyvovali. “Jo, jasný,” pokrčil Raviel rameny.
Opět ke konverzaci. “Když je teď ctěný plnohodnotný člen tvého týmu, Enwy, jak mu budeš říkat?” zeptal se Raviel. Ta otázka mě zarazila. “No, však víš, tvá legendární jména. Skončilo to mám pocit u Yubela nebo Vylon-Omegy, Královny Armageddonu a pak už nic nového,” připojil se Chibi. Pochopila jsem. “Jo, to je dobrý nápad. Chtěl bys jméno, Primarino?” zeptala jsem se vodního pokémona. Primarina přestal okukovat kytičky a zabodl do mě oči. “Něco jako má strej-... chci říct, Garlandolf, Raviel, Chibi a babička Armytile?” zeptal se a já přikývla, ignorujíc Golbatin nespokojený řev v pozadí. Přiťapkala Eevee, která se snažila tvářit se co nejroztomileji, aby si vydupala zpátky pozornost, ale nepodařilo se. Zvedla jsem ji do náruče a nevšimla si přitom Primarininého závistivého pohledu. “Napadlo mě jedno jméno, ale je poměrně složité. Normálně bych tě pojmenovala a dala ti titul podle povahy-“ Charizard mi skočil do řeči. “My máme tituly podle povahy?” zeptal se. Přikývla jsem. “Jop, máte. Toho sis nikdy nevšiml? Jsi Král destrukce kvůli tomu, že jsi v minulosti všechno zničil,” pověděla jsem. “To je pravda. Co Chibi?” - “Byl malý, Chibi znamená Drobeček,” vyslovila jsem tu největší ironii. Já měla o velikosti co říkat. Popadl mě war-flashback, že někdo měl podobné jméno, ale za Arceuse Nejvyššího jsem si nemohla vzpomenout. “Proč jsem já Lord Fantomů?” - “Když jsme tě chytili, jevil ses jako fantom, nepolapitelný. To proto.” - “Óóóó! Chytré! Co Armytile?” - “Fantom Chaosu. Když jsme ji chytili, začala všude sít chaos a pak zdrhla.” - “Cha! Srabe!” neudržel se Garlan. Armytile to přes srdce přenesla sportovně a jen pokrčila rameny. “Vylon? Proč je Královna Armageddonu?” Zamyslela jsem se. V případě Vylon to bylo složitější. “U Vylon je důležité Omega. Omega je symbol pro poslední a Skarmory vypadala být v Kaňonu poslední svého druhu. Co se týče titulu, význam si nechám pro sebe,” zasmála jsem se. Naštěstí se nikdo nevyptával, z jakého důvodu, za což jsem byla ráda. Pohlédla jsem přímo na Primarinu. “Aegis. Titul zatím nemáš, ale budeš přezdívaný Primarina Weewoo Weewoo. Jak se ti to líbí?” zasmála jsem se. Byla jsem ráda, že Primarině zůstalo jeho dětinské chování, protože zaplácání ploutvemi bylo to jediné, co jsem od něj očekávala. „Moc se mi to líbí!“ zvolal. Chvilku si odmlčel. „I když to jméno zní trochu jako ženské,“ zadumal, ale pak pokrčil rameny. Obrátil se na Armytile. „Babičko Golbat, co jsi chtěla, abychom dělali?“ zeptal se. Opakovaný vtip už nebyl vtipem, ale v tomhle případě jsem zaslechla další tlumený chechot. Golbat se povznesla nad situací... doslova. „Jsi... strašně nefér! Najednou vyrosteš a jsi krásný. A co hůř – máš vlasy!“ křičela Golbat a rozhodila přezíravě křídlama. „Jestli chceš, Golbat, můžu ti taky něco dát na hlavu,“ řekla jsem. Garlan se ušklíbl. „Jo, třeba prášky.“ - „Huš, Garlane,“ zastavil ho v dalších polo vtípcích Chibi. „Vlasy jsou vážná věc.“ - „Tobě se to řekne, když jich máš pár,“ zamumlala Golbat, naoko uraženě. „Uhm... moc rád bych řekl, že toto jsou vlasy, ale to jsou tykadla.“ - „Whoaaa! Hustý!“ zvolala jsem a šla se přesvědčit. Najednou se ozval zvuk strašlivého kručení v břiše. Prudce jsem se otočila. „To byl kdo?“ zeptala jsem se. Nikdo neodpověděl. Až poté Raviel zvedl ruku. „Jáá! Promiň, z toho věčného pobytu v pokéballu mi vyhládlo,“ usmál se. „Máme sendviče?“ - „Ravieli... zůstaň pořád stejný.“

9 Enwy Enwy | E-mail | Web | 19. listopadu 2017 v 17:04 | Reagovat

[8]: ČÁST 2/2
„Co mám s vlasama?“ zamumlal Primarina a zkoumal jak své uši, tak i levitující vlasy. Zabodla jsem do něj pohled. „Zajímá mě, zda pokémoni v evoluci procházejí i rutinou u holiče. Nebo je to jen nějaká super-skrytá abilita?“ zkoumala jsem jeho vlasy, rozevláté ve vzduchu. „Nech toho, mama,“ zasmál se Primarina. Ušklíbla jsem se. „Teď už bude stačit Enwy. Odteď tvá trenérka a kamarádka, žádná máma,“ ušklíbla jsem se. „I když... možná někdy na chvilku i máma, aby mě nepřešla mazlící se nálada.“ A s těmito slovy jsem skočila Aegisovi do náruče. Skvěle jsem tam pasovala! „Tak jo, kamarádi, jdeme jíst!“
Poté, co se Eevee najedla eevee-granulí, usnula. Byla bych ji nesla v náruči, kdyby se neschylovalo k jídelní bitvě. „Správní chlapi jí lávový koláček,“ zvolal Charizard a strčil do pusy celý kus jídla. Raviel zvedl obočí a pohlédl na mě. „Fo e?“ zeptala jsem se s plnou pusou koláčku. „Enwy je správný chlap?“ - „Á nejfem hlap!“ odporovala jsem a spolkla sousto. „Vlastně je jedno, kdo jí co – hlavně, ať mu to chutná,“ poznamenala jsem. V tu chvilku Raviel ožil. „Dlouho jsme nedělali takovou tu divnou výzvu. Minule to byly ty zatraceně kyselé bobule či co,“ navrhl. Nadšeně jsem zakývala hlavou. „To je pravda! Mám u sebe pár nepříjemných,“ řekla jsem a zašátrala v batohu. Poté jsem vytáhla tašku na berry a podívala se do nich. „Je tu pět kousků,“ řekla jsem. Nás bylo sedm, s tím, že se neúčastnila Eevee. „Já to zkoušet nechci. Minule jsem z toho nebyla dvakrát nejlepší,“ zasmála jsem se nesměle a natáhla ruce s figy berry. „Dobrá. Nechť chutná! Jakou chuť to má, to neprozradím, ať je to překvápko,“ zazubila jsem se. Radši jsem se natáhla pro oran berry a zakousla se. Všichni se tak divně dívali na sebe navzájem, pak na své bobule a pak zase na sebe navzájem. Nikdo nechtěl začít. „Garlane, vzmuž se!“ zvolala jsem. „Anebo radši ne...“ dodala jsem, když si Golbat uvědomila, že má šanci být první. Zakousla se do figy berry. Její výraz byl neutrální, ale nedokázala zadržovat pocity dlouho. „Ble, fuj! To je tak strašný!“ zvolala. Raviel ji následoval a zakousl se. „Háá,“ vydechl jenom, ale zčásti to vydržel. Chibi bobuli jedl v naprosté tichosti a klidu, i když trochu zčervenal, asi ne tím, že by to byl blush. Jako poslední, což nebylo obvyklé, byl Garlan. Opatrně bobuli očuchal, ale protože nic nezjistil, pokrčil rameny a zakousl se. „No páni!“ hlesl a rychle si dal další sousto. „To je... boží! Je to takové pálivé, drsné...“ popisoval všechno, co cítil. Pokývala jsem hlavou. „Jo, tohle byla pálivá challenge. Chibi a Garlan to zvládli. A vy taky,“ usmála jsem se a snědla poslední kus oran berry. „Potřebuju to zapít. Máš vodu?“ zeptal se Raviel. Podala jsem mu flašku studené vody a sendvič. „Tu máš na spravení chuti,“ nabídla jsem a Gardevoir vděčně přikývl. „Já to potřebuju víc, než vy všichni dohromady,“ zavřískala Armytile a hrnula se dopředu. „Naval marcipánku!“ křikla. Zvedla jsem obočí. Golbat si poté povzdechla. „Fáájn! Prosím, ježiši,“ dodala, jakoby za trest. Usmála jsem se a podala jí marcipánku. Chibi se toužebně díval na fialovou kostku. „Máš ještě jednu? Pálivé mi sice nevadí, ale marcipánku si dám kdykoliv,“ řekl. Omluvně jsem na něj pohlédla. „Promiň, to byl poslední. Nechceš místo toho oran berry?“ zeptala jsem se a Chibi smířlivě přikývl. Garlan dojedl to své a protáhl se. „Co teď budeme dělat? Nebudeme se tu jen tak povalovat, že ne?“ zasmál se a oči se mu zaleskly. Zakroutila jsem hlavou. „Ne, to vůbec! Mám na plánu skvělou věc. Den s Enwy?“ - „S kým...?“ - „S Enwy. To jsem já, kdybys nevěděl.“
Vysvětlila jsem, jak den s Enwy prakticky funguje a moc velký zájem o to nebyl. Jako první jsem strávila čas u Chibiho. „Takže... nějaké plány?“ zeptala jsem se Ribombee, který jen seděl na květině a pohupoval nohama. „Umíš květinové věnečky?“ zeptal se. Vyhrabala jsem se na nohy, udělala si místo a posadila se na zem. Pohlédla jsem na květy a zazubila se. „Dříve jsem uměla. Teď už mám tlusté prsty, takže si nejsem jistá,“ zamumlala jsem. Vytrhla jsem květiny Gracidea s co největším stonkem a začala splétat věneček. Nejprve se nedařilo, ale čím víc jsem si na to zvykala, tím to šlo více od ruky. „Tadá-m!“ zvolala jsem a zvedla jeden jediný malý věneček do vzduchu. „Neskončil už čas s Enwy? Já chci taky!“ zvolal Raviel a přiběhl. Ušklíbla jsem se a zvedla věneček do vzduchu. Gardevoir pochopil a sklonil se. „Tak a teď můžeme tancovat,“ zazubila jsem se. Chibi se zasmál a pomalu se nenápadně vytratil z místa činu, dost daleko, aby nebyl další cíl mého zájmu, ale dostatečně blízko, aby se mohl dívat na to, jak Raviel šlape zelí. „Huh? Tancovat? Já...? Radši ne,“ zamával rukama v odmítnutí. Zasmála jsem se a popadla jeho ruku. „Vždyť jsi tančil, když jsme učili Chibiho třepetavý tanec. Šlo ti to. Pamatuješ? Je to pravá, levá, pravá...“ a postupně jsme se rozhýbali na neslyšnou hudbu. Párkrát se stalo, že mi omylem šlápl na špičky, ale šlo to lépe, než jsem si představovala. „Haha, Raviel tancuje! Dobrý práce!“ křikl Garlan z dálky a Raviel hned zpozorněl. „Alespoň to umím!“ zasmál se. Charizard se cítil dotčen. „No dovol? Já tancuju skvěle! Jen Army je tady zase mimoň, který to neumí,“ podotkl na Golbat a zase kousavou poznámkou. Armytile zavřískala. „Já ti ukážu, že umím tancovat!“ křikla a popadla násilně Chibiho. „O-oi... počkej, to není nejlepší nápad...“ snažil se z toho Chibi vykroutit. „Máš smůlu, jsi jedinej mé velikosti,“ vyprskla. Má pozornost se zaměřila zase na druhou vřískající stranu. „Ravieli, já ti ukážu, že umím tancovat!“ křikl Garlan a natlačil se na Gardevoira. „Aha! Tak fajn, schválně kdo komu kolikrát šlápne na nohy!“ zvolal Raviel. Pohled na tancujícího Charizarda, švihajícího ocas na všechny strany byl... prazvláštní. Primarina stál stranou a pobaveně se na všechny díval. Mlátil obřím ocasem do země, takže se kolem něj chvěla jako slabé zemětřesení. „Aegisi, můžu prosit?“ zeptala jsem se a s imitací prince z Disney seriálu se uklonila. „Já nemůžu tancovat. Musel bych poskakovat (https://www.youtube.com/watch?v=-SjPVVeNdKY) a to není moc tancování,“ ušklíbl se Primarina. Zamyslela jsem se a našla ideální řešení pro oba dva. „A co válení sudů? U toho stromu bychom nezničili žádné květiny a navíc,“ dramaticky jsem si odmlčela, když jsem v jeho tváři spatřila náznak natěšení. „Je to z kopce.“ Ignorovali jsme tancující soudruhy a vylezli si spolu na kopec. Lehla jsem si a válela sudy dolů. Když nás spatřili tancující dvojice, neudrželi svůj smích. „Myslím, že Enwy a Primarina vyhráli taneční soutěž,“ usmál se. V tom se ozvala Armytile. „Ona to byla... soutěž?!“
Chvíli jsme váleli sudy, ale jakmile se začalo schylovat k odpoledni, každý si šel dělat něco svého. Chibi zůstal u květin a ukazoval Aegisovi, který si mimochodem stále pořádně nezvykl na své nové jméno, nové předměty a jejich názvy. Raviel a Armytile hráli na to, kdo dokáže odhodit kámen po hladině co nejdále s tím, že Golbat švindlovala a vystřelila pokaždé na Gardevoira matoucí paprsek, aby se kamenem trefil. Gardevoir její lest samozřejmě přehlédl a tak z toho vypukla hra na babu, kdy Raviel utíkal a Golbat se ho pokoušela trefit matoucím paprskem. Zůstala jsem sama opřená o strom a pokoušela se rozluštit tajemství sluneční flétny. S žuchnutím jsem zjistila, že si ke mně přisedl Garlan. „Copak, že tak sama?“ ozval se. Ušklíbla jsem se. „Nejsem sama. Bylo mi trochu šoufl z těch sudů – nerada bych, kdyby někdo skončil s nějakým hnusem na těle,“ zavtipkovala jsem. Charizard zůstal potichu, což nebylo zvykem.
„Hej, Enwy, proč sis vybrala Charmandera a ne třeba... Bulbasaura?“ zeptal se najednou. Zvedla jsem hlavu a upřela pohled na oranžového draka. „To je... těžká otázka. Byl jsi mi... sympatický?“ pokusila jsem se odpovědět. „Já to věděl,“ prohlásil nečekaně. Drkla jsem do něj a oba jsme se rozesmáli. „Chtěl jsi být Charizard?“ - „Samozřejmě! Růst přináší sílu, kterou jsem chtěl. A taky křídla, jako vedlejší účinek,“ odpověděl. Přikývla jsem. „Jednu dobu mě hlodalo to, že jsem tě v podstatě donutila se vyvinout. To samé pak u Raviela. Měl šanci si vybrat mezi Gardevoirem a Gallade. Když chtěl být nenápadný a bojovný, Gallade by se k němu hodilo více. Myslíš, že je jako Gardevoir spokojený?“ zeptala jsem se. Charizard pokrčil rameny a očima hledal Gardevoira. Našel ho, jak napůl poskakuje a napůl levituje, úspěšně se mu dařilo unikat před matoucím paprskem. „Já myslím, že spokojený je. Dostává dobré sendviče, umí tancovat... má skvělého rivala,“ odmlčel si a s úsměvem jsem nadzvedla obočí. „Jasně, zůstaň tak egoistický, prosím,“ vyprskla jsem nakonec. Garlan vyfoukl z nosu obláček páry a zasmál se. „Tak vidíš,“ zakončil a protáhl se. Chvilku nastalo ticho. „Chceš oran berry?“ nabídla jsem mu. Charizard se zašklebil. „Už jsem byl v pokéballu tak dlouho, že si už ani nepamatuješ, co mám rád.“ - „Pamatuju, samozřejmě,“ usmála jsem se a zamrkala. „Chceš se proletět?“ - „Já věděl, že jsi to nezapomněla! Jasně!“ zasmál se a vyskočil na nohy. Neohrabaně jsem vylezla na jeho hřbet a objala ho kolem krku. „Měl bys vědět, že i kdybych si měla znovu vybrat svého startera, vybrala bych si zase tebe.“ - „Jak bys to chtěla udělat? Já jsem jen jeden, keke.“ A jakmile domluvil, vystřelil do vzduchu.

Aplikovat jméno: Aegis (Primarina);
Použito: 1x Eevee-granule (Eevee), 2x Lávový koláček (1x já, 1x Charizard), 5x Figy berry, 3x Oran berry (2x já, 1x Ribombee), 1x studená voda (Gardevoir), 1x stará marcipánka (Golbat)

10 [A] Drobeček [A] Drobeček | 19. listopadu 2017 v 18:23 | Reagovat

[8]:[9]: Primarina jméno přijal. Všichni si výlet užili. Golbat se vyvíjí.

Eevee - 21% lásky (Enwy - 2x Oran berry, 1x koláček), 12% sehranosti (3% granule), 8% štěstí
Charizard - 35% lásky (Enwy - 2x Oran berry, 1x koláček), 27% sehranosti (5% koláček), 21% štěstí
Ribombee - 32% lásky (Enwy - 2x Oran berry, 1x koláček), 23% sehranosti (5% Oran berry), 17% štěstí
Gardevoir - 30% lásky (Enwy - 2x Oran berry, 1x koláček), 22% sehranosti (1% voda), 20% štěstí
Golbat - 31% lásky (Enwy - 2x Oran berry, 1x koláček), 19% sehranosti (2% marcipánka), 16% štěstí
Primarina - 31% lásky (Enwy - 2x Oran berry, 1x koláček), 16% sehranosti, 15% štěstí

11 Slaanesh Slaanesh | 11. června 2018 v 20:54 | Reagovat

Minccino, Haunter

Pobaveně se usměji a podívám se na Minccino. "Vážně se to stalo?" zeptám na což Minccino v náruči přitaká. "Opravdu a pak se pod ní ulomila větem a ona spadla do řeky." dokončí své vyprávění Minccino. "Tak to měla vážně smůlu, ale když to bylo do vody, tak se jí nic nestalo, ne?" zeptám. "Ne byla v pořádku, jenom se pak musela sušit." Slabě se zasměji a pak ukáži rukou před nás. "Za chvíli bys už mohla vidět louku. Měla by se nacházet hned za touhle vyvýšeninkou." řeknu a popíšu tak, slabý kopec který se nachází před námi.
"Už?" řekne nadšeně Minccino a zvedne se ze svého pololehu na mé ruce na špičky noh, ale jelikož stále nic nevidí, tak se přesune na mé rameno. "Myslím, že budeš muset ještě chvilku vydržet." Řeknu a opět se pod maskou usměji. "Ale neboj už to nebude dlouho trvat Ikit." řeknu a usměji se na ni.     Ikit přikývne a sklouzne se opět do náruče, ve které vydrží než se dostaneme na louku. "Tak už jsme tady." řeknu, i když to Ikit viděla už před chvílí. "Je to tu pěkné, že?" řeknu a s úsměvem se podívám na Ikit, která mi nyní stojí v náručí a dívá se na po okolí. "Tak co budeme hrát?" zeptá se, když se prudce otočí. "No říkalas, že jste hrávali kdo najde nejpěknější květinu, tím bychom mohli začít, ne?" "Dobře, takže za deset minut se sejdeme, dobře?" Souhlasně přikývnu a následně si kleknu ať může seskočit. "Já vyrazím tudy, jo?" řeknu a ukážu a východ, aby věděla kudy se vydat až mně bude hledat. Minccino příkývne a následně se rozběhne skrz louku, tak že jí jde vidět pouze ocas, který trčí nad květiny. "No rozhodně bych to měl brát taky vážně." zamumlám si a podívám se na tulipá, který se nachází kousek od mé nohy. "Třeba ještě najdu něco pěknějšího." řeknu si a následně se rozejdu hledat svou kytičku, která by pro mně vyhrála hru.
Už mi skoro vyprší můj čas, když tu najdu květinu, která se mi zalíbí. Fialová květina s šesti okvětními lístky, kdy třetí a šestý je napůl žlutý. A všech šest u konce začíná rudnou barvou červánků. "Opravdu nádherná květina." řeknu si pro sebe a následně se rozhlédnu po okolí, jestli náhodou neuvidím Minccino. Když se tak nestane, tak opatrně utrnu květinu a následně vyrazím zpátky na místo, kde jsme se rozdělili. Než dorazím na kraj louky vyprší náš čas, který jsme si stanovili na hledání soutěžní květiny a Minccino stále nikde. "Kdepak ses mi schovala." zamumlám si pro sebe a následně se rozejdu k místu, kde jsem naposledy viděl její ocas. Ať se ovšem snažím sebevíc, tak se mi ji nedaří a nedaří najít. "Hauntre budu potřebovat tvou pomoc." řeknu poté co ho přivolám. "Copak se děje?" Rozdělil jsem se s Minccino kvůli jedné hře a teď ji nemůžu najít. Mohl bys mi s tím pomoc a dovést mně k ní nebo ji ke mně." Haunter chápavě přikyvuje hlavou a následně řekne. "Jistě v tom nevidím žádný problém." Usměje se na mně a dodá. "Za chvíli ji najdu." Přikývnu za odlétajícím Hauntrem a sám se vydám opět hledat.

Po pěti minutách poletování se Hauntrovi podaří konečně najít Minccino. "Ahoj maličká." řekne a usměje se na ni. Minccino se s úsměvem otočí a pak polekaně couvne, přičemž ocasem zakryje květinu, u které stála. "Ale neboj a pojď se mnou. Zavedu tě ke Slaaneshovi, k našemu trenérovi." řekne Haunter a ušklíbne se. "Ja, ja, já, tady mám ale květinu." začne Minccino nervozně odpovídat. "Tak ji utrhni a pojď." "Ne, to nemůžu." řekne tentokrát natolik rozhodně, až Haunter překvapeně zamrká. "A proč?" "Nemůžu ji utrhnout dřív než bude tady." Haunter si povzdechne a podívá se na ni. "No, dobře tak já ho sem dovedu, ale nikam se odsud nehni, ano?" řekne a odletí zpátky pro mně.
"Opravdu ti děkuji, že jsi mi ji pomohl najít." řeknu Hauntrovi, když zaregistruji ocas Minccini. "Není zač, rád jsem pomohl. A navíc tohle je dosti krásná oblast." Souhlasně přikyvuji. "To máš pravdu, je opravdu nádherná." "Ehm,..." začne Minccino a následně zmlkne a mlčky se dívá na nás dva, kteří už stojíme blízko ní. "Ještě se tu trochu porozhlédnu, jestli nenajdu něco zajímavého." řekne Haunter a následně odletí. Já ho chvilku sleduji jak odlétá, zatímco Minccinina hlava smutně klesá, jelikož se jí nevěnuji. "Ty mně nemáš rád, protože jsem se nevrátila?" Překvapeně zamrkám a podívám se na ni. "Copak to říkáš za hlouposti?" kleknu si k ní a pokračuji. "Jasně, že tě mám rád. Copak bych si s tebou hrál, kdybych neměl?" zeptám se a ukážu jí svojí květinu. "Ta je pěkná." odpoví Ikit, již opět s pozitivní náladou. "Já jsem našla tuto." řekne a na chvilku se otočí, aby mi ukázala Gracidee. "... ach, vyhrála si Ikit." řeknu a vezmu si ji do rukou. Chvilku si ji prohlížím a následně ji dám do kapsy oblečení, tak aby květ trčel ven. "řekni Ikit, stále ti přijdou duchové tak strašidelní? Haunter byl v pořádku, ne?" Ikit přikývne a dodá. "Ale děsivě se šklebil, jako kdyby měl něco v úmyslu." slabě se zasměji a pohladím ji. "U nich to tak už vypadá. Pojď už je docela pozdě půjdeme. Ale neboj někdy se sem ještě vrátíme  a zahrajeme si třeba schovku, jo?" "Jupí, tak to beru." řekne a radostně mi skočí do náruče, načež mi popraví Glacidee.

12 [A] Enwy [A] Enwy | 12. června 2018 v 19:58 | Reagovat

[11]: Oba dva si výlet užili.
Minccino - 6% lásky, 12% sehranosti, 10% štěstí
Haunter - 6% lásky, 11% sehranosti, 10% štěstí

13 Drobeček Drobeček | 18. června 2018 v 15:45 | Reagovat

1) Torterra, Shedinja, Pikachu (Envie), Jolteon (Haru), Skarmory (Aike), Raticate (Orion)
2) Dovolená na zahradě

PART 1/4

Dlouho jsem přemýšlel nad tím, kam vzít Envie. To, že se mnou chce být venku, mě sice příjemně zahřálo u srdce, k tomu mi to ale vnutilo otázky, na které jsem nedokázal vymyslet správné odpovědi. Kam jít? Sami? S týmem? A proč vlastně zrovna Envie napadlo, že chce být venku? Většinu času je v ballu, neměla by na mně vidět nic, co by jí motivovalo chtít ven... Hm, i když, to by mohl být ten důvod. Možná se prostě v ballu sama nudí...
Nakonec jsem se rozhodl, že spojím dvě události v jednu - oslava výročí jednoho roku naší cesty a trávení času jak s Envie, tak i ostatními. Jistě, nebudu se moci Pikachu tolik věnovat, přišlo mi to ale lepší, než s ní jít třeba do cukrárny, v trapném tichu sníst dortíky a rozloučit se.
Stačilo jen vybrat místo, a já přesně věděl, které...

"Tak už mi povíš, kam to jdeme? Víš, je docela těžké si v půlce cesty začít stěžovat, jak dlouho chodíme, když nevím, kde je půlka cesty..." škemral Torterra. Jako jediného pokemon jsem ho vypustil ven už na cestu, snad aby mi dělal společnost. Když jsem nad tím zpětně přemýšlel, asi jsem měl vypustit Envie, ta o to výslovně prosila...
"Do zahrady Gracideií," vysvětlil jsem a ukázal na obzor. Les kolem nás postupně vystřídala zelené tráva a výhled na zahradu plnou růžových květin.
"Pf, jsem se těšil na cukrárnu," odfrkl si želvák. "I když... Bude zase piknik?!"
"Jasně," zasmál jsem se a zašmátral v kapse. Usoudil jsem, že je čas pustit ven i ostatní.
"Aike, Orione, Shedinjo, Haru, Envie...!" zvolal jsem na jeden nádech a vyhodil do vzduchu pět míčků. Jen sotva jsem se udržel a neřekl klišé větu "Pojďte ven!" Jmenovaní postupně vyskákali z ballů a hned se začali zvědavě rozhlížet kolem. Jako první se ozvala Pikachu.
"Zahrada Gracideií!" vypískla nadšeně.
Zasmál jsem od ucha k uchu a přikývl. "Přesně tak. Hoj všichni! Napadlo mě, že bychom si dali dovolenou. Však víte, trochu si odpočinout od těch všech zápasů a tak."
"Wow, ani vás nenechá vydechnout a už vyzrazuje své ďábelské plány," zasmál se želvák. "Nazdar, mrňata!"
"Pozor, komu jak říkáš," ušklíbl se Skarmory.
"Jo! Já jsem už skoro stejně velká jako Drobeček!" zvolala Pikachu odhodlaně a na důkaz svého tvrzení se postavila na špičky.
Přidřepl jsem k ní a chlácholivě ji poplácal po hlavě. "Ještě máš co dohánět!"
Pikachu uraženě zamumlala něco jako "No počkej, já vyrostu!" a ukázala do růžového moře. "Tam jdeme? Bude piknik?"
"Proč si všichni spojujete zahradu Gracideií s piknikem?" povzdechl jsem si. "Jasně, i piknik bude. A víte co? Kdo tam bude první..."
Torterra okamžitě vystřelil z místa, směrem do zahrady.
"Kdo tam bude první, nedostane jídlo!" houkl jsem za želvákem. Pokemon se okamžitě zastavil. "Kecám, dostane sendvič navíc!"

I přes náskok, který jsme dostali zmatením Torterry, se nám nikomu želváka předběhnout nepovedlo. "No jo, když má někdo takovou motivaci, dokáže nemožné," komentoval to Shedinja.
Přebrodili jsme se přes květiny až k našemu oblíbenému jezeru, kde jsem na provizorní deku, alias ručník, připravil potraviny.
"Není toho trochu moc?" zajímal se Orion.
"Asi neznáš Torterru," ušklíbl se Skarmory. "Mimochodem, kdo vlastně jsi?"
"To je Orion," představil jsem Raticate všem, kdo ho ještě neznali. Mít tolik pokemonů je problém, nikdy nevím, kdo koho zná. "Ale ne, myslím, že ani Torterra by toho tolik nesně-"
"Chceš se vsadit?" rozzářil se želvák.
"Uh, radši ne," zasmál jsem se. "To jídlo je na víc dní... Nevadí vám zůstat tu déle?"
"Mimo civilizaci po několik dní?" zhrozil se Torterra. "A co všechny ty cukrárny, které nenavštívím? Co si beze mě počnou?"
"Narostou si nožičky a budou skákat nadšením," vyprskl jsem smíchy.
"Mně to nevadí," ozval se poprvé Haru.
"Ani mně. Je pravda, že jsme celý ten rok vlastně pořád někde zapasili," přitakal Shedinja.
"Mluv za sebe," utrousil Orion. Chudák, byl většinu času po tom, co jsem ho získal, u profesora...
"Budeme celou dobu venku?" zajímala se Pikachu.
Skarmory souhlasně pokýval hlavou. "Taky by mě to zajímalo."
"Jestli chcete, proč ne," přikývl jsem. Zamyslel jsem se nad Shedinjovým komentářem. "No jo, jeden rok plný zápasů..."
"Ale stálo to za to!" zvolal Torterra nadšeně. "Kolik že to díky mně máš odznaků, co?"
"Díky vám všem," opravil jsem ho. "Šest. Hm, není to nejlepší výsledek, na to, že už jsme na cestě rok..."
"V Iruce jsou silnější trenéři na stadionech," chlácholil mě hmyzák.
"A taky slabší trenéři na cestách," rýpnul si Skarmory.
"Jasně," zasmál jsem se. "Nuže, navrhuji dát si něco k jídlu a rozhodnout, co podnikneme."
Posadili jsme se kolem ručníků a pustili se do jídla. Všichni si vzali granule, jen Torterra navíc sendvič a Envie místo toho... moment, Envie si nedala jahody? Vytřeštil jsem na Pikachu vyděšeně oči. Snad není nemocná!?
"Co tak koukáš?" všimla si mého pohledu a rozpačitě ustoupila. V tlapkách měla borůvkový donut, ten, který jsem pojmenoval Drobčí.
"Ehm... Čekal jsem, že si dáš jahody," vysvětlil jsem.
"Chtěla jsem zkusit tenhle donut... Snad to nevadí?"
"Ne, v pohodě. Pak mi řekni, jak ti chutná," zazubil jsem se na ni a vzal si jednu z těch sušenek, co vypadala, jako by jí přejel traktor. Ajajaj, to jsem neměl dělat, zapomněl jsem, jak je nechutná.
"Je to mňam!" rozzářila se Envie při prvním zakousnutí do donutu. Zamyšleně jsem se na ni zahleděl.
Dobrá, první příležitost začít se chovat jako trenér, kterého zajímá někdo jiný, než jen on sám. "Vlastně nevím, jak se ty donut jmenují..." začal jsem opatrně. "Ale když na tebe tak koukám, co jim začít říkat Envie donut?"
"Nemůžeš přece po někom pojmenovat donuty," zasmála se Pikachu.
"Nó," protáhl jsem opatrně a zavzpomínal na to, jak jsem donutu říkal předtím. "Ale proč by ne? Ten donut vypadá roztomile, ty vypadáš roz- ehm, tedy, chci říct... Chutná ti, tak ho po tobě pojmenujeme!"
Envie pokrčila rameny. "Jak myslíš," přikývla a znovu se zakousla.

Po sušence jsem si dal pauzu, neodvažoval jsem žaludku vnucovat další munici pro případ, že by se chtěl rychle vyprázdnit. Posadil jsem se do trávy a jen sledoval, jak svačí ostatní. Byl to zvláštní pocit, něco jako když se vám povede rozveselit hromadu školkáčků nějakým jednoduchým kouzlem. Všichni vypadali šťastně, a to i Skarmory a Orion, kteří se při pohledu na můj výraz snažili tvářit, jako že je to tu nebaví. Uvědomil jsem si, že přesně tohle je to, čeho bych měl dosáhnout. Ne stát se nejsilnějším, ne zbohatnout, proslavit se nebo mít spoustu přátel, ale dokázat udělat šťastným alespoň těch pár tvorů kolem mě.
Rychle jsem ze sebe podobné sentimentální myšlenky setřásl. Ten rok, a zvlášť posledních pár měsíců, mě změnilo víc, než jsem si kdy mohl připustit. Vyskočil jsem na nohy a protáhl se. "Tak co budeme dělat? Beru cokoli kromě-"
"Co takhle jít plavat do jezera?" rozzářila se Envie.
"-plavání... No dobrá, takže utvoříme zase koupací trojici, nebo čtveřici?" pohlédl jsem tázavě na Oriona.
"Trojici," zakroutil hlavou. "My raticate nemáme vodu nijak zvlášť v lásce, promiň."
"My Drobečkové taky ne," zasmál jsem se. "Oke... Shedinjo, Haru, chcete taky?"
Pokémoni přikývli. "Dobrá, dávejte na sebe pozor! Budeme tady, až vás přestane čachtání bavit, přijďte na svačinu."
Trojice zmizela v květinách a já zůstal, skoro jako posledně, o samotě s želvákem, Skarmory a Orionem.
"...tak jak se máte?" prolomil jsem ticho.
"Málo jídla, uprostřed divočiny, tak jak se můžu mít?" ušklíbl se želvák. "Ale jo, celkem dobře."
"Taky tak," přikývl Orion. "Co jste dělali, zatímco jsem byl ZAVŘENÝ U PROFESORA V BALLU?" Nekřičel, prostě silně zdůraznil fakt.
"Ehm, za to se omlouvám. S vámi všemi mám už dvacet pokemonů, je celkem těžké se starat o všechny rovnoměrně. Nevím, kdy přesně jsi byl s námi, tak to jen zrekapituluju: máme šest odzanků, vyhráli jsme jedny z... ze čtyř týmových bitev, pokud si vzpomínám... A získali pár dalších kamarádů do týmu. No, to je asi vše důležité-"
"A Drobeček měl první rande," pochlubil se Torterra.
"Vše důležité," zasyčel jsem. "Byla to... obchodní schůzka! Vůbec tu holku neznám a ani se mi nelíbí, takže to rande být nemohlo!"
"Ach, kdyby to tak slyšela," předstíral želvák smutek.
Poškrábal jsem se zamyšleně na bradě. "A vůbec, jak o tom víš? Myslím, že jsem vás ven nepouštěl..."
"Tomu se říká sehranost s trenérem. Čtu ti myšlenky!" rozesmál se Torterra. "Kecám. Přes bally je trochu slyšet ven... a nezapomeňme na zemětřasy, které jsou cítit, když ti tluče srdce láskou!"
"Zase kecáš," povzdechl jsem si. Jsem si skoro jistý, že i kdyby mi při tom 'rande' tlouklo tak nahlas srdce, bylo by to strachem...
"No jo, kecám. Ale slyšet je! Myslel jsem, že to víš, vždycky nám děkuješ za pomoc, až když jsme v ballu."
"Hm, na tom něco bude. No, hurá na jiné téma, tohle nepřináší nikomu žádný užite-"
"Počkej chvilku," zarazil mě Aike. Jeho ďábelský výraz se mi dvakrát nezamlouval. "Pamatuješ? Když jsme tu byli posledně, slíbil jsem ti, že až se ti bude někdo líbit-"
"Jenže ona se mi nelíbí," vyplázl jsem na něj jazyk. V mém tónů bylo něco, co Aikeho přimělo, že mluvím pravdu... Díky Arceusovi. "Nuže, co budeme dělat my? Vypadá to, že koupání naší trojici baví víc, než posledně. Nechcete si něco zahrát?"

14 Drobeček Drobeček | 18. června 2018 v 15:47 | Reagovat

PART 2/4

"Můžeme šmírovat Envie!" navrhl Torterra. "Vždycky mě zajímalo, co má pod-"
"Kde se v tobě vzal zvrhlík?" vyvalil jsem na něj oči.
"Zase kecám! Ach, jak je snadné tě napálit!" řehtal se Torterra, až měl slzičky u očí. "Co bychom na ní tak mohli vykoukat? Je plochá jak-"
"Tvoje schopnost skákat z jednoho nevhodného tématu na druhé je vskutku fascinující!" vydechl Orion.
"Vaše schopnost utnout mé věty před pointou taky," zabručel želvák. Neodpustil si a větu dokončil. "-jak pikachu!" vyprskl a smíchy se svalil na zem.
Po necelé minutě jsem do něj opatrně šťouchl nohou. "KO?" zajímal se Aike.
"Spí," usoudil jsem. "To máme o společníka míň. Napadá vás hra pro tři?"
"Um, můžeme třeba... Co si nějak zacvičit?" navrhl Raticate. "Dlouho jsem nedělal nic namáhavého, mám ztuhlé svaly."
"Hm... Nejsem si jistý, jestli je sport pro člověka, krysu a ptáka," zasmál jsem se. "Ale mohli bychom si dát třeba závod, jestli chcete."
"Ano!" rozzářil se Orion. Skarmory se chvíli tvářil neochotně, nakonec ale přikývl. "Tak jo no..."
"Trasa bude kolem zahrady, začneme tady, oběhneme celou plochu včetně jezera a skončíme zase tady. Připraveni?"
"Nejsem si jistý, jestli to uběhneš," pochyboval Aike. "Já můžu letět, že?"
"Pff, jasně, že to uběhnu. Jop, můžeš. Připraveni? Oke, takže... Tři, dva, jedna... Start!"

//Shedinja's POV:
A je to tu zase, povzdechl jsem si. Už při posledním koupání se Pikachu rozhodla, že bude mít plavky, a stejně jako tehdy, i teď jsme se museli otočit a čekat, až se do nich nasouká.
"N-nedívej se!" okřikla mě, když jsem chtěl zkontrolovat, jestli je už převlečená.
"Tak šup, pospěš si," zabručel jsem.
Chvíli bylo ticho, pak se ozvala Envie. "Už můžete. Achjo, musím přestat tolik jíst, sotva se do nich vejdu..."
"Vůbec nechápu, proč nosíš plavky, promiň," zakroutil Haru hlavou. "Jsi přece pikachu, nemáš na sobě nic, co by... no, co by se dalo vykoukat."
Envie nafoukla a tvářičky a uraženě se otočila. "Počkej za pár let, až mi vyrostou-"
"Nevyrostou, jsi pikachu," zopakoval jsem jasný fakt. "Tak šup do vody, a kdybyste se topili, dejte mi vědět."
"Nebude potřeba, jsem mistr plavčík!" zvolal Haru a neúspěšně se pokusil zasalutovat.
"Výborně," přikývl jsem a položil se do trávy. Začínal jsem chápat, proč si lidé lehají na zem, kde je jen napadne. Bylo celkem příjemné, nemuset se soustředit na levitaci a jen tak se uvolněně povalovat.
Za chvíli už jsem tvrdě... no, meditoval. Jistě, kdybych byl Torterra, spal bych, my shedinjové ale spánek nepotřebujeme, tak jen meditujeme, abychom si protřídili myšlenky. Podle slunce uplynulo asi půl hodiny, než mě probral křik.
"Něco sem běží!" vypískla Envie a ponořila se po nos do vody, snad aby jí nikdo nemohl okukovat. Haru vyskočil ven, zastříhal ušima a připravil se Pikachu chránit.
Jak se oblak prachu blížil, rozeznal jsem... "Haru, to je Drobeček!"
Jolteon chvíli nevěřícně zíral do dálky. "... Drobeček? Takhle rychlý?"
"Uh, to ne. Vepředu běží ten... Orion, nebo jak se jmenuje. Za ním letí Skarmory... Ó ano, a Drobeček je ten ocas vzadu!" Jen sotva jsem se udržel, abych se nerozesmál. Náš trenér byl asi deset metrů za ostatními, těžce oddechoval a jeho běh spočíval v rychlém klopýtání.
Když byli už jen kus od jezera, Pikachu se ponořila pod hladinu úplně, zatímco Haru s klidem zalezl zpět do vody. "Ahoj!" zamával k běžcům na pozdrav ušima.
"Ča-!" stihli jsme jen zaslechnout, jak se Raticate prořítil kolem. Skarmory měl víc slušnosti.
"No, závod už stejně nevyhraju, ten týpek je maniak," zasmál se. "Jak jde koupání?"
"Byl tu celkem klid," utrousil jsem. "Ale ano, jinak je to tu super. Takže závodíte?"
"Jasně," zazubil se. "Vyrazím, Drobek se blíží. Bylo by trapný, kdyby mě i jen na pár vteřin předběhl!"
Zapleskal křídly a byl pryč. Za chvilku ho vystřídal trenér.
"H-hoj," oddechoval. "Musím... běžet, už tak... jsem poslední..."
"Jasně, hodně štěstí!" zasmál bych se, nebýt mého věcně vážného výrazu.
Uběhl jen pár metrů, než se zastavil a zmateně rozhlédl kolem. "Kde je Envie?"
"Pod vodou, stydí se," vysvětlil Haru, načež se z vody ozvalo zabublání. "T-to (glo) v-v-vůbec (glogloglo) není (glo) p-pravda!"
Trenér se ušklíbl, zamával a rozeběhl se za ostatními. Za chvíli se z vody vynořila Envie, rudá jak tamato berry (asi jí pod vodou docházel vzduch), a koupání pokračovalo, jako by se nic nedělo...

//Drobeček's POV:
Do cílové rovinky jsem se dovlekl, samozřejmě, jako poslední. Aike a Orion už netrpělivě čekali.
"Odměnu pro vítěze?" zeptal se Skarmory.
"A pak druhé kolo!" škemral Orion.
Zahrabal jsem v batohu a každému dal láhev vody. "Pořádně se napije, pak si za odměnu dejte marcipánky. Druhé kolo můžete, já už mám ale dost."
"Srabe," vyplázl Skarmory jazyk a pustil se do zápolení s víčkem lahve. Orion to měl snazší, přece jen se tlapkami lépe pracuje.
Vypil jsem svůj podíl vody a natáhl se do trávy vedle spícího Torterry. "Chvíli si odpočinu, kdyby něco, vzbuďte mě..."
Hned nato jsem odpadl, i když jen na chvilku. Probudil jsem se za pár minut, nějaký kámen mě totiž tlačil do hlavy. Skarmory i Raticate byli pryč, želvák dál spokojeně spal.
Hmm, želvák, problesklo mi hlavou. Vzpomněl jsem si, že jsem z nepochopitelného důvodu našel nedávno v batohu plyšáka torterry. Přísahal bych, že jsem si všechny plyšáky nechal doma...
Napadlo mě ho jednoduše po cestě zahodit, nebo někde prodat - nebudu se přece tahat s velkým plyšákem. Pak ale zaútočila schizofrenie (muselo to tak být, přece nejsem blázen, abych slyšel v hlavě hlasy), a v dálce jako bych zaslechl "Hmpf, on to chce prodat!"
Židovství level down, citové vázání k věcem od neznámých lidí level up. Setřásl jsem z mysli myšlenky na zpeněžní každé věci, která mi není na první pohled k užitku, a s novým zájmem se zahleděl na plyšáka. Byl příjemně měkkoučký, rozhodně ne tak, jako můj želvák. Třeba by se na něco hodil...?

Vzbudily mě hlasy. "Spí jako miminko!" smál se jeden.
"Haha, a jak se k němu tulí!" vyprskl druhý.
"Nechte ho, chudáka..." zabručel další hlas. Že by Haru?
Otevřel jsem oči a spatřil, jak se nade mnou sklání moji pokemoni. Byl večer, možná už i noc. Pod hlavou jsem měl něco příjemně měkkého... Oh ne.
Prudce jsem se zvedl a pohlédl na pomačkaného plyšáka, na kterém jsem doteď spal. Eh, to je trapné.
"Vím, že mě musíš strašně zbožňovat, ale pořizovat si body pillow, který vypadá jako já?" prohlásil Torterra úžasle.
"T-tak to není!" bránil jsem se. "Potřeboval jsem polštář a tohle bylo jediné, co jsem našel! Vždyť ani nevím, jak se vzal v mém batohu!"
"To je v pohodě, každý máme nějakou tu úchylku. Někdo má rád loli, někdo Torterry..." smál se Aike.
"A někdo celý dny stalkuje cizí Skarmory," vyplázl jsem na něj jazyk. Aike zrudnul a zmizel v houfu Gracideií.
"To jste se doteď koupali?" zívl jsem a podíval se na hodinky. Bylo 21:33.
"Mhm, voda je letos skvělá! " přikývla Envie. "Měl bys jí zítra zkusit, i Aike a Orion si aspoň namočili nohy."
"To musíte mít kůži jak rozinky!" zhrozil jsem se.
"Taky jsme se potom opalovali," zavrtěla Pikachu hlavou.
Rozhodl jsem se neptat, jak se pokemoni s maximem barevného pigmentu můžou ještě opálit. "No, už je pomalu čas spát, nedáme si večeři?"
Zásoby pořádného jídla docházely rychleji, než jsme čekali, proto si všichni dali k večeři jen granule. Ehm, kromě mě, samozřejmě. A kromě Envie... Z nějakého důvodu, který byl mimo moje chápání, chtěla začít držet dietu, a tak si dala jen pár jahod.
Po večeři se všichni uložili ke spánku, jen já zůstal vzhůru, protože po prospaní celého dne jsem nedokázal usnout.
Chvíli jsem se jen tak procházel na zahradě, pak jsem se vrátil k spícím pokemonům... Moment, kde je Skarmory?
Ptačí pokemon nebyl na svém místě. Něco mi říkalo, že za chvíli ho najdu zahleděného do nebe. Stačí zajít tady za roh... Hm, tak ne. Možná tady...?
Sice nehleděl do nebe, ale i tak jsem Skarmory ho objevil v podstatě tam, kde se to dalo čekat. Stál na kraji jezera a zíral do... aha, tak přece, zíral do odrazu nebe.
Chvíli mi v hlavě bojoval zvědavý Drobeček s úplně novým Drobečkem, který říkal, že bych ho neměl rušit. Bleh, jak se mi dostal do mysli někdo tak vychovaný?
Pak tu také samozřejmě byla uschlá větvička uprostřed zahrady bez stromů, čirou náhodnou krok od mojí nohy. Zlostně jsem na ní pohlédl a vykročil velkým obloukem kolem úhlavního nepřítele všech stalkerů. "Ne, nešlápnu na teb-"
KŘUP! Zhrozeně jsem zvedl nohy a pohlédl na druhou větvičku. Přísahal bych, že tam nikdy nebyla...
Skarmory sebou trhl. "Kdo je tam?" houkl a začal se přibližovat.
"Klišé bůh osudu, očividně," povzdechl jsem si a vystoupil ze svého úkrytu. "Promiň, nebudu rušit-"
"Aha, to jsi ty," oddechl si Aike. "V pohodě, nerušíš. Vlastně jsem s tebou chtěl mluvit."
Cože? Skarmory chce mluvit se mnou? Vyvalil jsem na pokemona oči. "Ehm... Co potřebuješ?"
"Říkal jsi, že byly teď nedávno další bitvy. Kromě zápasu jsem byl v ballu, nemohl bys mi o nich vyprávět?"
Zvláštní, nikdy bych neřekl, že bude Aike zrovna po mně chtít jakékoli vyprávění... "Dobrá, posad se, bude to dlouhý příběh..."

15 Drobeček Drobeček | 18. června 2018 v 15:49 | Reagovat

PARTY 3/4

"Všechno to začalo dopisem. Psalo se tam něco ve smyslu /VELEVÁŽENÝ SIRE DROBEČKU, vaše přítomnost na jarních týmových bitvách by pro nás byla velkým přínosem... Blablabla./"
"Vážně?" podivil se Skarmory. Ha, vypadá to, že přibarvit si příběh bude snadné, žere mi to i s navijákem.
"Samozřejmě. Nuže, takové pozvání jsem nemohl odmítnout, urychleně jsem tedy ukončil tiskovou konferenci a vydal se do Iruky. Letěl jsem na tryskovém Garchompovi, takže jsem tam byl během pár hodinek.
Přivítal mě dav fanynek, který jsem ale snadno odehnal mávnutím ruky. Za nadšeného jásání jsem vstoupil na stadion a spatřil své soupeře.
Všichni to byli nováčci, jen jedna trenérka vypadala, že by mohla dělat potíže-"
Váha Skarmoryho těla mě srazila na zem. Pokemon už nevydržel čekat, než se dostanu k nejzajímavější části, rozhodl se tedy pro výslech. Drápy mi zaťal do ramen a zobák měl jen pár centimetrů od mého obličeje.
"Tvoje tlachání je únavný, zkrať to," zavrčel. "Byla tam Ewny a Skarmory?"
"Enwy," opravil jsem ho. "No no, není potřeba násilí, za chvíli bych se k tomu dostal. Mohl bys slézt? Špatně se mi dýchá."
Skarmory si odkašlal. "Jo, jasně. Promiň, nechal jsem se unést."
Oprášil jsem si oblečení a posadil se. "Jop, obě tam byly. Hm, vlastně byly i na minulých bitvách... Ne, hlavně po mně zase neskákej! Promiň, nějak nebyl čas, abych si s ní mohl promluvit a vysvětlit tvou situaci."
Aike si povzdechl. "Měl jsi jeden úkol a ty ho pokazíš," kroutil nevěřícně hlavou. "No... A co Skarmory? Jak... jak se má?"
"Vypadala celkem šťastně," pokrčil jsem rameny. "Teda, tak šťastně, jak může vypadat pokémon, který je hned při prvním útoků usmažen Jolteonovým bleskem."
"Bleskem!?" zhrozil se Aike. Jeho tvář potemněla. "Ty... tys ublížil Skarmory!?"
"Whoa whoa whoa, klid," zasmál jsem se rozpačitě. "Byly to týmové bitvy, je jasný, že to jedna strana prohraje. Až zase uvidím Enwy, pustím tě ven a sám se můžeš zeptat, jak se Skarmory daří, oke?"
Aike ještě chvíli brblal nadávky mým a Haruovým směrem, pak mě odehnal křídlem. "Běž pryč," zavrčel.
"Ano, pane!" zasalutoval jsem a dál se na zběsilý úprk zpět ke spícím pokemonů.
Zabalil jsem se do spacáku a snažil se usnout, hlavou se mi ale řítilo příliš myšlenek. I když na bitvách vskutku nebylo moc času na to, abych si mohl s kýmkoli popovídat, pár příležitostí se naskytlo. Pravdou bylo, že jsem na Skarmory v nadšení z bitev dočista zapomněl, dvakrát. Hmpf, to mám za to, že se snažím plnit cizí sny... Zase jsem měl hlavu plnou jen sebe.
Přistihl jsem se při dalším sentimentálním uvažování a jen tak ze sportu si propleskl tváře. Takhle přece nemůžu myslet, moje povaha je dank blázen, ne sebelitující se chudák.
U sto patnáctého Drobečka přeskakujícího ohradu jsem konečně usnul a spal jako dřevo až do pozdního rána.

//Torterra's POV:
Stalo se něco hrozného - vzbudil jsem se před devátou ráno. Přisoudil jsem to své potřebě zajít si na záchod, i potom jsem ale už nechtěl spát. Že by jsem onemocněl!?
Honem jsem začal kopat Drobka, aby se vzbudil a dal mi léčivý sendvič, spal ale jako zabitý. No páni, jednou po něm chci jídlo a on si chrní!
Dal jsem mu poslední výchovný kopanec a vydal se hledat lék na nespavost. No jasně, cvičení dokáže unavit!
Chvíli jsem běhal kolem spáčů, ale akorát jsem tím vzbudil Pikachu.
"Dobré ráno," zamumlala rozespale a rozhlédla se kolem. "Ty už jsi vzhůru?"
"Envie!" propukla jsem v pláč. "Vzbudil jsem se kvůli čůrání a teď nemůžu spát!"
"Vždyť jsi spal celý den," potřásla hlavou a vydala se k jezeru. Honem jsem běžel za ní.
"Ale já můžu spát, kdy se mi zachce! Tak proč najednou ne?"
"Možná z hladu," napadlo Pikachu. Sehnula se k jezeru, nabrala do tlapek vodu a opláchla si obličej.
"To bude ono!" rozzářil se želvák. "S prázdným žaludkem se špatně spí! Hned teď připravím snídani!"
"Výborně," usmála se Envie. "A teď, když dovolíš, provedu ranní hygienu... Takže se prosím vzdal."
Brzy jsem zjistil, že moje tlapy nejsou dělané na takové podřadné činnosti, jako je příprava jídla. Vyčkal jsem tedy na toho, kdo byl k tomu přímo zrozen.
"Copak?" zeptala se zmateně Envie, když se vrátila od jezera a spatřila mě, jak se válím znuděně na zemi.
"Nó, napadlo mě, že snídaně vlastně připravují ženský..."
Čekal jsem výbuch hněvu, Pikachu se ale jenom zasmála a přikývla. "Chápu. Dobrá, tak se podíváme, copak tu máme..."
Envie je vskutku žena do domácnosti a já jsem patřičně hrdý na to, jak jsem jí vychoval... I když, o tom samozřejmě nikdo nevěděl, své vědomosti předávám tajně! Jediná smutná věc byla, že k snídani jsme měli jen každý jeden perníček a láhev vody. Jeden perníček! To je zákusek, ne snídaně! A Pikachu si dokonce dala jen pár jahod! Prý kvůli nějaké štíhlé lilii, nebo co, já ale věděl, že se obětovala, aby na nás zbylo. Ach, jak hrdinské!

//Drobeček's POV:
Probudil jsem se z noční můry, ve které jsem ovládl svět. Nope, ani já nemám ponětí, proč mi to přišlo jako noční můra. Bylo 11:03, kromě Torterry už nikdo neležel na svém místě. No jo, celý želvák, prospí i snídani.
Rychle jsem spočítal stav potravin a došel k názoru, že ostatní už jedli. Vzal jsem si svůj podíl, ležící na dece, a vydal se za zvuky, které vycházely od jezera.
Ve vodě se, jak už bylo zvykem, čachtali Envie a Haru. K mému překvapení jsem dokonce o pár metrů dál viděl i Oriona, který plaval kus od břehu, snad aby se k němu mohl lehce dostat. No vida, když to zvládne Raticate, třeba taky jednou přijdu na tajemství plavání!
Do té doby jsem se ovšem musel spokojit s vysedáváním na břehu. Dřepl jsem si vedle Skarmoryho, který nepřítomným výrazem zíral do vody.
"Už jsi snídal?" pokusil jsem se navázat konverzaci. Žádná odpověď. "Ehm... Promiň, fakt je mi to líto. Slibuji, že od teď se budu držet jen a jen vašich snů a nepovolím, dokud nebudete šťastní."
"Takhle nemluvíš, nekecej," promluvil konečně Skarmory. Na tváři měl nepatrný úsměv, snažil se ho zakrýt.
"No jo, možná jsem měl říct něco jako 'Hej kámo, fakt sorry, polepšim se.'" Zasmál jsem se a zakousl se do perníčku. Chutnal dobře, rozhodně lépe, než včerejší sušenka.
"Kde je Shedinja?" zeptal jsem se po chvilce ticha.
"Tady."
Vystřelil jsem z místa a poplašně se ohlédl. Shedinja byl celou tu dobu za mnou. "Tohle mi nedělej, způsobíš mi infarkt!"
"Promiň, myslel jsem, že o mně víš. Co potřebuješ?"
"Ehm," odkašlal jsem si. "Napadlo mě, že je na čase dát ti nějaké jméno. Tedy, jestli chceš, samozřejmě."
"Hmm..." zamyslel se pokemon. "Je pravda, že ostatní se nějak jmenují, a nazývat mě podle živočišného druhu je celkem zvláštní..."
"Máš představu, které by se ti líbilo?" zeptal jsem se. Pojmenování pokemonů pro mě bylo vždy těžké, protože, narozdíl třeba od dětí, dokazali říct, když se jim nezamlouvalo.
"Nemám ponětí. Ale asi něco jiného, než jméno podle vlastností nebo postavení. Přijde mi neosobní říkat někomu třeba 'Mistře' nebo 'hmyzáku'."
Odkašlal jsem si. "J-jop, to není správné. Takže... Něco vznešeného, třeba?"
"Sam," ozvalo se za námi. Orion vyplaval na břeh a s napětím sledoval, jak zareagujeme.
"Sam?" Zamyslel se Shedinja. "Jako Samuel? To zní celkem dobře..."
"No jo, to je fakt dobrý!" zvolal jsem užasle. "Dá se na tebe volat domácky Sam, jinak taky Samuel... A ani to není v tom divným jazyce, ve kterém jsem většinu z vás pojmenoval!"
"A teď ještě jméno pro Torterru, ať není chudák bezejmenný," prohlásil Shedinja a s očekáváním pohlédl na Oriona.
"Max," prohlásil Raticate prostě.
"Max...? Ohohó, jako 'maximální obezita!'" vyprskl jsem smíchy.
"Jako Maxmilián. Z váhy se legrace nedělá," upozornil Shedinja.
"Promiň, přestanu. Ale Max... Ty jo, tobě to pojmenovávání ostatních fakt jde! Nepojmenoval jsi i sebe?"
"O své minulosti bych radši nemluvil," zavrtěl Orion hlavou.
"Chápu," přikývl jsem a vyskočil na nohy. "No, to abych zašel za želvákem a navrhl mu jeho nové jméno! Díky za radu, snad se mu bude líbit tak, jako mě!"
Kdo by to byl řekl, že potrvá rok, než pojmenuju svého startera a nejbližšího parťáka že všech. Ne, oprava - dokonce ho musel pojmenovat někdo jiný. Nu co, hlavně že jméno bude. Á, a tamhle je želvák, koukám, že už se probudil...
"Tvůj úsměv se mi nelíbí," zabručel Torterra. Přejel mě od hlavy až k patě pohledem plným podezření. "Co máš za lubem, he?"
"Nó... Vlastně nic, slibuji! Jen jsem ti chtěl něco navrhnout-"
"Ano!" vykřikl želvák. "Ano, ano, ano! Konečně jsi se odhodlal zvětšit mi snídani! Dal bych si dva další sendviče, láhev sody..."
"Ehm, to ani tak ne," odkašlal jsem si. "Víš, už je to rok a ty jako jediný nemáš ještě jméno, tak jsem myslel-"
"Ha, a co Shedinja?" vyplázl na mě Torterra jazyk.
"Sam," prohlásil Orion. Kde se tu vzal...?
"Jop, Shedinja se od teď jmenuje Sam... Tedy, pokud nebude nic namítat. No a ty by ses mohl jmenovat..."
"... Max," doplnil opět Orion.
"Max...?" zamrkal zmateně želvák. "Jako... Hej hej hej! Jako Maxmilián, nebo jako maximálně obézní!?"
"Máte stejně blbej humor," povzdechl si Raticate.

16 Drobeček Drobeček | 18. června 2018 v 15:52 | Reagovat

PART 4/4

Se slovy "ještě si to promyslím" Torterra zmizel v moři květin a já zůstal sám s Orionem.
"Určitě jde pokračovat ve spaní," povzdechl jsem si. Na příležitost promluvit si s Raticate jsem už dlouho čekal, po chvíli jsem tedy znovu promluvil. "Ehm, poslyš-"
"Všiml sis, jak často říkáš 'ehm'?" přerušil mě Orion. "Tak jsem přemýšlel, čím to je. Snažíš se tím zdůraznit, že budeš mluvit o citlivé tématu? Ne, to bys to nikdy neříkal, pro tebe není nic citlivé... Chceš tím podtrhnout důležitý výrok?"
"Eh- mno, nemám ponětí," zasmál jsem se. Přemýšlel jsem, jak svou otázku položit co nejšetrněji. "Tak... jak bylo u profesora? Přežil jsi to bez újmy?"
"Ale jo, je to fajn týpek," přikývl. "Moc zápasů ani tréninků si tam člověk neužije, ale alespoň jídlo tam je dobrý."
"To jsem rád. Takže... mentálně nepoškozený? Netraumatizovaný? Žádné hlasy v hlavě, nabádání, abys někoho zabil a podobně...?"
"Hele, kam tím míříš? Zní to, jako by byl profesor skrytý psychopat s nakažlivou psychickou nemocí."
"Heh, asi jo. Neboj není. Víš... myslel jsem, jestli na tebe třeba nemluví ten meč, Soucalibur. Když nebyl celou tu dobu venku, tak jestli mu třeba nehráblo a nesnaží se tě ovládnout..."
Orion zakroutil hlavou. "Jestli je to tak, dělá to nenápadně - já si ničeho nevšiml. Myslíš, že je fakt ve mně? Ty sis něco přál, tak bys měl být jeho pánem ty, ne?"
"V tom je ten problém. Vůbec netuším, jestli je kdokoli z nás jeho pánem, nebo jen nějakou dočasnou schránkou. Vůbec se mi nezamlouvá, že by měl kdokoli mít ve své blízkosti věc, která při každém nepatrném přání sežere kus jeho duše... Pokud teda správně chápu, jak to funguje." Zavzpomínal jsem na to, jak jsme k meči vlastně přišli. Paměť mi úryvky vytěsnila, ale neobětoval se kvůli tomu někdo? Nebo to byl sen?
"Každopádně jsi tentokrát měl fakt trapný přání," vyprskl Orion smíchy.
"H-hej! Nemůžu za to, jak jsem se cítil před rokem! Kdyby se mě ptal někdo na přání teď, bylo by mnohem duchaplnější a vznešenější!"
"A copak by to bylo?" zeptal se Orion nevinně. "Typické 'ovládnout svět, zbohatnout, najít si holku...'?"
"Pf, všechno mám, a co ne, to nepotřebuju," vyplázl jsem na něj jazyk. "Přání se nemají říkat nahlas, v tom je největší chyba Soucalibur... Kromě toho, že požírá duše. A toho, že jako meč je k ničemu... A taky že vypadá, jako by byl z ledu. Je na něm vůbec něco dobrýho?"
"Mužeme se chlubit, že je na naší straně vzácná relikvie," zasmál se Orion. "I když, před Maxem bych o tom nemluvil, určitě by pak chtěl hory jídla..."
"Tak tak," přikývl jsem. "Necháme si to pro sebe... Hm, to mi připomíná, nechtěl bys se mnou zajít znovu do věže? Slíbil jsem... jakžeseto... Cecilce...?, že jí osvobodím, ale už je to rok a stále nic."
"No jó, tak třeba jo," mávl Orion tlapkou. "Ale dáme si pak za odměnu pořádný trénink!"

Poslední soukromé posezení patřilo Envie, kterou jsem si odchytil, když se 'opalovala' na sluníčku. Ještě pořád jsem jí dlužil trávení času jen s ní a tohle bylo jediná příležitost před tím, než se vydáme kvůli nedostatku zásob dál na cesty.
"Tak jak se ti tu líbí?" zeptal jsem se Pikachu a posadil se vedle ní, abych nestínil.
Envie si přesunula sluneční brýle na čelo (kde je vzala? A koho mi těmi brýlemi připomíná?), zamžourala na mě a pak ukázala palec nahoru. "Je to tu super!" zvolala.
"To jsem rád," usmál jsem se. "Na jak dlouho tak myslíš, že to opalování bude? Mám v batohu lahodnou pizzu, kterou jsem sám pekl, a nemám se s kým podělit..."
"Nó," protáhla předstíraně Pikachu. "Tipuju tak... deset minut? Myslíš, že mezitím stihneš tu pizzu ohřát?"
Vyskočil jsem na nohy a zasalutoval. "Hned jdu na to! Užívejte si opalování, paní! Za deset minut bude oběd!"
Možná jsem neměl tak křičet. Všichni pokemoni byli zpátky na místě, kde jsme včera nocovali, jen Torterra se tiše plížil mořem květin a jakmile zaslechl 'oběd', vystřelil ven. "Oběd!?"
A tak jsem pizzu ohříval spolu se slintajícím možná-Maxem. Nechtěl jsem riskovat rozdělávání ohně, když bylo kolem tolik gracideií, použil jsem tedy primitivní technologii - ohřívání na rozpálených plechovkách. Jednoduše jsem do tří plechovek hodil po jednom ohivý orb, otočil dnem vzhůru a nahoru položil kusy pizzy. Za deset minut se vespod začal dělat černý kroužek, usoudil jsem tedy, že je čas na jídlo.
"Není to nejlepší způsob ohřívání, za to se omlouvám," zakroutil jsem nad jídlem smutně hlavou. "Někdy tě... vás, jasně, pozvu na čerstvou pizzu, slibuju!"
"Stále chutná dobře," uklidňovala mě Pikachu a spokojeně žužlala svůj příděl.
"No jo, na to, žes to vařil ty," huhňal želvák s plnout tlamou. "A proč vůbec máme pizzu jen my tři? Ne že by mi to vadilo, ale..."
"Nedostatek pizzy," vysvětlil jsem. Poznámku, že pizzu jsme měli mít jen s Envie, jsem vynechal. "Příště bude pro celý tým, neboj."
Zbytek oběda jsme trávili soustředěně zahleděni do svého jídla, ani jeden z nás se totiž neodvažoval zvednout hlavu - nechtěli jsme riskovat pohled na želváka pojídajícího to, co byla původně pizza. Po jídle jsem chvíli uvažoval nad projevem spojeným s trháním gracideií, nakonec jsem to ale zavrhnul a jen svolal tým.
"Čas vydat se na cestu. Omlouvám se, že jsme měli tu... 'dovolenou', tak krátkou, jaksi jsem špatně spočítal zásoby. Díky, že jste to se mnou přežili, kdo chce, může se vrátit do ballů."
"A natrháš nám kytičky?" rozzářil se Torterra jako malé dítě.
"Ne, kytičky se nepapají," poplácal jsem ho po hlavě a postupně povolal všechny do ballů, jen Oriona a Envie jsem nechal venku. "Hodilo by se mi parťáky, rád bych zašel znovu do... hm, říkejme tomu Věž. Potěšila by mě společnost, nechtěli byste se mnou?"
(//otevřený konec, můžu poprosit o odpověď? :D)

//Návrh jmen: Torterra - Maxmilian (nebo Max), Shedinja - Samuel (nebo Sam)
Drobeček - 1x Lii's sušenka, 1x voda, 1x perníček, 1x pizza
Pikachu - 1x Drobenwy donut, 2x jahody, 1x pizza
Torterra - 1x sendvič, 3x granule, 1x perníček, 1x pizza třetího kola u vozu
Skarmory - 2x granule, 1x marcipánka, 1x voda, 1x perníčkek
Jolteon - 2x granule, 1x perníček
Raticate - 2x granule, 1x marcipánka, 1x voda, 1x perníček

CELKEM: 1x sušenka, 8x voda, 1x Drobenwy donut, 9x granule, 2x jahody, 5x perníček, 3x ohnivý orb, 2x pizza, 1x pizza třetího kola u vozu

17 [A] Enwy [A] Enwy | 19. června 2018 v 17:28 | Reagovat

[13]:[14]:[15]:[16]: Pokémoni si nasadili falešné nervózní pohledy, aby tě situace chvilku frustrovala, ale když poté zjistili, že je to vlastně jedno, Shedinja se ozval jako první: "No, jasně! Kam se hneš ty, jdeme i my," provolal veselým tónem a s výrazem jako vždy vážným.
"Ne, že bych měl zrovna na výběr... ale fajn," zareagoval Aike a uhnul pohledem. Jolteon se jen zasmál a pokyvoval, že taktéž souhlasí s názorem ostatních.
"Pokud mi přidělíš ještě jednu takovou dávku jídla, klidně půjdu!" smlouval Torterra. V tu se ozvala Pikachu.
"Nemůžeš mu dávat podmínky! Už nám dává lásku a péči!" vyhrkla na travního obra. "Za mě je to ano. Mám ochranná kouzla, pomůžu ti!" výskla nadšeně a zvedla ruce do vzduchu. Za Oriona to bylo již jasné a tak jen nenápadně stál mezi růžovým kvítím a zubil se.

Torterra své nové jméno přijal - soudě dle povahy mu bude ale chvilku trvat, než si zvykne. Shedinja také souhlasil, že se nově bude nazývat Sam. Tvůj tým si výlet užil a hodně se s tebou sblížili.

Torterra - 27% sehranosti (3% sendvič, 3% 3x granule, 1% voda), 23% štěstí (3% perníček), 64% láska k trenérovi (20% pizza, 24% Drobeček's effect)
Shedinja - 20% sehranosti, 43% lásky (24% Drobeček's effect), 19% štěstí
Pikachu - 21% sehranosti, 67% lásky (4% Drobenwy donut, 20% pizza, 24% Drobeček's effect), 26% štěstí (6% 2x jahody)
Skarmory - 27% sehranosti (2% 2x granule, 3% 1x marcipánka, 1% voda), 24% štěstí (3% perníček), 41% lásky (24% Drobeček's effect)
Jolteon - 22% sehranosti (2% granule), 26% štěstí (3% perníček), 39% lásky (24% Drobeček's effect)
Raticate - 28% sehranosti (2% 2x granule, 3% marcipánka, 1% voda), 24% štěstí (3% perníček), 44% lásky (24% Drobeček's effect)
Drobeček - 3% přežití

18 Tania Tania | 8. října 2018 v 22:42 | Reagovat

1) Nico (Cyndaquil)
2) Piknik, spoznávanie sa, preskúmavanie prostredia

Po nákupe jedla sa Tania s Nicom stále v náručí vydali na cestu do prírody. Tania z počutia vedela o lúke Gracidee, sama tam však ešte nikdy nebola. I tak si lúku Gracidee predstavovala ako ideálne miesto na piknik.
"Ako... Ako ďaleko to ešte je?" ticho sa spýtal Nico po chvíli blúdenia.
Mladá chovateľka sa nervózne zasmiala. "Neviem presne, ale som si istá, že je to niekde tu. Musíme len ďalej hľadať," vyhlásila optimisticky.
Cyndaquil súhlasne pokýval hlavičkou, i keď to mohlo byť len z dôvodu turbulencií - Tania kráčala po dosť nerovnom teréne. Nico zdvihol nos vysoko do vzduchu a nasal vzduch.
"Um... T-tania? Myslím, že cítim k-kvety," opäť sa ozval malý Pokémon.
Chovateľka sa so záujmom pozrela do svojho náručia, kde sedel Nico.
"A odkiaľ tá vôňa prichádza?" Položila Pokémonovi otázku.
Nico opäť zavetril, chvíľu mlčal a potom ukázal labkou istým smerom. Tania sa poslušne vydala tam, kam jej Nico ukázal.
"Už to cítim aj ja!" zvolala radostne, keď ne do nosa udrela krásna vôňa kvetín. Pridala do kroku. A už o chvíľu spolu s Nicom stáli pred niečím, čo vyzeralo ako more ružových okvetnych lístkov.
"Nádhera," vydýchli obaja naraz, trénerka i jej Pokémon. Nico sa začal v jej náručí hýbať a Tania ho s úsmevom položila do trávy  
Malý Pokémon využil šancu aby obdivoval kvety zblízka. Tania zatiaľ rozložila deku a na ňu poukladala fľaše s vodou, bébéčka a lávové koláčiky. Netrvalo dlho a Nica prilákala vôňa jedla.
"Navrhujem, aby sme sa najprv najedli," začala Tania, "potom sa môžeme zahrať nejaké hry a nakoniec to tu viac preskúmame a zistíme, akí Pokémoni tu žijú," plánovala.
Nico si Taniin plán vypočul. Na chvíľku sa zamyslel. Potom pohol prednou labkou, akoby napodobňoval kreslenie. Chovateľka sa pousmiala.
"Môžeme si i kresliť." Siahla do batoha a vytiahla dva výkresy a pár farebných pasteliek.
Nico sa šťastne usmial. Ukázal na lávové koláčiky a spýtavo sa pozrel na Taniu. Tá prikývla a sama si vzala bébéčko a k nemu jednu vodu. Nico sa pustil do lávového koláčika. Chovateľka s Pokémonom sa najedli v tichu. Tania skryla ostatné jedlo do batoha, aby bolo chránené pred divými Pokémonmi. Spolu s Nicom si vzali výkresy a pastelky. Dievča začalo bezmyšlienkovite kresliť lúku plnú kvetov a nebo nad ňou. Presunula pohľad na sústredeného Nica. Na jeho výkrese sa nachádzala veľká kresba jednoduchého kvetu s ružovými lupienkami.
"Je to pekné," pochválila ho Tania. "Kreslenie ti ide."
Na pochvalu Nico zareagoval začervenaním. Tania nemohla odolať roztomilosti svojho Pokémona - na niekoľko sekúnd ho objala. Nico vyzeral ešte viac začervenane, ale spokojne. Tania skryla oba výkresy i s pastelkami naspäť do batoha.
"Tak fajn, Nico. Mohli by sme sa zahrať hru s názvom 'Uhádni Pokémona'," začala vysvetľovať. "Budeme sa striedať. Každý z nás začne napodobňovať nejakého Pokémona, a ten druhý ho musí uhádnuť. Avšak, pri napodobňovaní nesmieš vydať ani jeden zvuk," pousmiala sa. "Myslím, že táto hra dosť zlepší našu znakovú reč."
Nicovi sa rozžiarili úzke očká. "A koľko pokusov budeme mať na hádanie?"
"Hm... Tri pokusy. Ak súper neuhádne, získavaš bod. A každý z nás môže ísť trikrát," rozhodla Tania. "Tak, môžeš začať."
Nico sa chvíľu rozhodoval, akého Pokémona napodobní. Nakoniec si ľahol na bruško a začal hýbať všetkými štyrmi nohami, akoby plával.
"Magikarp," hádala Tania. Nico pokrútil hlavou. "Tak... Lapras!" smiala sa chovateľka. Hra ju začínala baviť. Nico opäť pokrútil hlavičkou. "Hm... Mantine?" Spýtala  sa s nádejou v hlase.
Nico vyskočil a zatlieskal jej. Medzitým sa Tania rozhodla, akého Pokémona napodobní. Vycerila zuby a niekoľkokrát napodobnila hryzenie. Nico ju pozorne sledoval.
"Snubbul... Alebo Poochyena," neúspešne hádal. "Neviem," vzdal to napokon.
"Bol to Totodile," prezradila Tania. "Nebuď smutný Nico, určite budeš mať viac šťastia nabudúce."
Nico prikývol a sám začal s napodobňovaním. Začal sa váľať po tráve všade okolo Tanie. Tá len ťažko zadržiavala smiech.
"Hm... Spinda?" Hádala cez smiech. Nico s úsmevom pokrútil hlavou.
"Tak to nemám ani tušenie," pokrčila ramenami.
"Bol to Donphan," ticho povedal Nico. I tak bolo vidieť, že sa z výhry teší.
"Vyzeralo to ako Donphan, ktorý to trochu prehnal so starou marcipánkou," rozosmiala sa chovateľka. O niekoľko sekúnd sa pridal i Nico. Keď sa Tania konečne prestala smiať, vrátila sa naspäť ku hre.
Z tašky vytiahla dve lyžičky a každú chytila do jednej ruky. Usilovala sa tváriť sústredene a pomaly pohybovala lyžicami.
"Jednoduché, je to predsa Alakazam," po chvíli ticha vyhlásil Nico.
"Tak vidíš, už ti to ide," pochválila ho Tania. "Je čas na posledné kolo."
Nico kývol a trochu sa od Tanie vzdialil. Z jeho chrbta vyšľahli plamene. Nico sa pomaly posúval vpred.
"Rapidash," vyhŕkla Tania. "Nie? Tak... Magmar," hádala ďalej
Nakoniec rezignovane zdvihla ruky.
"Bol to Magcargo," usmial sa hrdo Nico.
Tania úplne stuhla a zatvárila sa neutrálne. Snažila sa čo najmenej hýbať.
"Kakuna alebo Metapod," vyhlásil Nico. Tania pokrútila hlavou a šibalsky sa uškrnula.
"Spiaci Zubat," zasmiala sa, keď Nico vyzeral byť v koncoch.
"To nie je fér," protestoval Cyndaquil. "Zubati spia dole hlavou."
"To je síce pravda, ale ak by som sa pokúsila urobiť stojku, nedopadlo by to dobre," smiala sa Tania. "Skončilo to remízou, každý z nás získal dva body. Zahráme si ešte jedno posledné kolo, alebo pôjdeme na prieskum?"
Nico si zvolil prieskum lúky. Tania vytiahla z tašky vodu a bébéčko a podala to Nicovi. Sama rýchlo zjedla posledný lávový koláčik. Keď dojedol a dopil i Nico, prieskum sa mohol začať.
Chovateľka zistila, že okrem krásnych kvetov sa na lúke vyskytovalo i plno Zigzagoonov, Volbestov, Ledyb a videla dokonca i Scythera. Keď sa začalo stmievať, s Nicom v náruči opustili lúku a vydali sa naspäť do Pokémonového strediska.

19 Tania Tania | 8. října 2018 v 22:43 | Reagovat

[18]:
Aplikovať:
Tania - 1x studená voda, 1x bébéčko, 1× lávový koláčik
Nico - 1x studená voda, 1x bébéčko, 1x lávový koláčik

20 [A] Enwy [A] Enwy | 16. října 2018 v 17:55 | Reagovat

[18]:[19]: Pokémon se s tebou více seznámil a neobvyklý výlet do přírody si moc užil.
Cyndaquil - 12% sehranosti (1% voda, 1% bébé, 5% láv. koláč), 9% lásky (Tania's jídlo), 3% štěstí

21 Enwy Enwy | 29. dubna 2019 v 15:50 | Reagovat

1. Charizard (Garlandolf), Gardevoir (Raviel), Gengar (Yubel), Ribombee (Chibi), Skarmory (Vylon), Shroomish
2. Piknik!

Na cestě zpátky jsem se ztratila. Cesta od molu byla skvělá, tam ještě cesta lesem viditelná byla, ovšem jakmile jsem se dostala trochu hlouběji, asi jsem zešla z cesty a nakonec ušlapaná pěšina zmizela. Všude kolem byly jen listy a nově vyrašená zelená tráva. Nakonec jsem si povzdechla a byť nerada, zavolala jsem si svou navigační vílu.
"Shine shine, Chibi!" zvolala jsem. "Myslím, že jsem se ztratila. Pokédex nemá signál a tak nevím, jak se dostat dál, aniž bych tu umřela hlady a žila dvacet tisíc let jako pravěký člověk," zasmála jsem se. Ribombee se lehce ušklíbl. "Homus Enwyus. Rod lidí bez hrudníku. Evoluce těchto lidí zašla tak daleko, že dokáží vyrobit jahodový dortík z čehokoliv," podotkl. Vyplázla jsem jazyk. "Vymýšlení sci-fi příběhů by ti šlo moc dobře," dodala jsem.
Chibi se naštěstí zorientoval rychle a zvolil cestu, která vedla nejvíc... před mým nosem. "Tudy," zvolal. "A... podle čeho soudíš? Síla větru? Nebo máš snad nějaké daleké vidění?" zeptala jsem se. Ribombee si povzdechl a ukázal k zemi.
"Jsou tady stopy pokémonů. Všechny míří tímhle směrem, takže buď jdou hlouběji do lesa nebo je tam nějaká civilizace," vysvětlil. Našpulila jsem nespokojeně pusu, ale dala se do kroku. "To je mi ale nepřesná GPS informace. Vždyť jedno je skvělé, druhé je přesně naopak toho, co to první," řekla jsem.
Bloudili jsme lesem a za tu chvíli se stihli ještě snad dvakrát ztratit. Jednou mě vylekal Joltik, který si v klidu slunil na mechu a vyděsil mě na tolik, že jsem se rozeběhla Arceus ví kam. Podruhé jsem našla na cestě nějaký berry keřík... a byla bych něco z hladu snědla, kdyby mi Chibi neřekl, že jsou silně jedovaté.
Každým dalším krokem jsem ztrácela naději, že ještě někdy uvidíme jakékoliv dortíky. "Už nemůžu..." zamumlala jsem. "Můžeme si dát přestávku. Třeba tam, u té louky," řekla jsem. Chibi se prudce otočil. "Louky? Louky?!" vypískl.
"Jo. Louky. S těmi růžovými kvítky. Tehdy jsme si s Garlanem řekli, že jsme vlastně fajn tým," zamumlala jsem ještě jednou. Ribombee se plácl do čela. "To je to, co hledáme! Enwy, proč jsi mi to nemohla říct dřív!" zvolal a spěchal tím směrem. Nechápavě jsem pokrčila rameny a rozeběhla se za ním. "Louky? Já myslela, že hledáme cukrárnu!"
Jakmile jsem došli na louku, všude byl cítit pyl a přicházející jaro. Chibi se rozletěl s úsměvem na tváři. "Tohle je báječné místo na odpočinek! Atmosférou je to přesně naopak od dračího ostrova. Zatímco tam je to samý boj o život a na smrt, tohle místo vypadá jako věčný ráj kytiček," zvolal idealisticky. Pro jednou jsem však musela souhlasit.
Pomalým krokem, abych během nezničila květiny, jsem došla ke stromu uprostřed. Zatímco v lese bylo šero, jelikož koruny zakrývaly sluneční svit, zde byla louka tak prosvícená, až to bolelo do očí. U stromu byl stín a chlad, občas zafoukal vítr, jelikož se široko daleko nenacházela žádná blokáda, která by zabraňovala větru letět dál.
Vyhodila jsem pokébally do vzduchu a to včetně Shroomishe, který se mnou byl po celou tu dobu. "Let's shine!" zvolala jsem. Charizard se protáhl a jeho nový šperk se zaleskl. Raviel vypadal v mírném větru, který rozvlál jeho sukničku, jako žena. Vylon se hned pokochala krajinou a její oči, mírně přivřené, vypadaly, jako kdyby hleděly někam daleko, kam jsme nikdo nemohli dohlédnout. Gengar chytil alergickou reakci nebo něco na ten způsob, pokoušel se splynout se stromem a nakonec se jen líně posadil a opřel se o jeho kmen. Za tak klidné působení týmu mohla jen sehranost.
"P-pardon! Pořád trochu smrdím," zvolal Shroomish. Raviel se usmál. "Nic necítím. Vy něco cítíte?" zeptal se. Shroomish zamrkal. "A-ale... trpím přece prdíkama," snažil se je usvědčit. Gengar pokrčil rameny. "O čem to mluví? Já ani nemám nos," oznámil. Až do teď jsem si toho nevšimla. Charizard měl nozdry zase obrovské, ale taky nic necítil. "Nai. Já taky nic necítím," přidal se. Ribombee si chytře posunul brejličky na... počkat, Chibi taky nemá nos.
"Chibi, ty taky nemáš nos!" zvolala jsem panicky. "Myslím, že ti někdy cestou spadl!" začala jsem brečet a hledat na zemi, zda někde neuvidím něco podobné nosu. Oříšky, větvičky, lístečky... ale nos nikde. "Já nikdy nos neměl, Enwy," ujistil mě. Raviel vykulil oči a vyměnil si šokovaný pohled s Charizardem.
"Počkat, Chibi-senpai nikdy neměl nos?!" zvolal a chytil se za hlavu. Charizard si prohmatal obličej a když nahmatal svůj čumák, ukázal na Gardevoira. "Ty taky nemáš nos, Ravieli!" zahulákal. Gardevoir si prohmatal obličej a vyskočil na hubené nohy. "Enwyy, já taky nemám nos!"
"Neměl jsi nos ani v první evoluci, Ravieli," zasmál se. Situace se začala gradovat. "Ale ty jsi v první evoluci měl nos, senpai! Takže ti někam spadl!" rozhodl Gardevoir. Chibi zakroutil hlavou. "To nebyl nos. To byl... něco jako sosák," pokrčil rameny. Všichni si vyměnily nechápavé pohledy.
"Co je to sosák?" zeptala se Skarmory jako první, čímž usnadnila práci všem ostatním. Chibi si opět narovnal brýle, očividně to dělal pokaždé, když se chystá prohlásit něco chytrého. "Sosákem se saje potrava, třeba pyl. Někteří to mají tvrdé, třeba na bodání, ale u mého druhu Cutiefly to byl měkký sosák," řekl. Aniž by nechal prostor na další debatu, znovu si upravil brýle a pověděl: "Každopádně Shroomish se nemusí bát, že ho budeme cítit, jelikož jeho pach teď maskuje pyl." A tím končila konverzace o tom, kdo má nos a kdo ne.
Charizard byl z tréninku natolik vyčerpaný, že neměl energii ani rivalovat s Gardevoirem. Oba jen líně seděli opření o strom a dívali se na to, jak se louka vlní větrem. Nejaktivnější byl Gengar, který se neustále snažil vtlačit se do stromu. "Co děláš?" zeptala jsem se. Duší pokémon vystřelil na nohy, jako kdyby byl šokovaný, že jsem si všimla a nakonec pokrčil rameny. "Víš, sledoval jsem Slaaneshova Gengara. Umí vstoupit do stínů. Myslíš, že bych se to taky mohl naučit? Nebo je to vrozená schopnost?" zeptal se.
Chvíli jsem se zamyslela a pak pokrčila rameny. "Netuším. Nikdy jsem si nevšimla, že by něco takového dělal. Každopádně si myslím, že to není nic vrozeného a spíš jde o zvyk," odpověděla jsem. Možná jsem tak Gengara utěšila, posadil se a opřel se o strom.
Nakonec jsem nevydržela ticho, které se rozléhalo a tleskla. "Pojďte se najíst. Piknik na dračím ostrově byl nic moc. Před návštěvou jsem navštívila cukrárnu, takže tu pro každého mám něco dobrého," usmála jsem se. Byla jsem moc ráda, že jsem nespadla do vody i s batohem. Byla by to škoda, všechno to jídlo a kupóny a všechno možné... Při té představě jsem se jen otřásla.
Nikdo z týmu proti jídlu neprotestoval a naopak až nadměrně energicky přiskočil. Neměla jsem žádnou deku, takže jsem jen otevřela batoh pod korunou stromů a vytáhla jídlo. Bylo zabalené, stále od maidek. Chvíli jsem se zamyslela a pak luskla. "A protože by to bylo nefér, kdybych každému prostě přidělila to, co má rád, zahrajeme si hru!" navrhla jsem. Ozvalo se hladové, zoufalé a naprosto nemotivované "Yeeeey...."
"Hra bude taková. Každý, kdo uhodne, ke kterému pokémonovi se vzpomínka váže, vyhraje náhodné jídlo, které vytáhnu z batohu," řekla jsem. Ribombee si upravil brýle na nose. "A co když jsme tam nebyli?" zeptal se. Zakroutila jsem hlavou. "Bez obav! Jsou to samé vzpomínky, které máme všichni. Shroomishi, jelikož nejsi až takový veterán, nechceš si prioritizovaně vybrat nějaké jídlo? Budeš nás sledovat," usmála jsem se.
Pokémon vypadal o mnohem klidnější, snad protože se ujistil, že nijak nezapáchá. Přikývl a skočil blíže, aby si zkontroloval, co se v batohu nachází. Rozhlédl se a pak si vytáhl čokoládovou sušenku. Posadil se a začal ji ožužlávat.
"Dobrá! A my začneme!" zvolala jsem nadšeně. Odkašlala jsem si a pak se zeptala. "Kdo... byl u nás na výměnném pobytu?" zvolala jsem. Charizard s Ravielem do sebe strčili, aby mohli odpovědět, ale Chibi si jen elegantně posunul brýle na nose a odpověděl. "Roryn Milotic Levi," odpověděl a aniž by na cokoliv čekal, hmátl po marcipánce, což působilo i trochu savage. Skarmory se zamračila. "Možná se mýlím, ale Ribombee u toho ani nebyl?" ujišťovala se. Nepamatovala jsem si přesně a tak jsem pohlédla na svého vílího asistenta. Ten potvrdil kývnutím.
"Nebyl jsem přímo u toho, ale jsem velmi dobře informován," řekl. To mu mimojiné zajistilo i výhru, takže nebylo o čem spekulovat. "Dobrá! Další... kde jsme zachránili Skarmory?" Charizard s Gardevoirem do sebe opět ťukli, ale Skarmory si jen načechrala peří a odpověděla. "Kaňon Sevault," řekla. Garlan na mě nasupeně vrhl pohled. "To není fér! To byla otázka mířená přímo na ni!" zvolal. Pokrčila jsem rameny. "Neřekla jsem, že otázky nemůžou být přímo," opáčila jsem. Skarmory vrazila kovovým zobákem do batohu a nabodla si jablko. Rozesmála jsem se a přidala k ní ještě jedno, tentokrát žluté.
"Snažte se, jinak vám dojde jídlo," zasmála jsem se. Garlan vyfoukl obláček páry, zjevně odhodlaný vyhrát další kolo. "Pojď do nás, Enwy!" zvolali jednohlasně. "Dobře! Otázka zní... Kdo byl vítězem mini-soutěže, ve které jste se měli dostat ke mně v tréninkové džungli první?" vyhrkla jsem.
Než stihl kdokoliv něco říct, Gengar se vynořil zpoza stínů. "To byl Raviel. Využil bezpečné cesty, zatímco my jsme všichni zápasili o život, čelíme nepřátelům a dalším ohrožením, třeba kačerům a zelenině," zvedl prst, až vypadal jako intelektuál. Pokývala jsem hlavou. "Správně! Copak bys chtěl, Gengare?"
"Vidíš?! To byla otázka mířená na tebe a stejně jsi to zpackal," zasmál se Garlan a Gardevoir se zakabonil. Gengar si mezitím vzal lávový koláček. "Teď už ale nemůžeme nic zpackat. Už jsme jen proti sobě," pokýval hlavou. Charizard si povzdechl a natáhl se pro sendvič, který pak Gardevoirovi vtiskl do ruky.

Použito: 1x čoko. Sušenka (Shroomish), 1x marcipánka (Ribombee), 1x červené jablko (Skarmory), 1x žluté jablko (Skarmory), 1x lávový koláček (Gengar), 1x sendvič (Gardevoir)

22 Rory Rory | 8. května 2019 v 19:51 | Reagovat

1. Incineroar Lilith
2. ZBIERAM KVETINKY GRACIDEE A ROBÍM Z NICH KYTICU PRE LILITH

„My niečo oslavujeme?“ zahuhňala Lilith s plnými ústami. Neisto som prikývla a usadila som sa na lavičku – Lils ma napodobnila, aj keď lavička po jej prisadnutí nepríjemne zapraskala. Neisto som si pritiahla kolená ku hrudi a uložila som na ne bradu. „Dva Roky, Lils. Dnes sú to dva roky...“ Lilith vedľa chytila prudký záchvat kašľa.
„Čočočo? To je dnes?“ vyjakla, keď bezpečne prehltla sústo zmrzliny, ktorú práve konzumovala. Mierne pobavene som prikývla. „Letí to, že? Len teraz si bola taká malinká Litten!“ naznačila som jej veľkosť (malosť) a Lilith našpúlila pery. „Nebola som taká malá! Pff, bola som plne vyvinutá Litten, ďakujem pekne!“ odfrkla si mierne urazene a zaborila dokonalý pazúr do šľahačky. „Ale vážne, dva roky... páni,“ otriasla sa. „Povedz, som tvoj najdlhší vzťah? Hm? Hm?“ Len som do nej zboku strčila. „Samo sebou, Lils. Len ty..“ Lilith sa rozžiarila. „Aww... ale vieš, ak by ste nás s Calasom predbehli, nenahnevala by som sa,“ začala triasť hlavou a nevinne na mňa mrkať. „..uvedomuješ si, že aby sme s Calasom boli dlhšie, ako my dve spolu, museli by sme najskôr nejako náš vzťah ukončiť...?“ Lilith zhrozene vypúlila oči a znovu sa zadrhla na šľahačke (vážne, koľko jej tam má?!?). „Nie, nie, tak to potom radšej nie. Som tvoja najobľúbenejšia, pamätáš? Bezo mňa by si bola vo vzťahoch úúúúplne strašná. Teda, nie že by si teraz nebola, ale hej, stále máš šancu,“ zabrblala bokom a znovu si začala spoza pazúra vylizovať šľahačku. S povzdychom som si zatlačila tvár na kolená, aby som zabránila chichotaniu – neúspešne. „Neboj, si moja obľúbená. Aj keď si hrozná dohadzovačka...“ – „Hej! Som hrozne dobrá!“ ohradila sa hneď Lilith. „Papaj, nech sa ti to neroztopí,“ odmávla som ju len a zhodila som nohy na zem. „Počkáš ma tu? Potrebujem si niečo vybaviť, hneď som späť...“ vstávala som a Lilith len prikývla. „Bež, bež, ja tu mám rande so zmrzlinou... je fakt dobrá...“ zalizovala som sa, takže som bez väčších výčitiek pobrala chodníčkom smerom do centra magickej záhrady.
Bolo tam nádherne, to sa muselo nechať, nič podobne nádherné som ešte nevidela. Rozoznať obyčajné kvety od tých magických ťažké nebolo ani trochu. Bolo to, ako keby som prekročila neviditeľnú hranicu a ocitla sa v úplne inom svete. Farby vyzerali úplne ináč, oveľa živšie, vzduch bol cítiť pohodou a pokojom... chvíľu som uvažovala, či ma niekto nezdrogoval, lebo som sa cítila neuveriteľne šťastne a ľahko, ako keby všetky problémy sveta zostali za hranicou pokoja a mieru. Až som sa cítila zle z dôvodu, z ktorého som na miesto prišla. Lebo trhať tu kvety mi momentálne prišlo ako zločin.
Do trávy som si sadla čo najopatrnejšie a dávala som si pozor, aby som nezasadla žiadnu z legendárnych kvetov. „Ste nádherné...“ zašepkala som bez dychu, ako som ich skúmala z bližšia. Jednu som odtrhla a priblížila som si ju k tvári – voňala nádherne. Vôňa sa síce tiahla lúkou, no z blízka... z blízka boli ohromujúce. A to som ani nehľadala nejakú špeciálnu, bola to prvá, na ktorú som narazila. To ju nerobilo o nič menej nádhernou, ale pre Lilith som chcela tie najlepšie. Poobzerala som sa po nejakých, ktoré by vytŕčali spomedzi ostatných, vyššie, väčšie, farebnejšie. A potom som s miernym úsmevom vybrala pár, ktoré boli presným opakom – tie malinké, ktoré hneď nezaujali, no práve svojou nenápadnosťou prilákali moju pozornosť. A dokopy všetky ružovkasté kvety tvorili kyticu, ktorá bola podľa môjho názoru dokonalá.
Lilith vylizovala posledné zvyšky zmrzliny z pohára, keď som sa k nej vrátila. Usadila som sa vedľa a s kyticou na kolenách som ticho čakala, kým skončí. Jemné cinknutie mi oznámilo, že prázdny pohár Incineroarka odložila vedľa seba. „Presne vča-oh.. oh!“ zalapala Lilith po dychu, keď si všimla kvety. „Whooa, sú náherné! Od koho ich máš? Nejakého tajného ctiteľa? Dúfam, že si mu povedala, že máš Calasa... alebo sú od neho?“ zamrkala na mňa laškovne a ja som len potriasla hlavou. „Vlastne som ich natrhala sama,“ usmiala som sa jemne, nadvihla som kyticu a zapozerala som sa. „Togepi aj Castiel tvrdia, že tieto kvety sú magické. Kvitnú  počas celého roka, a len na tomto mieste... Shaymini sa tu vraj zhromažďujú a menia sa do svojich nebeských foriem...“ natiahla som si nohy a zapozerala som sa na miesto, kde kvety rástli. „Kytica z nich má vyjadrovať neskonalý vďak. Tisíce ďakujem, za všetko, čo si spravila, aj čo si nespravila,“ prevrátila som oči a obidvom nám bolo jasné, že narážam na výnimočné momenty, kedy sa jej darilo krotiť svoje dohadzovačské chúťky, „za všetko čo sme spolu zažili... ďakujem, že tu so mnou si,“ oprela som si hlavu o jej plece a s potešením som si uvedomila, že Lilith pradie. Lilith ma mierne posunula a obtočila mi svalnatú packu okolo pliec. Jemne si ma pritiahla bližšie. „Aj ja ďakujem, že si si ma vybrala,“ zamrmlala a ja som spokojne privrela oči.
„... takže, dostanem tie kvety, alebo čo?“ ozvala sa Lilith nespokojne po chvíli ticha a prerušila tak mierne dojímavý moment – čo možno bolo dobre, lebo plakať sa mi zrovna nechcelo. A tiež to presne bolo niečo, čo by Lils spravila. „Čo? NIE! Sú nádherné, nechávam si ich!“ – „Ale kytica z Gracidee má vyjadriť vďačnosť, a lásku, a...“ – „A vyjadrila! Ukázala som ti ju, dokonca som ju spravila, nikto netvrdí, že ti ju aj musím dať!“ ochranársky som si kvety pritlačila na hruď a uskočila som od Lilith. „Ty malá... hej, vieš čo to má tiež povedať? Niečo ako ´Dávam ti všetko z mojej maličkosti...´ tak buď dobrá, krpec, a daj!“ zdvihla ma vysoko do vzduchu a so širokým úsmevom si kvety prevzala. „Ooh, nádherné...“ pustila ma a, držiac ju tak, aby som na ňu nedočiahla, si kyticu priložila k nosu. „Ooh, a aj vonia... ha...“potiahla nosom, „je to ale poriadne...“ znovu smrkla a ja som sa začala uškŕňať, „poriadne sil-“ smrk „silná vô-vôň-HAPČIK!“ uľavila si Lilith a kvety len tak tak na poslednú chvíľu strhla na stranu. A rozkýchala sa, poriadne silno. „Ooh, ty moja veľkáčka, nepáči sa ti, ako voňajú?“ zabŕdala som a Lilith len protestne kýchla. „Roryyy... nemáš... servítočky...?“ – „Nádherné výročie, láska!“ zaspievala som spokojne, ako som jej podávala uterák – bolo to jeidné, čo som mala po ruke, no pre Incineroara to snáď bolo to isté. „Aj teb-hapčíík!“

//Lilith spapala poslednú štvrťku zmrzliny + ako darček k výročiu jej dávam kyticu z Gracidee

23 [A] Enwy [A] Enwy | 12. května 2019 v 8:30 | Reagovat

[22]: Lilith si výl- HAPČIK! - moc užila! Na chvíli dostala nostalgii, kdy byla ještě malá Litten a kradla tvou peněženku, ovšem co bylo, bylo, a zůstaly jen krásné vzpomínky.
Kytici přijala jako poděkování.
Incineroar - 6% sehranosti, 4% lásky, 6% štěstí (3% 1/4 zmrzl. pohár)

24 Leila Leila | Středa v 17:20 | Reagovat

1/ Snivy (Cressidy)
2/ Prohlídka zámeckého komplexu, oběd, návštěva zahrady a trhání kytice Gracidee

1. Část
„Kam vlastně jdeme?“ zeptala se Snivy a nadšeně ťapkala vedle své trenérky, jejíž vlasy na přímém slunečním světle vypadaly stejně ohnivě jako hříva Rapidashe. Už chvíli šly a Snivy pořád nevěděla, kam míří a Leila jí odmítala cokoliv říct. Malá pokémoní příšerka byla zvědavá, protože jediné, co z dívky dokázala vydolovat, bylo pouze, že to místo, které jdou navštívit, bude milovat.
„Musíš vydržet ještě kousek cesty. Jediné co tu můžu říct je, že je to celodenní výlet, zbytek je tajemství“ napínala Leila dál Snivy a šla rozhodně kupředu.
Dívka a její pokémoní doprovod na výlet vyrazily už brzy z rána, kdy se na nebi zametaly poslední obláčky, které oblohu brázdily v noci. Teď čím výš stoupalo zářivé slunce, šlo vidět, že bude krásný den. Jak stoupal sluneční kotouč, pomalu stoupala i teplota, přesně jak hlásila předpověď počasí. Podle ní však měla přijít i přeháňka v dopoledních hodinách a Leila mohla jen doufat, aby je minula. Nyní se ale nezdálo, že by mohl slunce zastínit nějaký mrak, natož aby z něho ještě pršelo.
Kráčely spolu po prašné kamenité cestě už nějakou tu chvíli, a tak se dívka obávala, jestli nejí Snivy vyčerpaná. Přeci jen dívka měla i přes svůj drobný vzrůst dlouhé nohy a neuměla chodit pomalu. Vždy kráčela tak rychlým krokem, že musela pro okolí vypadat, jako by někam spěchala, ale pravda byla opakem. Rychlou chůzi si užívala, a když byla nucena jít pomalu vyloženě se nudila. Zřejmě to bylo i tím, že dívka milovala výlety, a když někam šla, byla vždy tak nadšená, že ani nemohla jít pomalu. Ovšem taky uměla i zpomalit a vychutnávat si okolí, ale muselo být na co se dívat.
Snivy jí překvapivě stačila a nestěžovala si na únavu, ani nechtěla po Leile, aby zvolnila. Přesto se najednou dívka zastavila a otočila se na Snivy.
„Nechceš nést? Přeci nám zbývá ještě kousek cesty“ optala se Snivy s úsměvem. Pohodlí jejího pokémona bylo pro rudovlásku na prvním místě.
Snivy ale jemně zavřela hlavou a pokračovala v cestě. Leila na to jen v duchu pokročila rameny a zase vesele vykročila kupředu.
Kolem cesty vedly rozlehlé pole a louky občas lemované stromy. Cestou potkaly už spousty pokémonů. Nad hlavami jim přelétávala hejna Pidgeotů, zřejmě snažící se sehnat něco k snědku, ze stromů se ozývali vesele štěbetající Chatotové a jednou před nimi na cestě seděly i dvě Starly. V polích se ukrývali Sunkernové a Sunflory, které si užívali slunečného dne, kdežto na loukách skotačili Bellosomy spolu s jednou Petilil.
Leila si nemohla pomoct a musela se pořád mírně usmívat. Ten den bylo opravdu krásně a Leila doufala, že si Snivy užije výlet, který rudovláska pečlivě naplánovala předešlý den.
Přemýšlela, kam by mohla vzít Snivy, nejen aby se jí to líbilo, Leila ji chtěla přímo ohromit.
Brzy už se začaly blížit ke svému cíli. Ani se nenadály a už se před nimi tyčil vzrostlý zámecký komplex.
Kamenité zdi byly našedlé, oprýskané a téměř nebyly ani vidět pod vrstvou břečťanu, kterému se zde zřejmě dobře dařilo. Byl tak rozrostlý, že dokonce zasahoval i na střechu zámku. Šindelová střecha měla původně červenou barvu, ale vlivem slunce byla vybledlá téměř do růžova. Na několika místech dokonce i chybělo pár šindelí.
Zámek byl velice krásný, dokonce celkem zachovalý, i přesto že vypadal, že se o něj nikdo již pár let nestaral.
Snivy se zastavila před velkou kovovou branou, za níž se zámek skrýval. Přímo za branou byly různé keře a stromy na rozlehlém trávníku. Kdysi musel být pečlivě upravovaný, nyní se však rozrůstal divoce a byl tak vysoký, že Leila téměř neviděla příjezdovou cestu. Místo šlechtěných okrasných květin tam z trávy občas vykukovaly kromě plevele plané růže a nějaké druhy lučních květin.
„Takže, prohlídka zámku?“ zeptala se prostě Snivy a aniž by pořádně čekala na odpověď, prošla mosaznou branou.
„Ano i ne. Je to část našeho výletu, ale to hlavní teprve přijde“ ušklíbla se rudovláska a dohnala Snivy. Společně kráčely po příjezdové cestě, která byla dlážděna kočičími hlavami, přesněji říčními valouny. Zámek vypadal dosti vysoký, a tento zjev umocňovali i dvě vížky, každá na jedné straně zámku, které se tyčili ještě několik metrů nad zámeční střechou. Jedna z vížek byla na západní straně zámku, zatímco druhá byla na východě.
Stanuly před masivními dřevěnými dveřmi, a když už se Leila natahovala po ozdobném mosazném klepadle, Snivy ji zastavila.
„Počkej. To je ten zámek opuštěný?“ zeptala se a očima pátrala po zdech zámku, jakoby snad mohla prohlédnou až za ně a vidět tam nějaké lidi.
Leila stáhla ruku a pak přikývla na znamení souhlasu.
„Ten zámek už je několik let opuštěný. Šlechtické rodina, která zde žila, si vybudovala novější sídlo, které stojí celkem nedaleko. Je to dost honosná stavba, kde mají dokonce i moderní tréninkovou halu. Ten šlechtických rod je dost známý pro své pokémoní bitvy. Někteří z nich se dokonce umístili i v předních příčkách v lize“ vyprávěla Leila vše, co slyšela a pamatovala si ohledně zámku a jeho obyvatelích.
„Taky je ta tréninková hala přístupná veřejnosti a jednou za čas pořádají i nějaké spřátelené utkání. To proto tady tento zámek zeje prázdnotou. Všichni trenéři i turisti míří do toho moderního sídla“ vysvětlila rudovláska.
„Už jsem se bála, že je tady nějaký zakázaný vstup nebo něco“ oddechla si Snivy.
„Když je to nové sídlo tak zajímavé, tak co děláme tady?“ optala se pak zvědavě Snivy.
„My tady ale nejsme kvůli trénování a zápasům. Přišli jsme sem, abychom si prohlédli zámek a okolí“ odpověděla Leila, ale náhle byla na pochybách, jestli se to Snivy líbí.
„Ale jestli tě něco takového nudí, můžeme jít i jinam“ rychle navrhla Leila a podívala se na Snivy.
„Nenudím se. Líbí se mi, jak je tenhle výlet odpočinkový a navíc je ten zámek moc pěkný, jenom nevím, co tady chceš dělat,“ Snivy se pak usmála a pohlédla na svou trenérku s nadějí v očích, že by se snad konečně mohla dozvědět, co Leila skutečně zamysli.
„Zrovna teď chci jít dovnitř“ a dívka už na nic nečekala a otevřela dveře. Musela však trochu víc zatlačit, jednak proto že dveře byly těžké a také proto, že je zřejmé již dlouhou dobu nikdo neotevřel. Když se to Leile konečně podařilo, dveře vydaly odporný skřípavý zvuk a rudovláska s pokémonem vklouzly dovnitř.
Vnitřek zámku vypadal obdobně jako venek. Na to, že nebyl už nějakou dobu udržovaný, tak byl celkem zachovalý. Ale i tak na všem ležela lehká vrstva prachu a na zemi byla špína jako hlína a kamínky, které tady muselo zanechat těch pár turistů, co sem občas zavítalo. Zloději sem nechodili, jelikož zde nebylo co ukrást, vše co mělo nějakou cenu si s sebou odnesla šlechtické rodina. Dokonce na podlaze nezůstal ani ozdobný koberec.
Podlaha, Leila soudila, že byla zřejmě mramorová, měla uprostřed bledý široký pruh, který vedl ke všem dveřím. Zřejmě zde zůstal, jak na něm roky ležel koberec. Leila ale považovala všechny obkladové kameny za mramor, i když to bylo něco jiného. Jí to ale všechno připadalo stejné, a tak, když jste na tohle téma chtěli nějaký kloudný názor, neměli jste se na to ptát jí.
Leila spolu se Snivy zamířila k velkému schodišti, které bylo ze stejného kamene jako podlaha, a opatrně se vydaly nahoru. Schody byly v dobrém stavu, jen občas měly uštípnutou hranu, ale i tak bylo lepší jít pomalu opatrně, stejně měly ještě dost času, aby mohly celý zámek prozkoumat. Po schodech se dostaly do druhého patra, a tak Leila zahnula do leva a vydala se dlouhou chodbou. Snivy ji pomalu následovala, ale zaostávala za svojí trenérkou, jelikož se co chvíli zastavovala, aby si něco prohlédla.
Leila došla až do velké oválné místnosti, z níž vedly další schody nahoru a také jedny dveře, za nimiž byla malá místnůstka. Místnost byl prázdná, postrádala všechen nábytek i cokoliv dalšího, co byste mohli dát do pokoje. Dívka se vydala k těm schodům a začala další namáhavý výšlap. Brzy se schody začaly točit dokola a pořád stoupaly. Snivy se podivovala, kam to jdou, nahlas však nic neřekla, chtěla se nechat překvapit. Pořád ještě nevěděla, co bylo na zámku tak zajímavého, že z toho byla Leila úplně vedle. Zatím se znaly příliš krátkou dobu na to, aby své trenérce viděla do hlavy. Když schody skončily, Snivy zjistila, že se nachází v jedné z vížek zámku. Vyskočila pak na okenní římsu, aby se mohla podívat na výhled, který vížka nabízela.
Lehce ji zklamalo, že z vížky šlo vidět pouze na tu zahradu, kterou procházely, ale i tak ten výhled stál za to. Chvilku tak spolu stály, shlížely z vížky a komentovaly, co všechno vidí. Náhle se Leila zamračila, když pohlédla vzhůru na oblohu a Snivy brzy došlo proč. Na předtím jasné a vymezené obloze plul nyní velký bílý mrak a za ním bylo šedo. Leila se zřejmě obávala, že se dnešní předpověď počasí splní.

25 Leila Leila | Středa v 17:22 | Reagovat

2.Část
Když už je začal výhled nudit, sešly zase dolů a motaly se v různých chodbách. Snivy si už nepamatovala, kde všude odbočily, prohlížela si místnosti, ve kterých občas zbyl i nějaký kus nábytku, který kdysi musel patřit k nějaké sadě, nebo skvrny, které na zdech zanechaly obrazy, a tak se podivila, když se najednou objevily na nádvoří.
Zdálo se, že půdorys zámku je obdélníkový a uprostřed bylo právě to nádvoří, na kterém se nacházely. Uprostřed nádvoří byla dávno vyschlá fontána, která musela bývat velkolepá. Nyní byla zašlá a špinavá, před odjezdem šlechticů byl ale kámen, z něhož byla vytesaná, určitě zářivě bílý, a z vrcholku, který zdobilo sousoší dvou pokémonů, musela kdysi také tryskat průzračná voda. Ze soch Totodaila a Squirtla už moc nezbývalo. Pořád byli rozeznatelní, ale jen stěží. Squirtlovi chyběl ocas a byl celý popraskaný a Totodail přišel o hlavu. Bylo zvláštní, jak se na nich zvládl podepsat zub času, pomyslela si Snivy. Nádvoří bylo dlážděné a v každém rohu byl zasazený strom. Leila si typovala, že napravo od nich se nachází dveře vedoucí do stáji. Dívka pomalu přešla k fontáně a nezvykle ladně, až tím sama sebe zaskočila, se vyhoupla na její okraj. Poplácala místo vedle sebe a počkala, než si tam sedne i Snivy.
„Je čas na oběd“ vysvětlila a přitom si prstem poklepala na zápěstí druhé ruky, na pomyslné hodinky, v gestu ukazovaní času. Pak si sundala batoh ze zad a vyndala z něj dva zabalené sendviče, dvě láhve a dvě jablka. Podala Snivy sendvič, a pak se jí optala, jestli chce vodu anebo sodu. Snivy sáhla po vodě, a když se jí napila, překvapilo ji, že je stále studená. Jen nad tím pokrčila rameny a s chudí se zakousla do rozbaleného sendviče. Obě dívky udivilo, jak byl sendvič dobrý. Ani se nenadaly a měly je snězené. Leila i Snivy se každá natáhla ještě po svém jablku. Leila zamračeně sledovala oblohu, zatímco ho jedla. Nelíbilo se jí, jak rychle ten mrak zakrýval oblohu. Pak si chtěla otevřít láhev sody, co jí zbyla, ale musela chvíli bojovat s víčkem, než se jí podvolilo.
Když dojedly, vytáhla dívka z tašky ještě něco, Snivy ale neviděla co. Vzápětí jí to strčila rudovláska před nos a tvrdila, že se to jmenuje stará marcipánka. Dezert, nebo co to bylo, pěkně voněl, měl kvádrovitý tvar a byl fialový. Na kapesníku, který Leila držela, byly dva kousky, jeden z nich si vzala dívka a druhý přenechala Snivy. Snivy chvíli váhala, nebyla si jistá, jestli zvládne ještě něco sníst, ale nakonec si vzala, po té co viděla, jak se nad tím rudovláska rozplývá. Marcipánka byla doopravdy lahodná, to musela Snivy uznat. Téměř svůj kousek ani nestihla dojíst, kvůli tomu jak se náhle rozpršelo.
Dívčina tvář se zamračila stejně jako nebe, déšť totiž bylo to jediné, co mohlo jejich den pokazit. Rychle si sbalily věci a už se uháněly schovat dovnitř.
„Cressidy tudy! “ křikla na ni dívka a utíkala opačným směrem, než původně přišly. Ještě než se stihly dostat dovnitř a zabouchnout za sebou dřevěné dveře, už venku lilo jako z konve. Oddechovaly za dveřmi a lehce nadskočily, když se ozval hlasitý hrom.
Nezbývalo jim nic jiného, než si projít tu část zámku, ve které nyní uvízly. Nic zajímavého ale nenašly, tak se složily na zem k jednomu z oken, aby viděly, kdyby náhodou přestalo pršet, a začaly si povídat.
„Tak co, jak se to zatím náš výlet líbí? Tedy, až na to, že teď prší“ optala se pokémona Leila a doufala, že se Snivy alespoň trochu baví.
„Víš, to zatím nemohu úplně posoudit, je to jako s nedodělaným obrazem. Když ještě není hotový, můžu říct, že je pěkný, ale jestli je to mistrovské dílo, to poznám teprve, když bude dodělaný“ odvětila jí, ale Leila z toho moc moudrá nebyla. Povšimly si ale, že déšť začínal ztrácet na intenzitě, a tak to vypadalo, že to byla pouze typická letní přeháňka.
A taky že za chvíli doopravdy přestalo pršet, a tak mohly přejít k poslední části Leilina plánu. Z té části zámku, ve které se nacházely, vyšly ven za zámek, kde se měla nacházet překrásná zahrada. Tam se taky dívka s pokémonem v patách vydala.
Všechno vonělo po dešti, a taky bylo všechno ještě pořád mokré, ale obloha se zase začínala rozjasňovat, a než vůbec stihly dojít až k zahradě, zbývalo na obloze pouze pár malých nadýchaných bochánků. Přišly k zahradě a oběma, jak rudovlásce tak i Snivy, spadla brada málem až ke kotníkům.
Před nimi se rozprostírala přenádherná zahrada plná růžových kvítků. Stály tam oněměle a pouze zíraly. Mezi zámkem a zahradou se táhla nízká betonová zídka. Leila i se Snivy se na ní pak posadily a Leila pak spustila všechny informace, co si o zahradě načetla a dohledala.
„Tohle je zahrada Gracidee a díky těm květinám, co tady rostou na sebe mohou vzít Shaminové svoji druhou formu“ vyprávěla rudovláska. Pak si zase stáhla ze zad batoh a začala se v něm s vervou přehrabovat. Zřejmě tam něco hledala, pomyslela si Snivy a zvědavě zašoupala nohama. Znenadání před ní přistál blok s tužkou a pár pastelkami. Snivy dala tužku a pastelky stránku a prohlédla si blok. Byl prázdný, měl pouze čisté bílé stránky. Snivy se vděčné usmála, doteď neměla kam ani čím kreslit.
„Omlouvám se, ale nic víc jsem nesehnala“ omlouvala se dívka a kroutila si prstem jeden z neposedných pramenů. Snivy však zavrtěla hlavou, byla jí vděčná už za tohle málo a to jí také řekla. Dívce to na tváři vykouzlilo velký úsměv. Pak už jen seskočila, ze zídky a ptala se Sniv, jestli si s ní nechce projít zahradu. Snivy se však omluvně zadívala na ten blok a Leila pochopila, že si tu zahradu chce nakreslit. Dívka se usmála, jelikož to byl ten hlavní důvod, proč ji sem přivedla. A tak ji tam nechala a sama se šla projít mezi růžové květy. Snivy téměř brněly prsty a tak otočila blok na čistou stránku a konečně přiložila tužku.
Leila se mezitím procházela po zahradě, myslela na úplné blbosti, když ji napadlo, že by si mohla natrhat kytici. A tak trhala ty nejpěknější květy, co našla, když si všimla, že před ní předběhl pokémon nápadně připomínající Shamina.
A tak se otočila na druhou stranu, aby ho nerušila, a když už měla pěknou kytici, vydala se zase zpátky směrem ke Snivy. Šla pomalu a ještě upravovala pár skrčených lístků, až byla s konečnou podobou kytice spokojená. Došla zpátky ke Snivy a pak bez přemýšlení ji tu kytici podala. Snivy si tu kytici převzala, nic neříkala, a pak si k ní lehce přičichla.
Leile se zdálo, že Snivy vypadá dosti spokojeně. Rudovláska si zase přisedla zpátky ke Snivy a pak ji poprosila, jestli se může podívat, co nakreslila. Snivy se chvíli ostýchala, ale nakonec ji nechala. Leila začala listovat blokem a prohlížet si kresby. Na jedné z nich byla vyobrazené barevná zahrada. Leilu překvapilo, co všechno svedla Snivy s těmi pár pastelkami, co jí Leila věnovala. Na další stránce byla dívka, která byla otočná k pozorovateli zády s kyticí v ruce, a Leile chvíli trvalo, než ji došlo, že je to ona. Usmála se a prohlížela si všechno, co za tu chvíli stihla Snivy nakreslit.
Zatímco Leila obdivovala Snivyinu tvorbu, tak Snivy otáčela v rukou kytici a prohlížela si zahradu. Ještě než se zvedly a odešly, počkaly si, až západ slunce začne barvit oblohu do červena a růžova. V tu dobu byla zahrada ještě krásnější.
A pak, když odcházely a Snivy si sebou odnášela kytici, řekla Leile, že se sem musí ještě někdy, brzo, vrátit. A Leila nemohla jinak než souhlasit.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Obrázky pokémonů - Serebii / Bulbapedia / Pokecheck
Sprites - Serebii
Některé články převzaty z minulého světa - pokemon-rpg-game.blog.cz;
autorská práva vyhrazena
Design blogu je v autorství (c) Enwy slouží pouze k použití leagueofpokemon.blog.cz

Pokémon patří společnosti Nintendo, Creatures a GameFreak

"Až všechny kousky skládanky zapadnou do jednoho..."