Les táborníků

13. července 2017 v 9:29 | Enwy

Související obrázek
Tomuto lesu se říká Les táborníků.
Jistě víte, pokud jste si četli fakta a reálie, že vás matka vykopla ven z baráku, abyste se stali silnou nezávislou ženou nebo odolným chlapcem. Zkrátka - legendou. Jako legenda musíte někde žít a spacák, pokud pro vás není ideální, je tu toto místo. Jedná se o louku, na které můžete volně stanovat. Stany jsou tady k pronájmu, takže si ho nemusíte kupovat a v případě, že odejdete, nic se neděje. Tento poplatek je imaginární.

Les samozřejmě není jediné místo, které stanování poskytuje. Spíše než les je to tedy nějaké zálesácké středisko. Konají se tu táboráky.
V těchto lesích se nachází všechny apricorny, které existují: , díky kterým si pak můžete vyrobit vlastní pokéball v dílně na pokébally v řemeslnické dílně. Na apricorny narážíte náhodně, většinou po nějaké aktivitě.

MÍSTA V PŘÍRODĚ

Toto je táborový prostor.
Zde máte právo si pronájmout stan a udělat si vlastní kempící prostor. Není povoleno zakládat si vlastní oheň. Táborový prostor se nachází především na louce, avšak zčásti vybočuje i do divokého lesa kolem Route 7. Nachází se zde i táborák.

Je to poklidné místo plné ostatních lidí. Je bezpečné tu zůstávat i přes noc, protože jsou tu hlídky, které vás případně včas ohlásí před nebezpečím nebo požárem.
Les, ve kterém žijí divocí pokémoni.
Je povoleno si nějaké z nich chytit, avšak jsou tu slabší než kde jinde, protože se často nedostávají do přítomnosti zápasu nebo boje.
Často tu potkáte Silcoon nebo Venipede, příležitostně i Kricketune nebo Joltika. V dobách hezkého počasí je ke spatření Butterfree. Ven ráno vylézá i Weedle a Caterpie.

Pro chytání do komentu napiš:
1. Pokémon, kterého chytáš
2. Pokémon, kterým chytáš
3. Průběh chytání + jakým ballem


Rybaření v oblasti je také povoleno.
K chycení jsou jen Magikarpové, čili stačí jen Old Rod. Zde platí rybaření trochu jiné než jinde. Napíšete dolů "Nahazuji prut" a admini odepisují, kdo se vám chytil. Je zde 5% šance, že narazíte na Gyaradose nebo na Shiny Magikarpa.

V případě, že nechcete rybařit, můžete si skočit jen tak do vody, ochladit se během horkých letních dní.
A nakonec jsou tu stáje, ohrady.
Nachází se tu velkochov Mareepů a Miltank. Pokud si nějakého chceš ochočit, můžeš. Platí to pouze přátelstvím.
Získat si pokémony zápasem můžete s Taurosy a Ponytami.

V případě, že chcete ochočovat nebo chytat, napište:
1. Pokémon, kterého chytáš
2. Pokémon, kterým chytáš
3. Průběh chytání + jakým ballem
nebo
1. Kteří pokémoni se přemlouvání zúčastňují
2. Kterého chytáš
3. Průběh chytání

V případě, že děláte něco jiného:
1. Co budete dělat
2. S kým si jdeš
3. Průběh
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lorelei Lorelei | 21. července 2017 v 19:42 | Reagovat

1. Získavanie mlieka od Miltanka
2. S Carol (Snivy)
3. S taškou na berry plnou malých bobúľ sa Carol vydala cez les. Mala v pláne niekde získať poslednú prísadu do poffinov - mlieko z Miltanka. V lese narazila na stanovú osadu s ohniskom. Našťastie tam veľa trénerov nebolo. S Carol za pätami sa prebrodila cez malý potok a zazrela ohradu, v ktorej bolo niekoľko Mareepov a Miltankov. Mala šťastie. Ignorujúc všetko ostatné, prišla k Miltankovi, ktorý flegmaticky prežúval trávu. Lorelei rýchlo vytiahla z batoha nádobu na mlieko Miltanka a podala ju rohatému Pokémonovi, ktorý však nevyzeral, že by ju bral na vedomie. Mierne sa zamračila. "Bral si od tohoto Miltanka niekedy niekto mlieko? Vie ten Pokémon vôbec, čo má robiť?" Carol si odkašľala. "Otázne je, či my dve vieme, čo máme robiť." Lorelei ju prebodla pohľadom. Carol si povzdychla. "Skúsim sa s ním porozprávať," povedala a podišla k Miltankovi bližšie. V reči Pokémonov sa s ním začala rozprávať. Miltank sa na ňu len trochu prihlúplo díval a Carol si hlasno povzdychla a jeden z Mareepov to začul. "Um, ten Miltank je trochu spomalený," vysvetlil nám Mareep. "Ale nebojte, ja viem, ako na neho. Len mu dajte tú nádobu na mlieko a už to nechajte na mňa," ponúkol sa Pokémon s vlnou. Lorelei rozhodne podala Miltankovi do ruky nádobu na mlieko. Mareep dal Miltankovi slabý elektrošok a to Miltanka konečne rozhýbalo. Mareep ho pomocou elektrošokov nasmeroval do drevenej budovy, na ktorej bol obrázok pohára s  mliekom a Miltanka. "To je zrejme budova, kde od nich to mlieko získavajú," podotkla Lorelei. "Asi musíme len počkať, kým sa ten Miltank nevráti i s mliekom..." vyslovila Carol, trochu podozrievavo sledujúc dvere do budovy, kam vošiel Miltank.

2 [A] Enwy [A] Enwy | 21. července 2017 v 20:48 | Reagovat

[1]: Miltank ti dala své mléko. Z prázdné skleničky máš nyní skleničku s plným moomoo mlékem.
Podařilo se!

3 Oumi Oumi | 1. srpna 2017 v 22:07 | Reagovat

1/2

1) Přespání a hraní si v divočině, táboráček
2) Celý Team Allstars
3) Dlouho už jsme nikde nebyli všichni společně a to bylo na čase napravit. Po nákupu ve městě jsem nabalila věci do batohu a vydala se podle mapy v průvodci k lesu, kde se měl nacházet tábor. Cestu jsem si užívala sama, ale v lese jsem se trochu bála, tak jsem všechny vypustila ven. „Ahojte všichni, doufám, že se ještě poznáte, když jste se tak změnili,“ usmála jsem se na ně a sledovala, jak se navzájem prohlížejí. Největší pozornost strhl samozřejmě Army, který vyrostl nejvíce, a Chae, jakožto nováček. Zprvu se trošinku ostýchala a držela se mě za nohu, ale brzy si na pozornost zvykla a nevadilo jí bavit se. Avšak ani Juuzou nebyl přehlížen – vzhledem k tomu, jak se všem chlubil svými nalakovanými drápky. Len a Ahadi také sklidily gratulace a poté, co se všichni přivítali a prohodili pár slov, jsme se vydali společně na cestu. „Co tady vlastně děláme?“ Zeptala se Len, která si užívala přírody a světla všude kolem. „Hledáme tábor, kde dneska přespíme. Uděláme si něco dobrého k jídlu, zazpíváme si u táboráku a užijeme si spolu trochu srandy, co vy na to týme?“ Měla jsem pozornost všech kolem, snad kromě weavila, jenž zrovna procvičoval své stromolezecké schopnosti. Jednohlasně souhlasili, že by to mohlo být fajn. „Hlavně ať je toho jídla hodně,“ rozplývala se Ahadi. „Neboj se, bude.“ Ujistila jsem jí. Pokračovali jsme dále v cestě a všichni si povídali, dělali blbiny nebo prozkoumávali okolí. Juuzou samozřejmě skákal ze stromu na stromu a Len se bavila tím, že se ho snažila shodit úponky. Ahadi se snažila také vyškrábat nahoru, ale když se jí to podařilo, nešlo jí vůbec přeskakovat a tak žárlivě koukala na elegantního akrobata Juuzoua. Army nesl na zádech Chaerin a šel po mém boku společně s Aerem a bavili jsme se o tom, co jsem zažila ve věži a o mém dobrodružství s Arbokem. Malá dračice nadšeně poslouchala, jako bych vyprávěla pohádku. A dokonce se ani nebála, když jsem jí vyprávěla o shledáních s tou holkou a Banette! Má teda větší kuráž než já, protože i vzpomínka na to mi způsobovala husí kůži.
Nakonec jsme bezpečně došli k táboru a já nám na noc pronajala stan. Uložila jsem tam věci a s sebou vzala jen to nejnutnější – tedy láhev na vodu, už potřebovala naplnit. Zeptala jsem se vedoucího a ten nás nasměroval k blízkému potoku. Cesta tam byla překvapivě poklidná, protože Len a Ahadi si pro sebe ukradly Juuzoua a probíraly s ním tréninky a zápasení, takže neměl čas ztratit se a dělat problémy obyvatelům lesa. Očividně mu ženská pozornost dělala dobře, až jsem se tomu musela zasmát. Armandi mezitím zaujal roli otce a povídal si s Chaerin, aby jí rozšířil slovní zásobu. Aer jim vypomáhal a radil nám, na co si dát v lese pozor. Byla jsem hrozně vděčná, že tady má aspoň někdo zkušenosti s přežitím v divočině. U potoka jsme se ocitla raz dva a jen co jsem nám nabrala vodu, se všichni šli napít, umýt se a máchat. Také jsem se k nim přidala – takticky jsem si před odchodem oblékla pod šaty plavky, mwehehe – a udělali jsme si tady z toho malé lázně. Voda sice byla studená, ale vyrovnávala spalující vedro, kterým nás smažilo slunce. Všichni si umyli kožíšky, šupiny, kůži a všechno a zase jsme vypadali jako okouzlující parta tuláků. A brzy už jsme po sobě cákali vodu – v případě mě, Lenory, Ahadi a Juuzoua s Chaerin, usadili se na vyvýšené skalce a nechali si srst čechrat větrem v případě Aera nebo se slunili a relaxovali jako Army. Naše hrací skupinka byla bezpochyby nejhlučnější, až nás přišel seřvat nějaký rybář, že mu plašíme magikarpy. Juuzou na něj začal vystrkovat pozadí – na což si chlapík vytáhl rukávy a odhalil obří bicáky, tak jsem rychle vzala věci a všichni jsme vodou utíkali pryč. Zastavily nás až malé peřeje, kde jsme si udělali náhradní stanoviště a pokračovali v předchozích aktivitách. Teda až do doby, kdy se Chae chtěla unášet vodou. Bohužel mi nedošlo, jak dobře jí její šupiny umožňují klouzat vodou a tak nám raketovou rychlostí mizela po proudu, směřujíc k peřejím. „Len, rychle ji chyť úponky!“ Vykřikla jsem a ona samozřejmě pomohla, ale malá dračice byla příliš těžká, než aby ji dokázala udržet. Navíc jí odporovala i voda přetékající Chaer přes hlavu. „Juuzou, pomoz jí trochu,“ strčila jsem ho dopředu. Hbitě skočil mezi kameny, kde se zasekl svými ostrými modrými drápy a pomohl Chae vytáhnout nahoru. „Děkuji vám oběma,“ oddechla jsem si, když jsem prcka zase mohla pohladit po hlavičce. „Už takhle neutíkej, jo?“ Usmála se na ni Len. „Neboj se,“ řekla trochu vyplašeně, ale když na ni Ahadi cákla vodu, hned na předchozí událost zapomněla. Ještě chvilku jsme si hráli a pak jsem rozkázala, že se jdeme slunit, abychom uschli, protože jeden ručník by na nás všechny nestačil. Lehli jsme si vedle Armandiho – nejdříve jsme ho pochopitelně trochu pocákali, ať se nám nepřipeče. Nebyl nadšený, ovšem když se začal mračit a Chae ho začala napodobovat, tak to nevydržel a začal se smát. Lehli jsme si na kamenitý břeh a opalovali se. Obzvláště Servine se celou dobu spokojeně usmívala. Nicméně Juuzou nevydržel dlouho v klidu, a tak jsme se opět dali na cestu. Ne však zpátky k táboru, vydali jsme se malebnou stezkou, která vedla podél lesa a luk. Gible dále praktikovala svůj koníček okusování větví a kamínků a nebyl by to Juuzou, kdyby toho nevyužil k nějaké nekalosti. Ujistil se, že na něj prcek vidí a jemně kousl poklidně vykračujícího Armyho. „Hej!“ Zažehl si ohnivý límec na krku, avšak weavile se smíchem uskočil. Nerada to uznávám, ale jeho plán vyšel, protože Chaerin se toho chytila a začala okusovat i zbytek týmu. Aspoň dokud nedostala úponkem přes zadek. „Není hezké tohle ostatním dělat, omluv se,“ řekla jsem jí s přísným zamračením se. „Promiňte,“ zamrmlala zahanbeně za Juuzouova smutného povzdechnutí si. Došli jsme takhle až k ohradám, za kterými se mírumilovně pásli miltankové a mareepové. Luxio se lišácky zazubila a vtrhla přímo mezi ně a začala je nahánět. Pochopitelně se brzy přidal i druhý z našich potížistů plus malá Chaerin, která si prostě jen chtěla hrát. Za plotem jsme si tak s ostatními sedli a rozhodli se zabít čas povídáním si. „Musím říct, že mě překvapilo, jak ses zvětšil,“ podotkla Len směrem k Armymu. Ten se hrdě vyprsil a zažehl si oheň na krku. „Děkuji, teď už si na mě určitě nikdo netroufne!“ Zasmál se a složil podobnou rádoby poklonu Servine. „No jo, musím si to užít, dokud můžu. Pak si budu muset zvykat na velké změny,“ pousmála se nervózně. Aer se do toho ovšem vložil, než mohla začít případně panikařit. „Viděl jsem pár jedinců tvého druhu při této přeměně a můžu ti říct, že si určitě zvykneš. Sice si budeš muset zvyknout na jiný styl útoků, ale pohyb ostatním šel celkem sám od sebe.“ Podělil se s námi o své zkušenosti, a když mu Len chtěla poděkovat, ozval se přes celou louku vyplašený křik. Otočili jsme se, avšak ještě nebylo nic vidět. Po chvilce se k nám ovšem začala přibližovat jakási tmavá kulička. Kutálela se k nám velkou rychlostí, začali jsme ihned vymýšlet, jak jí zastavit bez toho, abychom přišli k úrazu. Čas nám však bohužel vypršel příliš brzy, naštěstí to dopadlo dobře. Celkem. Chae prorazila jednu dřevěnou zátarasu a to bylo dost, aby ji to po pár dalších kotrmelcích zastavilo. „Jsi v pořádku, mrňousi?!“ Ptala jsem se jí vyplašeně a ona nemotorně zvedla paleček na jedné tlapičce, než si lehla na zem. Téměř jsem viděla spirálky v jejích očích, jak se jí asi musela motat hlava. S úsměvem jsem si povzdechla. Kde ale jsou Juuzou a Ahadi? Nemusela jsem čekat dlouho. Křik Luxio a maniakální smích jejího parťáka byl slyšet v další vteřině. Běželi skrz louku a za nimi se hnala rozzuřená Ponyta frkající oheň. Začali jsme utíkat taky, teda Chae se opět vezla Armymu na zádech. Ti dva nás dohonili a společně jsme zahnuli do lesa, kam na nás už zuřící ohnivka nemohla. „Co jste to vy dva vyváděli?!“ Ptala jsem se jich naštvaně, jen co jsem chytla dech. Koukli se na sebe a začali se chechtat jako malé děti. Nakonec to byl weavile, který se přiznal. „My jsme se jí jen ptali, jestli se jí nezapalují prdíky,“ hihňal se a Ahadi to vzdala a válela se smíchy po zemi. Len sice vyprskla smíchy, ale měla aspoň dost slušnosti, aby se zastyděla. Povzdechla jsem si a mávla rukou. „Pojďte, vrátíme se do tábora, stejně se už stmívá.“ Usmála jsem se na ně a pak luskla prsty. „Jo! A prosím, kdo je toho schopný, nasbíráme nějaké dřevo na táborák, okay?“ „Jasný!“ Ozvala se nadšená odpověď. Společně jsme sbírali kdejaké klacíky a spadlé větve, až jsme všichni v náručí měli slušnou zásobu na podpal. Tahle cesta probíhala v klidu a nikdo nepřišel k úrazu. A gible, která se už vzpamatovala, si celou cestu snažila zpívat pomocí náhodných slov a pazvuků, mi vnukla geniální nápad.

4 Oumi Oumi | 1. srpna 2017 v 22:08 | Reagovat

2/2

Došli jsme zpátky do tábořiště, kde jsem všechny poslala k ohni. Momentálně tam zázrakem nikdo nebyl, aby nás rušil. Vzala jsem nám z batohu jídlo a nanosila ho tam. Army mezitím už zapálil část našich zásob a všichni poklidně seděli u ohně a povídali si. Já se k nim brzy přidala a za jejich pomoci rozdělila potraviny a vodu. Všichni dostali bohatou porci, aby doplnili energii vybitou po hodinách dovádění. Po jídle jsme chvilku seděli v klidu a užívali si plného břicha. Začala jsem do dřeva bubnovat rytmus a brzy se přidali i ostatní – kromě Aera, který vznešeně seděl a poslouchal naše dílo. „Co kdybychom si zazpívali?“ Zeptala jsem se osazenstva a všichni souhlasili. S úsměvem jsem přikývla a odkašlala si, abych mohla začít.
„You had your maps drawn
You had other plans
To hang your hopes on
Every road they let you down felt so wrong
So you found another way,“ byla první sloka, kterou jsem započala naši hudební chvilku.
„You've got a big heart
The way you see the world
It got you this far
You might have some bruises
And a few scars
But you know you're gonna be okay
Even though you're scared
You're stronger than you know,“ chopil se toho Army svým jemným a přitom mužným hlasem. Vypadal tak silně a krásně, byla jsem na svého startéra opět tak hrdá, jako když se poprvé vyvinul.
„If you're lost out where the lights are blinding
Caught in all, the stars are hiding
That's when something wild calls you home, home
If you face the fear that keeps you frozen
Chase the sky into the ocean
That's when something wild calls you home, home,“ opřela se do toho Ahadi prudčeji než předtím – jak by také ne, když to byl refrén. My zase na oplátku bubnovali do dřeva, na němž jsme seděli rychleji a hlasitěji.
„Sometimes the past can
Make the ground beneath you feel like quicksand
You don't have to worry
You reach for my hand
And I know you're gonna be okay
You're gonna be okay,“ ujala se toho opět v klidnějším rytmu Lenora a u toho dále bubnovala úponky.
„Even though you're scared
You're stronger than you know,“ dokončil za ni sloku Aer a jeho hluboký hlas byl velkým přínosem do krásy naší hudby.
„If you're lost out where the lights are blinding
Caught in all, the stars are hiding
That's when something wild calls you home, home
If you face the fear that keeps you frozen
Chase the sky into the ocean
That's when something wild calls you home, home,“ notoval Juuzou v další rychlejší pasáži a vesele u toho poskakoval – skoro tančil – na volném kousku lavičky. Píseň už ovšem byla téměř u konce a tak jsme ihned navázali s posledními slokami všichni, včetně Chaerin, která už si také zapamatovala text.
„If you're lost out where the lights are blinding
Caught in all, the stars are hiding
That's when something wild calls you home...

If you're lost out where the lights are blinding
Caught in all, the stars are hiding
That's when something wild calls you home, home
If you face the fear that keeps you frozen
Chase the sky into the ocean
That's when something wild calls you home, home.“ Dozpívali jsme a ještě chvilku nechávali doznít své bubnování. Pak jsme si všichni zatleskali a dali si jedno velké týmové objetí. Byla to, aspoň pro mě, dojemná chvíle tady takhle se všemi sedět a v klidu si jen užívat jejich přítomnosti. Ještě jsme si nějakou dobu povídali, ovšem bylo už pozdě v noci a malá Chaerin už začala pomalu usínat. Ani ostatní už nebyli při plné síle a tak jsme se odebrali do stanu, kde jsme si všichni lehli na jednu velkou hromadu. „Dobrou noc všichni,“ zašeptala jsem šťastně a všichni jsme postupně usnuli poblíž jeden druhého.

//Aplikovat:
- Typhlosion: Lávový koláček, granule, voda, 3x Oran Berry
- Ostatní: Sendvič, granule, 3x Oran Berry
- Hráčka: 2x Sendvič, voda
- A odebrat ještě resty z minulých dob: Wacan berry, 2x Rare candy :D

5 [A] Drobeček [A] Drobeček | 1. srpna 2017 v 22:37 | Reagovat

[3]: [4]: Všichni si výlet užili, navzájem se víc sblížili.
+3% přežití

Typhlosion +33% sehranosti (5% koláček, 1% granule, 1% voda, 15% 3x oran berry)
Všichni +29% sehranosti (15% 3x oran berry, 1% granule, 3% sendviče), +7% lásky (Oumi 2x sendvič, voda)

6 Felawën Felawën | 11. srpna 2017 v 14:18 | Reagovat

PŘESVĚDČOVÁNÍ MAREEP K NÁSLEDOVÁNÍ (CHYCENÍ)

1. Squirtle Laky
2. Mareep

Díky nákupu vybavení pro táboření a sedvičů pro hladovce jsem se mohla s Lakym vydat na táboření do lesa. Pro začátek jsem zvolila méně extrémní způsob tím, že jsme se vydali do Lesa táborníků. Bylo tu dost lidí, a tak po rychlém zamluvení stanu, jsme se vydali k místním ohradám, kde už bylo o lidské duše méně. Laky si ťapkal vedle mě. Neměli jsme kam chvátat. Většinu cesty jsme šli tiše, ale když jsem v dálce už spatřila ohradníky, nedalo mi to, abych se nerozmluvila. "Při svém posledním tréninku sis vedl velmi dobře." Pochválila jsem ho při vzpomínce na trénování uměleckého bublinkového útoku u jezírka. "Nicméně si říkám, jestli bys nechtěl nějakého kamaráda či kamarádku. Ve dvou by se trénovalo lépe..." Začala jsem, načež drobek ke mě zdvihl hlavinku. Nepromluvil, ale i tak jsem na něm viděla, že váhá. Přece jen...teprve čerstvě jsme se spolu tak nějak sžili a už mu přivádět do jeho malého světa novou duši? "Neboj se. Uvažovala jsem o Mareep. Mareep jsou přátelské a hodné duše." Konejšila jsem a na chivlku si k němu přidřepla. Jako koordinátorka nemohu pracovat pouze s jedním pokémonem. Ráda bych měla pokémonů víc, ale všechny jako přátele, a proto bych byla ráda, abyste se měli rádi i vy mezi sebou." Pousmála jsem se slabě, přičemž jsem ho hladila po kulaťoučké tvářičce. "Nezapoměl jsem na svá slova. Rád pomůžu, Fel." Zavrkal oddaně. "Jsi úžasný, Laky." Pochválila jsem malého želváčka, který nakonec místo svých temných pocitů zvolil oddanost a principy řádu světa koordinátorů. "Pomůžeš mi přesvědčit Mareep?" Vyzvídala jsem se zvědavým pohledem. Želváček odhodlaně přikývl hlavinkou. "Pokusím se." Rozzářil se a mě jeho úsměv zahřál u srdce. Přece je jsem mu důvěřovala už od prvního seznámení. Nebyl člověk a proto byl někým lepším.

Brzy jsme došli k ohradě plné Mareep a Miltanků. Spokojeně se procházeli po pastvinách a sem tam se pustili do lahodné trávy. Chvíli jsme tam jen tak stáli a sledovali je. "Tady je ale Mareep." Vydechl Laky ohromeně. "Kterou tu máme přesvědčovat?" Pronesl vzápětí ustaraně, div ne plačtivě. Vypadalo to, že maličký také nemá rád davy. "Neboj se. Uvidíme, která si nás všimne a kterou zaujmeme. Když k nám některá přijde, tak proč se nedat do rozhovoru." Chlácholila jsem maličkého, než jsem přišla s doznáním. "Také nemám ráda davy. Takhle to bude pro nás všechny příjemnější. Věřím, že i pro Mareep." Odvětila jsem a posadila se vedle Lakyho do trávi a jen jsme pohlíželi na Mareep. Jako stádo vypadali úžasně. Jemné nadýchané obláčky sestoupily z nebe, které nechaly azurově modré, a sestoupily na zem, aby se mohly napást místní zeleně. Sledovali jsme je a zároveň si všímali, které z nich po nás pokradmu pokukují. Poté jsme se s Lakym sázeli, která Mareep nás nakonec navšíví. Bylo to příjemné líně utíkající odpoledne.

Nakonec se jedna Mareep k nám odhodlala přijít. Překvapivě to nebyla žádná z těch, co po nás házely prve očkem. "Mareep" zaznělo jí z úst jako pozdrav. "Zdravím, obláčku." Pozdravila jsem mile a kupodivu bez studu. Lakyho přítomnost mě změnila alespoň v plachém přístupu k pokémonům. "Jmenuji se Felawën, ale můžeš mi říkat Wën a nebo Fela, jak mi říká tady Laky." Ukázala jsem na svého želváčka přičemž jsem nás představila. Tato Mareep přišla ze samotného středu stáda, takže těžko říci, zda nás přišla zahnat a nebo zda nás sledovala celou dobu, aniž bychom jí při tom odhalili. "Ahoj Mareep, toto je má koordinátorka a... a přišli jsme ti přinést nabídku, zda se k nám nechceš připojit." Začal Laky s červení, jak se horlivě snažil splnit svůj příslib pokusu o přesvědčení Mareep. "Jako koordinátorka scháním roztomilé a schopné pokémony, kteří by se rádi stali mými přáteli i přáteli mých pokémonů." Přispěchala jsem Lakymu na pomoc, načež se Laky ujal slova: "Svět koordinátorů je velice zajímavý." Pokračoval ve vábení, ale bylo na něm vidět, že nemá tušení, jak přesvědčovat někoho. Očividně jsme v tom byli oba začátečníci. "Vím, že patříš mezi mírumilovné tvory, ale věřím, že by tě život po boku koordinátorky mohl zaujmout. Koordinátoři a jejich pokémoni mezi sebou nebojují pouze silou, ale také krásou, roztomilostí a intelektem." Snažila jsem se Mareep alespoň tedy vysvětlit, s čím by se v mé a Lakyho společnosti setkala. "Můžeš tak zároveň poznávat spoustu cizích pokémonů i míst. Získat nové přátele jiného druhu a přijít na chuť dobrodružství, které v místní ohradě nemůžeš nikdy zakusit." Pokračovala jsem dál se slabým úsměvem a rostoucími rozpaky. Jak také správně přesvědčit pokémona, aby s vámi šel? Byla to pro mě naprostá novinka a připadalo mi, jako bych se čím dál víc topila v bahně. "Fela je skvělá koordinátorka. Má zajímavé nápady a spoustu toho ví." Snažil se napomoci Laky, ale těžko říct, zda naše argumenty mohly odvážnou Mareep přesvědčit.

7 [A] Enwy [A] Enwy | 11. srpna 2017 v 15:58 | Reagovat

[6]: Mareep moc nestačí, že je koordinátorská cesta zajímavá, protože o tom zatím nikdy předtím neslyšela ani neviděla. Chtěla by tě lépe poznat, proto navrhnuje nějakou seznamovací hru. Zahraješ si?

8 Felawën Felawën | 11. srpna 2017 v 17:28 | Reagovat

[7]: "Jistěže, ráda." Souhlasila jsem s lehce úlevným úsměvem, že nás zcela neodmítla. "Copak by sis ráda zahrála? Může hrát i Laky?" Optala jsem se pro jistotu, protože hru nabízela přímo mně a já bych byla radši, aby si Laky nepřipadal odvrhnut.

9 [A] Enwy [A] Enwy | 12. srpna 2017 v 8:46 | Reagovat

[8]: Mareep říká, že by si ráda zahrála na schovávanou, Laky hrát může.

10 Felawën Felawën | 12. srpna 2017 v 9:58 | Reagovat

[9]: "Rádi si zahrajeme." Promluvím k ovečce s úsměvem, kdy mírně nervózního Lakyho pohladím po hlavince. Nedivím se, že je nervózní, když je tu tolik Mareep a jak se nám ukázalo, ani jeden z nás nemusí mít kolem sebe přílišné množství tvorů vlastního druhu. "Jen, chtěla bys hrát tady a nebo spíš využijeme prostor a schovky v lese?" Otázala jsem se rozpačitě, abych se pokusila nás oba zachránit od prolézání stáda Mareep.

11 [A] Enwy [A] Enwy | 12. srpna 2017 v 9:59 | Reagovat

[10]: Mareep říká, že les je zajímavé místo, kam by chtěla jít, takže s tím souhlasí.

12 Felawën Felawën | 12. srpna 2017 v 10:50 | Reagovat

[11]: Jen jsme na její slova ochotně s nadšením přikývli. Přece jen se nám splnil náš sen, nebo spíš se nesplnila naše noční můra, hledání jedné Mareep ve stádu Mareep, to by bylo asi téměř nemožné. Navíc být umačkán ostatními Mareep nebo jimi být napadnut se nelíbilo ani mě, ani Lakymu.

Tak jsem vstala a vzala Lakyho do náručí. Vypadalo to, že si na to už zvykl. Nepůsobil nervózně. Spíš bych řekla, že se mu to zamlouvalo. Nabídla jsem pomoc přes ohradník i Mareep. Jestli nakonec souhlasila, pokusila jsem se jí pomoci co nejkomfortněji, popřípadě jestli byla na mé tělo příliš těžká, najít jinou cestu, kudy by mohla prolézt. Pak už nám nebránilo nic v krátké cestě k lesu. Já i Laky jsme byli spokojení a tiší. Jen jsem doufala, že naše tichost není Mareep nepohodlná. Kdyžby měla po cestě otázky, byli jsme přeochotní na ně odpovědět s Lakym, ale jinak jsme neshledávali nic špatného na mlčení. Nakonec jsme došli k okraji lesa. "Tak navrhuji si označit území, na kterém se budeme schovávat a pykat." Začala jsem připravovat terén pro hru. Laky hnedle přikývl, možná proto, že se nechtěl ztratit sám zrovna v lese. U vody by mu to možná bylo příjemnější myšlenka, ale tady?! Samá zeleň a kámen?! Ne, to nikdy!! Podívala jsem se na Mareep. Jestliže téže souhlasila, vyndala jsem z batohu kus nepotřebného již malého oblečení a začala trhat proužky látky. Jeden větší jsem omotala na větev stromu, který byl hned u nás. "Toto bude pikačka." Objasnila jsem a položila si u nohou jeho kmene svůj batoh, aby to bylo zřetelnější. "Chcete jít se mnou na obhlídku herního území?" Zeptala jsem se, přece jen jsem je nenutila, aby se ucapali dříve, než vůbec hra začne. Laky chtěl, jestli Mareep, tak to bylo na ní. Nebo mohla čekat u pykačky. Postupně jsem tvořila území kousky látky. Pokaždé bylo z daného stanoviště vidět po obou stranách další značku hranice. Takto jsem se postupně vrátila až k pykačce. Herní hřiště nebylo malé. Byl tu skvělý prostor a spousta schovek. "Tak, na rozehranou bych začala pykat já. Budu počítat do pětiset po desítkách." Nadhodila jsem a oba pokémoni přikývli. Přece jen na schovce bylo nejzábavnější právě to schovávání... "Tak se připravteeee... deset, dvacet, třicet, čtyřicet..." Otočená čelem ke stromu jsem zahájila odpočet.
------------------
Jakmile Fela zahájila odpočítávání, vyrazil jsem jak nejrychleji jsem mohl ke své, po cestě vyhlídnuté, schovce. Sice jsem moc netušil, co je to těch pětset, ale to mi nevadilo. Důležité bylo se schovat. Chvilku jsem běžel vedle hledané Mareep a v rozpacích se na ni pousmál. Takhle jsem si se svou koordinátorkou hrál prvě. Brzy jsme se ale rozdělili a já našel to, co jsem hledal. Velký dutý kmen stromu... přesněji řečeno mrtvého stromu, kmen, co ležel na zemi a z jedné strany byl vchod kryt zeleným porostem. Urychleně jsem do něj vklouzl, schoulil se do klubíčka a ostražitě vyčkával. Jestli jsem správně chápal, jestli mě Fela najde, a já nestihnu před ní doběhnout ke stromu a zapykat ji, prohraji. Po nějakém čase jsem slyšel, jak kolem mě prochází Fela. Musel jsem se sám pro sebe tiše usmívat. Protože už před nějakou chvílí jsem slyšel Dusání Mareep jak sprintovala ke stromu. K její smůle,ale výkřik: "Deset, dvacet, Mareep." Jasně označoval, kdo běh vyhrál. Feliny kroky mě minuly a směřovaly dál do herního území. Do byla má příležitost. Pomalu jsem se vykradl a potichoučku se plýžil k pikačce. "DESET, DVACET FELA!!!" Vykřikl jsem z plných plic, aby mě bylo slyšet.
----------------
Hledání pokémonů bylo pro mě zajímavé. Čekala jsem, že Lakyho najdu hned, ale překvapivě ne a ne ho najít. Místo toho, jsem zpoza menšího keře viděla vykukovat Mareepin drobný chomáč srsti, a tak jsem letěla k pykačce s Mareep v zádech. Tu se mi povedlo zapykat, ale problémem byl stále Laky. Pečlivě jsem prohledávala blízké okolí stromu. Nevěřila jsem totiž, že by se na svých nožkách dokázal tak rychle dostat hluboko do herního hřiště. Mé podceňování mě ale doběhlo. Byl hlouběji než jsem čekala a ještě jsem mu s přehledem dala šanci mě zapykat a to už v době, co jsem stála na druhé straně hřiště a chtěla na něj začít volat, jestli se mi náhodou nezatoulal. Můj strach byl umlčen Lakyho slabým hláskem od pykačky. Popravdě? Byla jsem šokovaná. Ale rozhodně mě přepadla úleva. "I ty uličníku." Vydechla jsem zadýchaně, když jsem doběhla ke stromu. Má úleva z nalezení Lakyho mi byla vepsaná ve tváři a jeho to očividně dostalo do rozpaků. "Takhle se mi schovávat." Zasmála jsem se nakřáplým hlasem, jak byl ještě zbarven emocemi. Nicméně, hráli jsme na schovku. Výsledek byl jasný. Znovu jsem byla na řadě s pykáním, a tak jsem se dala do toho. Tentokrát musím být opatrnější v hledání.

Druhé kolo bylo náročnější, jak pro mě, protože se Mareep poučila ze své chyby, tak i pro Lakyho, protože jsem ztratila již svou zaslepenost a podceňování. Přesto ani tentokrát jsem nevyhrála. Spíš úmyslně, aby měli pokémoni radost ze hry. Když jsem je našla, dala jsem jim náskok, aby mě mohli zapykat. Byl na ně krásný pohled, jak se snaží a běží o pár kroků přede mnou.

U třetího kola jsem ale nakonec zapykala již oba, aby si každý vyzkoušel jiné role. První jsem našla Mareep, a tak byla na řadě s pykáním ona. Já se schovala do koruny jednoho nižšího stromku hustého a plného listí. Nepohodlně to píchalo, ale byla to sranda vidět skrz listy, jak se Mareep snaží hledat. Lakyho objevila v tom drobném keříku, kde jsem jí objevila při první hře. Nemohla jsem uvěřit, že mu ty drobné větvičky, pichlavé a trnité nevadily. Později, když mě Mareep objevila a zapykala jsem se dozvěděla, že ten jeho krunýř je vážně tvrdý a on je tak v bezpečí. Dobrý poznatek pro další hru.

Tentokrát pykal tedy Laky. Samozřejmě pykání pokémonů nespočívalo v počítání do pětiset po desítkách, ale po oblíbených věcech a jídlech. Takže jsme se my ostatní, co se schovávali, museli schovávat opravdu rychle. Našla jsem si vykotlaný strom. Mareep nešťastnou náhodou objevila nějaký brloh pod kameny. Naštěstí se jí nic nestalo a navíc byla schopná se z něj i vyhrabat, takže si tuto schovku pro tuto hru ponechala. Jakže to vím? Bylo to kousek od mé schovky, tak jsem se jí tiše ptala. Maximálně si mohla narazit vlnu.

Laky objevil akorát mě, Mareep nikoliv, tak musel pykat znovu. Hráli jsme takto dokud to mé pokémoní přátele bavilo. Poté, když už měli všichni dost, zahlásila jsem konec. Nalila jsem těm dvěma drobkům do plechovky vodu. Museli se podělit a zatímco odpočívali, já šla uklidit fáborky, aby po nás nezůstal v lese binec. Doufala jsem, že si to oba parádně užili. Byla by škoda, kdyby ne. Přece jen schovka patří i mezi dětmi mezi nejoblíbenější hry. Zvláště, když je tak dobrý terén jako tady v lese.

13 [A] Enwy [A] Enwy | 12. srpna 2017 v 11:11 | Reagovat

[12]: Mareep si hru velmi užil a ptá se tě, zda stále trváš na tom, aby se připojil do tvého týmu, protože by milerád - připadáš mu jako dobrá holka.

14 Felawën Felawën | 12. srpna 2017 v 11:17 | Reagovat

[13]: "To ráda slyším. Nicméně netrvám, protože by tě mé trvání mohlo jako svobodného tvora odradit. Trvání znamená požadavek, který neuznává ne, jako odpověď. Budu velice ráda, když mně i Lakymu budeš dělat společnost jako přítel i pomocník při koordinování z vlastní vůle." Pousmála jsem se na Mareep a nabídla jí vlastní pokéball.

15 [A] Enwy [A] Enwy | 12. srpna 2017 v 11:21 | Reagovat

[14]: Mareep vesele skočil do pokéballu. Gratuluji, povedlo se ti přemluvit Mareepa.

16 Felawën Felawën | 12. srpna 2017 v 13:14 | Reagovat

1. Táboření
2. Jdu s Mareep a Lakym

+ užití dvou sendvičů
+ zkusit najít Mareep jméno, které by se mu líbilo

Po přesvědčení Mareep jsem i Lakyho vzala do pokéballu, aby si na chvilku odpočinul. Přece jen jsme si hráli téměř do roztrhání těla. Po cestě jsem doplnila vodu a natrhala nějaké bylinky s tím, že se pokusím alespoň o slabý přírodní čaj. Těžko říci, jestli to bude pitelné, ale poživatelné to bude určitě. Jednalo se o pro mě známé jedlé rostliny. Když jsem se vrátila ke stanu, bylo na čase opět zavolat pokémony. Přece jen samota mi začínala být pomalu nepříjemná. Zvykla jsem si na Lakyho, a pokud byl v náladě a při síle, ráda jsem ho pouštěla z pokéballu, aby mi dělal společnost.

"Hojky, doufám, že vám nevadí, že jsem vás povolala tak brzo z pokéballu." Pousmála jsem se na ty dva čumáčky. "Nebojte, nechci po vás nic namáhavého. Jen jsem bažila po vaší společnosti." Zasmála jsem se. "Jestli chcete, chviličku mi tu počkejte. Skočím k řece pro nějaké kameny na ohraničení ohniště a poté ještě pro dříví. Nicméně jestli máte sil dost..." Nechala jsem větu otevřenou. Přece jen alternativa byla jasná. Přesto se mi zdálo, že se ani jednomu nechtělo zůstávat jen tak v tábořišti a pomalá chůze by je také nemusela tolik vyčerpat, když poté  budou odpočívat u ohně.

"Jinak jak se vám zamlouvala hra?" Otázala jsem se cestou k řece. Bylo příjemné poslouchat Mareep, že ho opravdu bavila. Laky možná trošku unavenější než Mareep pouze přitakával a snažil se svou únavu schovávat. Nedivila jsem se mu. Měl jen dvě drobné nožky, které musely nést celé želví tělíčko a dlouhý ocásek asi při pohybu v lese také ne vždy pomáhal. Jak jsem sledovala včera při tréninku, dokázal někdy napáchat pěkné nepříjemnosti.

Když jsme stáli ale u vody, najednou mi Laky ožil. Zatímco jsem na břehu hledala vhodné kameny, Laky už byl u řeky a cachtal se v ní, zatímco si užíval pohledu na vodní hladinu. "Baví ho to." Zasmála jsem se při pohledu na něj, načež jsem stočila pohled k Mareep. "Acopak nejvíc baví tebe?" Otázala jsem se ho, načež jsem pokračovala ve sbírání. "Hry." Vyhrkl nadšeně přičemž nadšením máchal ocáskem  na všechny strany. "Koukám, že ta myšlenka na hry tě opravdu rozpaluje." Zasmála jsem se jeho horlivé a náruživé reakci. Laky mezitím vklouzl hlouběji do vody, kde byl ve svém živlu. Schovával se do krunýře a hnedle vylézal a smál se, jak se mu všude valí voda. Bylo to příjemné sledovat, a tak jsem se i s úlovky na chvíli posadila na břeh a jen to sledovala. "Tak mě napadá, nechtěl by jsi také nějaké hezké jméno?" Navrhla jsem zvědavě. "Nějaké, které by se ti líbilo, ze kterého bys měl radost a byl na něj hrdý." Pokračovala jsem dále. "Dá se přijít na spoustu jmen." Pronesla jsem. "Jen volba toho pravého je horší." Zasmála jsem se. "Myslím si, že jméno, co by k tobě šlo je třeba Wally. Je to odvozenina cizího slova Wool, vlna. Třeba Laky je ze stejného jazyka odvozenina od slova Lake, jezero." Vysvětlovala jsem zamyšleně. "Nebo třeba mě osobně se líbí jméno Leo. Znějící obdobně jako v různých jazycích, velkého tvora s ostrými drápy, pískovcové barvy a hustou hřívou." Pronášela jsem akorát, když se k nám blížil Laky. "O čempak se bavíte?" Otázal se pomalu a nejistě, jakoby stydlivě. Zajímalo by mě proč. Copak se nás bál vyrušit? Rozverně jsem ho podrbala na želví hlavičce. "Bavíme se o jménech." Zasmála jsem se a zvedla se na nohy. "Copak? Napadají tě nějaká, která by se Mareep mohla líbit?" Otázala jsem se želvíka, zatímco jsem si nabírala kameny do rukou načež jsme vyrazili směrem k tábořišti. "Nooo..." Protáhl váhavě můj rozpačitý želváček. "Jen se neboj. Nikdo tě tu neukousne." Mrkla jsem na něj rozpustile, zatímco si Laky prohlížel nohy, po kterých stékala od krunýře voda. Vypadalo to, že jsem ho přistihla při činnu a on se teď ještě více stydí. "Mě by se mu líbilo říkat Reep." Začal, když jsme se rozešli. "Nebo Rubín, kvůli tomu kamínku na ocase." Vysvětloval a trošku provinile se koukl na Mareepa, ten jen ale vesele pohodil ocáskem, jako že mu ty nápady nevadí, ale zatím se ohledně svého jména nevyjádřil. "Nebo Růžek... Proužek..." Mezitím co jsme šli k našemu stanu, kde jsme položili kameny a šli pro dříví stačil modroučký Laky vymyslet spoustu různých jmen a názvů, které vystihovaly Mareepa. Těžko ale říct, zda se mu všechny zamlouvaly, nicméně to vypadalo, že se mu líbí mít plnou Lakyho pozornost. Mezitím, co Laky brebentil další a další názvy, já nasbírala dostatek dříví na to, abychom se už mohli vrátit. Přičemž jsme si nakonec vyslechli želváčkovo plaché přiznání, že už bohužel nic dalšího nevymyslí. Popravdě? Smáli jsme se všichni. Taková záplava slov byla od Lakyho neobvyklá. Opravdu se snažil s vypětím všech sil splnit každý úkol, který byl před ním postaven a jen těžko přiznával své nedostatky. "To nevadí. Věřím, že má Mareep z čeho vybírat." Usmála jsem se a podrbala ho. Načež jsem z kamennů utvořila kruh, do kterého jsem vyskládala dříví, které jsem se snažila podpálit. Premiéra nebyla slavná. Ne a ne to chytit a seno se tu bude hledat těžko... "Chtělo by to alespoň jednoho ohnivého pokémona." Zasmála jsem se nervózně. Už jsem s tím zápasila dost dlouho, ale nechtělo se mi žádat o pomoc někoho cizího. Po chvilce jsem se začala přehrabovat v batohu, zda nenajdu alespoň nějaké zbytečné papíry. Pár účtenek se našlo... Poté jsem za pomoci tření se snažila rozdmíchat alespoň slaboučký plamínek, abych k němu mohla ihned přiložit papír, které bych vhodila na tenké větévky v ohništi. Byl to tedy boj, ale zhruba po půl hodině se podařilo a já konečně rozžala oheň. Ještěže tu nebyl vítr. Hádám, že ten bych asi nepřeprala. Misto toho jsem postupně zvětšovala oheň tak, aby se na něm dal připravit alespoň ten čaj. Těšila jsem se alespoň na něco teplého do žaludku. "Jinak kdyby tě napadlo Mareep jméno, které tu z nás nikdo neřekl, a tobě by se líbilo, klidně nám ho řekni. Rádi ti tak budeme říkat." Pousmála jsem se na ovečku, když největší fuška byla za mnou. "Kdyby sis ale zatím vybírat taky nechtěl, nic se neděje. Třeba časem narazíš na nějaké jméno, které tě doopravdy osloví." Mrkla jsem na něj a jelikož byl blízko, poplácala jsem ho konejšivě pohlavince. Pak už jsem stavěla plechovku na oheň a nalila do ní vodu, aby se začala vařit. Mezitím jsem svým přátelům dala stravu pro pokémony, kterou jsem dostala od Profesora. Sama jsem si sedla vedle nich a vyndala první sendvič, do kterého jsem se s chutí pustila. Také jsem měla hlad jako vlk. Při pohledu na své pokémony jsem očividně v tom nebyla sama. Nakonec jsme v tichu všichni sledovali kroutící se plameny, jak olizují plechovku s vodou a jak onu tekutinu pomalu přivádějí k varu. Jakmile se tak stalo, vzala jsem natrhané lístečky bylinek a vhodila je do ní. Bylo potřeba je nechat nějakou dobu louhovat. Při tom jsem plechovku odstavila od ohně. "Copak to je?" Otázal se mě zvědavě Mareep a naklonil k tomu svou tvář, aby začuchal až mi to přišlo, že se chce i napít. "Měl by to být čaj." Vysvětlila jsem a sledovala jeho opravdový zájem. "Ale nepij to, je to horké!" Rychle jsem varovala, načež Mareep poplašeně hlavinku mírně odtáhl, ale i tak to dál se zájmem pozoroval jako Laky, kterému se spíše líbilo, jak se lístky točí po vodní hladině a sem tam potápějí ke dnu, aby následně opět vyplavaly vzhůru. "A copak se s tím dělá? K čemu to je?" Vyptával se dál dosud čaje neznalý Mareep. "Slouží to jako nápoj, máš růzdné druhy čaje a ty ti poskytují různé chutě. Sama jsem zvědavá, co vyjde z tohoto." Přiznala jsem své hokusy pokusy a spíš sledovala ty dva, než louhující se čaj. Ani jsem si neuvědomila, že mezitím už slisovávám druhý sendvič mezi zuby. Vážně jsem měla velký hlad.

"Možná už to bude pitelné." Podotkla jsem po chvíli, kdy příjemná vůně začala plnit mé chřípí i chřípí pokémonů. Zabalila jsem si ruku do kousků látky a opatrně zvedla plechovku ke rtům. Jak byla dál od ohně, už tolik nepálila a i čaj byl pro mé rty i jazyk bezpečný. Opatrně jsem usrkla. Vzápětí se rozkašlala. "Moc silný." Zachroptěla jsem, protože jsem takové grády nečekala. Asi jsem ty bylinky nechala ve vodě louhovat příliš dlouho. Těžko se mi pak lovily z kalíšku poté ven, ale šlo to. Vyndala jsem mističku a trošku jim do ní nalila. "Jestli chcete ochutnat, zkuste to, ale jestli vás to odpuzuje, tak to raději nepijte." Varovala jsem je, přičemž jsem jejich pozorování bedlivě sledovala. Lakymu čaj voněl, tak ho i okusil, tedy ale až po Mareep, který byl zvědavý na chuť, a také protože se přece jen Laky upejpal.

To už ale byl již čas uhasit oheň a jít spát. Venku bylo už jen pár posledních bdících duší. Zatímco při jejich hře se odpoledne snadno přelilo ve večer, večer zase při jejich táboření se rychle stal nocí. "Tak kluci. Je čas jít na kutě." Pronesla jsem a s úsměvem jsem sledovala, jak Mareep žasl nad tmou kolem nás. Dokud měl o čem přemýšlet, vůbec nevnímal, co se děje kolem. Jen jsem se tomu jeho výrazu zasmála. "Tak hop, a dobrou noc." Pronesla jsem a nastavila jsem jim jejich pokébally. S přáním také dobré noci mi nakonec zmizeli před očima a schoulili se ve svých kulatých domečcích. Já poté už došla křece pro další vodu na uhašení dohasínajících plamenů a schovala se i s batohem, ve kterém hnízdili nyní i kluci, do stanu a spokojeně usnula a spala až do dalšího rána.

17 [A] Drobeček [A] Drobeček | 12. srpna 2017 v 13:33 | Reagovat

[16]: Oba pokemoni si táboření užili, Mareep se nedokáže sám rozhodnout, které jméno si vybrat, všechny se mu líbí.

+7% přežití

Squirtle +9% sehranosti, +6% lásky (2x sendvič - Felawën)
Mareep +10% sehranosti, +6% lásky (2x sendvič - Felawën)

18 Lynnon Lynnon | 31. srpna 2017 v 16:04 | Reagovat

[Přemlouvání Mareep]
Ani jsem netušil, kde jsem to opět skončil. Procházel jsem se lesem a po mém boku poletoval Vivillon. Prve jsem se kochal jeho krásou. Netušil jsem, že mi vyjde tak nádherný tvor. Byl jsem nicméně šťastný, možná onen vývin zvedl krasavci sebevědomí.
Dorazil jsem na nějaké místo s ohradou, sám jsem si odvodil, že jsem na nějaké farmě. Přímo přede mnou proběhla Mareep a byla to okamžitě láska na první pohled. Hned jsem se za ní ohlédl, jenže už byla pryč. Povzdechl jsem si. Bylo tu tolik Mareepů, ale já cítil ono magické pouto jen s tím rychlíkem. Najednou něco přeskočilo plot a řítilo se to do lesa. Vyměnil jsem pohled s kapitánem Vivillonem a řítil se za ním.
Les byl ohromně velké místo. Udýchaně jsem se opřel o kolena a sehnul se k zemi. Jak Mareepa na takovém místě najdu, jsem neměl ponětí. Štěstí bylo však na mé straně. Jedno z křoví na straně cesty, kam Mareep odběhla, zašustilo. Vivillon vzhlédl od, s nejvyšší pravděpodobností zajímavé, země cesty a chvíli keř pozoroval. Poté do něj po hlavě vlétl, jelikož ho zajímalo, co to bylo. Vylezla odtamtud Mareep a prskala na Vivillona, jak jsem viděl, vyděsil ji. Pobaveně jsem povytáhl obočí. “Pojď si dát závod!” Navrhl jí přátelsky, když také vylezl ven na cestu. Uraženě otočila hlavu. Vivillon se zatvářil zklamaně a vrhl na mě prosebný pohled. Lehce jsem přikývl a sklonil se k Mareep.

“Yo, sorry, že jsme tě vyděsili, to rozhodně nebylo v plánu. Když už jsme se potkali, nechceš si s ním zazávodit? Je docela rychlý, určitě na tebe stačí, jsi rychlá,“ Promluvil jsem k ní a klekl si, abych ukázal, že nemám nekalé úmysly. Mareep si mne prohlédla, poté střelila pohledem po metrovém motýlovi a rozhodovala se. Chvíli to vypadalo, že odmítne a uteče. Což taky nejdřív udělala, ale pak, v nestřeženou chvíli, se vrhla na Vivillona. Toho to překvapilo a spadl na zem. Mareep odcupitala kousek dál. „Tak fajn!“ Vivillon se ušklíbl a ukázal na strom kus od nich. Kývla. Poznal jsem, že se domlouvají na jejich cíli. Jenže jsem netušil, co se na mě chystá. Vivillon vzlétl a Mareep se rozeběhla, bylo to vyrovnané, ani jeden nebyl rychlejší než ten druhý. Oběhli strom a zamířili zpátky. Myslel jsem si, že se u mě zastaví, jenže oni zároveň vyskočili a dopadli přímo na mě. Lekl jsem se a spadl přímo na zadek. Přitom jsem se však rozesmál a oba dva uličníky pohladil po hlavách a zádech. Mareep spokojeně zavrněla a slezla ze mě. Vivillon nakonec také, ale nemohl si odpustit ten stydlivý výraz, jež na tváři schovával.
“Co byste vy dva říkali na malou svačinku?“ Zeptal jsem se jich. Souhlasili, tak jsem vytáhl tašku s čokoládovými sušenkami a sedl si u cesty do trávy. Pozoroval jsem, že se mi již tenčí zásoby. Celkově jsem si vlastně uvědomil, že jsem nekupoval téměř nic jiného a žil na sladkém. Divil jsem se, že ještě žiji, neboť nevím, zda by mě přílišné množství soli v budoucnu nemohlo zabít na šok, záchvat. Mohl jsem jen věřit, že si mé tělo na cukr nezvyklo příliš. Odtáhl jsem své myšlenky trochu na jinou úroveň, pohlédl na Mareep. Bylo by fajn, kdyby šla s námi, ale chtěla by vůbec? Při pomyšlení na to, že bych se jí měl teď ptát, jestli by se k nám nepřidala, se mi vnitřnosti mírně stáhly nervozitou. Co kdyby odmítla?
Sledoval jsem, jak jí čoko sušenky a usmál jsem se. “Dá si někdo na schovávanou?“ Navrhl jsem a rozhlédl se. „Ty taky, Lynn!“ Odpověděl vesele Vivillon a Mareep na mě s úsměvem kývla. „Ve více hráčích je větší zábava!“ Pokrčil jsem rameny a uchechtl se. „Tak fajn, schovejte se, počítám do dvaceti,“ Oznámila jsem, vyskočil na nohy a opřel jsem se čelem o strom. Oči jsem si ze stran zakryl dlaněmi a nahlas počítal.
„Už jdu!“ Křikl jsem, aby o tom věděli. Vydal jsem se je hledat. Na první pohled nikde nikdo, ale na kůře stromu kousek dál jsem spatřil malé škrábance. Mohly být od kohokoliv jiného, ale i tak jsem se raději podíval. A opravdu. Mareep tam líně ležela na jedné z větví a lehce mávala ocasem. “Mám tě!“ Řekl jsem s širokým úsměvem a nastavil náruč. “Skoč dolů, neboj se, chytím tě,“ Ujistila jsem ji přátelsky. Chvíli váhala a přešlapovala, ale nakonec se rozhodla, že mi bude věřit. Seskočila dolů přímo ke mně do náruče. “Hodná,“ Pohladil jsem ji po hlavě a položil ji na zem. „Teď musíme najít Vivillona,“ Utrousil jsem. „Nech to na mě!“ Požádala mě. Přikývl jsem a ona se rozběhla ke keřům. Několik jich prozkoumala, až z jednoho vyletěl Vivillon.
“Nechtěla by ses k nám přidat?“ Otočil se na Mareep. Trochu překvapeně jsem se na Vivillona podíval, ale neprotestoval jsem. “Pokud bys chtěla, můžeš, ale nutit tě samozřejmě nebudeme,“ Doplnil jsem jeho otázku a vrhl na Vivillona varovný pohled, kdyby náhodou měl v úmyslu do toho Mareepa tlačit. To samozřejmě stydlivý Vivillon v úmyslu neměl, tudíž byly moje obavy zbytečné. “Jste dobrá dvojka a byl bych opravdu moc rád, kdybys byla jeho kamarádkou,“ Pronesla jsem a sedl si do trávy do tureckého sedu. Vytáhla jsem ball a ukázal jí ho. Čekal jsem na její odpověď.

Vivillon - 1x Čoko. sušenka, Mareep - 1x Čoko. sušenka

19 Enwy Enwy | 31. srpna 2017 v 17:15 | Reagovat

[18]: Mareep nadšeně vlezla do pokéballu. Gratuluji, přemluvil jsi Mareep.

20 Hazuki Rin Hazuki Rin | E-mail | 1. září 2017 v 16:32 | Reagovat

1) Hazuki Rin
2) nepoužívám žádného pokemona
3) DOJÍM MILTANKA
Rin se rozhodla obhlédnout oblasti, o kterých slyšela, ale nikdy v nich nebyla. /Hm, tady někde se potulují ti Miltanci ne? Nějaká farma nebo ta,/ přemýšlela a šla po lesní cestičce dál a dál. Potřebovala Miltančí mléko, aby si mohla vyrobit nějakou pochutiny v řemeslnické oblasti, proto se rozhodla, že ty Miltanky najde.
Po nějaké chvíli opravdu dorazila na místo, kde byly veliké stáje a ohrady. Ohrady byly dřevěné, trošku steřelé, ale to ji zrovna teď nezajímalo. Hlavní bylo to, co uviděla v těch ohradách. Byli to nečekaně Miltankové s Mareep, no, Rin byla opravdu od srdce nadšená, že toho Miltanka nemusela hledat tak dlouho. Ohradu obešla a vlezla někam, kde bylo psáno na ceduli: „soukromý pozemek“. Pomalu se tu potulovala a u toho se rozhlížela, „haló?“ zakřičela. Nikdo se jí neozval, ona však dál hledala. Měla v úmyslu najít někoho, komu to tu patří a zeptat se ho, jestli by si mohla podojit nějakého Miltanka, který je v ohradě. „Haló!“ zavolala znova. Zpoza balíku slámy se opravdu objevila starší žena se slaměným kloboukem na hlavě. „Hu? Copak?“ zavolala na Rin. Ta k ženě přiběhla a celá zadýchaná s úsměvem na tváři se jí jemně uklonila na pozdrav. „Těší mě! Jsem Hazuki Rin!“ Pověděla ženě své jméno. „Huh, no pěkné jméno, ale tady nemusíš být tak formální, tady si na formalitách nepotrpíme...“ pověděla žena a dál čistila stáj. Rin jí nabídla, že jí pomůže, ale žena odmítla. „Tohle je moje práce, holka zlatá. Dělám to ráda. No, a co tu vlastně pohledáváš?“ zeptala se jí. Rin se rozhlédla po okolí. „No, chtěla jsem se vás zeptat, jestli bych si nemohla načepovat to skvělé Miltančí mléko do mé sklenice. Bylo by to možné?“ Zeptala se skromně a zašourala nohou po zemi. Ruce měla chycené za zády a vypadala, že se trochu stydí, když žádá o něco takového. Ženě se však na tváři objevil široký úsměv. „To víš, že můžeš! Ale ne u těch Miltanků v ohradě, ti k sobě moc lidí nepustí. Když ale půjdeš za stáj, je tam menší ohrada, kde jsou Miltanci na dojení. Posluž si, ale nic jim neudělej!“ Pověděla jí žena a u toho slovíčka „neudělej“ jí pohrozila prstem. Rin slíbila, že bude velmi opatrná a vydala se podél stájí někam dozadu, kde měla být ta ohrada.
Po chvíli bloudění tu ohradu našla, plácala se přitom do čela, jak mohla tak velkou ohradu přehlédnout. No, stáje byly opravdu velké, takže se vlastně nebylo čemu divit. Koukala se chvíli za ohradou na Miltanky a přemýšlela, jak se takový Miltank vlastně dojí. Nakonec otevřela dvířka od ohrady, vešla tam a zase je za sebou zavřela. Stála jen tak na kraji a rozhlížela se. „Miltanku?“ Oslovila jednoho, co byl poblíž a spásal trávu. Najednou ale zvedl hlavu a s úsměvem k ní přiklusal. Začal se lísat, očividně to byl hodně přátelský Miltank. „Ahoj! Co takhle nějakou dobrotu?“ Miltank do ní začal šťouchat nadšeně čumákem, Rin pak vytáhla jednu granulku ze svých zásob a Miltankovi ji nabídla. „Je to dobré?“...“No to si piš!“ Zahuhlal Miltank s plnou pusou. Rin ale neotálela a rozhodla se mu svěřit. „Miltanku, potřebovala bych od tebe něco,“ začala opatrně, ale Miltank přikývl. „Přišla sis pro mléko, viď? Je mi to jasné, však my jsme tady od toho, abychom lidem dávali mléko...Jen si nadoj,“ mrkl na ni a otočil se k ní zadkem. U toho zase začal žrát, byl nenažraný. Rin byla hodně překvapená, že jí to ten Miltank tak rychle a snadno dovolil, no, asi na to byl opravdu zvyklý. Poklekla tedy k němu, vytáhla si sklenici a pak přemýšlela, jak se to vlastně dělá. „Musíš mě chytit za cecíky! Za cecíky!“ nabádal ji a sledoval ji při této činnosti. Rin ho tedy chytila a zvědavě za jeden zatáhla. Nečekaně se vůbec nic nestalo. Rin zmateně koukla na Miltanka, který se jí začal zubit. „Ale když taháš, musíš to i stisknout!“ přikývl, aby ji utvrdil, že to myslí vážně. Rin se zasmála, „ah, jasně. Promiň, nikdy jsem nedojila!“ Zazubila se. Pak jej teda za cecík chytila, stiskla ho a udělala pohyb směrem dolů. Do její skleněné láhve vyteklo prvních pár kapek. Rin zazářila, tohle bylo poprvé, co dojila! „Tyjo!“ byla fascinovaná tím, jak jí to najednou jde. Očka se jí leskla nadšením. Nadojila si takto plnou sklenici a pak se Miltankovi jemně uklonila. „Děkuju ti, moc si mi pomohl. Jsem ti moc vděčná, Miltanku.“ Pohladila ho jemně po zádech. Sklenici si uklidila zpět do batohu, batoh byl teď o dost těžší, než s prázdnou sklenicí. Věřila však, že to nebude trvat dlouho, než mléko na něco použije. „Tak se měj!“ pozdravila ho a rozběhla se pryč. Ještě se na něj však otočila, aby mu mohla zamávat.

21 [A] Enwy [A] Enwy | 2. září 2017 v 20:05 | Reagovat

[20]: Dojení bylo úspěšné. Miltank ti dala své mléko. Z prázdné skleničky máš nyní skleničku s plným moomoo mlékem.
Podařilo se!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
ZDROJE:
Obrázky, týkající se pokémonů - Serebii / Bulbapedia / Pokecheck
Ikonky - Serebii
Obrázky herních míst - Dragonith (dA), UkeSora
Některé články převzaty z minulého světa - pokemon-rpg-game.blog.cz;
autorská práva vyhrazena
Design blogu je v autorství (c) Enwy & Dragonith, slouží pouze k použití leagueofpokemon.blog.cz
Pokémon patří společnosti Nintendo, Creatures a GameFreak

".... a všechny kousky skládanky pak zapadnou do jednoho..."