Tréninková hala

24. června 2017 v 11:36 | Enwy
Výsledek obrázku pro arene pokemon

Ne všichni chtějí cvičit venku na tréninkovém poli a tak je tu tréninková hala! Tréninková hala je budova s kopulí, ve které najdete tréninkové náčiní, jako jsou figuríny, terče či posilovací stroje ve Fitness roomu.
  1. Neruš ostatní trenéry, kteří zde také trénují.
  2. Platí tady stejná pravidla jako jinde - chovej se ke svým pokémonům hezky.
  3. Je doporučeno, že pokud je tvůj pokémon vyčerpaný, měl by jít do pokémonního střediska. Příliš svého pokémona nezatěžuj, mohl by onemocnět.
  4. Snaž se neničit moc náčiní.
Máš přečteno? Všechno chápeš? Jestli ano, pusť se do tréninku. Jestliže máš ještě nějaké dotazy či něčemu nerozumíš, miř na článek s dotazy - rádi ti vše vysvětlíme.
  1. Koho jdeš trénovat
  2. Co budete dělat
  3. Průběh tréninku
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

Zobrazit vše (166)
Zobrazit starší komentáře

101 [A] Enwy [A] Enwy | 27. ledna 2018 v 13:57 | Reagovat

[94]:[95]: Honedge se nárazový útok naučil a mečový tanec si procvičil. Po dlouhých letech se opět protáhl a procvičil se.
Honedge - 6 levelů, 9% sehranosti

102 [A] Enwy [A] Enwy | 27. ledna 2018 v 14:00 | Reagovat

[96]: EDIT: (Za donut s Iruckou čokoládou)
Lilith - 3% lásky
Ace - 5% lásky

103 River Hope River Hope | 27. ledna 2018 v 14:39 | Reagovat

Pt. I.
1. Froakie
2. Procvičení: Rána (Pound); Naučení: Bubliny (Bubble)

Vyrazili společně směrem k tréninkové hale. Na trénink venku bylo počasí moc studené a i kdyby to drsné Froakie nevadilo, River by se po pár minutách nicnedělání změnila v ledovou sochu.
Na jednom rameni batoh a na druhém zbrusu nový dárek od štědrého kohosi, zářivě zelený luk se světelnými šípy. Vždycky chtěla střílet jako Robin Hood. Froakie si svým majestátně drsným způsobem, přesto žensky, vykračovala, či spíše poskakovala, po jejím boku až na místo. Její barva byla světlejší než barva ostatních Froakie a to na ní bylo unikátním.
“Začneme hned?” zeptala se dívka. Její společnice jen jednoduše kývla - chovatelka si však již zvykla na to, že vodní pokémon příliš nenamluví.
Dívka vytáhla pokédex a zacílila ho. Na displeji se objevily základní informace, poté vzhled a výskyt. V poslední řadě pak seznam útoků a ty momentálně naučené.
“Rána,” hlesla sama k sobě a v hlavě již přetvářela systém a cvičení, která by mohly společně natrénovat. Hádala, že Froakie již pound umí a tak se jedná jen o procvičení. “Dobrá, pojďme na to,” usmála se.
Přistoupila ke starým známým figurínám a ukázala na ně. Nemusela mluvit, pochopily se.
Froakie se protáhla a pak vyrazila. Čistým pohybem vyskočila a dala figuríně facku. Na umělé hmotě se objevilo otlačené místo a dívka si byla jistá, že kdyby to byl něčí obličej, skončila by na něm červená barva ve tvaru pokémoní ruky.
“To bylo dobré. Máš dobrý skok i ránu. Je něco, s čím si nejsi jistá?” zeptala se dívka. Nenapadalo ji, co by mohla s Froakie procvičit, žádné chyby neviděla.
Vodní pokémon si rozvážně rozmyslel její otázku. “Výskok a následné udeření.”
“To je ale celý útok,” podivila se. Froakie přikývla.
“Ano. Poté, co vyskočím, nejsem si jistá, kam mám udeřit,” odpověděla s klidnou tváří. Dívka chápavě pokývala hlavou.
“Nevšimla jsem si, že váháš, ale když to říkáš, rozhodně nemám co vyvrátit. Nuže, pojďme procvičit nejdříve výskok.”
Z figurín se obě přesunuly k visícímu pytli. “Zde, zkus to tady. Když vyskočíš, zkus lehce plácnout pytel. Měl by se točit a kývat se, což by ti mělo cvik dělat složitějším.” Froakie si cíl prohlédla a o pár skoků se oddálila. River udělala to samé, ale nikoliv z důvodu, že by potřebovala rozeběh.
Froakie vyskočila vysoko do vzduchu. Rukou se natáhla k cvičnému předmětu a silně ho plácla. Pytel, naplněn umělou hmotou nebo pískem, se zakýval, čímž Froakie ztratila stabilitu a nejistě dopadla na zem. Podívala se na svou chovatelku, jako kdyby očekávala její názor.
“Nebylo to špatné,” pokývala River hlavou. “Můžeš to zkusit znovu,” pobídla svého vodního pokémona. Froakie přikývla a znovu si ucouvla o krok. Skočila tři malé rozeskoky a poté jeden velký, kterým se dostala k pytli a pleskla do něj do rukou. Ozval se zvuk, který zdaleka a při větší představivosti zněl jako tlesknutí.
Tehdy si River něčeho všimla, když Froakie dopadla na zem. “Máš velmi slabé nohy. Pokaždé, když dopadáš, nohy ti málem selžou. Doufám, že se mi to jen nezdá,” pověděla dívka.
Froakie zabodla zrak do země a přikývla. Bylo to tak. Chovatelka se ušklíbla a rozhlédla se po hale. “To není nic, z čeho bys měla být rozjařena. Všechno lze natrénovat. Pojď tudy se mnou, ukáži ti jak.” Nečekala na svolení vodní partnerky a jakmile dořekla, vydala se do posilovny.
Vyhlédla si místo, kde trénovalo pouze pár lidí a obrátila se k Froakie s lehkým úsměvem. “Nuže, existuje spoustu cviků, které mají za úkol posílit svaly dolních končetin. Začneme jednoduchým protažením, kopíruj mé pohyby.”
Froakie přikývla a chovatelka se dala do pohybu. Začínala jako kovboj od hlavy, posléze nevynechala ramena a samozřejmě ruce byly důležitou částí rozcvičky. Prohýbala i boky, pro ženu byly boky nesmírně důležité. Nohám zavěnovala speciální čas a péči, protáhla důkladně téměř každý sval, který mohl být protažen. Froakie některé pohyby opakovala snadno, jiné hůře, přestože se anatomie člověka a žáby tolik nelišila, nedokázala přesně pohnout všemi částmi svého těla.
River zakončila krátkou, ale znamenitou, rozcvičku rozdýcháním. Poté opravdový cvik až začal. “Znáš dřepy?” Froakie přikývla. Chovatelka natáhla ruce před sebe. “Dvacet,” řekla a hned začala cvik provádět. “Dej si pozor, aby se tvé paty dotýkaly země. To je důležité,” nabádala společnici. Pro Froakie byly dřepy lehčí, nemusela se zvedat tolik a ani se tolik namáhat při zvedání se. Po dvaceti, které rychle udělala, vyčkávala.
River vydala negalantní zafunění při posledním dřepu. “Dobře,” řekla, téměř výdechem. “Protáhni si nohy, vyklepej a dalších dvacet.”
Vodní pokémon se dal takřka hned to cviku. Rychle a obratně vykonával poctivě každý dřep, zatímco River se prala s každým druhým. Koneckonců, netrénovala příliš často. Froakie znovu dodělala cviky jako první a vyčkávala. Zatímco na pokémonovi nebyla znát ani kapka potu, potí-li se žáby, River by už si dala přestávku.
“Hádám, že čas na vydechnutí nepotřebuješ,” vydala dívka a pokémon potvrdil její slova. “Dobře. Nebude moc nefér, když budeš cvičit sama?” zeptala se. Froakie se téměř neznatelně usmála a zakroutila hlavou. River byla za její odpověď vděčna.
“Další cvik bude jednoduchý, pro tebe obzvlášť. Jsou to žabáky. Jedno kolečko kolem tělocvičny?” navrhla. Vodní partnerka souhlasila a tak se za zvuku žabích skoků oddálila a začala poskakovat v trajektorii přibližného kruhu kolem tělocvičny.
Zvládla to rychleji než chovatelka předpokládala. “Další kolečko? Ještě jsem nestačila vymyslet následující cvik,” přiznala dívenka zahanbeně. Froakie se zazubila a pokračovala v poskakování. Téměř ji žabáky neunavily, pravděpodobně proto, že to pro ni bylo jako pro lidi je přirozená chůze.
Po kolečku se zastavila před svou lidskou partnerkou, ta již naštěstí měla vymyšlený další cvik. “Teď zkusíš skákat jako předtím, ale s nějakým závažím.” Krátce si odmlčela a přistoupila k volbě závaží. Chvilku přemýšlela a zadumaně hleděla na pár desítek kilogramů. Stačil jen pohled a hned věděla, jaké závaží jí je sympatické. Hmátla po dvou kilovém a přistoupila k Froakie.
“Dva kilogramy. Kdyby bylo moc těžké, menší váhy jsou tu též,” pověděla. Froakie přikývla a natáhla ruce. Chovatelka jí závaží jemně a opatrně položila do rukou, protože kdyby omylem minula a závaží Froakie spadlo na nohu, bylo by to ke škodě než k užitku.
Froakie závaží objala a vyskočila s ním žabák. Jak se předpokládalo, tíha jí skoky dělala složitějším. Nevzdávala se a skákala odvážně dál. Největší nebezpečí, a to vyklouznutí závaží z ruky, překonala rychle a River se bedlivě dívala na skákající partnerku, ostražitě jako dravec, přestože žádné potencionální nebezpečí nehrozilo.
Froakie si odskákala své kolečko a konečně projevila jako živý organismus svou únavu. Chovatelka ji chápala a tak, aby se nemusel vodní pokémon příliš namáhat, zvedla dvou kilové závaží za něj a uklidila zpět na jeho místo.
“Unavena?” Jednoduchá otázka. Froakie přikývla. Dívenka ji nechtěla příliš zatěžovat, již nyní vydala ze sebe více než maximum. “Pojď, vezmu tě,” nabídla a vzala Froakie do náruče. Nebyla těžká, i když rozhodně těžší než dvou kilové závaží. Společně, tělo v ruce, vydaly se obě zpět k visícímu pytli.
Teď, když byla Froakie rozcvičena, vrátit se k visícímu pytli nebyl špatný nápad. Chovatelka položila pokémona na zem před již známý terč a usmála se. “Zkus vyskočit a dát pytli facku, stejně jako předtím,” zadala jasné instrukce. Froakie se zadívala na terč a ustoupila.
První dva náskoky byly spíše přípravné, jimi se dostala blíže k pytli. V dostatečně působivé vzdálenosti od pytle vyskočila. Zjevně byla z minulých provedených pokusů zvyklá, že skákala vysoko, ale nepříliš daleko. Fyzika selhala a tak, z důvodu špatně přečtené vzdálenosti, místo facky se rozplácla o visící naplněný pytel.
River se zhrozila, když Froakie nehezky sklouzla po lesklém povrchu dolů.
“Jsi v pořádku?” vyhekla nesportovně a přiřítila se ke své vodní parťačce. Froakie se zvedla a zavrtěla hlavou, nikoliv ale proto, že by odpovídala, nýbrž z důvodu potvrzení, že jest v pořádku.
Chovatelka si oddechla. “Klidně si dej pauzu, je-li třeba,” řekla, aby Froakie oznámila, že přestat smí kdykoliv. Vodní pokémon se vzpamatoval rychle.
“Jsem v pořádku, pokračujme,” zareagovala Froakie. Slyšet její hlas tak zřídka, bylo to pro River překvapením. Škubnutím hlavy přikývla a ustoupila zase zpět do bezpečné vzdálenosti, zóny za imaginární čarou.
Froakie se jala svého útoku a vyskočila. Tentokrát díky většímu rozestupu, podařilo se jí se nerozmáznout o visící pytel. Vypočítala dálku dobře a tak skončila u předmětu tak akorát. Na natažení ruky se mohla dotknout pytle a tak se Froakie rozmáchla a pleskla pytli pořádnou ránu. Předmět se začal divoce kývat, ale to už Froakie dopadla úspěšně po vykonaném útoku na zem.
“Zvládla bys dvě facky za sebou v jediném výskoku?” zeptala se River natěšeně. Froakie se zamyslela.
“Za pokus to stojí,” pověděla potichu a opět ucouvla. River byla zvědavá na výkon své vodní parťačky. Froakie měla dle chovatelčina pohledu velký potenciál. Jakmile vyskočila do vzduchu, River si byla jista, že to zvládne.
Výskok byl neuvěřitelně silný. Překonala zcela jistě polovinu výskoku předchozího. Získala tak dostatečný čas, aby se rozmáchla a pleskla pytel. Druhá facka přišla v momentě, kdy již začala dopadat. Byť byla o mnoho slabší než první, vlastně si s pytlem dala polovičně placák, stále se to počítalo.
“Bravo, skvělé provedení. Báječná práce,” usmála se River Hope a krátce zatleskala. Zdálo se, že narozdíl od Servine byla Froakie skromná a byť slávou nepohrdala, rozhodně z ní nežila.
“Teď, Froakie, pojď. Řeknu ti, co dalšího budeme dělat.”

104 River Hope River Hope | 27. ledna 2018 v 14:40 | Reagovat

[103]: Volba prázdného místa v tréninkové hale byla správná a tak se dívka s žabkou zastavili až ve středu. Tehdy se chovatelka otočila na svého pokémona a dala ruce administrativně a vůdcovsky v bok.
"Všimla jsem si něčeho, co pro nás může být problém. Jedná se o tvůj počet útoků. Představ si, kdybys měla při zápasu s Frogadierem větší množství útoků, které bys mohla použít. Výhodu bys měla a to zcela jistě," pověděla a Froakie přikývla. Chovatelka nechala vodnímu tvorovi chvilku, aby její slova vstřebal a pak pokračovala: "Nuže, chtěla bych tě naučit útok, který se dá považovat za jeden ze základních vodních útoků. Nejenže je užitečný, ale i snáze se ho lze naučit."
Froakie zpozorněla a zvedla hlavu. Chovatelka vytáhla svůj pokédex a ukázala partnerce, co měla na mysli. "Tomu útoku se říká bublinky. Není třeba příliš vysvětlovat, jak vypadá, protože jde o to, že musíš... vyfouknout bubliny."
Pokrčila rameny. Lépe vysvětlovat neuměla. Froakie se díky bohu vynadívala na monitor pokédexu a tak příliš vysvětlování nepotřebovala
"Vypadá to jako bublifuk... Znáš bublifuk, že?" Froakie se nejprve zamyslela a pak až přikývla. Chovatelka byla opět ráda, že není třeba dlouhé vysvětlování. "Samozřejmě, bubliny a bublinkový proud je silnější než bubliny vyfouklé bublifukem."
River se rozhlédla a naštěstí měla tréninkovou plochu už vyhlédnutou. Zrakem jako ostříž ono místo prověřila a lehce přikývla. "Tudy," zavelela.
Obě dvě dorazily k malé vodní nádrži, přesně udělané pro vodní pokémony.
"Začneme, ale nejdřív se trochu rozpohybujeme ve vodě," zadala chovatelka instrukce. Ona samotná by do vody nevlezla - její element byl čistě vzduch a země, byla suchozemským tvorem. Froakie, jako obvykle, velmi rychle zpozorovala možnost se namáčet a skočila do vody. Rozplavala se, potápěla se a všelijak se pohybovala ve vodě, jak jen se dalo čekat od žáby.
Chovatelka si po krátké chvilce získala pozornost odkašláním. "Nuže, k útoku. Silně se nadechni, jelikož bubliny jsou ze sedm desáti procent vzduch. Zbytek je voda, tvoří pouze povrch každé bubliny."
Froakie se na zkoušku pořádně nadechla a pak vydechla. Pokýváním hlavy dala vědět, že rozumí a pochopila.
"S vodou si musíš poradit sama, bohužel nemám v sobě vodní energii," pokrčila dívenka rameny. Jen tu listovou, pomyslela si s ušklíbnutím.
Froakie se začala nadechovat a vydechovat jako při porodu. Nic se nestalo.
"Pamatuj, že nestačí jen dýchat. Musíš zapojit i své vodní já," řekla. Teoretické tréninky byly složité, jelikož netušila, jak má svému pokémonovi pomoci porozumět útoku.
Tentokrát na to šla Froakie jinak. Nadechla se, naplnila plíce vzduchem, ale nevydechla objem hned. Zadržela dech na pár vteřin a poté s funěním vyfoukla... vzduch.
Bez výsledku. Froakie a River na sebe chvilku koukali, poté se vodní partnerka odvrátila jako první a potopila se do vody. Na hladině se objevilo pár bublin a pak se Froakie vynořila.
"Lepší?" Byť nevěděla, k čemu to bylo dobré, neodolala zjistit stav. Froakie se nadechla, silně, a poté zadržela dech. Rázem se potopila pod vodu a opět vyfoukla vzduch ve vodě, čímž pro chovatelku to byl pohled na pár bublinek u hladiny.
Když se vodní pokémon vynořil, prudce se nadechl, takřka jako tonoucí se člověk. Pak silně vydechla.
River se zatajil dech. Z pusy jí vylétlo několik bublinek, až připomínaly jen nudle.
"Dobrá práce, Froakie," pochválila svou vodní přítelkyni.
Froakie byla nadšená z nového objevu. Zadržela dech, vyčkala a pak vyfoukla další proud bublin. Byť neměly výdrž a praskly téměř hned, začínaly mi tlak a připomínat ty klasické, z bublifuku.
"Jsou hezké," vydala ze sebe Froakie tiše. River přikývla a dotkla se jedné. Bublina po jejím doteku praskla a vyprskla na ni vodu.
"To zcela jistě ano. Mám nápad. Mohla bys vyfukovat bubliny, prosím? S dostatečnou výdrží," pověděla a sňala z ramena luk. Minule zkoušela, jak funguje, ovšem stále potřebovala cvik.
Froakie rychle pochopila, o co šlo. Vyskočila na břeh, opustila nádrž a zvedla hlavu. Pořádně se nadechla a poté vyfoukla salvu bublinek.
River zareagovala téměř hned. Natáhla tětivu a vystřelila. Bublinu prostřelil světelný šíp, ozvalo se lupnutí a střela se zdařila. Stihla dva zásahy, než se všechny bubliny samy nezničily.
"To bylo dobré. Zkus zesílit stěnu bublin. Měla bys přidat vodu nebo ubrat vzduch. Nemusíš se nadechovat tolik," pověděla.
Froakie přikývla. Nadechla se méně a pak vydechla bubliny, ovšem, když se přidala voda tam, kde bylo třeba, odněkud se musela vzít. Stěny bublin zesílily, ale jako cena za kvalitu byla kvantita. Bublin bylo méně.
River natáhla a vystřelila. Musela konečně ucouvnout, aby mohla správně namířit i na vyšší bubliny. Některé se vznášely ve výšce několika desítek metrů nad zemí - tam již nedostřelily ani světelné střely z Grand Lumina.
"Tento trénink beru jako zdařený," pověděla nakonec, když již marně natahovala. Nebylo třeba zbytečně plýtvat světelnými střelami, bůhví jak dlouho letí a zda některá někdy neskončí na stropě tréninkové haly.
"Není ti zima?" zeptala se starostlivě. Froakie právě vylezla z vody.
Vodní pokémon však zakroutil hlavou. Zdálo se, že vodní pokémoni neznají chlad.

—> Tréninkové pole

105 [A] Drobeček [A] Drobeček | 27. ledna 2018 v 14:51 | Reagovat

[103]:[104]: Froakie si útoky procvičila, Bubble se naučila.

Froakie +6 levelů, +6% sehranosti

106 k y a z k y a z | 27. ledna 2018 v 15:27 | Reagovat

Mudkip
Tackle (precvičiť)
Mudkip, poď vo!  *Mudkip vyskočí z pokéballu* Tak Mudkip, dneska si ešte precvičíme nárazový útok. Takže ty tento útok vieš, len to nie je také dokonalé a také silné ako by to malo byť. *Mudkip kývne* Takže použi na mňa nárazový útok najsilnejšie ako len vieš. Dobre? *Mudkip kývne* Tak Mudkip, použi nárazový útok. *stále to je rovnako* Asi nemáš dosť veľkú silu v končatinách. Poďme si zabehať. Odbre? *Mudkip nadšene kývne a tak si ideme zabehať kolečká* Tak Mudkip, poď! *začneme behať* No poď Mudkip, zabehnime tri kolečká. *bežíme* No poď Mudkip! *po prvom kolečkom trochu zaostával* No poď, zaber! *Mudkip sa snaží ale nejako mu to nejde* Ty to dáš Mudkip, zaber! *Mudkip nejako nabral druhý dych a zabehol aj to druhé a potom aj tretie kolečko* Výbrne Mudkip! *Mudip si vyčerpaný ľahne na zem* Počkaj, dojdem ti po vodu. *prinesiem Mudkipovi vodu a on ju celú vypije* Tak dobre Mudkip, odpočiň si. *po pol hodine* Mudkip si pripravený? *Mudkip je v poriadku, už vládze ďalej trénovať* Výborne. Tak poďme precvičovať nárazový útok. Takže tu som zobral veľké penové rukávniky aby si mohol do nich udierať a skús sa im aj vyhýbať, aspoň získaš nejaké skúsenosti, keby si išiel do zápasu aby si sa mohol vyhýbať útokom. *Mudkip je pripravený* Dobre Mudkip, použi nárazový útok a stále dookola. *Mudkip používa nárazvý útok* Výborne Mudkip, ide ti to. *keď Mudkip použije nárazový útok, tak ho idem buchnúť pravým rukávnikom no on ho neskoro spozoroval a udrel som ho* Heh, prepáč Mudkip, si v poriadku? *Mudkip sa trošku nahneval* Prepáč. Nechcel som ťa tak udrieť. Myslel som, že ho spozoruješ a vyhneš sa mu. *Mudkip ma na tvári ten naštvaný výraz* Dobre, pokračujme v tréningu. *Mudkip nastavý pózu do boja* Dobre Mudkip, použi nárazový útok! *Mudkip používa nárazový útok ale je silnejší než predtým, to asi z toho hnevu* Doobre Mudkip, myslím, že by sme si mohli dať prestávku. *Mudkip pouije tak silne nárazový útok, až ma to hodí na chrbát* No tak toto... *Mudkip sa začne zo mňa smiať a ja sa iba pousmejem* Dobre, sme si kvit. Takže to bolo skvelé Mudkip, bolo to silnejšie než predtým, zlepšuješ sa ale ešte si to poďme precvičiť keby náhodou. *Mudkip kývne* Dobre. Takže poďme na bežiaci pás. *v momente, keď Mudkip zbadal bežiaci pás, nechcelo sa mu naň vôbec ísť ale nejako som ho prehovoril* Dobre Mudkip, si pripravený? *Mudkip sa cíti trochu vystrašený* Neboj sa, keby niečo tak ťa chytím, budem za tebou. *zapnem Mudkipovi pás* Dobre Mudkip, teraz to ide pomaly, budem čiastočne pridávať rýchlosť. *pomaličky som pridával rýchlosť a Mudkip to už nezvládal, tak som mu dal nižšiu rýchlosť* Tak ako ti to ide? *Mudkip pomaly už nezvládal, tak som mu vypol ten stroj* Dobre Mudkip, odpočiň si. Vráť sa.

107 [A] Enwy [A] Enwy | 27. ledna 2018 v 21:04 | Reagovat

[106]: Útok procvičen.
Mudkip - 1 level, 2% sehranosti

108 Rory Rory | 18. února 2018 v 10:36 | Reagovat

1. Incineroar Lilith, Pidgeot Ace, Bayleef Nike
2. Nike naučenie Body Slam, Ace precvičenie útokov
3. „Lilith, Ace, čo by ste povedali na menší tréning?“ spýtala som sa odrazu, a až keď som to vyslovila mi došlo, čo som to vlastne povedala. Kedy Lilith alebo Ace odmietli tréning, že? „Čo budeme robiť, nejaký nový super-útok?“  Pokrčila som plecami. „No... rozmýšľala som o tom. Ale nie pre teba. Vieš, mám aj iných pokémonov, ktorým sa musím tiež venovať... napríklad taká Nike,“ mrkla som na ňu. Lilith po tvári prebehol žiarlivý výraz, no rýchlo sa ovládla. „To malé škvrňa?“ zasmiala sa. Ace len prevrátil oči. „Pozor, zjavne má za svoj životný cieľ ťa poraziť!“ Lilith sa na krátky moment zarazila. „Eee... nemožné. Je to trávny typ, nemá šancu!“ S Aceom sme si vymenili pohľady, obidvom sa nám v hlave vybavil istý trávny pokémon, s ktorým Lilith mala isté... problémy. Nakoniec sme to ale nekomentovali, pretože presvedčiť o tom Lilith... „Tréning?“ rozžiarila sa Nike hneď ako sa dostala von z pokéballu. „Áno, áno, áno! Tré-ning! Tré-ning!“ začala okolo nás pobehovať a ja som sa rozosmiala. „Dobre, dobre, ale potrebujem, aby ste sa sústredili, áno?“ všetci traja svorne prikývli. „Sústredíme sa, Kapitán, čo ďalej?“ zasalutovala Lilith s úškrnkom a potom sa rozosmiala. „Čo teda dnes budeme robiť?“ Vytiahla som pokédex a začala som vyhľadávať obrázok útoku pre Nike. „Najskôr sa... rozcvičíme... Nike... teba dnes skúsime naučiť nový útok, Solar Beam, fajn? A ak bude čas, trochu prevetrám aj vás, nech mi nezleniviete,“ významne som pozrela na Lilith a Acea, ktorí sa obidvaja zatvárili čo najnevinnejšie. Len som si odfrkla a ponaťahovala sa. „Takže... naháňaš!“ capla som Lilith po ruke a vybehla som preč. Po chvíli naháňačky sme sa postupne prestali blázniť a seriózne sme sa porozcvičovali... teda, snažili sme sa do momentu, kedy Ace presvedčil Lilith vyskúšať cvik z jógy, o ktorom som mu kedysi rozprávala, keď som mala záchvat zdravého životného štýlu, čo mi vydržalo asi dva dni, ak privriem obidve oči. Lilith klesla na všetky štyri a začala sa striedavo prehýbať a hrbiť. V tomto momente Ace stratil aj zvyšky sebakontroly a bláznivo sa rozchechtal, čím pritiahol moju aj Nikinu pozornosť. Keď som Lilith videa predvádzať „mačací chrbát“, ani ja som sa neubránila úsmevu. Nike nás len nechápavo sledovala a Lilith... tá bola vo svojom vlastnom svete.
Po chvíli som prestala a kým aj ostatní docvičili, cvičila som pískanie na prstoch. To mi nešlo, takže keď všetci docvičili, jednoducho som na nich zakričala a upriamila na seba ich pozornosť. „Dobre... takže dnes, panstvo, dnes ideme trénovať Solar Beam-“ – „To si už hovorila!“ vypískla Lilith a ja som len nadvihla obočie. „A vedela by si ho pre Nike vysvetliť?“ Lilith sa krátko zamyslela. „No, to je jednoduché! Pôjdeme do solárka a potom to spraví bam-bam!“ divoko mixovala rukami a Nike sa rozosmiala. „To nie... alebo?“ Len som sa zazubila. „Nie, samozrejme. Ale keď nad tým tak rozmýšľam... asi by sme mali začať niečím jednoduchším... a tiež niečím, čo môžeme testovať na Lilith,“ dodala som tichšie, len pre Nike, ktorá vyzerala nerozhodne. „Čo takto Body Slam? Rozbehneš sa a poriadne do niekoho narazíš,“ mrkla som na ňu. „Niektorí pokémoni pri tom ešte vyskočia, ale tebe môžeme nájsť vlastný spôsob... a asi by to bol na dnes vhodnejší útok, pretože vonku moc nesvietil slniečko...“ zamračene som pozrela von oknom, vyzeralo to, že chce každú chvíľu začať pršať. Ale na druhú stranu, vyzeralo to tak už pár dní... Nike nakoniec prikývla. „Takže len do niekoho plnou silou naraziť? Nie je to ako obyčajný nárazový útok?“ Zarazila som sa. Eee... a to mám ako vedieť? S touto otázkou som prešla s Aceom, ktorý nám rozdiel medzi body slam a tackle vysvetlil. „Tackle je doslova narazenie a body slam... tam skôr súpera... rozmačkáš... skočíš naňho, nie ho odrazíš!“ Nike prikývla. „Poďme trénovať!“ zajasala a hneď sa vrhla na Lilith.
Lilith útok nečakala ani trošičku, preto nebolo prekvapením, že ju Nike bez problémov zrazila. Potom sa ale otriasla, napriamila sa a so sebavedomým úškrnkom sa na Nike pozrela. „Skús to ešte raz!“ Bayleef chvíli zbierala sily (a ja by som povedala, že aj odvahu) a potom po Lilith znovu vyštartovala. Znovu do nej narazila a pokúsila sa ju primačknúť k zemi, ale rozdiel medzi ich váhami bol zjavný. Lilith náraz bez väčších problémov ustála a ešte sa pri tom veselo smiala. „Musíš do toho dať silu! Poriadnu! Takto to je len obyčajný náraz!“ Nike sa mierne zamračila a znovu po nej vyštartovala. S rovnakým účinkom. Lilith len nespokojne potriasla hlavou. „Musíš do toho dať super-silu! Ako keď robíš hocijaký iný útok! Nespravíš to len tak, nie? Je dôvod, prečo útoky vedia len pokémoni a ľudia nie! Teda, nič v zlom,“ mrkla na mňa. Nike len stála a uprene na Lilith zízala. Až neskôr mi došlo, že sa koncentrovala, vtedy mi to ale pripadalo, ako keby sa ju snažila pohľadom omráčiť. Po chvíli sebou mykla a rozbehla sa na Lilith, znovu. Teraz to už ale vyzeralo o kúsok silnejšie, Lilith sa zakývala a len-len nepadla na zadok. „Pff, musíš sa snažiť oveľa viac!“ povedala ale nahlas, čo len Nike vyhecovalo k ďalšiemu, prudkejšiemu nárazu, ktorý už Lilith zhodil na zem. Nike na nej hrdo pristála a dala si záležať, aby ju držala pri zemi. Už teraz som sa bála momentu, kedy sa vyvinie a získa tak ešte viac sily. Nikdy som v tíme nemala vyslovenú rivalitu, Lilith a Ace boli vždy na priateľskej podpichovačnej úrovni, ale s Nike hrozilo, že Lilith skončí so zraneným egom, čo by nemusela znášať najlepšie. „Dobre, Nike, začína ti to ísť! Skúsiš to aj s Aceom? Ten sa vďaka krídlam dokáže vyhýbať trochu lepšie...“ Nike sa rozžiarili oči. „Áno, áno, áno!“ zajasala a vyštartovala aj po ňom. Ace dovtedy len pobavene sledoval, a preto nestihol zareagovať dostatočne rýchlo. Nike ho víťazoslávne zrazila k zem a prisahám, že doslova žiarila šťastím. Po chvíli z neho zliezla a kývla naňho, aby sa pripravil. Ace roztiahol krídla, a keď sa Nike priblížila, vyletel do vzduchu. Nike nespokojne potriasla hlavou a keď si uvedomila, že Ace len tak nezlezie, vyštartovala po mne. A ak útok Ace a Lilith nečakali, no... ja dvojnásobne. „Uff...“ vzdychla som si, keď ma pritlačila k zemi. „Povedala by som, že je čas na prestávku...“ pokúsila som sa ju odtlačiť a našťastie Nike začala sama zliezať.
„Máme aj nejaké ovocíčko?“ spýtala sa zvedavo, keď som sa usadila v jedálenskej časti haly a začala vyberať jedlo. Prikývla som. „Áno...“ Nakoniec to skončilo tak, že Nike začala pučiť banány a potom sa vrhla na jablko, a pretože zjavne po tréningu vyhladla, zjedla aj bebe keksy a dve konzervy obyčajných granúl. Lilith, ktorej sa nepáčilo, že ju Bayleef tromfuje v jedení, sa nedala len tak, a tiež sa najedla čo najviac. Dojedla banány a červené jablko, a potom sa napchala čokoládovými sušienkami. Na Nike ale stále nemala. Ja a Ace sme ich len šokovane a bezradne sledovali. „Myslím... že mne bude stačiť voda...“ zamrmlala som a otvorila som si fľašku. Ace len neisto prikývol a otvoril si plechovku so špeciálnymi granulami.
Nike a Lilith boli naozaj prejedené a hýbali sa len s ťažkosťami. „No Ace... asi to teraz budeme len my dvaja! Trochu ťa preženieme, kým tým dvom vytrávi, hmm...?“ Ace prikývol a vyzeral celkom natešene. Od evolúcie sa dosť upokojil, a práve preto som často zabúdala, aký ctižiadostivý vlastne je, a ako veľmi zbožňuje zosilňovanie. Po menšom dohadovaní sa, o čom vlastne tréning bude, som ho mega evolvla a Ace potešene potriasol krídlami. Ukázala som k dráhe s pohyblivými terčami. „Začneme s najnižšou úrovňou, a potom to trochu zrýchlime. Nateraz... používaj len Air slash alebo Steel Wing!“ Ace prikývol a vzlietol. Zapla som mašinku a terče sa rozpohybovali, niektoré sa začali približovať, iné sa len kolísali na mieste. Aj tak ale boli až smiešne jednoduché. Ace na mňa významne pozrel po tom, čo všetky behom pár sekúnd pozrážal, a ja som teda rovno preskočila pár úrovní. „No, povedala by som, že už máš na viac...“ mrmlala som popri tom ospravedlňujúco. Ace len pokrčil krídlami a znovu vyletel do vzduchu. „Môžeš používať všetko, ale budem ti vďačná, ak sa vyhneš tvorbe hurikánov, dobre?“ Ace namiesto odpovede len vyslal Air Slash na približujúcu sa figurínu, a hneď ďalšiu zrazil vzdušným esom. Potom mal chvíľu čas sa skoncentrovať a prudým nárazom zrazil ďalšie dve. Sprava naňho náhle vyskočila ďalšia, a oh, tá dokonca aj vystrelila prúd vody... Ace to vyviedlo z dráhy a kúsok ho to odrazilo na stranu, do ďalšieho terču. On ho ale šikovne využil ako záchytný bod, odrazil sa z neho a vyletel vyššie, nad terče. Air slashom potom zrazil obidva a čakal, kým sa objavia ďalšie. Nemusel čakať dlho, táto nová úroveň bola celkom premakaná, terč vystrelil spod neho, ako keby nejakým spôsobom vedel, kde Ace je. Ace si ho nevšimol, no našťastie to doňho vletelo zdola a Acea to tak iba vyhodilo vyššie do vzduchu. Keď terč klesal, Ace ho sekol železným krídlom a prístroj zablikal a vypol sa. „To bolo všetko?“ spýtal sa mierne sklamane. Po chvíli skúmania mašinky som zdvihla pohľad. „No... tejto úrovne zjavne áno. Ale stále je tam dosť vyšších úrovní! Ako sa cítiš?“ Ace pohodil krídlami. „Vpohode. Ale asi by sa už hodila pauza. Nechcem to zase prehanť...“ Zase? Uh, akú dobrú má Ace pamäť? Pretože už celkom dobu sme tréning neprehnali... ani ja si nepamätám, kedy naposledy! Brr, desivé. Asi by som mala začať brať lieky na pamäť... „Dobre, na dnes končíme. Lilith, Nike, ideme!“ zavolala som na dievčatá a oni sa k nám primotali. Vyzerali, že im už trochu vytrávilo, ale tak... po jedle sa nemá športovať! Nie, nie! Ace sa ponaťahoval a Lilith s Nike ho napodobnili, kým ja som pobalila veci a potom som všetkých až na Lilith vrátila do pokéballu a vybrala sa von.
//aplikovať:
Bayleef – 2x banán, červené jablko, 2x bébéčko, 2x obyčajné granule
Incineroar – banán, červené jablko, 3x čoko sušienky
Pidgeot – špeciálne granule
Rory - voda

109 [A] Enwy [A] Enwy | 18. února 2018 v 13:41 | Reagovat

[108]: Bayleef se body slam naučila, ale potřebuje procvičit, aby si ho řádně zapamatovala. Pidgeot si útoky procvičil.
Incineroar - 1 level, 11% sehranosti (1% banán, 1% jablko, 3% 3x čoko. sušenka), 1% lásky
Bayleef - 4 levely, 14% sehranosti (2% 2x banán, 1% jablko, 2% 2x bébéčko, 2% 2x granule), 1% lásky (Rory's voda)
Pidgeot - 2 levely, 9% sehranosti (2% spec. granule), 1% lásky

110 Rory Rory | 19. února 2018 v 17:09 | Reagovat

1. Incineroar Lilith
2. Lilith začína s jógou xD takže sa len ponaťahuje
3. „Rory, poďme začať s jógou!“ zahlásila Lilith, keď sme vyšli z haly, a ja som na ňu chvíľu len zízala. „To... myslíš vážne?“ spýtala som sa opatrne, keď sa Lilith ani po chvíli nerozosmiala na znak žartu. Len vážne prikývla. „Áno!“ A ako si Lilith povedala, tak sa stalo, pretože Lilith bola jednoducho Lilith a to v preklade znamenalo, že si vždy mohla dovoliť viac ako ostatní bez toho, aby som jej do toho brblala. Zamierili sme preto späť do haly, kde sme začali preliezať pokédex. „Takže... jóga, preskočme všetky tie kecy okolo, tie nepotrebuješ!“ zasmiala sa Liltih. „Čo teraz?“ Pozrela som do pokédexu. „... najskôr má byť úvodná relaxácia! Ale... čo to je?“ Lilith zamyslene pokyvkala hlavou, usadila sa na zem do tureckého sedu, laby si položila na kolená a privrela oči. Potom začala potichu vrnieť a ja som ledva ovládla záchvat smiechu. Potom som ale len pokrčila plecami a rozhodla sa ju napodobniť... veď snáď aspoň niečo o jóge vie, keď ju tak odrazu chce cvičiť. Po chvíli Lilith energicky vyskočila a začala potriasať rukami. „Dobre, dobre, to stačilo! Poďme sa rozcvičiť!“ Prehltla som poznámku o tom, ako by sa mala v prvom rade upokojiť... nejako som si totiž nemyslela, že by mala robiť presne toto. Ale kto som ja, aby som jej kazila srandu? Lilith si ľahla na zem a začala predvádzať cviky a úprimne? Nebola som si úplne istá, ale mala som pocit, že si ich na mieste vymýšľala. „A táto póza sa volá Incineroar!“ napla svaly, postavila sa len na jednu nohu a pobavene na mňa zamrkala. „Musíš to zopakovať!“ Opatrne som začala balancovať a snažila sa napodobniť Lilith, no ona pózy medzitým zmenila. „A toto je Zmoknutý Pidgeot!“ ... „A Magikarp na suchu!“ ... „A toto je Squirtle na chrbte! Čo je vlastne celkom zábavný príbeh, keď sa nad tým tak zamyslíš...“ ... „A toto je unavená Togepi! Už by aj stačilo, nie?“ zazubila sa po chvíli, schmatla vodu, čo som na začiatku pripravila a hodila ju do seba na ex. Ja som si vytiahla donuty, s ktorými som ponúkla aj Lilith. „Ako to vidíš s jógou v budúcnosti?“ Lilith pokrčila plecami. „Ak ma napadnú nejaké super pózy, tak budeme pokračovať!“
// Lilith (voda, malinový donut), Rory (malinový donut)

111 Rion Rion | 21. února 2018 v 18:18 | Reagovat

Magikarp
Trénink, naučení útoku Tackle

Poprvé jsem se ocitla v tréninkové hale. Byla moc pěkně zařízená a bylo tu vše, na co si člověk jen vzpomněl. Tak jsem se přemístila do prostoru s bazény. Byly velké, plavecké, i mělké, takové ty brouzdaliště. Což bylo přesně ideální. Našla jsem si takový dlouhý bazének, kde z úplně mělčiny pár centimetrů se velmi pozvolna prohluboval až na nějaký metr a půl hloubky. Vytáhla jsem pokéball a hodila ho směrem k onomu bazénu.
„Ahoj Magikarpe! Co takhle zkusit protáhnout ploutve a zatrénovat si? Určitě se ti to bude líbit, chceš přece být ten nejsilnější kapřík a dosáhnout legendy o drakovi, viď?“ Magikarp souhlasně zakarpoval a šplouchal se na mělčině. Já si sundala oblečení, pod kterým jsem měla plavky, abych mohla k němu. Voda byla celkem příjemná, i Magikarpovi se v ní líbilo.
„Tak jo. Bazén je ideální pro náš trénink. Nejdříve si trochu zaplaveme, ať rozproudíme tu línou krev v našich žilách, a s tím jsem ho popohnala, ať plave z jedné strany na druhou. Já tak napůl plavala v „hloubce“ a sledovala ho. Docela mrštná rybka, to se musí nechat. Když to vypadalo, že ho obyčejné plavání sem tam nebaví, navrhla jsem hru na babu. Ale dopadlo to spíš tak, že jsem se ho snažila chytat, když se kolem mě vždycky nějak prosmýkl nebo mi vyskočil nad hlavu, aby upaloval dál.
Asi po deseti minutách jsem byla až moc udýchaná, tak jsem volala timeout.
„Máš pěknou výdrž, to je dobře,“ sledovala jsem ho, jak poskakuje na mělčině.
„Tak to zdokonalíme, abys byl co nejrychlejší, co ty na to?“ s tím jsem vylezla a našla jsem několik takových těch molitanových tyček, kterých se člověk drží, aby ho nadnášely. Začala jsem je dávat přes bazén (byly akorát tak široké, aby v tom pruhu vody se udržovaly namístě) a každý tak metr jsem dala jednu. Nechala jsem je plavat na hladině.
„Tvým úkolem je všechny přeskákat. To nebude nic těžkého, viď?“ Usmála jsem se na něho a on souhlasně zakarpoval. Odrazil se od mělčiny a plul k tyčkám. V pohodě a jednoduše každou z nich přeskočil. Spokojeně jsem zatleskala a nechala ho, ať to ještě jednou přeskáče zpátky. Opět bez chyby. Což je dobře, protože tohle byl teprve začátek. Vzala jsem jednu tyč do ruky a držela jsem ji tak 5 cm nad vodou.
„Tak se předveď. Pokaždé ti ji o něco zvýším a ty se ji budeš snažit co nejlépe přeskočit. Můžeš začít!“ A kapřík energeticky skočil. Zezačátku to bylo dobré, ale když už jsem tyč držela tak 40 cm nad vodou, už mu to začalo dělat problém.
„To je v pohodě, na to, že jsi skákal prakticky z místa, úžasný. Teď do toho zapoj i rychlost. Rozplav se z nějaké vzdálenosti, kousek od tyče pluj ke dnu a pak ode dna směřuj šikmo nahoru, tím ze sebe dostaneš větší rychlost a zvládneš i větší výšku.“ Karp nechápal. Ještě jednou jsem mu to vysvětlila a nakonec jsem mu musela názorně předvést, co jsem tím myslela. Plavala jsem tak tři metry, pak jsem doplavala ke dnu a odrazila se, abych se vynořila nad hladinu rychle. To už asi pochopil a pustil se do toho i on.
A šlo mu to docela dobře, v pohodě takhle zvládl vyskočit i metr do vzduchu. Ještě párkrát jsme to zkusili a moc ho to bavilo. Rád zkoušel o pár centimetrů ještě výš a ještě výš…
Tak jsme přešli k druhému cvičení. Našla jsem si plovací destičky různých velikostí. Nejdříve jsem vzala jednu z menších pro děti.
„Teď budeš skákat do dálky. Tohle určitě zvládneš jak nic.“ Byla jsem s ním ve vodě a držela jsem destičku, kterou snadno přeskočil. Tak jsem vzala jednu molitanovou tyčku a dělala s ní jakoby skákací bod, před ní měl vyskočit a dopadnout za desku, kterou jsem posouvala stále dál a dál od tyčky. Po nějaké době, kdy se snažil skákat z jednoho místa a zvládl tak skoro metr, jsme zase přešli k praktikování rozplavba a skok. Nakonec jsem mu poskládala několik plaveckých destiček za sebe a zvládl přeskočit asi dva metry.
„Úžasný Magikarpe! Jsi skvělej, fakt že jo!“ Objala jsem ho a on spokojeně zakarpoval. Nechala jsem ho trochu odpočinout, než přejdeme na další část tréninku. Spokojeně se cachtal v mělčině a spokojeně karpoval.

Tak po čtvrt hodince, co nabral znovu síly, jsem vytáhla pokédex. Našla jsem v něm informace o Magikarpech a jaký útok by se mohl naučit. No, moc jich nebylo…Šplouchat se už umí, ale aspoň ten Nárazový útok bych ho mohla naučit.
„Takže, zlatíčko moje červený. Chceš být nejsilnější ze všech kaprů?“ Bojovně přikyvoval.
„Tak to musíš znát i víc věcí než ostatní. Proto tě naučím útok, ju? Je jednoduchý, chce ho jen procvičovat a mít v něm sílu. Jmenuje se Nárazový útok. Jde o to, že se rozplaveš tak rychle a narazíš do soupeře, že ho zraníš. Ale opravdu silně, abys ukázal, jak silný jsi ty sám. Rozumíš?“ Přikarpoval (jakože karpováním přitakal, haha, lol) a já se s destičkou postavila pár metrů od něho ve vodě.
„Tak ukaž, co v tobě je, a pak uvidíme, s čím pracujeme. Tref se do týhle desky.“ Držela jsem ji před sebou a Magikarp začal plavat ke mně. S dlouhým ‚Kaaarp‘ zrychlil a narazil do desky.
„To bylo slušný, ale ne dost silné na to, abys mě převálcoval. Klidně se můžeš rozplavat z větší dálky, musíš nabrat velikou rychlost. Zkus to znovu.“ Oba jsme navýšili vzdálenost mezi námi a opět zaútočil. Tentokrát to bylo o něco silnější.
„Nastav čelo, ať tě nebolí frňák. Neboj, máš tvrdou lebku, bude to víc bolet soupeře než tebe. Soustřeď se na jedno místo, do středu destičky, a nespouštěj z něho oči. Znovu!“ Další rána. „Znovu!“ A další rána. A ještě spousta ran. Pomalu dokázal vyvinout větší rychlost a útok získával na síle. Začaly mě bolet ruce. Tak jsem se rozhodla, že zkusíme pohyblivý cíl. Pomalu jsem v jedné ruce zvedala a zase spouštěla desku nahoru a dolů. Vždycky když se do ní karp trefil, Nebolelo to moc, protože jsem jenom uvolnila ruku a nechala ho proletět. Postupně jsem zrychlovala pohyby deskou, ale jen tak, aby to na něho nebylo moc těžké. Ve většině případů se trefil bez problémů.
Po chvíli jsem ji i zvedala do vzduchu vysoko, aby ukázal, co jsme se učili předtím. A šlo mu to! Skákání ho opravdu bavilo a naučil se i rychleji reagovat, když jsem najednou změnila polohu cíle. Destička už vypadala, že každou chvílí povolí, a když jsem si řekla, že po dalším útoku ji vyměním, ať ji nerozbijeme, Magikarp ji zdemoloval. Praskla na několik kusů.
„Haha…no, to bylo hodně dobrý,“ zasmála jsem se a Magikarp vypadal spokojeně sám se sebou.
„Tak teď doopravdy. Budu držet velkou desku před sebou. Buď mě potopíš tím nárazem, nebo ne. Jdi do toho se vším všudy. Připrav se…a Tackle!“ Magikarp bojovně plaval, nabral rychlost, nadskočil nad vodu a trefil se doprostřed desky, která rupla, takže napálil i do mě a já skončila na dně. S kašláním vody jsem se vyhrabala na mělčinu (ještě že jsem si vybrala nehluboký bazén) a nahmatala jsem si na hlavě bouli.
„To bylo skvělý!“ Chválila jsem karpa, který trochu s obavami připlaval, ale když věděl, že mi to nevadí, začal se taky radovat. Navrhla jsem, že už můžeme skončit, ale ještě chvíli chtěl trénovat skákání…tak ho to bavilo.
Tak jsem znovu vytáhla molitanovou tyčku, aby skákal vysoko, a jakoby ho to nabudilo novou energií, hravě ji přeskočil i snad dva metry nad vodou. To ho tak rozparádilo, že začal místo skákání přes plovací destičky…skákat z bazénu do bazénu. Některé byly blízko u sebe, ale zdolal i dva a půl metrovou vzdálenost…teda skoro. Dopadl akorát na hranu bazénu a musel se trochu odšplouchnout aby dopadl do vody. Se smíchem jsem ho doběhla a vzala z vody do náruče.
„Ty jsi nějakej plnej energie…jsi moc šikovný, určitě z tebe bude ten nejsilnější Kapr na světě…Já to vím!“ A schovala jsem ho zpátky do ballu. Vzala jsem si věci a šla se do šatny usušit a dát do kupy…

112 [A] Enwy [A] Enwy | 22. února 2018 v 17:20 | Reagovat

[110]: Incineroar se procvičila jak nejlépe dokázala.
Incineroar - 1 level, 5% sehranosti (1% voda), 7% lásky (3% malin. donut, 4% Rory's donut,

[111]: Magikarp se útok naučil.
Magikarp - 4 levely, 5% sehranosti

113 River Hope River Hope | 28. února 2018 v 16:37 | Reagovat

1. Tepig [+ Froakie]
2. Procvičení: Ember
—> Posvátný berry kopec

Tepig byl z týmu jediný, který si nedopřál trénink bojem. Rozhodla jsem se, že společně zajdeme do tréninkové haly, abychom vyzkoušeli jeho síly.
“Byl jsi jediný, který ještě nepotkal svého soupeře v tréninkové džungli. Napadlo mne, že by sis mohl nejdříve procvičit útoky a být tím pádem připraven na nepřítele, než se po nějakém hned shánět,” oznámila ohnivému pokémonovi. Tepig nejistě nakročil a přikývl. Z nějakého důvodu zůstal potichu.
“Podívám se na tvé útoky,” pověděla chovatelka a vytáhla pokédex. Pro jednou se rozhodla nechat i Froakie mimo pokéball. Doufala, že zvládne trénink s oběma naráz.
“Podívej. Umím jen ember, uhlíkový útok,” pověděl Tepig sám a v ten moment i pokédex začal mluvit.
Dívka přikývla a pokračovala krokem k terčům. “Mohl bys mi ho ukázat, prosím?” požádala svého ohnivého parťáka. Pak se ohlédla k Froakie.
“Prozatím jen trénink sleduj. Kdybys viděla něco, co já přehlédnu, klidně mi pomoz v radách,” oznámila s úsměvem. Vodní pokémon potvrdil její slova kývnutím a uvolněně se posadil.
Tepig zahrabal do vzduchu a nasál vzduch nosem do plic. Když vydechl, vypálil na terč salvu uhlíků. Jelikož uhlíků bylo spoustu, nebylo nemožné terč trefit. Salva byla mohutná a tak se některé uhlíky trefily a jiné ne.
Když byla salva u konce, Tepig zastavil a s úsměvem pohlédl na člověka. “Jaké to bylo?”
Chovatelka si promnula bradu a tiše, s nespokojeným výrazem, mlaskla. “Nedokonalé,” pravila. Přešla krokem k terči a prohlédla si malé úlomky stále teplých hornin, zaseklých v terči. Odstoupila.
“Prosím, znovu.” Tepig se jí nebránil a jakmile se začal nadechovat, chovatelka poznala první malý špatný detail.
“Uhlíky foukáš z nosu. Zkus se nadechnout pusou a vydechnout nosem. Tak získáš svému nosu čas, aby se včas vzpamatoval a nemusel hned z jedné akce přepínat na druhou. Logicky z nádechu do prudkého výdechu.”
Ohnivý pokémon zamrkal. “Páni. Tohle by mne ani nenapadlo,” zasmál se a přikývl. Nadechl se pusou a pak prudce vydechl nosem.
Chovatelka přikyvovala, když uhlíky skončily v terči. “Ano. To bylo lepší.”
Terč byl složen z kusu plátna, na kterém byly natištěny či nakresleny vnitřní a vnější kruhy, na dřevěné konstrukci. Tato kontrukce visela z poněkud větší kontrukce na silném laně. Když chovatelka lehce do terče strčila, rozhoupal se a začal se hýbat.
“Teď se pokus zasáhnout tohle, jsi-li toho schopen,” usmála se. Tepig sledoval pohybující se terč jako hypnotizující minci. V další minutě se nadechl a vystřelil uhlíky. Zcela minuly terč.
Tehdy se ozvala Froakie. Všimla si něčeho, čeho chovatelka ne. “Máš zavřené oči, když střílíš,” poznamenala.
Tepig zamrkal. “Vážně?” Froakie přikývla, aby mu to potvrdila.
“Zkus to znovu a uvidíš,” pověděla. Chovatelka nechala vodního pokémona chvilku koordinovat. Sama si toho totiž nevšimla. Mohl to být důvod, proč minul.
Tepig se nadechl a vystřelil. V ten moment to dívka uviděla také. “Froakie, měla jsi pravdu,” usmála se na vodní společnici. Ta jen přikývla s neutrálním pohledem.
“Když někdo zavře oči a stiskne víčka k sobě, výdech může být silnější. Na druhou stranu bys oči měl otevřít. Síla ti bude k ničemu, když mineš.” Na jejích slovech cosi správného bylo. Tepig se zamyslel a pak přikývl.
“Zkusím to znovu,” rozhodl se ohnivý pokémon a obrátil se čelem k terči.
“Mám ti ten terč rozhoupat?” zeptalo se děvče.
“Mám dojem, že teď ještě ne. Zkusím si vystřelit bez pohybů, s otevřenýma očima.” Dívka přikývla a odstoupila nečinně od terče. Tepig se nadechl pusou a pak vystřelil uhlíky. Možná to bylo zaváhání či se chovatelka mýlila, uhlíky nedoletěly tak daleko. Spadly na zem před terčem.
“Tohle bylo špatné,” pověděla dívka narovinu. Tepig se zamračil a vyfoukl obláček páry. Froakie to celé sledovala a pak přistoupila k pokémonovi opačného typu.
“Zkus na to tolik netlačit. Bohatě stačí, když vydechneš pořádně jednou. Kvalitu nad kvantitu,” poradila a jako kdyby chtěla ukázat, jak to funguje, vyfoukla skupinu bublin. Byť jich bylo málo, bubliny měly tlak a tak letěly daleko.
Tepig vyfoukl obláček páry, jako kdyby si to chtěl ujistit a přikývl. Otočil se zpět k terči a znovu zaváhal. Pak se pro jistotu otočil k Froakie.
“Jak mám udělat, abych se trefil?” zeptal se. Froakie otočila hlavu, čelem nyní stála k cíli a ukázala na něj.
“Stačí, aby ses na něj zadíval. Takhle to funguje v mém případě. Když se zadíváš na místo, které se snažíš zasáhnout, většinou se ti to podaří,” pravila tiše.
Tepig přikývl. Oči zabodl do terče a chvilku tak zůstal. Poté se napřímil, nadechl se pusou a prudce vyfoukl nosem, jako kdyby chtěl kýchnout.
Uhlíky si prudce razily cestu vzduchem a trefily se do terče, až ho drobné hořící úlomky rozhoupaly.
“Dobrá práce!“ pochválila ohnivého pokémona dívenka a nadskočila nadšením. “Teď to již děláš správně.“
Tepig byl ze svého výkonu nadšen. Vesele se znovu nadechl a vyfoukl další salvu drobných rozžhavených uhlíků. Ty si znovu našly svou cestu k terči.
“Teď bych ti ho mohla rozhoupat, co ty na to?“ navrhlo děvče s úsměvem. Tepig znejistěl, ale po pohledu na Froakie odsouhlasil.
River zastavila terč, který se stále hýbal od zásahu předchozí salvou a rovnoměrně ho rozkývala jako hypnotující minci na provázku.
Tepig těkal očima ze stranu na stranu, přesně jak dělal terčík, ale pak prudce zavrtěl hlavou, aby se vzpamatoval a vyhledal očima Froakie. Tiše očekával její radu.
“Počkej si, až bude terč ve středu. Pak vystřel, bude to nejjednodušší,“ poradila Froakie. Tepig se zadíval na terč a pak vystřelil uhlíky, jakmile byl předmět na středu.
O pár mrknutí se ovšem opozdil a uhlíky terč minuly, přestože dal na radu vodního pokémona. Oba si již nevěděli rady a tak bylo na chovatelce, aby opět vyřkla něco zcela chytrého.
“Není to tak, že by sis vyčkal, až to bude na středu. Teď bys měl zapojit předpovídání a říct si, kdy terč bude ve středu. Dráha stojí také pěkných pár vteřin a tak si musíš zkusit, jak dlouho trvá, než uhlíky k terči doletí. S tím poté dokážeš odhadnout, kdy terč bude na středu, až tvé uhlíky dorazí,“ řekla.
Dala Tepigovi chvilku, aby vstřebal její slohovku. Ohnivý pokémon nakonec pochopil a jal se dílo vykonat. Počkal si, až bude terč téměř pár centimetrů nad středem a vystřelil.
Uhlíky se trefily. Terč se zakýval víc divoce a Tepig výskl radostí.
“To se mi povedlo! Teď mám hlad, můžeme někam zajít?“ zeptal se a olízl si čumák. Dívka se zazubila a zachytila terč, aby se přestal kývat.
“Dobrá, dneska již tréninku dost. Podíváme se do města. Dorazíme tam poklusem - celý tento trénink jsi stál, musíš mít již pěkně ztuhlé nohy,“ pravila chovatelka a vyrazila společně se svými společníky k východu z haly.

—> Sub-Bay (Řemeslnická čtvrť)

114 [A] Enwy [A] Enwy | 28. února 2018 v 18:56 | Reagovat

[113]: Tepig si uhlíky procvičil. Froakie si asistenci užila.
Tepig - 3 levely, 6% sehranosti
Froakie - 2 levely, 5% sehranosti

115 Rory Rory | 4. března 2018 v 18:35 | Reagovat

1. Bayleef Nike
2. kondičný tréning
3. Znovu som vošla do haly s Nike po boku. „Tak čo budeme dnes robiť? Zase ideme dať nový útok?“ Len som potriasla hlavou. „Nemôžeme stále pridávať nové útoky, musíme trénovať aj iné veci... napríklad tvoju kondičku. A uhýbanie. To budeme robiť dnes!“ zazubila som sa  prešla som k bežiacim strojom. „Hlavne tú kondičku. Neviem, spomínala som, že rada behávam? No... tak to hovorím, celkom mám rada behanie. Ale nie v zime. A v poslednej dobe ste trénovali hlavne vy, už si ani nepamätám, kedy som naposledy bola cvičiť ja... takže dnes budeme behať spolu!“ zazubila som sa. Nike prikývla. „To bude sranda! Budem potom lepšia pri zápasoch, že? Budem sa vedieť suprovsky vyhýbať!“ úplne sa rozžiarila. Ja som sa len uchechtla. „Samozrejme, kráska. Ale najskôr to musíme poriadne nacvičiť, hej?“ Nike prikývla a preskákala k stroju. Potom zamyslene pozrela na ovládací panel. „Ehm... zapneš mi to? Ja tak trochu nemám ruky...“ zamrmlala a aj tak to skúsila ovládať čelom. Výsledne mašinka nadskočila a prudko sa rozbehla... a Nike skončila s prekvapeným výrazom na zemi. Rozchechtala som sa a na nohách som sa udržala len vďaka tomu, že som sa mohla oprieť o... vlastne ani neviem o čo. To bolo v tej chvíli nepodstatné. „Pekne, kráska...“ utrela som si slzičky a prešla som k nej, aby som jej pomohla znovu sa postaviť na stroj. „A teraz začni pomaly kráčať... zo začiatku to môže byť trochu divné, ale zvykneš si!“ Nike opatrne vykročila a ja som jej nastavila rýchlosť. Nike si na behanie na páse rýchlo zvykla a po chvíli už pravidelne odfukovala a kmitala nožičkami. S úsmevom som sa presunula na bežiaci pás určený pre ľudí a takisto som sa rozbehla. Keď som po chvíli začala strácať dych, uvedomila som si, ako dlho to naozaj bolo, a ako veľmi som vypadla z formy. Zaťala som teda zuby a pokračovala som v trochu miernejšom tempe, kým Nike vedľa mňa ešte zrýchľovala. Nakoniec som sa celá zdeprimovaná posadila na zem a sledovala Nike. „Nike, už stačí, dobre? Teraz si to poďme precvičiť v praxi...“ Aj to sa Bayleef extrémne páčilo. Skackavo dobehla do časti s terčami, no ja som pre ňu mala trochu iné plány. Pri stene stála vodná pištoľ, ktorú som si... požičala a naplnila ju vodou. „Hej, Nike!“ Bayleef, ktorá to ani trochu nečakala, dostala zásah priamo do čela, aj keď úprimne povedané... mieria som skôr na-no, nemierila som. „He-heeej! To bolo nefér! Pre-prečo si ma ostriekala? Teraz som mokrá!“ Len som sa zazubila. „Kľuuud, dievča. Po piatich zásahoch končíme a som si istá, že tu nájdeme aj sprchy...“ Nike sa hlboko zamyslela, čo na nej vyzeralo celkom komicky. „A-ale... to sa nedá tak dobre uhýbať! Pri útokoch máme čas, kým sa pokémon pripraví, ale takto?“ potriasla hlavou a ja som pokrčila plecami. „Ťažko na cvičisku, ľahko na bojisku...“ mrkla som na ňu a znovu stlačila kohútik. Teraz sa ale Bayleef aspoň pokúsila uhnúť, aj keď neúspešne. „Druhý zásah! No tak, Nike, zaber trošku!“ Nike sa skoncentrovala a prikývla. Keď som vodu vystrelila tretíkrát, Nike sa konečne podarilo uhnúť, no mne stačilo len trochu pohnúť zbraňou na kraj a znovu ju voda zasiahla. „Tretí!“ Nike sa zamračila. „Ale to takto nemôžeš! Musíš vždy na novo strieľať!“ pokrčila som plecami. „Ako myslíš...“ zazubila som sa a znovu som stlačila kohútik. Tentokrát som sa ale netrafila ja. Len som potriasla hlavou a znovu zamierila... s rovnakým účinkom. Žeby to všetko predtým bola len náhoda? Nike sa zazubila. „Nejako ti to... nejde!“ Len som si odfrkla a vystrelila po nej. A ahaa! Zásah! „Haha!“ vyplazila som na ňu jazyk a Nike potriasla hlavou. Potom sa na mňa rozbehla a zrazila ma na zem. Pri jej útoku mi z ruky vyletela zbraň a Nike sa zazubila. „Vyhrala som! A teraz sa idem osušiť!“ No, osušiť som po jej nálete potrebovala aj ja. Zdvihla som sa a zamierila som za ňou do spŕch.

116 [A] Enwy [A] Enwy | 6. března 2018 v 13:47 | Reagovat

[115]: Bayleefina kondice se zlepšila.
Bayleef - 2 levely, 5% sehranosti

117 River Hope River Hope | 10. března 2018 v 10:44 | Reagovat

1. Tepig [+ Miltank]
2. Naučení: Tackle; [Procvičení: Tackle]
—> Kavárna Anteiku

Po krátké návštěvě a výpomoci Anteiku se dívka rozhodla, že trochu rozhýbá Tepigovy šunky a Miltank taktéž. Sama si ty své šetřila na tréninky se Serperiorem.
Došli společně do tréninkové haly. Osobně by nejradši vyšla na trénink ven, avšak shledala halu lepším místem, neboť se tu nacházelo více náčiní a nenarušoval je žádný z venkovních jevů.
Zastavila se na volném místě, na kterém nikdo netrénoval a obrátila se na své společníky. “Nuže, skupino,” zazubila se. Nazvala dva tvory skupinou. “Dnešní plán je takový. Tepigu, jak jistě víš, znáš pouze jeden útok, prozatím. Chci tě naučit druhý. Je naprosto jednoduchý, můžeme ho nazývat základním útokem. Tím jest nárazový útok.”
Tepig se usmál a nadšeně vyskočil. “Jakmile ten útok budu zvládat, budu moci zápasit v džungli jako Froakie a Serperior?” zeptal se neostyšně.
Dívka se zamyslela. Pokrčila rameny. “To ukáže sám čas.”
Miltank stála na místě a čekala na svou roli v tomto tréninku. Chovatelka brzy dala i jí práci. “Miltank, ty budeš má asistence.” Jak zjistila, asistence je velmi užitečná a čtyři oči toho vidí více, než pouze dvě.
Pokémon s vemeny přikývl a usmál se. Děvče nemělo důvody odkládat trénink a tak začala.
“Tepigu, viděl jsi někdy nárazový útok?” zeptala se. Ohnivý pokémon se zamyslel.
“Mám dojem, že ano, viděl. Serperior ten útok umí,” řekl. Dívka přikývla.
“Ano,” potvrdila mu. “Když byl Serperior stále Servine, odrážel se nohama. Tento odraz ve velmi důležitý.” River se rozhlédla po hale a ukázala na molitanovou figurínu, která stála v řadě s dalšími.
“Zkus plnou silou narazit na tu figurínu. Zpětného rázu se neobávej, je to molitan, velmi jemná a pružná hmota,” zadala.
Tepig se rozeběhl a za plné rychlosti narazil do figuríny. Molitan nechal prohlubeň, ale jelikož byl materiál, do kterého narazil, velmi pružný, brzy se navrátila do původního nepoškozeného stavu.
“Spoustu nedokonalostí,” zakroutila chovatelka hlavou a přistoupila blíže. “Zaprvé se zkus soustředit na svůj běh, když už do toho chceš dávat důraz na něj. První chyba je ta, že konáš opačné zrychlení. Místo toho, abys začal postupně z pomalého do rychlého, vyběhneš rychle a ke konci již ztrátíš rychlost.”
Tepig se zaměřil na její slova a když skončila, přikývl. Odstoupil si od figuríny. Miltank i River mu ucouvli. Ohnivý pokémon zahrabal v zemině haly a vystartoval. Nejprve pomalu, ale pal zrychlil dostatečně a narazil.
Děvče pokývalo hlavou. “O moc lepší,” pochválila ho. Krátce si odmlčela a pak zase spustila. “Máš pokaždé daný cíl? Kam chceš narazit?” zeptala se.
Tepig zakroutil hlavou, přesně jak si myslela. “Nemám. Jen někam narazím,” pravil nevinně.
Chovatelka přikývla. “To jsem si myslela. V opravdovém zápase nemůžeš jen tak narazit, kamkoliv. Musíš se zaměřit na místo, kam chceš nepřítele udeřit. Doporučuji tedy si vybrat přesné místo,” poučovala ho.
Tepig kývl na srozuměnou a otočil se k figuríně. Předmět chvíli studoval očima a pak vyrazil. Dívka si všimla, že je jeho rychlost menší a náraz tak nebyl plně efektivní.
“Nedokážu narazit s otevřenýma očima,” stěžoval si a vyfoukl obláček páry. Chovatelka se zamyslela. Naštěstí se ukázalo, že mít asistenta se vyplatí.
“Ukážu ti svůj nárazový útok,” řekla Miltank a vystoupila vpřed.
“Ty umíš také nárazový útok?” Děvče zamrkalo.
Miltank trochu nesměle přikývla. “Ano. Omlouvám se, měla jsem ti to říct dříve.”
River jen mávla rukou, s úsměvem na rtech. “Vždyť se nic neděje. Hlavně, že ses ozvala.”
Miltank vyrazila vpřed. Její chůze byla kolébavá a vypadala směšně, ovšem náraz byl velmi efektivní.
“Dobrá práce. Takhle je to správně, ano,” řekla dívka. Miltank se usmála, ale hlavně hledala osvícení v Tepigově tváři.
Ohnivý pokémon se zamyslel a pak se ozval. “Mohla bys mi to ukázat ještě jednou, prosím?” Nejistě se posunul na místě a pohlédl na figurínu.
Miltank neváhala a znovu vyběhla. Znovu vypadala velmi nešikovně, avšak narazení do figuríny bylo opět efektivní. Tepig ji sledoval s neskrývaným zájmem a bylo znát, že její pohyby očima studuje, aby je mohl zkopírovat a následně pochopit.
“Už to, mám dojem, chápu,” řekl Tepig nejistě a zadíval se na terč. Zahrabal nohama a vyrazil. Miltank ustoupila do bezpečné vzdálenosti.
Ohnivý pokémon si jako cíl vybral hrudní část figuríny. Narazil do ní a hmota se promáčkla.
“Jaké to bylo?” ozval se, když běžel zpět.
“Ne úplně špatné, popravdě. Jak jsi to provedl?” Náraz byl skutečně silnější a jistější.
“Všiml jsem si, že Miltank se dívá jen při běhu a když narazí, oči zavře také.” Chovatelka pokývala hlavou.
“To je dobře, že sis všiml. Zkus to znovu,” zavelila.
Tepig zahrabal v zemi, vyfoukl obláček páry a tryskem vyrazil kupředu. Za ním se objevila drobná záře, značící linii, trasu, kudy běžel. Tepig narazil do figuríny.
Miltank zatleskala. “To bylo dobré!” křikla. Děvče se do tlesku přidalo.
“Děkuji, slečny,” zasmál se Tepig, přiběhl blíže a dmul se pýchou nad svou prací.
Dívka mu dala chvilku přestávku, aby si odpočinul a nabral nové síly. Jeho trénink totiž zdaleka nekončil.
“Teď ještě potrénujeme detaily,” oznámila. “Jako malý pokémon, pro teď, je pro tebe výhodné poskočit. Nepřítel nebude vždy jen tvé velikosti, ale i vyšší a tak, abys na něj a na jeho citlivé místo, nacházející se vysoko, dosáhl, budeš muset vyskočit.” Tepig zastříhal ušima jako psí pokémon a poslouchal.
“Jednoduše, místo toho, aby ses pokusil zasáhnout hruď figurky, zasáhni hlavu,” vysvětlila stručně.
Ohnivý vepřík se zadíval na figurínu a zakroutil hlavou. “Nejsem si s tím nápadem jist...”
Chovatelka se usmála. “Tak pojďme nejdříve trénovat skoky.” Jakmile dořekla, vytáhla svůj luk a sundala z něj světelnou tětivu.
“Vždy vyskočíš nad tento luk. Můžeš klidně i s rozeběhem. Do toho,” pobídla ho a poklekla si.
Luk byl nyní v přibližné výšce dva palce. Tepig hravě předmět přeskočil. Dívka výšku zvedla o další dva palce. Pro Tepiga stále nebylo výzvou, skok se podařil. Další dva palce už mohly být problémem. Tepig se zadíval na výšku, ve které se lehce prohnutý luk nachází, a ucouvl o několik lidských kroků. Zahrabal do země kopýtky a vyrazil. S rozeběhem to šlo snáze. Ohnivý pokémon se lehce přenesl přes zelený předmět a dopadl na zem.
“Troufneš si na další dva?” zeptala se. Tepig se zamyslel a pak lehce zakroutil hlavou.
“Nemyslím si.” Děvče zvedlo luk o jeden palec.
“Co toto? Lepší?” zazubila se. Ohnivý pokémon se zasmál a opět si udělal rozestup. Zahrabal do země a silným odrazem vyrazil kupředu.
Bohužel ani ten jeden palec mu nepomohl. Dívka musela prudce luk zvednout, aby do něj Tepig nenarazil hlavou. Ohnivý pokémon, který očekával náraz, jen proletěl vzduchem a zmateně dopadl, až kopýtka cvakla o podlahu tréninkové haly.
“Zdá se, že jsi připraven na skok,” kývla a zvedla se na nohy. Luk založila zpět a oprášila si šaty.
Ohnivý pokémon zaměřil pozornost na figurínu a přikývl. Aniž by čekal na nějaký povel, vyrazil kupředu a v přibližné vzdálenosti několika kroků od předmětu vyskočil.
Skok byl hezký, měl úžasnou formu. Něco se však pokazilo a místo hlavy, skončil Tepig na rameni umělého předmětu.
Miltank i chovatelka vypukly smíchy. Děvče přiběhlo a sundalo nebohého Tepiga z figuríny.
“Dobrá, pokus číslo dva,” zazubila se. Vepřík si dal chvilku na to, aby se vzpamatoval a lépe zaměřil. Tryskem vyrazil kupředu.
Tentokrát se pokus povedl lépe. Tepig narazil do figuríny a podvědomě se od ní i odrazil, tudíž mohl jistě dopadnout na zem. Dívka zatleskala.
“To bylo dobré, velmi tě chválím.” Tepig se uklonil, jako kdyby to byl aplaus od celého davu.
Chovatelka přišla k figuríně blíže a zamyslela se. “Rychlost máme, míření máme. Co zbývá je...”
“Síla nárazu,” doplnila za ni Miltank. Dívka prudce kývla.
“Ano, to je ono!” vyhrkla. Sklonila se k malému Tepigovi a pak se podívala na Miltank. V hlavě se jí zrodil nápad na další krok vpřed v tréninku.
“Slyšeli jste někdy o sportu zvaném sumo?” zeptala se.
“Sumo?” ozvali se oba dva najednou a nervózně si vyměnily pohledy.
Dívka přikývla a odložila si věci stranou. Batoh sloužil jako jeden roh zápasiště, luk jako druhý. Samotná figurína se stala jedním rohovým ohraničením a v posledním rohu hodlala stát sama River.
“Ano. Jinak řeceno, přetlačovaná.”
Miltank pochopila jako první. “Budeme se přetlačovat pomocí nárazových útoků!” Děvče lusklo prsty, spíše z efektu než z nutnosti.
“Přesně tak!” Brzy pochopil i Tepig a tak nebyl důvod hru oddalovat. Miltank si vybrala stranu a Tepig si vzal automaticky druhou. Pravidla vysvětlila Miltank jasně.
“Pozor... hra!” Jakmile chovatelka řekla, oba vyběhli proti sobě. Miltank pochopila, že jsou trochu jiné váhové kategorie a dala si záležet, aby Tepiga neudupala nebo nezalehla.
Ohnivý pokémon byl bojovník a přetlačoval se zuby kopyta. Na Miltank to však nestačilo a tak byl brzy přetlačen. Skončil na zemi.
“Druhé kolo! Hra!” Tepig vyfoukl obláček páry a vyrazil. Miltank se jen tentokrát bránila, přestože nemusela vyvíjet příliš síly. Tepig však donutil, aby o krok ucouvla. Jakmile si normální pokémon uvědomil, že se blíží k prohře, Tepiga zatlačila zpět a opět druhé kolo vyhrála.
Ohnivý pokémon funěl, i když vědomě svou únavu skrýval a nehodlal dávat najevo. Dívka to jasně však rozeznala.
“Hra u konce!” zavelila.
“Chtěl jsem Miltank přetlačit,” zabrblal Tepig naštvaně, přesto smířen s osudem.
Chovatelka i Miltank se usmály. “Až se vyvineš, budeme stejná váhová kategorie,” zazubila se Miltank.
Děvče se ušklíblo. Až bude Tepig Emboar, zase budou jiná. Budou jako vlny, které se míjení a nikdy se ve váze nepotkají.

—> Město

118 [A] Enwy [A] Enwy | 10. března 2018 v 12:10 | Reagovat

[117]: Tepig se nárazový útok naučil. Miltank si útok úspěšně procvičila.
Tepig - 4 levely, 6% sehranosti
Miltank - 2 levely, 4% sehranosti

119 River Hope River Hope | 29. března 2018 v 6:36 | Reagovat

1. Frogadier
2. Zesílení psychicky i fyzicky;
Procvičení: Bublinky (Bubble), Rány (Pound);
Naučení: Vodní puls (Water Pulse)
~ z: Rybářská vesnice

Po opuštění venkova a navrácení se z Rybářské vesnice opět do civilizace, města, zamířila chovatelka rovnou na tréninkovou halu. Před velkou zastřešenou budovou stiskla pokéball, v němž se ukrývala Frogadier. Potřebovala si se svou přítelkyní promluvit a také něco vyřešit. Frogadier byla však komplikovaný pokémon a chovatelka nevěděla, jak mluvit jinak, než tréninkem.
Vešla do budovy a v koutě, na svém obvyklém místě, velké ploše, kterou si zabrala pro sebe, vyhodila pokéball s vodním pokémonem.
“Bonjour, Frogadier,” usmála se dívka a lehce se uklonila. Frogadier rozpačitě pohyb zopakovala.
“Zapomněla jsem ti něco velmi důležitého a za to bych se ti měla i omluvit,” začala. Frogadier zbystřila a posadila se. Chovatelku tento rozhovor znervózňoval. “Děkuji ti za záchranu, Frogadier. Chtěla bych ti to nějak vynahradit. Jak mohu?” zeptala se.
Vodní pokémon se zamyslel. “Mohla bys mě naučit vodní puls. Je to efektivní útok,” řekla. Dívka byla překvapena jejími slovy.
“Vodní puls?” Zamrkala.
Frogadier přikývla. “Měla jsi to v plánu, že?”
Chovatelka pokývala hlavou, aby potvrdila. “Ano. Jak jsi věděla, že to v plánu mám?”
Frogadier neklidně poskočila na místě a zazubila se. “Dejme tomu, že jsi byla příliš nápadná. Poslyš, stojíme v tréninkové hale. Kdybys mě nechtěla něco nového naučit nebo mi pomoci zesílit, proč bychom tu stáli?”
Chovatelka rozhodila rukama. “Proti tvé geniální mysli se nedá bojovat,” zasmála se. Její tvář se však změnila v mžiku ve vážný. “Popravdě, ano, měla jsem to v plánu. Přišlo mi dobré tě naučit nějaký efektivní dálkový útok. Efektivnější než jsou bublinky.”
Frogadier chápavě přikývla a lehce se usmála. “Nuže, myslím, že můžeme začít. Či na co čekáme?”
Děvče si promnulo bradu a vytáhlo z kapsy pokédex. Vybrala útok, který se Frogadier chtěla naučit - vodní puls. Párkrát přečetla popis, podívala se, jak útok vypadá a nakonec se rozhodla.
“Pojďme si nejdříve procvičit bublinky,” oznámila stručně a zamířila k figurínám. Vodní pokémon ji ochotně následoval.
Zastavili se pár desítek kroků před molitanovou figurkou, stojící téměř u stěny haly. Chovatelka na umělého panáka ukázala.
“Vypal bublinky.” Její rozkaz byl stručný a to pomohlo Frogadier pochopit situaci velmi rychle.
Nadechla se, chvilku vyčkala a poté vypálila před sebe skupinku bublin. Ty byly pomalé a táhly se vzduchem jako smrad. Chvilku trvalo, než doletěly k figuríně a zasáhly ji.
“To je nevýhoda bublinek - jsou příliš pomalá. Abych ti to dokázala, vypal bublinky a hned jakmile uděláš, vyraž kupředu a dej figuríně facku. Uvidíš, že sama budeš rychlejší.” Samotná chovatelka si nebyla svými slovy příliš jista, ale spoléhala na fakta, která si řádně promyslela.
Frogadier pouze přikývla. Nadechla se, opět pár chvil vytrvala v nehybné póze nádechu a pak uvolnila bublinky. Skupina bublin se táhla vzdušnou čarou přesně tou trajektorií, na kterou je Frogadier poslala.
Vodní pokémon prudce vyrazil vpřed, až to vypadalo, že létá a pouze se občasně odráží nohama o zem. Prudce se zastavila před umělou figurínou, pouze na zlomek vteřiny, přibližně čtyři kroky. Využila rozeběhu a vyskočila. Dlaně i prsty s blánami se rozzářily a facka přistála figuríně přesně na tváři.
Až poté, co seskočila a otočila se, teprve pak bublinky zasáhly cíl.
“Bublinky jsou pomalejší, než jsem čekala,” zamyslela se nahlas, cestou zpět ke svému člověkovi.
Dívka přikývla. “Ano, jsou. Hodí se na zápasy venku, kde je podporuje i vítr, ale ten zase mění trajektorii a směr, bublinky rozfoukává a tak je těžší zasáhnout cíl,” objasnila strategicky.
Frogadier se zamyslela a zůstala potichu v polosedu, v jakém žáby bývají naprosto přirozeně.
“Vodní puls je rychlejší a také může svou silou snížit defenzívu protivníka,” dodala a chovatelka přikývla, aby její slova potvrdila.
“Pojďme na to. Myslím, že princip toho útoku jsem již pochopila.” Frogadier v duchu jistě zajásala nad dívčinými slovy. Děvče se opět pohnulo a změnilo tréninkovou plochu.
Došli k bazénu. Frogadier vesele skočila do vody a začala se v ní máchat. Překvapilo ji, když se i človíček začal svlékat. River ze sebe shodila zelené šaty, nadkolenky, boty i všechno ostatní, co nebylo považováno za spodní prádlo. Vlasy stáhla do elegantního drdolu a takto mířila ke kraji bazénu.
“Řekni, je voda studená?” zeptala se s obavami.
“Ne, příliš ne. Skoč do ní, je v ní dobře.” Frogadier odplavala stranou a udělala tím tak River prostor.
Chovatelka ustoupila o pár kroků. Rozeběhla se (nemoudré to rozhodnutí u bazénu), vyskočila a stáhla nohy k tělu. Spadla do vody kufrem a hned se vynořila na hladinu.
“Brr, zima,” stěžovala si. Její tělo si však na náhlou změnu teploty zvyklo rychle.
“Chceš se nejdříve ve vodě trochu rozcvičit?” Frogadier přikývla.
Dívka doplavala k jednomu břehu a zachytila se o okraj. “Dobře. Dáme si soutěž, kdo vydrží šlapat vodu déle. Bez držení, bez potopení se. Platí?”
Jakmile Frogadier přikývla, že rozumí, začala chovatelka s počítáním. V momentě, kdy spadla na nulu, oba tvorové ženského pohlaví, člověk i pokémon, oba se pustili okraje bazénu.
River bojovala dlouho, ale s nohama to bylo těžší než s nohama s blánami. Frogadier se nemusela až tolik snažit, voda ji nadnášela téměř sama. Dívku začaly po pár chvilkách bolet nohy, ztěžkly jí jako olovo.
Aniž by si uvědomila, automaticky se pudem sebezáchovy zachytila okraje, aby se neponořila.
“Vyhrála jsi,” zasmála se s úsměvem směrem ke Frogadier. Vodní pokémon ale vítězství příliš neoslavoval - jen přikývl a opět připlaval k okraji, aby se stejně jako dívka přichytil.
“Co závod v plavání? Jsi pro?” navrhla dívka další vodní cvičení. Frogadier opět pouze přikývla.
Chovatelka se zachytila rukama o okraj, ale otočila se k němu zády. Chodidla přitiskla na stěnu bazénu, aby měla trochu náskoku při startu.
Frogadier byla na řadě s počítáním. Říkala čísla tiše, přesto jí chovatelka rozuměla dokonale.
Jakmile uslyšela nulu, odrazila se od stěny.
“Voda je dobré místo, kde se soustředit. Poplaveme tam, kde se můžeš dotknout nohama dna,” řekla a pomalým kraulem se ve vodě pohybovala.
Dívka se přizpůsobila Frogadier, přeci jen jejich nohy měly trochu rozdílnou délku. Přestože se chovatelka musela posnažit, aby ve vodě zůstala a tak byla skrčená, ve stejné hloubce bylo Frogadier tak akorát.
“Teď zavři oči. Je to stejné, jako meditace pod vodopádem. Soustřeď se jen na vodu, která se přímo dotýká tvého těla a obklopuje tě.” I dívka zavřela oči. Vnímala studený chlad, každou kapku na svém těle. Jako kdyby se sama stala vodou, součást milionů, ba i miliard, molekul. Povedlo se jí distancovat se od okolního světa a na nic nemyslet.
Pak si až uvědomila, že by měla zkontrolovat Frogadier. Otevřela oči a zamrkala, poté zaostřila na svou vodní společnici.
Frogadier se také povedlo se zasoustředit. Stáhla nohy zpět k tělu a tak jen byla nadnášena vodou a zůstala bez ponoření na hladině.
“Stala ses vodou?” zeptala se chovatelka o chvilce potichu. Její hlas Frogadier vyrušil ze soustředěného transu. Jakmile si uvědomila, že nohy stáhla, musela zabalancovat a opět se opřít o dno.
“Jsem voda,” hlesla se slabým úsměvem na rtech.
Dívka se zasmála. “Narozdíl ode mne, vážně jsi voda. Vodní pokémon v sobě má skrytou vodní energii. To proto někteří umí vypálit vodní dělo, i když to jsou desítky litrů. Z vědeckého hlediska je to pomalu víc objemu tekutin, než mají celkově v těle. Díky něčemu, co se nazývá vodní energie, dokážeš sama vytvářet vodu, i když ne zcela identickou jako je ta... obyčejná,” pokrčila rameny.
Frogadier se zamyslela. “Takže pokémoni jsou zčásti alchymisté?”
“Když to bereš takto, ano. Pojďme zkusit vodní puls. Jsi teď uklidněná a soustředěná.”
Frogadier přikývla. “Mám vylézt z vody?” zeptala se. Chovatelka se zamyslela a pak pokývala souhlasně hlavou.
“Ano. Do vody se zase vrátíme potom, dobře?” Chovatelčina vodní společnice souhlasila a tak společně vylezli z vody. Posadili se u břehu, blízko okraje.
“Co se týče vodního pulsu, důležité jsou tři faktory - rotace, síla a rychlost. Všechno procvičíme. Jako první si potřebuješ uvědomit tu sílu, která v tobě dřímá.” Chovatelka stiskla ruce k sobě.
“Takhle ruce stiskni k sobě. Představ si, že se ti v nich něco tvoří, jádro, zárodek či cokoliv. Soustřeď do toho všechnu svou vodní energii, všechno, co jsi pocítila ve vodě,” řekla.
Frogadier přikývla. Stiskla ruce k sobě, přesně jak chovatelka řekla. Zavřela oči a zasoustředila se. Chvíli se nedělo nic.
Pak Frogadier pomalu rozevřela dlaně a v nich se rozsvítila drobná, modře zářící, tečka.
“To je ono, správně,” potvrdila chovatelka. “Teď to zkus zvětšit. Soustřeď do toho bodu víc a víc energie.”
Frogadier se o to pokusila. Soustředila všechnu energii do záře, která se jí zrodila v dlaních, ale možná byla až příliš zbrklá. Záře se zvětšila na zlomek mrknutí a rozprskla se. Kdyby nebylo dlaní, jež zakrývaly tečku, voda by vyprskla i na dívku.
Frogadier pohlédla na člověka, v očích žádost o radu.
Děvče se zamyslelo. “Byla jsi moc rychlá. Je to jako nafukovat balónek - musíš pomalu, pokud to uděláš moc rychle a najednou, balónek praskne.” Chvilku se chovatelka zamyslela. “Nebo jako bublinu. Vyfoukni jednu, s plným dechem a najednou,” pravila.
Frogadier, byť nechápala proč, přikývla. Začala vyfukovat jediný balónek, kterému dala silný přídech. Bublinka praskla.
“Teď to zkus pomalu.” Vodní pokémon děj zopakoval a musel se jen divit, jak dobře to šlo. Bublina se pozvolna nafukovala, zvětšovala svůj objem, přesáhla minulou bublinku a pak až praskla.

120 River Hope River Hope | 29. března 2018 v 6:37 | Reagovat

[119]:  “Vidíš? Takhle je to i s vodním pulsem.” Frogadier chápavě přikývla, díky ukázce si byla jistá, že to pochopila. Stiskla ruce k sobě a zavřela pevně oči. V dlani se jí rozsvítila modrá indigová modř.
Vodní pokémon se pokusil na bodové světlo nabalit vodní energii. Z velikosti hroznu se puls pomalu měnil v jahodu, tu tučnější. Frogadier více neriskovala, rozevřela dlaně a pochlubila se svým výkonem.
“Moc dobře. Zatím ti to neprasklo,” usmála se dívenka. Vodní společnice se pyšně usmála.
Jakmile se přestala soustředit, vodní puls ztratil formu koule a praskl. Voda vyprskla na chovatelku i Frogadier.
“To se ti bude zpočátku stávat často,” uklidňovala dívka svého pokémona. “Časem, po pilném tréninku, se ti to stávat už nebude.”
Děvče se zamyslelo a pak přilezlo opět do vody. “Pojď sem, mám dobrý nápad,” pobídla Frogadier a ta poslechla. Skočily obě do studené vody bazénu.
“Když na puls nabaluješ vodu, potřebuješ tu vodu vytvořit. Zkus teď ovládnout vodu z bazénu a udělat si z toho materiál pro svůj puls. Pokud to půjde, samozřejmě,” navrhla.
Frogadier se zadívala na průzračnou vodu bazénu a zbystřila. Zavřela oči a stiskla dlaně s blánami k sobě. Uzavřela jakousi energii uvnitř, sama ji tam ze sebe soustředila a vytvořila zárodek, jádro vodního pulsu. Otevřela oči a zadívala se na vodu.
“Nejsem si jistá, zda je to možné. Nezoufej, pokud to nepůjde,” dodala chovatelka vzápětí. Její teorie byla taková, že se běžná voda a voda vodních pokémonů od sebe liší. Nikdy po tom však nepátrala a byla to pouze domněnka.
Frogadier se nedařilo vytáhnout vodu na puls a obalit ho tím. Hladina se lehce hýbala, jelikož obě musely šlapat vodu a bylo nemožné zůstat ve vodě zcela klidný.
“Možná ponoření do vody pomůže,” navrhla další tip. Frogadier pomalu ponořila dlaně i se světlem uvnitř do vody. Záře vypadala trochu zdeformovaně, avšak to čistě kvůli lomu světla o kapalinu.
“Jde to lépe,” poznamenala Frogadier. Chovatelka musela uplavat pár kopů dozadu, když si uvědomila, že se světlo zvětšuje a voda mění barvu z průzračné na lehce nebesky modrou.
Nakonec vodní pokémon opět zvedl dlaně z vody, opatrně a pomalu. Frogadier držela puls, nabitý energií, jako kdyby to byla ta nejkřehčí věc světa.
“Správně. Ano, to je ono!” zajásala chovatelka. Vodní puls měl velikost jablka, ideální velikost vodního pulsu.
“Teď tím pádem můžeme přejít k další části - rotace. Viděla jsi někdy někoho házet... míč?” zeptala se. Frogadier se krátce zamyslela, ale pak přikývla. Vodní puls mezitím praskl a jako symbol toho, že už začal pozvolna nabírat energii, vystříklo více vody. Ba dokonce možná i více, než objem na první pohled viděné koule.
“Když ano, určitě sis musela všimnout, že míč, hozený efektivně, rotuje, letí rychleji a přesněji.” Frogadier přikývla.
Chovatelce to usnadnilo tím pádem práci. “Rotaci dosáhneš tím, že předtím, než puls hodíš, otočíš zápěstím. Stačí malý obrat, gravitace a odstředivá síla se postará o to, aby rotace pokračovala sama o sobě i poté, co puls odhodíš,” vysvětlovala a opět se drápala ven z vody.
Ocitly se opět u břehu, avšak tentokrát dále, aby měly dostatečně prostoru na nácvik a trénink. “Jako první musíš vytvořit vodní puls velikosti jablka, bez pomoci vody z bazénu,” řekla chovatelka.
Frogadier přikývla. Vypadala velmi odhodlaně. Stiskla dlaně k sobě a zavřela oči. Svítící jádro se vytvořilo rychle, rychleji než předtím. Zvětšení do velikosti hrášku taktéž příliš času netrvalo. Dalších pár chvilem uplynulo do jahody, pak klasického berry. Nakonec se Frogadier podařilo puls zvětšit do velikosti jablka.
Stála tam se zářící koulí k ruce a vrhala trpělivý pohled na zadumanou chovatelku. “Trvá to dlouho, než vytvoříš puls,” poznamenala. Frogadier stroze přikývla. Dívka zvedla ruce na obranu. “Je velmi těžké vybalancovat, kdy je dodání energie moc a kdy naopak by se mohlo ještě přidat. Pokud přidáš moc najednou, puls ti praskne - jestli moc málo, dlouho to trvá a nepřítel získává výhody. Musíš nějak přijít na střední cestu.”
Frogadier se podívala na svou kouli a přikývla. Děvče zamávalo rukama. “Z toho si nic nedělej. Časem, a cvikem hlavně, to přijdeš. Teď se pojďme soustředit na rychlost, hod a rotaci.”
Vodní pokémon přikývl. Chovatelka ukázala do vody. “Zkus vytvořit puls, který hodíš do vody,” řekla.
V pokémoních dlaních se začala tvořit drobná koule, která pulzovala a i přestože nebyla příliš velká, dostatečně stačila jako softballový míč, který mohla Frogadier odhodit.
Děvče se postavilo na nohy a ukázalo ukázkový hod. “Takhle. Napřáhneš se a hodíš obloukem. Vypusť puls v momentě, kdy by mohl vyletět vzhůru. Moc brzký hod nepoletí daleko, spíše vysoko a naopak moc pozdní hod by letěl k zemi,” vysvětlovala a přitom názorně ukazovala házecí pohyb.
Frogadier přikývla. Mávla rukama. Paže hodila kupředu a v přibližné polovině hodu vypustila vodní puls. Modře zářící koule se zaleskla ve vzduchu, jako letící brambora dopadla do vody a jako kámen se začala nořit hlouběji, než neprskla a nestala se součástí bazénu.
“To... nebylo ono. Musíš kouli před hozením roztočit,” radila chovatelka a opět onen cvik názorně předvedla. Frogadier jako kdyby se snažila kopírovat každý pohyb. Přikývla.
Začala tvořit kouli. Byla skvěle zasoustředěná a proto tvorba pulsu trvala rychle. Dosáhla velikosti jahody. Už chtěla hodit, avšak chovatelka ji v pohybu zastavila.
“Nemusíš puls svírat tak kýčovitě. Bohatě stačí více uvolněné paže a rozevřené dlaně.” Frogadier sebou ucukla a začala studovat své ruce. Pak dlaně pomalu rozevřela a chovatelce se naskytka neobvyklá podívaná.
Jádro, které tvořilo střed vodního pulsu, kouli držela ve vzduchu a ta jen lehce levitovala uprostřed dlaně Frogadier.
“Teď můžeš hodit lépe. Udělej pohyb takový,” řekla a názorně ukázala. Vykročila kupředu na výpad, mávla rukama kupředu a vrhla neviditelnou kouli před sebe. Vypadalo to jako pohyb z jakéhosi bojového umění.
Ihned, jakmile chovatelka pohyb dokončila, Frogadier pohyb zkopírovala a vrhla kouli kupředu. Puls se mírně roztočil, prorazil si na hladině cestu, jako kdyby moře brázdila loď s vysokou rychlostí. Nakonec jen dopadla do vody, ponořila se a světlo zmizelo.
“To bylo dobré. Puls už začal rotovat. Zkus to znovu, tentokrát se pokus o trochu větší kouli,” pokývala chovatelka hlavou.
Frogadier začala bezeslova tvořit vodní puls, rukou pozvolna mávala kolem koule a ta zvětšovala svůj objem. Pak jen vykročila kupředu a vrhla kouli kupředu.
Ozval se zvukový efekt něčeho, co si rychle razilo cestu vzduchem. Vodní puls již nyní měl i ocas, připomínal kometu se zářivým jádrem.
“To nebylo špatné. Rychlost máš dostatečnou, pojďme si teď vyzkoušet sílu,” usmála se dívka.
Frogadier přikývla. “Je to vysilující,” poznamenala. Chovatelka zamrkala. “Jasně. Přestávku si klidně dát můžeme,” usmála se, trochu zahanbeně, že nedbala na energii svého pokémona.
Zatímco probíhal odpočinek, děvče se posadilo na okraj bazénu a máčelo si nohy. Přesto, že měla Frogadier odpočívat, neustále rukama tvořila neviditelné nic - možná aby si ten pohyb zapamatovala pro jiné časy.
“Můžeme,” zavolal vodní pokémon a připlaval k okraji. Dívka vytáhla nohy z vody, vyskočila na souš a Frogadier se podařilo vyskočit hned za ní.
“Jsi si jistá, že jsi odpočinutá?” zeptala se River. Vodní bytost přikývla.
“Jsem, zcela. Pokračujme.”
Nemohla Frogadier bránit. Otočila se ke zdi, stěně tréninkové haly. “Je to jednoduché. Nejdříve si zkus, jak vodní puls působí na zeď,” zavelila.
Samička pokémona si zeď chvíli prohlížela a pak začala tvořit kouli. Vodní puls nabral na velikosti a brzy už Frogadier kouli hodila.
Při nárazu do zdi puls praskl. Rozprskl se na zdi. Chovatelka pokývala hlavou. “To nebylo špatné. Zkusíme to teď na něčem, co se hýbe,” řekla a shýbla se pro gumový míček. “Hodím tento míček o zeď. Jakožto gumový se odrazí. Tvým úkolem bude míč nejenže zasáhnout, někdy na jeho trase, ale musíš mu i uhnout. Budu stát za tebou a míč chytat, tak trochu zjistíš, kam pravděpodobně míč vyletí,” vysvětlila dívenka svému pokémonovi a ten přikývl.
“Připravena?”
“Ano,” potvrdila Frogadier.
Děvče se napřáhlo a vyhodilo míček. Kulatý předmět letěl ke zdi. Frogadier nepočítala s jeho rychlostí a tak ani nestihla začít tvořit vodní puls. Jakmile uviděla, že míč letí jejím směrem, prudce uhnula. Gumová věc opět skončila v dívčiné dlani.
“Těžké, že?”
“Ano,” potvrdila opět Frogadier jednoslovně. Pokývala chovatelce, aby opět kouli hodila. River si dala chvilku, pár drobných okamžiků, přestávku, na to aby se jí obnovily pažní svaly. Pak se napřáhla, našla si na zdi cíl a vystřelila.
Míček byl rychlý. Tentokrát však Frogadier už počítala s tím, že nemá moc času na rozmyšlenou. Už ve chvíli, kdy se děvče začalo napřahovat, vytvořila vodní puls plný vodní energie, jak dokazovalo světle modré světlo. I ona puls odhodila. Frogadieřina koule byla mnohem rychlejší než míč, avšak postrádala přesnost a minula. Samotná Frogadier míči uhnula, prudce vyskočila doleva. Puls se rozprskl o zeď, zatímco se míč opět vrátil do rukou člověka.
“Bylo to lepší, než minule, nemyslíš?” usmála se dívka a zkusmo vyhodila míč do vzduchu, přičemž vypadala jako softballový nadhazovač.
Frogadier si prohlížela mokré dlaždice na stěně a pak zakroutila hlavou. Pokynula o nový hod.
“Poslední. Pak si dáme přestávku, aby ses neupracovala,” oznámil člověk. Vodní pokémon vypadal na své malé poměry velmi nespokojeně. Jen lehce přikývl, že souhlasí, avšak nevypadalo, že by souhlasila.
River se napřáhla a hodila míč. Tentokrát zvolila velmi široký úhel a tak se musela rozeběhnout. Frogadier byla donucena začít tvořit vodní puls za běhu, což však zvládla, jednoduše možná proto, že si neuvědomila, že to dělá.
V momentě, kdy se míč začal vracet, vyhodila mu naproti vodní puls. Vodní puls gumový míč zasáhl, odrazilo gumový předmět po své trajektorii zpět a míč se tak vracel s ještě větší rychlostí.

121 River Hope River Hope | 29. března 2018 v 6:38 | Reagovat

[120]: Frogadier naštěstí s odrazem počítala a uhnula. Chovatelka naneštěstí nepočítala s tím, že rychlost bude až tak prudká. V poslední moment vzdala chycení koule a taktéž uhnula stranou.
Gumový míč odletěl kamsi do neznáma.
“Jsem si jista, že takový míč by mi ustřelil hlavu,” poznamenala River, stále trochu šokována a pod vlivem adrenalinu v krvi.
Frogadier nevypadala překvapeně. “Můj vodní puls byl rychlejší,” usmála se.
Chovatelka dala ruce v bok. “To samozřejmě. Uděláme si přestávku. Pomoz mi najít ten míč, prosím.”
Kulatý předmět se zatoulal a než ho našli, uběhlo spoustu času - času, který by se dal nazvat odpočinkem. Děvče mělo spoustu příležitostí přemýšlet o dalším cviku, předposledním, který by mohli vykonat.
“Frogadier, teď jsme měli odpočinkovou chvilku. Pojďme si teď procvičit vodní puls v celku,” navrhla. Frogadier přikývla. Společně se přesunuly do hlavní části tréninkové haly.
Frogadier poznala, že má jít k figurínám. Dívka byla za to ráda a hned začala říkat instrukce. “Možná si to neuvědomuješ, ale zvládla jsi vytvořit vodní puls i za kroku. Teď si vyzkoušíme to samé. Pokus se zasáhnout figurínu, bez toho, aniž by ses zastavila.”
Vodní pokémon si chvilku prohlížel svůj cíl a pak, jakmile River ustoupila, aby nepřekážela, Frogadier vyrazila.
Její první kroky byly nesmělé. Bylo složité nakoordinovat pohyby a soustředit se na dvě věci najednou. Frogadier si na to však zvykla a naučila se, jak správně využít chvíle skoku a hodu pulsu.
Za skoku dokázala soustředit energii do jediného bodu, vytvořit vodní puls a ten pak následně hodit na figurínu. Ne vždy se jí podařilo však figurínu zasáhnout - chovatelka se však rozhodla, že co se týče přesnosti, potrénují ji až potom.
Frogadier byla znavena z intenzivního tréninku. Nohy se jí třásly únavou. Dívku zamrzelo, že na ni byla tak tvrdá.
“Dáme si poslední protažení a cvik na uklidnění. Nechám tě dlouho odpočívat, Frogadier,” usmálo se děvče a vodní pokémon jí vděčně úsměv oplatil.
River se přesvědčila, že si odpočinkový cvik pamatuje správně. “Cvik, nebo spíše tomu říkejme meditace, se jmenuje Vnitřní klid. Vysvětlím ti, o co půjde.”
Chovatelka vykouzlila míč. “Já to nedokážu, ale ty můžeš. Jde o to, že vytvoříš menší vodní puls, který necháš klouzat po svém těle. Je to dobrý cvik na soustředění energie. Teď, narozdíl od minulých cvičení, nesmíš vodu vstřebat. Kouli musíš nechat balancovat na svém těle,” vysvětlila.
Frogadier vytvořila vodní puls a pak s očekáváním vrhla svůj pohled na chovatelku. Děvče pohled zachytilo a nervózně se pokusilo popsat postup.
“Jako první se nadechni,” Frogadier vykonala, “poté polož puls někam na své tělo. Já osobně bych doporučila zadní stranu ruky, hřbet, ten je hned po dlani určitě nejjednodušší.”
Vodní pokémon opatrně položil kulatý pulzující předmět na hřbet své ruky. Vypadalo to, že puls spadne, avšak Frogadier se podařilo vybalancovat kouli a tak nespadla.
“Správně. Dobrá práce. Teď zavři oči.” Pokémoní slečna byla nervózní. Očima zamrkala a pak celá nesvá, zavřela víčka. Ruku držela až kýčovitě ve stejné pozici.
“Uvolni se. Je to uvolňující cvik,” radila River. Frogadier si uvědomila svou chybu a hned tělo uvolnila. Puls se nebezpečně naklonil na jednu stranu.
“Neustále vnímej puls a nenech ho splynout, nebo se rozplynout,” vyhrkla chovatelka rychle. Frogadier slabě přikývla a kouli opět vybalancovala zpět.
“Nyní k poslednímu kroku. Pomalu zvedej ruku, balancuj a nech kouli sjíždět po své kůži,” říkala, téměř tajemným šeptem.
Vodní pokémon nasucho polkl a začal zvedat ruku. Puls se rozhýbal, začal cestovat po paži. Frogadier zvedala ovšem příliš rychle. Kulatý objekt přelétl její rameno a rozprskl se na zemi.
“Škoda,” zasmála se dívka. “Děkuji ti za trénink, Frogadier. Nechám tě odpočívat - uvidíme se potom.”
Po těchto slovech odvolala Frogadier zpět do pokéballu a opustila halu. V oblečení, aby nedošlo k špatnému pochopení situace.

~ do: Tréninková džungle

122 [A] Drobeček [A] Drobeček | 29. března 2018 v 17:34 | Reagovat

[119]:[120]:[121]: Procvičeno, Frogadier se Water pulse naučil.

Frogadier +9 levelů, +13% sehranosti

123 Slaanesh Slaanesh | 31. března 2018 v 11:17 | Reagovat

Gengar "Autari" ( trénink Hypnosis), Frogadier (procvičení útoků, asistence při tréninku)
Už uběhla nějaká doba od mého posledního tréninku. A sotva pár dní od toho co se mi vyvinul do finální podoby Autari. To byla nakonec věc, která mně přesvědčila o nutnosti dalšího tréninku. Tentokrát to sice bude trénink podstatně menší než jindy, protože jsem se rozhodl trénovat pouze se svými prvními dvěma pokémony, tedy Autarim a Frogadier.
Jelikož jsem se rozhodoval pro trénink relativně těžkého útoku, tak jsem si zvolil na trénink halu. Přece jenom pro začátek se nejlépe hodí místo kde bude míň podnětů, které by mohli vyrušit Autariho nebo Frogadier z průběhu tréninku a tak narušit případný úspěch útoku.
"Ahoj Frogadier. Jak se máš?" Zeptám se, když se Frogadier objeví v hale. "Dobře, dneska budeme trénovat něco nového?" Odpoví, poté co zaznamená okolí. "S tebou dneska ne, ty budeš mít trénink něčeho nového až zítra nebo pozítří. Dneska jenom procvičíme útoky a pak bych potřeboval tvou pomoc při tréninku s Autarim. Ten bude trénovat Hypnosu a pokud by ti to nevadilo, byl bych rád, kdy to mohl zkoušet na tobě, co říkáš?"
Frogadier se zamyslí a pak souhlasně přikývne. "Nejedná se o nic nebezpečného, že?" "Neboj výsledkem tohoto útoku by mělo být, že tě jenom uspí. Jsou na to sice navazující útoky, ale ty teď Autariho učit nebudeme a než se k tomu odhodlám, tak budu muset vymyslet jak něco takového trénovat. Přece jenom nechci, abych kvůli tomu někomu z vás pokazil spaní." Což znamená, že pokud na to nenajdu něco, tak bych to Autariho asi nechal zkoušet na mně. Dodám v duchu, jelikož tuším, že by se patrně jednalo o něco s čím by Frogadier nesouhlasila.
"Takže začneme s rozcvičkou." Dodám již už formálně, jelikož Frogadier už začala bezemně. V rychlosti si protáhnu nohy, ruce, trup a následně udělám několik cviků na zahřátí. "Myslím, že Pound bychom mohli protrénovat jednoduše pomocí boxovacích pytlů." Zdělí Frogadier a ukáže na dva visící pytle. "Nic proti tomu nemám." Zvláště, když jsem to chtěl sám navrhnout. Dojdeme k pytlům, já před jedním, Frogadier před druhým a následně začneme do pytlů bušit. "Ne počkej, takto ne. Tak se akorát zraníš." přeruší mně Frogadier po několika ranách. Máš špatnou práci s rukama. Musíš to udělat takto." řekne a následně předvede. Zopakuji a zeptám se." Lepší?" "Mno, trochu jo, ale musíš si na to dávat pozor, protože tak jak jsi boxoval před chvílí by sis patrně natáhnu nějakou šlachu." Varuje mně Frogadier a pak se vrátí ke svému pytlu, aby dál pokračovala v tréninku.
Ještě dvakrát mně přeruší kvůli tomu, že jsem zase začal zklouzávat do svého původního"stylu" boxování. Po druhém přerušení sama, už ani neboxovala, jelikož si už dost procvičila Pound.
"Tak to by stačilo." řekne Frogadier spokojeně. "Už to vypadalo mnohem lépe než na začátku." Pod maskou se usměji a loktem si utřu zpocené čelo. "Pomalu se začínám ztrácet v tom kdo je ve skutečnosti trenér." Poznamenám načež mně Frogadier společně se svým hlasitým smíchem zasáhne slabým vodním pulsem do obličeje. "Tak teď ses už dostatečně vzpamatoval?" jen slabě zavrtím hlavou a protřu si oči. "Takže vodní puls." Konstatuji a ukážu na druhou haly, která byla vybavená pro vodní pokémony. Dojdeme ke stroji s terčem pod kterým je trychtýř,který svádí vodu do trubky s ryskou. "Úkol je jednoduchý. Zasáhnout vodním útokem terč. Voda z něj s teče dolů do trupky a tam zůstane. A tak se to bude opakovat do té doby dokud nepřeteče přes rysku, to se pak vypustí trubka a můžeš začít odznovu. A jak ti došlo, tvým úkolem je dostat do trubky tolik vody, aby jsi dosáhla rysky, ale nepřetékla. Jedná se o cvičení jednak na přesnost, ovládání útoku a předně o zlepšení odhadu co se týče síly tvého útoku, což by mělo napomoct k tomu, aby ses míň vyčerpávala v případných zápasech." Vysvětlím fungování stoje, následně se po ujištění, že Frogadier pochopila co má dělat, odstoupí a sleduji její první pokus. Ten dopadne dle očekávání špatně. Přece jenom si Frogadier potřebovala podle něčeho udělat představu kolik vody bude asi potřebovat, aby pak měnila sílu svých útoků. Druhý pokus byl taky ještě testovací, ale třetí už byl první skutečný pokus. "Hm, bude to chtít trochu času, ale myslím si, že to zvládnu." "Dobře, já půjdu zatím připravit věci na poslední část, dobře?" Frogadier jen nepatrně přikývne a pak už posílá další pulse do terče.
Já mezitím použiji opět trénovací balony, tentokrát je zavěsím pomocí provazu na strop. Čímž se tato budoucí část tréninku stane těžší než předtím, jelikož dřív nemusela Frogadier překonávat odpor provazu. Poté co tohle mám připravené, všech pět míčů na místě, tak se vrátím k Frogadier, která má právě svůj nejúspěšnější pokus, kdy se ryska pohybuje jen pár centimetrů od hladiny. Další pulse a opět hladina přejede přes rysku a voda vyteče. "No nic Frogadier, v tomto budeme pokračovat příště, ještě procvičíme Smack Down." Frogadier unaveně přikývne a následně se společně se mnou přesunue k našemu poslednímu stanovišti. "Ani nemusíš dostat dolů všechny, přece jenom trénink s vodním pulsem byl určitě namáhavý." řeknu Frogadier, i když vím, že se stejně pokusí o všechny. Nebo spíš právě proto jí to řeknu, abych zvýšil její odhodlání.
Problém Frogadier činí jenom první míč, poté co se jí ho podaří dostat dolů další, už pro ni nepředstavují problém a jeden po druhém padají k zemi.
"Výborně Frogadier." Řeknu a následně na ni podívám. "Chceš si chvilku odpočinout, nebo prvně nám pomůžeš s tréninkem?" "Prvně pomůžu, přece jenom jde o to, abych usnula, ne?" Slabě se uchechtnu a přikývnu. "No, to sice ano, ale má tě uspat Autari a né únava." Poznamenám a pak přivolám svého Gengara. "Ahoj, dneska budeme trénovat nový útok." začnu ignorujíc snižující se teplotu v hale. "Rozhodl jsem se pro to, že začneme trénovat něco, čemu se říká "psychická cesta". Jedná se o útok Hypnosa a útoky na ni napojené, jako je například pojídač snů, nebo noční můra. Pevně věřím, že tyto útoky nebudeš zneužívat." Gengar jen souhlasně přikývne, jako kdyby byla samozřejmost. "Hypnosa, to je ten útok, který tě dokáže uspat, že?" Souhlasně přikývnu. "Ano, to je přesně on. Dneska nám s tréninkem pomůže Frogadier, na které se Hypnozu budeš učit." Nechám je se postavit naproti sebe a pak začnu. "Základem hypnosy je oční kontak a vzhledem k tomu, že jsme teprve na začátku tréninku, tak Frogadier." otočím se na ni. "Tentokrát se ho nebudeš snažit přerušovat, dobře?" Počkám na její přikývnutí a pak zase pokračuji k oběma. "Jak už jsem říkal cílem je soupeře uspat, čímž se stane zasažitelný dalšími útoky, ale primárně nebude schopný uhnou dalšímu úderu, což bude pro tebe Autari aktuálně primární využití, než se propracujeme k dalším útokům, které na hypnozu navazují." ODmlčím se a teď se podívám na Autariho. "Takže začneme jednoduše. Shromáždi část své duší síly, kterou k tomuto budeme používat a následně ji soustřeď do svých očí." Počkám až tuhle jednoduchou část Autari splní, přece jenom se nejedná o nic těžkého, pro takto zkušeného pokémona.
Autarimu začnu rudě žhnout oči. "Výborně, teď se podívej do očí Frogadier a uvolni tu energii." následně mu oči přestanou zářit a ij ucítím jak, se kolem mně prožene koncentrovaná dušší energie. Frogadier pod tímto náporem klopýtne, ale jinak se nic víc nestane. Dokonce ani nezívne. "Tohle bylo špatné, tímto bys nikoho neuspal, možná někoho slabého poslal do bezvědomí, ale na někoho takového bys to ani nemusel používat." řeknu a zamyslím se nad tím, jak správně popsat co má dělat. "Nesmí to být taková vlna. Musí to být jemnější, aby jsi tím někoho uspal. Jak to říct, vzpomínáš si jak jsme byli na Sun ostrově? A jak ses objevil za Mincciny? Taky ses je nesnažil vystrašit nějak silou, protože jsi věděl, že by to mělo menší úspěch. Tady to musí být něco podobného. Jemné a nenápadné, aby proti tomu nezačal tvůj soupeř bojovat dřív, než bude příliš pozdě na to, aby odolal." vysvětlím a Autari chápavě přikývne. Patrně hlavněkvůli příkladu s minccinami, ale zdá se, že to pochopil a při dalším útoku vlnu nezaznamenám a jediné co mi řekne, že už svou energii vypustil jsou jeho oči, které přestanou zářit a Frogadieřino zívnutí."Dobře tohle už bylo lepší." řeknu souhlasně a následně Autariho nechám pokračovat. Po dalších třech pokusech Frogadier skutečně usne a já ji musím šetrně probudit, abychom mohli pokračovat v tréninku. "Promiň, že tě budím, ale ještě budeme pokračovat." řeknu jí a po jejím krátkém přikývnutí odstoupí na další kolo hypnozi. Ještě třikrát musím Frogadier probudit, než ji Autari uspí napoprvé. "Výborně to by pro dnešek stačilo." řeknu a odvolám Frogadier. Pak se podívám na Autariho a hned prudce zavřu oči, jelikož vidím jak žhnou oči. Ucítím jak na mně dolehne únava, téměř bezvládně sklouzávám k zemi do sedu, ale níž už nejdu, jelikož se mi podaří porazit zbytek účinků hypnozi. "Bylo to nutné Autari?" zeptám se stále zavřenými očima, ještě než stihne odpovědět, tak vezmu jeho pokéball a odvolám ho. Sice jsem věděl, že se může kdykoliv zase objevit, ale i tak jsem to potřeboval pro svou psychiku udělat.

124 [A] Enwy [A] Enwy | 1. dubna 2018 v 11:30 | Reagovat

[123]: Gengar se Hypnosis naučil, ale potřebuje si ho procvičit. Frogadier si útoky procvičila.
Gengar - 3 levely, 5% sehranosti
Frogadier - 2 levely, 5% sehranosti

125 Rory Rory | 9. dubna 2018 v 17:00 | Reagovat

1. Jangmo-o Ryu, Togepi, Froakie Cari
2. Všetci precvičenie útokov, základný tréning, plávanie, Jangmo-o (Trénovanie pozornosti a sústredenia, doučenie Dragon Claw), Froakie (naučenie Bounce)
3. 1/2
„Už pôjdeme trénovať, že? Že?“ nadskakoval od nadšenia Ryu a ja som len prevrátila oči. „Jasné, Ryu, ako si praješ...“ Froakie ale unavene zívol, tak som ho radšej odvolala do pokébalu a na pole som išla len s Togepi a Ryuom, ktorý si zase veselo pospevoval nejakú dračiu pesničku. „Mali by sme ho naučiť trochu lepšie sa koncentrovať...“ zamrmlala a ja som len prikývla. „To hej,“ zazubila som sa na ňu a pobehla som, aby som dobehla Ryua, ktorý šprintoval k tréningovému poľu. „Ryu, brzdi! Pôjdeme do haly, dobre?“ Ryu nadšene prikývol. „Áno, áno, áno! Dáme si preteky, prosím, prosím, prosím?“ Len som prevrátila oči. „Jas-hej, čakaj!“ Uff, už by som znovu mohla, a asi aj mala, vytiahnuť korčule.  Rozbehla som sa za ním a úprimne, mala som problémy s ním udržať krok. Tá malá energická guľa sa nezadala. Na druhú stranu, k hale sme sa dostali celkom rýchlo. Aj keď som lapala po dychu a nepríjemne ma pichalo v boku. „Vy-hral-som! Vy-hral-som!“ začal okolo mňa obiehať a vrtel pri tom chvostom. Togepi sa len potichu rozosmiala. „Mala by si začať viac športovať, Rory...“ Len som na ňu zazrela. „Moju kondičku z toho vynechaj! Behám s vami už skoro rok, nemôžem za to, že v zime sa kondička udržuje horšie!“ – „A nebude to len tými vianočnými koláčikmi?“ zasmiala sa Gepi a poťapkala ma po ruke. „Mala by si začať so zhadzovaním,“ dodala žartovne. „Nemala by si byť na mojej strane?“ Togepi nevinne zamrkala. „Len žartujem!“ To už Ryu ale nevydržal a vpálil do haly. Nanešťastie, dvere neboli stavané tak, aby sa otvorili mini dráčikovi, a tak do nich Ryu so zadunením narazil. „Au!“ fňukol, no keď som mu dvere otvorila, vkĺzol dovnútra.
„Takže... čo budeme dnes robiť?“ spýtala sa Togepi, kým Ryu sa už rozohrieval a ja som si odkladala veci do skrinky. „Dotrénujem Dragon Crawl!“ – „Uh, Claw, ako pazúr, nie?“ – „Áno, áno, áno!“ prikyvoval Ryu rytmicky a Togepi sa zasmiala. „Ja ti s tým môžem pomôcť. Aspoň sa trochu precvičím aj ja... Ale Rory,“ stíšila hlas do šepotu. „asi by sme ho mali najskôr trochu unaviť... nebude sa vedieť sústrediť, je moc energický...“ Len som na ňu zamrkala. „Jasné, môžem ho zobrať zo sebou behať. Aj tak som si chcela trochu zacvičiť aj ja...“
V posilňovni som Togepi položila na kopu žineniek a prešla som k bežiacim strojom. „Ryu, poď sem, prosím! Toto je bežiaci pás. Dnešný tréning začneme na ňom dobre?“ Ryu nadšene prikývol. „ÁNOO, prosíím! ... a čo to robí? Ten pás bude bežať a ja ho budem chytať?“ Togepi sa za nami rozchichotala a ja som smiech utlmila len s veľkými ťažkosťami. „Nie. Postavíš sa sem,“ postavila som ho na pás, „a keď to zapnem, ten pás sa začne posúvať dozadu. A aby si nespadol, musíš ísť dopredu tak rýchlo, aby ťa to neposúvalo dozadu... dobre?“ Ryu s rozšírenými očami prikývol. „Páááni... zapni to, zapni to!“ Prevrátila som oči. „Pripravený? Takže teraz pomaličky vykroč dopredu...“ ale Ryu sa namiesto toho rozhodol vyšprintovať dopredu. Vyletel zo stroja a dopadol na chrbát. „Eh... asi som išiel moc rýchlo!“ zasmial sa a vybehol späť hore. Len som prevrátila oči a chytila Ryua na do ruky. Zapla som stroj a nadvihla som ho nad pás. „A teraz pomaly kráčaj...“ stále som ho pridržiavala vo vzduchu, no Ryu celkom rýchlo pochopil, čo po ňom chcem, a po chvíli som mu zvýšila tempo a pustila ho. „To je sranadaaa!“ výskal nadšene a veselo vrtel chvostom. Togepi sa stále potichu chechtala a ja som prešla k strojom pre ľudí.
Keď sme skončili, prešla som úbohých 7 kilometrov a k tomu strašne pomaly, kým Ryu úplne šprintoval a prešiel štvornásobok. Dobre, možno 7 kilometrov nebolo až tak zlé, ale pri porovnávaní s pokémonmi som vždy chytala depresie. Už aby som išla tomu Arceusovi obetovať tie donuty a nechala sa zmeniť na Zoruu. „A teraz zá-pas! Zá-pas! Zá-pas!“ skandoval Ryu a ja som vyvalila oči. „To nie si ani trošku unavený?“ Ryu len rozkošne potriasol hlavou a vybehol preč. „Hej, čakaj!“ zobrala som Togepi a bežala som za ním. Zajtra sa ani nepostavím... kňučala som v duchu, no len som zaťala zuby a dobehla som ho. „Hou, hou, hou! Nemôžeš takto behať preč!“ mierne som ho vyhrešila a zdvihla do voľnej ruky. „Takže... teraz ten tvoj Dragon Claw. Ty si ho precvičíš na Togepi, a ona si tým precvičí svoju obranu... čo mi pripomína, ani s tebou som už celkom dlho netrénovala, že? Trochu sa natiahni, pozrieme sa aj na teba... nech sa držíš vo forme!“ mrkla som na ňu a ona nafúkla líčka. „A-a-ale...“ Len som sa rozosmiala a položila som ju na zem. „Kľud, kráska. Len zápas s Ryuom, aby si precvičil útok. Ak sa dokážeš ubrániť dosť dlho, máš odomňa zase na dlllho pokoj!“ Togepi sa šťastne usmiala a nahodila desivo-odhodlaný výraz. Až mi naskočili zimomriavky.
„Dobre, Ryu, budeš precvičovať hlavne Dragon Claw, ale chcem aby si sa poriadne snažil. Tvojím cieľom bude zasiahnuť Togepi... ale nie jej ublížiť, jasan? Gepi sa bude brániť. Skončíme buď keď zasiahneš Gepi, alebo keď ti to už pôjde... otázky?“ Ryu len potriasol hlavou. „Úúútóóók!“ zajačal a vrhol sa po Togepi, tá ale okolo seba dostatočne v predstihu vytvorila ochranný štít. Usadila som sa a pobavene som ich sledovala. Ryu mal naozaj zaujímavý štýl... Togepin štít ale pevne držal.
Ryu si predĺžil pazúry a škrkol nimi štít, pazúry ale poblikávali a štítu to nič nespravilo. „Skús sa viac sústrediť, tlačiť tú silu do pazúrov...“ Ryu prikývol a znovu zaútočil. Útok sa ale moc nezlepšoval. Po chvíli som s povzdychom som vstala. „Dobre, Ryu, zadrž,“ zachytila som ho, keď skákal na Gepi. „Musíš sa naozaj sústrediť. Veľmu super ultra moc, áno?“ Ryu vážne prikývol. „Ale... neublížim jej?“ Len som ho s úsmevom potľapkala po hlave. „O to sa báť nemusíš, neboj sa. Gepi sa o seba vie postarať. Vidíš ten štít?“ Ryu nadšne prikývol a vyvrtel sa mi z rúk. „Aaaa úútook!“ Znovu si predĺžil pazúry, ktoré pre tenokrát neblikali. Nebolo to nejako extra rýchlo, vlastne mu to trvalo celkom dlho, ale na druhú stranu, keď na Togepi zaútočil, štítom to otriaslo. „To už bolo lepšie...“ zamrmlala som a Ryu sa nadšene zasmial. Togepi štít posilnila v momente, ako ho Ryu znovu zasiahol.
Už mu to išlo lepšie, viac sa sústredil a útoky naberali na sile, keď som sa rozhodla zastaviť ho. „Dobre, Ryu, na teraz stačí. Ešte si to precvičíš, ale teraz pôjdeme robiť niečo iné. Ty si poriadne zapamätáš aký je to pocit, a keď sa vrátime, chcem vidieť poriadny Dragon Claw, áno?“ Ryu vážne prikývol. „Poďme cvičíííť! Na utekajúci pás!“ Len som potriasla hlavu. „A nechceš skúsiť aj niečo iné?“ Ryu nadšene prikývol a vbehol späť do posilky, ktorú začala celú preskúmavať. „Derpovanie! Poďme Derpovať!“ zahlásil odrazu nadšene, keď čítal plagátik na stene. „Uh... drepovať?“ opravila ho Togepi s úsmevom, no Ryu ju ignoroval. „Nieee! To sa robí iba na dvoch nohách!“ zvolal odrazu nešťastne a hneď sa skúsil postaviť na zadné, následne zletel na zadok. „Auč... Rory, ukážeš mi to? Derpovanie?“ – „Dre-po-va-nie... vlastne... používa sa vôbec slovo drepovať?“ zamyslela sa Togepi a ja som pokrčila plecami. „Asi hej, nie?“ Predviedla som Ryuovi pár drepov a on nadšene zavrtel chvostom. „Ešte! Ešte!“ a skončilo to tak, že drepy som robila ja. Po stovke som sa zastavila, no Ryu pokračoval... alebo sa aspoň snažil. „Rory? A nechceš zavolať aj Froakieho? Ten vyzeral, že skáče rád a toto vyzerá podobne...“ Zamyslela som sa. To vlastne znelo celkom dobre... „Cari, poď sa k nám pridať! Derpujeme!“ zavolal nadšene Ryu a Carimu sa rozžiarili oči. Ryu aj Cari drepy robili po svojom – skôr poskakovali na mieste. A ja som si zatiaľ sadla k Togepi a prechádzala som pokédex.
„Cari? Čo by si povedal na to, že ťa naučíme nový útok?“ Cari sa zastavil. „Útok?“ Prikývla som. „Bounce. Vyskočíš a dopadneš, alebo kopneš, do súpera...“ – „Áno, áno, áno! Prosííím!“ zvýskol Cari a hneď začal vyskakovať vyššie a vyššie. „Hou, hou, hou, nie takto... opatrne, ublížiš si. Musíš skákať tak, aby si za málo energie vyskočil čo najvyššie. Najskôr si precvičíme to, dobre?“ Froakie prikývol. „Takže keď poviem, vyskočíš čo najvyššie... teraz!“ Froakie, a dokonca aj Ryu, vyskočili. Cari skočil až k mojim peciam a potom znovu dopadol na zem. „Super, maličký! Skús to ešte raz, dobre? Dobre aj ty, Ryu,“ usmiala som sa na nich. „Teraz!“ Froakie znovu vyskočil, no o nič moc vyššie. Aj tak, na jeho výšku to bolo celkom dosť. Ryu, na druhú stranu, sa rozhodol ísť ku Togepi, ktorá mu začala niečo nadšene vysvetľovať, zjavne ho zabávala dosť na to, aby som mohla s Carim v kľude pracovať. „Teraz skúsime niečo trochu iné. Všetky pacičky na zem!“ prikázala som a sama som si k nemu čupla a položila ruky na zem. Cari ma hneď napodobnil. „A keď vyskočíš, skúsiš dočiahnuť čo najvyššie! Natiahneš hore pacičky a budeš sa snažiť byť čo najvyššie. Jasan?“ Cari nadšene prikývol. „Tri... dva... jedna... teraz!“ ... „A teraz!“ ... „A teraz!“ ... „A teraz!“ V skratke, keby nás niekto videl, myslel by si, že sme retardovaní. Tak to určite vyzeralo. „A teraz skúsiš dopadnúť čo najsilnejšie... moment,“ pritiahla som mu žinenku a poklepkala na ňu. „Tu by ťa to nemalo bolieť. Čo najsilnejšie doskoč. Ako keby si chcel preraziť do zeme dieru!“ – „Ánooo!“ zasalutoval Cari a okamžite na žinenku skočil – dopadol na ňu zadkom a hneď sa rozosmial. „To bola sranda! Uiii!“ vyskočil znovu a teraz dopadol na nohy. Keď znovu vyskočil, zostala po ňom na žinenke preliačina. „Dobre, dobre, toto ti ide... teraz to skúsime na figuríne, áno? Ale najskôr-“ – „Pôjdem si ešte precvičiť Dračí útok!“ vbehol k nám Ryu a ja som prikývla. Dvaja drobci sa hneď nadšene rozbehli dočasti určenej na zápasy a tréning útokov. Zaviedla som ich ale do roku, v ktorom boli figuríny, a jednu takú som vytiahla a zapla.

126 Rory Rory | 9. dubna 2018 v 17:01 | Reagovat

[125]: 2/2
„Ryu, Ryu, na mňa sa sústreď!“ luskla som prstami. „Je nastavená tak, že do nej musíš udrieť určitou silou, aby si ju... ako to povedať... porazil. Takže daj do toho všetko, čím skôr figurínu porazíš, tým skôr ti môžem prečítať tú super rozprávku o dračej dedinke, ktorú i chcel...“ To zafungovalo až magicky, Ryu sa na figurínu vrhol a škrabol ju dosť silno. Ja osobne by som to na vlastnej koži vyskúšať určite nechcela, no figuríne to stále nebolo dosť. „Mysli na rozprávky, Ryu...“ – „Rawr!“ prikývol namosúrene a znovu predĺžil pazúry. Tentokrát už ukazovateľ sily nabehol skoro doplna, no stále kúsok chýbal. „No taaak, Ryu... poriadne!“ povzbudzovala som ho a Ryu zafunel. „Do toho, Ryu!“ zajasala Togepi a Ryu sa na ňu usmial, a potom sa vrhol na figurínu, ktorá po útoku konečne zablikala a vypla sa. Dragon Claw to už bol poriadny – či to bola náhoda alebo to už naozaj vedel, to som netušila, ale rozhodla som sa to nechať tak. „Cari, si- uh? Gepi?“ pozrela som na Togepi, ktorá sa usilovne snažila získať moju pozornosť. Čupla som si k nej. „Vyzerá dosť nervózny z nového útoku,“ ukázala na Cariho, ktorú sedel kúsok od nás a až smutne pozeral na zem. „Nezoberieš ho najskôr niekam... neviem, zaplávať si? To by mu mohlo pomôcť uvoľniť sa, nie?“ Rozžiarila som sa. „To je super nápad! Pôjdeš s nami?“ Togepi potriasla hlavou. „Ja moc plávať neviem... a teraz by si sa mala sústrediť hlavne na Cariho,“ usmiala sa. „Ja počkám tu, dobre? Možno, ak by si mi tu nechala niečo na čítanie...“ Pokrčila som plecami a prešla som do skrinky, odkiaľ som vytiahla jedinú knihu, ktorú som pri sebe mala – Sprievodcu. „Nie j to nič moc, ale sú tam zaujímavé veci o regiónoch... možno môžeš vybrať, do ktorého najbližšie pôjdeme?“ Togepi nadšene prikývla a začala v knihe listovať. „Cari, Ryu, čo keby sme si išli zaplávať a až potom s Carim skúsiť útok? Výborne sa pri tom uvoľníte...“ – „NIE!“ zahlásil hneď rezolútne Ryu a prebehol k Togepi. Len som pokrčila plecami. Togepi mi kývla, že ho postráži, a ja som zobrala teda len Cariho a vybrala som sa k bazénu.
Froakie nadšene vhupsol do vody a začal sa potápať. Ja som do bazéna vstupovala opatrnejšie, voda na mňa bola dosť studená, ale nakoniec som sa aj tak do vody namočila celá. „Dáme si preteky! Naháňaš!“ ťapol ma Cari nadšene a už mizol pod hladinou. „Hej! Čakaj, potvorka!“ našťastie sa mi podarilo zachytiť ho skôr, ako odplával. „Keď už sme tu, potrénujeme si aj hýbanie vo vode. Ale v naháňačke by som ti nebola najlepším súperom... takže to skúsime ináč. Skús sa potopiť až na dno a potom vyplávať čo najrýchlejšie hore!“ Froakie prikývol a v momente zmizol pod hladinou. Vyplával za mnou a tým ma celkom vyplašil. „Uff, nestraš ma tak, krpec!“ zazubila som sa naňho, kým o mi vyhopsal na rameno. „A teraz skús doplávať čo najrýchlejšie na druhú stranu bazéna a späť ku mne!“ Froakie znovu skočil do vody a ofŕkal mi tak tvár, a bleskovo plával k brehu. Keď plával späť, zarazil sa, no potom mi vpálil do náručia. „Je tu Ryu!“ zašepkal tichúčko a ja som sa obzrela. Ryu sa akurát schovával sa lehátko. „Ryu? Nakoniec si prišiel?“ Za ním ťapkala Togepi s knihou na hlave. „Ryu! Nemôžeš takto zmiznúť!“ pokarhala ho a položila knihu na lehátko, aby sa nezamočila. „Prepáč, Rory, ale Ryu sa chce naučiť plávať a-“ – „Nechcem! Ja plávať viem!“ potriasol hlavou Ryu. „Som veľký, desivý drak! Nepotrebujem sa učiť plávať!“ Preplávala som k brehu. „Ale Ryu...“ usmiala som sa, keď mi došlo, o čo ide. „Nemusíš sa báť povedať, že nevieš plávať! Poď, naučíme ťa to! Nie všetci plávajú od malička, Froakie je vodný pokémon, takže to má automatické. To nevadí, že ty nie...“ Ryu opatrne prišiel bližšie s Togepi v závese. „Aha čo som po ceste našla!“ prisunula ku men nafukovacie koleso a ja som sa uškrnula. „OH, toto nám veci pekne uľahčí...“ Nafúkala som ho a Togepi, aj keď mierne protestovala, som doňho strčila. „Neboj, tu budeš v bezpečí!“ zazubila som sa a potom som k sebe stiahla aj Ryua. „A teraz ty... Froakie, chceš mu to vysvetliť?“ Froakie prikývol a zoskočil mi z hlavy, kde sa predtým usalašil. „Takto kopneš a urobíš uaaa, a nadýchneš sa, a ponoríš, a kopneš a mávneš a uaaa, necháš sa niesť a kopneš a ponoríš sa potom sa hore nadýchneš a znovu sa ponoríš a vypustíš bublinky!“ Ja som úprimne nechápala, no zdalo sa, že Ryu hej. Začal opatrne striedavo zaberať packami a po chvíli som ho už len zhoda pridržiavala, pre istotu. „A nechaj sa viesť!“ Froakie ležal na vode a spod privretých očí Jangma-a sledoval. „Výborne! Už ti to skoro ide!“ zajasal po chvíli a Ryu mi vyplával spod rúk – a následne sa začal potápať. Radšej som ho chytila a pritiahla ho k sebe. „To na dnes stačí, nemyslíš? Už si určite unavený... skús si oddýchnuť, áno? Len sa nechaj nadnášať...“ Ryu prikývol a privrel oči. Podozrievala som ho, že po mi po chvíli na ruke zaspal, ale nechala som ho tak. „Cari, teraz späť k tebe. Pôjdeš na skokanský mostík a skúsiš si ten útok, o ktorom sme hovorili – čo najväčšou silou doskočíš do vody!“ Froakie sa rozžiaril a začal skákať. Zjavne si to viac ako užíval a už vyzeral úplne ukľudený.
„Ale teraz by sme sa už mali vrátiť, nech si to precvičíš aj normálne, hm?“ Froakie prikývol a vyhopsal z vody, z ktorej následne pomohol dostať sa von aj Togepi. V šatni som strávila celkom dlhú dobu, kým som si kompletne vysušila vlasy, a pokémoni si zatiaľ prehadzovali loptičku, pri čom vyzerali úžasne roztomilo. Vyšla som na chodbu. „Dobre, Cari, pripravený?“ Cari odhodlane prikývol a skackal za mnou. Vytiahla som znovu figurínu, ktorú mal aj Ryu. „Musíš do nej poradne naraziť. Keď sa vypne vyhral si... takže to musí byť poriadny útok! Zvládneš to?“ – „Áno, áno, áno!“ nadskočil a potom vyskočil vyššie – a tvrdo dopadol na figurínu, ktorá sa zaknísala, no nevypla sa. Ukazovateľ sily jasne ukázal, že Froakie nebol ani v polovici dožadovanej úrovne. „Viac sily, Cari! Musíš na ňu tvrdo skočiť, ž do nej kopnúť! Ozaj, môžeš skúsiť do nej kopať!“ Cari zamyslene prikývol a keď najbližšie doskočil, vystrčil len jednu nohu a tým zmenšil plochu nárazu a v danom mieste tak mierne zvýšil silu. Potom sa na figuríne prikrčil, dotkol sa jej všetkými štyrmi packami a znovu vyskočil. Dopadol tentokrát druhou nohou a ja som si všimla, že už sa dostal zhruba do polovice požadovanej sily. „Trochu prudšie, Froakie! Poriadne sa rozoskáč!“ Cari vyskakoval a vyskakoval, každým skokom striedal nohy dopadu, a po chvíli už do toho ani nedával silu, doslova ho to nadhadzovalo samého. Vyzeralo to tak ľahko... no, minimálne sa s tým už tak veľmi netrápil. Všimla som si, že vyskakuje až skoro k stropu. „Hej, Cari... zvládol by si vyskočiť až k stropu a odraziť sa od neho? To by ti dalo väčšiu silu...“ Cari zdvihol pohľad k stropu a potom jemne prikývol. „Jas-neee!“ vypískol, vo vzduchu sa otočil a keď sa dostal k stropu, prudko sa od stenu odrazil. Znovu sa vo vzduchu otočil a tvrdo do figurín narazil, až to zadunelo. A figurína sa vypla.
„Výborne, Froakie! Myslíš, že to zvládneš ešte- uh, vieš čo? Ak si tým nebudeš úplne istý, dokončíme to nabudúce. Na dnes stačilo...“ zmenila som tému, keď som videla, ako unavene doskočil na zem. Preniesla som ho k Ryuovi, ktorý už polospal a Togepi. „Boli ste dnes skvelí, všetci traja. Čo by ste povedali, keby sme sa po ceste do strediska zastavili v cukrárni?“ Ryu len ospalo zamrkal. „A... môžeme až zajtra?“ Vidieť ho tak unaveného bolo nezvyčajné. „Jasné,“ zazubila som sa. „Teraz si poriadne oddýchnite, áno?“ postupne som ich odvolala do pokéballov a opustila halu.

127 [A] Enwy [A] Enwy | 10. dubna 2018 v 16:14 | Reagovat

[125]:[126]: Jangmo-o si útok procvičil a zdokonalil se, nyní dává více pozor. Froakie se útok naučil.
Togepi - 2 levely, 6% sehranosti
Froakie - 5 levelů, 7% sehranosti
Jangmo-o - 5 levelů, 7% sehranosti

(Výzva) +5 bodů

128 Kami Kamai Kami Kamai | 27. dubna 2018 v 23:26 | Reagovat

1. Leafleon
2. Procvičování – Tackle Razor Leaf
3.
„Dobře, dobře, půjdeme ještě na chvíli do haly,“ řeknu Leafleonovi, poté co mě přemlouval, že v tréninku může ještě pokračovat, tak se se s ním rozešla do tréninkové haly. „Ale nebudeš na zítra unavený,“ zeptám se ho a podívám se na něj. „Ne nebudu unavený, to se neboj,“ řekne Leafleon a následně vběhne do tréninkové haly. Rychle se podívá po okolí a následně se rozběhne k jednomu kůlu, který tam byl a začne na něm trénovat Tackle. „Musím být přece zítra nejlepší,“ řekne Leafleon a dále pokračuje v procvičování Tackle. ‘Heh, co se to s ním stalo, tohle přece není ten Leafleon, který po mě ještě nedávno chtěl alkohol,‘ řeknu si v duchu a dívám se na něj. „Tak jo, jak chceš, ale nepřežeň to prosím, nebyla bych moc ráda, kdybys zítra nemohl vůbec bojovat,“ řeknu mu a nechávám ho pokračovat v tréninku. „No jo, neboj,“ řekne a poté už neřekne ani slovo a pokrařuje v tréninku.
Po chvíli si dá na pauzu, tak k němu dojdu a podám mu vodu, aby se mohl napít. Nějakou dobu odpočívá, než se opět zvedne ze země a rozejde se směrem k tréninkovým kůlům, od který se zastaví asi čtyři metry a následně začne trénovat Razor Leaf. Celou dobu ho sleduju a jsem připravená ho zastavit, kdyby se mi už zdál moc unavený, ale zatím ho ještě nechávám pokračovat v tréninku.
Jak čas ubíhá, tak se jeho útok stává lepší a lepší, listy, už nelátají všemi směry, ale už jen jedním tím, kterým Leafleon chce. „Opravdu ti to jde,“ pochválím ho a pak už opět mlčím a leduju jeho snažení. „Já vím, já jsem super“ řekne Leafleon a dále pokračuje. Já jen překvapeně zamrkám a usměju se na něj.
Dále pokračuje v tréninku a dle mého už by to mohlo i stačit, ale Leafleon se nechce nechat odvolat, tak si jen povzdechnu a dále ho sleduju. Opět začne zkoušet Tackle a naráží do kůlů. „Leafleone, Tackle ti už opravdu jde, dneska už na něm nic nevylepšíš,“ řeknu mu a podívám se na něj. A tak Leafleon začne ještě opět zkoušel Razor Leaf. Ještě nějakou chvíli pokračuje v tréninku, než se ke mně rozejde. „Tak jo, pro dnešek už to stačí, jdeme spát,“ řekne Leafleon a dobrovolně si vleze do svého Pokéballu, který jsem před něj položila. „Tak si na zítra pořádně odpočiň,“ řeknu mu a následně si vezmu batoh a rozejdu se pryč z tréninkové haly.

129 [A] Enwy [A] Enwy | 28. dubna 2018 v 11:57 | Reagovat

[128]: Leafeon si tackle procvičil - Razor Leaf není možné procvičit, jelikož pokémon útok neumí.
Leafeon - 1 level, 2% sehranosti

130 Slaanesh Slaanesh | 12. května 2018 v 14:47 | Reagovat

Gengar "Autari" (Dream Eater)
Opět jsme se nacházeli v hale, tentokrát to ovšem bylo jen proto, že na poli někdo byl a mně přišlo nebezpečné trénovat něco jako Dream Eater, zatímco kousek odemně někdo provádí svůj vlastní trénink.
"Dobře, nyní začneme s tvým tréninkem Autari." řeknu a podívám se na něj. "útok, který budeme dneska trénovat se nazývá Dream Eater. Jak název napovídá jedná se o útok, kterým můžeš pojídat sny spících lidí a pokémonů." Na chvilku se odmlčím, abych si utřídil myšlenky a pak pokračuji. "Takže vzhledem k tomu, jaké podstaty je tento útok, tak tvým partnerem budu přímo já." "Ty?" zopakuje překvapeně Autari, načež souhlasně přikývne. "Ano, já. Tento trénink bude z velké většiny jen v tvé režii, takže věřím Autari, že to zvládneš." opět se odmlčím, i když tentokrát je to proto, že nechci říct zbytek věty, kterou jak vím by si Autari nikdy nepřipustil.
"Takže krok první je opravdu jednoduchý, pomocí hypnozi mně uspíš. Krok druhý je, že se mi musíš zvládnout dostat do snů, ty pak můžeš sníst. V případě nutnosti klidně použij i tělesný kontakt, mohlo by ti to usnadnit vstup do mé mysli." Dokončím vysvětlování a pak se podívám na Gengara. "Až budeš připraven, tak začni" řeknu a sednu si tak, abych se zády opíral o sloup a pak se už jenom dívám Gengarovi do očí.
Ten chvilku počká, aby se na aktuální počin pořádně psychicky připravil, jelikož si je vědom, že tímto tréninkem se mu dostává větších privilegií, než kterémukoliv jinému mému pokémonovi. Přece jenom se bude moct ve své podstatě podívat pod jak moc sedí mé skutečné já s tím co skrývám v sobě.
Autarimu zazáří rudě oči a já upadnu do hlubin spánku. "Dobře a ted druhá část." řekne si Autari pro sebe a následně přiletí blíž. Zhluboka se nadechne a pak mu z rukou vyrazí dva provazce temnoty, které se natáhnou k mé hlavě a následně v ní zmizí. Lehce sebou trhnu, čímž málem přetrhnu naše propojení, jelikož to Autariho vyleká, ale pak se opět uklidním a se mnou i Gengar. "Dobře a ted se jenom dostat do jeho snů." zamumlá si pro sebe a pokusí se přesunout své vědomí do mích snů. Až po několika pokusech přijde jak na to, ale stále má potíže dostat se přes můj automatický odpor mysli proti jeho vpuštění. "Pff, silou se přes to nesmím dostat, to by bylo špatné, mohl bych mu ublížit." zamumlá si Autari pro sebe a tak přiletí a hlavou se dotkne mého čela. Tentokrát se mu podaří dostat se do mého snu.
Chvilku překvapeně mrká, jak se pro něj najednou změní prostědí. Už se nenacházel z části potemnělé hale, kde svítilo jen několik nezbytných světel. Nyní se nacházel venku, na louce za slunečného dne. Zmateně se rozhlédne a popoletí nahoru, jelikož mně aktuálně neviděl. "Hej Slaane, Slaane." ozve se a krátce na to se na scéně objeví sedmiletá holčička, která vyběhla na kraj louky. "Kde si?" zavolá a následně se pomalu rozejde skrz rozkvetlou louku. "Slaane, slaane mám tu pro tebe slané..." Začne holčička prospěvovat, načež si Autari může všimnou zavlnění v trávě. Vlnění se pomalu začne blížit k holčičce jak jej vábí písnička. Když se vzdálenost mezi oběma zmenší, tak se Slaanesh a během té doby si už byl Autari jistý, že to byl Slaanesh zastaví. Ještě chvíli počká a nechá at se holčička sama přiblíží a pak se vstyčí a co nejděsivěji zaječí, nebo spíš se o to pokusil. Slaanesh ovšem ve svém plánu svou kamarádku vyděsit nepočítal s reflexivním kopnutím, kterým ho nakopla do brady a poslala zpátky do trávy. "Promin Slaane." řekne a následně zmatenému příteli pomůže se postavit zpátky na nohy. "Tak kde je to?" dodá, když se Slaanesh malátně postaví na nohy. Slaanesh slabě přikývne a potácivě se rozejde přes louku. "Našel jsem to úplnou náhodou." "A co? Neusmívej se a konečně mi to řekni." "Vydrž už brzy to sama uvidíš." odpoví Slaanesh a pokračuje dál v cestě.
Gengar je pomalu následuje. Zajímalo by mně proč mu nejde vidět do obličeje. Pomyslí si a opět se pokusí dvojici obletět, aby viděl Slaaneshovi do tváře, ale i tentokrát ho něco zastaví a nedovolí mu jít dál. Slabě si odfrkne a pokračuje dál za nimi.
Cesta trvá ještě patnáct minut, než se Slaanesh zastaví a začne opatrně našlapovat, jen aby o chvíli později našel v louce hlubokou díru. "Tady to je." "Co to je?" "Díra, ale to důležitější je až tam dole." řekne Slaanesh a následně se začne do díry soukat nedbají na protesty své kamarádky, která tam nechce jít. Nakonec, ale Slaaneshe následuje a stejně tak i Autari.
Díra nebo spíš šachta se mírně svažuje a i rozšiřuje, takže za chvíli se můžou pohybovat již bez problémů dolů nebo následně potom i nahoru.
Poslední metr se Slaanesh sklouzne a rozpřáhne ruce. "Podívej co jsem našel." Místnost, kterou Slaanesh tak hrdě ukazoval byla velká, skoro dvakrát tak větší než dům ve kterém bydlel. Celkem se v ní nacházeli čtyři kompletní sloupy, které stále podpírali kamený strop a stejný počet sloupů už v nějaké výšce zničených.  "Kde to jsme?" zeptá se dívka a rychle následuje Slaaneshe, který někam opět začal mizet.
"Nevím, ale z toho co jsem tu našel, možná nějaký pokéchrám." řekne a poté co proběhne dírou ve stěně mají možnost uvidět sochu Giratina vysokou kolem druhého metru. "Není to úžasné?" prohlásí Slaanesh a hrdě ukazuje na sochu. "Vím, že to je tvůj oblíbený pokomí příběh, tak jsem si říkal, že ti jej musím ukázat." Následně dojde až k ní a položí na ni ruku. "Nevypadá nádherně? Podle mně jo, začínám chápat, proč se ti tak moc líbí." řekne Slaanesh a následně se podívá na stále mlčící dívku. "Copak se děje?" "Tam jsou oči." odpoví a rukou ukáže za sochu. Oba dva, Slaanesh i Autari se podívají směrem, kterým ukazuje a mají najednou možnost spatřit Onyxe. A podle jeho výrazu celá trojice pochopila, že nemá přátelskou náladu. Slaanesh se okamžitě rozběhne k dívce, nepřekoná ale ani polovinu vzdálenosti, když za něj hlavou udeří Onyx a prorazí zem a srhne tím Slaaneshe do dutiny pod ním. šok, špatné osvětlení a panika zabránili Slaaneshovi, aby se správně natočil a dopadl relativně v pořádku, takto se ozvalo křupnutí jak mu pád zlomil nohu. "mami." dostane ze sebe jen Slaanesh, jelikož najednou uvidí jak začnou kolem něj dopadat kusy rozbité podlahy.
Musím mu nějak pomoc. Probleskne okamžitě Autarimu hlavou a proletí dírou v podlaze. O vteřinu později jím proletí socha a zamíří si to přímo na Slaaneshe. Je to jen sen, mohu to ukončit. řekne si Gengar, sice to jemu samému znělo dosti pesimisticky, ale ted nezbývalo nic jiného, než to udělat. Soustředil se a začal do sebe pomalu nasávat okolí. Konal čistě intuitivně, jak se snažil zachránit život svému trenérovi. První věc, která zmizela ze snu byla kámen, který vlétl přímo do něj a už nevyšel ven. Pak začala mizet podlaha, tedy nyní již strop. To stihnu, určitě to zvládnu. Povzbuzuje se Autari v duchu a dál pojídá sousto za soustem sen.
Samozřejmně by to nestihl, kdyby tohle byla skutečnost, naštěstí to byl jen sen a Slaaneshovo podvědomí pád protahovalo, aby tím prodloužilo jeho děs, tím ale taky dalo šanci Autarimu, který ji využil a sochu pozřel kousek předtím než dopadne na svůj cíl. O chvilku později již pozře zbytek snu. Zdá se, že je konec. Zamumlá si osamocený Gengar a pomalu začne vycházet ze Slaaneshova vědomí.

131 [A] Drobeček [A] Drobeček | 13. května 2018 v 20:31 | Reagovat

[130]: Gengar se útok naučil, ještě si ale musí procvičit jeho podstatu, vysávání energie, na pokemonech.

Gengar +2 levely, +5% sehranosti

132 Slaanesh Slaanesh | 22. května 2018 v 21:42 | Reagovat

Haunter (Shadow Punch),
Opět jsem se nacházel v hale, tentokrát jsem zde byl proto, abych trénoval s Hauntrem a zítra zde budu se Suki.
Teprve až boj v týmových bitvách mi ukázal, že jsem strašlivě zanedbal trénink s oběma, jelikož Suki stále ještě nebyla sto používat k útoku své plížení ve stínu a Haunter neuměl jediný útočný útok. Což byli chyby za které jsem mohl jen a jen já.
"Ahoj Hauntre." řeknu, když ho přivolám. "Dneska si společně zatrénujeme. Přesněji budeme trénovat Shadow Punch. Jedná se o celkem jednoduchý útok, který je zařen mezi dušší útoky. " Po tomto se na chvilku odmlčím a přesunu se k boxovacímu pytlu. "První věcí, kterou je při tomto toku udělat je shromáždit svou dušší energii a to přesněji do jedné z tvých rukou a následně v druhé fázi ji při útoku uvolnit." vysvětlím a následně několikrát praštím do pytle. "Tohle se naučit bude dneska naším cílem." odmlčím se a počkám na potvrzení od Hauntra. "Takže první věcí, kterou je potřeba je jak už jsem říkal shromáždit energii. To by pro tebe nemělo být až takový problém, jelikož s týmto typem energii jsi už pracoval v rámci Night Shade." řeknu a následně rukou pobídnu Hauntra. Ten přikývne a začne se soustředit. Hned ucítím proud dušší energie, jak ke mně zavane od Hauntra. Slabě zavrtím hlavou, ale zatím nic neříkám a nechávám Hauntra pokračovat ve shromaždování energie. Tu skutečně začne pomalu hromadit v ruce, která se každým okamžikem stává čím dál víc temnějším. Následně, když dojde k názoru, že už nashromáždil dostatek energie, tak udeří do pytle, který se zhoupne podstatně víc, než když jsem do něj praštil já.
"Tak jak to vypadalo?" zeptá se Haunter. "No, samotný útok sám o sobě dobře. Ale je tu docela velký problém ve shromaždování energie." odmlčím se a podívám se na něj. "Taky si určitě cítil, že část energie šla rovnou ven, ještě předtím než si nashromáždil dost sil pro útok, že jo?" Haunter přikývne. "Skoro jako by to bylo takové varování, že jsem připraven se bránit." Pod maskou se lehce usměji a odpovím. "To ano, ale při souboji je něco takové dalo by se až říci nebezpečného, jelikož tě bude varovat soupeře a tebe zbytečně oslabovat a zpomalovat. Což by v konečném důsledku mohlo způsobit, že bys nebyl dost silný, abys mohl někoho ochránit. Proto se budeme muset primárně soustředit, abychom tento možný zlozvyk odstranili hnedka v základu. Což znamená při tomto tréninku." Haunter chápavě přikývne. "No v tom máš asi pravdu." "Dobře, takže budeme při tom pokračovat v tréninku Shadow Punche. Zkus zopakovat cos dělal před chvíli, tentokrát ale pomalu a dej si záležet at zbytečně nepřicházíš o energii." Haunter začne opět shromaždovat energii, tentokrát jí ovšem tolik neuvolnuje do okolí, ale stále mu část uniká. Ruka se asi po minutě zteemní dostatečně a tak Haunter praští do pytle a uvolní energii aby mohl pokračovat znovu. "No, bylo to podstatně lepší než předtím. Ale stále jsem cítil ten nepříjemný pocit, ale předpokládám, že po pár dalších pokusech se ti to podaří postupně eliminovat. Tedy aspon doufám, protože jinak budu muset vymyslet jak ti v tom zabránit. Bohužel pro mou pohodu se unikající energie nezmenší natolik, abych s tím byl spokojen. "Chvilku si odpočin musím si to trochu promyslet, jak to ještě trochu zefektivnit." řeknu a zamyšleně začnu pochodovat po hale. Jak bych mohl omezit ty jeho úniky energie? Chtělo by to zlepšit jeho ovládání, samozřejmně, otázkou je jak? Přemýšlím a po chvilce mně to trkne, tak až se rukou tuknu do masky. No jasně, prostě přenášený energie z ruky do ruky. Je to sice dosti jednoduchýž trik, ale proč by neměl fungovat, že? "Hauntre, pojd budeme pokračovat." Oznámím mu a když, přiletí, tak ho seznámím s tím co jsem vymyslel. "Jedná se o dosti jednoduchou věc, k omezení těchto úniků bude potřeba zesílit tvé schopnosti v ovládání tvé energie. Toho dosáhneme jednoduše. Prvně načerpáš dostatek energie na Shadow punch a všechnu ji nashromaždíš v jedné ruce. Následně jej budeš střídavě přesunovat z jedné do druhé dokud v rukou budeš mít dost energie na to, aby jsi mohl použít útok." Haunter přikývne a souhlasně přitaká. "Máš pravdu zní to dost jednoduše, jednoduché věci jsou někdy nejlepší." Pak už se začne věnovat svému tréninku. Nashromáždí energii a přesune ji do pravé ruky, z ní do léva a zase zpátky. Po patnásti přesunech, už nemá dostatek energie a tak zbytek nechá rozplynout. Zvláštní nečekal jsem, že by se mu to povedlo tolikrát. Pomyslím si překvapeně, jelikož se mi zdálo, že mu uniká daleko víc energie. "Výborně ještě několikrát, bylo by dobré dostat to aspon na dvacet, třicet přesunů. Pokud ovšem budeš pokračovat jako ted tak si myslím, že po pár pokusech to, už budeš ovládat dostatečně." řeknu a spokojeně kývnu hlavou. Hauter provede několik dalších pokusů, kdy pokaždé zůstane u patnásti až pak se mu začne dařit se dostávat na vyšší počet přesunů. První jenom o jeden, pak o pět víc, pak klesne o dva mín.
Po půl hodině se mu podaří poprvé překonat hranici třiceti přesunů, i když pravidelně zůstával na dvaceti pěti.
"dobře to by stačilo, takže opět se přesuneme ještě k pytlům a ještě trochu si procvičíme Shadow punch." řeknu a společně se přesuneme ke dvojici pytlům. "Tak začněme." řeknu a společně s ním poprvé praštím do pytle. Hauntrův pytel se pořádně zhoupne, zatímco ten můj se skoro ani nepohne. "Neboj, budeme spolu cvičit a nakonec bude létat tak jako ten můj." řekne Hauntr a povzbudivě se usměje. No jasně. Pomyslím si skepticky a opět praštím do pytle. "Zkus trefovat okamžiky, kdy pytel dosáhne maximální výšky." řeknu mu, aby si ještě procvičil načasování. Uběhne minuta a Hauntr začne kolem pytle poletovat jako zápasní a svými údery ho roztáčet do kruhu. "Opa..." zbytek slova nedořeknu, jelikož jenom taktak uhnu pytlu, který se rozletěle ke mně. "ně, at někoho nezraníš." dodám, když Haunter proletí pytlem a ranou ho pošle na druhou stranu.
Pro jistotu se stáhnu do bezpečné vzdálenosti a jen tiše pozoruji hrajícího si Hauntra. "No to by pro dnešek už stačilo." řeknu poté co uběhne deset minut a následně se otočím a vyrazím ven z haly.

133 [A] Enwy [A] Enwy | 26. května 2018 v 8:30 | Reagovat

[132]: Haunter se útok bohužel nenaučil. Nebyl mu dostatečně vysvětlen. Zkus to znovu!
Haunter - 3 levely, 6% sehranosti

134 Rory Rory | 27. května 2018 v 17:11 | Reagovat

1. Pidgeot Ace (Eevee Cordelia)
2. precvičenie, aby nezlenivel (Eevee : len pozorovateľ, aby sa niečo priučila)
3. „Dobre, Ace, už dlho sme nemali sólo tréning... mali sme vôbec niekedy sólo tréning? Oh, to je jedno. Spravíme si jeden teraz. Hodilo by sa, aby si si trochu zopakoval útoky, nie?“ Ace sa spokojne otriasol. „Takže k tréningovému poľu?“ Zavrtela som hlavou, no potom mi došlo, že keď mu sedím na chrbte, nevidí ma. „Nie, dnes nie. Keďže trénujeme len my dvaja, lepšie by to bolo v hale... plus tam je aj miesto pre ľudí!“ Ace sa uchechtol. „Ideš chudnúť do plaviek?“ Urazene som ho udrela do krídlo-pleca. „Nie. Náhodou ja som so svoju postavou spokojná. Musíš byť so sebou spokojný, vieš? Keď sa dokážeš vyrovnať sám so sebou, máš oveľa spokojnejší život. Vieš koľko dievčat máva depresie len pre to, že si myslia, že sa musia zmeniť?“ – „Koľko?“ – „Eee.... veľa. Ale len počkaj, toto všetko ti pripomeniem, keď budeš makať ako blázon aby si oslnil nejakú Pidgeotiu sečnu...“ Ace si odfrkol. „No určite...“ Na chvíľu sme stíchli. „Aceeeee, teraz ma napadlo... ako pokémoni posudzujú krásu?“ Ace sa zamyslel. „Podobne ako ľudia, myslím... ako to posudzujú ľudia?“ Zarazila som sa. „Uh... no... pozriem a vidím! Buď je úžasne se-pekný, alebo nie!“ Ace sa rozosmial a natriasal ma tak veľmi, že som myslela, že ma strepe. „Tak pokémoni to majú dosť podobne, neboj sa. Čo máš dnes také filozofické témy?“ Pokrčila som plecami. „Lilith stále otravuje s Calasom, takže je myslím len fér, ak niekde nájdem nejakého Incineroara... hej, majú pokémoni nejakú zoznamku?“
Postupne sme sa vrátili k téme tréningu a keď sme pristáli pred tréningovou halou, riešili sme, ako správne využívať typové výhody a či to vôbec má zmysel. Vošli sme do haly, ktorá bola až prekvapivo tichá a prázdna... boli sme tam jediní, úplne. Odnikadiaľ sa neozývali zvuky tréningu, čo bolo nezvyčajné. „Je sobota ráno, Rory,“ potriasol hlavou Ace, „nikto nechce vstávať v sobotu ráno!“ Prevrátila som oči. „Kľuuud, zlatko, to prežiješ. Ty aj tak bývaš hore medzi prvými...“ zasmiala som sa, keď som v jeho hlave rozoznala výčitku. Ace mykol krídlami a vyletel na stojan. „Takže ideme trénovať?“ Prikývla som. „Poďme. Najskôr niečo ľahšie na rozohriatie... a potom si precvičíš útoky... ináč, rozmýšľala som, že by sme mohli robievať tak raz do mesiaca testy, aby sme zistili, ako rýchlo sa zlepšujete... a v čom sa zlepšujete.“ Ace prikývol. „To by mohla byť sranda. Možno by to Lilith motivovalo k poriadnemu trénovaniu, v poslednej dobe to dosť zanedbáva...“ to som musela súhlasiť. Čím silnejšia Lil bola, tým viac to flákala. Alebo som tréningy s ňou flákala ja, práve preto, že som začínala veriť, že je neporaziteľná? S povzdychom som prešla k jednej z mašiniek a rýchlo som očami prebehla návod. „Bude po tebe strieľať loptičky... ty sa budeš vyhýbať. Celkom jednoduché!“ Ace niečo podráždene zavrčal a prikývol. „Takže spúšťam na tri... dva... jedna... teraz!“ mašinka na nič nečakala a hneď po Aceovi vystrelila loptičku. Tej sa s prehľadom vyhol, no druhej, ktorú nečakal, už nie. Narazila mu do krídla a našťastie ho to z rovnováhy vyviedlo len na moment. Ďalším dvom sa už vyhol, no potom ho jedna znovu zasiahla. Ďalšiu Ace odbil krídlom a potom sa už vyhýbal celkom obstojne, a tie ktorým sa vyhnúť nedokázal, odrážal na strany. A to som si cvičila vyhýbanie aj ja, lebo dostať takou loptičku do hlavy príjemné nebolo, ako som rýchlo zistila. „Dobre, dobre... teraz si daj rýchlo kolečko okolo haly... čo najrýchlejšie!“ Ace prikývol, párkrát mávol krídlami a znovu pri mne pristál. Hrdo som naňho pozrela. „Pidgeoti patria k tým rýchlym pokémonom, huh? Nerozmýšľal si, že by sme skúsili nejaké preteky?“ Ace sa zamyslel. „Nerozmýšľal... možno, niekedy, by sme mohli...“ Mávla som rukou. „Vpohode. Uvidíme, ak na nejaké narazíme, môžeme zo srandy skúsiť!“ zazubila som sa. „A teraz šup, pomôž mi s tými loptičkami!“ Ace sa poobzeral a potom na mňa šibalsky pozrel. Zhora ma zdvihol a odniesol na kraj haly. Potom preletel do stredu a vytvoril tornádo, ktorým loptičky dostal na jedno miesto. Ukončil útok tesne nad vedrom, do ktorého loptičky popadali. „Ou, Ace, nevedela som, že tak dobre upratuješ!“ zasmiala som sa, keď Ace vedro preniesol k stroju.
„A teraz tie útoky. Ale naozaj len rýchlo, lebo začínam byť hladná...“ – „Ty si neraňajkovala...“ – „Nie...“ Ace sa rozosmial. „Veď si niečo daj...“ Rezolútne som potriasla hlavou. „Až po tréningu! Dáme si spolu!“ Ace mykol plecami. „Fajn...“
Po chvíli uvažovania som vytiahla pokéball s Cordeliou. „Ahoj princezná, pamätáš si Acea?“ Deli prikývla. „Tak teraz s ním budeme trochu trénovať... pozorne ho pozeraj dobre? Potom si niekedy dáme taký tréning aj my...“ Eevee sa rozžiarila a nadšene prikývla. Prehopkala k môjmu ruksaku a sadla si tam, nespúšťajúc z Acea oči. „Hurikán si si už precvičil, to je asi tvoj najťažší útok, takže... čo takto precvičiť aj ostatné a potom to zopakovať aj s mega evolúciou? V poslednej dobe ju používame len na zápasy a som si istá, že aj ju potrebujeme trochu vylepšiť...“ Ace prikývol s nadšeným leskom v očiach, a hneď na figurínu v strele vyslal prúd air slashov. Potom do nej narazil s Aerial Aceom, vo vzduchu sa otočil a sekol ju železným krídlom. „Tak to  bolo rýchle...“ zamrmlala som a z ruksaku som vyhrabala korunku. Už skončilo obdobie čiapok, mohla by som ju zase začať nosiť pravidelne... Cordelia bola z mega evolúcie úplne nadšená. Ace si nás vyhodil na chrbát y vyletel do vonkajšej časti, kde pár krát zakrúžil a vytvoril obrovský hurikán. Bolo to úžasné, s mega evolúciou prišla určitá majestátnosť, ktorý mi brala dych. A Eevee zjavne tiež. „Acee, utíš to trochu!“ zakričala som mu pri hlave, lebo kvôli hluku s obrieho vetra som nepočula ani seba. Hurikán postupne zoslabol až zmizol, a ja som nechala Acea, aby si ešte polietal a pár krát vyslal Air slash na zem. Nakoniec sa spustil voľným pádom dole a vyrovnal to tesne nad zemou, čím mi takmer spôsobil infarkt, ale ten pocit bol úžasný. Eevee bla rovnako nadšená a keď mega evolúcia začal vyprchávať, smutne zakňučala. „Pôjdeme ešte niekedy lietať?“ Postrapatila som jej srsť. „Jasné, kráska. Teraz sa ale ideme naraňajkovať... dáte si aj vy?“ – „Ja len vodu,“ ozval sa Ace zdola a ja som len pokrčila plecami. Jednu fľašu som mu pridržala pri zobáku a on ju hltavo vypil. Ja sama som si vytiahla sendvič... a po chvíli aj druhý, kým Cordelia sa uspokojila len s Oran berry. „Kam teraz?“ spýtala som sa, keď sme sa najedli. „Čo takto niekam do parku?“ navrhol Ace. „Alebo do kaviarne! Videl som letáky o nových zákuskoch...“ – „Yaay, koláčiky!“ zajasala Eevee a mne bolo jasné, že už ju od toho neodhovorím. Vyliezla som teda Aceovi späť na chrbát. „Tak do Anteiku, génius!“ zasmiala som sa.
// aplikovať :
Rory – 2x sendvič (obidva v prítomnosti Pidgeota a Eevee)
Pidgeot – voda
Eevee – Oran berry

135 [A] Drobeček [A] Drobeček | 28. května 2018 v 21:56 | Reagovat

[134]: Pidgeot se pořádně procvičil, Eevee se trochu z pozorování přiučila.

Pidgeot +2 levely, +5% sehranosti (1% voda)
Eevee +1 level, +6% sehranosti (1% berry)

Všichni +6% lásky (Rory - sendviče)

136 Slaanesh Slaanesh | 29. května 2018 v 17:34 | Reagovat

Duskull "Suki" (Shadow Sneak)
Dnešní noc jsem se rozhodl opět potrénovat se Suki, aby se doučila Shadow Sneak. Stejně jako minule s Hauntrem i nyní jsem byl v hale. Důvod byl opravdu prostý, snadno se tady udělalo v noci světlo, které jsme potřebovali pro trénink tohoto útoku. Přece jenom by se špatně trénovalo v úplné tmě, která tady jinak je. "tak pojd ven Suki." řeknu a následně ji přivolám. "Ahoj jak se vede?"  "Dobře a tobě?" "Celkem to jde. Mám takový pocit, že již brzy se mi vylíhne vajíčko, které jsem dostal na starost." "Ty se staráš o vajíčko?" Souhlasně na její otázku přikývnu a trochu nejistě se usměji nad tou její další. "A nejsi na něco takového ještě příliš mladý? Vždyt ti ještě ani nebylo sednást." "Jsem dost zodpovědný, abych se o to vajíčko postaral." "Opravdu? Pravidelně ho čistíš? Udržuješ jej v teple?" "Ano, ano a ještě jednou ano. Neboj se Suki se mnou je to vajíčko v pořádku a bez úhony přežilo i Autariho." "Počkat ty jsi k němu pustil Autariho? A to už jsem si o tobě málem myslela, že jsi zodpovědný." řekne Suki a zklamaně zavrtí hlavou. "Každopádně jsme trochu odbočili. Jsme tu kvůli tréninku Shadow Sneak." "Ach ano, rozhodně je to potřeba ještě procvičit. Však určitě chápeš, že někdo mého věku se něco nového učí strašně špatně." Já se jen chápavě usměji, ale nahlas řeknu. "Ale šlo ti to opravdu skvěle."
"Takže dneska, už budeme dopilovátat k dokanalosti." řeknu a lehce se pod maskou usměji. "Přesněji zkusíme zvýšit dosah tvého útoku a rychlost jeho provedení. Tohle jsou dvě věci, na které se soustředíme dneska. Na zem položím jeden kulež a druhý vezmu do ruky. Zkus se pomocí Shadow Sneaku dostat co nejdál od startovní čáry." Suki nic nenamítá a útok provede a po deseti metrech se vynoří. "Výborně jako začáteční hodnota to není špatné." řeknu, zatímco jdu k ní, abych tam umístil další kužel. Poté co se k němu dostanu, tak Suki pošlu zpátky, aby to mohla zkušet znouvu. Druhý pokus dosáhne stejného výsledku jako ten první. Třetí se o půl metru zlepší a další pět zůstane na stejném výsledku. "Tak poslední pokus a přesuneme se na druhou část tréninku." řeknu a následně pomalu vyrazím ke druhému kuželu, když si všimnu, že něco se letmo dotkne mého stínu a Suki se najednou objeví o deset metrů za mnou. Překvapeně zamrkám a podívám se na ni. "Téměř jsi zdvojnásobila vzdálenost." vydechnu překvapeně. "Staří pokémoni mají své fígle." řekne a její lebkovitá tvář se pokusí napodobit úsměv. "No, tak to u tohoto ještě chvíli zůstaneme." řeknu a přesunu se ještě o dva kroky dozadu, abych lépe viděl jak to Suki udělala. Sleduji její stín, který se přesune s vypětím sil dorazí ke stínu kuželu od něho se odrazí k mému a od něho zase k prvnímu kuželi kde se vynoří. "Takže pokud to chápu správně, tak využíváš existující stíny, jako takové odrazové můstky." "Tak, tak. Jsem ráda, že jsem ti toto mohla předat." řekne Suki a spokojeně pokýve hlavou, jako kdybych byl já ten kdo tu trénuje.
"Tak tím ovšem trochu změníme způsob našeho tréninku." řeknu a následně začnu rozmistovat kužele po hale. Umíštěné šikmo od sebe s tím, že poslední tři jsou od sebe vzdálené trochu víc, aby se přecejenom trochu snažila. "Tak Suki co nejrychleji ke mně a zase zpátky." Ke mně dorazí bez problému, ale zpátky, když nemá setrvačnost, která by ji pomáhala tak se zastaví kousek od nyní druhého kužele, který je nejvzdálenější. Slabě se pousměji a nenápadně posunu trochu první kužel dopředu. "Nic si z toho nedělej a zkus to znovu." pobídnu jí a tentokrát se jí to skutečně povede. "Vidíš, asi to bylo na tebe najednou moc přesunů." řeknu a kývnu na ni. Trénink ještě potrvá několik minut během, kterých se Suki přesunuje ve stínu z jedné strany na druhou a zase zpátky. "řekl bych, že to pro dnešek stačilo Suki." řeknu a otevřu jí granule. "Zatím pojest, než to tady uklidím." řeknu a následně se vydám pobrat kuželi. Když je uklidím, tak si vezm sendvič, jelikož už slyším Sukino. "Ty bys měl taky něco sníst, at se za tebou tvé týmové kolegyně otáčí." Slabě nad tím protočím oči, ale sendvič sním.
Suki-1x granule
Slaanesh-1 x sendvič

137 [A] Drobeček [A] Drobeček | 30. května 2018 v 21:24 | Reagovat

[136]: Duskull si útok procvičila.

Duskull +1 level, +4% sehranosti (1% granule), +3% lásky (Slaanesh - sendvič)

138 Kami Kamai Kami Kamai | 31. května 2018 v 12:31 | Reagovat

1. Poochyena – Yume, Baubasaur
2. Procvičení – Tackle, Bite [Yume]; Procvičování – Tackle, Vine Whip [Bulbasaur]
3.
Není to zase tak dlouho, co jsme trénovali, tak jsem se rozhodla, že ještě mým dvěma svěřencům dopřeju ještě další trénink, protože se mi včera zdálo, že jim to ještě nestačilo, a že mají ještě dost energie, tak jsem se rozešla do tréninkové haly. Když jsem došla, tak jsem vzala dva Pokébally a hodila jsem je před sebe. Následně se přede mnou objevili Yume s Bulbasaur. „Ahoj vy dva, doufám, že jsme připraveni na další trénink, včera jste vypadali, že ještě chcete pokračovat v tréninku, tak můžeme, ne,“ řeknu a trochu se na ně usměju. „Jo, jdeme trénovat,“ řeknou oba dva.
Poté se začnu dívat okolo. Následně najdu nějaké kužely, tak se k nim rozejdu a pak je začnu rozestavovat po okolí. „Tak jo vy dva, kdo chce začít,“ zeptám se jich. Yume se hned rozběhne a narazí do prvního kužele a ten spadne na zem. „Dobře, tak pokračuj,“ řeknu mu a pak se podívám na Bulbasaur a na kužely, které jsem rozestavěla na druhé straně. „Ty můžeš začít taky na druhé straně,“ řeknu jí a pak ní jdu na druhou stranu a dívám se na ní, Bulbasaur se rozběhne proti kuželům a použije Tackle a následně do něj vrazí a shodí ho na zem. Jen se na něj usměju a nechám jí pokračovat v tréninku.
Mezitím co jsem byla u Bulbasaura, tak jsem se rozešla za Yumem, abych mu kužely opět pozvedala, aby mohl dále pokračovat v tréninku. Yami jen souhlasně zavrtím ocasem a opět začne trénovat Tackle. Pak se opět vrátím zpět za Bulbasaur a začnu jí zvedat kužely, které poshazovala, aby mohla pokračovat v tréninku.
Ještě nějakou chvíli jsem je nechala pokračovat v tréninku, než jsem zašla za Yumem a začala jsem přemýšlet, na čem bych mohl trénovat Bite. Nějakou dobu mě nic nenapadlo, než jsem nakonec došla k batohu a vytáhle jsem z něj sendvič. „Yume, ten trénink máš i se svačinou,“ řeknu mu s úsměvem a pak vezmu sendvič a kleknu si kousek od něj. Yume jen souhlasně zavrtí ocasem a pak se rozběhne a zakousne se do sendviče. Ukousne ho a následně spolkne a pak se opět vzdálí, aby to mohl zkusit znovu. „Věřím, že tohle by tě mohlo bavit moc dlouho že,“ řeknu mu a trochu se na něj usměju. Yume se spokojeně usměje s olízne se. Po chvíli už je sendvič skoro celý pryč atak ten kousek už mu podám, aby mi neukousnul celou ruku. „Tak jo Yume, řekla bych, že ti to jde, jestli chceš, tak si ještě potrénuj Tackle,“ řeknu mu a ještě mu nachystám kužely a rozejdu se za Bulbasaur.
„Tak co, jak se tady daří tobě,“ zeptám se jí. „Ale jo jde to,“ řekne Bulbasaur a kupodivu nebrečí. „Tak jo, zkusíme si ještě Vine Whip, jde o to, že se pomocí šlahounů pokusíš zasáhnout cíl, a uděláš to tak, že ho šlehneš, pamatuješ,“ zeptám se jí, poté co jí to trochu vysvětlím. Bulbasaur jen souhlasně kývne hlavou a následně se na mě podívá. Já zajdu zvednou několik kuželů a pak se na ní podívám, že může začít. Bulbasaur použije šlehavý útok a šlehne proti kuželu, ale netrefí se do něj. „To nevadí, jen pokračuj v tréninku,“ řeknu jí a mlčky jí sleduju. Bulbasaur pokračuje v tréninku šlehavého útoku atak se po chvíli vrátím zpět za Yumem, abych se podívala, jestli ještě trénuje anebo už to vzdal. Yume měl shozené všechny kužely atak se procházel po hale a díval se po věcech, které tam byly. „Yume, pojď si odpočinout,“ řeknu mu a následně ho odvolám do jeho Pokéballu a rozejdu se k batohu, abych z jen vytáhla jablko a následně ho schovám do kapsy. Pokéball dám do batohu a rozejdu se za Bulbasaur, která dále trénovala.
Zastavila jsem se kousek od ní a dívala jsem se na ní. Bulbasaur pokračovala v tréninku a pomocí šlahounů se trefovala do kuželů a vedlo se jí dost dobře. „Jde ti to,“ řeknu jí a nechávám jí ještě pokračovat. Během toho, co Bulbasaur pokračovala v tréninku, tak jsem se rozešla po okolí a začala jsem sbírat a schovávat věci, které jsem použila při tréninku. Po chvíli jsem došla zpět k Bulbasaur. „Myslím, že už toho pro dnešek necháme, ne,“ řeknu jí. „Hmm, tak jo,“ řekne Bulbasaur. Pak jí podám ještě jablko, aby se najedla a mezitím schovám všechny věci. Když Bulbasaur dojí jablko, tak jí odvolám do Pokéballu, pak ho schovám do batohu a rozejdu se pryč.

Poochyena – sendvič
Bulbasaur – jablko

139 Rory Rory | 31. května 2018 v 18:36 | Reagovat

1.  Meganium Nike, Eevee Hádes
2. Behanie
3. V hale som skĺzla na zem a ponaťahovala sa. „To si ešte zopakujeme. Ale teraz... poriadnu rozcvičku!“ a to sa ukázalo ako celkom komplikované. Nakoniec sme sa s Nike len ponaťahovali a prešli sme na bežeckú dráhu. „Najskôr len pomaly, chcem si trochu zabehať aj ja...“ Nike nadskočila. „A nebude s nami trénovať aj niekto iný?“ navrhla nadšene a ja som sa zamyslela. Potom som vyhodila do vzduchu Hádesov pokéball. „Óóó! Vládca podsvetia, že? Povedz, poznáš sa s Arceusom? Myslíš, že by si nás mohol niekedy predstaviť? Ja som totižto Bohyňa víťazstva, a mala by som pár návrhov, ako vládnuť pokémonom!“ Hádes na Nike len znechutene pozrel. „Tss, čo je to za príšeru?“ zasyčal a prebehol za mňa. Nike vyzerala, že je na pokraji zrútenia. „Prí-príšeru?“ fňukla a ja som prevrátila oči. „Ale no taaaak, Nike, neber si to oobne. Vieš, ako ten Vláda podsvetia si musí udržovať povesť!“ zašepkala som k nej až moc nahlas a Eevee na mňa zazrel. „Čo tu robíme?“ – „Ideme trénovať! A povedala som si, že keď je už podvečer, môžeš si zatrénovť aj ty! Ak sa chceš vyvinúť, musíš trénovať...“ Hádes si odfrkol. „Čo budeme robiť?“ Ukázala som na bežeckú dráhu, na ktorej sme stáli. „Behať, samozrejme. Pre teraz. Neskôr môžeme skočiť dovnútra...“ Eevee si vzdychol. „Fajn. Tak ideme? Nech už s tým mám pokoj,“ zavrčal a zazrel na Nike. „Ale ona ide odomňa čo najďalej!“
Prvé kolečko sa Nike brzdila a klusala popri nás, ale potom začal Hádes provokatívne zrýchľovať a Nike sa samozrejme nenechala len tak. Skončilo to tak, že tí dvaja šprintovali ako najrýchlejšie vedeli a ja som za pomaličky vliekla za nimi. Po pár kolečkách však obidvom došla energia a unavene sa ku mne dovliekli. „Umieram...“ chrapčala NIke a ja som jej s úškrnom podala vodu. „Dáš si aj ty, Hádes?“ Hádes len potriasol hlavou. „Vodu nie...“ Tak som mu namiesto toho otvorila plechovku s granulami pre Eevee. Po miernom osviežení a krátkev prestávke vyzerali, že nabrali časť energie späť. „A teraz posledná vec! Dáme si prekážkovú dráhu...“ – „Uh?“ – „Budeš behať a skákať cez prekážky, príšera!“ zasyčal povýšene Eevee a Nike ho naštvane odstrčila preč. „Poďme!“
Prekážková dráha bola na druhej strane ihriska, takže sme sa k nej museli dostať. Našťastie bola prázdna a Nike sa postavila na štart ako prvá. „Môžem ísť? Môžem? Môžem?“ Prikývla som a ona vyštartovala. Prvé dve prekážky preskočila celkom jednoducho, vlastne jej stačilo len mierne zdvihnúť nohy. Tretiu musela podliezť, čo jej už robilo trošku problém, no nakoniec sa podsunula. Chvíľu na to mala skákať... prekážka ale bola dosť vysoká, takže sa musela vrátiť a poriadne sa rozbehnúť. Následne musela prekľučkovať pomedzi penové steny, čo sa je moc nepodarilo a v konečnom dôsledku ich zrámovala, ale bežala ďalej. S pár chybami dokončila dráhu, celá mokrá, ako doskočila do vodnej prekážky. „Aké to bolo?“ Všetci sme sa pozreli na scóre na tabuľke a Nike nafúkla líčka. „Hlboký priemer... hmpf, to je tým, že mám nové telo!“ Potľapkala som ju po hlave a usmiala som sa na ňu. „Neboj, to doladíme. Plus, toto nie je špeciálne pre Meganium. Je to také univerzálne... Hádes, ideš?“ Eevee len potriasol hlavou. „Pre dnes stačilo. Nechcem byť mokrý!“ otočil sa od nás a začal kráčať preč. Nike sa zlomyseľne zaškľabila, prebehla k nemu a oklepala sa. „Neskoro, príšeriak!“ Vybuchla som do smiechu a tým som upútala ich pozornosť ja. Obidvaja sa ku mne prihnali a začali sa o mňa obtierať v snahe ma zamočiť. „Jasné, jasné.... zoberiem vás niekam sa okúpať. Ale teraz mi dajte pokoj, prosííím! Dám vám donut!“ Nike a Hádes si vymenili pohľady. „Nope!“ zaškľabili sa obidvaja, Hádes trochu menej veselo, no o to zlomyseľnejšie, a pokračovali v obtieraní sa.
//aplikovať:
Meganium – 1x studená voda
Eevee – granule pre Eevolúcie

140 [A] Drobeček [A] Drobeček | 31. května 2018 v 19:24 | Reagovat

[138]: Bulbasaur se Vine Whip stále potřebuje doučit.

Bulbasaur +1 levely, +3% sehranosti (1% jablko)
Poochyena +2 levely, +6% sehranosti (3% sendvič)

141 [A] Drobeček [A] Drobeček | 31. května 2018 v 19:59 | Reagovat

[139]: Meganium +1 level, +5% sehranosti (1% voda)
Eevee +2 levely, +7% sehranosti (3% granule)

142 Marry Marry | 10. června 2018 v 17:11 | Reagovat

1. Torchic
2. Cvičení těla + procvičení útoků (Ember, Peck)

(1. ČÁST)

To, že Torchic nic strašného není, mě uklidnilo. Využila jsem rady sestry Joy a měla v plánu jít s Torchic do tréninkové haly si zacvičit.
,,Torchic, ty máš fakt obrovský štěstí.” ušklíbla jsem se. ,,... A já taky..”
,,Říkala jsem, že jsem fajn- uh..” řekla Torchic a v jejím hlasu byla slyšet menší bolest.
,,Bolí? Neboj, využijeme toho, co nám řekla sestra Joy a zacvičíme si. Určitě po tom budeš v pohodě.” usmála jsem se a slabě poplácala Torchic po její malé hlavě.
Tréninková hala byla od pokémoního střediska naštěstí kousek, takže se mohla Torchic zbavit bolesti co nejdříve. Vešly jsme do haly a já jako první začala hledat věci na cvičení.
,,Po cvičení ještě procvičíme tvé útoky, ale záleží, jak ti bude.” řekla jsem, zatímco jsem hledala místnost, kde bych mohla s Torchic cvičit.
,,Okej.” pousmála se Torchic.
Když jsem našla místnost vhodnou na naše cvičení, položila jsem si do rohu batoh.
,,Tak, jak bychom mohly začít..” přemýšlela jsem nahlas. ,,Ah.. Už možná vím.. Torchic, lehni si na záda.” dala jsem Torchic rozkaz.
,,Huh?” koukla se na mě Torchic tázavě.
,,Prostě si lehni na záda a já ti pak řeknu co dál.” uchechtla jsem se.
Torchic si lehla na záda, ale i to jí dělalo docela problémy, když jí bolelo břicho.
,,Tak. Natáhni nohy, zvedni je a hýbej s nimi nahoru a dolu. Takhle si protáhneš jak nohy, tak i břišní oblast.” dávala jsem Torchic instrukce, jak má cvičit.
Torchic nic neříkala a začala cvičit. Dělalo jí to docela problémy, jak už kvůli bolesti, tak už jenom díky obtížnosti cviku.
,,Jestli už opravdu nebudeš moct, řekni, zase to nesmíme přehnat.” dodala jsem.
Jak jsem tak Torchic sledovala, všimla jsem si, že se jakoby snaží nedýchat a to jí dělá ještě víc vyčerpanou.
,,Torchic, musíš dýchat. Takhle by ti bylo ještě hůř.” řekla jsem a slabě kroutila hlavou.
Po nějaké chvíli ten cvik Torchic docela šel. Nohy jí šly zvedat jednodušeji než na začátku a dokonce se i u toho naučila správně dýchat. Díky bohu, že byla v té místnosti klimatizace, cvičilo se jí díky tomu lépe.
,,Tak, k tomuhle cviku by to bylo všechno.” tleskla jsem a Torchic přestala a posadila se. ,,Je to břicho lepší? Alespoň trošku?” zeptala jsem se jí.
,,Možná.” uculila se Torchic.
,,Nemůžeš na ‘ano ne’ otázku odpovědět ‘možná’!” zamračila jsem se. Dost mi šlo o její zdraví.
,,Ale no tak..” podívala se na mě Torchic. ,,Um. Je to lepší.. Pořád to ale cítím.” usmála se.
,,No, když tě to přestalo bolet jenom z tohohle cviku, tak to bude dobrý.. Každopádně, jsi připravená na další cvičení?” zeptala jsem se jí s úsměvem.
,,Jo!” vykřikla sebevědomě.
Huh, že by Torchic bavilo cvičit a zbavovat se tím bolesti? No, jsem za to ráda, je to mnohem lepší, než aby byla líná a trpěla, že..
,,Super.” zasmála jsem se. ,,Vzpomněla jsem si, že Joy říkala, že tě mám zbavit i přebytečné energie.. To znamená, že si teď zaběháme. Ano, do téhle části se zapojím i já.” řekla jsem se smíchem a šla směrem k běžícím pásům.
,,Ooh, super.” uchechtla se Torchic a vstoupila na jeden běžecký pás.
,,Nastavím ti to na postupně zrychlující nastavení, dobře?” přišla jsem k běžeckému pásu a nastavila ho, aby postupně zrychloval. ,,Můžeš.” usmála jsem se.
Torchic vešla na běžecký pás a začala šlapat. Já si na ten svůj dala úplně to samé nastavení, jako Torchic, abychom byly na stejné úrovni. V pozadí nám hrály velmi dobré a chytlavé písničky, u kterých bylo cvičení mnohem zábavnější, než bez nich. Celkově - cvičení bez hudby mě nikdy nebavilo. Rychlost pásů se zvětšovala vždy po jedné minutě. U prvních tří rychlostí stačilo jen chodit. U čtvrté jsme už musely poklusávat. To nám vydrželo do šesté rychlosti. Jakmile přišla na řadu sedmá rychlost, musely jsme už obě běžet. Maximální počet rychlostí byl deset. Protože nejsem moc atleticky založená, tak jsem byla docela dost udýchaná a se samotným dýcháním měla docela problém. Když jsem se otočila na Torchic, nevypadala jinak.
,,Jak to jde?” zeptala jsem se jí udýchaně a držela se držáků, které byly u pásu.
,,Jde to.. Co ty?” koukla se na mě Torchic.
,,Hah, docela fajn. Akorát na to nejsem moc zvyklá, takže je to na mě docela moc.” pousmála jsem se.
,,Huh. Vsadím se, že toho vydržím víc, než ty!” zasmála se Torchic.
,,Torchic, žádný takový. To si můžeme zkusit někdy jindy, ale dneska zrovna ne, když tě bolí břicho.” zakroutila jsem hlavou.
,,A-Ale… Někdy příště si tu soutěž uděláme!” probodla mě Torchic zrakem a já jen kývla.
Po pěti minutách běhu mě opravdu začaly bolet nohy, takže jsem běžecký pás vypla. Torchic jsem ho taky vypla, aby se zbytečně nepřepracovala a nebylo jí ještě hůř, než jí bylo před tím.
,,Tak? Jak ti je teď?” klekla jsem si k ní udýchaně.
,,Haah… haah…” vydýchávala se Torchic. ,,Počkej… hah… musím se vydýchat..” vysypala ze sebe.
,,Dobře~” usmála jsem se a čekala, až se Torchic uklidní a bude moct mluvit.
,,Vypadá to… že je to už dobrý.. Pomohlo mi to.” zazubila se Torchic.
,,To jsem ráda… Chceš si teda procvičit ty útoky, až si trochu odpočineš?” zeptala jsem se jí s úsměvem.
,,Jasně.” mrkla Torchic.
Teď přišla na řadu chvilka odpočinku. Vzala jsem si Torchic na ruku a procházela se po hale. Torchic mi namluvila, že chce vidět ostatní, jak trénují. Já jsem nejprve váhala, že to bude narušování soukromí, nakonec jsem jí to ale schválila a šly jsme se koukat na ostatní. Jedna trenérka si nás dokonce všimla a naštěstí jí to nevadilo. Ta dívka trénovala svojí Combusken. Torchic se na ní s úžasem dívala, protože to vlastně bylo její vývojové stádium, které jí také čeká. Po deseti minutách byla Torchic odpočatá a připravená na procvičení útoků. Rozloučila jsem se s tou trenérkou a šla hledat nějaké volné místo, kde bych mohla s Torchic procvičit útoky.
Mé hledání netrvalo dlouho, protože jsem volných místností našla rovnou několik. No jo, je vedro a všichni jsou pravděpodobně u bazénu a nebo někde venku.
,,Tak, jsme tady.” položila jsem Torchic na zem, když jsme byly ve volné místnosti. ,,Jaký útok by sis chtěla procvičit jako první?” zeptala jsem se jí a nechala výběr na ní.
,,Uhmm... “ zamyslela se Torchic. ,,Tak třeba… Ember.” rozhodla se.
,,Okej, jdu sehnat věci, na kterých by sis mohla procvičit Ember.” usmála jsem se a vydala hledat věci, se kterými by si mohla Torchic procvičit svůj ohnivý útok.
Našla jsem několik listových terčů. Ty Torchic prorazí jako nic. Také jsem našla nějaké dřevěné terče. A vzala jsem i nějaké železné. Byla jsem docela překvapená, když jsem tam viděla železné terče. Všechno jsem to musela tahat sama, protože Torchic nemá ruce. Ah, už se těším, až z tebe bude Combusken, pomyslela jsem si s povzdychnutím.
,,Všechno je na místě!” zvýšila jsem šťastně hlas, když vše bylo na místě. ,,Začneme s tím nejjednodušším terčem, nebo-li s listovým terčem.” řekla jsem a postavila se k listovým terčům.
Torchic se postavila před listové terče, připravená použít Ember.
,,Tři.. dva…. jedna… pal!” tleskla jsem a radši od listových terčů odešla dál, abych nebyla zasažená Emberem. Dneska moc nemám náladu na to, mít popáleniny.
Torchic listové terče zníčila jako nic. Aby ne, když byly z listů. Který list by neshořel jen z kontaktu s ohněm? Torchic byla tak připravená a plná energie, že dokonce spálila i zbytky terčů, které zůstaly.
,,Dobrá práce!” řekla jsem s energetickým tónem. ,,Teď jsou na řadě tamty dřevěné terče.” ukázala jsem směrem na dřevěné terče. Ty už by Torchic neměla spálit na první vypálení. Nemyslím si ale, že jí budou dělat problém.
Torchic přišla k dřevěným terčům, pořádně se nadýchla a vypálila na ně Ember. Terče začaly hořet, ale jen trošku, takže jsem nemusela nějak obzvlášť zasahovat. Torchic pálila v kuse. Občas se zastavila, aby se nadechla, potom ale pálila dál.
,,Torchic, to by stačilo. Vedeš si úžasně.” pousmála jsem se a dala Torchic pokyn, aby přestala.
Terče byly úplně spálené a zničené. Už ani nehořely. Heh, jsem zvědavá, jak si Torchic poradí se železnými terči. Zbytky dřevených terčů jsem položila na hromádku a šla k posledním terčům - k železným terčům.
,,Tyhle terče pro tebe budou docela obtížné, jak můžeš vidět sama,” začala jsem, ,,a proto počítám s tím, že je úplně nezníčíš. Nechci to po tobě.” řekla jsem s úsměvem.
,,Oh! Ale to neznamená, že to do toho nedám všechno!” ušklíbla se Torchic a začala pálit na tři terče.
Jak jsem očekávala, bylo to pro ní obtížné, na těch terčích něco udělat. Sledovala jsem jak terče, tak Torchic. Terče kvůli tomu, abych sledovala, jestli jsou nějak poškozené a Torchic kvůli tomu, abych se ujistila, že je v pořádku. Po přibližně třech minutách se jí podařilo terče trochu poškodit. Byly tam nějaká spálená místa.
,,Jen tak dál Torchic!” křikla jsem na ní, abych jí povzbudila.
Na výrazu Torchic jsem mohla vidět, že se pousmála. Pálit však nepřestala. Hádám, že tam opravdu chce udělat nějaké šrámy. Po pěti minutách se jí to podařilo. Na terčích bylo vidět, že je Torchic svým Emberem zníčila.
,,Ohh! Super, Torchic!” vyjekla jsem nadšeně. ,,To by stačilo~.” tleskla jsem a Torchic přestala pálit na železné terče. Dala jsem je stranou.

143 Marry Marry | 10. června 2018 v 17:11 | Reagovat

[142]: (2. ČÁST)

,,Teď je na řadě Peck. Tak tady chvíli počkej, jdu sehnat věci, které bys mohla pořádně rozklovat.” zasmála jsem se a odešla hledat nějaké věci.
Vzala jsem několik míčů a balónů. Měkkých i tvrdých. Také se mi podařilo najít dřevěné desky, docela tvrdé. O několik metrů dál byly kartóny ve tvaru nějakých pokémoních těl. To by se mohlo hodit, pomyslela jsem si.
,,Tak! Můžeme začít s Peckem!” řekla jsem, když jsem měla všechno, co jsem chtěla, na místě. ,,Začneme s balóny a míči. Nejprve ti dám ty měkké.” vzala jsem měkké balóny a míče a dala je dál od Torchic. ,,Jelikož tvé útoky trénujeme kvůli zápasu, budeme k tomu trénovat i rozběh.” vysvětlila jsem jí.
Torchic kývla, rozběhla se proti míči a použila u toho Peck. Zobák jí začal zářit a dokonce se jí i zvětšil. Ne, že bych zapomněla, že se zobák u Pecku zvětšuje. Torchic klovla do každého měkkého balónů a míče, který jsem jí připravila. Praskla je jako nic.
,,Dobře.” usmála jsem se. ,,A teď tam zůstaň a já ti je pošlu. Ber to, jako by to byl hýbající se protivník, který jde proti tobě.” řekla jsem a poslala k Torchic míče.
Torchic se proti nim s Peckem rozběhla. Když byla u míčů, narazila do nich zobákem. Propíchla je velmi jednoduše. Na balóny jsem se nakonec vybodla, to by pro ní bylo až moc lehké.
,,Bacha!” křikla jsem na ní a rychle jí poslala další druh míče, který byl už víc tvrdý a kutálel se ještě rychleji.
,,Ah!” Torchic to trochu nečekala a málem jí ten míč zasáhl. I tak se ale stihla vyhnout. ,,Hnnn…” zabručela Torchic a naštvaně použila Peck na míč. Nepropíchla ho celý, protože tenhle nebyl tak měkký.
,,Promiň, eheh~” uchechtla jsem se. ,,Ale musíš si trénovat i reflexy, které do zápasů musíš mít.” dodala jsem.
,,Taky pravda.” zazubila se Torchic.
,,Wooo, posílám dva míče!” zavolala jsem na Torchic a poslala k ní dva míče. Oba byly stejně tvrdé.
Torchic přemýšlela, na který míč půjde dřív, nakonec se rozhodla, že použije Peck na míč, který se kutálel na pravou stranu. Hned po tom, co propíchla první míč, šla hned na druhý, který samozřejmě taky propíchla.
,,Super, super.” usmála jsem se.
,,A teď jsou na řadě ty nejtěžší! Tak se hodně snaž.” zasmála jsem se a poslala k Torchic velmi tvrdý míč.
Torchic se proti němu rozběhla a byla připravená na něj použít Peck.
Tenhle míč se jí však nepodařilo úplně propíchnout. Většinou v míčích měla zabodnutý celý zobák, teď ale měla jenom špičku.
,,Jen do toho, Torchic! Představ si, že je to tvůj protivník a ty ho chceš porazit!” volala jsem na ní a doufala, že jí to dá nějakou motivaci.
Torchic se snažila míč propíchnout další tři minuty, ale nějak jí to pořád nešlo. Bylo vidět, že začíná být docela naštvaná. Vytáhla zobák z míče a zobák se jí zvětšil ještě víc, než normálně. Klovla do míče a probodla ho celý. Já jsem na to jenom koukala jako na boží zázrak. Je to normální, že se jí ten zobák zvětšil takhle moc, pomyslela jsem si. Beze slov jsem jí poslala druhý míč, který jsem tam měla. Torchic ho se svým Peckem probodla jako nic.
,,T-... Torchic…” přišla jsem k ní.
,,Nooo?” ušklíbla se Torchic.
,,To bylo úžasný! Počkat, já zapomněla, že ty jsi vlastně celá úžasná!” vychrlila jsem ze sebe a objala jí.
,,H-Hej, mačkáš mě..” zastěžovala si Torchic.
,,Ah, promiň.” uchechtla jsem se a pustila jí. ,,Mimochodem, co to břicho?” koukla jsem se na ní a slabě jí bodala pohledem.
,,Už je to fajn. Díky, že se takhle o mě staráš, heh.” zazubila se Torchic.
,,Za tohle mi neděkuj.” pohladila jsem jí. ,,Tady bychom to mohly zakončit… A já musím jít vyhodit ty věci, které jsme zníčily.” uchechtla jsem se nervózně. V místnosti byl naštěstí jeden velký koš s cedulí ‘Rozbité věci vyhazovat sem’. Aspoň, že jsem nemusela chodit někam daleko.
Nejprve jsem vzala listové terče. Když jsem chtěla jít pro dřevěné terče, všimla jsem si, že se je Torchic snaží utáhnout. Byla jsem ráda, že se mi snaží pomoct, terče jsem jí ale vzala, aby se moc nenamáhala. Tenhle typ práce jsem ale využila. Torchic mi podávala věci a já je chodila vyhazovat do koše. Po nějaké chvíli bylo vše uklizené. Pokémoní siluety jsem nakonec nevyužila a nedotknuté jsem je vrátila tam, odkud jsem je sebrala.
,,Fuu, to je všechno.” otřela jsem si čelo a oddechla si. ,,A díky za pomoc.” usmála jsem se a vzala si Torchic do náručí.
,,Není zač.” uculila se Torchic.
S Torchic v náručí jsem odešla z tréninkové haly. Byla jsem ráda, že se mi podařilo Torchic zbavit bolesti a ještě k tomu jsem s ní procvičila její útoky.

144 [A] Enwy [A] Enwy | 12. června 2018 v 17:29 | Reagovat

[142]:[143]: Torchic se protáhla a útoky si procvičila.
Torchic - 7 levelů, 12% sehranosti

145 Rory Rory | 30. června 2018 v 16:43 | Reagovat

1. Incineroar Lilith
2. Návšteva posilky
3. „Oooh, Rory! My ideme trénovať, že? Že? Máš takú... trénovaciu auru! Poď, šup, šup, rýchlooo!“ vytiahla ma Lilith z jedálenskej časti a kým som sa spamätala, bola som v posilňovni. „Eeh, Lilith... si si tým istá?“ Lilith nadšene prikývla. „Áno! Všetci o tom hovoria! Chodia cvičiť na tieto prístrojčeky a potom majú obrie svalyyy!“ hneď začala predvádzať tie svoje. „A tak som si povedala, že potrebujem aj ja! To vieš, Torterra je predsa len obrí, takže potrebujem kooopec svalov, aby som ho porazila!“ Len som nadvihla obočie. „Jasné, poslúž si. Ja chodievam behať a korčuľujem. Posilku fakt nepotrebujem...“ a nie, nemalo to nič spoločné s tým, že mi bolo nechutne teplo. Bolo to, ako keby sa im pokazila klimatizácia...
Najskôr sa Lilith vybrala k stroju, ktorý vyzeral ako zmes všetkých strojov dokopy. Usadila sa okolo a začala sa obzerať. „Čo sa robí tu?“ S povzdychom som k nej prešla a začala jej vysvetľovať, ktorá páčka robí čo, ktoré má ťahať, ktoré zase tlačiť... a hlavne, ktorých sa nemá ani dotknúť. Moje varovania o tom, aby hlavne nepoužívala plnú silu, nech niečo nerozbije, nepočúvala. Keď som si po chvíli sadla na zem a sledovala som ju, začala cvičiť relatívne podľa pokynov, čo ma prekvapilo. Ale, no... stopla som si to. Nadšenie pre cvičenie jej vydržalo dvanásť a pol minúty, potom sa zdvihla s tým, že ju už to nebaví.
Vtedy ju upútal bicykel. Prešla k nemu a začala ho zaujato skúmať... po chvíli naň sadla a začala opatrne šliapať. „Roryy, toto je super! Poď si to vyskúšať!“ zakričala na mňa a zabrala silnejšie... vtedy niečo zapraskalo a ona z toho vydesene zletela, s úplne naježenou srsťou. Keď som ovládla záchvat smiechu a pozrela som na stroj, zistila som, že jeden pedál ležal na zemi. „Eeeh, ono to bolo popukané už predtým!“ ozvala sa Lilith bez trochy hanby v hlase a postavila sa. „myslím, že na dnes už stačilo posilovania, nie?“ otočila sa na mňa nevinne a ja som sa zamračila. „Lilith...“ Lilith si povzdychla a vrátila sa k stroju, zdvihla pedál a po chvíli sa rozžiarila. „Ono sa to dá priskrutkovať! Aha!“ Hneď to znovu prišróbovala, ale radšej sa od bicykla vzdialila. „Roryyyy, poďme už radšej... ale nabudúce si chcem vyskúšať tie činko-veci! Vyzerajú super kúlovo!“ zazubila sa nadšene a vybehal von, smerom k reštauračnej časti. Čo vlastne nebol až taký zlý nápad, jedlo, hm...

146 [A] Enwy [A] Enwy | 1. července 2018 v 11:17 | Reagovat

[145]: Lilith si posilku užila a rozcvičila se.
Incineroar - 1 level, 3% sehranosti

147 Slaanesh Slaanesh | 14. července 2018 v 16:11 | Reagovat

Frogadier (Quick Attack)
Tak opět jsem se rozhodl pro trénink s Frogadier, pomalu se blížili týmové bitvy a já jsem cítil, že se jich budu muset účastnit.
"Tak pojď ven Frogadier." řeknu a usměji se na ni, když uslyším její hlas. "jak se dneska máš?" "Celkem dobře, i když pokud se můj pocit o nadcházejících týmových bitvách naplní, tak má nálada trochu poklesne." přestože, neříkám něco zrovna moc pozitivního, tak v mém hlase Frogadier pozná, že se tím vlastně moc ani netrápím. "Takže se zase blíží tvé oblíbené promenádování na stadioně?" Souhlasně přikývnu a jenom ironicky zopakuji. "Oblíbené." "Takže plánuješ další trénink?" "Jo, kromě opakování, bych chtěl ještě potrénovat Quick Attack. Ale to by nemělo být být nic moc těžkého pro tebe, když jsi už zvládla Double team." řeknu a pomalu se rozejdu dál. "Aha, takže se jedná o něco spojeného s rychlostí?" Zeptá se a když na to jen přikývnu, tak svou otázku rozvede. "Jestli to chápu správně, tak půjde čistě o to, místo uhýbání se soustředit na útok, že jo?" Slabě se zasměji a pokývu hlavou. "Vždyť já bych tu už ani nemusel být." řeknu pobaveně a pak dodám. "Dokážeš si sama vysvětlit podstatu útoku, stejně tak i kontrolovat zda to už nepřeháníš s tréninkem. Co zbývá na mně?" "Určení směru?" Pobaveně se zasměji a ukáži před sebe. "Tudy." následně se začneme i s Frogadier smát.
"Takže s čím začneme jako první opakování nebo učení?" "Rozcvička." "Copak jsme někdy začali bez ní myslím potom." "Tak pokud potom, tak to bude opakování. Přece by ses u toho měla vyčerpat méně, než potom při učení nového útoku, tak bude lepší začít tím. Vezmeš si na starost rozcvičku?" zeptám se jí a po jejím přikývnutí ji nechám předcvičovat pro mně rozcvičku. Bylo to už nějaká doba co jsem naposledy měl pořádnou rozcvičku, většinou jsem to buď odbýval a nebo ji úplně vypustil, protože cvičit samotnému mi přišlo strašně divné, zvláště když se na vás dívá banda duchů.
Rozcvičku zakončíme během. Původně se nemělo jednat o dlouhý běh, ale nakonec se nějak protáhl. Jelikož mi jednoduchost tohoto procesu, prosté kladení jedné nohy před druhou, znovu a znovu. Pomáhalo utřídit myšlenky. Frogadier v jeden moment zastaví, ale když si všimne mého zadumaného výrazu a že běžím stále stejně rychle tak se rozběhne za mnou a drží se v těsném závěsu.
Během běhu nechám rozutéct své myšlenky, původně jsem nechtěl nad ničím přemýšlet, ale jedna věc se mi z hlavy přece jen nedostane, ať se snažím sebevíc. A tak když tu myšlenky nedokáži odehnat, tak se vydám k ní, po myšlenkové cestě, kterou mi sama před sebe klade. Proč? Objeví se otázka a já na ni dám svou odpověď, jejíž správností jsem si byl jist a přesto mou jistotu roztříští následující otázka, jež se přede mnou objeví. To je ten důvod? Zeptat se mně někdo naživo, tak bych ani v nejmenším nezaváhal, ale teď ve chvíli kdy nemám své myšlenky pod kontrolou, kdy se ubýrají svými cestami. Tak svou předchozí výpověď nedokážu potvrdit. Má mysl se stáhne zpátky k původní otázce a opět položí svou odpověď ovšem ani tentokrát to není pro mně dostatečná odpověď. Až při třetí otázce se mi povede odpovědět. Je to kvůli tomu chrámu. Řeknu a pomalu zastavím. "Jakém chramu?" zeptá se Frogadier, když stojíme. "Ehm?" vydám překvapeně, jelikož jsem si neuvědomil, že poslední odpověď řeknu nahlas. "No mluvil jsi o chrámu." Nervozně se poškrábu na hlavě. "Asi jsem nahlas přemýšlel." Pokusím se z přímé odpovědi vykroutit, Frogadier se ovšem nenechá a tak se opět zeptá. "A jakou spojitost mají s chrámem tvé myšlenky?" Slabě se uchetnu, nad očekávaným neúspěchem mého pokusu. "Přemýšlel jsem na jedným chrámem, který jsem kdysi navštívil, no každopádně pojďme se už věnovat pořádnému tréninku." Dodám důraz na druhou část věty, abych naznačil že víc k tomu ze mně aktuálně nedostane. ""Takže jsme říkali rozcvička. Začneme,...mno třeba...tím co jsme posledně trénovali, tedy Double team." Frogadier jen lehce kývne hlavou, abych vysvětlil jak tentokrát budeme procvičovat. "No nebudeme to dělat nijak složitě." řeknu a zaběhnu pro basketbalový míč. "Ty se budeš pohybovat a já se tě budu snažit trefit. To, ale není vše. Po každém hodu, zaběhneš pro míč, zastavíš a hodíš mi ho zpátky. Tím, že budeš muset takto pravidelně zastavovat a znovu se rozbíhat bys měla zkrátit rychlost, kterou potřebuješ pro to, aby se za tebou vytvořil dvojník." Vysvětlím, zatímco jednou rukou dribluji. Následně ji nechám pořádně rozběhnout a chvíli poté co se vytvoří za ní dvojník, tak poprvé hodím. Mířím na originál a už hned ze začátku si solidně předsadím, jelikož je mi jasné, že díky její rychlosti, kterou aktuálně má to bez předsazení nebude možné ji trefit. První střela proleté mezi ní a jejím dvojníkem. Frogadier se o již o pár metrů dál otočí a doběhne k míči, který mi hodí. Následně se znovu rozběhne a já neváhám a hned jak se mi míč octne v rukou ho pošlu opět zpátky na Frogadier. Tentokrát díky tomu, že ještě nestihla nabrat svou maximální rychlost jí míč proletí kousek před obličejem.  "Skoro jsem se trefil." řeknu a lehce kývnu, když mi Frogadier vrátí opět míč. jak se nakonec ukázalo jednalo se o můj nejlepší pokus, jelikož se má střela již ani nejdou nepřiblíží k pravé Frogadier tak blízko jako tentokrát. Zvlášťě, když pak po pár minutách začne složitěji kličkovat, aby pro ni měl trénink větší vypovídající hodnotu. Protože je sice pěkné, že dosáhne vysoké rychlosti, ale pokud v dané rychlosti nezváldne dostatečně manévrovat, tak je pro ni rychlost spíš kontaproduktivní. Takto pokračujeme patnást minut než tento trénink stopnu a přesuneme se k dalšímu útoku. "takže teď Water pulse a Smack Down." řeknu zamyšleně, jelikož jsem si stále nebyl jistý jak dané útoky potrénovat. "Dobře, asi to vím co budeme trénovat, tedy jak." Odmlčím se na chvíli, během čehož pokývu souhlasně hlavou a pak pokračuji. "U Smack Downu se soustředíme na přesnost s tím, že ti budeme měnit pozici. A co se týče Water pulsu, tak u něj budeme zkoušet tě naučit rotaci." Frogadier trochu překvapeně zamrká a nakloní hlavu na stranu. "Rotaci?" "Ano rotaci, jde vlastně o to, že dál pulsu vlastní rotaci, dostatek sil na to, aby se mohl otáčet kolem své osy a díky tomu dojde k zakřivení osy. Takže pokud to zvládneš měla bys být schopná trefit puls za překážky, za roh a tak." "Wau, to zní fakt dobře." řekne Frogadier nadšeně. "To ano, ale bude to docela těžké na naučení. Každopádně prvně bych začal s Smack Downem. řeknu a začnu připravovat naši cvičnou plochu. Věc, kterou mi Frogadier mohla srážet na zem a poté několik různě velkých ploch, na kterých bude nakonec Frogadier při svém útoku stát. První začne na nízké lavičce, pak přejde na židly, která díky své menší váze, tak pomalu začíná být nutné vyvažovat své pohyby. Obě dvě tyto části zvládne bez problému a tak je ani vícekrát neopakujeme, jelikož by to bylo zbytečné.

148 Slaanesh Slaanesh | 14. července 2018 v 16:12 | Reagovat

[147]:Pak se už ale začneme dostávat k zajímavější fázi, jelikož Frogadier vyleze na opěrátko židlo, kde musí vyvažovat své tělo jenom proto, aby zůstala na místě. Frogadier chvíli jen tak stojí a zvyká si na ten malí prostor a pak provede útok. Ten ji ovšem stojí rovnováhu a tak notnou chvíli po útoku hledá zpátky svou ztracenou rovnováhu, na druhou stranu se jí podaří udržet na opěrce a to je samo o sobě dostatečný úspěch v mích očích. "Dobře, tady si to ještě chvíli zopakujeme, než překročíme k menší ploše."  řeknu a poté co Frogadier získá zpátky ztracenou rovnováhu, ji vyzvu k dalšímu pokusu. Ten dopadne podobně, očividně se pro Frogadier jedná o docela obtížný trénink. Což potvrdí i následující pokusy, kdy se nakonec na menší plochu ani nepřesuneme. "To by pro teď Frogadier stačilo. Dáme si chvilku přestávku něco pojíme a pak budeme pokračovat v tréninku."
Jak řeknu, tak taky uděláme a tak se přesuneme na okraj haly kde pojíme. Frogadier dostane speciální granule a sodu a já jenom sodu, jelikož ještě nemám hlad. "Co máš v plánu dělat?" zeptá se mně Frogadier. "Předpokládám, že nemyslíš teď, no v nejbližší době plánuji výlet do Sinnohu. S největší pravděpodobností tam budu nějakou chvíli prohledávat jeskyně." Frogadier přikývne a pak se zeptá. "Budeš tam hledat něco konkrétního?" Slabě se zasměji a řeknu. "A víš, že budu? Nebude to ani tak věc, jako spíš cesta co budu hledat. Už docela dlouho jsem to tam chtěl navštívit, ale nějak jsem se pro to nikdy nedokázal rozhodnout." řeknu a slabě se pod maskou usměji. "No pojďme pokračovat ještě máme dneska spoustu věcí na práci. K Poslední části naší rocvičky si vezmu volejbalový míč a židli, za kterou budeme házet naše rotující míče. "Podívej v principu se jedná o docela jednoduchou věc."
řeknu a položím si míč na dlaň před Frogadier, "když dáš kulatému předmětu rotaci, tak se začne pochopitelně točit." řeknu a názorně míč roztočím a nechávám ho točit na otevřené dlani. "Jak můžeš vidět dělá takové malé kruhy, vždy směřující na jednu stranu. To na kterou stranu ty kruhy budou záleží na směru, který míči dáš." když domluvím, tak si míč dám do druhé ruky a roztočím jej na druhou stranu pro názornější ukázku. "Tohle je důležité, protože v závislosti jakou rotaci útoku dáš, tak na tu stranu ti zahne. Takže pokud bys dala pulsu špatnou rotaci, tak se ti stočí ještě víc na stranu místo k cíli." Vysvětlím a následně míč hodím. Ten letí zprava kolem židle, kde se následně stočí a dopadne přesně za židli, tam při odrazu ztratí většinu, ze své rotace a odkutálí se bokem pryč. "Takhle by to pak mělo nějak vypadat." řeknu a podívám se na překvapenou Frogadier. "Wau, kde ses to naučil?" "Co tohle, ale vždyť to skoro nic není." "Ale vždyť jsem ani neviděla, že bys to nějak roztočil, nebo tak." Slabě se uchechtnu. "Ale opravdu to nic není. Prostě jen takový malí pohyb." řeknu a rukou předvedu pohyb, kterým jsem dal míči rotaci. "No zkus to sama uvidíme, jak ti to půjde." řeknu a rozejdu se pro svůj míč, jelikož mám pocit, že jej ještě budu potřebovat k vysvětlování. Při prvním pokusu pulse letí absolutně bokem. Sice tam zaregistruji malou změnu směrou vlivem rotace, ale vzhledem k rychlosti pulsu se jedná o skoro zanedbatelnou změnu. "Vidíš, vůbec to není tak jednoduché jak jsi říkal." Zvednu míč a několikrát s ním zadribluji. "Tvůj puls má daleko vyšší rychlost než míč, který hážu já a tak mu musíš dát odpovídající rychlost rotaci." řeknu a znovu hodím míč, tentokrát ovšem s maximální rotací, kterou se mi do něj podaří vložit. Míč letí sotva metr rovně, než rotace porazí sílu, která míč tlačí vpřed a strhne jej na bok. "Asi nějakou takovou rotaci budeš potřebovat do svého pulsu vložit na to, aby napodobila ten můj první pokus." řeknu a opět vyrazím pro svůj míč, kterému se skoro podařilo kolem mně udělat kolečko. Frogadier zatím pokračuje v tréninku, občas se jí povede nějaký lepší kousek, většinou však ne. "Nemusíš hned zkoušet tak velké zahnutí. Stačí vyzkoušet i menší. Protivníka, který to nečeká může i menší rotace. Většina lidí co vím, tak zhruba odhaduje kam míč poletí hned ze začátku a tak, když v polovině se trochu změní trajektorie, tak musí nečekaně reagovat a to ti dává výhodu." řeknu a pomalím driblingem dorazím k Frogadier. "Prvně zkus tohle." řeknu a následně opět hodím míč. Tentokrát proletí vedle židla a dopadne za ni. "Nejdená se o tak obtížný úkol a lépe se tak naučíš základy. Poté pak můžeme přejít k nějakým těžším úkolům." řeknu a sleduji, jak se Frogadier povede. Teď se jí povede víc pokusů, ale i tak se jedná o maximálně polovinu pokusů, které provede.
"Dobře, tohle by prozatím stačilo, ještě se k tomu když tak v budoucnu vrátíme a nebo si třeba zahrajeme volejbal. Teď už čas začít s tréninkem nového útoku." řeknu a slabě se usměji.

149 Slaanesh Slaanesh | 14. července 2018 v 16:13 | Reagovat

[148]:"Tak, říkali jsme Quick Attack, že budeme dneska trénovat. Jedná se o docela jednoduchý útok. Zvláště když už umíš Double team, by pro tebe neměl představovat problém." Začnu, abych Frogadier nabudil po dvou ne tak procvičování. "Ke cvičení budeme zatím využívat jenom tento boxovací pytel. Jak sama tušíš, bude tvým cílem co nejrychleji útočit za sebou." odmlčím se na chvíli a pokračuji. "To znamená, že ze začátku budeme trénovat pouze rychlost tvých rukou, jelikož  zbytek těl abys měla mít už dostatečně rychlé díky Double teamu. Můžeme začít?" zeptám se a následně se přesunu za boxovací pytel a svou vahou pomáhám v udržování jeho stability, zatímco do něj Frogadier buší. Frogadier si sama vytvoří svůj rytmus, kdy půl minuty co nejrychleji a nejsilněji buší a následně dvacet sekund odpočívá, nečež začne zase boxovat. Stejně jako já, tak i Frogadier v duchu počítá údery, které se jí podaří zasadit během stále stejného časového úseku. U desátého kolečka zaznamenám další náraz navíc. Pod maskou se usměji a následně zavřu oči a opřu se hrudí o pytel, abych lépe vnímal nárazy, jelikož čekám, že brzo nebudu schopný moc dobře pozorovat jak rychle Frogadier boxuje. Zato u otřesů to bude přesnější. Ještě nějakou chvíli zůstává Frogadier na stejném množství ran, než se začne stabilně navyšovat.
Dvě, pět, devět, dvanást,... V duchu dál počítám, stále znovu, než jsem s číslem, které mi vychází spokojený. "Výborně Frogadier. Chvilku si dej pauzu. Než připravím další fázi." řeknu a odejdu pro kuželi. Cestou nepospíchám, aby se Frogadier pořádně vydýchala a nabrala aspoň trochu sil na další pokračování tréninku.
Když se o pár minut později vrátím společně tuctem kuželů, tak už Frogadier vypadá v pořádku a připravená pokračovat.
"Teď přistoupíme k druhé fázi. Musíš zkoordinovat pohyb těla. Zatím jsi v obou případech používala primárně nějakou část a druhá plnila jen podpůrnou funkci. V případě správného provedení útoku musí být použito celé tělo naplno. Protože ne jenom, že musíš vícekrát zaútočit, ale hlavně se musíš i vícekrát stáhnout, aby tvůj protivník nemohl opětovat tvůj útok. A proto ve druhé fázi tréninku budeš muset před každým úderem oběhnout jeden kužel. Samozřejmě jelikož se jedná o útok, nezáleží jen na rychlosti úderu, ale taky na síle či jeho přesnosti." během řeči umistuji na zem kuželi v různých vzdáleností. "prvně se drž pouze jednoho kuželu, jakmile se budeš cítit začni obíhat kolem ostatních." řeknu a následně vyjdu z kruhu, abych mohl lépe sledovat její počínání. Jelikož teď nezáleží tak moc na množství útoků, jako spíš na tom jak jsou provedeny. Frogadier si prvně provede několik zkusných úderů, přičemž se pokaždé vrátí ke kuželi a znovu udeří. "Dobře, připravena?" Frogadier přikývne a následně se do tréninku vrhne s plnou vervou. Úder, úskok vzad a znovu. Podruhé, potřetí po čtvrté. Frogadier se na chvíli zastaví, aby se vydýchala. "je to podstatně těžší." Lehce přikývnu. "Přesto ti to jde skvěle. Zatím se ti daří při této rychlosti držet správný styl úderů, věřím, že ještě chvíli a už ti to půjde perfektně." pokusím se ji povzbudit. "Jak jsme trénovali rotaci, tak jsi říkal, že bychom někdy mohli zahrát volejbal, hrával jsi ho?" zeptá se Frogadier, aby nějak naplnila čas, který potřebuje na odpočinek. "No hrával. Teda nikdy to nebylo nijak oficiálně, prostě se sešla parta děcek, někdo vzal míč a šlo se na hřiště." Odmlčím se a zadívám se do minulosti. "První měsíc co jsme tam chodili, jsme síť pouze přehazovali. Nedokázali jsme tehdy míč pořádně trefit a tak jsme mísko klasického podání míč vzali do obou rukou a hodili přes síť a pak už jsme se snažili hrát normálně. Asi po tom měsíci si toho všiml nějaký dospělí a řekl si, že nám s tím trochu pomůže. On nás naučil správně podávat a začal nás taky učit rotaci. Tehdy mi to šlo ještě hůř než teď tobě. Nedokázal jsem provést ani sebemenší změnu směru. Míč vždy letěl přesně tím směrem, kterým jsem ho poslal. Takto ovládat rotaci jsem se naučil, až později. Myslím, že to bylo tak rok, možná dva roky než jsem se tě od profesora dostal." odmlčím se a podívám se na Frogadier, jestli má nějakou další otázku. "Jak dlouho ti to trvalo než ses to naučil?" "Mně? Pokud bych bral i ty začátky, tak 4 roky? Asi. Pokud bych bral pouze ten časový úsek, kdy jsem se to podstivě učil, tak se jednalo o půl rok." "Opravdu, tak to ti trvalo fakt dlouho než ses to naučil." Přikývnu a slabě se zasměji, očividně jsi víc talentovanější než já, když jsi byla schopná po jednom odpoledni pochopit základy." "Třeba to bude tím, že mám schopného učitele." Odpoví bez zaváhání Frogadier a já se nad tím opět jenom zasměji. "Ano třeba. Budeme pokračovat? Přece jenom už nám toho moc nezbývá. A když tak potom můžeme pokračovat v rozhovoru." Navrhnu, jelikož Frogadier už vypadá odpočatá. "Dobře." přitaká a opět se začne pohybovat. Provede dva výpady, kdy se vrátí k prvnímu kuželu a pak už začne dělat kolem pytle kolečko. Spokojeně se usmívám pod maskou a pomalu ji následuji v trochu větším kruhu. Po prvním kruhu přikývnu a sám se zastavím, zatímco Frogadier nechám ještě chvíli pokračovat. Přesněji dvě kolečka. "Tak to by pro dnešek stačilo." "Ještě chvíli bych vydržela." řekne Frogadier, i když v hlase ji slyším, že ji konec nijak nevadí. "Oh, vážně, tak to bychom si mohli trochu zapinkat s míčem, ne?"

Frogadier: Speciální granule 1x + soda
Já: soda

150 [A] Enwy [A] Enwy | 17. července 2018 v 17:41 | Reagovat

[147]:[148]:[149]: //Prosím, drž se bodu výše.
Frogadier se rychlý útok naučila.
Frogadier - 5 levelů, 14% sehranosti (2% spec. granule, 1% soda), 1% lásky

151 Slaanesh Slaanesh | 1. srpna 2018 v 20:05 | Reagovat

Frogadier
rozcvička
Bitvy byli za rohem a tak jsem se s Frogadier rozhodl ještě, pro jeden trénink. Nebo spíše rozcvičku, jelikož jsem to dneska neplánoval nějak přehánět. "Ahoj Frogi." pozdravím, ji jak se objeví. "Jak se cítíš?" zeptám se poté co mi opětuje pozdra. "Jo dobře, jenom bych se chtěla trochu rozhýbat. A ty?" nakloním hlavu na stranu a zamyslím se. "Divně," řeknu a sáhnu do batohu a vytáhnu list novin. "kvli tomuto." řeknu a následně jí podám list. "Ale, jsi slavný. Že by z toho jsi nervozní?" zasměje se Frogadier. "já prostě nejsem na takovéto věci. Zvláště, když musím jednat s lidmi a tak. Je, to... no nejsem v tom dobrý prostě." Frogadier přiskočí a zamává mi papírem před očima. "Neboj to napravíme, trochu ti upravíme účes, vyměníme masku. A zbavíme tě toho tvého ostychu z komunikace a uvidíš, že si to budeš užívat." O krok couvnu a skepticky se na ni podívám. "No, jasně. A nechceš rovnou, abych chodil bez masky?" zeptám se ironicky. "Samozřejmně, že ne. Ztratil bys pak to svoje kouzlo." odpoví se smíchem Frogadier. Jen nad tím protočím oči, jelikož mi je jasné, že je to vtip. Stejně jako všichni mí pokémoni ví, že své masky bych se jen tak dobrovolně nevzdal. A to i kdyby do mně hučeli všichni moji pokémoni. "Říkalas, že se potřebuješ trochu rozhýbat, že?" nadhodím téma, než stihne Frogadier pokračovat. "jo, jasně takže budeme trénovat něco nového?" Nesouhlasně zavrtím hlavou. "Dneska ne. Dneska budeme jenom procvičovat stávající útoky. A opět vyzkoušíme trochu potrénovat rotaci." Až poslední věta, zabrání Frogadier pokračovat v provokací, a tak jen přikývne a soustředě přikývne. "Ale začneme klasicky rozcvičkou, přece jenom bylo by špatné, kdybychom si natáhli nějaký sval. Frogadier přikývne a následně začne přecvičovat. Jelikož už přece jenom uběhla chvilka před mou poslední rozcvičkou, tak se několikrát ozve zapraskání, jak se tělo dostává do správného stavu. "Au, to nebyl zrovna dvakrát příjemný zvuk." řeknu, když mi naposled křupne v zádech. "Tak aspoň je už nemáš tak ztuhlá, ne?" Zeptá se Frogadier, která od pohledu vypadá čilejší než já. "Jo,...aspoň něco pozitivního." řeknu a pomalu se narovnám. "Tak pojď, ještě se trochu proběhneme a pak už to bude jenom na mně, to zvládneš." řekne Frogadier a rozběhne se na druhou stranu haly. Jen si povzdechnu a klusem běžím za ní. Frogadier se v polovině haly otočí, aby se ujistila, že jsem se skutečně rozběhl a pak "trochu" přidá. Takže, když já běžím zpátky, tak Frogadier mně již potřetí míjí. Doběhnu na místo startu a rovnou vyrazím do skladiště, abych si tam vzal míč, se kterým budeme cvičit.
"Tak začneme rovnou rotací. Tentokrát ovšem budeme používat míč, abych ti jej mohl posílat zpátky." Frogadier souhlasně přikývne a obratně chytne moji první přihrávku, která se moc netočí. "Začneme pěkně postupně, zkus mi to posílat podobně jako já tobě." řeknu a následně chytnu míč. "No tohle ti jde. Taková ta lehká rotace, co tohle?" zeptám se a tentokrát pošlu míč, po vydilně zakřivené trajektorii. I tohle se Frogadier podaří napodobit a pak se dostaneme k části, která jí už tak dobře nejde. Rovná trajektorie se zakřivením u konce. Než se jí to poprvé povede, tak celých deset minut pobíhám po hale, jak se snažím dohnat míč, který nezatočil správně. "Tak vidíš, že se ti to povedlo, dej tomu jenom čas, trochu tréninku, přidáme rukavice a uvidíš jak budeš připravená na volejbalový zápas." řeknu, jelikož nedokážu odolat tomuto popíchnutí. "Budeme ještě pokračovat?" zeptám se Frogadier, ta jen zavrtí hlavou a dodá. "Myslím, že to pro dnešek stačilo."

152 [A] Enwy [A] Enwy | 3. srpna 2018 v 15:46 | Reagovat

[151]: Frogadier se rozcvičila.
Frogadier - 1 level, 3% sehranosti

153 Enwy Enwy | 6. srpna 2018 v 21:55 | Reagovat

1. První část tréninku: Ribombee (Chibi), Eevee
2. Ribombee učí Eevee základy koordinace pohybu a výdrže
3. Mám tým plný dětí. Abych byla zodpovědná matka a zajistila svým dětem dobrou budoucnost, tréninky jsou hold potřebné. Zamířila jsem společně s Ribombeem na rameni do tréninkové haly. Učitel a kouč Chibi ještě nebyl předem informován o tom, co se bude dít a tak jsem odhadovala, že to pro něj bude prvotní šok. Našla jsem si hezké místo, jelikož od ranních do odpoledních hodin byli trenéři většinou venku. Místo bylo dost velké pro dostatečné skotačení a podobně.
Ribombee vypadal jako orientační víla, kterou jsem vždycky chtěla mít. Jakmile jsme došli na místo, vzlétl a za sebou zanechával blyštivé lesklé třpytky, které padaly z jeho křídel. "Dneska bude dětský den, druhý a neoficiální," oznámila jsem a Chibi nechápavě vykulil oči. Skrz jeho brýle to vypadalo dvakrát tak neobvykle. "Mám u sebe Eevee, myslím, že by jí trocha tréninku neměla ublížit. Pokud si pamatuji správně, Eevee už na průběh tréninku koukala, takže by už základy tak nějak znát měla," zasmála jsem se a Chibi zhrozeně pochopil.
"Prosím, neříkej mi, že budu učitel jednoho uřvaného dítěte. Garlan a Raviel dohromady se dítěti ani nevyrovnají..." vydechl a poplašeně vycouvl. "S dětmi to neumím. Klidně se naučím i další útok, jenom nevyvolávej žádné uřvané děti," zopakoval, aby bylo jasno, že s dětmi jednat nebude. Pobaveně jeho reakcí jsem pokývala hlavou. "To jsem si myslela. Já tu budu taky, takže nemusíš mít zbytečné starosti. Kdyby se něco nevedlo, v záloze je Charizard, vždycky určitě někoho rád vystraší," uklidnila jsem víláka. Ve skutečnosti jsem doufala, že Garlandolf nebude třeba. Měla starosti, že Charizard bude vyžadovat dalšího tréninku a to nebylo zrovna ideální vzhledem k tomu, co všechno prožil na festivalu.
Ribombee si povzdechl a konečně vzdal svůj marný odpor. Vyhodila jsem pokéball s Eevee do vzduchu. "Let's shine!" zvolala jsem. Eevee na mě mrkla a usmála se. Odkašlala jsem si. "Zopakuji to, co jsem už říkala Chibimu. Dneska projdeš těžkým testem síly, odvahy a tak dále, jak se ve filmech říká," usmála jsem se.
Eevee přiběhla a začala se mi lísat k noze. Nasucho jsem polkla a odolala tomu se s ní celý trénink mazlit. Vlastně... "Eevee, pokud si mě chytíš, můžeš se pomazlit!" zvolala jsem a v tu ránu se rozeběhla. Cítila jsem, jak mi těžknou nohy, jelikož jsem dlouho neběhala. Ribombee poletoval ve vzduchu na stejném místě a rozhodl se, že bude sledovat doteky, jelikož se z této aktivity vyklubala hra na honěnou. Eevee se ze začátku smála, ale pak zjistila, že to beru opravdu vážně. Nasadila vážný výraz a dala do svého běhu vše. Strategicky jsem měnila směry běhu, jelikož jsem očekávala, že Eevee v tomto ohledu tolik pohyblivá ještě nebude. Co ale na pohyblivosti chybělo bylo nahrazeno neochvějnou houževnatostí. Jednoduše nešla unavit! Pořádně si rozcvičila své drobné svaly.
Nakonec jsem klesla na kolena, padla tváří dolů a předstírala mrtvou. Zavřela jsem oči a vyplázla jazyk. Eevee ke mně přiběhla, přitulila se, ale když zjistila, že na její pohyby nereaguji, začala panikařit. "Chi-... Ri-...!" volala na vílího pokémona a přiběhla k němu. Horlivě skákala. "Máma je mrtvá!" vyjekla panicky. Ribombee starostlivě přiletěl blíže a pohladil jí po hlavě. "Nepanikař. Jako první se musíme ujistit, zda je opravdu mrtvá. Jsi si jistá, Eevee?" zeptal se a už spolu pospíchali k trenérce na zemi. Eevee se zamyslela a pak přikývla. "Jsem! Je mrtvá!" potvrdila.
Hned, jakmile se Eevee dostala do mé blízkosti, prudce jsem vstala a bafla ji. Pokémon kupodivu nebyl vyděšený, jen uskočil překvapením a strnul v jednom pohybu až mi připomínala Starly. "Překvapení! Oživla jsem!" zasmála jsem se a posadila se.
"Enwy, myslím, že jsi mě vyděsila víc, než Eevee," povzdechl si Ribombee a také se posadil. Chvilku jsme tak seděli až jsem nakonec promluvila. "Pojďme si zaposilovat!" zvolala jsem.
Ribombee se znovu zatvářil ztrápeně. Nakonec využil svého postavení. "Hmm, já budu kouč, budu vám měřit čas a počítat!" rozhodl se a tím pádem se vyvlékl z toho, že by musel posilovat.
Na Eevee jsem si přichystala trochu jiné cvičení na posilování. "Eevee, pojď sem, podej mi přední packy," řekla jsem a Eevee poslechla. Dobrovolně mi packy podala a já ji zvedla do vzduchu. Eevee překvapeně vypískla, když se ocitla jen na zadních nohách. "Neboj, držím tě. Zkus chodit," pobídla jsem pokémona. Eevee vypadala vyděšeně, ale překonala svůj strach a opravdu se jí povedlo udělat pár kroků. Pustila jsem ji, aby si odpočinula. S Ribombeem jsme začali tleskat a když si to Eevee uvědomila, zatvářila se pyšně na sebe samotnou.
"Máma, znovu!" zavolala. Pobaveně jsem ji zase vzala za packy a tentokrát se vyhoupla na zadní sama. Udělala pár kroků a ve snažení vyplázla jazyk, což vypadalo velmi vtipně. Udělala pár kroků a pak jsem ji pustila. Eevee hned skočila na čtyři a zasmála se.
"Mama, nemůžeš mě tak pouštět," řekla. Usmála jsem se a pomazlila se s ní. "Zkus se vyhoupnout sama. Už víš, jaké to je, že?" pobídla jsem ji. Eevee přikývla a vyskočila. Na zadních nemohla držet tak dobrý balanc a pak málem přepadla dozadu. Cítila jsem se jako matka, která učí své dítě chůze. Včas jsem Eevee chytila, aby nepřepadla na záda. "Pomalu. Snaž se zaměřit na své zadní packy," řekla jsem a pak poplácala její bříško. "Tohle by mělo být zpevněné jako prkno," dodala jsem ještě a ustoupila, abych dala Eevee prostor. Eevee přikývla a pomalu se zvedla. Držela na zadních jen chvilku, ale rozhodně zatím nejdelší chvilku, kterou dneska zažila. "Skvěle! To bylo dobré!" zasmála jsem se. Eevee zavrtěla ocáskem a už se mi zase lísala k ruce.
"Abys vyrostla, musíš často cvičit své svaly a dostatečně jíst," řekla jsem a vyhrabala z batohu lano. Ujistila jsem se, že nepraskne a popadla jeden konec. "Zahrajeme si přetahovanou. Eevee a Ribombee, jelikož jste přibližně velikostně stejní," řekla jsem a podala Chibimu jeden konec. Eevee se zakousla do toho druhého.
"Víš to jistě? Víš, sice jsme stejně velicí, ale určitě jsem silnější, protože jsem starší," řekl Chibi a společně s Eevee natáhli lano. Zasmála jsem se. "To je pravda. Jsi o pár měsíců starší, to znamená, že jsi přibližně snědl o dvě stě patnáct víc marcipánek. Nevadí, zkusme to!" zvolala jsem a natáhla lano na prostředek. Na mávnutí ruky museli pokémoni tahat. Eevee do toho dala veškerou svou sílu. Chibi měl jistou výhodu a to svá křídla. Nemusel používat nohy a i přesto byly síly vyrovnané. Střed lana se ani nepohnul.
"Do toho, Chibi! Do toho, Eevee!" zavolala jsem a oba se zasnažili ještě víc, avšak na výsledku to vůbec neměnilo. Posadila jsem se a sledovala, jak se oba dva snaží. "Nemyslím si, že to má cenu," zasmála jsem se. Ribombee přikývl. Jakmile však polevil v ostražitosti, Eevee prudce škubla a Ribombeemu vyletělo lano z rukou.
"... ale přeci jen, nakonec máme vítěze!" zavolala jsem a pohladila Eevee po hlavě. Chibi věděl, že jsem to udělala schválně a ještě víc se o tom přesvědčil, když jsem se kulišácky zazubila a zvedla palec vzhůru.
Naštěstí Chibi nebyl pokémon, který by vyvolával spory kvůli malichernostem. Pokrčil rameny, byť to neznamenalo, že se vzdal. Jen jako moudrý ustoupil. Eevee výskla a tak jsem ji pohladila po hlavě, načež se přitulila k mé ruce. Ještě jednou jsem odolala tomu ji hladit celou věčnost.
"Teď si dáme nějaký těžší trénink. Oba poslouchejte," řekla jsem. "Chibi, bude třeba tvého vílího větru. Eevee, ty poběžíš proti toum útoku. Lano položím sem," řekla jsem a přesunula lano na místo čáry v tréninkové hale. "Eevee vyhrává tak, že se dostane až k Chibimu. Ribombee vyhrává, pokud Eevee útokem úspěšně přetlačí přes tuto fiktivní čáru, lano," vysvětlovala jsem a pak pohlédla na oba dva. "Tak... rozumíme si?" ujišťovala jsem se.
Oba pokémoni přikývli. Eevee se od čáry postavila přibližně metr a půl, stejnou vzdálenost pak od Chibiho. Na krátký povel víla přitáhla křídla k tělu a vyslala pravidelný vílí vítr. Eevee se rozčechral kožíšek a přivřela oči, jak ji vítr zasáhl. "Dobrá... jdeme na to!" zvolala jsem. Chibi zjišťoval, jak dlouho bude Eevee trvat, než nespadne. Když se tak nestalo, vítr zesílil a Eevee o krok ustoupila. Přikrčila se a odolávala odporu. Když si na něj zvykla, o jeden krok zase přistoupila. A pak o další. To už ale Chibi zesílil vítr na plnou sílu a Eevee se odlepila od země. S vypísknutím letěla za čáru.
Včas jsem vyběhla, abych ji chytila do náruče. Svalila jsem se s ní na zem. "Eevee, všechno v pořádku?" zjišťovala jsem. Drobný pokémon vykoukl z mé náruče a mé srdíčko to neuneslo. Svalila jsem ji na břicho, ještě v náruči a začala ji lechtat. Pak jsem zvedla ruce. "Ribombee vyhrál!" zvolala jsem. Eevee se na něj podívala a usmála se, jako kdyby mu tiše gratulovala.
"Další aktivita! Už jsme si odpočinuli od běhu, takže je na čase ho zase zahájit!" zasmála jsem se a postavila se za čáru. "Dáme si závod, prozatím jen na rozběhanou. Chibi, měl by sis protáhnout křídla," navrhla jsem, naprosto bez žádného skrytého podnětu. Ribombee to zjevně tak ale pochopil a připojil se k nám na čáru. Vyběhla jsem jako první a Eevee mě hned následovala. Chibi poletoval a nevypadal, že by ho to nijak unavovalo. Proběhli jsme celou plochu tréninkové haly a pak ještě jedno. Eevee stále bedlivě sledovala, kam šlapu a pokoušela se držet krok.
"To bylo dobré! Poďme si teď dát skutečný závod," zazubila jsem se a Eevee přikývla. Připravili jsme se na start a jakmile jsem zaječela, rozeběhli jsme se. Chibi poletoval a v klídku sledoval, jak se potíme a oddechujeme.
"Kam vůbec jdeme?" zeptal se.
"Na výlet!" To už jsem vybíhala ven z haly.

154 [A] Drobeček [A] Drobeček | 7. srpna 2018 v 8:17 | Reagovat

[153]: Oba pokemoni se protáhli.

Ribombee +2 levely, +5% sehranosti
Eevee +4 levely, +6% sehranosti

155 Slaanesh Slaanesh | 18. září 2018 v 17:03 | Reagovat

Mimikyu
trénink +učení Painsplit
Pomalu dojdeme s Mimikyu na cvičiště. "Tak tady budeme dneska trénovat." řeknu a podívám se na Mimikyu, ta jen souhlasně přikývne a mlčky čeká, až řeknu něco dalšího. "Takže zkus mi předvést co si myslíš, že umíš." Mimikyu se na mně nechápavě podívá a po chvíli skloní hlavu a řekne. "Nevím." "Promiň, promiň. Vezmeme to znovu a společně jo? Si projdeme nějaké základní věci." Dodám rychle po její odpovědi, jelikož si neuvědomím, že první trénink s pokémonem, který se vylíhl z vajíčka musím vzít úplně jináč než tréninky s ostatními. "Ták, začneme třeba s tímhle." řeknu a přesunu se k lavičce. "Začneme s tréninkem rovnováhy. To je věc, se kterou věřím nebudeš mít potíže, ale může se ukázat jako velice užitečná." Mimikyu přikývne a podívá se na lavičku. "Není to na mně moc široké?" zeptá se a stočí pohled na mně. "Jistě, ale když ji otočíme?" řeknu a následně lavičku přetočím naruby, takže na vrchu je podstatně užší dřevo, které zajišťuje dostatečnou stabilitu pro kovové nohy na koncích lavičky. "Tak teď už by to pro tebe mohlo být dost úzké, aby to pro tebe znamenalo, že se musíš soustředit na udržení rovnováhy." Sám se postavím na dřevo a bez problému jej přejdu na druhou stranu. "Tak a teď, ty Mimikyu." řeknu a rukou jí ukážu na lávku. Mimikyu přikývne a vyleze nahoru. Jak jsem předpokládal, tak tohle se jí povede bez problémů. "Výborně Yukiko, tohle ti jde výborně, tak to trochu ztížíme." A opět lavičku otočím na bok, takže teď vzniklá lávka má sotva dva centimetry šířku. "Tak uvidíme, jak ti půjde toto." řeknu a opět vylezu sám na lávku a vyrazím na druhou stranu, tentokrát se během jejího přecházení zapotácím, ale podaří se mi to ustát a dojít až na konec bez pádu. "No, tohle je už podstatně těžší, takže jestli se na to necítíš, tak to nemusíš dělat." řeknu a dojdu k Mimikyu. "Zkusím to." řekne a vyleze na lávku. Hned je mi jasné, že ona to napoprvé nezvládne, jelikož měla problémy se na lávku jen postavit. Mimikyu udělá prvních pár váhavých kroků a skutečně začne padat. "Neboj jistím tě." řeknu, když ji zachytím a pomůžu jí získat zpátky rovnováhu.
S opakovanými pády se dostaneme zhruba do třetiny lávky, kdy se rozhodnu to trochu změnit. "Víš, co Yukiko? Podejmi ruku, pomůžu ti než si na to zvykneš." řeknu a natáhnu k ní ruku, Mimikyu se na ni podívá a po krátkém přemýšlení, zpod masky vyjede její mlžný pařátek a zachytí se mé ruky. Trochu překvapeně zamrkám, jelikož toto bylo poprvé co jsem ji držel za pařátek ve svých rukavicích a přesto jako by to její mlžnou rukou od mé nijak neizolovaly. "Tak začněme." řeknu a Mimikyu se vydá dopředu. Po pár krocích se Mimikyu opět zapotácí, ale tentokrát to díky opoře mé ruky zvládne ustát. Těchto jejích škobrtnutí, se opakují ještě další tři než se nám podaří se dostat na konec lávky. "Výborně to nebylo špatné, teď zase zpátky, dobře Yukiko?" řeknu a povzbudivě se na Mimikyu podívám. Ta souhlasně přikývne a následně se pomalu rozejde zpátky. Tentokrát se jí podaří přejít jen s jedním škobrtnutím. "Jde ti to." řeknu a podívám se na Mimikyu, jestli nějak zareaguje. "Ale jen protože mně držíš." Přikývnu a odpovím. "Jistě, poskytuji ti podporu než si na to zvykneš. Ale sama uvidíš, že za chvilku budeš schopna po lávce sama i běhat." Mimikyu se na mně jen chvilku mlčky dívá a pak se znovu rozejde dopředu, tentokrát o trochu rychleji. Ke konci lávky se začne čím dál víc naklánět na stranu a tak zkusí zrychlit, aby ji přešla dřív než spadne. To se ji nakonec podaří a po posledním kroku spadne na mou již připravenou ruku, kterou jí podevřu a pomůžu se dostat zpátky nahoru. "Když ztratíš rovnováhu, tak nezrychluj, jenom tím utvrdíš to, že se ti ji už nepodaří získat zpátky." vysvětlím Mimikyu, ta opět jen přikývne a otočí se na další cestu po lávce.
Po lávce se s Mimikyu procházíme ještě nějakých deset minut. Než se Mimikyu naučí ovládat svou rovnováhu natolik, že už dokáže lávku přeběhnout bez škobrtnutí, přesto i když osobně je mi jasné, že už mou oporu nepotřebuje, tak ji využívá a stále mně drží za ruku. "Vidíš, už ti to jde skvěle, takže zkusíš to teď bez mé pomoci?" zeptám se a Mimikyu se podívá na mou ruku a zamyslí se. Chvíli je potichu a pak zavrtí hlavou. "Spolu." řekne svým neutrálním hlasem a podívá se na mně, jestli proti tomu něco mám. "Tak aspoň jeden pokus, neboj stále budu nablízku, aby ses mně mohla případně chytit. Jsem si jistý, že to nebudeš potřebovat, že už to zvládneš i beze mně. Zkusíš to aspoň jednou?" Mimikyu se opět zamyslí a tentokrát přikývne na souhlas. "jednou." souhlasně přikývnu a když se drápek zvedne, tak se pod maskou usměji. Přestože se Mimikyu nechala přesvědčit, aby to zkusila sama, tak očividně si v tom nevěřila, nebo možná si myslela, že bych se mohl pokusit ruku schovat, aby dál pokračovala sama a tak pařátek zůstal jen pár centimetrů nad mou dlaní. Mimikyu přejde lávku bez problémů, přesně jak jsem tušil zvládla to bez sebemenšího problému.
Mimikyu se poté otočí a proti mému očekávání se opět chytne mé ruky a ještě několikrát se projde po lávce. "Výborně Mimikyu, tohle by pro teď stačilo. Tady máš odměnu, za to, že ti to tak pěkně šlo." řeknu a následně ji podám misku s nakrájeným Berry na takovou velikost, aby jej mohla sníst. Zatímco Mimikyu jí první kousky, tak já se vrátím naši provizorní lávku do původního stavu. "Takže co jsem to chtěl dělat dál?" zeptám se sám sebe a zamyšleně se podívám na Mimikyu. "Rovnováhu jsme procvičili, tak že bychom zkusili teď procvičit trochu rychlost a tvoji obratnost?" nadhodím a Mimikyu se na mně mlčky dívá. Když po chvilce nic neřekne, tak se nejistě poškrábu na krku a řeknu. "Naši obratnost?" Polknu a pokusím se získat zpátky trochu svého trenérského sebevědomí. "přece jenom ti to budu ukazovat, jak bys to správně měla dělat, že ano." Mimikyu přikývne a dál mlčky čekám na to až vysvětlím s čím začneme. "Takže,...prvně se rozběháme a pak si vytvoříme nějakou překážkovou dráhu, dobře?" Další tiché přikývnu. "Takže mně následuj." řeknu a rozběhnu se na druhou stranu, Mimikyu okamžik stojí na místě, ale pak už se za mnou rozběhne a téměř po pár metrech stáhne můj počátečný náskok na polovinu a než doběhneme do poloviny haly, tak už se drží vedle mně. Když dorazím ke stěně, tak využiji toho, že je taky obložená dřevem a využiji ji pro změnu směru. Mimikyu šokovaně zastaví u stěny a chvilku nechápavě se dívá na mně, než se taky otočí a znovu mně začne dohánět. Na druhé straně Mimikyu trochu zpomalí, aby se ocitla dva kroky za mnou a mohla zkontrolovat, jak to dělám a pak to sama zkusit. Pak se ozve jenom. "Au." slabé, bez tónu bolesti, ale i tak na mně zapůsobí natolik, že sám málem spadnu jak se pokusím rychle zastavit. "Yukiko jsi v pořádku?" zeptám se a rychle doběhnu k ní. "Copak se stalo." zeptám se jí starostlivě. "Zkoušela jsem to co ty a nepovedlo se mi to." vysvětlí prostě Mimikyu. "Aha, no pokud bys to chtěla ses naučit, tak až sestavím nějakou překážkovou dráhu, tak ti to můžu ukázat jak na to, ale teď ještě chvilku budeme běhat, jo?" Mimikyu přikývne a tak se opět rozběhneme. Tentokrát pro jistotu běháme v kolečku, aby Mimikyu náhodou to bez mého dozoru nezkusila znovu. Po druhém kolečku já zastavím a nechám Mimikyu uběhnout ještě další dvě, zatímco já jdu nachystat překážkovou dráhu, abychom na ní mohli trénovat naši obratnost. Když Mimikyu doběhá, tak se ke mně připojí a pomůžemi odtáhnout dvě poslední bedny na místo. "Tak dejme tomu, že je to připraveno." řeknu a podívám se na Mimikyu. "takže pojď první si to projdeme a já ti vysvětlím co kde budeme dělat." řeknu a rozejdu se. "Tady doběhneme k tomu a přeskočíme přes to ze země...zde podlezeme...tady budeme přeskakovat z jedné gumy do druhé...tady zase potrénuješ svou rovnováhu...a tady vyzkoušíme tu otočku a poběžíme podobně zpátky... a tady skočíme do prostřed překážky a odtud se odrazíme nahoru." Dovysvětluji Mimikyu překážkovů dráhu, kterou jsem pro nás sestavil. Mimikyu přikývne a zeptá se. "Půjdeš první?" "Jistě názorně ti ukážu jak jsem to myslel." řeknu a následně se rozběhnu k první překážce, vyskočím rukama se zapřu na vrchu a nohy bez škobrtnutí provleču na druhou stranu. "nějak takto bych si to představoval." řeknu a postavím se vedle překážky. Mimikyu přikývne a následně se rozběhne a vyskočí vyskočí, ale jenom do dvou třetin a pak po stěně bedny sklouzne dolů. "Jej, nestalo se ti nic?" zeptám se a po utvrzení, že je v pořádku se podívám na bednu. "Očividně je na tebe zatím ještě příliš velká. No, sundáme dvě patra a pak bys to mohla zvládnout." řeknu zamyšleně a pak jelikož nechci Mimikyu s tímto zatěžovat, tak celou bednu postupně rozložím a následně složím o dvě patra menší. "Tak teď to zkus Yukiko znovu." řeknu a pozorně se podívám jak to provede. Mimikyu se ani nerozběhne a vyskočí. Podaří se jí dosáhnout dostatečné výšky a i se zachytit pařátky, ale pak na nich zůstane vyset ve vzduchu, jelikož nemá kinetickou energii, která by ji dostala přes bednu. "Musíš se rozběhnout." řeknu a sundám ji dolů. "Získáš tím hybnost, která tě pak přesune sama na druhou stranu a tak moc ani nezatížíš své ruky." vysvětlím a znovu předvedu. "Vidíš, jenom se o ruce opřu a tělo se dopředu pohne samo." řeknu, když se dostávám přes bednu. Mimikyu chápavě přikývne a následně to zkusí opět, tentokrát již s rozběhem, vyskočí, zapře se rukama a následně skončí na kraji. Převáží se a překvapeně začne padat k zemi. Překvapeně se vrhnu před, abych ji zachytil a díky tomu sám spadnu na zem, i když se mi podaří chytit Mimikyu, které se tak nic nestane. "Jsi v pořádku?" ozve se nademnou prázný hlas. "Neboj jsem v pořádku. Tak zkusíme to ještě jednou, už jsi to skoro měla, teď sebou zkus trochu švihnout, abys překonala i ten poslední kousek, který ti chybí k tomu přeskoku."

156 Slaanesh Slaanesh | 18. září 2018 v 17:04 | Reagovat

[155]:Navrhnu Mimikyu a následně ji postavím na zem, aby mohla oběhnout překážku a znovu to zkusit. Mimikyu se rozběhne odrazí a skočí, tentokrát se jí podaří získat dostatečnou hybnost, aby překážku celou přeskočila a bezpečně dopadla na druhou stranu.
"Výborně, Yukiko, takhle to bylo výborné. Přesuneme se dál." řeknu a následně se dostanu k podlézání. To zvládne Mimikyu bez problémů, jen se její maska v půli zlomí a následně už krásně prolézá pod dřevem, pod kterým jsem se já musel pomalu plazit po břiše. "Tohle ti očividně nedělá potíže, takže dál jsou pneumatiky." Dojdu k nim a snožmo skočím do první. Sice jsem věděl, že správně by se mělo běžet s každou nohou v jedné řadě pneumatik, ale Mimikyu by něčeho takového nebyla schopna a tak jsem to takto upravil. Následně snožmo přeskáču všechny pneumatiky. "Tak a teď ty Mimikyu." řeknu a sleduji jak se jí povede. Mimikyu obezřetně skočí do první pneumatiky, vyměří si svůj skok a následně skočí přesně do středu druhé. "Výborně Mimikyu, krásně ti to jde, jen tak dál." řeknu ve snaze ji povzbudit. Mimikyu jen přikývne a znovu skočí. A tak svým pomalím tempem přeskáče všechny pneumatiky. "Bylo to dobré, ale až do půjdeme celé, chtělo by to trošku rychleji, v tomto cvičení jde o to, aby se trochu zautomatizovala práce nohou." vysvětlím a pohladím ji. "Tak jdeme dál." dodám a následně se přesuneme k lávce. "Tohle už znáš, opět jenom přejdeme." řeknu a sám lávku přejdu. Rovnou vykročím dál, jelikož jsem počítal s tím, že Mimikyu je hned za mnou na lávce a tak není potřeba na ní čekat nebo ji kontrolovat. Když mně, ale pocit, že je něco špatně, zastaví a donutí se ohlédnout, uvidím Mimikyu stále na začátku lávky. Mimikyu jen trochu zvedne hlavu a zeptá se. "Spolu?" ´Ne, Mimikyu, tohle zvládneš sama, už jsi to přece jednou dokázala, tak není důvod pro to, abych ti s tím pomáhal, ne?´ Pomyslím si, ale na hlas místo toho řeknu jen. "Ale jistě, Yukiko." dojdu k ní, nabídnu jí ruku a následně lávku společně přejdeme. "Dobře a teď přišel čas na to co jsem dělal, když jsme se rozběhávali." řeknu a sednu si k Mimikyu, jelikož tohle jsem chtěl prvně vysvětlit slovně a až pak to předvést, jelikož při příliš pomalém pokusu, by se mi to nepovedlo a jen bych opakoval chybu Mimikyu. "Takže důvodem proč jsem tohle dělal, je že tím ušetřím čas oproti tomu, kdy bych zastavil a následně se opět rozběhl. Jde o takovou změnu směru pohybu. Během celé doby poběžíš rychle a tady, asi tři kroky od zdi trošku zpomalíš. A teď přijde ta složitější část. Uděláš krok odrazíš se a necháš hybnost z běhu, ať za tebe překoná ty dva poslední kroky, ty se zatím natočíš směrem, kterým chceš dál pokračovat. Tady u zdi to bude zpátky, ale můžeš kamkoliv, klidně i nahoru, pokud bys chtěla vyskočit výš, tak by ti to pomoho." Odmlčím se, abych se mohl vrátit k tématu, v myšlenkách. "Takže jak jsem říkal, otočíš se a následně je důležité, aby jsi byla trochu nakloněná dopředu. Dopadneš, necháš se svou hybností napružit a pak jako pružinka vystřelíš a odrazíš se dopředu. Tím, že budeš nakloněná dopředu pro tebe bude intuitivnější co nejrychleji zapojit nohy opět do běhu, díky čemu získáš zpátky svou původní rychlost." zmklnu a chvilku sleduji zamyšlenou Mimikyu, než nakonec přikývne a následně se otočí ke stěně. "Tak zkusím ti to co nejpomaleji ukázat." řeknu a následně se ujmu dělání ukázky. "Tady zpomalíš, tady se odrazíš a pak uděláš toto." řeknu a jak postupně dělám otočku. "Tak teď to zkus ty Mimikyu. Uvidíme jak ti to teď půjde. Ale věřím, že to zvládneš stejně jako lávku." řeknu povzbudivě. Mimikyu se zamyslí a pak ke mně natáhne pařátek. "Stejně jako lávku." pod maskou si odevzdaně povzdechnu. "Stejně jako lávku." přitakám a následně se ji nabídnu svou ruku. "Tak tedy, tři, dva, jedna, běžíme." řeknu a společně se rozběhneme proti zdi. Správně se nám podaří načasovat odrazení, ale když se začneme otáčet, tak nastane problém. Jelikož díky své větší hmotnosti strhnu Mimikyu z jejího směru, což mně rozhodí a samotnému se mi nepodaří potom dokončit odrazení. "Zkusíme to ještě jednou, ale jakmile se začneme otáčet, tak se musíme Yukiko na chvíli pustit. Otočíme se oba dva a pak již se můžeme opět chytit a společně se odrazit." navrhnu a Mimikyu mlčky přikývne. "Dobře, tak tedy znovu." řeknu a přesunu se s Mimikyu trochu dál, abychom se mohli pořádně rozběhnout. „Tři, dva, jedna, teď.“ Odpočítám nám to, abychom se zároveň rozběhli. Tak se i stane a já i Mimikyu společně vyběhneme proti stěně. Jen nepatrně kývnu hlavou, když se máme odrazit, jelikož jsem si byl jistý, že kdybych to chtěl říct, tak skočíme příliš pozdě. Společně vyskočíme a za letu povolím ruku, ve které mám pařátek Mimikyu a zbytek nechám na ní. Ta sice o chvíli později, ale udělá to samé. Oba dva se na místě otočíme a už se opět natahujeme k sobě. Napoprvé pařátek Mimikyu mine mou ruku, ale dřív než se stihneme dokončit odraz, tak Mimikyu mávne pařátkem podruhé a tentokrát mou ruku zachytí. Po dopadu na zem ještě chvilku setrvačností běžíme, než se nám zpomalíme a následně i zastavíme. „To bylo výborné Mimikyu, krásně se nám to povedlo, hned napoprvé.“ Řeknu potěšeně naším úspěchem. „Napodruhé, ne?“ zeptá se Mimikyu svým typickým pohledem, kterému osobně říkám tázaví. „No, ano. Ale napoprvé, co jsme se to zkusili, poté co jsme se domluvili na tom, že se pustíme, když budeme dělat otočku. No, ne?“ zeptám se jí a Mimikyu na to prostě přikývne. „Tak pojďme, půjdeme dokončit průchod touto dráhou a pak si ji ještě dvakrát nebo třikrát proběhneme, dobře? To by pak mohlo pro dnešek stačit.“ Řeknu a začnu se vracet zpátky. „Takže lávku tentokrát zkusíme projít pozpátku, ano? Je to o něco těžší, jelikož se nemůžeš ujišťovat zda držíš správný směr, kam máš dát nohu a bude to hodně záležet na tvé paměti.“ Vysvětlím a následně se ujmu předvádět. Tentokrát se mi to na poprvé nepovede a v půlce lávky spadnu na zem.  Na druhý pokus se mi to, ale už povede. „Tak a teď to zkus ty Yukiko, jak jsi mohla vidět, není to až tak jednoduché, ale přesto věřím, že se ti to podaří zvládnout bez nějakých velkých potíží, jelikož jsi opravdu šikovná.“ Řeknu svou krátkou motivační řeč, před samotným prvním pokusem. Následně se již Mimikyu vydá na svůj první pokus. Ten stejně jako můj nedopadne dobře a tak to s Mimikyu zkoušíme znovu. Po každém dalším pokusu se o kus posune dozadu, až po sedmém pokusu se jí podaří poprvé dostat až na konec, pak to zkusí ještě dvakrát, ale z výsledku a je jasné, že výzvu této překážky už porazila a není to již pro ni déle dostačující výzva. Přesuneme se k pneumatikám. „Dobře, takže zatímco předtím jsme skákali doprostřed pneumatik, nyní to změníme a budeme skákat na jejich kraj. Co je důležité, musíme se na tom kraji chvíli udržet. A až pak budeme skákat dál, dobře?“ zeptám se a následně již začnu předvádět. Tento cvik zvládne Mimikyu bez problému, hned napoprvé a tak se vydáme k poslední části a sice k bedně. „Tak u tohoto si opět procvičím ten odraz o stěnu, jenom s tím rozdílem, že tentokrát nebudeš se otáčet, ale odrážet se nahoru. Tady na té bedně ti to sice nebudu moct ukázat, protože pod mou vahou by se posunula, ale tvou by měla bez problémů zvládnout.“ Řeknu a následně předvedu a odrazím se od stěny o metr výš než bych vyskočil. „Tak a potom dopadnout na bednu a jednoduše z ní pak seskočit a to bude celá překážková dráha.“ Řeknu a následně se postavím k bedně, kdyby chtěla Mimikyu morální podporu. „Tak ukaž, jak ti to půjde Yukiko.“ Řeknu a následně se již Mimikyu rozběhne. Odrazí se, bohužel bedna nakonec nedokázala ustát její kinetickou energii a tak se zhoupla a Mimikyu sklouzne dolů. „Jsem těžká?“ zeptá se Mimikyu a mlčky se na mně dívá. „Nejsi, samozřejmě, že nejsi Yukiko…ono prostě jsi běžela příliš rychle.“ Začnu a v duchu začínám budit zbytky svých fyzikálních znalostí. „Jde…o to…“ začnu, jelikož Mimikyu se na mně dál mlčky dívá, jelikož nechápe co jsem tím myslel. „…, že když do někoho vrazíš vyšší rychlostí, tak se jedná o tvrdší náraz…tvá rychlost násobí tvou váhu. Takže čím rychleji se budeš pohybovat, tím větší sílu vyvineš. Čím prudčeji udeříš tím, bolestivější to bude.“ Poslední větu ze sebe vychrlím v co největší rychlosti, jelikož Mimikyu již kývla, že rozumí a tak jsem nechtěl se sám do toho zamotat ještě víc. „A jak to teda uděláme?“ zeptá se Mimikyu. Na chvíli se zamyslím a pak se přesunu za bednu a opřu se o ni. Zároveň začnu vysvětlovat. „Pro teď to skočíš, tak jak jsem to říkal prvně, já to budu zapírat z této strany a tak by to mělo ustát tvůj náraz. A potom, jelikož budeme probíhat dráhu oba dva, tak normálně vyskočíš nahoru tak jako na začátku.“ Jelikož jsem nevěděl, jak tvrdý ten náraz ve skutečnosti nakonec bude, tak jsem se do bedny pořádně opřel, aby se ani nepohla, když na ni dopadne. Když se Mimikyu odrazí, tak se mi to nejeví jako tak silný náraz, následně po dopadu klopýtne a zavadí o mou ruku svým ocasem. Reflexivně trhne, jelikož jsem najednou ucítil obrovský chlad a šokovaný ´výraz´ Mimikyu mi říká, že to se mi to nezdálo. „Co to bylo?“ Zeptá se Mimikyu a najednou uslyším v jejím hlase něco jiného, něco co by se snad dalo nazvat šokem. „Já nevím, najednou jsem pocítil takových chlad a ruka mi sama ucukla.“ Dostanu ze sebe sám se ještě vzpamatovávajíc se ze šoku.

157 Slaanesh Slaanesh | 18. září 2018 v 17:04 | Reagovat

[156]:„Já cítila…teplo.“ Dostane ze sebe Mimikyu. „Takové malé,…tady…teplo.“ Dostane ze sebe stále v šoku. „A teď…zima…ještě větší…“ Mimikyu na mně vrhne prosebný pohled. „Jak?...víc,…“ řekne Mimikyu a vrhne skočí ke mně jako by jí to mohlo pomoc. U mě naštěstí převládne reflex a tak ji chytím do náruče a ona nespadne na zem. „J-j-já nevím jak se to stalo. To jsi ty nějak udělala." Dostanu stále ještě v šoku ze sebe, jelikož Mimikyu se teď chová spíš jako Ikit s tím jak se ke mně tiskne ve snaze se trochu zahřát. Smutně ji pohladím po hlavě, jelikož tuším, že to takto nepůjde, že to nebylo tímto. „Prosím,…mně je zima…prosím.“ Zamumlá ještě smutně Mimikyu. „Možná mně něco napadne.“ Řeknu a nejistě uhnu před jejím pohledem. „Co?“ „No nevím jestli to pomůže, možná ne, ale Pain Split. Sdílení bolesti by mohlo trochu pomoc.“ Mimikyu pokýve hlavou a seskočí dolů. „Co mám dělat?“ zeptá se a tiše čeká, až nějak dám do hromady něco co, bychom mohli nazvat tréninkem. „Ehm, no…prvně budeme pokračovat v původním plánu a sice projdeš si několikrát překážkovou dráhu. Mimikyu přikývne a hned se vrhne do přeskakování překážek. A já stejně rychle do přemýšlení. ´Pokud by se jí podařilo se přes to zbavovat svého chladu, tak jistě bylo by to úžasné, ale nevyřešilo by to problém, pouze by jej to přeneslo na někoho jiného…Což taky není to nejlepší řešení. Zvlášť, pokud to bude mít podobné projevy jako to co se stalo mně. Na druhou stranu, zase ji zase nemůžu jen tak nechat bez toho, aby se pokusila naučit ovládat tady toto. Jinak to dopadne ještě hůř pro mě.´ Slabě si povzdechnu a podívám se na Mimikyu, která právě dobíhá své druhé kolo. „Ještě jednou a pak to schováme, dobře?“ řeknu a Mimikyu soustředěně přikývne a vyskočí na bednu. Když pak o chvíli později skončí svůj průchod, tak uklidím překážkovou dráhu, abych ještě měl chvíli čas přemýšlet o tom jak tohle budeme s Mimikyu trénovat. „Tak dej si Mimikyu něco na posilnění.“ Řeknu a dám ji jednu rare candy. Když ji pak pomůžu sníst ji. Začnu vysvětlovat. „Takže budeme trénovat útok, který se nazývá Pain split. Jde vlastně o útok, který zajistí určité vyrovnání mezi cíle a provozovatelem tohoto útoku.“ Odmlčím se a podívám se na Mimikyu, jestli chápe, když pak slabě přikývne, tak pokračuji. „Při správném provedení útoku dojde k vyrovnání hladit. Ze silnějšího přejde energie do slabšího. Takže pokud bys ses zvládla tento útok naučit, tak bys měla být schopná s ním přesunout část své zimy na někoho jiného.“ Mimikyu opět přikývne a jen se zeptá. „Jak?“ Na to se chvíli odmlčím a pak si sednu na podlahu. „To bude trochu těžší. A bude to po tobě vyžadovat velké soustředění. Prvně začneme s tím, že se musíš oddělit od svého smutku, vytvořit si v sobě místečko, kde budeš jenom ty, bez smutku, který by tě nějak omezoval.“ Mimikyu opět přikývne a zavře oči, aby se na to mohla lépe soustředit. „Prvně musíš uvolnit všechny ostatní myšlenky, vím, že to je těžké. Zvláště teď pro tebe, ale je nutné, aby ses neupínala k žádné myšlence, protože to by zadrželo tvé odtržení tvého já od zimy.“ Tiše vysvětluji a když dokončím, tak jen mlčky pozoruji než Mimikyu po několika minutách slabě přikývne, že můžu pokračovat. „Teď přikročíme k druhému kroku. Zkus stlačit své vědomí do jednoho malého bodu, vytvoř si takovou malou hvězdičku ze svého vědomí, která osvítí tvé vnitřní já.“ Opět zmlknu a dál čekám jak se Mimikyu povede v tomto úkole. Tentokrát čekání trvá podstatně déle a po deseti minutách se konečně můžeme posunout dál. „Výborně Mimikyu a teď? Přestaň držet své já v úzkém bodě a nech jej se volně rozpínat.“ Řeknu a zároveň položím ruku na její hlavu, abych zjistil, zda se něco vůbec děje a zda má tento typ tréninku pro chudáčka Mimikyu vůbec smysl. Mimikyu otevře oči a podívá se na mně. Zatímco já ucítím slabou zimu vycházející z Mimikyu, tak dle jejího výrazu se nic nezměnilo.  „Hm, trochu ale budeme muset trénovat dál.“ Řeknu a na chvíli se odmlčím. „Když budeme pokračovat, tak věřím, že bychom to dneska ještě mohli dostat na nějakou dobrou úroveň.“ Řeknu a Mimikyu opět jen přikývne a následně už, opět zavře oči a vrhne se do svého tréninku. Jeden pokus za druhým dělá následující dvě hodiny. Sem tam se trochu zlepší, jindy se to zase zhorší, ale minimálně se zlepší v čase, který potřebuje na to, aby provedla jedno kolo úkonů. „Dobře teď zkusíme něco jiného Yukiko.“ Řeknu a zastavím tak její další pokus na, který se stále stejným odhodláním chystala. „Teď to zkusíme, takto.“ Řeknu a položím ji ruku na hlavu než pokračuji. „Vzpomínáš si jak jsme do Sinnohu? Na lodi? Představ si moře Yukiko. Velké rozlehlé moře.“ Sám následuji svých slov a představím si jej. „Teď si představ, že má ruka je obří trubka v moři…a teď začni moře vhánět do té trubky.“ Chvilku se nic neděje a já se jen psychicky připravuji na chlad, který by se do mě mohl zaříznout. A dobře jsem udělal, jelikož jenom díky tomu se mi podaří necuknout s rukou, když do mě začne z Mimikyu proudit její smutek. „Teplo.“ Vyjíkne nadšeně Mimikyu, ale přesto si zachová dostatek duchapřítomnosti na to, aby nenechala padnout naše spojení. Cítil jsem, jak postupně ztrácím cit v prstech, dlani. Jak chlad pomalu postupuje rukou nahoru k lokti a když jej dosáhne tak vyrazí k rameni a z něj pak k srdci. To, už ovšem zafunguje můj pud sebezáchovy a ruka ze svých posledních sil cukne a následně se bezvládně svěsí vedle mého boku. Mimikyu otevře oči a na okamžik tam byla radost, ten pocit, tam byl do té doby než si Mimikyu uvědomila, že se jí skutečně podařilo a její chlad musela snášet má ruka. „Jsi v pořádku?“ zeptá se nyní ještě starostlivě Mimikyu, díky zahřátému srdci z mé ruky. Slabě přikývnu, jelikož zuby jsem měl křečovitě zatnuté a kdybych se pokusil promluvit, tak by hrozilo, že si ukousnu jazyk.

Mimikyu- 3x leppa Berry, 1x rare candy

158 Lynnon Lynnon | 22. září 2018 v 23:47 | Reagovat

1/ Swablu “Yoruichi”
2/ Naučení Zpěvu [Sing]
3/ Níže.

Zpěv je jedním z talentů, kterým oplývá doslova každý. Samozřejmě, někteří jedinci jsou více talentovaní, než jiní, ale dokonce i na hlase se dá vytrvalostí a cvičením zapracovat. Rozhodl jsem se tuhle abilitu předat Yoruovi, protože jsem věřil, že patří k těm, kteří schopnost dobře využijí. Vešel jsem do tréninkové haly a vyhlédl si klidné místo na trénink. Místnost byla skvělá, navíc redukovala zbytečný hluk okolí. Vypustil jsem modrého ptáčka z pokéballu a přivítal ho úsměvem. “Vítej, Yoru. Dlouho jsme se neviděli.”
S humáčem byl k sežrání. “Nápodobně,” řekl a usmál se. Kdyby měl ruce, byl bych si málem jistý, že by si prohrábl vousy. “Plán dnešního tréninku není tak zcela trénink, jak by se dalo předpokládat. Chci tě naučit zpívat, Yoru.” Swablu se zatvářil překvapeně. “Zpívat? To je schopnost? Útok?” Ptal se.
“Jsi ptáček, není tomu tak? Ptáci jsou pěvci, je přirozené, že umí zpívat.” Usmál jsem se na něj a posadil se. “Můžeme začít hned. O zpěvu toho moc nevím, ale pokusím se ti vysvětlit základy a pak i postupně, jak na to.” Jakmile Swablu kývl, mohli jsme začít.

“Postav se rovně,” poradil jsem Yoruovi. To nebylo součástí přípravy, ale už tréninku samotného. Správný postoj je pro zpěváka velmi důležitý k tomu, aby dosáhl plného potenciálu. Stál jsem vzpřímeně s jednou nohou lehce nakročenou vpřed, nohy měl od sebe asi na šířku ramen. “Když budeš mít správný postoj, zlepší se ti dýchání a v praxi lépe trefíš noty.” Swablu kývl a pokusil se postavit se stejně jako já. Měl s tím trochu problémy, samo sebou způsobené tím, že měl tělo jiného tvaru a kratší nohy.
Změnil jsem formulování své rady. “Najdi si polohu, ve které se cítíš uvolněně a sebevědomě. Najdi si tu, která ti vyhovuje.” Swablu se zamyslel a pak se posunul. Musel jsem si uchechtnout. Jeho poloha připomínala pytel brambor. Na druhou stranu vypadal spokojený, takže jsem neměl zapotřebí nic namítat.
Další krok jsme měli za sebou. “Dýchej správně, abys při zpěvu šetřil svůj hlas. Zpěv se nejlépe popisuje jako dechový nástroj, protože 80% zpěvu tvoří dýchání.” Logicky to znamenalo, že každý zpěv začíná i končí správným dýcháním. “Zkus se nadechnout na osm dob, pak vteřinu vytrvat a pak vydechnout.” Sám jsem to posléze zkusil a zarazil se. “S nejvyšší pravděpodobností jen na tři, máš menší plíce.” Swablu kývl a nadechl se, div se nenadechl i vousů, a stejně silně i vydechl. Kývl jsem.
Vylovil jsem z batohu krabičku na stuhy. Byla prázdná a tím pádem jedinou hmotnost tvořil plast, z čehož byla krabička vyrobena. “Yoru, lehni,” zavelel jsem. Ptáček se zakabonil, ale ochotně si lehl. Položil jsem mu krabičku na hruď.
“Teď budeš po mně opakovat tóny. Při nádechu se pokus krabičku na hrudi zvednout. Je to jednodušší, než se to říká.” Yoru zaváhal, ale pochopil. Párkrát toto cvičení vyzkoušel a až na několikátý pokus se mu povedlo zvednout krabičku při nádechu hodně vysoko a pak při výdechu opět nízko. “Správně, přesně tak,” kývl jsem, abych potvrdil, že to dělá správně. Swablu se rozzářil a vyskočil zpět na ptačí nožky.
“Teď se můžeš rozezpívat. Zpívej ve středním rozsahu, poté v nízkém a zpět ve středním.” Yoru do té doby ani netušil, že něco jako rozsahy tónů existovalo. Pokusil se vydat zpěv, ale byl příliš falešný. Dal jsem mu čas, netlačil jsem na něj. Uvolnil se, poté to opatrně zkusil znovu. “Pokud cítíš, že je tvůj hlas napjatý, přestaň a chvíli si odpočiň.” Poradil jsem. Aby se zranil bylo to poslední, co bych si přál.
Yoru ovšem i poté pokračoval, pomalu zesiloval a zvyšoval hlas na vyšší tóny. Až do tónu, který by mohl potencionálně ničit skleničky, tehdy přestal. V té chvíli jsem již ustoupil, instinktivně si zakrýval uši a přál si, aby už zpěv přestal - nebyl jsem zrovna hudební typ.
“Dobrá práce, Yoru,” pochválil jsem ho. “Teď můžeme zkusit melodii. Většinou, když zpíváš, napodobuješ určitou melodii a každá má své jméno. Začneme postupným zvyšováním, začni na nízkém tónu,” řekl jsem mu. Swablu se nadechl a rozezpíval se malebnou melodií, která začala velice nízko. Zvyšovala se a jakmile dosáhla opět skleničkového tónu, pokračovat již nezvládl.
“To bylo dobré. Zkus teď z onoho vysokého tónu zase svůj hlas snižovat. Postupně, nepospíchej.” Ptáčkovi chvilku trvalo, než dostal ten pravý vysoký tón - zpravidla začít vysoko není u nikoho přirozené. Jako schody pak hlas klesal a klesal, velmi efektivně a kupodivu rychle, což se zásadně lišilo od postupného zvyšování. U bručivého tónu pak byl zase nucen přestat.
“Dobře, to nebylo špatné. Více se zaměř na rozsah svého hlasu. Každý hlas má nějaký rozsah, který lze expandovat postupným cvičením. Ovšem v případě, že se na to půjde moc rychle, zraníš svůj hlas,” nabádal jsem pokémona s humáčem. Ten přikývl.
Následovala krátká pauza, aby si jeho hlas odpočinul a abych já naopak nabral opět zdravého rozumu. Sice jsem si ani jednu z melodií a tónů nenahrával, ale jako ozvěna jsem ji slyšel ve své hlavě.
“Bude následovat velmi jednoduché cvičení. Udržuj průměrně hluboký tón. Pořádně se nadechni, onen tón bude jen s jedním dlouhým výdechem.” Swablu přikývl a pořádně se nadechl. V následující minuté zaznělo něco, co znělo jako čínský dong. Trvalo to krátce, možná kratší dobu, než jsem předpokládal - kupodivu jsem ale překvapen nebyl. Při pohledu na pokémona bylo totiž jasné, že kapacita plic byla značně omezena.
“Vyzkoušíme si vyšší tón, prostřední. Opět udělej to samé,” řekl jsem. Swablu neměl problém a opět se pořádně nadechl. Prostřední tón zněl zatím ze všech tónů nejlépe a to především z toho důvodu, že pro něj byl přirozený, jako kdyby jen mluvil velmi táhle. Neuniklo mi, že si Yoru svůj tón hlídá. S posledním výdechem se prudce nadechl a usmál se.
Úsměv jsem mu samozřejmě oplatil. “Dobrá práce. Pokud si myslíš, že to zvládneš, můžeme zkusit nejvyšší tón,” navrhl jsem. V jeho očích se zaleskl strach a tak jsem rychle zamával rukama. “Pokud je ti to proti tělu, nemusíš, samozřejmě.”
Yoruichi přikývl a stydlivě se ušklíbl. Pokrčil jsem rameny. “Inu, já to tušil, není třeba studu.”
Trénink se víceméně chýlil ke konci a to proto, že pokud již Swablu zvládl všechny rozsahy tónů, prakticky už nebylo nic, co by šlo při zpěvu procvičit. Teoreticky by se tu však jedna aktivita našla.
“Yoru, když už umíš melodie a tóny, je na čase si něco zazpívat, co myslíš?” Yoruichi vyhrkl a náhle strnul, zjevně strach z audience.
“Mám dojem, že se jedná o skvělý nápad. Nebudeš tak zcela zpívat. Pojďme si jen něco zabroukat. Napodobování tónů a melodií přispívá k růstu hudebního sluchu, jak se říká.”
Aniž bych čekal na Swabluův souhlas, napsal jsem do pokédexu svůj playlist a eventuálně ho zapnul. Jednalo se o diskomuziku - jsem zastaralý člověk. Rytmus byl tak velmi chytlavý a než se pokémon naděl, už se vrtěl v rytmu diskomuziky.
“Na tohle se tančí praní prádla a žehlení, ale tanec není moc dobrý bez talentu,” podotkl jsem. Po pár minutách jsem hudbu vypnul a podíval se na Yoruho. Ten pohled chvíli nechápavě opětoval.
“Zopakuj melodii,” řekl jsem nakonec. Swablu se rozjasnil jako ranní nebe a začal s broukáním. Rychlost byla mimo, ale alespoň rytmus byl správný. Luskal jsem, abych mu napomohl a tím se dostal do správné rychlosti.
“To bylo dobře, ano. Poslechni si to.” S touto muzikou jsem vzal Swablua do náruče a s vlněním odtančil z haly.

159 [A] Enwy [A] Enwy | 26. září 2018 v 16:15 | Reagovat

[155]:[156]:[157]: Mimikyu se útok naučila. Je po tréninku hodně vyčerpaná, doporučuji ji nechat odpočívat dlouhou dobu.
Mimikyu - 8 levelů (+1 candy), 12% sehranosti, 9% štěstí

[158]: Swablu se útok naučil.
Swablu - 2 levely, 4% sehranosti

160 River Hope River Hope | 14. října 2018 v 7:08 | Reagovat

1. Pignite
2. Meditace a pokus o ovládnutí plamenů, pozdější procvičení ohnivých útoků
3. Jak si chovatelka všimla, Pignite neměl žádné problémy, co se týkalo zápasu v džungli. Fakt, že neměl pod kontrolou své plameny, se při zápasu vůbec neobjevil. To dívku přivedlo k názoru, že po důkladném tréninku bude schopné jeho ohnivou schopnost plně ovládnout.
Jako tréninkovou lokaci zvolila tréninkovou halu, jelikož ji považovala za klidnější místo, kde by se mohl ohnivý pokémon dostatečně soustředit. Tam vyhodila pokéball do vzduchu a usmála se na roztomilé prasátko, které se před ní zjevilo.
“Neboj se,” uklidnila svého pokémona. “Nebude to žádný těžký trénink. Pamatuješ, jak jsi říkal, že máš problémy s ohnivými útoky?”
Pignite lehce přikývl. Chovatelka to vzala jako povolení, že může pokračovat. “Cvičili jsme to se svíčkou. Jedna z nejefektivnějších způsobů, jak se zbavit negativního myšlení a podobně v mysli, je meditace - mám dojem, že jsem se zmiňovala,” pokračovala a posadila se. Nemohla se posadit do tureckého sedu, převážně kvůli šatu, a tak se jednoduše posadila na své nohy a přitlačila kolena k sobě. Pignite ji následoval.
“Zkusme si procvičit tvoje schopnosti ovládat oheň. Zavři oči,” zadala jasné instrukce. Pignite se narovnal, pokusil se sednout do tureckého sedu, jak mu to jen kopýtka dovolila a zavřel lehce oči.
I děvče oči zavřelo, aby nekázalo vodu a pilo víno. Chvilku tak seděli v dokonalém tichu a vyrovnávali dech. Poté chovatelka tiše promluvila.
“Cítíš svůj dech? Udržuj ho v tomto tempu. Všimni si, jak se ti zvedá hrudník a jak se při dýchání mění přední část tvého těla ve vlny, zvedá se střídavě prsa a poté břišní dutina.” Mluvila pomalu, přesto plynule a srozumitelně.
Pignite nereagoval, ale dívka cítila, že ji slyší a rozumí, provádí to, co říká. Po chvilce pokračovala. “Teď se můžeš soustředit na svou mysl. Hluboko, tam vevnitř, plápolá oheň. Plameny jsou v tobě, jsi ohnivý pokémon. Pokus se pocítit onen žár.”
Pignite prudce vydechl a to chovatelku znejistělo. Otevřela oči a spatřila, že se mračí a odolává jakémusi neznámému pokušení. Bránil se něčemu, co se o něj pokoušelo.
“Stop. Přestaň, Pignite,” vyslovila. Ohnivý pokémon otevřel oči a pohlédl na svou chovatelku. Ta se lehce usmála.
“Neber si to tak. Dělal jsi, jak nejlépe jsi dokázal. Pojďme si to zkusit znovu. Kdyby ti něco nevyhovovalo, klidně mi to můžeš říct, zastavíme a dáme si přestávku,” řekla mu. Ohnivý pokémon přikývl.
Znovu mu pokynula, aby zavřel oči. Společník chovatelky se opět ocitl v hlubinách své mysli, kdesi hluboko uvnitř, kam zelenovlasá dívka nemohla ani kdyby chtěla.
“Znovu, pokus se pocítit žár ve tvém těle. Každý ohnivý pokémon má jakýsi spouštěč či jádro, které generuje ohnivou energii pro útoky a celkově pro tělo. Jak ten bod vidíš?” zeptala se. Otázka byla samozřejmě trochu filozofická - bylo složité si představit, že něco jako ohnivé jádro, například místo srdce, existuje.
“Nic nevidím, ale myslím, že vím a cítím, co tím myslíš,” zamumlal Pignite po chvilce. Vypadal klidněji a soustředěný - bylo by lehké usoudit dle prvotního pohledu, že skutečně vidí a cítí onen bod, který je středem každého ohnivého pokémona.
Děvče přikývlo na jeho slova. “Dobrá. Pokus se energii z onoho jádra či středu vyvolat na povrch. Pomalu, velmi pomalu,” zadala instrukce.
Ohnivý pokémon jen na mrknutí svráštil čelo. V jednu chvíli se nedělo nic, jako kdyby Pignite hlodal v mysli a zkoumal, jak to provést. Ovšem, v další moment jeho tělo náhle vzplanulo v děsivý oheň. Chovatelka uskočila. Pokémon si zjevně uvědomil, že se meditace nezdařila a tak prudce otevřel oči. V téměř stejný moment se oheň vypařil stejně záhadným způsobem, jako se objevil.
“Nevadí. Alespoň teď víme, kam tvé síly sahají,” usmála se. Pignite přikývl. Neúspěch ho pravděpodobně rozladil. “Posaď se. Chceš to zkusit znovu?”
“Chci,” souhlasil. “Už jsem byl blízko. Jen jsem si představil vlnu energie moc rychle… či jak to vůbec funguje,” zakroutil hlavou nedůvěřivě vůči vlastní síle. Chovatelka přikývla.
“Tentokrát na to můžeš mírněji. Nemusíš pospíchat,” řekla. Pignite přikývl a zavřel oči. Cosi začalo probíhat v jeho mysli, hluboko vřela ohnivá energie, která se nyní musela pomalu vynořit na povrch.
Bylo jasné, že se něco dělo. Okolo Pignite se začalo oteplovat až nezvykle rychlým způsobem. Vlhkost vzduchu se vypařovala a měnila se ve vodní páru, která pomalu stoupala vzhůru a bílá mlhovina začala mizet. To bylo znamení, že Pignite úspěšně udržoval svou teplotu na bodě varu, ale nezvyšoval ji.
“Dobrá. Moc dobře. Teď vytvoř oheň,” řekla. Pokémonovo čelo se opět svráštilo, buď napětím, anebo jiným pocitem.
Jeho tělo se pomalu rozsvítilo ohnivými plameny. Plápolaly jemně a lehce. Pignite vypadal klidný, rozhodně již své schopnosti zvládal ovládat. Takto zůstal jen chvíli, dokud se oheň nezačal zvětšovat. Chovatelka už se chystala znovu uskočit, dokud si neuvědomila, že tento růst je Pignitem kontrolovatelný. Tehdy zatajila dech.
“Vedeš si velmi dobře.” Jen její hlas vyvolal krátké zaváhání, které bylo znát na ohni, který nejistě zaplápolal. Pignite pomalu otevřel oči, zamžoural a oheň zmizel.
“Jaké to bylo?” zeptal se. Postavil se na nohy, protáhl se a krátce ze sebe sundal prach, který zůstal na jeho zadnici a stehnech.
Zelenovlasá se pyšně usmála. “Zdá se, že to nejhorší máš již za sebou. Pojďme si procvičit útoky,” navrhla. Ohnivý pokémon přikývl. Společně se tedy vydali na větší a volnější plochu, aby měl Pignite dostatek místa na procvičování.
“Začneme tvým starším útokem, tedy uhlíkovým útokem. Pokud si dobře pamatuji, s ním jsi neměl žádné potíže,” pravila. Pignite její slova potvrdil slabým kývnutím hlavy.
Chovatelka se rozhlédla a pak na malou chvilku odběhla. S hekáním a dalšími nepříjemnými zvuky se jí podařilo přitáhnout polymerovou figurínu, nataženou světle zeleným potahem z pružné kůže.
Pignite pochopil. Odstoupil si, nadechl se a vypálil salvu ohnivých uhlíků. Některé kusy figurínu přelétly, jak byla salva na šířku velká, a některé narazily o kůži, zanechaly černý až hnědočerný flek a odrazily se.
“Bylo to dobré. Zkus kůži prorazit,” navrhla chovatelka. Pignite se zadíval na výsledek předchozího útoku a pak se znovu nadechl, aby vypálil další salvu. Pignite prudce vydechl a rozpálené kusy uhlíků vylétly z jeho nosních děr. Tato byla lepší, cíleně mířená a hlavně prudší. Kusy narazily do figuríny a odrazily se, ovšem figurína se zakývala dozadu. Chovatelka již přimhouřila oči, jako kdyby čekala pád. V posledním možném momentě se ale umělohmotný panák znovu narovnal a nespadl.
“To bylo velmi dobré,” usmála se zelenovlasá. Ohnivý pokémon se pokochal svým výsledkem. “Vlastně je dobře, že nespadl. Samotný panák je dost těžký, nerada bych ho zvedala,” dodala dívka po chvilce, jen aby si Pignite nemyslel, že stojící panáček byl znamením jeho neúspěchu.
“Myslím, že uhlíky jsou v pořádku,” uznal pokémon sám o sobě.
Chovatelka přikývla, aby mu to potvrdila. “Ano, i to si též myslím. Pojďme vyzkoušet druhý útok. Ten je již složitější. Zaměř se na to, abys oheň z tvého těla využil celý. Jen tak totiž využiješ plný potenciál tvého útoku.”
Pignite kývl, aby dal najevo, že rozumí. Zadíval se před sebe a začal. Zadupal do země, až se mračno rozvířilo na všechny strany a skrylo jeho i tak mohutné tělo do prachu a zeminy. Jen pár okamžiků se nedělo nic, pak jen Pignite vyskočil ze své nově vytvořené kamufláže, zakrytý v ohni. Plameny obalovaly jeho tělo, ale bylo znát, že to stále nebyla ta plná síla, kterou by se mu podařilo ovládnout. Vystřelil z místa nejprve výpadem a poté už podporou ohně téměř letěl. Narazil do figuríny a srazil ji na zem. Sám pokémon skončil na druhé straně, kde zabrzdil a podíval se zpět, aby ohodnotil svůj výkon.
Zelenovlasá se zadívala a pak pomalu zakroutila hlavou. “Takhle ne. Ano, útok správně, ale stále se domnívám, že to není a nebyla tvá největší síla. Pojďme si společně rozebrat jen tu prostřední část,” navrhla. Pokémon takřka smutně kývl a vracel se zpět. Brzy ho děvče ale ujistilo, že nemá důvod býti smutným.
“Bez zadupání jen vyvolej oheň,” požádala svého společníka. Pokémon se nadechl a v krátkém okamžiku se na něm objevil konstantně planoucí oheň. “Teď plameny zvětši, dodej jim sílu.”
Tehdy Pignite zaváhal. Oheň se však zvětšoval, byť pomalu. Ve zlomku chvíle však dívka uskočila stranou, když se oheň vymkl kontrole. Pignite zářil jasným světlem planoucích červánků. Byl při smyslech a plně si uvědomoval, co se děje.
“Neboj se, jen klid!” zavolala chovatelka. “Nic se neděje. Pomalu se nadechni a pak vydechni. Posaď se,” mluvila. Pignite zprvu panikařil, avšak poté zavřel oči, nadechl se, vydechl a posadil se, přesně jako při meditaci. Oheň začal ustupovat a zůstal jen tak dostatečně, aby pokryl jeho tělo.
Chovatelka se usmála. “Dobrá práce. Oheň je dobrý sluha, ale špatný pán.” Pignite se zvedl a vyrazil kupředu. Urazil pár kroků a obloučkem se vrátil.
“Už ti to jde mnohem lépe,” usmála se. “Přestože je pořád co trénovat.”
Ohnivý pokémon přikývl. Znovu se postavil na pomyslný start a vyrazil kupředu. Cestou nabral ohnivého vzplanutí a znovu proběhl oblouček.
“Myslím, že to pro dnešek bude stačit, nech své jádro odpočívat,” řekla. Pignite jen nechápavě zakroutil hlavou.
“Vlastně vůbec netuším, o čem celou dobu mluvíš,” zasmál se.

161 [A] Enwy [A] Enwy | 20. října 2018 v 8:02 | Reagovat

[160]: Pignite si své útoky procvičil a oheň již zvládá lépe.
Pignite - 2 levely, 4% sehranosti

162 Tania Tania | 6. listopadu 2018 v 22:14 | Reagovat

// Môžem poprosiť o odobratie 120 Yenov za nákup jedla? ^^

1. Cyndaquil (Nico)
2. Precvičenie útoku Ember, zohranosť, naučenie útoku Defense Curl
3.

Kvôli nepriazni počasia Tania zvolila na tréning halu. V šatni zamenila svoje teplé oblečenie, síce chrániace pred chladom, no na cvičenie nevhodné, za tielko a šortky. Vošla do veľkej miestnosti plnej strojov na tréning.
Páčilo sa jej, že veľké okná vpúšťajú dnu denné svetlo, i keď ho nebolo veľa. Mala výhľad na krásne oranžové stromy a sivastú oblohu. Vyvolala Nica z Pokéballu a počkala, kým sa pred ňou zjaví.
"Tak Nico," drepla si k malému Pokémonovi. "Asi sa tešíš na učenie sa nového útoku, ale bolo by lepšie sa najprv trochu zahriať," vysvetlila. "Hm... Nemám s cvičením skúsenosti. Ty áno? Máš nejaký nápad?"
Nico sa zamyslel, potom zdvihol prednú labku ako vedec po veľkom objave. Dvakrát poskočil a uprene sa zadíval na chovateľku.
"Aha, máme sa zahriať skákaním?"
Nico rýchlo prikývol a dal sa do rýchleho skákania.
Tania sa ku nemu o niekoľko sekúnd pridala. Na tvári sa jej zjavil široký úsmev, skákanie ju bavilo. Prestala, až keď ju začali štípať chodidlá.
Nico vážil menej, preto mu skákanie nerobilo až taký problém. Kým Tania skákala na mieste, on stihol okolo nej opísať dva okruhy skokov.
"Myslím, že sme sa zahriali už dosť," dievča si utrelo imaginárny pot z čela. Dobre, možno nie tak imaginárny.
Nico súhlasne pokýval hlavou.
"Chceš si precvičiť Ember, alebo si dať silový tréning?" spýtala sa ohnivého Pokémona.
Cyndaquil presúval pohľad medzi terčami na cvičenie presnosti a strojmi na posilňovanie, napokon sa vydal k terčom. Tania kráčala za ním.
Nico si nevšímal iných Pokémonov, ktorí trénovali okolo, aspoň sa o to snažil. Tania si všimla jeho nervozitu. Povzbudivo sa na svojho Pokémona usmiala. Nico sa postavil pred jeden z terčov a Tania stála o kúsok za ním.
"Nico, použi Ember!" skríkla a Cyndaquil vypálil salvu horiacich uhlíkov.
Jeho uhlíky boli slabé a ešte predtým, než dosiahli cieľ, sa rozplynuli sa popol. Nico zahanbene sklopil oči. Tania ho potľapkala ho chrbte.
"Zapracujeme na tom. Skúšaj to znovu a znovu," usmiala sa a opäť odstúpila, aby dala Nicovi priestor.
Cnydaquil opäť použil Ember, nie s väčším úspechom ako predtým. Nico sa na chvíľu tváril sklamane, no potom sa vzmužil a opäť použil svoj útok.
Uhlíky ho konečne začali poslúchať a zasiahli okraj terča.
Tania nadšene zatlieskala.
"Výborne, Nico!" pochválila ho, "teraz už zostáva len zapracovať na presnosti."
Nico použil Ember a zasiahol okraj terča, tak ako predtým. Niekoľkokrát to zopakoval a jeho výraz vyzeral čoraz viac sústredene.
Napokon sa mu podarilo zasiahnuť oblasť bližšie k stredu terča.
Tania ho hlasno pochválila. Malý Pokémon zažiaril hrdosťou sám na seba. No Tanii neuniklo jeho vyčerpanie.
"Zatiaľ by to stačilo," navrhla. "Čo tak dať si pauzu a potom začať s učením Defense Curl?"
Priniesla pre Nica sendvič a fľašu s vodou, pre seba vzala len jednu vodu. So svojím Pokémonom si sadla na jednu z lavičiek na kraji telocvične. Napila sa chladnej tekutiny.
Nicovi naliala vodu do misky a vedľa nej položila rozbalený sendvič. Pokémon sa pustil do jedenia a pitia. Ani nie o päť minút po vode a sendviči nezostala už ani stopa.
Tania upratala prázdne fľašky do koša a vrátila sa k lavičke, kde čakal Nico.
"Pripravený na učenie sa nového útoku?"
Nico nadšene zapískal a Tania potlačila smiech. Roztomilosť jej Pokémona ju stále neprestávala udivovať.
Vytiahla Pokédex a našla si o danom útoku informácie. Nico ju sledoval, v jeho pohľade sa zračila novo nadobudnutá energia.
"Je to útok, ktorý zosilní obranu Pokémona, ktorý ho použije a ochráni jeho slabé miesta," prečítala. "Používateľ útoku sa skrúti do pevného klbka a objaví sa okolo neho žltá ochranná bublina."
Cyndaquil počúval ako žiak zaujatý výkladom učiteľa. Tania odložila Pokédex a obrátila sa k Pokémonovi.
"Mohli by sme začať preťahovaním končatín. Pri skrútení sa do čo najpevnejšieho klbka to budeš potrebovať," žmurkla na Nica.
Chvíľu s ním cvičila cviky, ktoré zlepšili ohybnosť nôh i rúk, v Nicovom prípade predných a zadných nožičiek.
"Tak," vydýchla. "To stačí, môžeme začať s učením sa. Skús sa najprv skrútiť do klbka a čo najviac sa na útok sústrediť," pokynula Nicovi.
Len dúfala, že nič nerobí nesprávne - ešte nikdy žiadneho Pokémona neučila útoky.
Nico poslúchol a zvinul sa do malej guličky. Tania uprene sledovala Nica, či sa okolo neho neobjaví charakteristická žltá žiara.
Jemne štuchla prstom do Nicovho chrbta a rýchlo stiahla ruku, keď sa objavila sprška iskier. Nico sa ihneď postavil na labky a previnilo sa pozrel na svoju chovateľku.
"To je dobré, Nico," pousmiala sa. "Môžem si za to sama. Len som chcela skúsiť, či Defense Curl funguje," dodala so smiechom. "Tak pokračujeme."
Nico sa opäť skrútil do tesného klbka. Po žltej žiare nebolo ani stopy. Tania sa opäť dotkla Nicovho tela.
"Cítiš to, Nico?" spýtala sa.
Ozvalo sa tlmené písknutie. Chovateľka predpokladala, že to znamená áno a sklamane stiahla dlaň naspäť. Nico sa vymotal zo spleti svojich labiek a smutne uprel na Taniu oči.
"Nesmieme sa hneď vzdávať," snažila sa povzbudiť jeho i seba. "Musíme vymyslieť nejakú stratégiu. Napríklad... Skús nevnímať okolitý svet. Ponor sa do vlastnej fantázie," navrhla Nicovi.
"Mám si niečo predstavovať?" prehovoril malý Pokémon. Tania sa usmiala.
"Čo napríklad?" so záujmom sa spýtala Cyndaquila.
"Napríklad pevný hradný múr, ktorý odoláva ohňu Charizarda a chráni pred ním princeznú, ako Defense Curl ochráni mňa pred nepriateľskými útokmi," odvetil Nico.
Musela uznať, že predstavivosť mu jednoznačne nechýba.
"Dobre, môžeš to skúsiť," zdvihla palec.
Nico opäť zaujal polohu nehybnej guličky. Bol tichý a bez pohybu, Tania skoro neregistrovala zvuk jeho dychu a jemné dvíhanie jeho hrude.
Skoro zvýskla od radosti, keď sa okolo Nicovho tela objavila jemná žltá žiara. Ovládla sa však, aby Nica nevytrhla zo sústredenia. Až keď žiara zmizla a Nico, viditeľne vyčerpaný, no šťastný, vstal.
"M-myslím, že sa mi to podarilo," ticho sa pochválil.
Tania prikývla.
"Máš pravdu, už ti to vyšlo. Ale musíme sa uistiť, že to naozaj funguje. Použi ten útok ešte raz."
Nico sa schúlil a netrvalo dlho, kým sa okolo neho opäť objavilo tlmené žlté svetlo. Tania natiahla ruku k Pokémonovi. Jemne sa ho dotkla... Teda sa o to pokúsila.
Žltá aura jej ruku zastavila niekoľko milimetrov od Nicovho chrbta. Spokojne sa pousmiala. Počkala, kým Nico prestane používať útok a hneď ako sa tak stalo, pevne ho objala.
"Fungovalo to, Nico!" radovala sa.
Položila trochu zmäteného Cyndaquila naspäť na zem. Nico sa usmieval, no Tania na ňom videla známky únavy.
"Zaslúžime si oddych," vrátila Nica do Pokéballu, aby nabral nové sily.
V šatni vymenila úbor na cvičenie za svoje každodenné oblečenie a opustila tréningovú halu.

// Odobrať 2 x Studená voda a 1 x Sendvič

163 Slaanesh Slaanesh | 7. listopadu 2018 v 11:28 | Reagovat

Gengar „Autari“

Rozcvička

Lehce udýchaný zastavím před halou. Gengar se rozhodl, že před halou bychom se mohli ještě trochu protáhnout a tak zrychlil s tím, že je mám běžet zároveň s ním. Což pro mě bylo namáhavé a vzhledem k tomu, že Gengar se ani neobtěžoval vylézat ze stínu a letět přede mnou, tak o jeho obtížnosti této cesty jsem neměl nejmenší pochyby. „Tak výborně a teď můžeme jít se trošku protáhnout v do tělocvičny.“ „Jo, jasně hlavně ať nevychladneme, že jo parťáku?“ zeptám se ironicky a Autari souhlasně pokýve hlavou, následně pak proletí stěnou a tak mi nezbývá nic jiného než jej následovat.
Po chvíli se zase sejdu s Gengarem. „Takže s čím začneme Autari?“ zeptám se a chvilku jej mlčky pozoruji, jak přemýšlí. „Mluvily jsme o józe, že? Takže zkus udělat něco takovéhoto.“ Řekne Gengar a následně se zlomí v zádech a dotkne se kotníků svých noh. Pak se převáží, udělá kotoul dozadu a postaví. „Dobře a teď, ty.“ „Nevím jestli mám stejnou pružnost jako někdo kdo nemá páteř.“ Řeknu varovně, ale následně přejdu do začnu dělat most ze stoje. Souběžně s tím jak položím ruce na zem se ozve děsivé křupnutí, které vyděsí i Gengara. „Jsi v pohodě kámo?“ zeptá se vyděšeně a přiletí ke mně. „Jo, to se jenom protáhla páteř.“ Řeknu a následně propnu můj most a pak si lehnu na zem. „Jsi si jistý, znělo to hůř než, když se láme strop. A věř mi, už jsem to jednou slyšel a nenásledovalo po tom nic příjemného.“ Trochu si oddechnu a odpovím. „Neboj jsem v pohodě.“ Řeknu a následně se opatrně postavím. „vlastně je mi i o něco líp, nemám už tak ztuhlá záda, jak jsem je měl a nějak jsem nebyl schopný se toho pocitu zbavit, i když jsem se snažil rozcvičit sebelíp.“ To Autariho dostatečně uklidní, aby pokýval hlavou a rozhodl se pokračovat v rozcvičce. „Dobře, dobře. Tak teď něco jiného, co bychom mohli zvládnout oba dva. Myslím, že to bylo nějak takto.“ Zamumlá Autari a následně si stoupne na jednu nohu a udělá holubičku. „Dobře, tohle snad zvládnu.“ Přitakám a následuji jeho příkladu. Jelikož Autari vidí, že tohle mi nečiní problémy, tak se ušklíbne a řekne. „A teď něco o trochu těžšího.“ Řekne a nějak se mu podaří chytit si chodidlo nohy, kterou má ve vzduchu a vytočí si ji nahoru. „Hej, že ty se vznášíš a nedržíš se na zemi?“ „Jasně, že ne. To by potom ta rozcvička pozbývala smyslu, no ne?“ odpoví Autari a zasměje se. Přesto se mi zdálo, že Gengar po tomto mém osočení se trošku zmenšil a než se mně povede dostat do fáze, kdy bych mohl napodobit to co udělal Autari, tak spadne na zem. „Jej, zdá se mi, že někdo nám tady ztratil rovnováhu.“ Řeknu a pobaveně se zasměji. „Ale na rozdíl od tebe jsem to aspoň dokázal.“ Odsekne Gengar. „No jasně, že jsi to dokázal, když jsi se vznášel, hned jak si klesu na zem šel si k zemi.“ Odpovím, jelikož jsem nemínil tuhle přestřelku prohrát. „Tak jo pojďme dělat něco u čeho se opravdu rozcvičíme.“ Navrhnu, abych zabránil případné rozšíření této hádky. „Dobře, tak třeba hvězdu? To by mohlo jít nám oběma.“ Navrhne Gengar a následně předvede jednu hvězdici, nedá si ovšem moc pozor a tak jedna jeho ruka se odrazí od vzduchu. „Tak jaká byla?“ zeptá se nadšeně Gengar, když ji dokončí. „Pěkná, opravdu pěkná, teda až na jednu věc…že jsi byl ve vzduchu, když jsi ji dělal.“ „Nebyl.“ „Jasně, že byl krásně jsem to viděl, buď to začni dělat pořádně a nebo aspoň, tak aby to nebylo očividné na první pohled, že si vypomáháš.“ Vychrlím ze sebe, jelikož mně trochu podráždilo, že Gengar podvádí hnedka po sobě. Teda spíš mně podráždilo to, že to tak očividně odflákl, přece jenom i podvádět se musí umět. Udělám hvězdici a následně se podívám na Gengara. „řekl, bych že vím, čím se budeme zabývat na dnešním tréninku.“ Řeknu hlasem, který dává jasně najevo, že teď si opět měníme role a já budu ten, kdo bude teď trenér. "Budeš  mně učit podvádět?" Slabě se uchechtnu a dodám. "No,...řekněme, že tě budu učit lépe ovládat levitaci." "Jasné, kámo přece se nepodvádí, že ano?" "Přesně tak Autari, nepodvádíme." dodám a souhlasně pokývu hlavou a pak na chvíli zkmlknu a tiše pozoruji, Gengara zda mu vydrží sebeovládání a nezačne se smát. Tentokrát vydrží a jenom souhlasně přikyvuje. "Dobře, takže budeme pokračovat hvězdicemi. První věc na, kterou se zaměříš, je aby se ti zase ruka neodrážela od vzduchu, protože to by každého přesvědčilo, že se chystáš na něco nekalého." "Což nechystám." skočí mi do řeči Autari. "Ovšem, vždyť jsi duch." zareaguji stejně instinktivně jako on. Tentokrát se ovšem ani jeden z nás neudrží a krátce se zasmějeme. "Dobře, takže pojďme na to." řeknu a Gengar předvede svou první hvězdu. Ta se mu, ale podle očekávání nepovede a opět jde vidět, že se nedotkl země. "Moc brzo, zkus to později." Další pokus je o trošku lepší, ale opět to tam uvidím. "Stále ještě moc brzo." Další pokus a tentokrát Gengar to neodhadne a spadne na zem. "Promiň,...ale to je prostě vtipné." dostanu ze sebe během záchvatu smíchu, který z toho dostanu. "Dobrá, zkusíme to znovu." "A nechceš mi to předvést?" nadhodí Autari. "To půjde docela těžko, když z nás dvou umíš levitovat jenom ty." Poznamenám a pokrčím rameny. "To přece nevadí, ne? Ty uděláš hvězdu a až řekneš, tak tě zvednu." odpoví a pobaveně se zašklebí. "A Uvědomuješ si, že tohle bude několikrát těžší než to co jsi zkoušel před chvíli?" "Ale zase to bude daleko zábavnější." Poznamená Gengar a lehce pokrčí rameny. "Proč se prostě nemůžeme soustředit na obyčejný trénink, aby sis procvičil své dovednosti a místo toho budeme dělat tady to?" zeptám se sám sebe a následně zavrtím hlavou a povzdechnu si. "No dobrá dáme tomu několik pokusů a pak budeme pokračovat v tréninku dobře?" "Beru." Přitaká pobaveně Gengar a přesune se za mně. Ještě jednou si povzdechnu a pak rozdám poslední instrukce. Pak udělám první hvězdu. "teď." řeknu, když ucítím, že se druhá ruka dotkla země. Autari mně popadne a nadzvedne, což má v konečném důsledku to, že když dopadnu o pár okamžiků na zem, tak silně zavrávorám kvůli tomu, že na něco takového nejsem zvyklí. "Musím říct, že to byl dost zvláštní pocit se takto proletět." "Že jo, skoro se divím, jak tě to bez toho může život bavit." řekne pobaveně Gengar a pak dodá. "Tak znovu, musíme to natrénovat do té fáze, kdy nebudeš vrávorat." "Počkej, neměl to náhodou být tvůj trénink namísto mého?" Zeptám se ho, na což mi odpoví jen svým smíchem.
"Okej, tak chvíli tomu věnujeme." řeknu a provedu další pokus, tentokrát ani nemusím Gengarovi říkat, kdy mně má pohodit do vzduchu, očividně když se musí soustředit jen na jednu věc, tak mu to jde docela snadno. Tentokrát klopýtnu a zastavím se až po několika krocích. Následuji postupně další a další pokusy. U některých jen klopýtnutí i jiných je vrávorání a až u posledního se to změní, jelikož špatně dopadnu a podlomí se mi po dopadu kotník. "Jsi v pořádku?" "Jo, myslím, že jsem jenom jsem špatně dopadl. Myslím." Odpovím mu a opatrně si stáhnu nohy pod sebe. "No než to trochu odezní, tak asi se budeme muset podívat na to, jak to půjde tobě." řeknu a Gengar poté co se ujistí, že zůstanu sedět. Né, že bych byl v situaci, kdy bych mohl dělat něco jiného, tak začne opět cvičit. "Myslím, že tahle část ti už začíná jít. Ruku máš, při každém druhém pokusu na zemi úplně a jen sem tam zahlédnu, mezeru pod tvou rukou." Pochválím ho, jelikož to považuji za skutečný úspěch.  "Za chvíli budeme moci přejít k další fázi." dodám po jeho dalším pokusu, který se opět povede. Následně ho nechám udělat ještě několik pokusů, než se mu povedou tři obstojné pokusy po sobě a následně. "Dobře, teď zkusíš něco o trochu těžší. Hvězdu ve vzduchu, ale opět musíš dodržet rovinu." Gengar se zatváří trochu překvapeně a zeptá se. "A jak poznáš, že jsem udržel rovinu?" "Díky prknům." řeknu a poklepu na podlahu. "Stačí mi sledovat spáry a tvou pozici vůči nim. Díky tomu relativně snadno můžu určit zda se ti podařilo udržet potřebnou rovinu nebo nikoliv. Pokud uvidím víc čas než před začátkem, tak moc brzo a naopak pokud jich uvidím míň, tak jsi levitaci použil zase příliš pozdě." "A podle čeho bych se měl orientovat já?" zeptá se Gengar. "No, v tom bude právě problém, ty se budeš muset naučit jak dlouho ti trvá otočka, protože dívat se na podlahu ti moc nepomůžu, jelikož nebudeš mít dobrý orientační bod, pomocí kterého bys mohl odhadnout svou výšku." "Takže to budu mít těžší." "To ano, na druhou stranu, pokud se naučíš udržovat si stálou rovinu, tak to pro tebe bude jenom dobře." Odvětím na jeho pokus se z toho vykroutit. "A navíc, copak by neměl můj nejsilnější duch zvládnout takovouto banalitu?" Popíchnu ho, jelikož je mi jasné, že Gengar by si nenechal takovouto věcí ohrozit svůj titul. A tak se opět vrhneme do tréninku. Snad štěstím nebo Autariho neobjeveným talentem mu tahle část jsem podstatně lépe než ta první a tak po necelých deseti pokusech, už mám potíže rozlišit zda se mu podařilo udělat to správně, nebo o trochu klesl, protože jak jsem vypozoroval tohle byla z těch dvou možností ta častější. "Výborně, myslím, že by to pro teď stačilo." řeknu a opatrně se začnu zvedat na poraněnou nohu. "Dáme si chvilku odpočinek a pak budeme pokračovat. "Byl bych rád, kdybys Hauntra naučil Hypnozu, pokud by ti to nevadilo." Gengar přiletí ke mně trochu rychleji než obvykle, když uvidí že se stavím na poraněnou nohu. "Jo jistě, ale nebude potřeba ještě někoho? Předpolkádám, že nebude trénovat na tobě, nebo se pletu?" Optá se gengár zamyšleně. "No, Mimikyu by nám určitě pomohla podle mně, nebo Ikit, té by určitě nevadilo, kdyby se trochu prospala."

164 [A] Drobeček [A] Drobeček | 9. listopadu 2018 v 17:01 | Reagovat

[162]: Cyndaquil se útok naučil.

Cyndaquil +3 levely, +9% sehranosti (3% sendvič, 1% voda), +1% lásky (Tania - voda)

// Hoplá, opravím, díky. Příště prosím zapiš k seznamu spotřebovaného jídla u tréninku ještě co kdo snědl, aby se to nemuselo dohledávat.

[163]: Gengar si levitaci procvičil.

+4 levely, +8% sehranosti

165 RedOwl RedOwl | 3. prosince 2018 v 22:44 | Reagovat

Squirtle "Kahuna"

Učenie techniky boja + Rozcvička.

Adam vstúpi do haly hneď ako odíde posledný tréner, odíde do kabínky a prezlečie sa do oblečenia vhodnejšieho na trénovanie. Vystúpi z kabínky naspäť do haly a vypustí kahunu z pokéballu. "Ale čau." Povie Adam s úškrnom na tvári. "Ahoj" Odpovie Kahuna s údivom zatiaľ čo pozoruje všetko náčinie okolo nej. "Dobre pre dnešok sa naučíme základy, začneme rozcvičkou  budeme pokračovať kardiom potom posilňovanie. A nakoniec ťa budem pripravovať na nový útok. O.k. ?" Adam sa postaví pred Kahunu. "Opakuj po mne každý môj pohyb." Kahuna prikývne. Adam sa rozkročí a koleno na pravej nohe prikrčí a ide s ním dole a váhou tela sa posunie na stranu skrčného kolena, ľavú nohu drží vystretú a chodidlo na zemi. Pár krát pritlačí na pravú nohu. Potom sa vráti do rozkročenej polohy a a ten istý postup vykoná na ľavej nohe. Kahuna medzi tým horko ťažko opakuje po Adamovi. "Nemusíš to siliť a robiť to úplne ako ja... stačí keď ťa to začne ťahať." Kahuna sa jemne zrýchli a zjemni svoje pohyby zatiaľ čo kopíruje Adama. "Dobre teraz budeme robiť drepy ." Adam sa zmierni svoju rozkročenú polohu tak aby mal chodildlá zarovno ramien. Kahuna spraví to isté. "Dobre teraz pôjdeš zadkom dole zatiaľ čo chodidlá musíš mať pevne na zemi. Pre lepšie udržanie rovnováhy vystrčíš ruky pred seba." Adam začne vykonávať postup A Kahuna za ním. "Urobíme ich dvadsať." Povedal Adam. "Dýchaj pravidelne," Dodal Adam potom čo si všimol Kahunine nesporadické dýchanie. "nádych pri tom ako ideš dole výdych hore !" Kahuna si osvojila dýchanie. Po tom čo Adam dorobil svoj set začal počítať kahune ostávajúce drepy. "4...3...2...1, perfektne si šikovná ! Teraz pôjdu kliky... dáš sa na ruky a špičky na zem." Obaja tak spravia a Adam kecá ďalej. "Teraz pôjdeš dole a hore tak že pokrčíš ruky v lakťoch, zatiaľ čo musíš mať rovný chrbát, aha takto." Adam spraví ukážkový klik. "Týchto bude tiež 20. Nádych dole výdych hore..." Obaja napočítajú 20 klikou. "Perfektne." Pochváli Adam Kahunu a postaví sa naspäť na nohy a Kahuna nasleduje. "Dobre pravú ruku, si dáš na ľavú stranu tak aby si ju mala čo najbližšie k telu a ľavou rukou si ju pritiahni viac k sebe a chvíľu ju tak podrž." Kahuna si začne preťahovať pravú ruku aj s Adamom a po chvíľke vystriedajú ruku. "Dobre to by pre rozťahovanie stačilo... Teraz si dáme tak 15 minút + 5 minút na bežiacom páse. Kondička je dôležitá pre boj. Ale pred tým si dáme 30 sekúnd na vydýchanie." Po 30 sekundách sa postavia na bežiaci pás. "Dobre teraz pôjdeme rýchlosťou 10 kilometrov za hodinu. Ktorú budeme nepravidelne striedať s rýchlosťou 16 kilometrov za hodinu a 20 kilometrov za hodinu." Obaja začnú bežať a Adam dodá. "Nezabúdaj na dýchanie." Po troch minútach. "Zmena 16 km/h." A obaja zrýchlia, po minúte. "Zmena 10 km/h." A obaja spomalia na takú rýchlosť. "Zmena 24 km/h" Zahlási Adam po 30 sekundách a obaja sa rozbehnú. Po 15 minútach... "Výborne, ide ti to ale toto bol ešte len začiatok, teraz si dáme 5 minút výklus a po tom dve minúty na vydýchanie." Obaja spomalia eradické tempo a po piatich minútach začnú oddychovať, medzi tým zbiera Adam pomôcky na učenie, zavesí boxovacie vrece a podá Kahune rukavice. "Takže, pauza skončila poď za mnou." Kahuna nasleduje Adama k vrecu a na zemi ležia činky, penové tyče a lapačky. Adam zastaví a otočí sa na Kahunu. "Dobre najskôr ťa naučím postoj." Kahuna prikývne. "Začneme tým že sa rozkročíš ." Adam sa rozkročí a Kahuna skopíruje jeho polohu. "Teraz pravú nohu dáš dozadu a chodidlo otočíš smerom od seba." Kahuna zopakuje Adamov pohyb. "Takto ?" Opýta sa. "Perfektne !" Odpovie Adam. "Ľavú nohu dáš o kúsok pred seba." Kahuna úspešne zopakuje pohyb. "A teraz zdvihneš päty zo zeme a pokrčíš kolená, a začneš prechádzať váhou tela z jednej strany na druhú. Takto nejako." Adam predvedie pohyby o ktorých rozprával. "Nie je to také ťažké." Usmeje sa na Kahunu, ktorá zdvihne päty zo zeme a pokrčí kolená a však zo strany na stranu sa pohybuje lámavým a ťažkým pohybom. "Zle...musíš  byť trošku ladnejšia nemusíš robiť tie pohyby také rýchle, ľahšie tak udržíš rovnováhu. Používaj aj svoj chvost na vyváženie tela." Pomaly ale isto sa Kahunine pohyby stanú ladnejšie. "Úplne super, tak teraz tvoje ruky zdvihni pred tvár pod oči, ľavá ruka pod okom a pravá o niečo nižšie..." Vysvetľuje Adam zatiaľ čo ukazuje pohyby Kahuna pomaly ale presne zopakuje pohyby. "A teraz ťa naučím udrieť poriadne. Tvoja ľavá ruka je takzvaná predná, tvoja pravá je zadná ruka. Teraz keď ideš udrieť prednou vystrčíš ju do predu čo najrýchlejšie vieš, medzi tým medzi tým pohneš chodidlom pätou od seba a vrátiš ju do do ochrannej polohy toto je kvôli tomu aby sila úderu išla od celého tela, teraz ti to ukážem. Adam sa dá do postoju a obradnej polohy. Prednú ruku vystrelí v pred a ľavé chodidlo otočí pätou od seba a vráti sa do ochrannej polohy a pôvodného postoja. "Takto..." Kahuna vystrelí ruku v pred ale neposunie pätu od seba. "Zle... musíš tu pätu posunúť od seba pre čo najlepší úder." Tentokrát to Kahuna úspešne zopakuje. "Excelentne, teraz to isté zo zadnou, až na to že päta pôjde od teba na pravej nohe." Kahuna úspešne vystrelí aj pravú ruku. "Jéééj" Začne sa radovať Kahuna. "Výborne teraz pôjdeme do vreca. A urobíš seriu úderov predná, zadná, predná." Kahuna do vreca pošle údery v poradí zadná, predná, zadná. "Musíš začať ľavou rukou tá je predná..." Tento krát vykoná kahuna údery v správnom poradí. "Ešte raz !" Kahuna usilovne zopakuje sériu ešte niekoľko krát. "Dýchaj pri tom ! Takto." Adam začne útočiť na vreco Predná "FU." Zadná "Fu." Predná "Fu." Posledný úder vrece pošle dozadu. A Kahuna hrdo pokračuje v skúšaní úderov. "Výborne ide ti to," Adam pohladká Kahunu po hlave." Dáme si pauzu, zatiaľ medzí tým jej rozpráva rôzne príbehy z jeho hodín boxu. Vtipné aj... bolestivé. "Tak môžeme pokračovať ?" "Ano !" Odpovie odpočinutá Kahuna. "Dobre toto bude posledné čo budeme dnes robiť." Najskôr začneš vrecom sériou predná, zadná, predná, zadná. Potom pribehneš ku mne a budeš sa uhýbať útokom penovej tyče budú pomalé ale musíš ostať v postoji a ochrannej polohe a na koniec setu, budeš útočiť do lapačiek podla toho ako ti poviem keď poviem predná, udrieš prednou. Ak poviem zadnou udrieš zadnou. Bude to 5  setov každá séria trvá 1 minútu na konci setu je 30 sekúnd na vydýchanie.  Všetko jasné ?" Kahuna zneistene prikývne. "Tak začni vrecom: predná, zadná, predná, zadná !" Medzi tým čo sa Kahuna namáha pri vreci Adam zdvihne penovú tyč. Kahuna dokončí svoju sériu pribehne k Adamovi. "Teraz sa uhýbaj." S penovou tyčou vyrazí napred a Kahuna sa uhne avšak stratí ochrannú pozíciu. "Ruky pred tvár ! A  udržuj očný kontakt !" Znova vyrazí po Kahune a tá sa tento krát uhne perfektne. Tentokrát penou pomaly švihne po Kahune ktorá sa úspešne uhne. Toto sa deje ďalších tridsať sekúnd. "A teraz lapačky." Adam si ich rýchlo navlečie na ruky. "Predná, zadná ,predná, predná, zadná !" Kahuna opakuje pohyby ale sem tam sa pomýli. Prejde minúta a prichádza odpočinok. Toto sa zopakuje ďalšie štyri rázy. Po tréningu. "Výborne dnes ti to išlo ! Za odmenu zoberiem teba aj Inari na nejaké pekné miesto. Čo ty na to ? Ozaj a si v poriadku nepotrebuješ ísť do pokécentra ? Urobila si dnes kus roboty predsa..." Adam sa usmeje na Kahunu a pohladká ju po hlave. "Šikovné dievča."

166 [A] Enwy [A] Enwy | 7. prosince 2018 v 17:14 | Reagovat

[165]: Squirtle se protáhla. Nyní je připravena na složitější tréninky!
Squirtle - 4 levely, 6% sehranosti

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
ZDROJE:
Obrázky, týkající se pokémonů - Serebii / Bulbapedia / Pokecheck
Ikonky - Serebii
Obrázky herních míst - Dragonith (dA), UkeSora
Některé články převzaty z minulého světa - pokemon-rpg-game.blog.cz;
autorská práva vyhrazena
Design blogu je v autorství (c) Enwy slouží pouze k použití leagueofpokemon.blog.cz

Pokémon patří společnosti Nintendo, Creatures a GameFreak

".... a všechny kousky skládanky pak zapadnou do jednoho..."