Route 8

3. června 2017 v 10:44 | Enwy
Výsledek obrázku pro pokémon tumblr

Tento route je speciálně vyhrazen pro koordinátory. Smí se tu chytat pouze přátelstvím.
Můžete tu chytat od jakéhokoliv levelu, pokémonní levely jsou náhodné.
Výsledek obrázku pro oddělovač png
roselia xy animated sprite - Roselia
dratini xy animated sprite - Dratini
phanpy xy animated sprite - Phanpy
lickitung xy animated sprite - Lickitung
whismur xy animated sprite - Whismur
jigglypuff xy animated sprite - Jigglypuff
- Eevee
- Leafeon
- Glaceon
Výsledek obrázku pro oddělovač png
Pro chytání do komentu napiš:
1. Pokémon, kterého chytáš
2. Pokémon, kterým chytáš
3. Průběh chytání + jakým ballem
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lynnon Lynnon | 11. července 2017 v 16:39 | Reagovat

1/ Dratini
2/ Dewott "Toshiro"
3/ Luxuryballem, více níže
Procházím se tak jednoho rána po lese. Přes cestu mi přeběhne skupinka Eevee. Ušklíbl
jsem se, nechal jsem je projít „Tady je docela veselo,“ Podotkl jsem nahlas směrem k
Toshirovi, který šel vedle mě a kochal se přírodou. Můj argument ignoroval nebo jej neslyšel.
Chvilku jsem si to šel cestou necestou, když v tom mě zarazila malá modrá žížala. „Není
roztomilý?“ Zeptal jsem se, jen tak okolí a sám sebe, když jsem spatřil tu nádheru. Byl to
Dratini, který se díval zamilovaně na jablko nad ním. Hodil jsem pohled po Toshirovi. Došel
jsem opatrně k němu. V případě, že to byla žena, se moc omlouvám. Začal utíkat a schoval
se přede mnou do křoví. „Ne, počkej!“ Zavolal jsem a opatrně ucouvl. Stoupl jsem si na
špičky a utrhl ono jablko. Podal jsem ovoce Toshirovi. Jeho přátelský a dětský úsměv by
mohl být lepší než ten můj, mám rohy. Toshiro popošel ke křoví, kde se schovával malý
Dratini. „To jablko patří tobě,“ Zazubil se Toshiro. Usmál jsem se. „Promiň, jestli jsme tě
vylekali. Jmenuji se Toshiro, zkráceně mi říkej pouze Shiro. Tohle je můj koordinátor,
Lynnon.“ Dratini byl stále schovaný za křovím. Toshiro udělal jeden opatrný krok a pak se
otočil ke mě. Naznačil jsem, ať počká. Měl jsem pocit, že bych měl taky něco říct. „Jsem
koordinátor – začátečník. To jablko si nech.“ Mrkl jsem na něj. Toshiro pomalu položil jablko
na zem a udělal pomalý krok vzad. Dratini vyšel opatrně ven. Přišel váhavě k jablku a obhlídl
si ho, kdyby to byla nastražená past. S chutí se do něj pak ale zakousl. “Tak, pověz mi,
Dratini, co tu děláš tak sám? Jistě máš rád jablka.“ Usmál jsem se, zkoušejíc nejpříjemnější
tón, který jsem dokázal vytvořit. Taky jsem si utrhl jablko a zakousl se do něj. „Když máš
hlas, nejsi to ty.“ Zněla takto slova Dratini. Zasmál jsem se. Dratini mi úsměv oplatil. „Nechtěl
bys nás doprovodit na druhý konec lesa?“ Optal jsem se a utřel si pusu do rukávu. Zrovna
nejelegantnější gesto to nebylo. Dratini váhavě a téměř nezřetelně přikývl. “Tak, jdeme.“
Dratini šel opatrně za námi. Toshiro se loudal po mém boku a stále se za modrým
Pokémonem ohlížel, myslel si snad, že když se otočí, Dratini se vypaří. Po pár metrech
zakopl nešikovně o kámen. Otočil jsem se a zvedl Dewotta do ruky. „Shiro, v pohodě? Nic tě
nebolí?“ Otázal jsem se ustaraně. Dratini mě sledoval. “Hele, máš na hlavě list.“
Poznamenal jsem a zasmál jsem se. Dewott se oprášil a sundal si list z hlavy. Mířili jsme
dál. Cesta probíhala mimo zvuky přírody v klidu.
„Toshiro, vidíš to taky?“ Šeptla jsem Shirovi. Prudce zavrtěl hlavou. „Ne, opravdu, koukej.“
Řekl jsem a ukázal jsem na praskliny na zemi. „To určitě nic není.“ Poté seskočil dolů a
opatrně přistoupil k prasklině. “Hey, pozor, ať se to pod tebou nezřítí,” Varoval jsem ho a
přitom ho nespouštěl z očí. Shiro přišel opatrně k puklině. Nic se nestalo. „Vidíš? Říkal jsem
ti, že je to bezpečný.“ Začal skákat a tancovat na onom místě. „Ne, počkej, nedělej to,“ křikl
jsem, ale bylo pozdě. Kus země se zřítil a spolu s ní klesal i Shiro. „Ne!“ křikl jsem a běžel k
díře. Pohotově jsem zachytil Dewotta do jedné ruky, ale pak se odlomil další kus země a já
začal padat. Na poslední chvíli jsem se zachytil okraje. Byl jsem rád za démonskou
satanistickou sílu „Počkejte!“ uslyšel jsem Pokémona. Dratini se objevil u okraje. V tu chvíli
ale zmizel z dohledu. „Už tě moc dlouho neudržím.“ Řekl jsem. Jednalo se o vtip, abych
otestoval Dewottovu důvěru. Toshiro, přesně jak jsem čekal, začal kroutit hlavou. “Ne, snaž
se. Ještě to udržíš,” Řekl a přitiskl se ke mně. Rty se mi zkroutily do úsměvu. “Nemyslel
jsem tím, že se pak pustím. Vyhodím tě nahoru a ty mě pak vytáhneš.” V Shirových očí se
malinko chytře zalesklo. Toshiro přikývl. Zvedl jsem ruku a vyhodil Toshira nahoru. Už jsem
měl v plánu vyskočit nahoru. Bylo by to nápadné jenom, pokud by byl v blízkosti nějaký další
člověk. Chvála vyšším silám, že se objevil Dratini a Dewott. Podávali mi větev. Asi jsem se jí
měl chytit. Váhavě jsem se jí chytil. „Myslím, že mě jen ty nevytáhneš.“ Pousmál jsem se, na tváři rozjařený výraz. Po pár hodinách těžké práce jsem se ocitl opět na pevném povrchu
země.
„Nebylo to jednoduché, co?“ Smál jsem, věděl jsem, že jim to dalo zabrat. Dewott i Dratini
sotva popadali dech. Přehodil jsem si nezbedný pramen vlasů tam, kam patřil. “Já bych se
vytáhl. Nejsem obyčejný,” Smál jsem se. Litoval jsem, že jsem odbyl nákupy. Pro tak
okouzlujícího démona jako já byla veřejnost pouze na škodu. Zvedl jsem se a podal ruku
Dratini. Nejdříve na ní zkoumavě hleděl, pak se však přiblížil a dotkl se jí hlavou. „Jak vidím,
tady les končí.“ Usmál jsem se. Toshiro se objevil vedle mě. Dratini na mě hleděl stále
stejným pohledem. „Mnohonásobné grazie za záchranu.“ Řekl jsem mu a přiklekl, abych
nebyl zas tak vysoký. Dratini se usmál, což jsem pochopil jako nahrazení slov “Nemáš za
co”. „Máš moc hezký úsměv.“ Zalichotil jsem mu. „Nechceš se ke mě přidat?“ zeptal jsem
se ho opatrně. Moje otázka ho zaskočila. „Bude mi ctí přivítat v týmu takového záchranáře a
úžasného pokémona.“ Pousmál jsem se znovu. Z takových mimických výrazů mě pomalu
začala bolet tvář. “Tak?” Nastalo ticho a tak jsem pochopil, že jsem byl odmítnut. Přehodil
jsem si lépe batoh přes rameno. “Grazie za doprovod. Najdu už cestu,” Pověděl jsem a už
jsem odcházel.
“P-počkej! C-chce si Shiro ještě něco zahrát?”
Otočil jsem se s okouzleným pošklebkem. „Dobře, co třeba... slovní pokéfotbal?“ Navrhl
jsem. Dratini i Shiro zavrtěli hlavou. „Slovní fotbal je trapný.“ Zamrkal jsem. Vážně to vyšlo z
úst mého Shira? “Co takhle stop-zem?” Navrhl Toshiro. Podíval jsem se na Dratini, který
začal kývat hlavou. „Tak jo.“ Smál jsem se a vyndal z kapsy šátek. Toshiro mi tím šátkem
zavázal oči. „Tak jo, hrajeme. Počítám, raz, dva, tři,...“ Napočítal jsem do deseti a pak řekl,
že už jdu. Zaposlouchal jsem se. „Stopzem!“ řekl jsem. „Nikdo.“ Uslyšel jsem Dewotta. Vydal
jsem se tím směrem. Zakopl jsem o pařez. „Au,“ vydal jsem ze sebe, ale pak jsem vstal a
vydal se k Dewottovi. „Bolelo?“ ozvalo se. „Ne, nebolelo.“ Usmál jsem se a načapal Toshira.
Měl jsem sto chutí ho zlechtat, měl tak roztomilý smích. „Shiro, teď jdeš ty!“ smál jsem se.
Shiro byl na pařezu a Dratini až úplně vysoko na větvi. Sundal jsem si šátek a zavázal
Dewottovi oči. „Raz, dva, tři... “ Rychle jsem se vyhoupl na větev stromu a Dratini skočil na
kámen. „Tak já jdu!“ zvolal Dewott. „Musíte se někdo ozvat, jinak vás nenajdu.“ Smál se
Shiro. Dratini byl potichu, tak jsem to byl já. „Tady! Tady nahoře!“ křikl jsem dolů. Shiro hned
zareagoval a vydal se směrem ke mě. Pokusil jsem se vyhoupnout se ještě výš, ale riskoval
jsem, že spadnu. Ublížilo by to tomu stromu než mě samotnému. Radši jsem zůstal na
místě. Dewott pátravě obešel strom, na kterém jsem byl. „Tady!“ ozval jsem se znova.
Toshiro šel za hlasem, ale protože jsem byl na větvi, naboural do kmene stromu. Já i Dratini
jsme se rozesmáli. Toshiro měl nejdříve uražený výraz, ale potom se taky smál. „Tady
Shiro!“ zvolal Dratini na Dewotta. Ten se vydal ke kameni. Dratini se chtěl odplazit na druhý
kámen, ale to už nestihl. Dewott ho chytil za ocas. „To jsi ty Dratini, že?“ vyhrkl a sundal si
šátek. Seskočil jsem ze stromu. „Tak a teď Dratini.“ Usmál jsem se a chtěl jsem mu pomoct
se šátkem. „Dobrý, zvládnu sám!“ ohradil se. Zvedl se mi koutek. Sledoval jsem ho, jak se o
to pokouší. Mě samotného nenechal. Ovšem na Toshira reagoval úsměvem. Poté jsem se
ujistil, že nevidí. „Kolik ukazuju prstů?“ zeptal jsem se. Dratini zavrtěl hlavou. „Tolik, kolik jich
máš.“ Na to jsme se znovu zasmáli.
„Počítám!“ zvolal a začal počítat. Dewott i já jsme se rozeběhli, abychom si našli místo.
Dewott skočil na nedaleký keř, já jsem se postavil na místo, kde předtím Dratini. „Jdu!“
ozvalo se. Zatajil jsem dech. „Stopzem!“ zkusil. „Nikdo!“ křikl jsem. Dratini se otočil o 180° a
zamířil rovnou ke mě. „Tady!“ pokusil se Toshiro odlákat pozornost, ale Dratini stále pokračoval směrem ke mně. Skočil jsem na druhý kámen, který byl o trochu výše. Dratini
však vyskočil a včas se zachytil mojí nohavice. Prudce si strhl šátek z očí. „Ly… nion(?)“
přemýšlel. „Lynnon, mé jméno zní Lynnon.“ Mrkl jsem na něj. Dratini se jen ušklíbl.
Hra skončila, jelikož jsme se vystřídali všichni. Vyhrál Dratini, protože nejrychleji našel...no,
mě. Byl už nejvyšší čas jít domů. „Tak, Dratini“ Začal jsem. „Vím, že se na to dneska ptám
už podruhé, ale... nechtěl bys jít s námi? Jak jsem již řekl, jsi úžasný a hodný pokémon a
kdybychom...no, šli spolu, tak bychom zažili hodně zábavy, ne?“ zeptal jsem se. Dratini
naklonil hlavu na jednu stranu. „Sice nemám tak dobrá jablka, jak tento les nabízí, ale…
nevím, neznám důvod. Můžeš se přidat do mojí –zatím malé- rodinky, jestli chceš.“ Usmál
jsem se a čekal na jeho odpověď.

2 [A] Enwy [A] Enwy | 11. července 2017 v 17:37 | Reagovat

[1]: Dratini se mile pousmál. "Půjdu s tebou," zazubil se a vlezl si do ballu.
Gratuluji, chytil jsi Dratini!

3 Lynnon Lynnon | 6. srpna 2017 v 14:07 | Reagovat

1/ Roselia
2/ Samurott "Toshiro", Scatterbug, Swablu "Yoruichi", Petilil "Orihime"
3/ Friendballem, níže.

Procházel jsem se tak lesem a přemýšlel. Z přemýšlení mě vytrhl až šok, který jsem utrpěl kvůli Roselii, která přede mě seskočila z nejbližšího stromu. Chvíli jsem jen tak nehybně stál na místě a čekal, co Roselia provede. Ta měla ale stejnou strategii a tak jsme se oba nehybně mlčky pozorovali. Po chvíli mě to ale přestalo bavit a tak jsem se posadil na nejbližší pařez. „Yo, pěkně jsi mě vyděsila! Jsem Lynnon, pro přátele pouze Lynn.“ Roselia nechápavě tikala pohledem ze strany na stranu. “Asi se ptáš, proč si s tebou povídám, že? Jistě, důvodů by mohlo být mnoho ale…” Pokrčil jsem rameny. “Jsi zkrátka okouzlující, nemohl jsem váhat. Máš co dělat?” Roselia nejistě a stále nechápavě zakroutila hlavou. “Super, o to lepší. Chceš se seznámit s mým týmem?” Roselia ucouvla. Poté se přeci jen trochu nejistě rozhodla souhlasit se mnou a tak přikývla na souhlas. Vzal jsem tedy všechny své bally a vysvobodil z nich své pokemony. „Yo, everyone. Tohle je Roselia, teprve jsem ji potkal. Nechcete se představit?“ Můj návrh přebil hluk, který měl znázorňovat souhlas všech pokémonů. „Beru to tedy jako ano, ale utište se trochu, přeci jen jsme v lese a v lese má být klid.” Shiro, jako správný kamarádský vzor, začal. “Já jsem Toshiro, jsem s Lynnem od začátku jeho cesty.” Scatterbug se mírně zakabonil. “S-scatterbug, těší mě,” Zašeptal a sklopil zrak, jako kdyby byla země zajímavější než elegantní Roselia. “Yo,” Napodobil mě Swablu a mně zacukaly koutky. “Jsem Yoruichi, pro přátele pouze Yoru!” Petilil si Roselii změřila pohledem a otočila se. “Orihime. Víc není třeba,” Pravila. Roselia byla z jejího představení trochu v šoku. Přátelsky jsem přistoupil. “Smím se zeptat, co tu dělá taková sličná dáma sama? Padajíc ze stromu?” Usmál jsem se. Roselia ucouvla. “... sukničkáři,” Odsekla pomalu. Zvedl jsem obočí a povzdechl si. “Spíše než sukničkář se nazývám přirozeně okouzlujícím, ale to by znělo moc namyšleně, takže zůstaňme radši u toho sukničkáře. Co se mnou uděláš?” Zazubil jsem se. Roselia uhnula pohledem a něco zamumlala. Nic jsem popravdě nepochytal. “Beru to jako: Ano, Lynn, ráda si s tebou zahraji vybíjenou?” Roselia se zakabonila.

“Nejprve si zahrajeme vybíjenou. Jako navrhovatel si žádám právo být kapitán!” Zvolal jsem s šibalským úsměvem na rtech. Toshiro se zvolal druhým kapitánem, bezdůvodně. Rozdělili jsme se, Roselia byla můj tým, společně s Orihime a Yoru se Scatterbugem byli s Shirem.  „Dobře, týmy bychom měly. Nyní si vyznačíme herní pole. Bude stačit jedno velké pole, abychom si zbytečně nestěžovali práci.“ Chvíli mi trvalo, než jsem vymyslel jako pole ohraničit. Nápad mi ale vnukla Orihime, který si sem a tam nosil větší kámen. „Měl bych tu ještě jednu týmovou aktivitu, než začneme. V týmech, do kterých jsme se už rozdělili, budeme sbírat kamínky, větvičky a šišky. Respektive jedna parta, ta druhá je bude dávat tak, aby z nich vzniklo právě hrací pole. Tak třeba má skupina bude pole vytvářet, zatímco ta druhá bude shánět materiály. Také bychom měli jednoho z týmu pověřit úkolem, aby sehnal šišky, kterými po sobě budeme házet. Jsou tu nějací dobrovolníci?“ Z druhého týmu se přihlásil Swablu, letem to určitě šlo lépe. „Super, ale drž se jenom ve vzdálenosti, abych na tebe viděl, Yoru.“ Ostatní se zatím rozeběhli dělat svou práci. Scatterbugovi a Toshirovi se dařilo hromadit všemožné věci dost rychle, takže brzy bylo hřiště hotové. Zanedlouho dorazil i Swablu, který nahromadil pěknou hromadu šišek. „Super, musím vás všechny pochválit, odvedli jste pořádný kus práce. Nyní se můžeme pustit do hry. Pravidlem je, že šišku můžete odrazit nebo zničit nějakým ze svých útoků, tím také zároveň procvičíte své útoky. Takže se seskupte do týmů, začneme.“ Každý tým šel na svou polovinu. Šišky se daly doprostřed, mezi obě družstva. Pomalu jsem začal odpočítávat. Na teď se obě družstva rozeběhla k šiškám a začala mela. Z nějakého mě neznámého důvodu všichni vystřelili po mě, dokonce i členové mého týmu. Samozřejmě jsem nestihl nějak zareagovat a tak jsem vypadl. Šel jsem proto mimo pole. Posadil jsem se na pařez a sledoval, jak si všichni pokémoni vedou. Roselia působila úžasným dojmem, pomocí svých jedovatých bodlin (toxic spikes) odrážela všechny šišky, které na ní letěly a těm menším se vyhýbala. Orihime hra nejdříve nebavila, ale po chvilce, když dostala šišku do šišky, začala se jim vyhýbat i když byla vybitá. Druhý tým na tom dost podobně, dokonce také přišli o jednoho člena, když se Scatterbug nestihl vyhnout a Roselii se podařilo vybít ho. Tudíž nyní byli oba týmy po dvou pkémonech. Do lepší situace se poté dostal zase druhý tým, kdy se Yoru nepodařilo vyhnout se střele Roselie. Do rozhodného stavu ale hru opět vrátila Roselia sama, která vybila Yoruichiho. Ten ani nepostřehl, že po něm někdo bije. Scatterbug obvinil Petilil za její podvod, že je ve hře i přesto, že byla vybitá už na začátku hry a ta s předstíraným brekem běžela ke mně, volajíc “Lynn-sama! Lynn-sama, to není fér!” Ve hře tedy zbyli pouze Toshiro a Roselia, ale ne na dlouho. Za chvíli bylo o výsledku rozhodnuto. Nakonec se vítězem stala Roselia. Ta bravurně vyřadila Samurotta, když pomocí svého jedovatého vlákna (poison sting) odrazila jeho vystřelenou šišku a tím ho vybila. „To byla paráda, Roselie, jsi vážně obratná a šikovná! Jako odměnu za vítězství tu máš sušenku.“ Roselia si sušenku hrdě vzala, ale při pohledu na ostatní se rozhodla být hodná a nakonec sušenka skončila opět u mě. “Proč sis nevzala?” zeptal se Yoru zvědavě. Roselia se stydlivě pousmála. “Nebylo by to vůči vám fér.” Bylo to gesto, kterým si spřátelila i ty, kterým se doposud nelíbila, tedy Orihime hlavně. Roselia vypadala o dost uvolněněji než předtím.
Rozhodli jsme se pro další hru. Tentokrát to byla všemi dobře známá schovávaná, ale aby se zamezilo šanci na ztracení se, dohodli jsme se na schovávané ve dvojicích. Proto si nejprve každý zvolil svou dvojici. Scatterbug si vybral Swablu, já jsem zůstal s Toshirem, svou vysněnou dvojicí. Orihime nenápadně vrhla po Roselii pohled a bylo rozhodnuto. „Super, tak my s Shirem budeme pykat, vy ostatní máte minutu na to, abyste se stihli schovat.“ Po těchto slovech jsme se spolu s Shirem otočili a společně začali počítat do šedesáti. Když jsme byli s počítáním u konce, okamžitě jsme se pustili do hledání. Ovšem to nebylo tak jednoduché, jak jsme si představovali. Nejprve jsme prohledali kapradí, kde jsme nic nenašli. Ve vysoké trávě to bylo stejné. Až u vykotlaného stromu jsme měli štěstí a díky Toshirovi bystrosti a všímavosti jsme našli Swablu se Scatterbugem. Zbývali už jen Orihime s Roselií. Ty se nám nakonec podařilo najít až v hustém jehličnatém lese, kde se pod jedním ze stromů schovávali. Tato hra nás nakonec všechny tolik vyčerpala, že už jsme žádné další hry nebyli schopní se zúčastnit. Bylo rozhodnuto, bylo na čase se vrátit domů. Řekl jsem všem svým pokémonům, aby se s Roselií rozloučili. Roselia jim pozdrav opětovala a já je vrátil zpět do pokéballu. „Roselie, už budeme muset jít, ale než odejdu, měl bych na tebe prosbu. Spíš… otázku, ať to nezní jako nějaký dotaz na zasnoubení,” Pověděl jsem. Roselia rozpačitě ucouvla. “Nechtěla by ses vypravit spolu s námi? Rádi bychom tě měli vy svém týmu, ale rozhodnutí je na tobě. Přísahám, že bych se o tebe postaral a snažil se pro tebe dělat jen to nejlepší. Tak co říkáš, jak ses rozhodla?“

4 [A] Enwy [A] Enwy | 6. srpna 2017 v 16:19 | Reagovat

[3]: Roselia přikývla. "Půjdu s tebou," usmála se a vlezla do pokéballu.
Gratuluji, podařilo se ti chytit Roselii.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
ZDROJE:
Obrázky, týkající se pokémonů - Serebii / Bulbapedia / Pokecheck
Ikonky - Serebii
Obrázky herních míst - Dragonith (dA), UkeSora
Některé články převzaty z minulého světa - pokemon-rpg-game.blog.cz;
autorská práva vyhrazena
Design blogu je v autorství (c) Enwy & Dragonith, slouží pouze k použití leagueofpokemon.blog.cz
Pokémon patří společnosti Nintendo, Creatures a GameFreak

".... a všechny kousky skládanky pak zapadnou do jednoho..."