Zahrada květin Gracidee

10. července 2017 v 16:50 | Enwy

Zahrada květin Gracideas je opuštěná zahrada zámeckého komplexu, který se nachází na druhé straně úpatí hory Mt. Ember. Žije tu mnoho pokémonů, kteří tu píší své příběhy v míru a klidu. Pokud budete mít štěstí, naleznete i nějakého Shaymin. Většinou bývají přátelští, ale velmi plaší. Lidé si z generace na generaci vypráví příběhy o tom, že jedné noci se na louku shromážní všichni Shaymin, aby se mohli společně dotknout jarních květin Gracidea a změnit se v nebeskou formu svého já.

Gracidea anime.png

Gracidea
Samozřejmě sem může přijít každý. Říká se, že natrhaná kytice Gracidee je znamením tisíce díků, je jako, kdybyste říkali: "I give all of me to you," = "Dávám ti vše mé/z mé maličkosti." Pokémoni, kteří mají kladnou povahu, toto místo zbožňují. Nesmí se zde chytat ani narušit poklidný život pokémonů.

1. S kým jdete
2. Co děláte

(Pokud trháte kytici květin, je třeba to poznamenat buď na začátek nebo na konec příspěvku zvlášť.)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Enwy Enwy | 20. července 2017 v 16:24 | Reagovat

1. Charizard/Garlandolf; Gardevoir/Raviel; Cutiefly/Chibi-san; Zubat/Armytile; Skarmory/Vylon-Omega

2. Část 1/2
Divočina a příroda byla skvělá. Chybělo mi sice jídlo, které jsem zase zapomněla dokoupit, ale říkala jsem si, že odteď budeme žít trochu zdravěji a v případě hladu se nacpeme bobulemi. "Ravieli?" zeptala jsem se, když můj Gardevoir zmizel z dohledu. Raviel se objevil mezi stromy a pak se ušklíbl. "Jsem jsem odhalen..." řekl s pobaveným hlasem. Byť už nevyskakuje moc často z pokéballu a nemá ve zvyku utíkat zkoumat svět, trocha ninji v něm zůstala. "Nebyl jsi odhalen. Zavolala jsem to ticha tvoje jméno. Kdyby ses neozval, neodhalila bych tě," zasmála jsem se a Gardevoir zmateně zamrkal. "O-oh," vydechl. Po chvilce chůze jsem si uvědomila, že asi míříme na druhou stranu než jsme původně plánovali. "Potřebuješ mít lepší orientační smysl," poznamenal Raviel a já se jen ohnala zasyčením. "Nepotřebuju!" křikla jsem. Vytáhla jsem pokéball. "Mám orientační vílu," usmála jsem se a vyhodila kulatou věc do vzduchu. Stříbrné světlo se zformovalo do tvaru malého huňatého pokémona. "Heyo, Chibi-san," zazubila jsem se a Cutiefly se protáhl. "Hoi," usmál se. Úsměv jsem mu vrátila a pak přešla k věci. "Senpai, myslím, že si musíme promluvit," řekla jsem, extrémně vážným hlasem. Chibi překvapeně zamrkal. "A-ano...?" řekl nejistě. Nadechla jsem se. Cítila jsem, jak Raviel vedle potlačuje smích. "Jde o to, že..." Odmlčela jsem si. "Ztratili jsme se! Jsme úplně mimo trasu!" vyjekla jsem zoufale. Chibi chvilku nechápavě koukal a pak se začal smát. "A to je všechno?" - "Jak 'to je všechno'?! Tohle je smrtelně vážná situace!"
Chibi nás vedl dále. Říkal, že je mu ta cesta nějaká povědomá či instinkt mu říkal, že jdou správně. Radostně jsem přikývla, protože jsem nemusela rozhodovat, kam se jde. Můj orientační smysl byl špatný i doma. "Oh, kami-sama," zmohla jsem se jenom, když jsem uviděla tu nádheru. Raviel taky vykulil oči. "To je... hustý místo," promluvil tiše. "Uhm, tohle nevypadá moc jako místo, kam jste chtěli jít, že?" zeptal se Chibi a já zakroutila hlavou. "Ne, ale vypadá to jako ostrov Sun, nemyslíš?" zazubila jsem se. Naše první setkání s Chibim proběhlo na louce. "Můžeme tu na chvilku zůstat," rozhodla jsem a vytáhla zbytek pokéballů. Nemohla jsem přeci dovolit, aby to neviděli ostatní. "Garlandolfe, Králi destrukce; Vylon, Královno Armageddonu," vyvolala jsem je ven a oni se zformovali přede mnou ze stříbrné záře. "Armytile, Fantome chaosu, shine!" A objevila se i Zubat. Garlan se rozhlédl kolem a jakmile spatřil Raviela, přiskočil k němu. "Huh? Ty máš sluníčkovaté tetování?" ptal se. Raviel zmateně zakroutil hlavou. "Co? Žádné sluníčkovaté tetování nemám," odpověděl a Garlan přistoupil k Chibimu. "Vy máte sluníčkovaté tetování, Chibi-san?" Zasmála jsem se a poplácala svého kolose na rameni. "Garlane, nejsme na louce na ostrově Sun. Tohle je na zemi. V naší dimenzi," smála jsem se. Garlan obdivně přikývl a zamáchal křídly. Když to Garlan vyslovil, všimla jsem si, že Chibiho popadla nostalgie. Natáhla jsem se a objala ho. "To bude v pohodě. Stojím při tobě. Vždycky budu," šeptla jsem a zadívala se na louku plnou růžových květin. Skarmory roztáhla křídla. "Kde to jsme?" zeptala se a Chibi vyskočil z mého objetí. "Vypadá to, že jsme na louce květin Gracidea. Mírumilovné místo bez rivality a násilí," promluvil. Nepotřebovala jsem vědět více. Rozeběhla jsem se, míříc do středu louky. "Kdo je poslední u toho stromu, je papaya berry!" křikla jsem se smíchem. Nad sebou jsem rázem uslyšela tlukot křídel a za sebou nějaké Zubatino řvaní, které se stále přibližovalo. Tentokrát vyhraju!
Ehm... tak nakonec asi ne. Jako první byl Charizard, který triumfálně předstíral, že se o ten strom opíral už milion let, než jsem tam doběhla. Jako druhá byla Skarmory a pak Raviel těsně za ní. Zubat jednou pro vždy nebyla poslední. Chibi nezávodil a kochal se přírodou. Určitě si přitom myslel, že jsme anti-kulturní aktivisti, když místo toho, abychom se kochali přírodou, tak se ženeme na casting filmu Zběsile & rychle 9. "Máme něco k jídlu?" zeptal se Garlan a nakoukl mi přes rameno, když jsem hrabala v batohu. "Máme. Není nic zdravějšího než... bobule!" řekla jsem a vytáhla tašku na berry. Garlan ihned ucouvl do okolí pěti metrů a najednou se začal strašně zajímat o kytičky. "Bobule jsou zdravé. Dejte si," pobídla jsem své pokémony a každému cpala berry. Cutiefly si s radostí dal a Skarmory také. "Garlane, Ravieli, chcete?" zeptala jsem se a jednu si strčila do pusy. Raviel zakroutil hlavou. "Nemáš místo toho něco... zdravého ale jiného?" zeptal se. Vytáhla jsem dva sendviče. "Mám poslední dva. Cesta zpátky bude bez nich krutá a nesnes-" - "Dej je sem," řekli Garlan a Raviel jednohlasně. Podala jsem jim celou tašku a oni se o sendviče podělili.
"Co budeme dělat?" zeptala jsem se a dojedla i druhé berry. Něco jsem si uvědomila. "Kde je Armytile?" zeptala jsem se a rozhlédla se. Nikde nebyla vidět. Postavila jsem se na nohy a v ruce měla další Oran berry. Chibi se také spěšně zvedl. "Army! Armytile!" zavolala jsem. Zubat nikde nebyla. Když Garlan zjistil, že hledáme Armytile, v pohodě si pokračoval v jezení sendviče. "Co budeme dělat?! Ztratil se nám člen rodiny!" vypískla jsem panicky. Skarmory do mě drkla, snad abych se uklidnila. Raviel vrhl tázavý pohled na Garlana. "Garlane... proč ji nehledáš?" zeptal se. Garlan strčil zbytek sendviče do pusy a povzdechl si. "Já ji můžu najít kdykoliv. Nechám hledat i ostatní," pokrčil rameny. Vyznělo to jako výzva, kterou jsem přijala. "Dobře. Koukej, jak ji najdu," rozhodla jsem a rozeběhla se na louku. "Půjdu s tebou," zavolal Raviel a já mu jen věnovala vděčný pohled. Charizard se zase nakrkl. Mocným máchnutím křídly se ke mě dostala zvedl mě do vzduchu. "Ráda si děláš všechno těžší?" zeptal se vážně. Pokrčila jsem rameny. Za mnou letěl Chibi. "Když chceš najít Rattatu, co uděláš?" zeptal se Garlan a letěl čím výš a výš. "Ehm... půjdu ho hledat?" - "Odpověď zní: Ne. Nastražíš past." A pustil mě. Letěl za mnou a těsně nad zemí to vytočil. Složil mě k zemi, jemně a přistál jako raketa. "Nedělej si všechno složitější. Koukej, jak je to snadný," promluvil. Vypálil do vzduchu plamenomet. "Já jsem Král destrukce Garlanolf! Jsem nejsilnější na světě a nikdo mě neporazí! Nikdo mi nevezme můj titul!" zařval. Chvilku bylo ticho. Pak se odněkud ozval Zubatin vřískot. "Né! Já jsem nejsilnější! Vyzývám tě na souboj!" křičela přes celou louku. Ohlédla jsem se a začala jsem se smát. "Jak ses tam dostala?" ptala jsem se a Zubat uhnula pohledem. "No... ztratila jsem se, samozřejmě! Jinak bych skončila první!" vyjekla, málem až dotčeným hlasem. Vrátili jsme se ke stromu. "Co budeme dělat teď? Začínám se nudit," povzdechl si Raviel a lehl si, aby se díval na mraky. "Zubat, nechceš Oran berry?" nabídla jsem jí. Zubat berry ihned vzala a strčila ho do pusy. Poté jsem vrhla významný pohled na své létající kamarády. "Závod?" navrhla jsem. Všichni byli najezení, takže ani jeden z nich neměl chuť závodit. "Tak... běžecký závod?" Raviel se prudce posadil. "Ano!", ale zbytek jen zakroutil hlavou. Chvilku jsem přemýšlela, co by se tak dalo hrát na louce, která měla vysokou trávu a mnoho stromů okolo...

2 Enwy Enwy | 20. července 2017 v 16:25 | Reagovat

[1]: Část 2/2
"Mám to! Pojďme hrát schovku!" navrhla jsem. Vyměnily si pohledy a pak přikývli. "Dobrá, když jinak nedáš..." Nadšeně jsem výskla. "Yeey! Nepykám!" - "Nepykám!" - "Nepykám!" Raviel se Skarmory byli zaraženi. "N-nepykám...?" řekl pomalu Raviel. Skarmory zakroutila hlavou. "Já taky ne." Dívali jste se, kdo nezařval nepykám. Byla to Zubat, která nemohla řvát kvůli moc velkému soustu berry. "Hej! To není fér! Neměla jsem šanci-" - "Počítej, Army!" křikla jsem a rozeběhla se. Zubat v rychlosti dojedla své berry a vztekle zavrčela. Začala však počítat. Řvala dost nahlas. Rychle jsem se sehnula k zemi a skryla se do trávy. Hned vedle mě přistál Chibi. "Jsem ráda, že jsem červená. Nejsem moc vidět," šeptla jsem a Chibi se pousmál. "Nejsi červená, jenom nosíš červenou," poznamenal chytrácky a já si jen odfrkla. "Dobrá dobrá... Jsem si jistá, že Skarmory a Charizard to mají rozhodně těžší než já," smála jsem se potichu. Sledovala jsem, jak se Zubat otáčí a začínala hledat. Skrčila jsem se jak nejvíce jsem uměla, abych nebyla vidět. "Ha, Garlandolf!" ozval se křik Armytile. První parťák dole. Nastalo ticho, přerušované jenom šuměním kytiček a stromů ve větru. Když v tu ránu se ozval další křik. "Ha! Vylon!" Skarmory vyletěla ze své skrýše a posadila se u stromu. Zubat šla hledat Raviela. "Je čas, Chibi!" křikla jsem a odlepila se ze země. Doufala jsem, že jsem dostatečně rychlá, abych přeběhla louku a mohla Armytile zapykat. Chibi letěl za mnou. Už jsem tam skoro byla, když se na mě Zubat vrhla. "Deset dvacet Enwy!" křičela vítězně. Odfrkla jsem si a šla se posadit ke Skarmory. "Tak, jak šlo skrývání se?" zeptala jsem se, abych navodila konverzaci. Skamory se jen ušklíbla. "Není jednoduché mít železné tělo," odpovídala ochotně. Přikývla jsem. "Cítíš se pak nějak těžší nebo-" - "Deset dvacet Raviel!" křikla Zubat a Raviel vyšel ze své skrýše. Téměř bych si ho nevšimla, Zubat byla vážně dobrá. Posadil se ke Garlanovi a začali něco vážně probírat. "Už zbývá jenom-" - "Deset dvacet Zubat!" ozvalo se za mými zády. Chibi to vyhrál! "Ale... jak? Jak jsem si tě mohla nevšimnout?" Chibi pokrčil rameny. "To jsou... zkušenosti s prostorem?" Chvilku jsme na něj zírali a pak se začali smát. Druhá hra se nekonala. Většina usoudila, že je to moc... dětinská hra. Poflakovali jsme se louce a užívali si větru. Garlan usnul, Raviel se zakoukal na oblohu, Zubat skřípala zubama a vymýšlela plán, jak Garlana svrhnout z trůnu nebo se to alespoň tak  zdálo. Seděla jsem u stromu a ruku měla na Skarmoriném železném plátu.
"Chibi?" zeptala jsem se. Moje malá orientační víla ke mně přiletěla blíže. "Co se děje?" zeptal se s úsměvem. Nadechla jsem se, najednou jsem vypadala strašně vážně. "Víš... říkal jsi, že pokud se ti tu nebude líbit, vrátíš se na ostrov Sun. Kdyby se to stalo a... třeba tentokrát Raviel by byl označený sluncem... je nějaká šance, že..." Odmlčela jsem si. Bylo těžké to vyslovit. "Že...?" řekl Cutiefly a podíval se na mě. Po chvilce přemýšlení jsou zakroutila hlavou. "Uhm, že je to možné? Chci říct, aby byl označený někdo další?" zeptala jsem se. Nebylo to to, na co jsem se chtěla zeptat, ale uznala jsem za lepší, když se na to ptát nebudu. Chibi se pousmál. "No, samozřejmě. Solari si náhodně vybírá neoznačené, takže nevidím důvod, proč by to nešlo.
Přikývla jsem a zvedla se na nohy. "Máš pravdu. Život je celkově o náhodě. Díky, Chibi," usmála jsem se. Sehla jsem se a začala jsem sbírat květiny. Něžně jsem je vytrhla. Vzpomněla jsem si totiž, že mají nějaký význam, ale za Arceuse jsem si nemohla vzpomenout, jaký význam to byl. Byla by škoda nemít u sebe pravděpodobně nejkrásnější květiny světa. Kytici jsem provizorně svázala delším stonkem, který jsem našla. Garlan se už probudil a celý můj tým na mě koukal, co dělám. Když jsem byla se svým dílem hotová, přišla jsem blíže. "Týme!" zavolala jsem se zářivým úsměvem. "Víte, co znamená, když někomu dáte květ-"
V tu chvilku zafoukal silný vítr. Omylem jsem kytici pustila a květy se rozlétly na všechny strany. Každý z mého týmu skončil s malým květem z kytice na těle. Když jsem to uviděla, usmála jsem se. "Život je o náhodě..." zašeptala jsem. Zvedla jsem hlavu. "Dávám vám všechno, z mé maličkosti," zazubila jsem se...
- Použito 5x Oran berry (1x Cutiefly/Chibi-san; 1x Skarmory/Vylon; 2x já/Enwy, 1x Zubat/Armytile), 2x sendvič (1x Charizard/Garlan, 1x Raviel/Gardevoir)
(Off-story bonus: Garlan se začal smát. "To bylo trochu moc... trapné, nemyslíš?" Jakmile to řekl, začala jsem se červenat. "B-baka! Snažím se vytvořit trochu dojemnou scénu, proč ji kazíš?" Garlan a Raviel se začali smát. Když to Chibi uviděl, přistoupil ke mně. "Neber si je moc k srdci, Enwy. Je dobře, že i v takové malé hrudičce se nachází tolik pocitů." A Garlan chytil záchvat smíchu.)

3 [A] Drobeček [A] Drobeček | 20. července 2017 v 16:50 | Reagovat

[1]: [2]: Všichni si neplánovanou návštěvu zahrady moc užili.
Charizard +10% lásky (Enwy 2x sendvič), +13% štěstí
Cutiefly +10% lásky (Enwy 2x sendvič), +18% sehranosti (5% Oran berry), +19% štěstí
Gardevoir +10% lásky (Enwy 2x sendvič), +17%s sehranosti (3% sendvič), +15% štěstí
Zubat +10% lásky (Enwy 2x sendvič), +9% sehranosti (5% Oran berry), +9% štěstí
Skarmory +10% lásky (Enwy 2x sendvič), +14% sehranosti (5% Oran berry), +18% štěstí

4 Drobeček Drobeček | 16. září 2017 v 17:38 | Reagovat

1) Torterra / želvák; Jumpluff / svačinář; Shedinja / hmyzák; Skarmory; Pikachu / Envie; Jolteon / Haru
2) Piknik, povídání (vzájemné šikanování :D), na konci trhání Gracideie

PART 1

"Jsi si jistý, že jsme se neztratili?!" houkl na mě Torterra, když jsme už po několikáté prošli kolem stejného stromu. S želvákem a Shedinjou jsme se totiž procházeli po lese ve snaze najít cokoli alespoň trochu zábavného, místo toho jsme ale chodili pořád dokolečka. Hmyzáka jsem vyslal vysoko do korun stromů, aby nás odsud dostal, už dlouho se ale nevracel.
"Samozřejmě, že jsme se neztratili! Znáš přece můj orientační smysl, není možné, abych se ztratil..." prohlásil jsem a s každým dalším slovem o tom začínal víc a víc pochybovat. "Tohle je přece jiný strom, než předtím! Podívej, má tady zlomenou větvičku, to ten předchozí neměl..."
"Tu jsi zlomil ty, když jsi o ní před hodinou zavadil..." povzdechl si Torterra. "Navrhuju usadit se tady, dát si něco k jídlu a počkat, než se Shedinja vrátí," řekl a bez čekání na odpověď se natáhl na zemi.
Chtěl jsem něco namítnout, když tu jsem ale zaslechl šustění listů vysoko nad námi. Pohlédl jsem nahoru a spatřil Shedinju, který se k nám s veselým výrazem vracel.
"Kus cesty na západ je nádherná zahrada!" zvolal. "Pojďte za mnou, povedu vás!"
"No jestli jsi z toho ty, věčný pokerface, tak nadšený, tak to musí být fakt něco," zasmál jsem se a pokynul Torterrovi, aby se zvedl. "Pojď, jíst můžeme i tam!" zazubil jsem se.
"Ale já už nemůžu!" kňučel želvák. "Víš, jak těžký je tahat na zádech strom a všechny ty šutráky?"
"Tak my půjdem bez tebe," pokrčil jsem rameny a vydal se za hmyzákem. "Jak já se těším, až si dám sendvič! Mňam, ten šťavnatý salát v něm!" zasmál jsem se a ohlédl se přes rameno na želváka. Torterra, jen co zaslechl slovo 'sendvič', vystřelil z místa.
"Ale dostanu za tu námahu DVA sendviče!" zvolal a rozeběhl se za námi...

Shedinja měl pravdu. Když jsme se po půl hodině dostali z lesa, vyskytl se nám výhled na nádhernou zahradu, plnou růžových květin. Chvilku jsem tam jen tak postával, oslněn tou krásou, pak jsem se vzpamatoval a vytáhl z kapsy čtyři pokebally. O tenhle výhled prostě nikdo nesměl přijít.
Vypustil jsem ven Jumpluffa, Skarmory, Envie a Jolteona. Pokemoni na mě chvilku nechápavě zírali, pak byli jeden po druhém oslněni výhledem. Naše užaslé mlčení přerušil až Torterra.
"Hele, vypadá to fakt hezky, to jo, ale neslíbil jsi mi dva sendviče?"
Polekaně jsem uskočil, když se želvák ozval. "J-jo, jasně," řekl jsem a rozhlédl se kolem. "Zajdeme k tomu jezeru, tam si všichni dáme něco k jídlu, oke?" navrhl jsem a ukázal na jezero uprostřed zahrady.
"Có!? Další chození?" povzdechl si želvák, ale přikývl. "Tři sendviče!" zvolal triumfálně a rozeběhl se směrem k jezeru.
"Nééé!" zaskučela Envie, když želvák vtrhl do zahrady. "Podupe všechny Gracideie, zastavte ho někdo!" volala zoufale.
"Whoops," polekal jsem se a povolal Torterru rychle do ballu. "Díky za připomenutí. Pojďte všichni za mnou, ať vyšlapeme jen malou cestičku," rozkázal jsem a vykročil do moře květin. Jolteon s Pikachu mě následovali, ostatní jednoduše letěli.
Po chvilce, co jsme se brodili květinami, jsme dorazili k jezeru. Málem bych se znovu zastavil a obdivoval krásný výhled, kdyby mi z pokeballu v ruce nevyskočil ven Torterra. "Tak co je s tím jídlem!?" houkl na mě a rozhlížel se kolem. Zasmál jsem se, shodil ze zad batoh a vyhrabal z něj dva sendviče. "Jen dva? Slíbil jsi mi tři!" postěžoval si želvák.
"Tři, kdybys došel až k jezeru. Jenže jsi nemotorný jak tank, nemůžu dovolit, abys zadupal všechny tyhle..." zarazil jsem se a otočil na Envie. "Jak že jsi říkala, že se ty kytky jmenují?"
"Gracideie," informovala mě s úsměvem Pikachu.
"Díky. Zadupal by jsi všechny Gradecie, to přece nemůžu dovolit," zazubil jsem se na želváka. "Mno, když už se cpe Torterra, nenechám vás přece ostatní hladově koukat, že? Pojďte, pro každého je tu něco," zvolal jsem a sundal si kápi. Rozprostřel jsem ji na zemi a začal na ni vykládat všelijaké pochoutky, co jsem s sebou nosil.
Každý pokemon si vzal, na co měl zrovna chuť. Skarmory zobal granule, při čemž se rozhlížel kolem, jako by čekal, až odhalíme, že jsme mu jídlo otrávili. Envie pro sebe zabavila jahody a Haru se pustil do granulí pro eeveeluce. Jumpluff se spokojil se svou zmrzlinou, já si dal jeden donut s modrou polevou a Shedinja, který nepořeboval jíst, se pustil do prozkoumávání okolí. K tomu si každý ještě vzal lahev vody na zapíjení, jen já si vzal sodu, protože na mě už nezbylo.
"Takže... ty o téhle zahradě něco víš? Když znás názvy těch Gradeicí..." optal jsem se Envie.
"Gracideií," opravila mě Pikachu, když dožvýkala jahodu. "Ano, znám," usmála se zasněně. "Nejenom, že je tohle místo tak nádherné, ale podle legend tu dokonce žijí shayminové! Nedivila bych se, kdyby tohle bylo to nejhezčí místo na světě! Podívej se kolem sebe," vydechla nadšeně Envie. "Tohle místo je úplně netknuté lidskou rukou, Gracideie kam se podíváš a kromě zvuků přírody nádherné ticho! Je to skvělé místo jak na romantická setkání, tak i na relaxaci s přáteli..."
"Dobrý, dobrý, díky za info," přerušil jsem rychle Pikachu, aby se tu nezačala roztékat nadšením. "Takže tohle jsou Graci-" zarazil jsem se, abych to řekl správně, "Gracideie?" ujistil jsem se. "A co je na nich tak speciálního?"
"No, kromě toho, že podle legend jsou magické," začala Pikachu, "...ukazují mimo jiné tomu, komu je dáš, neskonalý vděk, přátelství nebo až lásku," citovala. "A v jeden den, přesněji v noci, se zde scházejí Shayminové a když se dotknou květu Gracideie, promění se ve svou létající formu..."
"Uhm... takže teoreticky bych vám měl natrhat Gracideie, protože jsem vám vděčný, že mi pomáháte docílit mého snu?" zasmál jsem se nervózně. "Ehm... no, však víte... samozřejmě, že bych je natrhal, ale nebudu přece rvát kytičky kvůli vyznání svých pocitů, na to jsou i lepší metody," zazubil jsme se a snědl poslední kus donutu.
"Můžu jít do vody?" zajásal najednou Jumpluff, jako by si právě uvědomil, že je před námi jezero.
"Proč ne," zazubil jsem se. "Kdo chce do vody, následujte Jumpluffa! Shedinjo, byl bys tak hodný a dohlédl na ně?" poprosil jsem hmyzáka, který se zrovna vracel z obhlídky zahrady.
"Jasně, bez obav," usmál se pokemon a vydal se za Pikachu, Jolteonem a Jumpluffem, kteří se vydali koupat. "Tak poslouchejte, prckové! Ne že se začnete topit, všichni jste strašně těžký a mě se nechce vás tahat z vody!" zahřměl Shedinja. Neznělo to zas tak vážně, spíš jako by se snažil dostat do role zlého plavčíka.
"Vy nejdete?" optal jsem se Skarmoryho a želváka.
"Já mám lepší věci na práci," zazubil se Torterra a rozvalil se. "Musím odpočívat, ta dlouhá chůze mě strašně zmohla!" vysvětlil a za necelou minutu už spokojeně chrápal.
Tázavě jsem se zadíval na Skarmoryho, jako bych se ho ptal, co teď. "Ty nejdeš do vody?" zajímal jsem se.
"Voda mi nedělá dobře," prohlásil pokemon. "Proč ty nejdeš do vody? Lidi nereznou, ne?"
"Mno, ještě nikdy jsem rezavého člověka neviděl," zazubil jsem se. "Taky mi voda nedělá dobře... ehm, no, dejme tomu že ze zdravotních důvodů," prohlásil jsem a snažil se tím zakecat krutou pravdu, že neumím plavat.
Nastala chvilka trapného ticha. "Ehm..." odkašlal jsem si. "Říkal jsi, že tvým cílem je zaplnit znovu kaňon pokemony tvého druhu?" pokusil jsem se nahodit téma. "Jak to chceš udělat? Osvobodíš ostatní Skarmory, dovedeš tam nové, nebo..." nahodil jsem lenny face, "nové Skarmory zplodíš? Už máš někoho vyhlédnutého? Hé?" popichoval jsem Skarmoryho.
"C-co ti je do toho!" vyhrkl pokemon a přísahal bych, že se mírně začervenal. "Tobě nebudu nic říkat! Určitě se v tobě probouzí skrytý pytlák a jakmile bude kaňon plný, hned všechny uneseš!"
"Je to ta Skarmory, o které jsi mluvil, když jsem tě prvně potkal?" dotíral jsem dál, ocelový pokemon se ke mně ale bez odpovědi otočil zády a předstíral, že si mě nevšímá.
Další trapné ticho. "No tak promiň, nemyslel jsem to nijak zle. Chtěl jsem nahodit téma..." omlouval jsem se.
"Pěkně blbý téma!" zavrčel pokemon. "Až se ti někdo bude líbit, taky se ti budu vysmívat!"
"Takže se ti líbí?" zazubil jsem se.
"N-ne! T-takhle jsem to n-nemyslel!" vyhrkl Skarmory a já bych opět přísahal zrudnutí v jeho tváři. "Jenom... prostě..." mumlal rozpačitě.
"A co ona? Líbíš se jí?" zajímal jsem se dál.
"Na tvoje otázky už nehodlám odpovídat!" rozhořčil se Skarmory. "Nepřijde ti to trochu osobní?"
"Pff, neznám význam slova 'osobní'," chtěl jsem říct, ale to už bych hranici slušnosti zadupal do země. "Dobrá, dobrá, nebudu vyzvídat," prohlásil jsem. "Jen poslední otázka: Co bys udělal, kdybys jí znovu potkal?"
"Koho 'jí'? Vůbec nevím, o kom to mluvíš!" snažil se Skarmory vymluvit z odpovědi, když ale viděl můj výraz, povzdechl si. "Netuším..."
"Díky za odpověď," zazubil jsem se na pokemona. "Oke, dál nebudu vyzvídat. Slibuji ti, že se pokusím... ne, že najdu tu Skarmory, do které jsi-, ehm, tedy, chci říct, kterou hledáš," usmál jsem se na pokemona.
"Nevím, jestli se snažíš teď znít sympaticky, ale nejde ti to," ozval se za mnou posměšně Torterra, který se právě vzbudil.
"Hej, želváku! To se nedělá, odposlouchávat cizí rozhovory!" okřikl jsem pokemona, i když na tak nevinně vypadající tank se prostě člověk nemohl zlobit. Všiml jsem si, že se k nám blíží koupací trojice.

5 Drobeček Drobeček | 16. září 2017 v 17:40 | Reagovat

PART 2

"Tak co voda?" optal jsem se pokemonů.
"Skvělá!" zajásala Envie. "Proč jsi nešel s námi? Je to strašně osvěžující!"
"Zdravotní problémy!" vyhrkl jsem rychle.
"Ahá, tady někdo neumí plavat!" zasmál se želvák. "Co takhle Drobka do vody hodit? Znáte to, ne? Když někoho hodíte do vody, většinou se naučí plavat..."
"Nebo se utopí!" odfrkl jsem si. "Tohle fakt není chytrý nápad, želváku, styď se!"
"Já jsem pro," oznámil Skarmory s úšklebkem.
"Héj! To mám za to, co jsem ti slíbil?" zakňučel jsem a zoufale se podíval na Envie s Haru ve snaze najít v nich podporu.
"Zamítá se," prohlásil Jolteon. "Když se teď Drobeček utopí, kdo tě bude krmit?" pohlédl mazaně na Torterru.
"Ale něco na želvákově teorii bude..." promluvil Shedinja. "V zoufalé situaci se jeden naučí mnoha věcem..."
"Tak hele! Přestaňme se bavit o tom, jak utopit Drobečka, oke? Jak jsme se k tomu vůbec dostali? Kde se to zvrtlo?" stěžoval jsem si. Něco mě napadlo, pohlédl jsem tedy s ďábelským úsměvem na Torterru. "Co takhle hodit do vody želváka?"
"Nepříchází v úvahu!" vyplázl na mě Torterra jazyk. "Mě k vodě nedostanete!"
"Hm, pravda, museli by jsme tě tam dovalit," zavtipkoval jsem.
"Naznačuješ, že jsem obézní?!" zhrozil se želvák. "To není pravda! Já mám jenom těžký kameny na zádech! A taky strom! Představ si celý rok nosit na zádech vánoční stromeček..."
Ještě chvilku jsme se dohadovali o různých nesmyslech. 'Debaty' jsem se účastnil především já s želvákem, občas něco moudrého přihodil Shedinja nebo něco cynického Skarmory. Skarmoryho jsem ještě dost dobře neznal, ale u ostatních jsem viděl, že to, stejně jako já, berou jako legraci a ne jako slovní útoky.
Naše tlachání přerušilo až hlasité zakručení v mém a želvákově žaludku, jakýmsi zázrakem najednou. "Tady má někdo hlad," zazubil jsem se a začal se hrabat v batohu.
"Hele, nebyl Jumpluff celou tu dobu zticha?" uvědomil si najednou Haru. "Jumpluffe, nechceš se taky zapojit do Drobkovy hloupé diskuz- óóó..." přetnul Jolteon svou větu vydechnutím. Zatímco jsme žvatlali, Jumpluff odněkud vytáhl šest kornoutových zmrzlin a po dvou je umístil do svých chomáčků chmýří.
"Dá si někdo?" nabídl pokemon vesele. Jako první jsme po zmrzlinách skočili já se želvákem. "Mám i jahodovou!" zasmál se Jumpluff, což vedlo k tomu, že Envie vystřelila z místa jako blesk a hned si onu jahodovou zmrzlinu přivlastnila. Z čtyřnohých pokemonů měl se zmrzlinou problémy Haru, nedokázal ji totiž uchopit. Torterra s tím takové problémy neměl, protože celou zmrzlinu snědl na jedno sousto.
"Mám ti tu zmrzlinu podržet?" nabídl jsem se.
"Ne, nechci tě tím obtěžovat," odmítl Jolteon. Na chvilku se zamyslel. "Nemáš nějakou skleničku?"
"Mám plechovku," zapátral jsem jednou rukou v batohu. Položil jsem plechovku před Jolteona a sledoval, co s ní má v plánu.
Haru se snažil, ale zmrzlinu ne a ne uchopit. "Ehm... Dal bys mi prosím zmrzlinu do plechovky?" požádal mě nakonec. Přikývl jsem, vzal Jolteonovu zmrzlinu a položil ji do plechovky, která fungovala jako provizorní držák na kornout. Haru se vděčně usmál a pustil se do zmrzliny.
"Kde vlastně ty zmrzliny bereš?" zeptal jsem se svačináře, když jsem dochroupal kornout.
"To je tajemství," mrkl na mě Jumpluff mazaně.
"Co když je bere ze zadku!" zhrozil se Torterra. "Kapsy to nemá, batoh to nemá... No někde je musí brát! Začínám litovat toho, že jsem si vzal čokoládovou zmrzlinu..."
"Hahaha, né, kdepak," zasmál se Jumpluff. "Když budeš hodná želvička, jednou ti to možná prozradím!"
"Želvička!" vyprskl jsem smíchy. Torterra zdrobnělinu nejenom přetrpěl, ale dokonce to pochopil jako radu. Vykulil oči ve snaze tvářit se co nejvíc roztomile.
"Já už jsem hodná želvička, podívej," prohlásil. "Prozradíš mi své tajemství?"
"Uhmuhuhu," brblal Jumpluff, protože měl právě plnou pusu zmrzliny. "Hekdy hindy," zamumlal.
"Ale noták!" povzdechl si želvák, dál už se ale k tomuto tématu nevracel.
Po chvilce ticha jsem si s hrůzou uvědomil, že jsem Skarmoryho neseznámil s většinou týmu. "Ehm," odkašlal jsem si. "Skarmory, zapomněl jsem ti představit přítomné, promiň," zasmál jsem se rozpačitě. "Asi už jsi vyslechl jména všech, tak tedy jen stručně. Torterra, jedlík týmu, Jumpluff, náš svačinář, Shedinja, moudrost týmu, Envie, roztomilost týmu a Haru..." zamyslel jsem se, protože mě na Jolteona nic nenapadalo, "...laskavost týmu," prohlásil jsem nakonec. "Týme, tohle je Skarmory, 'něco' týmu," představil jsem ocelového ptáka pokemonům. "Když jsme se tak krásně představili, co takhle říct o sobě pár slov?" napadlo mě, aby řeč nestála.
"Vážně? Až teď tě napadá seznámit nás?" ucedil želvák. "No, ale rád začnu," zazubil se. "Jmenuji se Torterra, protože Drobeček je blbeček a nenapadlo ho jméno," zasmál se želvák a i přes moje protesty pokračoval, "...rád jím, spím a čtu si."
"Ty si rád čteš?" podivili se všichni přítomní.
"No jo, je toho hodně, co o mně ještě nevíte," prohlásil želvák tajemně. "Další!"
Podvědomě jsme utvořili diskuzní kolečko. Vedle želváka poletoval Jumpluff, pustil se tedy do svého představování.
"Hoi, já jsem Jumpluff!" představil se. "Taky ještě nemám jméno, ale Drobeček říkal, že svačinář se počítá, tak mi asi můžeš říkat tak. Mám rád zmrzliny a prázdné tlachání, kterého si u Drobečka určitě užiješ dost," zasmál se a podíval se vedle sebe, kdo je další na řadě - já.
"Je tohle nějaká nová tradice? Že si ze mě bude každý alespoň v jedné větě utahovat?" zasmál jsem se. "Hoi, já jsem Drobeček, trenér vás všech. Považuj mě prosím spíš za kamaráda, než nadřízeného, rozkazovat mi moc nejde. Taky mi moc nejde mluvit sám o sobě, takže... další, prosím!" zazubil jsem se.
"Haha, 'nejde mluvit sám o sobě', řekl vrchní egoista," vyprskl želvák. Všechny pohledy padly na něj. "No co, když se ve svém proslovu neponížil sám, musí to udělat někdo jiný, ne?" zasmál se.
Další byl Jolteon. "Ahoj, já jsem Haru," představil se. "Mám rád slunce..." prohlásil a jeho zasněný pohled padl na slunce, které už skoro zapadalo. Vypadalo to, že víc z něj nedostaneme, slova se tedy ujal Shedinja.
"Já jsem Shedinja, alias hmyzák. Preferuji klid a mír," prohlásil hmyzák stručně.
Předposlední byla Pikachu. "Ahoj," usmála se na Skarmory. "Já jsem Envie. Ze všeho nejvíc mám ráda hudbu, kdyby jste chtěli, někdy vám něco zazpívám," nabídla.
A jako poslední, Skarmory. "Já jsem Skarmory, pocházím ze Sevault kaňonu," prohlásil. "Mám rád Skarm- ehm, tedy..." zasekl se. "Nemám rád pytláky," řekl nakonec.
Usoudil jsem, že dnešní provokace bylo dost, nepoukázal jsem tedy na to, k čemu se Skarmory málem přiznal. "Táák, představování máme za sebou..."
"Dost opožděně," utrousil... Jumpluff? Že by se z něj rodil další cynik?
"Ano, dost opožděně," ušklíbl jsem se. "Zapadá slunce, navrhuji tedy večeři a jít na kutě. Druhý den by jsme si mohli zahrát pár her, pak se vydáme dál na cesty, co vy na to?"
Než stihl kdokoli cokoli namítnout, želvák se nadšeně rozkřičel. "Jíííídloooo!" volal a nebýt své váhy, začal by poskakovat. Zasmál jsem se a položil před pokemony krabičky s granulemi. Jolteon dostal zase speciální granule, Shedinja jídlo nechtěl a Jumpluff dal přednost zmrzlině.
"Dobrou chuť!" popřál jsem pokemonům a sám si vzal další donut s modrou polevou. Nevěděl jsem, jak se tomuto druhu donutů vlastně říká, ale vzhledem k tomu, jak výborný byl, rozhodl jsem se ho pojmenovat po sobě - Drobčí donut. (//much egoism xD)

Než jsme dojedli, slunce už zapadlo. Přemýšlel jsem, jestli pokemony na noc povolat do ballů, ale přišlo mi, že venku si určitě odpočinou lépe, takže jsem míčky opět schoval a místo toho z batohu vytáhl ručník.
"Až budete unavení, tady máte ručník, ať nespíte na zemi," informoval jsem pokemony. "Nejsem si jistý, kolik se vás tam vejde, takže kdo dřív příjde, ten pohodlněji spí," zazubil jsem se.
První se ke spánku uložila Envie, zabrala si půlku ručníku. Druhou půlku obsadil Haru. Byl to celkem komický pohled - oba pokemoni leželi na krajíčku ručníku, aby u sebe nebyli moc blízko, takže mezi nima vznikla mezera, do které by se vešly ještě dvě další Pikachu. Jumpluff ulehl mezi květiny, Torterra se jednoduše rozplácl na zemi. Já se Skarmory jsme byli stále vzhůru - netušil jsem, jaký důvod k tomu ocelový pokemon, ale já jsem prostě nedokázal usnout.
Pozorovali jsme hvězdy, které tuhle noc neobyčejně zářily. Připomnělo mi to moji první noc na cestách, to jsem byl vzhůru přes půlnoc, protože jsem nadšením z nového pokemona nedokázal usnout. První vzpomínka odstartovala sérii dalších vzpomínek z mých cest. Chycení Nincady, první odznak, bál a události s ním spojené - trapné vtrhnutí do pokoje spolubydlící, útoku Plasmy, pokec s Kie-něco týpkem... Pak vzpomínky na další odznaky, další pokemony, no prostě celková rekapitulace mého dobrodružství jako trenéra pokemonů. Když mi vzpomínky došly, zamyšleně jsem pohlédl na Skarmoryho, který stále sledoval hvězdy. Na tváři měl také nostalgický výraz, možná vzpomínal na hvězdy nad kaňonem...?
"Skarmory?" přerušil jsem pokemona z rozjímání. "Přemýšlel jsem, že bych ti dal nějaké jméno, chtěl bys?" zeptal jsem se.
"K čemu?" podivil se pokemon.
"No, až potkáme tu tvojí Skarmory. Předpokládám, že její trenérka jí taky dala jméno, tak aby tě ona nemusela oslovovat Skarmory," vysvětlil jsem.
Skarmory se opět snažil začít bránit tím, že neví, o kom mluvím, můj vědoucí výraz ho ale zarazil. "Je to její únoskyně, ne trenérka," zdůraznil.
"Beru to jako souhlas," zazubil jsem se. "Takže..." vytáhl jsem bloček s významy jmen, "co takhle Aike? V nějakém jazyce to znamená čepel, myslím..."
Skarmory to jméno chvíli převaloval na jazyku. "Nech mi to projít přes noc hlavou," prohlásil nakonec.
"Oke," přikývl jsem a natáhl se do trávy. "Půjdu už spát, taky bys měl jít, jinak neporosteš," zasmál jsem se na pokemona. Chvilku jsem ještě pozoroval oblohu, pak jsem za želvákova rytmického chrápání spokojeně usnul.

6 Drobeček Drobeček | 16. září 2017 v 17:40 | Reagovat

PART 3 (the end)

Ráno mě vzbudila až noční můra. Zdálo se mi, že někdo přejmenoval můj donut! Vystřelil jsem z postele a rychle si běžel opláchnout obličej do jezera, snad abych zapomněl na ten strašlivý sen. Poté jsem se přesunul k plášti, který stále ležel rozprostřený v trávě. Položil jsem na něj čtyři sendviče jako snídani - počítal jsem se všemi kromě Shedinjy a Jumpluffa. Pak jsem se pustil do hledání svých pokemonů, protože všichni už byli vzhůru a někam se rozutekli.
"Pojďte na snídani!" zavolal jsem a pozoroval, jak se z květin vyřítil Torterra. Chtěl jsem mu popřát dobré ráno, pokemon mě ale naprosto ignoroval a běžel rovnou k jídlu. "Jen jeden, nech i ostatním!" zasmál jsem se na želváka.
Po chvíli pátrání jsem našel Haru, Envie a Jumpluffa, kteří si pletli věnečky z Gracideí. Oznámil jsem jim, že je snídaně a vydal se hledat Skarmory a Shedinju. Oba pokemony jsem po chvilce našel. Něco probírali, jakmile si mě ale všimli, přestali a vydali se na snídani.
Když jsme se s potencionálním Aike a hmyzákem vrátili k 'dece', všichni už měli svou snídani snězenou a čachtali se ve vodě, kromě Torterry, terý mlsně hleděl na poslední, Skarmoryho sendvič. Pták si svůj podíl rychle zabavil a snědl, snad aby snídani uchránil před Torterrou.
Nenapadalo mě, co s pokemony hrát, když jsem tedy viděl, že se baví i beze mě, spadl mi kámen ze srdce. Haru, Jumpluff a Envie se opět pustili do vinutí věnečků. Pikachu to uměla, takže zaučovala ostatní. Shedinja s Torterrou seděli u vody. Vypadalo to, že Shedinja se snaží učit želváka meditovat, Torterrovi ale ušel fakt, že se má při meditaci zůstat vzhůru. Skarmory pozoroval se zamyšleným výrazem mraky.
Došel jsem k ocelovému pokemonovi a usadil se vedle. "Nezačíná tohle být klišé?" zasmál jsem se. Skarmory na mě vrhl nechápavý pohled. "No, však víš. Všichni se baví, jen Skarmory sedí o samotě a sleduje hvězdy nebo mraky..." zazubil jsem se na pokemona.
"Nechápu, kam tím míříš..." prohlásil Skarmory.
"Ehm... no, neřeš to," přerušil jsem pokus o nahození jednoho tématu a hned ho nahradil druhým. "Co to jméno? Jak jsi se rozmyslel?"
"Eh? Jméno?"
"Myslím, jestli by jsi se chtěl jmenovat Aike."
"Promiň, úplně jsem na to zapomněl," povzdechl si Skarmory. "Dej mi ještě trochu času, prosím."
"Jasně, času dost. Chápu, měl jsi na mysli něco jiného," zasmál jsem se a na tváři mi problikl lenny face.

Nechal jsem Skarmory v jeho říši snů a pustil se do prohlížení květin, které rostly všude kolem. "Tak Gracideie?" zašeptal jsem zamyšleně. Přemýšlel jsem, jestli bych neměl svému týmu květiny natrhat, když vyjadřují vděk. "Nebylo by to trapný?" mumlal jsem si pro sebe a představoval si, jak jednotlivým pokemonům předávám květiny. Necítil jsem se na odhalování svých zmatených pocitů, nakonec jsem tedy usoudil, že utrhnu jednu Gracideii pro celý tým. Učinil jsem tak a svolalcelý svůj tým.
Skoro obřadně jsem si oblékl kápi. Pokemoni mě pozorovali a čekali, co se bude dít. "Ehm..." odkašlal jsem si a natáhl ke svému týmu ruku s květinou. "Nechť je tento květ symbolem našeho přátelství a sdílení snů!" zarecitoval jsem a očekával salvu rajčat. Salva nepřišla, pokračoval jsem tedy v obřadu. Odštípl jsem nehtem kus stonku s květem a zasunul si ho za provázek, který na mě držel kápi. "Tohle je provizorní, pak vymyslím lepší umístění," zazubil jsem se.
Chvilka trapného ticha.
"Bůůů, trapný! Kvůli tomu jsi mě vzbudil?" houkl na mě želvák. Jumpluff souhlasně přikývl.
"Nééé, svačináři! Ty jsi na jeho straně?" předstíraně jsem zafňukal a otočil se na ostatní pokemony.
"No, trochu trapné to bylo, ale myslím, že smysl chápeme," zasmál se Shedinja. Envie zatleskala, Skarmory zamával křídly a Jolteon zastříhal ušima. Posledními dvěmi jsem si nebyl jistý, jestli to měl být potlesk nebo náhrada za rajčata, doufal jsem tedy v to první.

______________________
SPOTŘEBOVÁNO/aplikovat:
¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯
(Pokud Skarmory přijme) Skarmory - jméno Aike

Jumpluffovy zmrzliny: (1% lásky)
¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯
3x Jumpluff
1x Ostatní (kromě Shedinji)

Ostatní:
¯¯¯¯¯¯
DOHROMADY: 7x sendvič, 5x voda, 4x granule, 1x jahody, 2x granule pro eevee, 2x Drobenwy donut

Torterra - 3x sendvič (3x 3% sehranosti), 1x voda (1% s.), 1x granule (1% s.)
Skarmory - 1x sendvič (3% sehranosti), 2x granule (2x 1% s.), 1x voda (1% s.)
Pikachu - 1x sendvič (3% sehranosti), 1x jahody (random štěstí?), 1x voda (1% s.), 1x granule (1% s.)
Jolteon - 1x sendvič (3% sehranosti), 2x granule pro eeveeluce (3% s.), 1x voda (1% s.)
Jumpluff - 1x voda (1% sehranosti)

Drobeček - 3x Drobenwy donut (3x 5% lásky ke všem?), 1x soda (1% lkv)

7 [A] Enwy [A] Enwy | 16. září 2017 v 18:22 | Reagovat

[4]:[5]:[6]: Všichni si slovní napadení Drobečka a návštěvu zahrady náramně užili. Skarmory své jméno přijal.
Torterra - 39% lásky (1% J-zmrzlina, 16% Drobeček's jídlo), 36% sehranosti (9% 3x sendvič, 1% voda, 1% granule), 27% štěstí
Jumpluff - 41% lásky (3% 3x J-zmrzlina, 16% Drobeček's jídlo), 26% sehranosti (1% voda), 20% štěstí
Shedinja - 38% lásky (16% Drobeček's jídlo), 25% sehranosti, 20% štěstí
Skarmory - 39% lásky (1% J-zmrzlina, 16% Drobeček's jídlo), 31% sehranosti (3% sendvič, 2% 2x granule, 1% voda), 20% štěstí
Pikachu - 39% lásky (1% J-zmrzlina, 16% Drobeček's jídlo), 30% sehranosti (3% sendvič, 1% voda, 1% granule), 24% štěstí (4% náhodný bonus - jahody)
Jolteon - 39% lásky (1% J-zmrzlina, 16% Drobeček's jídlo), 33% sehranosti (3% sendvič, 4% 2x Eeveegranule, 1% voda), 20% štěstí

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
ZDROJE:
Obrázky, týkající se pokémonů - Serebii / Bulbapedia / Pokecheck
Ikonky - Serebii
Obrázky herních míst - Dragonith (dA), UkeSora
Některé články převzaty z minulého světa - pokemon-rpg-game.blog.cz;
autorská práva vyhrazena
Design blogu je v autorství (c) Enwy & Dragonith, slouží pouze k použití leagueofpokemon.blog.cz
Pokémon patří společnosti Nintendo, Creatures a GameFreak

".... a všechny kousky skládanky pak zapadnou do jednoho..."