Policejní stanice

25. června 2017 v 15:38 | Enwy
Výsledek obrázku pro pokémon jenny
Jdeš si to svižným tempem na Policejní stanici. Ještě než půjdeš dovnitř, zastavíš se a prohlédneš se znak policie na dveřích. "Co tu chceš?" ozve se za tvými zády. Když se otočíš, uvidíš tam strážníka a Growlitha. Strážník má v ruce obušek a zle si tě prohlíží. "No, já-" - "Já vím co tu chceš," zavrčí. Jsi v nesnází, když v tom se přiřítí motorka a navíc ní sedí další policista. Pomyslíš si, že je to tvůj konec. K tvému štěstí je to samotná policistka Jenny.
Jistě všichni víme, kdo je policie. Je to spravedlnost sama a jejím hlavním úkolem je pomáhat a chránit lidi, zneškodnit ty, co porušují zákon. Vrchní velitelkou je policistka Jenny, která však není zdaleka úplným vrcholem. Nad ní ještě stojí vrchní důstojníci, důstojníci, armádní generál, ministr vlády a obrany, Vláda samotná.
Policisté jsou schopni v pouze pár oborech a proto někdy na běžné úkoly potřebují pomoc. Všechny úkoly jsou napsány na seznamu na policejní stanici.

SEZNAM ÚKOLŮ NA STANICI

Výsledek obrázku pro police icon EASY | DOKONČENO - Rory
INFORMACE: Zaujmi práci hlídače.
DETAILY: Policejní garáž je přes noc hlídaná. Hlídačovi ale rodí žena a tak potřebuje zástup. Dohlédni na chod kamer, které hlídají policejní parkoviště a v případě jakéholiv podezřelého obrazu na monitorech ihned tento děj nahlaš.
ODMĚNA: 300 Y

Výsledek obrázku pro police icon MEDIUM | DOKONČENO - River Hope
INFORMACE: Policie zabavila pašeráckou zásilku. Pokémon je nepříjemný.
DETAILY: Pokémon je nepříjemný Arbok. Důvod jeho chování je neznámý, není-li to příliš malá krabice. Ve skutečnosti je jeho prostor třikrát větší než on. Arbok si neustále stěžuje, na všechno možné a to ne zrovna za použití slušných výrazů. Zklidni ho, nauč ho slušnému chování, než ho policie nepřeveze do útulku.
ODMĚNA: 400 Y

Výsledek obrázku pro police icon HARD* | DOKONČENO - River Hope
INFORMACE: Na stanici sedí ztracená holčička, která ale s policisty nechce mluvit.
DETAILY: Holčička se údajně ztratila. Policisté ji našli na ulici a volala svou mámu. Každopádně, poté, co ji odvedli na stanici, odmítá mluvit. Je třeba zjistit její bydliště, jméno a případně kontakt na rodiče.
ODMĚNA: 500 Y

Výsledek obrázku pro police icon EXTREME* | Není dostupné
INFORMACE: Policisti stojí při sobě. Postarej se o Riveru v nesnázích.
DETAILY: Pan Rivera je policistka pracující v kanceláři. Je už poměrně staršího věku a má za sebou spoustu věcí. To, co ho ovlivňuje teď, jsou noví, brigádní, policisté, kteří přišli vypomoct na stanici. Začali ho nehezky pomlouvat a on, jakožto milý a vstřícný týpek, neví, jak s tím naložit. Pomoz mu.
ODMĚNA: 500 Y

* Možnost, že se provedení úkolu nezdaří
Související obrázek SHERLOCK I. | Drobeček
INFORMACE: "... had si svléká svou kůži."
DETAILY: Žádný hadí pokémon se případu netýká, avšak když si had svléká kůži, nastává velká změna. Tou změnou je náhlá výměna personálu na dané policejní stanici. Tento nepřirozený děj se zatím nikdy v minulosti nestal - tedy žádný v vyšších mocností nikdy nevyměnil celý personál. Říká se, že někdo ve skupině zradil a podezření jsou všichni vyměnění. Zjisti o případu více a vyřeš ho.
ODMĚNA: 300 Y (+ Přežití)
Související obrázek SHERLOCK II. | DOKONČENO - Rory
INFORMACE: "... měj na paměti to, co je ti dáno."
DETAILY: Na stanici se objevil neznámý dopis, na kterém je volná básnička: "Tři skoky, lásko má, jsi v prachu a v krvi ležíš - slyším kroky, lásko má, proč neběžíš." Před pár dny, než se dopis na stanici objevil, byla nahlášena vražda a tělo ani pachatel se nenašli. Je na tobě zjistit původ a význam básničky a spolu s tím i vyřešit celou tuto záhadu.
ODMĚNA: 500 Y
Výsledek obrázku pro pistole icon ZÁSAH I. | DOKONČENO - Rory | Kniha
INFORMACE: Hledá se novinář, který byl na jednom z místa činů a viděl to, co policie ještě neví. Takto pronesl jeden ze svědků, pravda je neznámá. Je třeba ho najít a zajistit jeho bezpečí. Potřebná Jennyina důvěra +20%.
DETAILY: není možné
ODMĚNA: dle práce, hrozí všechno možné (Žádost o pokémony/itemy k vaření banned)
Výsledek obrázku pro pistole icon ZÁSAH II. | UKONČENO - Skugga | Kniha
INFORMACE: Jeden z Arcaninů, poté, co mu byla dána injekce proti vzteklině, utekl. Je potřeba ho najít, než se mu něco stane. Potřebná Jennyina důvěra +20%.
DETAILY: není možné
ODMĚNA: dle práce, hrozí všechno možné (Žádost o pokémony/itemy k vaření banned)

MOMENTÁLNĚ UZAVŘENO, ŽÁDÁ SI VÍCE ČLENŮ
INFORMACE: Špehování organizace. Potřebná Jennyina důvěra +70%.
DETAILY: Lze se účastnit pouze za přítomnosti dalšího hráče.
ODMĚNA: dle odvedení
MOMENTÁLNĚ UZAVŘENO, ŽÁDÁ SI VÍCE ČLENŮ
INFORMACE: Špehování organizace. Potřebná Jennyina důvěra +70%.
DETAILY: Lze se účastnit pouze za přítomnosti dalšího hráče.
ODMĚNA: dle odvedení
Úkoly se plní zde pod profil, případně se zde odevzdávají úkolové předměty.
Odměna je pouze přibližná. Odměna záleží na tom, jak dobře práci odvedete. Kouká se i na to, jak nenápadní jste byli.

Úkol probíhá takto:
První komentář: "Beru úkol *le procitovat úkol*"
Admin: "*blíže vysvětlí úkol a okolnosti*"
Druhý komentář: "*jak úkol plníte*"
Admin: "*vypíše odměnu*"

NPC POSTAVY MÍSTA

POLICISTKA JENNY - Disciplinovaná šéfová policejní stanice. Každý region má svou Jenny a tahle patří mezi ty přísné, i když citlivé a se schopnosti částečně přenést přes srdce chyby nováčků i seniorských policistů. Má vlastního Arcanine, který nebývá v pokéballu.
BEN (NEDOSTUPNÝ) - Pro některé znám jako Benny, je zástupce policistky Jenny. Je velmi milý a laskavý, dělá za svou výše nadřazenou papírování.
CALAS (PASIVNÍ) - Ve skutečnosti poloviční nováček se účastní jen speciálních akcí buď jako záloha nebo jako přímá síla a mozek operace. Oplývá darem přirozeného šarmu a starostlivosti. Mezi jeho pokémony patří Delphox jménem Daphne, Bewear se zlozvykem věčného objímání a horkokrevný Staraptor. Obvykle slouží na jiné stanici v kanceláři. Má B-1 řidičský průkaz.
VIPER (PASIVNÍ) - Bláznivý poručík, který se účastní jen speciálních akcí. Díky svému elánu a energické povaze zvládá vícero rolí. Nesnáší papírování, které za něj podstatně dělá Empoleon jménem Leonardo. Mezi jeho další pokémony patří Houndoom Demogorgon, Luxray Dionne/Diana a zdravotník Garchomp Deus. Má průkaz na motorku a drží rekord za největší počet rozbitých služebních vozů... vůbec.
RAY RIVERA - Zkráceně znám jako pan Rivera je kancelářský policista bez hodnosti, který má za útok vyučit nováčky. Jeho oblibou je uklízení a papírování. Má neutrální povahu.

PŘIDAT SE K POLICII

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

Zobrazit vše (158)
Zobrazit starší komentáře

101 [A] Enwy [A] Enwy | 27. září 2017 v 16:34 | Reagovat

[100]: Detaily k úkolu (obsahuje násilí na pokémonech):
Pod mostem na břehu byl nalezen neznámý pokémon, jehož tělo bylo tak znetvořeno, že už není dvakrát poznat, kým byl. Jeho tělo leží na větším podkladu, než by měl zabírat. Zkrátka... není to pěkný pohled.
Policie se snaží přijít na pachatele. Pro tebe je volba z dvou úkolů -
- pomoz v pitvě pokémona, aby se zjistilo co nejvíc informací,
- nebo jdi hledat v terénu nějaké stopy.

102 Drobeček Drobeček | 29. září 2017 v 19:10 | Reagovat

[101]: PART 1/2 (stopy)

To jsem se takhle procházel kolem řeky, která protékala městem. Den byl krásný, svítilo sluníčko, venku zpívali ptáčci a houkaly sirény. Moment, houkaly sirény? Zvědavost mi nedala a rozeběhl jsem se k místu, odkud zvuk vycházel. Už z dálky jsem viděl, jak stojí u mostu policejní auta, z kterých vyskakují policisté a po schodech míří pod most. Oh, že by nějaká bitka? napadlo mě a když nikdo nedával pozor, proplížil jsem se po schodech dolů, za policisty.
To, co jsem spatřil pod mostem, mi vyrazilo dech a změnilo pohled na celý svět. Někdo plýtval kečupem! A hrozně moc! Jak jsem se přibližoval, začínal jsem rozeznávat v kaluži jednotlivé kousky tamato berry! Nebo že by to nebyl kečup? problesklo mi hlavou. Proč by policie jezdila na místo, kde se plýtvá kečupem? Nemůže to přece být...
"Co tady děláš?" ozval se za mnou někdo. Položil mi ruku na rameno, aby mě zastavil, pak mě ne zrovna jemně otočil. "Hej, kdo sem pustil dítě?! Uzavřete schody!" křičel policista na kolegy na mostě. "Chlapče, tady bys teď opravdu neměl být..."
"No dovolte! Já jsem detektiv Drobson!" zvolal jsem automaticky a ukázal policistovi svůj trenérský průkaz. Onen policista na mě zmateně zamrkal. Chystal jsem se vytáhnout další argument, když se ke mně někdo připlížil a chytil mě, znovu, zezadu za rameno.
"Sakra co máte všichni s tím chytáním za rameno? Není to trochu úchyl-oh," zarazil jsem se, protože za mnou stál chlap jako hora.
"Vítejte, detektive!" zvolal muž. "Poručík Kasibhatla k vašim službám, pane!" zvolal a zasalutoval. "Promiňte mi tu drzost, ale představoval jsem si vás staršího, pane!"
Pan poručík si mě očividně s někým spletl. Místo toho, abych ho opravil, jsem se ale rozhodl ujmout role. "V pořádku, zdání někdy klame," usmál jsem se na něj, jak nejvlídněji jsem dokázal na člověka, u kterého musím mít zakloněnou hlavu, abych mu viděl do obličeje. Mno, zřejmě čím větší člověk, tím menší mozek, usoudil jsem. "Takže? Kde je místo činu, poručíku Kasblathlah?"
"Kasibhatla, pane! Následujte mě, pane! Nevadí, když vám budu říkat Drobsone? Drobson mi nezní dvakrát dobře, takže preferuji Drobson..."
"Ten chlap fakt není v pořádku..." zamumlal jsem. "Jistě, říkejte mi Drobson! Co se tady stalo?"
"Zapomněl jste? Volal jsem vás kvůli tomu. Ah, jistě, vaše obvyklá vyšetřovací metoda - už dávno víte řešení případu, ale chcete to vše slyšet ještě jednou. Pod mostem bylo ráno nalezeno něco, co vzdáleně připomínalo pokemona. Podívejte se na to sám..."
"Kam zmizelo 'pane!'?" zasmál jsem se a následoval muže. Smích mi ze rtů brzy zmizel. Opravdu to nebyl kečup.
"Pane, jste v pořádku, pane?!" vylekal se Kasibhatla a podepřel mě, abych se nezhroutil. "Přikryjte to někdo!" rozkázal.
"Moment! Nepřikrývejte...to..." zamumlal jsem a přesunul se k mastné skvrně. "Víte někdo...podrobnosti o...vraždě?" oddechoval jsem a snažil se zase zapnout mód detektiv. Možná jsem to měl nechat na pravém detektivovi, ale kdo ví, kde vězí? Co když se mezitím vrah rozhodne, že mu jedna hromádka kečupu nestačila? Rozhodl jsem se, že toho svi-, ehm, tedy, vraha, dostanu.
Většina policistů na mě zmateně zírala, v pár očích jsem dokonce viděl poznání. "To je ten, co vyměňoval tuhle terče, ne?" zaslechl jsem. "Blbost, to je detektiv Drobson..."
"Pane!" zvolal jeden z policistů a přistoupil blíž. "Nejsem expert, ale myslím, že byl něčím rozdrcen. Za chvíli by měl dorazit patolog, ten vám o tom řekne víc..."
"Dobrá. Takže rozdrcen." V duchu jsem si představoval továrnu na kečup. Třeba je tohle vše jen jedno velké nedorozumění... I když, na druhou stranu, kečup není plný barevných kousků. "Ohledávání těla nechám na patologovi. Byli nějací svědci?"
"Žádní. Ale máme tu holčičku, která tu mrtvolu našla. Bohužel utrpěla šok, takže vám asi nic nepoví..."
"Kde je?" zeptal jsem se. Policista ukázal k záchrance, která parkovala nahoře, u mostu. S Kasibhatlou jsem se vydal po schodech nahoru. Přemýšlel, jak vyslechnout vystrašené dítě. Když jsem z toho byl v šoku já, jak dopadla chudák malá holčička?
"Detektiv Drobson," představil mě poručík psycholožce, která uklidňovala malou holčičku.
"Babbagová," představila se žena. "Stále je v šoku, šetřete jí, prosím."
"Ahoj," usmál jsem se na holčičku, když psycholožka odešla. "Doufám, že se o tebe paní Babbagová dobře starala. Její jméno je vtipné, že? Zní to jako cabbage, to znamená zelí."
Holčička můj vtip nepochopila, jen na mě vytřeštěně zírala. "Všude! Nechutná dobře! Blééé! Červená!" vykřikla najednou, pak se začala nekontrolovatelně třást. Vycouval jsem zpět a nechal psycholožku, aby dítě uklidnila.
"No, to moc nepomohlo..." zabručel jsem. "Všiml si někdo nějakých krvavých šlápot kolem místa činu? Asi ne, co? To by bylo moc lehký..."
"Vlastně ano, pane! Ale byly to jen šlápoty té holčičky. Z toho, co jsme pochopili, si ráno hrála na břehu s míčem, který jí v jednu chvíli spadl do... těla oběti."
"To nám taky nepomůže," povzdechl jsem si. "Vražedná zbraň se nenašla?"
"Popravdě našla, pane. Tedy, nejsme si jistí, jestli je to vražedná zbraň..."
"Kde je teď?"
"Pořád pod vodou, každou chvíli by měl přijet jeřáb a vytáhnout ji."
"Jeřáb? Co že je ta vražedná zbraň? Obrovský mramorový kvádr?" ucedil jsem a vydal se zpět k místu činu.
"Oh, vy už to víte, pane?" podivil se Kasibhatla. "Ano, je dost možné, že to byl právě mramorový kvádr. Vrah by ale musel mít nadliskou sílu..."
"...nebo být pokemon!" zvolal jsem triumfálně. "To je ono! Proč se pořád o vrazích uvažuje jako o lidech? Co když je jednou vrah taky pokemon? Hm, ale proč by pokemon zabíjel pokemona? Nemohl s ním prostě zápasit a pak ho nechat být? A proč by po něm házel šutrák? Pokemoni, když chtějí, mají dost síly i na rozdrcení kamenů, maso by neměl být problém..." Při těch slovech jsem si představil vraždícího pokemona a ihned se mi obrátil žaludek. Opřel jsem se o zeď, rozdýchával to a snažil se předstírat, že jsem hluboce zamyšlen. "Takže... je možné, že vrahem je pokemon. V tom případě by kus mramoru neměl nic společného s vraždou. Konec konců, kdo by takhle plýtval mramorem...?"
Z mého hlasitého uvažování mě vytrhl hlučný zvuk motoru. Přijel jeřáb. Moc dlouho to netrvalo a mramorový kvádr stál na břehu. Obcházel jsem kámen ze všech stran. Byl větší než já, měl něco kolem dvou metrů na výšku a metr na šířku. "Nejsem si jistý, jestli by tohle uzvedl pokemon... Neznám moc pokemonů, co uzvednou takhle velké kusy kamene. I když... O Machampech jsem slyšel, že uzvednou náklaďák... Kashblhalha, prověřte, jestli se tu ráno nepohyboval Machamp," přikázal jsem poručíkovi. Přitáhl jsem si k sobě kolemjdoucího policistu. "Už přijel patolog?"
"Ne, pane."
"Hm, škoda. Až přijede, řekněte mu, ať se při prohlídc... mrtvoly... zaměří na to, jestli tam nejsou stopy po mramoru. A taky zavolejte někoho, kdo se vyzná v šutrech a mohl by určit, jak dlouho byl tenhle kvádr ve vodě." Připadal jsem si skoro jako profesionál, ke kariéře detektiva mi snad chyběl jen ocelový žaludek. Pokaždé, když jsem si vzpomněl na mrtvolu, chtělo se mi zvracet.
"Pokusím se někoho sehnat," přikývl policista a odběhl.
"Dobrá, co teď..." zamumlal jsem. Spatřil jsem, jak se vrací Kasibhatla. "Tak brzo zpět? Zjistil jste něco?"
"Ano, pane! Dva svědci viděli osobu s Machampem, pohybující se po mostě směrem do centra. Nevypadali ale prý moc podezřele..."
"Škoda. Žádné potřísnění krví na pokemonovi nebo osobě?" zajímal jsem se. Poručík zakroutil hlavou. "Hmpf... Nedokážu si představit, jak by po tomhle činu někdo dokázal zůstal čistý... Počkat, možná pošpiněné oblečení hodil do řeky, stejně jako kámen! Na rozdíl od těžkého mramoru by ale oblečení plulo po proudu... Kasblblaho, počkejte tady na patologa! Běžím něco zkontrolovat!" zavolal jsem a vyběhl podél řeky, po směru proudu.
O pár zakopnutí, hekání, ale hlavně kilometrů dál jsem u břehu našel dva pláště potřísněné něčím červeným. Barva byla částečně smytá, i tak ale dost znatelná. "Smývají se otisky prstů vodou?" uvažoval jsem nahlas. Raději bych na to neměl sahat, pro jistotu. Pošlu sem Kasblahblahu, nevím, jak zachovat důkazy, rozhodl jsem v duchu. Naposledy jsem se ohlédl po pláštích, potom jsem se rozeběhl zpět za poručíkem.
"Cože? Nechal jste tam důkazy jen tak ležet? No... dobře, nebudu zpochybňovat vaše metody, i když mi to nepřijde zrovna bezpečné..." zabručel poručík Kasibhatla, když jsem mu vypověděl, co jsem našel. "Pošlu tam jeden vůz," prohlásil, otočil se na patě a začal komandovat policisty, kteří zrovna neměli nic na práci.

103 Drobeček Drobeček | 29. září 2017 v 19:10 | Reagovat

[101]: PART 2/2 (konec stop, pitva)

K mostu přijelo osobní auto, z kterého vystoupil starší muž v šedém kabátu a fajfkou v puse. A sakra, pravý detektiv dorazil! A vypadá úplně jak klišé detektiv! došlo mi. Honem jsem se vydal za panem Drobsonem.
"Ustup stranou, mám tu něco na práci," zabručel detektiv a pokusil se mě obejít.
"Ehm, pane, věc se má tak, že jsem vás jaksi nahradil..." začal jsem. "Jste pan Drobson, že? To jsem si mohl myslet. No, víte, váš pan kolega si mě spletl s vámi, máme dost podobná jména... Samozřejmě nevím, jak mohlo k takovému omylu dojít, snažil jsem se jim to vymluvit!"
Detektiv na mě zmateně zíral. "A... zjistil jsi něco, zatímco jsi se za mě vydával?"
"Ano, pane!" zasalutoval jsem Drobsonovi. "Ale v první řadě musím vidět váš průkaz. Nebudu přece komukoli vykecá-" Detektiv mi vrazil pod nos svůj odznak. "Ehm, dobrá. Takže: Ráno bylo nalezena mastná skvrna, údajně pokemon, podle mě kečup. Svědci nejsou. Skvrna byla nalezena malou holčičkou, je z toho v šoku. Spadl jí do mrtvého těla míč, takže jestli tam byly nějaké stopy, pravděpodobně je poškodila, když si pro něj šla. Ve vodě poblíž těla byl nalezen mramorový kvádr o velikosti dva metry krát metr. Nevypadá poškozeně. Není známo, jak dlouho tam byl, ale už se na tom pracuje. Já sám usuzuji, že kvádr je vražedná zbraň, kterou použil pokemon, pravděpodobně Machamp, k zavraždění zatím neznámé oběti. Svědci viděli ráno osobu s Machampem, oba mířili do centra města, přecházeli přes tento most. Dále jsem po proudu řeky, asi dva kilometry odsud, našel dva pláště potřísněné krví. Mám pár teorií. Buď jsou ti dva viníci, a to pěkně hloupí, nebo se to na ně někdo snaží hodit." Nalapal jsem do plic každý kousíček vzduchu, který omylem zrovna poletoval kolem. Whoa, netušil jsem, že dokážu znít tak profesionálně, problesklo mi hlavou. Dál jsem pokračoval svým normálním způsobem mluvy. "Ehm, nebo je možný, že jsou to jen random kolmejdoucí... Taky je malinká pravděpodobnost, že to nebyla vražda, ale náhoda. Možná ten mramorový blok ležel z nějakého důvodu na kraji mostu, přehoupl se a spadl na nebohého pokemona. Pak se nějak odkutálel stranou... a hodil do vody dva zakrvácené kabáty... ehm, ne, to nezní jako pravděpodobná teorie. No a nebo ty kabáty nemusí být od krve, možná je to třeba od temper. To prozradí asi až rozbor, co?"
Detektiv celou tu dobu uznale kýval hlavou. "Na nováčka to nezní zas tak špatně. Děkuji za informace, vše prověřím. Teď už to ale nech, prosím, na profesionálech."
"Nemůžu vám alespoň nějak pomoci?" škemral jsem. "Chci dostat toho haj-svi- tvora, co tohle provedl. Pokemonům by se nemělo ubližovat, nezaslouží si to."
"Uvidím, co se dá dělat," usmál se Drobson a vydal se za policisty.

Seděl jsem na lavičce, kopal do kamínků kolem a čekal na detektiva. Po dlouhých několika minutách se pan Drobson vrátil. "Takže?" vyskočil jsem z lavičky a čekal, co řekne.
"V první řadě jsem jim řekl, že jsi můj spolupracovník a rád se za mě vydáváš. Říkal jsi, že máš podobné jméno, že? Takže teď se jmenuješ Cabbagson. Je tvé jméno podobné tím 'son', ne?" zasmál se detektiv. Něco v jeho očích mi napovídalo, že si ze mě utahuje. "Dále jsem domluvil, že se účastníš pitvy. Patolog už je tady, je to ten pán v modrém plášti. Moc mu nepřekážej."
"Ano, pane! Provedu, pane!" zasalutoval jsem nadšeně a rozeběhl se za 'doktorem'. Ehm, počkat. Poslal mě právě na pitvu té hromádky kečupu? došlo mi a už jen z pomyšlení na to se mi zase obrátil žaludek.
Od patologa jsem dostal záložní plášť a instrukce. V podstatě jsem mu měl dělat asisenta při pitvě - podávat skalpel (i když jsem netušil, do čeho chce řezat), nůžtičky, jehlu... prostě vše, co bude potřebovat.

Zjistil jsem, že když sedím takhle blízko mrtvoly a představuji si ji jako hromadu jahodové marmelády, není to zas tak strašné. Nic moc jsem na práci neměl, přesně podle mého očekávání totiž patolog jen seděl u louže, občas do něčeho šťouchl skalpelem, jinak ale nic nedělal. "Nevím, co mám na tomhle posuzovat," bručel. "Co bys na to řekl ty?"
"Rozhodně to nebylo způsobeno sečnou zbraní, takhle přesně nikdo neseká. Střelnou také ne. Možná nějakou trhavinou, ale to by musel tělo někdo odpálit a potom přemístit sem, tady žádné známky po explozi nevidím..." bručel jsem. Heh, kde se ve mně bere ta profesionalita? Párkrát jsem šťouchl do 'marmelády' pinzetou. "Oh? Copak je tohle?"
"Vypadá to jako střeva," informoval mě patolog.
Ještě pár minut potom jsem se nakláněl přes zábradlí k vodě a přemýšlel, jestli budu zvracet, nebo ne. Nakonec jsem nezvracel.
"Nebyly to střeva!" zavolal za mnou doktor. "Vypadá to jako kousky plyše! Možná měl s sebou ten pokemon plyšáka. Pojď se na to podívat!"
"Ne, díky!" zaskučel jsem. Představu, že to jsou střeva, jsem už z hlavy vyhnat nedokázal. Když jsem to trochu rozdýchal, vydal jsem se za detektivem Drobsonem, abych mu sdělil náš nález.
"Pane, vypadá to, že pokemon měl u sebe plyšáka. Podle mě někomu patřil.  Je to jen bláznivá teorie, ale je nějaká možnost, že ta malá holka, co mrtvolu," skoro-ublinknutí, "našla, znala onu oběť? Možná to byl její mazlíček. Třeba se ztratil, dítě o tom vědělo a když pár dní na to našlo mrtvolu, došlo jí, že je to její pokemon..."
"To zní jako bláznivé vydedukování bez větších podkladů. Sám jsi byl otřesen z toho, že jsi vyděl mrtvolu, ne? Ale nechám to prověřit, děkuji. Ještě něco?"
"Další se dovíte až po chemickém rozboru. Myslel jsem, že v... kečupu najdeme třeba prášek z mramoru, ale nenašli jsme," pokrčil jsem rameny. "Ještě něco, s čím bych mohl pomoci?"
"Podle barvy tvého obličeje tuším, že další pitvu už nechceš zažít, co? V tom případě to bude asi vše, děkuji za spolupráci. Jsem si jistý, že jestli se něco z toho, co jsi zjistil, prokáže být užitečným, dostaneš nějakou odměnu..."
"Odměnu!?" zvolal jsem nadšeně. Jen to kouzelné slovo ve spojení se mnou mi dokázalo skoro spravit náladu. "Dobrá, pane! Kdyby jsem vám v tomto případu mohl ještě nějak pomoci dejte mi vědět!" zasalutoval jsem detektivovi Drobsonovi. "Mimochodem, máte hustý jméno! Líbí se mi v tom hlavně to 'Drob', já se totiž jmenuju Drobeček," zazubil jsem se.

104 [A] Enwy [A] Enwy | 29. září 2017 v 21:02 | Reagovat

[102]:[103]: Práce odvedena dobře. Odměnou ti je 300 Yenů.
Jennyina důvěra - 4%
Přežití - 6%

105 Lynnon Lynnon | 1. října 2017 v 12:15 | Reagovat

Beru Easy, papírování.

106 [A] Enwy [A] Enwy | 1. října 2017 v 12:53 | Reagovat

[105]: Detaily k úkolu:
Jenny (opět) nemá čas na papírování. Papíry s dokumenty se jí válí na stole. Vyřeš tento problém a vyřiď papírování za ní.

107 Lynnon Lynnon | 1. října 2017 v 15:09 | Reagovat

[106]:  Známé dobré papírování. Tentokrát jsem to hodlal zvládnout sám, žádná pomoc, abych si připadal jako velký chlapec. Jak šeredně jsem se zmýlil. “Někdy si myslím, že klasická role šerifa v amerických seriálech, jak jí donuty a nechávají všechny papíry na ostatních vážně není smyšlená.” Zamumlal jsem a prohlížel si hory papírů. Díval jsem se na vzdalující se záda Jennyina, jak mě nechává napospas listům a seznamům.
Musel jsem se rychle vzpamatovat, jinak bych papírování nezvládl dodělat ani do démonských Vánoc. Jako první jsem hodlal trochu uklidit na jejím stole, abych měl místo na práci a nic mě zbytečně nerozptylovalo. Pojetí úklidu pracovního stolu jako vědní disciplíny může sice vypadat jako úsměvná satira, v mnoha firmách k tomu však nemají daleko a ačkoliv měla Jenny stále ještě pořádek, nechtěl jsem, aby se to vymklo kontrole. Haldy papírů, uprostřed vykukuje monitor počítače, rozjedená svačina a další harampádí, takové obrazy jsem netoleroval. Pořádek na stole má internátní předpis, ať si už kdo ví co chce. Lidé by při odchodu měli pracovní stůl uklidit, odnést hrnky od kávy, štosy papírů vložit do určených šanonů, někde mají i zákaz osobních věcí, jako jsou rodinné fotografie. To Jenny dodržovala, žádné fotografie ani osobní prvky, pomineme-li jelení lůj, tu nebyl.
“Tak ukaž, co tě naučil Rivera.” Ušklíbl jsem se a pokusil se představit zkušeného policistu v úklidové akci. Slyšel jsem jeho slova, jako kdyby stál za mnou. Což byla pravda. “Nechám to na tobě, posadím se tady a budu na tebe koukat.” Promluvil. Vzdychl jsem.
“To je milé, pane. Děkuji.”
V prvních 15 minutách jsem si připravil strategii: co je cílem úklidu, jak má vypadat výsledek. Přesun odpadkového koše, pořadače a kontrolovat, zda mám v úložných prostorech stolu místo. Nechápal jsem, že na něco takového pohlížím, když mám jenom papírovat, ale když už jsem byl tady, nemínil jsem udělat někde chybu, nedejbože nechal na nějakém papíru mlaskavý otisk své rtěnky. (To byl chytrý slovní obrat, rtěnku nenosím.)
Dalších 15 minut vše, co jsem měl na stole, jsem rozdělil na tři hromádky: A – věci, které chci ponechat a jsou policejně důležité. Nákupní seznamy, staré vzkazy, poznámky minulého roku do toho nepatřily. B – papíry, na něž se musím ještě podívat, bezpochyby největší hromada. C – to, co můžete vyhodit do koše, výše zmíněné.
Čtvrt hodiny jsem strávil v tichu, abych roztřídil papíry ze skupiny B. Jednu část jsem přesunul na hromadu A, některé listy po přečtení a důkladnějším zkoumání, plus zkouknutí odborníkem, letěl do skupiny C. V časové tísni jsem byl nekompromisní. Sbohem, nepotřebné papíry! Byl jsem rád, že jsem alespoň třídil.
Posledních 15 minut zařadil věci z hromady A do úložného systému. Netřídil jsem dokumenty tematicky, ale nejlépe podle abecedy, a to podle lidí, projektů či témat. A vysypal koš. Hodina za mnou a já zatím nezačal to, co jsem dělat měl.

Byl jsem na sebe hrdý. “Teď je tu Lynno-čisto.” Pochlubil jsem se. Rivera mlaskl a shodil na zem smítko. “Tohle je Rivero-čisto.” Poznamenal s mírně zvednutým koutkem. Protočil jsem očima, ale bral jsem to jako kompliment. Zakřupal jsem prsty a mohl se dát do papírování.
Probral jsem jednu hromadu, hlášení. Na spoustě z nich bylo velmi stručné hlášení z minulých akcí. U žádného jsem nijak zdlouhavě nezůstal, nikdy nedočetl hlášení do konce. Vrazil jsem dolů razítko s datem a sepsal místo zhotovení listu. Skládal jsem hlášení zpět do vlastní hromady, poté sepnul k sobě sešívačkou, abych se k nim nevracel. K některým prázdnějším bylo třeba dodat informace a detaily. To se mi ovšem dělalo velmi těžko, musel jsem převážně vycházet z toho, co již Jenny napsala. Tehdy jsem se začal zajímat o děj a průběh akcí. “Rivero, jak to probíhá na akcích?” Zeptal jsem se mimoděk, jako kdyby jen k roztržení ticha.
“Hm, zaber a uvidíš sám.”
“Jak plno hodnotná to odpověď, pane…”
Rivera se ušklíbl. “Snaž se a bude z tebe dobrý policista. Jestliže máš chuť chránit ostatní i přes svůj život, hodíš se na tuhle práci.”
“A když nemám?”
“To nevím. Můžeš dělat to, co právě děláš.”
“Aha.” Zamyslel jsem se nad tím. Výměna informací mi vyčerpala všechno soustředění na papírování. Ještě jsem toho měl dost. Zvedl jsem se a protáhl se. “Chcete kafe, pane?”
“Takový hoch a už si dává kafe? Dej si čaj, je zdravější. O mnohem.”
Zazubil jsem se a pokrčil rameny. Trvalo mi pár chvil, než jsem nenašel konev a počkal na horkou vodu. Nalil jsem Riverovi čaj a sám si udělal kakao, když už tu kafe bylo takové tabu. Položil jsem hrnek společníka na stůl a usmál se. “Váš čaj, pane.”
“Koukám, hodíš se na sekretářku a na kancelářské práce.”
“Leccos jsem si prošel, vyměnil jsem víc prací než ponožky.” Žhavé téma, na tohle se mě někdy zeptejte. Zručně jsem se pustil do spisů a dělení zaměstnání, což byly povýšení hodnoty a podobně. Zarazilo mě, že se někdo jmenoval tak prapodivně jako Papouch Lelopouch, ale nehodlal jsem to směšně komentovat.
“Vy se mi zdáte taky jako worcoholik.” Poznamenal jsem směrem k Riverovi a ten se jen ušklíbl. “To protože nemáte přítelkyni?” Těch jsem vyměnil celkem taky dost. Žhavé téma, na tohle se mě laskavě už nikdy neptejte. To samé řekl Rivera místo odpovědi. Ani jsem se nedivil.
Podivil jsem se, že i přes další hodinu strávenou u papírů, tu jich bylo stále tolik, ba možná i více. Unaveně jsem si promnul spánek. Počítače, chytré telefony, aplikace… moderní doba. Proč se ještě někdo v této době topí v papírech? “Pane Rivero, není tohle někde v počítačové formě?” Zeptal jsem se. Rivera, popíjejíc čaj u ranních dnešních novin přikývl. “To tě čeká po té hmotné formě, až to dokončíš.”
“Z nějakého důvodu se necítím překvapen…”
V poslední řadě tu byly papíry s financemi. Peníze byly peklo pro někoho, kdo měl tak špatnou mysl na počty. Placení faktur, archivace zaměstnaneckých dokumentů, převoz papírů k účetním a zpět do firmy, nekonečné hledání něčí vizitky. Papírová forma, hotovo…

Na trhu se postupně objevily různé typy více či méně sofistikovaných tzv. dokument management systémů, nástrojů na správu firemních dokumentů. Jeden z nich, s názvem xPaper, s ním jsem se musel seznámit dnes. “Tohle je německá pořádku milovnost!” Hlesl jsem, když jsem si všiml, že alespoň v té počítačové formě byl seznam dokumentů a listů, seznamů a dalších, přehledný. “Kéž bych byl trochu naladěn na dnešní dobu…” Obrátil jsem se na Riveru. “Pane, nerad ruším, mohl bych dostat pomoc? Rád bych to vyřešil i zde, ovšem jsem technofob… těžko se mi to přiznává, když jste mě již označil sekretářkou.” Myslel jsem to vtipem, ale něco pravdy na tom bylo. Rivera rychle přistoupil, doufal jsem, že stihl dočíst řádek v novinách.
“Tohle dáš sem, tím pádem se tohle posune sem a tohle sem. Tučné písmo tady, připojení tabletu s podpisy tady. Seřazení podle abecedy tady, číselně tady. Bla bla, blah blah blah…” Takhle to probíhalo pár mrknutí.
“Zpomalte, prosím. Nejenže jsem technofob, jsem i pomalu chápající.”
“Za to můžou ty rohy, zatěžují ti hlavu.”
“Dík, to byl jistě kompliment!” Dost blbnutí.
“Výhodou některých dokument management systémů je fulltextové vyhledávání. To znamená, že to není jen úložiště naskenovaných faktur, ale všechny podstatné informace ze všech dokumentů jsou převedené na text,“ objasnil Rivera a já konečně kývl na srozuměnou. “Skener je tady. Je to lehčí než papírová forma, protože můžeš porovnat rychleji více než pět papírů naráz.” Slastně si odmlčel. “Za pár sekund.”
“To je skvělé! Tuhle práci bych klidně bral. Proto nemůžete mít kávu? Protože můžete spát?” Pak mi došlo, že to až tak vtipné nebylo. Vyznělo to jako kdybych byl flákač.
Zbytek jsem dokázal s minimálním počtem rad udělat sám. Čím víc jsem dělal a klikal na tu věc pojmenovanou po živém tvorovi, myš, tím víc jsem byl zběhlejší a obratnější v reakcích. Nakonec jsem Jenny dokončil i počítačové papírování.

“Povězte, proč tu nemáte účetní?” Zeptal jsem se, když jsem už v klidu dopíjel studené kakao a čekal na Jennyin návrat.
“Nevadí ti studené kakao?”
“Prosím, neodbíhejte od tématu.” Rivera uhnul pohledem. “Jsme policie, ne stavební firma, člověče.”
“Taky pravda.”
“Náklady na papírování jsou ve skutečnosti větší, než si obvykle představuješ. To znamená, že dokumenty se převážejí do účetních firem a zpět. Některé dokument management systémy umožňují jednoduché sdílení s každým, koho uživatel označí. U policie se to dělat nedá, jelikož jsou tam citlivé informace o lidech. Kdyby se to dostalo do rukou médií, byl by to obrovský problém. Proto si na to najímáme lidi. Jako třeba tebe.”
Zamyslel jsem se. Dávalo to smysl. “Takže k dokumentům má mít přístup jen oprávněná osoba?”
“Ano, přesně tak.”
“To není dvakrát velký rozdíl, když sem chodí papírovat leckdo,” poznamenal jsem chytře. Když se to báli dát účetním, protože by to mohlo vyzradit jejich informace, nebylo by to přec stejné, pokud si náhodně najímají lidi, jako kdyby jim přicválali novináři a všechno vyčetli. Pak mi svitlo.
“Aha, to proto tu za mnou sedíte jako bluma…Měl jste mě hlídat?”
“Bystrý hoch.”
“Já nejsem z médií!"

108 Lynnon Lynnon | 1. října 2017 v 15:10 | Reagovat

Beru Medium, Growlithe a jeho mravy.

109 [A] Enwy [A] Enwy | 1. října 2017 v 15:38 | Reagovat

[107]: Práce byla odvedena dobře, odměnou ti je 300 Yenů.
Jennyina důvěra - 2%

[108]: Growtlithe je trochu rebel, takže nikoho nechce poslouchat. Neumí žádný ohnivý útok, takže by Jenny ráda, kdyby se nějaký naučil, avšak nejlépe poté, co ho zkrotíš a naučíš ho, jak se chovat jako policejní pokémon.

110 Skugga Skugga | 3. října 2017 v 15:34 | Reagovat

Beru ukol
SHERLOCK II. | Volné
INFORMACE: "... mrtvý či živý? Legenda."
DETAILY: neznámé
ODMĚNA: 500 Y

111 [A] Enwy [A] Enwy | 3. října 2017 v 16:20 | Reagovat

[110]: Detaily úkolu:
Ve městě se rozšířila fáma o stínovém motorkáři, který noc co noc sužuje obyvatele, hlavně vedlejší ulice. Vražd již bylo během té doby spoustu, avšak neví se, zda má všechny na krku neznámý jezdec. Policie tě pověřila důležitým úkolem - najdi, případně zajmi, stínového motorkáře.
Ví se o něm jen několik věcí a spekuluje se silně o tom, zda to nejsou pouze městské legendy. Třeba se povídá, že nemá hlavu a zjevuje se pouze po západu Slunce, až na město padne tma. Další povídačky říkají, že něco hledá. Známé je pouze to, že se nenechá nikým spatřit a v ulicích se zjevuje pouze jako černý stín, mastná skvrna, která projede kolem. Proto se mu přezdívá... Stínový jezdec.

112 Lynnon Lynnon | 4. října 2017 v 21:11 | Reagovat

[109]:  Po nemálo složitém papírování jsem sem zamířil opět. Doneslo se mi o zlobivém Growlithe a rozhodl se pomoct. Byl jsem koordinátor, sehrát se s pokémonem byla má práce a takový užitečný trénink svých dovedností jsem nemohl odmítnout. O to lepší byla skutečnost, že dle slov Jenny jsem mohl procvičit i své tréninkové schopnosti. Už dlouho jsem uvažoval nad tím, že v trénincích zavedu řád, aby to nebyl jen mišmaš trénink, jak se mi zachce.
Po chvíli chůze, utopen ve svých myšlenkách, stanul jsem před budovou policejní stanice a vešel dovnitř. Mávnutím ruky a přátelským úsměvem jsem pozdravil vážené policisty a policistky. Cítil jsem se jako doma, až jsem z toho pocitu byl částečně nesvůj. Nehodlal jsem ztrácet čas, tedy zamířil jsem rovnou k Jenny, aby mi předala informace o mé nastávající práci.
“Omluvte mne, šéfová, jdu dovnitř.” Se zaklepáním jsem nečekal na její zpětnou reakci, otevřel jsem zkrátka dveře a vešel do její pracovní kanceláře. Ještě od minula tu bylo řádně uklizeno. Snažil jsem se v tom najít Riverův rukopis, ovšem po pár pohledech jsem zjistil, že to byla má zásluha. Pyšně jsem se ušklíbl a zavěnoval se plným rtům, ze kterých vyšel pozdrav i instrukce.
“Rozumím,” prohlásil jsem zkráceně a nastavil ruku, v němž spočinul míček. “Jakýkoliv ohnivý útok?”
“Ano, jakýkoli. Pozor, kouše a není příjemný.”
“Skvěle. Dobré vědět.”

Co jsem si namlouval, nebyl jsem na to připraven. V okamžiku, kdy se ohnivý chlupáč vyjevil z červeného paprsku, nečekal na hned se na mě vrhl. Překvapeně mi uniklo vyhrknutí a couval jsem ve snáze znovu najít ztracenou rovnováhu. “Prr, hochu!” Znělo to jako volání na koně.
“Kdo jsi? Další, kdo mě chce vycvičit?”
“Co koukám, na něco takového vypadáš být zvyklý.”
“Nejsi první,” zavrčel. Podařilo se mi setřást ho z ruky. Kůže mého kabátu byla dostatečně pevná, aby kromě uslintání neschytala žádné jiné újmy. “Víš, kdo já jsem?” Zeptal jsem se psa. Growlithe zavrčel. “Trenér, co se mě pokusí zkrotit. Nepovede se ti to, nemusíš to zkoušet!”
Zakroutil jsem hlavou. “Vy pokémoni jste všichni stejní,” zamrmlal jsem potichu. Growtlithe nevypadal překvapeně, možná mě neslyšel.
“Poslyš. Nejsem trenér. Jsem koordinátor. Mám tě jenom vychovat v správného policejního Growlithe. Nic po tobě nebudu chtít a až bude hotovo, zase odejdu. Zisk z toho máš jen ty, já ve formě tolik potřebné důvěry tvé paní, policistky Jenny.”
“Jenny není moje paní.”
Vydechl jsem. Skrčil jsem se a posadil se na zem tréninkového výcvikového placu. “Prve, tvůj problém je asi v tom, že neuznáváš autority. Připadáš si být tak lidmi nedosažitelný?”
“Jsem silnější než ty i všichni ostatní.”
“Tomu se říká egoismus. Není zdravý, naopak.” Vytáhl jsem Toshira a Yoruho z ballů. Growlithe na ně nepřátelsky a zmateně hleděl. “Kdo je to?” Zeptal se.
“Mí přátelé. Mám pocit, že se s tebou budu muset poprat, abys zjistil, že jsou i někteří silnější než ty. Až ti ukážu tvoje místo, budeš mě poslouchat?”
“Ani náhodou. Maximálně ti dovolím naučit mě ten zatracený ohnivý útok.”
Kývl jsem. Sundal jsem si kabát a požádal Shira, zda z něj nemohu udělat provizorní dočasný věšák. Byl jsem rád, že svolil. Swablu se zazubil, ovšem to moc vidět nebylo. Vousy byly příliš vousózní. “Pro jistotu, dej na sebe pozor. Jako vždycky máš určitě nějaký plán,” řekl Shiro. Zazubil jsem se. “Nemám.”
“Máš, nelži. Vidím ti to v očích, známe se už dlouho.”
“Vlastně se s ním chci jenom poprat…”
Growlithe nedočkavě zavrtěl ocasem. “Už dost keců, ne? Budeme se prát nebo hodláš hrát slovní fotbal?” Zvolal. Vyhrnul jsem si rukávy a dal se na věc.
Jak jsem čekal, Growlithe byl rychlý. Skočil proti mě a já uhnul. Neměl jsem energie na rozdávání, musel jsem to zakončit rychle. Při druhém skoku, kdy do mě ohnivé psisko narazilo, chytil jsem ho do náruče s pevně objal. Svalil jsem se i s ním na zem, kde začal pokémon urputně odporovat. Házel sebou ve snaze vymanit se.
“Hej! Co je tohle za trapný způsob boje?” Řval Growlithe. Unikl mi smích, který jsem hned zarazil. “Nepustím. Řekni, proč neposloucháš.”
Growlithe znejistěl. “Nikdy nebudu dobrý policejní pokémon! K čemu to bude?” Kývl jsem. Nepovolil jsem stisk. Byl to Growlithe, který se nechal podmanit.
“V tom je problém? Poslyš, nejde o to, zda z někoho někdy něco bude nebo ne. Důležité je, kým je teď. Budoucnost je zlá iluze, která tě do sebe chce vtáhnout, chce ti určovat pravidla. Žádná budoucnost není, jen se opakuje historie. Nechat se plynout s proudem času je blbost. Neříkám ti, že máš zanechat plánování. Říkám ti, abys žil podle svého a kašlal na to, co ti říká budoucnost. K čemu ti bude stát se policejním pokémonem v frustrující budoucnosti, když se jím můžeš stát teď?” Správně. Kdo potřebuje plánovat tréninky do budoucna. Pokud jsem chtěl trénovat, plány se boří. Až bude chtít mé přítomné já, teprve pak půjdu. Šetrný, naprosto neandrtálecký způsob života.
“Strašně moc kecáš... “ Zavrčel Growlithe. “Fájn! Pusť mě, konečně!”
Opatrně jsem se od něj odtáhl a on skočil ven. Posadil jsem se a pohlédl na své ruce. Měl jsem je, to bylo důležité. “Takže? Znamená to, že tě můžu naučit ten útok?” Zeptal jsem se a s vítězným pocitem v těle se ušklíbl. Growlithe rezignovaně vydechl. “Fajn…”
“Super!” Znova jsem ho objal, načež začal silně protestovat. Swablu se k nám přiřítil. “Objímací párty!”

Namířil jsem na něj pokédex. Uhnul pohledem, přirozeně si myslel, že ho fotím. “Procvičíme kousavý útok. Procvičoval jsi s někým útoky někdy?” Zakroutil hlavou. “Věřím, že to zvládneš levou zadní, protože s těmahle zubama to půjde jako po másle,“ chytil jsem ho za tlamu, trochu s ní zahýbal a vlepil mu pusu na studený čumák. Zazubil jsem se, když začal prskat. “Hej! Co to bylo, jsi gay?”
“A aby to nebylo nudné, začneme s tím, že zkusíme, jak se umíš zakousnout.“ Zahrabal jsem v tašce, kterou mi Jenny dala s tím a vytáhl uzel na hraní.
“Tak jo, pořádně se zakousni!“ Growlithe hravě popadl jeden konec uzlu a zavrčel. Snadno jsem si ani ne dvaceti kilového Growlitha přitáhl k sobě. “Trochu se snaž, čumáku!“ Zatřásl jsem s uzlem.
“Neříkej mi čumáku!” Další zavrčení a Growlithe pomalu táhl dozadu. Netáhl jsem, jen jsem stál, pevně zapřen do země. Když jsem cítil, že by mě začal přitahovat, prudce jsem uzlem smýkl doprava. Growlithe v překvapení uzel pustil a svezl se po zemi. “Říkala jsem pořádně, čumáku.” Provokace byla jedna z mých silných stran, zatřásl jsem mu uzlem před obličejem. S notnou dávkou dravosti se do něj znovu zakousl. Smýkal jsem uzlem do všech stran, přitahoval, i schválně povoloval, ale Growlithe už uzel nepustil. Zamlouvala se mi ta bojovnost, která se mu odrážela v očích. A zamlouvalo se mi i to, že se Growlithe při tréninku bavil.
“Posuneme to o level výš, co ty na to?“ Growlithe nadšeně kývl a poslušně pustil uzel. Vida, už poslouchal! Jeho další slova mě zarazila. “Ať už uděláš cokoliv, všechno překonám.” Ušklíbl jsem se. Zněla to jako výzva o čest.
“Teď bychom se měli soustředit na sílu stisku,“ než jsem stihl pokračovat, Growlithe mi nadšeně podal klacek. “Teď trénujeme, hrát si můžeme později, ano?“ Pokémon si frustrovaně povzdychl a rozkousl klacek. “Nebudeš tu rozkousávat klacky,“ zděsil jsem se nad tím nápadem. “Pak to rozkousneš, do tlamy se ti zabodne tříska a co já pak s tebou? Vypadám snad jako ošetřovatel?“ Už jen při té představě jsem se rozklepaně otřásl. Že musím pomáhat, ne, že musím ošetřovat. Growtlithe se zašklebil. Snad to neměl v plánu! Potom jsem z tašky vytáhl přístroj na měření síly stisku, abych ho zaměstnal.
“Tady,“ ukázal jsem na gumovou část přístroje, “se vší silou zakousneš a tady,“ ukázal jsem na displej, “se mi ukáže, jakou měl stisk sílu, okay?“ Growlithe přikývl, olízl gumovou část a znechuceně vyplázl jazyk. “Snad si udatný silný Growlithe!” Lichotil jsem. “Přece tě nerozhodí to, že ti něco nejede.. Kord když to ani nemáš sníst. A když se budeš snažit, nebudeš do toho muset kousat mockrát. Mimo to tu mám pak pamlsků pro zlepšení chuti.“ Vytáhl jsem pytlík s čokoládovými sušenkami a Growlithovi se z tlamy vyhrnulo pár slin. “Ty jsou jen pro ty šikovné a neukňourané Pokémony. Tak co, přežiješ tu gumovou chuť?“ Zatřásl jsem pytlíkem a Growlithe horlivě přikývl. Z dálky se ozval Swablu. “Jo? Tak proč to dostává Orihime?” Samurott ho včas umlčel. Chvíli jsem se s přístrojem pral a došlo i na rychlé prozkoumání návodu, než se mi ho povedlo zapnout.
“Fajn, tak můžeš,“ sedl jsem si, abych byl na stejné úrovni jako Growlithe. “Musíš být zakousnutý aspoň pět vteřin, aby se to změřilo,“ upozornil jsem ho. Pak už na nic nečekal a zakousl se. Po pár vteřinách přístroj zapípal. Pes ho pustil a já se zamračil na displej. Zablikalo tam číslo lehce přesahující 700 newtonů. “To nic moc, příteli. Musíš do toho dát sílu! Tak ještě jednou a tentokrát se zakousni pořádně!“ Growlithe na přístroj zavrčel a znovu se do něj zakousl. Tentokrát se jednalo o čtyřmístné číslo, ovšem nepříliš veliké.
“Taková velká papule, takového velkého a silného Pokémona, a na víc se nezmůže?“ Vydechl jsem, naoko zklamaně.
“Nepoukazuješ na tu velkou papuli z nějakého důvodu, že jo?”
“Samozřejmě, že… ne.” Tentokrát Growlithe zavrčel na mě a znovu chňapl po přístroji. S výsledkem téměř 1 700 newtonů jsem byl podstatně spokojenější. Moc dobře jsem věděl, že má na víc.
“Je čas na odměnu.“ Vytáhl jsem pytlík a podal Growlithovi jednu čokoládovou sušenku. Nadšeně ho zhltl a u té příležitosti mi poslintal celou ruku. “Děkuji pěkně.“ Zašklebil jsem se na něj, když jsem si utíral ruku kapesníkem. Growlithe jen šťastně vrtěl ocasem, jako kdyby svými činy chtěl říct “Hej, myslím, že fakt nemáš za co.”
“Teď to zkusíš ještě jednou a dáš do toho všechno.“ Přikývl a silně stiskl přístroj. Ozvalo se zapípání a výsledek 2 245 newtonů mi vykouzlil úsměv na tváři. To bylo ono. “Šikula.“ Hodila jsem mu další čokoládovou sušenku. Zíral jsem, jak poslušný pokémon se z něj stal.

113 Lynnon Lynnon | 4. října 2017 v 21:12 | Reagovat

[112]: “Tak… co takhle se vrhnout na ten ohnivý útok? Pokud budeš hodný a poslouchat, vidíš toho obra tam?” Ukázal jsem ruku směrem ke Samurottovi a Growlithe otočil hlavu. “To je šestinásobný šampion v přetahované. Máš tu čest se pokusit o sebrání jeho titulu.”
Growlithe se rozzářil. “Platí!”

Dal jsem mu pár minut pauzu, načež Growlithe čas moudře využil na odpočívání. Hledal jsem nějaký vhodný ohnivý útok, který by se na něj hodil. Přišel jsem na zlatý střed, ideál, který pro Growlithe bude jako třešnička na dortu dnešního tréninku.
“Čumáku!” Zavolal jsem. Growlithe ignorantně zvedl hlavu a zašklebil se. “Říkal jsem ti, že nejsem žádný čumák!” Mávl jsem rukou, že na tom nesejde a přivolal jsem si ho blíž.
“Naučíme se Ohnivý tesák.“  Growlithe nadšeně vycenil zuby. “Nejenže je to o sám o sobě silný útok, ale nejlepší na tom je, že už máš základy kousání za sebou. Tímhle tréninkem si získáš i potřebné zkušenosti na ohnivé útoky další, například plamenomet. Tak se s tebou nebude muset budoucí trenér trápit dlouho.“ Growlithe nervózně máchal ocasem, připravený začít. “Přemýšlel jsem, jak na to půjdeme. Chtěl bych po tobě, aby sis v puse nastřádal plameny. Prostě jako bys chtěl provést plamenomet, ale místo, abys plamen vyslal dál, necháš ho v tlamě. Otevřené tlamě. Protože ale plamenomet zatím neumíš, budeš se muset teprve naučit střádat a tvořit plameny. Zkusíš to?“ Growlithe opět nadšeně kývl, běžel přede mnou, ohlížel se a poštěkával, že se loudám, když jsme přecházeli k terčům.
“Jde o to nalézt v sobě to žhavé a vypustit to na povrch. Musíš harmonizovat -” V tu chvilku jsem si uvědomil, že mi hoří uzel, který jsem měl v ruce. Vyděšeně jsem ho vypustil a začal ho udupávat. “No, to bylo rychle.” Growlithe se pyšně uculil.
„Když už to nebudeš moct udržet, vychrlíš plameny na terč, ano? Pojď na to, čumáku!“ Growlithe se bolestně otočil směrem k terči. Tlamu mu na chvíli ozáří červené světlo a už chrlí notnou dávku plamenů přímo na terč. Ten krátce zasténal a roztříštil se. „Plameny a oheň pěkný, ale zkus ho nevypustit hned, ale udržet si ho. Uvidíš, že to půjde. A nezapomeň, že šikovní Pokémoni dostávají famózní pamlsky strejdy Shira, které jsou mimochodem ještě teplé,“ lákal jsem ho a usmál se, když mu od tlamy ukápla slina. “Tak znovu, příteli,“ pobídl jsem ho. To, co jsem nyní spatřil, bylo krátké jen několik málo vteřin, ale neuvěřitelné. Jiskry plamenů poletovaly Growlithovi v tlamě. Nevylétly z ní, bylo to jako jakýsi druh akrobacie. Než jsem si ten pohled stihl užít, plameny znovu vylétly na terč. “Lepší,“ přikývl jsem, stále omráčen krásou tohoto pokusu. Byl jsem člověk, který si cení krásy a nádhery světa. V každém útoku byla krása, to bezpochyby. Ve všech, až v barbarském nárazovém a rychlém útoku...
“Zvládneš to,“ povzbudil jsem ho. Štěkl a pak už se plně soustředil. Mně se naskytl další úžasný pohled. Opět jsem uviděl jiskry začínajícího plamenu doslova tančit mu v tlamě, ovšem tentokrát do sebe narážejí, navzájem se pohlcují, stávají se jedním. Jiskry se spojily do jakési ohnivé koule, když to Growlithe nevydržel a vypustil útok na terč. Plamenná koule byla uprostřed, jakoby obletována malými jiskrami a bez debat ničila terč.
“Tohle někdy natrénujeme, vypadá to účinně,“ podotkl jsem tiše, ale sám k sobě. “Přesně jsi nepochopil, co po tobě chci, ale i tak to zkus znova, do toho!“ Growlithe vyplázl jazyk v psím úsměvu. Opět si jsem si užil fascinující pohled na tu nádheru. Jiskry se postupně spojují, až vytvoří ohnivou kouli. Tak velkou, že zaplňuje celou Rothovu tlamu. Growlithe se trochu natočil a poslal kouli k terči. Nedolétla až k němu, ale zabořila se do země. Ta se trochu otřásla a objevil se nový kráter.
“Úžasné!“ Hodil jsem psisku fantastický úsměv a podrbal ho za uchem. V hlavě jsem přitom viděl, jak by se tyhle… variace plamenometu daly využít jako samostatný útok a v hlavě si znamenám, že až si dáme někdy jen procvičování, musíme to nacvičit.
“Už ti to jde pěkně. Ještě poslední detail. Je to ohnivý tesák, čili se budeš muset zakousnout. Nenašel jsem nic lepšího než je tahle gumová věc,” zvedl jsem gumovou hračku do vzduchu. “Takže ji budeme muset obětovat pro tvé dobro.” Growlithe se ušklíbl a v puse mu už opět nabíhaly plameny. Hodil jsem gumovou hračku do vzduchu a Growlithe vyskočil. Byl jsem fascinován jeho krásou a elegancí, tou ladností a naprostou divokostí, přec něžností a přesnými pohyby. Když se do hračky zakousl, obalily ji plameny. Growlithe zavrčel a začal hlavou třást ze strany na stranu ve snaze urvat kus, to se ovšem nestalo. Guma byla ohnivě odolná a neroztála se.
Zatleskal jsem. “Supr. Skvělá práce, musím uznat.” Growlithe pustil hračku a ušklíbl se. “Chceš si dát ten přetahovací zápas s šestinásobným šampionem?” Growlithe nadšeně a bojovně přikývl.

Přivolal jsem k sobě Shira. Když přišel s Yoruem na hlavě, připomínal indiánský totem Olalá. “Shiro, pojď si dát přetahovanou.” Po krátké přípravě už každý držel jednu stranu lana. Mořský vlk Samurott vypadal ve srovnání s ohnivým psem Growlithe jako Goliáš. Mávnutím vousů a celým Swablu se dali do přetahované. Stačilo jedno škubnutí a Growlithe se svalil na zem. “První kolo - Samurott!”
“To není fér! Je o metrák těžší.”
“No to prr! Mám jen… skoro metrák!”
Další kolo. Tentokrát na to šel Growlithe s větší dávkou dravosti. Když Samurott škubl, zaryl nohy do země a udržel se. Shiro nebyl hloupý. Sotvaže poznal jeho techniku, prudce zvolnil, čímž Growlithe spadl na zadek a teprve pak ho až odtáhl. “Druhé kolo - Samurott!”
Growlithe ztrácel trpělivost. Třetí pokus vzal naplno. Místo pouhého zakousnutí pustil do lana oheň, který šplhal po provaze. Samurott se lekl a lano upustil. Growlithe spadl na zem a Samurott sebou také sekl. “Třetí kolo - oheň!”
“Tohle je nudná hra…” Postěžoval si Growlithe a vyplivl kus lanového provazu. Pokýval jsem hlavou. “Mám dojem, že je čas, aby ses vrátil k Jenny.”
“Cože? Už?” Vyjekl a vykulil oči. Upřel jsem na něj indigové oči. “Copak? Chtěl by sis hrát dál?” Ohnivé psisko naklonilo hlavu na stranu a pak si odfrklo.
“Ani náhodou. Už jsem byl unavený…” Kývl jsem. Sbalil jsem zbytek provazu do tašky a hodil přes rameno.
“Fajn! Úkol splněn. Chovat se umíš lépe a ohnivý útok zvládáš…”
Vrátil jsem Growlithe Jenny s úsměvem. “Vlastně jsem se s ním zapomněl seznámit!” Vzpomínal jsem kvapně. Lehce jsem pokrčil rameny. “To asi nevadí. Nemusíme se znát, když už jsme se objímali…”

// Growlithe - 3x čokoládová sušenka

114 [A] Enwy [A] Enwy | 5. října 2017 v 15:39 | Reagovat

[112]:[113]: Growlithe si kousavý útok procvičil a nový ohnivý útok se naučil. Odměnou ti je 400 Yenů.
Jennyina důvěra - 4%

//Jelikož se při plnění úkolů neodečítají předměty, nejsou-li dány tvým pokémonům nebo tobě, sušenky ti nechávám.

115 [A] Enwy [A] Enwy | 5. října 2017 v 17:15 | Reagovat

- Ukončení úkolu: Zásah II.
Beatrice se dostala do bezpečí a zpět ke své rodině. Její otec na peníze změnil názor a i když únosce už nikdy nikdo neviděl (změnil si jméno, knírek a očividně ho Viper poslal na dovolenou), případ se shledal odloženým.
Tvá účast byla úspěšně dokončená, brzy ti Jenny poslala TM14-Blizzard.

Jennyina důvěra - 6%

116 Rory Rory | 13. října 2017 v 20:41 | Reagovat

Beriem
HARD* | Volné
INFORMACE: Mezi policisty se pohybuje psychicky vadný člověk.

117 [A] Enwy [A] Enwy | 13. října 2017 v 20:52 | Reagovat

[116]: Detaily k úkolu:
Nikdo neví, odkud přišel a jak se na stanici dostal. Nikoho neposlouchá a dělá nepořádek, jednoduše hází všechny papíry a věci na všechny strany a neustále se směje. To, že je psychicky vadný, je pouze domněnka. Tvým úkolem je ho nějak uklidnit a dostat vše do pořádku, než neproběhla... apokalypsa.

118 Rory Rory | 27. října 2017 v 9:45 | Reagovat

[117]: V momente ako som vošla na stanicu som vedela, že je niečo zle. Dalo by sa to opísať jedným slovom – chaos. A to som si pôvodne prišla vystopovať Calasa a donútiť ho, aby ma zobral na donuty, pfff. Zmysel pre povinnosť, o ktorom som ani nevedela, že ho mám, ma ale donútil vzdať sa môjho úžasného plánu a ísť zachrániť deň, yay! Teda, aspoň som si to myslela... „Dobre. Už som pochopila že ´byť policajt´ znamená ´byť tak trochu šialený´, ale nezdá sa vám, že je toto už trochu moc?“ oslovila som nejakého policajta vedľa mňa a on na mňa len zazrel. Potom sa pridal k skupinke, ktorá zbabelo zdrh-eh, takticky ustúpila do inej miestnosti. V miestnosti, v ktorej som sa totiž nachádzala to vyzeralo, že príčetnosť všetkých tak trochu... opustila. Jeden muž uprostred, ktorý ako jediný (okrem mňa) nemal uniformu, sa bláznivo chcechtal a ohadzoval okolitých policajtov všetkým, čo mu prišlo pod ruky. Policajti sa ho snažili upokojiť, neúspešne, podotýkam. Stažka som vzdychla. „Nechce mi niekto vysvetliť, čo sa to tu deje?“ spýtala som sa otrávene, ale nikto si ma nevšímal. Všetku pozornosť si ukradol crazy týpek. „Tch! Čo to má znamenať? To sa fakt chcem pridať k tomuto-tu?“ potriasla som hlavou a chystala sa odísť a nájsť niekoho, kto by to zvládol lepšie ako ja, napríklad Jenny. Alebo hocijakého zodpovedného dospelého, keď už išlo o to. Čo som nečakala bolo pero, ktoré ma zozadu zasiahlo do hlavy. Zúrivo som sa otočila k mužovi, ktorý na mňa pozeral a bláznivo sa smial. „Čo to bolo?“ zavrčala som a v momente si do náručia vyvolala Togepi. „Gepi, štít prosím!“ Togepi len prekvapene zamrkala, ale štít nás bleskovo obalil, a ja som spokojne napochodovala priamo pred týpka. „Hodil ste do mňa pero!“ zahlásila som vrcholne urazene a muž sa len viac rozosmial. „Šikovné dieťa! Bež domov za mamičkou a nepotuluj sa tu!“ mávol potom posmešne rukou a pokračoval v ohadzovaní policajtov. Z určitého pohľadu to vyzeral až zábavne... keby ma predtým netrafil perom. Nahmatala som Lilithin pokéball a hodila ho jeho smerom. „Lil, chyť ho!“ Lilith samozrejme hneď poslúchla a týpka bleskovo spacifikovala. Zdvihla ho do vzduchu bez zranení, ale keď sa týpek neprestal smiať, mierne sa naštvala a presne mierenou ranou ho poslala do bezvedomia. Prehodila si ho cez plecia ako šál a potom sa poobzerala. „Hej, vy ste tu mali papierovú vojnu? A bezomňa?“ zazubila sa. S povzdychom som sa otočila k policajtom, ktorí na nás divne pozerali. „Vysvetlí mi už niekto konečne čo sa tu deje?“ Policajti si vymenili pohľady a bez slova postupne odišli. Ja som ich len šokovane sledovala. „Eee... toto si asi nečakala, že?“ Len som na Lilith nemo potriasla hlavou a prešla k najbližšiemu stolu, na ktorý som sa usadila. Vrátila som Togepi späť do pokéballu a zamyslela sa. „Takže si to zhrnieme. Prišla som sem kvôli... eh, to je jedno. Každopádne, je tu strašný chaos a tamten vyzerá, ako keby plánoval ukameňovať všetkých policajtov v budove...“ – „Skôr uperovať, keď už ide o to. A upapierovať. A ugumovať. A-“ Len som mávla rukou. „Jasné, Lil, pochopila som. To ale nič nemení na tom, že netuším, čo sa tu deje...“ bradou som sa oprela o dlane a zamyslene som pohupovala nohami. „Hm... skús sa spýtať Castiela! Ten vie fááákt všetko! Ale len medzi nami, je až nezdravo posadnutý lyžičkami. Nemyslíš, že je tu šanca, že je...“ prešla do dramatického šepotu, „veď vieš... no... lyžičkofil?“ Chvíľu mi trvalo, kým mi informácia prešla do mozgu, ale potom som sa hneď prudko narovnala. „Lilith, no taaak...“ začala som divoko potriasať hlavou. Zoskočila som zo stola a zamierila ku dverám. „Počkaj tu, ak sa preberie, kľudne ho znovu omráč, ale prosím, mierne. Ja idem zistiť, čo sa to tu deje...“ vycupitala som von s odhodlaním nájsť si nejaké informácie. Čo sa ukázalo ako celkom komplikovaná záležitosť. „Uhm, haló? Mohol by mi niekto pomôcť?“ Na to, že policajti boli v podstate platení za to, aby pomáhali obyvateľom, som teda pomoc nedostala. Ak sa teda nepočítajú zlomyseľné, posmešné alebo dokonca vrcholne znudené pohľady, ktoré som dostávala. Nabrúsene som dupotala späť k miestnosti. Zjavne ma nebrali vážne a to ma štvalo asi zo všetkého najviac... Podobné myšlienky ma ale opustili hneď vo dverách, kde som sa stretla s crazy týpkom čo ma ohadzoval perom. „Wooha, čo tu robíte? Lilith! Mala si ho- oh, dobre...“ vydýchla som si, keď sa za ním objavila Lilith, čapla ho pod krk  mierne ho nadvihla. Ustúpila som a pretrela si tvár. „Vysvetlíš mi, prečo utekal?“ Lilith nahodila nevinný úškrn. „Ono... to... hrali sme sa naháňačku a ... eh, dobre, zdrhol mi. Ale chytila by som ho, neboooj!“ zazubila sa a mávla voľnou rukou. Vzdychla som a ukázala späť do miestnosti. „Dovnútra. Nikto mi nič nepovedal, takže mi všetko vysvetlíš ty!“ pichla som prstom do týpka a naštvane vošla dovnútra. Keď sa mnou dovnútra vovalila aj Lilith, zabuchla som dvere a oprela sa o ne. „A teraz chcem odpovede. Na začiatok... kto si a prečo si po mne hádzal pero?“ Chlapík sa len bláznivo rozosmial a Lilith doňho automaticky tvrdo šťuchla. „Teraz by som ju neprovokovala. Vyzerá, že ešte nemala dnešnú dávku donutov...“ zašepkala dramaticky a ja som na ňu len zazrela. „Radím ti mlčať, Lil. A ty začni spievať!“ zamračila som sa na muža, ktorý sa len zaškľabil a začal spievať. Jeho spev ale nebol vôbec dobrý, takže sme si okamžite zapchali uši. Pre Lilith to znamenalo, že týpka pustila a on sa hneď vybral na útek. Naraz sme si vzdychli a ja som vyhodila pokébal s Pidgeotom, ktorý zablokoval dvere. Chlapík ustúpil a ja som sa zamračila, keď neprestal v spievaní. „Ten je mimo. Úplne. Takže... odnesieme ho na psychotesty a potom zistíme, či tu aspoň niekto nieje ochotný poskytnúť odpovede. A umlč ho, pre lásku Arceusovu...“ potriasla som hlavou a Lilith mužovi jednou labou zapchala ústa, druhou ho znovu zdvihla do vzduchu. „Ak ešte čo i len pípneš, podrežem ťa,“ varovne mu priložila pazúry k hrdlu a zjavne som nebola jediná, komu to prišlo desivé, lebo muž zmĺkol. „Ďakujem, Ace,“ zamrmlala som a povolala ho späť do pokéballu. Muža sme odniesli na testy a potom som s Lilithinou pomocou dostala z náhodného okoloidúceho policajta, že muž sa tam zrazu ráno objavil a správal sa tak ako som ho našla ja. Nikto nevedel kto je a odkiaľ prišiel, čo mi rozhodne nepomohlo. „Uff... nejaký nápad?“ Lilith sa len zazubila. „Nechaj to na mňa!“ ukázala mi vztýčený palec a zamierila po muža. Pani čo mu robila testy bola dosť otrávená, lebo „zbytočne tu márnite môj čas. Robiť testy úplne zdravému človeku... áno, je úplne vporiadku a teraz vypadnite otravovať niekoho iného!“ Lilith si muža rýchlo odchytila a napochodovala s ním do vypočúvacej miestnosti. Ja som sa rozhodla diskrétne počkať vonku, a bola som celkom rada. Z miestnosti sa ozývalo trieskanie a občasné vyjaknutie, a bola som si istá, že to Lilith nebola. Ju som vlastne počula len sa chechtať. Čo bolo ešte desivejšie. Po chvíli sa dvere rozleteli a vyškľabená Lilith vyšla von. „To bola sranda. Mali by sme sem chodiť častejšie....“ vrnela spokojne a začala si upravovať načechranú srsť. Len som mierne šokovane sledovala, ako sa chlapík vykymácal z miestnosti. Bol poblednutý a na ruke mal nepekný škrabanec. „P-prepáčte... bol to naozaj zlý nápad sem prísť a snažiť sa r-robiť zle polícii... ospravedlňujem s-sa, že som po v-vás hodil perom, m-ma-madam...“ koktal a nervózne behal pohľadom medzi Lilith a mnou. Len som kývla rukou. „Vporiadku, ale nech sa to neopakuje. Ináč jej dám voľnú ruku“ kývla som k Lilith a muž zbledol ešte viac. „N-nebojte sa, ma-madam, už sa to nestane...“ dostal zo seba roztrasene a ja som prikývla. „To choďte vysvetliť na vyššie miesta. A ešte predtým sa postratje o tú ruku,“ ukázala som na škrabanec. Muž prikývol a chcel okolo mňa prejsť. Bleskovo som ho ale chytila za plece a donútila ho pozrieť sa na mňa. „Ale hneď potom sa pôjdete oficiálne ospravedlniť Jenny a všetkým policajtom za spôsobený zmätok. A ja budem vedieť, ak to nespravíte, a verte mi, nechcete ma vidieť nahnevanú...“ vyhrážala som sa s mierne zlomyseľným úškľabkom. Vlastne ma ani netrápilo, čo bude robiť ďalej, ale keď mi dala Lilith tak skvelú príležitosť... oj, asi sa začínam meniť na sadistu. Sledovala som, ako muž mizne a potom som sa otočila na Lilith, ktorá vyzerala viac ako spokojne. „Chcem vedieť, čo sa tam vnútri stalo?“ Lilith len potriasla hlavou. „Trošku som sa s ním pohrala... priznal sa, že si chcel z polície len vystreliť. Nieje nebezpečný,“ ubezpečila ma a potom sa šibalsky zasmiala. „Ale vieš, pôvodne si sem prišla nájsť Calasa, že? Musíme ísť, rýchlo, nech máte čas ísť spolu na ran-“ – „Lilith!“ Lilith sa zastavila a zamrkala na mňa. „Čo? Myslím len na dobro svojej trénerky! Hej, počkaj! Ak sa zoberiete, bude to znamenať, že on bude aj náš tréner?“ Prudko som sa zvrtla a zamierila čo najrýchlejšie preč, úplne ju ignorujúc. Zbohom donuty, prídem si po vs neskôr. Teraz musím uniknúť Lilith. „Hej hej, počkaj! Odpovedz mi! PPočula som, že to je základný princíp manželstva : všetko moje je aj tvoje! Roryyy! To nemôžeš! My sme len tvoji! Ale vieš, som ochotná sa o seba podeliť ak sa dáte dokopy... Roryyyyy!“

119 [A] Enwy [A] Enwy | 29. října 2017 v 11:54 | Reagovat

[118]: Práce odvedena dobře, povedla se. Odměnou ti je 500 Yenů.
Jennyina důvěra - 3%

120 Rory Rory | 2. listopadu 2017 v 7:02 | Reagovat

Beriem:
EXTREME : Policistka Jenny potřebuje záskok na celý den.

121 [A] Enwy [A] Enwy | 3. listopadu 2017 v 14:59 | Reagovat

[120]: Jenny je celý den na policejní konferenci. Zaskoč práci vrchní šéfové. Je třeba:
- rozdělit papírování tak, aby si nikdo nestěžoval (na hromádky jménem 'musí se udělat', 'může se udělat' a 'nechá se na potom' dle důležitosti)
- vyřešit nedůvěru spolupracujících (poslední dobou to dosti vře)
- postarat se o Arcanine (péče o pokémona je základ).
Zhurta do toho!

122 Skugga Skugga | 5. listopadu 2017 v 12:22 | Reagovat

[111]:
Kdo jiný by mi mohl být nápomocný než ten  s kterým má pokémonní cesta začala. "Shade! Volím si tebe!" Koukala jsem jak přede mě dopadl Shade a koukl na mě.  A tak jsem mu vysvětlila vše potřebné.  Přikývl mi a společně jsme šli do města.. Vyslechnout co všechno kdo ví. Někdy když jste pečlivý se může stát že narazíte na někoho kdo ví něco víc. Koukla jsem na oblohu. Pomalu se stmívalo. Takže to bude jenom výhodné, prý se zjevuje jenom když na město padne tma.   Došli jsme k jednomu domu a já se na svého společníka otočila. "Pamatuj.. Jenom ho sledujeme..Když to nebude třeba neútoč" Přikývl mi  a oba jsme vylezli na střechu domu. Přeci jen. Když se stínový jezdec nechce nechat vidět tak by těžko projel v nějaké ulici kde by někdo byl..Nemuseli jsme čekat dlouho a padla tma,,
Tohle se dalo nazvat hra na čekanou, čekáte na něco a ani nevíte  jestli to vůbec přijde. A upřímně? Bylo to zvláštní..čekat na nějaký stín ve tmě. Člověk neví jestli to vůbec uvidí, a právě proto tu byl Shade, už dávno na tom byl o dost lépe než já. Minimálně zrakem, ale tentokrát po plus mínus  dvou hodinách jsem něco uviděla. Byl to stín, vypadal jako stín člověka na  stínové motorce. Shade sebou trhl a rozhlédl se "cítím tu pokémona.." chtěla jsem něco namítnou jsme ve městě které je plné lidí je jasné že tu budou pokémoni. On však  ukázal na stínového jezdce.  A já tedy bezeslova přikývla. Začali jsme stínového jezdce sledovat, a řeknu vám..až moc dobře si dával pozor. A se Shadeem jsme se mu málem nestačili schovat. Ale nakonec nás stínové jezdec dovedl k tomu kdo za vše může. Ze shora jsme koukali na pokémona Zoura. Stín dojel před ním a zmizel. Já přemýšlela jak tohle udělat.. Takže stínový jezdec je pokémon.. Seskočila jsem společně se Shadeem ze střechy a potichu se vkradli do uličky kde pokémon byl. "Zouro?" Špitla jsem. Viděla jsem jak pokémon zavrčel a začal si připravovat Shadow ball. Okamžitě jsem stála na místě dala jsem ruce nahoru . "Klid maličká neublížím ti" usměje se. Shade na to vše jen koukal z povzdálí . "Neublížím ti" usměju se a začnu na ni pomalu mluvit a vždy se k ní trochu přiblížím a nakonec se mi to povedlo. Zoura mi skončila v náručí a já ji hladila. "Už to bude dobré" usměju se a došla jsem s ní na policejní stanici . "Tady máte toho stínového jezdce" usmála jsem se

//beru
INFORMACE: Jeden z Arcaninů, poté, co mu byla dána injekce proti vzteklině, utekl. Je potřeba ho najít, než se mu něco stane. Potřebná Jennyina důvěra +20%.

123 Rory Rory | 7. listopadu 2017 v 11:01 | Reagovat

[121]: 1/2

„Lilith... len aby sme si to ujasnili... ty si za mňa zobrala prácu... na policajnej stanici... a ja mám teraz zastúpiť Jenny na celý deň...“ Lilith po každej mojej prestávke nevinne prikývla a ja som si zo zastonaním udrela hlavu o stôl. „To si robíš srandu...“ A ona len potriasla hlavou. „Čo robíš taký cirkus? Bude sranda... predstav si to, na celý deň máš pod palcom celučičkú políciu! Môžeš robiť revolúcie! Vyčistiť ulice! Ovládnuť svet!“ Len som prevrátila oči. „Lilith... nič z toho spraviť nemôžem a som si istá, že ani Jenny nie...“ Lilith viditeľne sklesla. „Naozaj?“ spýtala sa tak nešťastne, až som na chvíľu dostala chuť povoliť jej ovládnuť svet. Na chvíľu. „Naozaj. Ale som si istá, že dostaneš priestor sa realizovať... poď, ideme si zistiť, čo to šéfovanie obnáša...“ Jennina kancelária bola... no, zhruba taká, akú som ju čakala. Nie úplný poriadok, ale tak zrovna upratané to nebolo. Na stole sa kopili papiere a ja som naozaj nevedela, ako mi to pomôže zistiť, čo vlastne mám spraviť. Vzdychla som si. „Čo už, nezostáva nám nič iné, ako to upratať...“ Lilith zbledla a začala cúvať. „Nie, nie, nie, nie! Tak do tohto ja teda nejdem!“ potriasla hlavou a ja som ju so vzdychnutím odvolala do pokéballu. Ako som ju poznala, radšej by tie papiere spálila ako sa nimi prehrabávať... a nechcela som riskovať, že sú dôležité. Čo sa aj ukázalo ako dobré rozhodnutie, lebo hneď prvý papier čo som zdvihla bol spis o lúpeži v obchode. „Super... takže teraz to musím vytriediť ja a Lilith ani nepohne prsom... proste super...“ brblala som. „Za to jej nedám donuty...“ rozhodla som sa, ale už v tom momente som vedela, že to nedodržím. „Takže čo to tu máme... prípady sa povaľujú len tak? Uff, policajná šéfka byť teda nechcem...“ zabrblala som, zo stola si zobrala kopu papierov a sadla si s nimi na zem. „Takže... rozdeliť. Ako to rozdeliť?“ zamyslela som sa a po chvíli som to vzdala a vybrala sa nájsť niekoho, kto mi aspoň napovie, čo bude mojou úlohou. Nakoniec som jedného policajta presvedčila, aby mi povedal, čo také Jenny robí. „No... papierovanie. Roztriediť všetky spisy na tri skupiny a pozakladať ich-“ – „Aké tri skupiny?“ – „To nevieš? Musí sa spraviť, môže sa spraviť, odložiť na neskôr... no, to je k papierovačkám. Jenny tiež rieši všetky problémy, čo tu vznikajú... a že ich je v poslednej dobe dosť. Nikto tu už nikomu neverí, ale ako máme ochraňovať ľudí, keď tu každý kope sám za seba?“ začal potriasať hlavou a ja som len prikývla. „Okej, skúsim niečo spraviť. Ešte niečo?“ Policajt sa zamyslel. „No... možno ešte postarať sa o jej Arcanine... ale teraz už fakt musím ísť. Ak by si ešte niečo potrebovala, zastav hocikoho, dnes si tu šéfka ty,“ zazubil sa a odbehol. „Hmpf... takže papierovačky... musí sa spraviť, môže sa spraviť, nechať na potom...“ opakovala som si to, aby som nezabudla. „Čo to je vlastne za rozdelenie? Všetko sa musí spraviť nie? Pff....“ dostala som sa späť do kancelárie a začala triediť. „Takže, čo to tu máme? Eeeh? Lúpežné prepadnutie v donutovej továrni? Super-mega súrne! Musí sa spraviť, a to čo najrýchlejšie!“ vyjakla som hneď a založila tak prvú kôpky. „Napísať hlásenie asi nebude také dôležité ako nezvestné dievčatko... to pôjde do počká to, dievčatko do musí sa spraviť... ee, to Jenny fakt rieši aj to, že sa v kuchynke pokazil kávovar? Pff, nemám rada kávu, môže sa spraviť...“ prehrabovala som sa papiermi a postupne som ich roztrieďovala do kôpok. „Ďalšie hlásenie? Takýmto tempom spravím kôpku ´napísať hlásenie´...“ nakoniec som jej trochu upratala stôl a na zemi mi zostali tri úhľadné kôpky. „Páni... keby som mala takýto poriadok aj vo svojich veciach...“ pískla som obdivne a spokojne som sa poobzerala. „Fajn. Lilith, Ace, hodila by sa pomoc!“ obidvaja sa objavili v kancelárii a odrazu sa mi zdalo, že je tam naozaj tesno. Vyhnala som ich von a potom som za nimi vyniesla tri kôpky. „Táto kopa sú papiere o tom, čo sa musí spraviť urgentne,“ ukázala som na prvú, „druhá až tak veľmi nesúri, spísať hlásenia sa môžu aj keď budú prípady poriešené. Tretia sú drobnosti, ktoré ale aj tak musia byť spravené. Pôjdeme tie úlohy porozdeľovať. Teda, nie ja osobne, predám to nejakým vyššie postaveným šéfom, nech si to medzi sebou porozdeľujú. Od vás  dvoch potrebujem, aby ste išli so mnou a tvárili sa čo najdesivejšie...“ Lilith sa len zazubila a Ace chápavo prikývol. „Aby ťa brali vážne, chápem!“ – „To si môžeš zobrať toho Mawila, čo sme nedávno chytili, ten vie teda zazerať!“ rozchechtala sa Lilith a ja som do nej strčila plecom. Potom som jej do rúk vložila kôpky a vybrala sa hľadať niekoho zodpovedného.
V zasadačke som našla štvoricu veliteľov, ktorí o niečom dosť búrlivo diskutovali. „...nechať robiť si čo chceš!“ – „Ja sa tu snažím ľudí na rozdiel od niekoho chrániť!“ – „Mohli by ste sa ukľudniť? Týmto ničomu nepomôžeme...“ – „Oooh, pán Ja-viem-všetko-najlepšie sa ozval! Nehovor! Celá stanica prestáva fungovať, pretože niekto sa začal o všetkom rozhodovať sám!“ – „Nezačal som s tým ja! Ty si začal ignorovať nariadenia!“ – „Mohli by ste sa prosím ukľudniť?“ Chvíľu som uvažovala, či sa nemám otočiť a nájsť niekoho iného, ale potom mi došlo, že dnes som tu šéfka ja a navyše som mala niečo spraviť  tou nedôverou. Odkašľala som si, no muži ma nezaznamenali, boli príliš ponorení v hádke. „Lilith,“ kývla osm k nim, ona so zazubením odložila papiere a prepochodovala k nim. „S DOVOLENÍM!“ zahrmela a muži nadskočili. Len som sa škodoradostne uškrnula a prešla som k nim. „Dobrý deň, som Rory a dnes som zástupca hlavnej policajtky Jenny. Potrebovala by som s vami niečo prebrať, páni,“ usmiala som sa nevinne a usadila sa. Muži si vymenili pohľady a potom si tiež sadli. „Áno? S čím ti pomôžeme?“ Len som k nim prisunula papiere. „Je to podelené, od najdôležitejších až po tie menej dôležité. Ľudí tu poznáte lepšie ako ja, viete kto čo robí, tak by som vás poprosila, aby ste úlohy rovnomerne rozdelili... Muži súhlasne prikývli. „Ešte niečo?“  Len som prikývla. „Donieslo sa mi, že tu sú isté... problémy vo vzťahoch medzi policajtmi. Môžete mi to trochu priblížiť?“ Jeden z mužov sa zasmial. „No tak, dievčatko to nechaj na nás...“ Len som prevrátila oči a zazubila som sa, keď Lilith za mnou zavrčala. Muž sklapol. „V poslednej dobre to medzi našimi podriadenými dosť vrie,“ začal vysvetľovať iný. „A v konečnom dôsledku aj medzi nami. Tím, čo bol perfektne zohraný, chodievali spolu na zásahy a celkom úspešne už... navzájom si neveria. Zatiaľ sa to ešte neriešilo, ale ak to takto bude pokračovať...“ nedokončil, no význam som pochopila aj bez toho. Zamyslene som prikývla. „Takže... zmeniť členov tímu?“ navrhla som a ďalší muž len pokrčil plecami. „Neviem, či to je zrovna vyriešenie problému. Len ho tým odložíme, ale on sa zase vráti...“ to mu ostatní odsúhlasili a ja som oprela o opierku a začala sa hojdať na zadných nohách. Pred pádom ma chránila Lilith, ktorá stála tak, že by som padla len na ňu. „Takže to treba vyriešiť... zavoláte mi sem všetkých, ktorí majú tieto problémy?“ Muži prikývli a začali sa zdvíhať. Rovno so sebou zobrali aj dve kôpky a keď odišli, otočila som sa k Lilith a Aceovi. „Dobre, asi to bude znieť divne, ale zahráme sa na dobrého policajta a zlého policajta...“ Lilith sa zazubila. „Budem ten zlý policajt!“ Ace len prikývnutím prijal rolu dobrého policajta. „A na čo presne?“ Len som pokrčila plecami. „Najskôr to skúsim ja  a ak to nezaberie, necháme Lilith voľnú ruku. Lilith, vyriešiť to, nie ich zdeptať!“ varovne som na ňu pozrela a Lilith anjelikovsky prikývla. Policajti sa pomaly začali trúsiť do miestnosti a usádzať sa. Atmosféra v momente zhustla, a ja som napočítala sedem urazených policajtov a policajtiek. Pff, a že dospelí. „Dobrý deň. Som Rory a pre dnešok som zástupca Jenny... a donieslo sa mi, že tu sú medzi spolupracovníkmi isté konflikty. Dúfala som, že si to tu spolu vydiskutujeme a vyriešime to tak, aby vaše súkromné pocity neovplyvňovali zvyšok oddelenia...“ S úspechom som sa ale moc nestretla a tak som s povzdyhom ustúpila a kýva na Acea a Lilith. Lilith s diabolským úškrnkom prešla dopredu a udrela do stolu. „AK S TÝM OKAMŽITE NIEČO NESPRAVÍTE, MÔŽETE SI ÍSŤ ZBALIŤ VECI A UŽ SA SEM NEVRACAŤ!“ zahrmela a policajti a policajtky zbledli.

124 Rory Rory | 7. listopadu 2017 v 11:02 | Reagovat

[123]: 2/2

Aj ja som zbledla, leb na toto som určite nemala povolenie. „A-a-ale to...“ začal jeden, ale Lilith ho prerušila mávnutím ruky. „To nemôžem spraviť, chcel si povedať? Sleduj ma!“ zazubila sa samoľúbo a ja som tlmene zavrčala. To si robíš srandu... „To všetko začala ona!“ vykríkol jeden a ukázal na jednu policajtku. Lilith len nadvihla obočie. „Hej?“ – „Áno!“ vyhŕkol iný. „Boli sme na zásahu a ona nás nechala nekrytých! Len tak si niekam odbehla!“ – „Išla som kryť malé dieťa, ty idi*t!“ vyštekla po ňom obviňovaná policajtka. „Mala som nechať zastreliť ho?“ – „Nemala si nás len tak opúšťať!“ – „To dieťa by umrelo!“ – „Aspoň si nám mal aniečo povedať!“ – „Nebol čas!“ – „Čas sa nájde vždy, len musíš-“ – „Dajte jej pokoj! Jednoducho sa hanbíte, že spravila niečo, na čo ste si vy netrúfli!“ – „A to dieťa je vporiadku! A aj my sme vporiadku! Na tom záleží!“ – „Ale ako jej teraz môžeme veriť? Čo ak nabudúce-“ – „TICHO!“ zahrmela Lilith. Ja aj Ace sme si zakrývali uši a ona vyzerala extrémne dopálene. „Takže len aby sme si to ujasnili... celý problém je taký, že ona zachránila dieťa a vy ste za to na ňu naštvaní...“ zamrmlala som ohromene. „Fakt super. Po tomto budem určite pokojná, budem totižto žiť s vedomím, že ak mi bude hroziť, že ma niekto zastrelí, celá polícia sa bude hrnúť pomôcť mi...“ odfrkla som si. „Fakt úžasné. Dostaňte sa cez to, ináč to tu fakt môžete zabaliť...“ začala som si masírovať spánky. „Môžem sa na to pozrieť a dať to vašim šéfom, nech si to prejdú a zhodnotia to, ale v prípade, že bude všetko vporiadku,“ zdvihla som sa a zazrela som na nich, Lukoníte tieto nezmyselné hádky, ináč vás vyhodím osobne!“ Všetci prikývli a ja som vyšla von, s Liltih a Aceom v závese. „Oh, Arceus, čo som komu spravila?“ Ace sa len potichu zasmial. „To sa stáva. Určite sa cez to dostanú a budú zase ako predtým...“ upokojoval ma a ja som pokrčila plecami. „Kto vie? Ace... išiel by si za tými šéfmi? Nech ten prípad prešetria a ak naozaj spravila chybu, nech to vyriešia...“ vzdychla som nespokojne. „Potom sa stretneme pri Jenninej kancelárii, áno?“ Ace prikývol a odletel (našťastie boli chodby dosť veľké a nikde naokolo nebol nápis zákaz lietania po chodbách), a my s Lilith sme sa vybrali smerom k úlohe, na ktorú som sa tešila asi najviac.
Na Arcanina som sa možno tešila, ale to mi ani trochu nepomohlo ho nájsť. Nakoniec sme sa nešťastne vracali ku kancelárii, s plánom vyzdvihnúť Acea a pokračovať v hľadaní. Bola som preto celkom príjemne prekvapená, keď som v kancelárii našla podriemavajúceho Arcanina. Keď som vošla, lenivo otvoril oko a premeral si ma. „Oh to si ty? Dlho som ťa nevidel...“ pousmial sa a zdvihol sa. „Ty si dnes náhrada za Jenny?“ spýtal sa a ja som prikývla. „Jop, to budem ja. Vraj sa mám o teba postarať... čo také Jenny robieva?“ Acranine pokrčila plecami. „Vykefuje ma, potrénujeme, najem sa...“ zamrmlal. „Čo mi pripomína, že som vážne hladný... nemáš nejaké jedlo?“ Pobavene som sa zasmiala. „No, toľko, aby si sa najedol asi nie. Ale môžeme ísť do kuchynky... určite tam niečo bude... oh, Ace, už si tu, super! Ideme jesť!“ zavolala som nadšene a vbehla smerom kuchynka. Ostatní ma nasledovali. „Hm... no, je to tu úplne vyrabované. Ako z tohto žije celé oddelenie?“ potriasla som hlavou a nakoniec vybrala nejaké konzervy a nasypala im ich do misiek. Všetci traja sa na jedlo okamžite vrhli a ja som len prevrátila oči. „Toľko k spôsobom...“ Arcanine na mňa len zamrkal a pokračoval v jedení. „Dobre, čo teraz? Hovoril si niečo o kefovaní a tréningu, ale najskôr by som ais dala ten tréning, nech ťa potom umyjeme... čo vy na to?“ Všetci traja nadšene súhlasili a všetci sme sa vybrali smerom k telocvični. Lilith sa rozhodla preskúmať stroje a Acranine a Aceom si dali rýchly zápas, čo som ohromene sledovala. To, že vyhral Arcanine nebolo až také prekvapenie, ale Lilith to Aceovi nemohla nechať len tak prejsť. „Ale no tááák, Ace, to ťa naozaj porazil nejaký Arcanine? Pff, mal by si byť lepší... ale tak chápem to, niesi ja, samozrejme...“ S Aceom, ktorý si to moc k srdcu nebral, sme sa rozosmiali, keď sa Arcanine napriamil. „Chceš ísť vyskúšať, či na mňa máš?“ spýtal sa sebavedomo, a Lilith sa zarazila. „Eee... asi radšej nie. Už za sebou máš zápas a tak...“ mávla rukou a ja som sa od smiechu zviezla k zemi. „No, Arcanine, ty by si sa nám v tíme hodil. Nechceš si raz do týždňa dať od policajtovania pauzu a pomôcť nám zraziť Lil ego?“ Lilith urazene prešla k posilovacím strojom a Arcanine len potriasol hlavou. „Zvážim to...“ zamrkal na mňa a priniesol mi kefu. Usadila som sa do tureckého sedu, on mi položil hlavu na nohy a ja som ho začala kefovať. Po chvíli zadriemal a ja som ho namiesto kefovania začala škrabkať. Arcanine začal vydávať zvláštne, vrnivé zvuky čo pritiahlo Lilithinu pozornosť. „Hehehe, on vrní ako my, mačky...“ zasmiala sa a Arcanine ju len švihol chvostom. Ace sa uchechtol a ja som pokračovala v škrabkaní. Po chvíli som sa ale zdvihla, keďže vonku sa už začínalo stmievať. „No čo už, idem ešte skontrolovať, či máme všetko a už asi pôjdeme...“ zamrmlala som a Arcanine prikývol. Odrazu zdvihol hlavu a započúval sa. „Jenny je späť,“ povedal rýchlo a odbehol. Po ceste von sme ešte stretli jedného z veliteľov. „Dali sme celému tímu na čas voľno nech si to medzi sebou vyriešia. Všetci boli ochotní na tom zapracovať, takže dúfame v pozitívny výsledok...“ objasnil nám dohru nedôvery v tíme a ja som spokojne prikývla. „To je dobre... pozdravte za mňa Jenny, dobre?“ zazubila som sa a keď muž prikývol, spokojne som sa vydala domo... eh, von, späť na cesty.

125 Rory Rory | 7. listopadu 2017 v 13:34 | Reagovat

A ešte beriem
Zásah I.
Hledá se novinář, který byl na jednom z místa činů a viděl to, co policie ještě neví. Takto pronesl jeden ze svědků, pravda je neznámá. Je třeba ho najít a zajistit jeho bezpečí.

126 [A] Enwy [A] Enwy | 7. listopadu 2017 v 17:12 | Reagovat

[122]: Naneštěstí Zorua nebyl zdrojem potíží. Hned druhý den se objevilo další hlášení, které se týkalo Stínového jezdce.
Pátrání pokračuje.

Úkol nelze z technických důvodů vzít (aktivní jiný úkol).

[123]:[124]: Jenny a spol. byli nesmírně rádi, že jsi ji zaskočila. "Kdyby ses vynasnažila, bude jednoduché tě za pár let vidět na mém postu," zasmála se Jenny a vyplatila ti odměnu 500 Yenů.
Jennyina důvěra - 4%

[125]: Novinář je postarší muž, vzhledem na šedesátníka a už za má sebou spoustu lét. Byl avšak neslavný a až tato akce, u které byl, ho proslavila. Rychle svůj článek, ve kterém nenapsal všechno, jen to, co bylo nezbytně nutné, zveřejnil pod ochranou anonymity. Akce se týkala klubu, ve kterém si mafie vyřizovala své účty. Jelikož zná tváře a málem i jména těch, kteří útok vedli, bude samozřejmě jasné, že se ho budou chtít zbavit.

Děj začíná: Tradičně před policejní stanicí. Tentokrát tě nemá kdo vyzvednout a pátráš na vlastní pěst. V rukou držíš hlášení z poslední akce, kde je především výpis vyslýchání svědka. Ten popisuje přibližný vzhled novináře. Další informace tam jsou obsaženy také.

(Jedna prosbička na začátek: Do svého prvního postu prosím uveď, že se podíváš na papír a detailněji prostuduješ. Další informace o muži a pátrání ti pak vypíšu do následujícího postu. Díky!)

127 Lynnon Lynnon | 22. listopadu 2017 v 21:56 | Reagovat

Beru: “Na stanici sedí ztracená holčička, která ale s policisty nechce mluvit.”

128 [A] Enwy [A] Enwy | 24. listopadu 2017 v 7:33 | Reagovat

[127]: Holčička se údajně ztratila. Policisté ji našli na ulici a volala svou mámu. Každopádně, poté, co ji odvedli na stanici, odmítá mluvit. Je třeba zjistit její bydliště, jméno a případně kontakt na rodiče.

129 Skugga Skugga | 1. prosince 2017 v 18:33 | Reagovat

Beru úkol
Jeden z Arcaninů, poté, co mu byla dána injekce proti vzteklině, utekl. Je potřeba ho najít, než se mu něco stane. Potřebná Jennyina důvěra +20%.

130 [A] Enwy [A] Enwy | 2. prosince 2017 v 15:26 | Reagovat

[129]: Arcanine nepatří nikomu a je pouze služební. Před injekcí to byl pokémon, který je v pohodě - uposlechl každý rozkaz ještě předtím, než byl zadán. Má za sebou spoustu akcí. Poté, co mu byla dána injekce, se násilně dostal ven z policejní stanice a utekl kamsi do neznáma. Tvým úkolem je ho najít.

Děj začíná: Jsi před policejní stanicí a teprve se chystáš vejít dovnitř, abys zjistila přesnější informace o tvém úkolu.

131 Drobeček Drobeček | 2. prosince 2017 v 15:52 | Reagovat

Beru Sherlock II úkol: "... mrtvý či živý? Legenda."

132 [A] Enwy [A] Enwy | 2. prosince 2017 v 16:29 | Reagovat

[131]: Detaily úkolu:
Ve městě se rozšířila fáma o stínovém motorkáři, který noc co noc sužuje obyvatele, hlavně vedlejší ulice. Vražd již bylo během té doby spoustu, avšak neví se, zda má všechny na krku neznámý jezdec. Policie tě pověřila důležitým úkolem - najdi, případně zajmi, stínového motorkáře.
Ví se o něm jen několik věcí a spekuluje se silně o tom, zda to nejsou pouze městské legendy. Třeba se povídá, že nemá hlavu a zjevuje se pouze po západu Slunce, až na město padne tma. Další povídačky říkají, že něco hledá. Známé je pouze to, že se nenechá nikým spatřit a v ulicích se zjevuje pouze jako černý stín, mastná skvrna, která projede kolem. Proto se mu přezdívá... Stínový jezdec.
Rozšíření: Úkol se již snažila splnit další trenérka. Zjistila, že naneštěstí Zorua nebyl zdrojem potíží. Hned druhý den, poté, co podala hlášení, se objevilo další oznámení, které se týkalo Stínového jezdce.

133 Kiane Kiane | 9. prosince 2017 v 16:13 | Reagovat

Chtěla bych úkol medium :D

134 [A] Enwy [A] Enwy | 9. prosince 2017 v 18:13 | Reagovat

[133]: Detaily k úkolu:
Pokémon je nepříjemný Arbok. Důvod jeho chování je neznámý, není-li to příliš malá krabice. Ve skutečnosti je jeho prostor třikrát větší než on. Arbok si neustále stěžuje, na všechno možné a to ne zrovna za použití slušných výrazů. Zklidni ho, nauč ho slušnému chování, než ho policie nepřeveze do útulku.

135 [A] Enwy [A] Enwy | 10. prosince 2017 v 17:23 | Reagovat

- Ukončení úkolu: Zásah I.
Je známo, že Lewis dorazil do Sinnoh úspěšně a jelikož si pak nechal změnit jméno na někoho jiného, už se o něm neví nic. Veškeré informace doteď byly vyvráceny a celkově to vypadá, jako kdyby žádný nabručený stařík jménem Lewis Chan neexistoval.
Dorazila jsi úspěšně bez žádné újmy zpět na policejní stanici, kde už na tebe čekala tvá odměna - TM-Blizzard.
Jennyina důvěra - 7%

136 Rory Rory | 10. prosince 2017 v 18:56 | Reagovat

beriem extreme : Policisti stojí při sobě. Postarej se o Riveru v nesnázích.

137 [A] Enwy [A] Enwy | 16. prosince 2017 v 14:38 | Reagovat

[136]: Pan Rivera je policistka pracující v kanceláři. Je už poměrně staršího věku a má za sebou spoustu věcí. To, co ho ovlivňuje teď, jsou noví, brigádní, policisté, kteří přišli vypomoct na stanici. Začali ho nehezky pomlouvat a on, jakožto milý a vstřícný týpek, neví, jak s tím naložit. Pomoz mu.

138 Drobeček Drobeček | 7. ledna 2018 v 18:41 | Reagovat

[132]:
Po městě se rozšířila šeptanda o jakémsi stínovém motorkáři, který měl údajně na svědomí už několik mrtvol, pohozených po kanálech a temných uličkách města. Když jsem to poprvé odposlechl od náhodných kolemjdoucích, moc jsem tomu nevěřil. "To je nějaký nový film, ne? Teď vyšel v kinech a všichni se o tom budou několik týdnů bavit..." uklidňoval jsem se v duchu. Avšak zvědavost mi nedala a tak, když jsem při cestě do obchodu potkal hlouček štěbetajících dětí, odvážil jsme se zjistit, o co jde.
"Máma řikala, že mám chodit domů hned jak skončí škola, prej kvuli tomu týpkovi na motorce," brblalo rozčíleně jedno dítě. Ostatní pobouřeně bručeli a nazývali jeho mámu slovíčky, která by děti jejich věku neměla znát.
"Tvoje máma je posera! Ten motorkář je borec! Slyšel jsem, že jednou rozpáral nějakýho mafiána! Když zabíjí mafiány, je jasný, že jde jen po těch zlejch..."
"Kdepak! Mně zabil strejdu!" vypískla nějaká holčička. Znělo to, jako by se chvástala, takže jsem usoudil, že to není pravda a říká to jen, aby zapadla do kolektivu.
"Hustý! A víš, že..." začal další chlapeček, pak mě ale koutkem oka spatřil a zuřivě zamával prstíkem mým směrem. "Bacha, jde sem nějakej pedofil!"
"Klid, žádný pedofil," zazubil jsem se na děti. "Poslyšte, co je pravdy na tom motorkáři? Dlouho jsem teď nebyl ve městě, tak nevím, o co jde. To je nějaký nový film?"
"Haha, prej film!" vysmál se mi kluk. "Všecko je to pravda pravdoucí! Včera jsem viděl policajty, jak kvuli němu uzavřeli Kostrbatou ulici! Prej tam našli rozpáranýho chlápka!" Se zářícíma očima se otočil zpět k hloučku, jako by si uvědomil, že s tím se jim ještě nepochlubil. "Představte si to! To jdu takhle po ulici, a najdenou vidim policejní auto, jak se řítí kolem..."
Nechal jsem děti drbat a s hlavou plnou otázek se vydal... ach, jaká to náhoda, směrem k policejní stanici. Proč ne, jestli je ten motorkář skutečný, tady o něm budou vědět nejvíc, napadlo mě. Zrodil se ve mě plán, a protože v té době jsem si neuvědomil jeho nesmyslnost mísící se s trapností, rozhodl jsem se ho uskutečnit - znovu předstírat, že jsem detektiv Drobson. Mírně jsem si rozcuchal vlasy, zahalil se do pláště a upravil si brýle, abych vypadal jako správný komiksový detektiv.
"Dobrej," pozdravil jsem přeplněnou vstupní halu policejní stanice a prodral se davem lidí až k recepci. "Detektiv Drobson k vašim službám. Jdu kvuli tomu motorkáři... no však víte, o kerym mluvim," mumlal jsem tím nejhlubším hlasem, co jsem dokázal. Policista na mě chvilku tupě koukal, pak se beze slova zvedl ze židle a zmizel ve dveřích, o kterých jsem o chvíli později zjistil, že vedou k policistce Jenny. Ze dveří hned na to vykoukla ruka, zamávala na mě a pokynula mi, abych šel dál. Za pobouřených pohledů všech lidí, které jsem předběhl ve frontě, jsem se za rukou vydal.
"Detektiv Drobson k vašim služ-" zarazil jsem se, protože jsem před sebou spatřil policistku Jenny. Vypadala, jako by několik nocí nespala, což dost možná byla i pravda.
"Drobeček, že?" povzdechla si a zahrabala v papírech na stole.
"Ehm... j-jop, to jsem já," vykoktal jsem, překvapen nad tím, jak rychle prokoukla můj geniální převlek. "Promiňte, vypadáte zaměstnaně, neubudu vás rušit..."
"Zůstaň tady," zakroutila policistka hlavou. "Ty jsi ten Drobeček, který..." znovu si pročetla jakýsi list, "Ah, jistě, případ kaše pod mostem. Ověřil ses tehdy jako zkušený detektiv," prohlásila. Něco na jejím tónu hlasu mi říkalo, že to říká spíš z legrace, než že by to myslela opravdu vážně. "Práce máme, jak vidíš, až nad hlavu, takže se nám pomocná ruka bude hodit. Slyšel jsi o Stínovém jezdci?"
"Mno... ano, slyšel," přikývl jsem. "Kvůli tomu jsem vlastně přišel, chtěl jsem se na něj zept-"
"Ah, výborně! Takže jsi tu jako dobrovolník. Hurá do práce." Posunula po stole štos papírů, zahrabala v šuplíku a vedle pak hodila vysílačku. "Tohle jsou policejní spisy, najdeš tam všechny případy s jezdcem, většinou vraždy. Až budeš na stopě, ozvi se."
"Ale já.... no... ehm..." začal jsem, ale výhružný pohled policistky mi říkal, že není nejlepší nápad odmlouvat. Rychle jsem popadl papíry s vysílačkou a vydal se ven.
Za dveřmi už čekala nějaká trenérka a jen co jsem vyšel, ona zmizela uvnitř. Stihl jsem ještě zaslechnout začátek rozhovoru mezi ní a policistkou, až nápadně podobný tomu našemu, pak jsem byl ale policejním obuškem vyšťouchán z budovy. Ach, škoda, nejsem speciální, povzdechl jsem si v duchu, uvědomil jsem si totiž, že stejným úkolem policistka pověřuje většinu trenérů kolem.

"Alexej Podpadkovič, 53 let. Nalezen ve mřížce od kanálu," četl jsem potichu. Seděl jsem na lavičce v parku a pročítal jednotlivé případy. "Ve mřížce...? Brr," otřásl jsem se a založil papír na hromadu těch, co jsem už prostudoval. "Paní v modrých šatech a lodičkách, cca 40 let. Nalezena v parku, v odpadkovém koši..." S hrůzou jsem pohlédl na koš vedle lavičky a doufal, že to není on. "Jezdec spatřen o půlnoci v Kostrbaté ulici, mířil k muzeu..." Zase? Případy s Kostrbatou ulicí byly tři. Další tři byly poblíž Crow clubu a zbylá případy byly náhodně po celém městě. Zajímavé bylo, že ze všech případů, kdy byl někdo zavražděn, byl jen jeden svědek, který viděl Jezdce při práci. Ostatní pouze popisovali, jak zaslechli v dálce křik a o chvíli na to zahlédli černý stín, mířící... k místu činu? Proč by mířil k místu činu? Vrazi většinou z místa činu utíkají, ne...?
Znovu jsem vytáhl papír, na kterém byl onen speciální případ, kdy byl Jezdec spatřen při činu. Na místě činu byly dvě mrtvoly, jedna zastřelena, druhá s useknutou hlavou. Zajímavý to styl boje, ostrá zbraň a pistole. Přečetl jsem si poznámku, kterou na papíře zanechala policistka Jenny. "Dva vrazi? Prověřit."
Místo činu bylo, jak jinak, v Kostrbaté ulici. Ač mi pud sebezáchovy říkal, že bych se měl tomu místu vyhnout velkým obloukem, vydal jsem se tam. Za dne jsem nic nenašel, a tak jsem se po několika dalších hodinách studování spisů rozhodl, že se tam vydám v noci. Ach, jak já toho pak litoval.
V ulici byla tma, viděl jsem jen na pár kroků před sebou. Zato zvuk byl slyšet desítky metrů daleko. Nejdřív to byl křik, nějaká hádka. Pak hlasitá rána, možná výstřel, a ticho, které občas přerušil zvuk velké věci, kterou někdo sune po podlaze. Ten zvuk se přibližoval, neváhal jsem tedy a jako správný hrdina se dal na taktický ústup.
Celou událost jsem nahlásil na policejní stanici. Jaké bylo mé zklamání, když jsem zjistil, že se v ulici ten večer natáčel film. Kdo by natáčel v ulici, kde se předchozí noci vraždilo? vrtalo mi hlavou. Nechal jsem to být a vydal se po další stopě, tentokrát do okolí clubu Crow.
Během dne se opět nic nedělo. Několikrát jsem club obešel, pak hodinu seděl na lavičce a četl si knihu, znovu obcházel klub, dokonce jsem si zašel na skleničku limonády, Jezdec se ale neobjevil. Večer byl ovšem zajímavější...
"Poslyšte, já mám radši limonádu," vysvětloval jsem dvěma lehce oblečeným dámám, které mě zvaly na skleničku. Ještě chvíli to zkoušely, když jsem se ale pustil do vysvětlování, že by mohly v tak nedbalém oděvu nastydnout, došlo jim, že mají tu čest s naivním dítětem a nechaly mě být. Už jsem se chtěl vydat na pochůzku kolem klubu, když jedna z dam překvapeně vyjekla. Následovalo další vyjeknutí, druhá dáma, a za chvíli už se celé náměstíčko před klubem proměnilo v hlouček lidí, kteří si užasle ukazovali na černou šmouhu, mířící po silnici rovnou k nám. Neváhal jsem a sáhl po fotoaparátu... počkat, já neměl fotoaparát. Poznamenal jsem si, že o něj budu muset policistku požádat, a jen jsem nevěřícně sledoval, jak se stín přibližuje. Když už to vypadalo, že nás všechny hodlá zajet, prudce zatočil a zmizel v uličce za rohem. Spolu s dalšími zvědavci jsme se rozeběhli za ním. Většina měla až směšně slabou výdrž a tak jsme za chvíli motorkáře pronásledovali už jen dva - já a jakýsi pán v obleku.
Postupně jsem zpomaloval, až jsem se nakonec musel zastavit, opřít o lampu a popadnout dech. Muž pokračoval dál a za chvilku se mi spolu s motorkou, která mírně zpomalila, zmizel z dohledu. Stačilo krátké prozkoumání okolí a došlo mi, že jsem opět v Kostrbaté ulici. Tentokrát se neozývaly žádné výkřiky, jen v dálce mizel zvuk motoru. Neměl jsem dost odvahy... ehm, tedy, chci říct, času, zvuk následovat, vydal jsem se tedy zpět ke klubu, kde jsem si dal jednu limonádu na uklidnění.
Druhý den, poté, co jsem nahlásil Jenny události kolem Crow clubu, jsem se vydal hledat stopy po ostatních místech činu. Vyslechl jsem si pár historek, jinak se ale nic zajímavého nepřihodilo. Někdo tvrdil, že jezdec nemá hlavu, další potom, že ve skutečnosti nemá vůbec nic, je to totiž duch. Ze všeho nejvíc mě pobavila historka o tom, že jezdec je ve skutečnosti jezdkyně, přesněji víla, a že její motorka se mění v koně. Hah, jak absurdní.
Několik dalších dní se nic nedělo, po jezdci jako by se slehla zem. Od policistky Jenny jsem dostal fotoaparát, kterým jsem měl vyfotit Jezdce. No, nebudu lhát, využíval jsem na focení všeho možného, jen ne jezdce. Tedy... až do okamžiku, kdy jsem fotil budovu muzea...
Už poněkolikáté jsem si onu fotku prohlížel. Zpoza muzea jako by vyjížděla nějaká černá šmouha... že by Jezdec? Ale vždyť jsem ho neslyšel... To abych začal těm báchorkám o jezdci víle věřit, ušklíbl jsem se. Na místo jsem se vrátil večer a obcházel muzeum, abych zjistil, odkud mohla motorka vyjet.
Netrvalo dlouho a našel jsem na boku budovy dveře, kterými by se s trochou štěstí mohla motorka protáhnout. Několikrát jsem ho porovnal s místem na fotce, a opravdu - muselo to být ono. Fotku jsem ukázal policistce a po chvíli přemlouvání mi byl přiřazen jeden policista, který mi měl pomoci s přesvědčením správce muzea, aby nás do oněch dveří pustil.
Přesvědčování se zdařilo a za chvíli už jsem spolu s policistou odemykal dveře, které vedly do malé místnosti. Nic v ní nebylo, tedy až na černou motorku, která byla ledabyle opřená o zeď.

139 Drobeček Drobeček | 7. ledna 2018 v 18:42 | Reagovat

[138]: PART 2/2

"Nevíte o ní náhodou něco?" zeptal jsem se správce, který na motorku zmateně zíral.
"Nemám nejmenší ponětí, jak se sem dostala..." vydechl překvapeně. "Klíč bych měl mít jenom já a paní Klacková..."
"Paní Klacková?"
"Uklízečka," vysvětlil správce. "Když nad tím tak přemýšlím, už tu dlouho nebyla..."
"Máte na ní adresu?" vložil se do rozhovoru policista.
"Ano, jistě," přikývl správce, zašmátral v kapse, vytáhl z ní papírek a něco na něj naškrabal. Pak lístek podal policistovi. "Dokonce jsem jí volal, ale nebrala to..."
"Prověříme to," přikývl policista a schoval lístek do kapsy. "Prozatím tady s ničím nehýbejte, někoho sem pošlu, aby to tu zkontroloval."
Správce horlivě přikyvoval a když jsme se vydali ven, pečlivě za námi zamkl dveře a klíč předal policistovi. Ten se vydal zpátky na stanici a já se usídlil na lavičce v parku, kde byl výhled přímo na dveře. Vytáhl jsem si knížku, četl si a občas pohlédl na dveře, jestli se tam neděje něco podezřelého.
K večeru se ozvala vysílačka. "Po Klackové ani stopy," říkal hlas z vysílačky. "V jejím bytě prý nikdo už tři roky nebydlí. Ještě jednou proklepneme toho správce, ty zat... zůst..ň na... šchrkkr krššš..."
"Krám jeden," povzdechl jsem si a odložil vysílačku. Pohlédl jsem na dveře... a spatřil, jak je odemyká osoba v černém přiléhavém oblečení, s motorkářskou helmou na hlavě! Vyskočil jsem z místa, chvilku tam jen stál a přemýšlel, zda bych měl běžet za ní, nebo se schovat a čekat, co udělá. Rozhodl jsem se pro kompromis. Schoval jsem se za strom a jakmile postava zmizela v muzeu, přikradl jsem se k otevřeným dveřím a zabouchl je. Zaslechl jsem za nimi rychlé kroky, pak se do dveří někdo na druhé straně opřel. Marná snaha, dveře se otevíraly, kde jsem se o ně opíral já a držel kliku, aby se s ní nedalo hnout. Tlak z druhé strany za chvíli povolil a pak bylo ticho. Pustil jsem kliku, znaveně se posadil ke dveřím a opřel se o ně.
Dvěře se zachvěly, jako by za nimi startoval buldozer, a já uskočil právě včas, abych nebyl rozemlet kolem motorky, která prorazila slabé dveře. Vyděšeně jsem sledoval, jak mi nad hlavou proletěl černý stín a za chvíli zmizel v dáli, kupodivu naprosto bezhlučně.
Celou událost jsem samozřejmě nahlásil policistce Jenny. Nebyla dvakrát nadšená z toho, že Jezdec zase unikl, ale těšilo jí, že přišel o skrýš. Třeba už teď dá pokoj, napadlo mě a tím jsme považoval případ za uzavřený. Vrátil jsem spisy, vysílačku a foťák a rozhodl se dál věnovat svému trenérskému životu.
Nastal den před Novým rokem. Nějak jsem se na nic necítil, procházel jsem tedy bezcílně městem, až mě zaujal jistý plakát. Zval na sjezd černých motorkářů, který se měl pořádat v osm hodin večer před Klubem. Akci pořádali osoby, kteří považovali Stínového jezdce za hrdinu. "To by mohlo být zajímavé," zamumlal jsem a k večeru vyrazil do Crow clubu, předpokládal jsem totiž, že Klub je právě tento klub.
V osm hodin jsem spolu se spoustou dalších lidí vyšel před klub, kde se začali sjíždět motorkáři snad z celého města. Každý měl na sobě černé oblečení a helmu, žádný ale nevypadal tak, jako Jezdec. Motorky měli povětšinou barevné nebo špatně nabarvené na černo, jen dvě vypadaly, že jsou černé původně. Procházel jsem mezi klábosícími motorkáři, usrkával limonádu a prohlížel si jednotlivé postavy. Nesouhlasně jsem kroutil nad tím, jak moc se liší.
Chvilku před devátou hodinou se všechny motorky seřadily vedle sebe. Natahoval jsem krk přes davy lidí a se zájmem pozoroval, co se děje. "Aha, závod..."
Rozhodčí začal odpočítávat... a tehdy jsem ho spatřil. Do řady motorek ladně přijel jezdec, celý v černém, na hlavě černá helma, motorka také černá, nepřebarvená. Vlastně to byla jezdkyně, jak mi při bližším prozkoumání došlo. "Heh, jezdec víla," ušklíbl jsme se při vzpomínce na jednu z historek. Když rozhodčí vystřelil pistolí na znamení startu, úžasem mi z ruky vypadla sklenička. Jezdkyně vyletěla jako blesk a nechala ostatní za sebou. Kdyby motorka nevydávala zvuky normální motorky, řekl bych skoro, že... počkat, ona nevydávala zvuky. V zápalu závodu si toho asi nikdo nevšiml, všichni nadšeně pokřikovali, mávali vlaječkami a vysmívali se těm, kteří vsadili na nejpomalejší.
"Promiňte, kde je cíl téhle trasy?" zatahal jsem za rukáv jednoho obzvlášť hlučného pána.
"He? Jo, v Kostrbatý!" houkl na mě týpek a dál nahlas fandil.
Po pátrání po Jezdci jsem místo, kde je Kostrbatá ulice, znal lépe než své boty. Rozeběhl jsem se tam, ne po trase závodníků, ale postranními uličkami. V Kostrbaté jsem se ocitl ve stejnou chvíli, co jezdec. Projel cílovou rovinkou a... spadla mu helma. Ne, moment, nespadla. Srazil jí drát. Mezi kůly v zemi, který označovaly cíl, někdo nastražil drát přímo ve výšce krku. S tou rychlostí jezdce musel teď už každopádně být bezhlavý.
Dřív, než jsem se ale vzpamatoval ze šoku, se motorka zastavila kus od vyděšeného davu a jezdkyně sestoupila. Vylezla z motorky bez hlavy! ječely na mě hlásky v hlavě. Sledoval jsem, jak se vydala k helmě, sebrala jí, nasadila si a poté z kapsy vytáhla kleště. Přeštípla drát, nastoupila na motorku a dřív, než se kdokoli stihl vzpamatovat a zastavit ji, vyrazila tryskem pryč.
Ostatní motorkáři dorazili brzo poté. Nutno podotknouti, že nikomu z nich při projetí cílovou rovinkou neupadla hlava, naštěstí. To už jsem ale já neviděl, sprintoval jsem totiž směrem, kde nám Jezdec zmizel z dohledu...
Motorku jsem našel zaparkovanou ve slepé uličce, kus od policejní stanice. Jezdec nikde. Ukryl jsem se do stínu a trpělivě vyčkával několik minut, ale stále nic. Vydal jsem se tedy k motorce a přemýšlel, jak jí zajistit, aby pro ni mohla policie dorazit. Ale proč vlastně? Proč by měla policie pátrat po někom, kdo právě zachránil životy tolika lidem? Kdyby ten drát nepřestřihla, kolik by jich asi přišlo o hlavu, než by tam byla hromádka těl, kterou prostě motorka neprojede? Hlavou se mi vířily různé myšlenky a teorie. Ale na druhou stranu, třeba to nastražila ona. Zabila deset lidí a pak to chce všechno smazat tím, že nastrojí tuhle scénu, aby z toho vyšla jako hrdina... Ale při akci jí nikdo neviděl, jezdila dokonce 'k' místu činu, ne 'od'. Moment, proč o ní uvažuji v ženském rodě? Co když je jich víc? Ten člověk, co byl u muzea, mi jako žena nepřipadal...
Nakonec jsem se rozhodl, že motorku prostě zabavím. Ať je ta osoba hrdina nebo ne, ať je jich víc nebo méně, motorka je očividně jen jedna a její řidič překračuje povolenou rychlost, a to ani nemluvím o tom, že tím, že nevydává zvuky, do něj může někdo v zatáčce nabourat. Zatlačil jsem tedy do motorky. Byla překvapivě lehká, takže netrvalo dlouho a stál jsem s ní triumfálně před policejní stanicí, kde jsem ji předal nějakému strážníkovi.
"Policistko Jenny, mám pro vás hlášení!" zasalutoval jsem, když jsem si poctivě vystál frontu na audienci s ní. Pohlédla na mě nevyspalýma očima. "Za prvé, kruhy pod očima se vám strašně zvětšily, měla by jste jít spát!" prohlásil jsem dřív, než jsem si uvědomil, co říkám. "Ehm... To jsem řekl já? Mno nic... Před budovou vám stojí motorka, vím jistě, že je to ta Jezdce. Samotného Jezdce nemám, ale předpokládám, že si pro ní brzo přijde, navrhuju proto, aby jste jí dobře střežila.
Teď k mé teorii. Zdůrazňuji, že je to pouze teorie. Jezdců je víc. Nevím proč, ale je. Každopádně, motorku mají jen jednu, takže když je u vás, snad už se s ní nebudou promenádovat po ulicích. Nevím, jestli je to zdrží od zločinů, ale za pokus to stojí. Přijde mi totiž, že na sebe schválně přitahují pozornost, skoro jako by chtěli stát se městskou legendou.
Další věc je, že to možná nejsou zločinci. Jen jednou byl Jezdec spatřen, jak oběť zabíjí. Kdo ví, třeba to bylo v sebeobraně. Nebo bránil někoho jiného. U ostatních případů si myslím, že Jezdec nebyl, ale vyrazil tam až poté, co se o nich doslechl. Nevím, jak dělá to, že se o nich doslechne v tu chvíli, co se stanou. Třeba je to batman." Pokrčil jsem rameny a zasmál se, při pohledu na Jennynin kamenný výraz jsem ale pokračoval dál.
"Taky je možné, že jezdci jsou vrazi. Možná se chtějí prostě proslavit tím, že jeden někoho zabije a ve stejnou chvíli zavolá druhého, který je na motorce. Ten tam přijede, aby to vypadalo, že on je ten hodný, ten hrdina, který se snaží případ vyřešit. Osobně tomu moc nevěřím, podobnou věc by dělal jen psychopat a myslím, že ti mají trochu jiné myšlenkové pochody. Mimochodem, nevím, jak to dělá, ale vypadá to, jako by Jezdec neměl hlavu. Pochybuju, že je to nějaký přízrak, jak někteří tvrdí, spíš za tím vidím nějaký optický klam, nebo tak něco. Každopádně jsem naživo viděl, jak mu spadla helma, pod kterou nic nebylo."
Zhluboka jsem se nadechl a přemýšlel, jestli mě ještě něco nenapadne. "No, to je asi vše. Jo, poslední věc. Jestli chcete Jezdce i přes to dopadnout, navrhuju na něj nalíčit past. Buď vystavte motorku někde na náměstí a čekejte, až si pro ní jezdec přijde, nebo rozneste informaci o tom, že s plánuje teroristický útok. Dejte přesný čas, pošlete tam pár policistů, ať to vypadá věrohodně, nafingujte vraždu a čekejte na Jezdce."
Pohlédl jsem na policistku Jenny, které asi neočekávala takový nával informací, a čekal, co z ní vypadne. "To je vše k případu. Doufám, že jsem vám alespoň trochu pomohl..." Znovu se mi dralo na jazyk, že má strašné kruhy pod očima, tentokrát jsem to ale zadržel a tiše vyčkával.

140 [A] Enwy [A] Enwy | 12. ledna 2018 v 6:40 | Reagovat

[138]:[139]: Případ byl mistrně vyřešen. Policistka Jenny ti mileráda vyplatila odměnu 500 Yenů.
Jennyina důvěra - 5%

141 Rory Rory | 4. března 2018 v 17:49 | Reagovat

[137]:
Už veľakrát som ďakovala všetkým božským silám, aké ma napadli, že som si vybrala práve Lilith, ale tento raz som bola rada celkovo za fakt, že som si vybrala Littena. Primarina ani Decidueye nevyzerali tak hrozivo ako Incineroar, a desivo vyzerajúci pokémon bol často výhoda. Ako napríklad keď som chodila pomáhať na políciu a potrebovala som získať nejaký ten rešpekt, prípadne vydesiť hocikoho. Lilith jednoducho naháňala hrôzu a ja som z toho bola vo väčšine prípadov nadšená. Takým prípadom bol aj incident s nevychovanými nováčikmi. A ak hovorím „nevychovaní“, je to len preto, že moje novoročné predsavzatie bolo nenadávať. Eh, jedno z nich. Lilith by skupinku brigádnikov a nováčikov dokázala ohodnotiť o čosi neslušnejšie.
„Dobrý, pomôžem dnes nejako?“ zazubila som sa na týpka na recepcii, a ten len pokrčil plecami. „Ľahké a nudné úlohy sú minuté, slečinka!“ Zarazila som sa. „Takže... potrebujete pomôcť, alebo nie?“ ozvala sa moja drahá štartérka. Týpek zdvihol pohľad a zbledol, keď zbadal Lilith.  „Ehm, no... t-to... t-t-tu t-to je-e...“ prisunul k nám papier. „L-len sa pod-podpíšte a-a-ak nieč-čo chcete a...“ s tým zmizol za dvierkami. Podozrievavo som sa otočila na Liltih, ktorá nahodila falošne nevinný výraz a odrazu bola neskutočne zaujatá skúmaním pazúrov.
Ja som sa s povzdychcom otočila znovu na papiere. „Pff, fakt nič moc...“ zamrmlala som. „Hej! Ty si Rory, že?“ ozvalo sa za mnou a ja som nadskočila. „Pár krát si tu už bola, nie? Pamätáš si ma?“ Ehm.... moja neistota zjavne bola vidno, pretože policajt sa len zasmial. „Kľuuud, robím si srandu! Len som ťa videl na tímových a niekto spomínal, že sem občas chodíš!“ zazubil sa a „kamarátsky“ mi tresol do chrbta. A skoro mi vyrazil dych. „Plus mám fakt dobrú pamäť. Oh, pozeráš úlohy? Tie nechaj tak... čo takto dať ti niečo zložitejšie? Nemôžeme to dať každému brigádnikovi, ale ako tak pozerám na toho Incineroar-“ – „Hej, hej, hej! TÁ Incineroar! Tá!“ ozvala sa Lilith pobúrene a chlapík sa len zasmial. „Jasné, jasné! Každopádne, Incineroar bude skvelá! Tu máš!“ strčil mi do ruky papier a odbehol. Nechala som Lilith chvastať sa tým, že nám zohnala prípad, a ja som zatiaľ čítala podrobnosti. „No... asi mal pravdu. Pán Rivera, čo je asi nejaký senior policajt, má problémy s nováčikmi... nerešpektujú ho a uťahujú si z neho. To by si mohla zvládnuť, hm?“ Lilith sa len diabolsky zazubila. „To nebude problém!“ Odfrkla som si. „Pre teba? Určite nie. Ty do nich základy slušného správania doslova vmlátiš...“
„... takže ich môžem trošku... postrašiť?“ zazubila sa nadšene, keď som si v kuchynke pripravovať čaj a spoločne sme debatovali nad najlepším riešením. Vzdychla som si, lebo som presne vedela, na čo myslí, a odpila si z čaju. Následne som ho skoro vyfľusla späť do pohára a bleskovo som do šálky pridala cukor. „Ehm, no... nemusíme to hneď stupňovať, najskôr to skúsime vyriešiť po dobrom-“ – „A ak to nepôjde, použijeme hrubá silu!“ zahlásila Lilith nadšene a ja som len prevrátila oči. „Možno...“ – „Určite!“
Do kuchynky sa behom pár minút nahrnula skupinka ľudí. Vyzerali zhruba v mojom veku, a Arceus, tí boli ale hlasní! „Verili by ste, že po nás chcel, aby sme robili papierovačky? Pch, kto si ten dedko myslí, že je?“ zasmial sa pohrdlivo jeden a ja som sa len napriamila. Vyzeralo to, že som narazila presne na tých, na ktorých som chcela. Bleskovo som odvolala Lilith, kým si ju stihli všimnúť, a čo najnenápadnejšie som sa skrčila, aby som na seba zbytočne neupriamovala pozornosť. Aj tak ma ale prekvapilo, že si ma nevšimli a ďalej pokračovali v ohováraní staršieho policajta. Len som si zahryzla do jazyka a pretrpela som ich, kým neodišli. „Brrr, to sú ale nepríjemní ľudia... môžem ich trochu prevychovať?“ vyskočila Lilith z pokéballu a začala si praskať prsty. Striasla som sa. „Daj im ešte chvíľu, áno? Poď najskôr nájdeme pána Riveru a porozprávame sa s ním...“
Raya Riveru sme našli v jeho kancelárii a musela som uznať, že vyzeral dosť zničene. Chudák... Zaťukala som mu na okienko a bez čakania som vkĺzla dovnútra. Usadila som sa na stoličku oproti jeho stolu a chvíľu som ho len bez slova sledovala. „Áno?“ spýtal sa po chvíli policajt zmätene a ja som sa zazubila. „Som Rory, teší ma. Počula som, že máte nejaké problémy s nováčikmi...“ heh, hlavne že to hovorím ja, čo k polícii ani nepatrím. „a ja som dostala za úlohu vám s nimi trošku helfnúť!“ hlavne sa netvár podozrivo, buď nenápadná a nemysli na to, že máš so sebou polosadistickú Incineroar... „To netreba, je to len menšia nezhoda, to sa určite rýchlo vyrieši!“ usmial sa pán Rivera a mávol rukou. Len som nadvihla obočie a čakala som... po chvíli to vzdal a vzdychol. „Dobre, tak možno je to trošičku problém, ale-“ – „No tááák nekazte mi to. Už mám komplet vymyslený plán... a tak trochu potrebujem peniaze!“ poškrabkala som sa po hlave. Dá sa spoľahnúť, že vždy budem mať výhovorku, len aby som nemusela uznať, že mu chcem naozaj pomôcť čisto preto, že môžem. Plán som totiž nemala a o peniaze som sa až tak veľmi nezaujímala, kým som mala na donuty. Pán Rivera nakoniec vzdychol. „Dobre, dobre...“ Yay! Psychické vydieranie bolo úspešné! „Ďakujem! Sľubujem, že sa to pokúsim vyriešiť legálne a bez trvalej fyzickej ujmy!“ no... skúsiť to môžem. Ale ako to naozaj dopadne, to bude závisieť na tom, ako veľmi zle sa budú nováčikovia správať. Pán Rivera mierne zbledol a ja som pozrela kam on pozeral... oh, videl Lilith. „Nebojte sa, prisahám, že kým nie ste záporák, je úpl-eeh, je celkom neškodná!“ snažila som sa to zakecať, ale nezdalo sa, že by mi moc veril. „Dobre, tak ja som vám o tom len chcela dať vedieť! Zatiaľ dovii!“ rozhodla som sa rýchlo zmiznúť, kým ma nezačne podozrievať z narušovania štátnej bezpečnosti, pfff...
„Takže... chceš ho nenápadne sledovať a vydesiť každého, kto sa k nemu nebude správať slušne?“ Lilith nadšene prikývla. „Skvelý plán, že? A ak to nepochopia, môžem im názorne vysvetliť, prečo je škaredé sa škaredo správať k... eh, komu to vlastne pomáhame?“ Keby som bola masochista, asi si začnem trieskať hlavu o stenu. Ešte že ním nie som... vlastne, nad tým som nikdy nerozmýšľala, ale keďže si hlavu o stenu trieskať nechcem, asi ním nebudem. „Pánovi Riverovi, Lilith!“ – „Ahaaa... tak ideme na to!“
Ak by ste si mysleli, že Incineroar je na chodbách nápadný, zjavne by ste sa dosť mýlili. Netuším ako sa jej to darilo, no dokázala sa dostať na druhú stranu bez toho, aby niekoho stretla a vydesila ho... a mňa si všimli snáď všetci, okolo ktorých sme prechádzali. Pff, to je spravodlivosť! Ale každopádne sme úspešne sledovali pána Riveru, ako vstúpil do obrej kancelárie. Čo najnenápadnejšie sme nakúkali dovnútra cez okienko a sledovali, ako niečo pracne vysvetľuje dvojici z jedálne... Tí sa len zasmiali a odišli. S takými tými nechutne arogantnými výrazmi. Skôr ako som stihla zakročiť, Lilith sa zdvihla a keď vyšli z miestnosti, chňapla ich za tričká a vytiahla do vzduchu. „Neopovážte sa začať jačať!“ zavrčala svojím hlbokým chraplákom, čo mne osobne prišlo roztomilé... aj keď chápem, že ich to celkom vydesilo. „Veľmi sa mi nepáči, ako sa k,“ na krátky moment sa zasekla, no naozaj len na sekundičku, potom kývla k dverám, „-šéfovi správate. Myslím, že sa musíme porozprávať... Dám vám návrh, dobre? Nebudete k šéfovi takí drzí a budete ho počúvať na slovo, ináč sa môžete zbaliť a vypadnúť. V tom lepšom prípade. V horšom mi dovolia vás trochu prehnať,“ diabolsky sa zazubila. „Dobre?“ v momente sa jej škľab zmenil do anjelikovského, no dvojica vyzerala ešte vydesenejšie. Len som sa s miernym úsmevom oprela o stenu a sledovala ich, ako sa bezmocne trasú. „Dobre?“ zopakovala Lilith,  tón temnejšie. „Áno!“ vykvikli obidvaja a Lilith ich so spokojným úsmevom pustila. Brigádnici okamžite vyšprintovali preč a Lilith sa potichu rozchechtala. „Ojojoj, ja vážne políciu Mi-lu-jem!“ Prevrátila som oči. „Nehovor... myslíš, že to bude stačiť? Ak to povedia ostatným...“ Lilith sa len zazubila. „Tak sa na chvíľu zahrám na šéfovu bodyguardku!“
Keď pán Rivera vyšiel z kancelárie, nechala som Lilith chodiť všade s ním a ja som sa usadila v kuchynke, kde som si spravila ďalší čaj. Po chvíli do kuchynky vletel policajt čo mi úlohu dal, a začal si robiť kávu. Tak trochu mi tým rozžiareným pohľadom pripomenul Vipera... oh, Arceus, nie. Nie, nejdem myslieť na to, že Viper môže mať súrodencov alebo rodinu, ktorí môžu byť rovnako šialení ako on... alebo ešte viac... tej predstavy sa nezbavím. „Oh, hej, to si ty! Vzdala si to?“ spýtal sa súcitne a ja som len s úsmevom potriasla hlavou. V skratke som mu vysvetlila Lilthin plán a kým na to on stihol niečo povedať, do kuchynky vletela Lilith s úsmevom na tvári. „Neuveríš mi, čo sa stalo. Teda, asi uveríš, ale je to fakt úžasné! Stretli sme zase tých dvoch a oni úplne zbledli a skoro sa mu klaňali... to bol samo o sebe mega, ale potom. Potom sme streli ďalších. Tí najskôr vyzerali úplne vpohode ale potom si ma všimli a hneď k šéfovi pribehli, či nepotrebuje nejako pomôcť a to bolo tak megaaa... asi som ich tým smiechom ešte viac vyplašila, ale ja som si nemohla pomôcť! Myslíš, že by mi dovolili dať moju fotku k úlohám, s popisom o slušnom správaní, alebo tak?“ Policajt vedľa mňa sa rozžiaril. „To je super nápad! Poďte!“ obidve nás chňapol a odtiahol nás do nejakej kancelárie. A uhm ako sa sem dostala tá káva? To bolo až desivé... Chvíľu som uvažovala o rôznych teóriách, pomocou ktorých sa tam mohla káva dostať, vyrušila ma až Lilith, ktorá mi pred nos strčila svoju fotku, cez ktorú bol neónový nápis MÁME INCINEROAR A NEBOJÍME SA JU POUŽIŤ – PROSÍM, SPRÁVAJTE SA SLUŠNE. Len som nadvihla obočie. „Toto je vtipné, hej?“ Lilith nadšene prikývla a ja som sa rozhodla nekaziť jej nadšenie. Lilith vybehla priložiť papier na nástenku s úlohami a ja s policajtom sme išli za ňou.

142 Rory Rory | 4. března 2018 v 17:50 | Reagovat

[141]: Druhá... ehm, povedzme že časť xD

„Nemusíte to tam dávať, ja jej to nejako vysvetlím...“ Policajt len mávol rukou. „Toto miesto potrebuje trochu oživiť. Keď nič iné, aspoň bude sranda!“ Pokrčila som plecami a zastrčila si ruky do vreciek, kto vie. Či si to zoberú k srdcu som netušila, ale dúfala som, že vidina naštvanej Incineroar sa postará o to, aby sa brigádnici správali k pánovi Riverovi s úctou.

143 [A] Enwy [A] Enwy | 6. března 2018 v 13:46 | Reagovat

[141]:[142]: (Dobrá druhá část xD)
Práce odvedena dobře. Odměnou ti je 500 Yenů.
Jennyina důvěra - 4%

144 Rory Rory | 16. března 2018 v 20:41 | Reagovat

Beriem EASY - Zaujmi práci hlídače.

145 [A] Enwy [A] Enwy | 19. března 2018 v 9:47 | Reagovat

[144]: Policejní garáž je přes noc hlídaná. Hlídačovi ale rodí žena a tak potřebuje zástup. Dohlédni na chod kamer, které hlídají policejní parkoviště a v případě jakéholiv podezřelého obrazu na monitorech ihned tento děj nahlaš.

146 River Hope River Hope | 11. dubna 2018 v 5:55 | Reagovat

Prosím o úkol “MEDIUM - Policie zabavila pašeráckou zásilku...”

147 Drobeček Drobeček | 11. dubna 2018 v 15:00 | Reagovat

Beru úkol Sherlock I. - "...had si svléká kůži."

148 Rory Rory | 11. dubna 2018 v 21:55 | Reagovat

[145]: „Takže... tu budeme celú noc len sedieť... pri policajných počítačoch... a strážiť garáž...“ za každou prestávkou som len prikývla a Lilith sa tvárila čím ďalej tým zákernejšie. „Takže... sú to policajné počítače... poďme pozrieť, či tam nemajú číslo na kráľovnú!“ – „Lilith!“ Lilith sa len zaškľabila. „Veď len žartujem...“ zamrmlala, no netvárila sa ani trochu ospravedlňujúco. Pokračovala som v zazeraní a ona si len vzdychla. „Dobre, dobre, sľubujem, že sa nepokúsim získať číslo na kráľovnú... spokojná?“ Stručne som prikývla a narovnala sa. „Fajn...“Úprimne, ani ma neprekvapovalo, že Lilith sa začala nudiť. Po tom, čo sme dostali prácu a zavreli sa do miestnosti s množstvom obrazoviek, všetko vzrušenie postupne vyprchlo. A keď Lilith nemá čo robiť, robí blbosti. To som sa o nej naučila rýchlo.
Vonku sa postupne zotmelo a pri garáži sa neobjavil nikto. „Idem po kávu, budeme ju potrebovať...“ vstala som sa ponaťahovala sa. „Myslela som, že ty kávu nepiješ?“ spýtala sa Litith zmätene a ja som len pokrčila plecami. „Bez kofeínu budem o desať minút spať... chceš?“ Lilith horlivo prikývla. „Ale čo najviac cukru!“ Nakoniec som prišla s celou konivicou a krabičkou cukru, ktorá skončila poloprázdna po tom, čo sa na ňu Lilith vrhla. „Stalo sa zatiaľ niečo?“ Lilith len potriasla hlavou. „Nič, madam! Ticho, kľud, nikde nič! Len nejaké Rattatty... hej, nemyslíš, že Rattatty sú nebezpečné? Nie sú hrozbou pre národnú bezpečnosť? Nemali by sme ich ísť zatknúť?“ Len som nadvihla obočie. „Uuuh... jasné... už to vidím. Rattatty plánujú sprisahanie...“ Lilith začala prikyvovať. „Áno, áno, áno! Predstav si to! Budeme slávne, ak to odhalíme!“ – „Lilith....“ – „Hej, moja chyba to nie je. Ty si mi dala toľko cukru! Hej, myslíš, že by som bola dobrá právnička? Boli by sme super dvojica, vieš? Ty by si bola poliška a ja by som posielala všetkých zločincov za mreže!“  Čas sa neskutočne vliekol. Nebolo ešte ani deväť, ja som bola kompletne vyšťavená a Lilith nadopovaná cukrom. A všetky obrazovky ukazovali len pokojnú noc. Lilith po chvíli zaspala, čo som absolútne nechápala, po tom množstve presladenej kávy, a ja som sledovala monitory a sŕkala kávu v tichu. Konečne... V miestnosti bol poriadny neporiadok, všade sa povaľovali papiere, obaly od rôznych energických tyčiniek a keksov, a bolo tam aj pár prázdnych fľaší. Rozhodla som sa teda upratať a začala som všetky obaly systematicky hádzať do koša a papiere vŕšiť na stôl. Ručička sa postupne posúvala a kým som dotriedila papiere na „nepodstatné“, ktoré išli do koša, a „podstatné“ ktoré som nechala na stole, bolo dvanásť. Vtedy ale jedna z obrazoviek nečakane sčernela. Lilith si práve tento moment vybrala na prebudenie.  „...bré ránk-RORYY!“ okamžite zvýšila tóninu o celú oktávu a aj pridala na zvuku. „OBRAZOVKA ZHASLA! NIEKTO SA POKÚŠA VLÁMAŤ NA STANICU A ZABIŤ NÁS!“ Len som na ňu s nadvihnutým obočím pozrela. „Jasné... a si si istá, že si len pri spánku nevypojila kábel?“ – „Nie! Pozri, ona stále nahráva! Len je čierna! Ako keby ju nieto zakryl!“ Po kontrole káblov som ale aj ja musela skonštatovať, že v tom chyba nebola. Hlavne, keď po chvíli sčernela aj druhá kamera. A potom ďalšia. Na ostatných nič vidno nebolo. Ufff...  „IDEME TAM? IDEME TAM? IDEME TAM? JA IM DÁM!“ zastrájala sa Lilith a ja som sa jej pokúsila zapchať ústa. Bohužiaľ fakt, že moja dlaň len necelá polka jej úst nepomáhal. „Psssst, Lilith! Áno, pôjdeme to pozrieť, ale vydrž chvíľu... Ace, postrážiš to tu? Zoberiem si vysielačku, takže len kontroluj kamery... tri vypadli, ideme to s Lil pozrieť...“ Ace prikývol a odsunul kreslo, aby mal lepší prístup k monitorom. „A zbraň nebudeme mať?“ spýtala sa Lilith sklamane, keď sme vyšli z kancelárie von. Len som nadvihla obočie „Ty zbraň potrebuješ?“ Lilith sa uchechtla a hrdo pozrela na svoje bicepsy. „Vlastne to je tiež pravda!“ napla svaly a začala sa predvádzať. „Ja zbraň nepotrebujem! A ani ty, ty máš mňa!“ zubila sa nadšene. Úprimne, ja som z toho nadšená nebola. Dúfala som, že sa čisto len pokazili, lebo problémy sa mi riešiť nechcelo. A tak trochu som sa snažila báť, čomu Lilith úspešne bránila. „...a keď ho chytím, spravím si z neho osobného sluhu na týždeň! A až potom ho vrátim polícii! A vtedy sa prizná aj k tomu, čo nespáchal, len aby sa ku mne nemusel vrátiť! Som najlepší vypočúvateľ na svete!“ – „Vypočúvateľ? Také slovo aj existuje?“ – „Samozrejme!“ prikývla vážne. „Malo by to byť tu...“zastavila som sa a poobzerala sa. „Ace? Vidíš niečo?“ – „Tu nikto nie je!“ dodala Lilith po chvíli počúvania. Potom sa ale zhlboka nadýchla. „Ale niekto tu bol... cítim spreje!“ pokrčila nosom a znovu zaňuchala. „Na funkčných kamerách nič. Tie čierne by mali byť za rohom... tým vpravo... vpravo z môjho pohľadu, áno, tam!“ ozval sa Ace z vysielačky a navigoval nás správnym smerom. Lilith po chvíli zdvihla pohľad a začala prepátravať okolie. Ako som jej len ten zrak závidela... Natiahla sa hore a odrazu mi pred oči strčila čiernu látku. „Toto bolo tam hore...“ mykla plecami. – „Hola, hola! Už vás vidím!“ ozval sa Ace a ja so sa len zamračila. „Vedel by si nám povedať, kde by mali byť ostatné kamery?“ Postupne sme našli zvyšné dve – a obe boli zakryté látkou. „Ace, teraz sa prosím sústreď. Potrebujem bod, ktorý všetky tri kamery majú v zábere a zároveň žiadna iná nemá. Musíme nájsť miesto, ktoré niekto chcel zakryť... zober si Togepi, nechala som na stole pokébally, a potom to prosím choď nahlásiť, dobre?“ – „Jasan, šéfka!“ zasmial sa Ace a spojenie sa prerušilo. „Plot,“ zvalo sa po chvíli, no nie z vysielačky. „Všetky tri kamery smerujú aspoň zčasti na plot... a za ním je policaná budova...“ zamyslela sa nahlas Lilith. „Ace, Gepi, sú aj tam vnútri nejaké kamery?“ – „Nie, aspoň čo my vieme,“ ozvala sa Gepi. „Ace už išiel, za chvíľu by tam mal niekto prísť za vami... oh, počkaj? Nebola Lilith moc nahlas? Pretože niekto práve uteká preč...“ Lilith sa prudko napriamila a poobzerala sa. A v momente šprintovala preč. „Ale no taaak!“ zavrčala som a rozbehla som sa za ňou, aj keď som jej ani zďaleka nestačila. „Rory? Práve som tam videla Acea... ide z opačnej strany, aj s nejakými policajtmi... Utekajú traja ľudia, spoza garáže... tam majú kamery slepý bod!“ – „Jasné, ďakujem, Gepi...“ keď som Lilith konečne dobehla držala postavu v kapucni pritlačenú o stenu a vrčala, policajti spútavali ďalšie dve postavy a Ace nad nimi poletoval. Keď si ma všimol, pristál pri mne a zložil predomňa tašku plnú sprejov. „Potrebuješ vysvetlenie?“ Len som prevrátila oči. „Vááážne? A kvôli tomuto som bežala?“ zastonala som a oprela sa oňho. „Chcem spáááť! Lilith vypia všetku kávu a nikde som nenašla donuty!“ Ace ma len poťapkal po chrbte. „To prejde,“ mrkol. Policajti od Lilith prevzali aj tretieho týpka, kývli mi a odviedli ich. „Fajn, deti, koniec drámy. Späť do uspávacej miestnosti...“ Zvyšok noci bol pokojný, a mne sa podarilo na chvíľu si zdriemnuť, po tom, čo mi Gepi a Ace prisahali, že dajú pozor na kamery aj Lilith. „Neviem ako vy, ale ja potrebujem donuty...“ zamrmlala som zničene, keď som ráno kanceláriu opúšťala. Na stole sme nechali obrázok, ktorý Gepi nakreslila pre policajta, ktorého sme zaskakovali. Keď zistila, že mu rodí žena, rozhodla sa mu niečo nakresliť a ja som nebola v stave brániť jej. Čo sa stalo s týpkami, ktorí si mysleli, že nasprejovať na stenu policajnej garáže ružového Rapidasha je dobrý nápad, ma ani trochu netrápilo. Aj keď ak by som nebola tak unavená, určite by som to ocenila, aspoň pre srandu. „Nebola si na smrť unavená?“ Len som na Acea vyplazila jazyk. „Donuty sú všeliek. Aj Lilith by nejaký potrebovala...“ Lilith totiž po vyprchaní kofeínu stratila všetku energiu a leda sa držala na nohách, preto som ju radšej odvolala do pokéballu. „Takže cukráreň?“  Nadšene som prikývla a vyliezla Aceovi na chrbát.

Beriem Sherlock II - "... měj na paměti to, co je ti dáno."

149 [A] Enwy [A] Enwy | 13. dubna 2018 v 17:48 | Reagovat

[146]: Detaily výše, není třeba dodat další.

[147]: Žádný hadí pokémon se případu netýká, avšak když si had svléká kůži, nastává velká změna. Tou změnou je náhlá výměna personálu na dané policejní stanici. Tento nepřirozený děj se zatím nikdy v minulosti nestal - tedy žádný v vyšších mocností nikdy nevyměnil celý personál. Říká se, že někdo ve skupině zradil a podezření jsou všichni vyměnění. Zjisti o případu více a vyřeš ho.

[148]: Práce byla vykonána dobře. Odměnou ti je 300 Yenů.
Jennyina důvěra - 2%
Event: +3 body

Informace k úkolu Sherlock II.:
Na stanici se objevil neznámý dopis, na kterém je volná básnička: "Tři skoky, lásko má, jsi v prachu a v krvi ležíš - slyším kroky, lásko má, proč neběžíš." Před pár dny, než se dopis na stanici objevil, byla nahlášena vražda a tělo ani pachatel se nenašli. Je na tobě zjistit původ a význam básničky a spolu s tím i vyřešit celou tuto záhadu.

150 River Hope River Hope | 15. dubna 2018 v 6:54 | Reagovat

[149]: Napadlo ji zvýšenou stalk aktivitu v uplynulých dnech nahlásit na policejní stanici. Možná to nemělo nic dočinění s případy a možná je to jen jarní činnost lidí i pokémonů, včetně toho, že si na jaře pokémoni hledají své družky a družby.
Vešla do stanice a nejistě přešlápla. Nacházela se téměř v konstitutu spravedlnosti a nevěděla, co dalšího by měla udělat. Stála u dveří a pozorovala zaměstnance, až ji nakonec jeden sám oslovil.
“Slečno, hledáte někoho?” zeptal se jí policista. Chovatelka pokývala hlavou.
“Ano, prosím. Chtěla bych nahlásit, že mě někdo v uplynulém dni sledoval,” přiblížila. Policista přikývl, pokynul, ať se děvče posadí a začal se ptát na detaily ohledně sledování. Snažila se dávat co nejpřesnější výpověď, přestože toho moc nebylo.
“Děkuji, hned to zaevidujeme,” řekl nakonec a secvakl papíry. Dívka poděkovala a vstala z místa.
“Počkejte minutku, prosím,” pověděl policista a děvče se udiveně otočilo. “Říkala jste, že jste chovatelka?”
“Ano, pane. Sice začáteční, ale ano, jsem,” potvrdila kývnutím.
“To znamená, že to umíte dobře s pokémony, že?” usmál se. Chovatelka už chtěla cosi dodat, avšak policista pokračoval. “Máme tu teď na stanici pokémona. Zabrali jsme ho pašerákům. Je však nepříjemný a nedaří se nám ho uklidnit, předtím, než ho převezeme do útulku,” přiblížil situaci policista.
Dívka se zamyslela. Nabídka zněla zajímavě. Mohla bych zkusit, jak na tom s pokémony jsem, zamyslela se v duchu.
“Tu práci přijímám, pane. Za zkoušku nic nedám,” odpověděla. Strážník se zasmál.
“Vlastně tvůj pokus tě může stát hlavu i ruce,” odmlčel si, načež se River naježila husí kůže. “Dělám si srandu. Je v kleci, nikomu snad neublíží.”
Počkala a pak se společně s doprovodem vydala do tajemného skladu, kde se pokémon měl údajně nacházet. Cestou přemýšlela, jak ho zvládne, avšak pevně věřila tomu, že se nějaký důvod jeho agresivity najde.
“Jsme tu,” oznámil strážník a otočil se na ni. Ocitli se před dveřmi, kupodivu obyčejnými. Za nimi se měl údajně nacházet pokémon.
“Vejdu sama. Kdyby se něco začalo dít, uslyšíte sami,” řekla kurážně. Strážník přikývl. “Bude to lepší, více lidí by mohlo pokémona znervózňovat nebo popudit.”
Jakmile dořekla a policisté přikývli, že rozumí, popadla kliku a pomalu otevřela vchod do neznáma.
V místnosti bylo pološero, svítila z rohu jediná lampička. Uprostřed místnosti se nacházela nemalá klec, ve kterém se povaloval pokémon. Šero jí nedovolovalo příliš obdivovat jeho vzhled, avšak soudila, že tvor bude větší než klasický jeho druh.
“Vypadni,” sykl na ni nepříjemně, sotva vešla. Překvapeně trhla sebou a zastavila se, ve vzdálenosti pár kroků od klece. Váhala s odpovědí, věděla, že musí volit slova.
Nakonec se posadila před něj a podepřela si bradu. “Teď jsme tu vězni oba dva. Nemám možnosti odejít,” řekla.
Pokémon se zvedl a River rozeznala hada. “Jsi člověk, máš nohy. Tak použij ta nechutně tenká párátka a odejdi po svých, ne?” zasmál se neznámý tvor.
“To je problém ve světě, celkem globální, odhadem. Lidé mají nohy a nemůžou odejít. Ptáci mají křídla a nemůžou uletět. Ryby mají ploutve a nemůžou uplavat. Té bezmoci se říká bezpráví,” oslovila ho svými chytrými slovy.
“Sakra, básník,” odfrkla si bytost a odvrátila hlavu.
“Ne, básník ne. Jen chovatelka a někdo, kdo se o to zajímá,” opravila ho. Chvilku v místnosti nastalo ticho. “Tudíž mě zajímá i tvoje bezmoc,” řekla tiše.
“Nejsem bezmocný. Kdybych chtěl, tuhle klec rozdrtím na kusy,” zasyčel a zvlnil se.
“Nenapadá mě, co by ti bránilo v tom to udělat,” dodala argumentaci.
Bytost zasyčela a doplazila se k mřížím. “Tak pojď blíž a já ti to ukážu,” usmál se.
Chovatelka zvedla ruku. “Odmítám. Jsme sice vězněni ve stejné místnosti, ale ta klec je momentálně jediná bariéra, která mě před tebou chrání,” ozvala se, dost hlasitě, aby její hlas vyplnil místnost a přitom nepotřebovala zbytečně zvyšovat hlas.
Tvor zasyčel a po hadím jazyce si odfrkl. Opět nastalo ticho. “Proč jsi vlastně vězeň? Nevypadá to, že bys byla někdo, kdo by někomu křivdil,” promluvil pokémon.
Děvče se v sedu napřímilo. “Řekněme, že mě okolnosti donutili.”
“To je houby odpověď. Mluv smysluplně, důvod!” vztekal se, jak dívka obchází jeho otázky.
River se znovu nahrbila. “Proč jsi vězněn ty?” zeptala se.
“Okolnosti mě donutily,” imitoval s parodií jejího hlasu. Na chovatelce to však nezanechalo ani známky po urážce, ani pobavení. Její tvář byla dokonale chladná a nečitelná. Tvor chvilku sledoval její reakci.
“To přeci není odpověď,” řekla. Tvor se zamyslel. Opět nastalo ticho.
Nakonec jeho hlas přerušil čekání. “Byl jsem chycen a pašován, když mě zabrali,” vysvětloval. “Hrozný příběh. Hotová tragédie.”
Děvče se k němu posunulo o krok blíže. “Bezmoc. Bezpráví. Byl jsi neprávem chycen, zbaven svobody, stal ses zbožím a teď vězněm. Pořád chceš tvrdit, že se tě netýká globální problém?” Povytáhla obočí. “Přestože nemáš nohy, křídla ani ploutve, měl bys mít šanci odejít po svýh a zvolit si, kam chceš jít.”
Pokémon se zamyslel. “Hmm... to zní zajímavě. Dobrá to básnička,” zasmál se.
“Není to básnička, nýbrž výklad,” opravila ho. “Máš jméno?”
Tvor se znovu rozvlnil. “Arbok,” zasyčel zdlouhavě s důrazem na poslední písmeno.
“Skvěle. Já jsem River. River Hope, postačí River,” představila se. Chvilku váhala s dalšími slovy a pak se postavila. Nyní byla v Arbokové výšce. “Teď, když nás nedělí bariéra neznáma, neměla by ani ta klec,” řekla. Zachrastila železem.
“Nevypadá to, že bys mi přesto důvěřovala,” zasyčel pobaveně.
Chovatelka ztuhla. “Popravdě, ne. Kdyby ses o něco pokusil, nemám šanci. Vím však, že mě někdo ochrání, i přestože nebude pravděpodobně dost silný na to, aby tě přemohl,” povídala. Dveře klece se uvolnily a Arbok bleskem vyklouzl ven. Teď ho mohla obdivovat v celé kráse a velikosti.
“Policisté říkají, že tě převezou do útulku,” oznámila mu. Arbok se zamračil. “Dle mého, a to ti doporučuji jen já, je to pěkné místo. O pokémony se tam starají pěkně. Pokud se ti tam nebude líbit, jednoduše uteč - mám dojem, že jsi dostatečně mrštný na to, abys to provedl. Jsi svobodný, navíc svět je velký a najít tě by bylo složitější než hledat jehlu v kupce sena.”
Arbok se zasmál. “Pořád jsi mi neřekla, proč jsi vězeň.”
Chovatelka došla ke dveřím a otevřela je. Dovnitř proniklo světlo. Arbok se podivil, dveře šly velmi snadno otevřít. “Někdy bytost nedrží mříže nebo zámek, ale jiný tvor. Teď, když ses uklidnil, má povinnost je dokončena. Osvobodil jsi mě,” usmála se. “A já snad tebe.”

151 River Hope River Hope | 15. dubna 2018 v 6:57 | Reagovat

Prosím o úkol: “HARD - Ztracená holčička”

152 [A] Enwy [A] Enwy | 18. dubna 2018 v 7:53 | Reagovat

[150]: Práce se zdařila. Odměnou ti je 400 Yenů.
Jennyina důvěra - 2%
Event: +3 body

[151]: Detaily jsou výše, nepotřebují doplnění. Pusť se do práce.

153 River Hope River Hope | 19. dubna 2018 v 5:18 | Reagovat

[152]: Po hotové práci s Arbokem se vydala ven do hlavní části policejní stanice, aby policistům oznámila, že je její práce u konce. Byla na sebe pyšná, už jen z toho důvodu, že se jí podařilo něco, co předtím považovala za neznámé a nemožné. Přesvědčila pokémona, že právě její slova jsou správná a to pro ni bylo cenné.
Té dívky by si ani nevšimla. Seděla na židli a houpala nevinně nohama.
“Pane, jsem hotova,” řekla vážným tónem a narovnala se, nebyla-li narovnaná už i tak až až.
“Policista přikývl. Zachmuřil se a nesměle se podrbal na zátylku. “Umíš to stejně dobře i s dětmi?” otázal se a pohodil hlavou k holčičce.
Chovatelka chvilku studovala dívku v mlčení. Poté se otočila na policistu. “Jaký je důvod její přítomnosti?” zeptala se.
Muž pokrčil lehce rameny. “Ztratila se, ale dál nevíme, protože nám nechce nic říct. Možná je němá, možná je stydlivá, kdo ví.”
Děvče znovu pohlédlo na dívku, jak nečinně sedí. Vypadala opuštěně a smutně.
“Půjdu za ní. Kdyby nic neřekla mně, mám někoho, s kým by mohla mluvit,” usmála se a vydala se jejím směrem.
Když si holčička všimla, že někdo přichází jejím směrem, její výraz ztvrdl. Přestala houpat nohama, narovnala se a její ruce se proměnily v pěstičky. Zabodla do chovatelky pohled a bezeslova ji sledovala přicházet.
“Bonjour,” pozdravila River. “To je francouzsky ahoj.” Pokusila se o slabý úsměv, lehký a decentní, aby dívku nevystrašila.
Naštěstí neznámá se také usmála a zvedla ruku na pozdrav. To starší dívku uklidnilo.
“Mohu se k tobě posadit?” Ukázala na prázdné místo vedle.
Holčička přikývla a trochu se posunula na stranu, jako kdyby vedlejší židle nebyla dostatečně pro River prostorná. Chovatelka se usadila a složila ruce do klína.
“Ztratila ses?” zeptala se po chvíli ticha.
Žádná odpověď. Menší děvče se na ni jen dívalo a usmívalo se, aniž by něco řeklo.
River se zamyslela. Musela to zkusit jiným způsobem, zahrát na jiné noty. “Chtěla by ses vrátit zpátky?” změnila svou otázku.
Správná otázka se dočkala správné odpovědi. Byť zatím stále nepromluvila, na otázku starší přikývla.
“Můžu ti s tím pomoci. Ti pánové tam,” řekla a ukázala, “jsou policisté. Specializují se i na něco takového, jako je hledání osob. Když mi řekneš své jméno nebo rovnou bydliště, můžeme tam jít spolu a ty zase uvidíš své rodiče,” usmála se River.
Holčička vypadala zamyšleně. Dívala se strnule před sebe a neřekla ani slovo. Pak se odsunula k okraji židle, seskočila dolů, až se ozval zvuk klepání jejích bot a otočila se na chovatelku. Něco očekávala.
Bylo by jednodušší, kdyby řekla, co potřebuje. Odhadování pocitů a myšlenek ostatních lidí není má silná stránka, pomyslela si tragicky a pokoušela se zoufale uhodnout, co si dívenka přeje.
Nakonec, když nezareagovala dostatečně rychle, holčička pochopila, že River nerozumí a sama popadla její ruku. Němě ukázala na strážníka, jenž seděl u svého počítače.
Chovatelka se zasmála. “Tak proč jsi to neřekla?” Zvedla se a společně se vydali strážníkovým směrem.
Holčička zatahala policistu za rukáv, aby si ji všiml. “Něco potřebuje, pane,” oznámila, nebylo-li to již samo dostatečně pochopitelné. Muž nechal dívku, aby si vzala počítač. Chvilku sledovala obrazovku a poté klikla na vyhledávání v hlavním prohlížeči. Ukazováčky začala vybírat stisknuté klávesnice a nakonec ukázala na monitor.
River i policista se naklonili blíže, aby viděli. “Zajímavá ulice,” usoudil policista. “Dobrá, vezmeme ji tam.”
Jakmile jeho slova dívka uslyšela, trhla sebou a zakroutila hlavou. Vyskočila z místa, přiběhla k chovatelce a objala její nohy, jelikož vyšší nebyla. Zabořila obličej do zeleného šatu a dívce zaplesalo srdíčko.
“Strážníku, postarám se o to,” usmála se starší dívka. Poicista se usmál a přikývl. Pochopil. Rychle klikl na gadget na monitoru a to vytisklo mapu trasy tiskárnou. Hotový papír pak předal River.
“Nepochybuji ve tvé orientační schopnosti, ale jistota je jistota,” zazubil se. Chovatelka za mapu přikývla, udělala z ní rolku, kterou si strčila do batohu a následně vzala holčičku z ruku.
“Pojďme. Doma tě určitě čeká,” usmála se.
Dívka ani na cestě nevydala jediné slovo. Držela se Riveriné ruky pevně a nespouštěla zrak z dopravy. Chovatelku tichá konverzace deprimovala a tak se rozhodla začít.
“Jsem River Hope, postačí River či Riv, pokud i to bude moc dlouhé,” představila se. Dívka na ni pohlédla a starší jí pohled opětovala. “A ty jsi?”
Ticho. Ticho přerušované zvukem dopravních prostředků kolem. “Hm, nevadí,” usoudila chovatelka mile. “Nemusíš se představovat, pokud nechceš.”
Mapu použila pouze dvakrát a to hlavně na dvou křižovatkách, kde si cestu nedokázala zapamatovat. Ještě potřetí ji použila, aby se ujistila, že se před ní nachází správná budova.
“Je toto tvůj dům?” zeptala se dívky a ta přikývla. Upustila chovatelčinu ruku a vyběhla ke dveřím. Stoupla si na špičky a zazvonila.
Otevřela ta nejlaskavěji vypadající žena, kterou kdy River spatřila. Své hnědé vlasy měla spletené na straně hlavy a milé oči zářily mateřskou láskou, ještě více, když uviděla svou ztracenou dceru.
“Elaine!” zvolala a objaly se.
Elaine. Pěkné jméno, pomyslela si River.
Žena si všimla chovatelky a usmála se. “Vy jste ji přivedla zpět?” zeptala se.
Dívka jen přikývla. “Ano, madam. Spíše jsem byla pouze doprovod,” usmála se skromně.
“Mnohokrát ti děkuji. Jen chvíli jsem z ní spustila oči a tohle se stane,” přiznala. “Poděkuj slečně, zlatíčko.”
Holčička se usmála. “Díky, Riv.”
Byl to ten nejsladší hlas, který kdy chovatelka slyšela. Uklonila se, lehce zvedajíc svůj lem šatu. “I já děkuji, Elaine.”

154 [A] Enwy [A] Enwy | 19. dubna 2018 v 17:43 | Reagovat

[153]: Práce byla úspěšně dokončena. Tvou odměnou je 500 Yenů.
Jennyina důvěra - 2%
Event +3

155 Rory Rory | 21. června 2018 v 10:50 | Reagovat

[149]: Úloha SHERLOCK II : "... měj na paměti to, co je ti dáno."
1/2
„Rory, Rory, Roryyy! Budeme ako skutoční detektívi! Našla som nám prípad!“
Išli sme okolo policajnej stanice, keď sa Lilith rozhodla, že je čas znovu sa stretnúť s Calasom. Od nášho náhodného stretnutia pred Vianocami som ho nevidela a ani som o ňom nepočula, čo Lilith považovala za tragédiu. Zatiahla ma teda do stanice s úmyslom Calasa nájsť... aj keď netuším, prečo si myslela, že bude práve tu. Ako keby skoro každé mesto, v každom regióne, nemalo svoju vlastnú stanicu... Našťastie ju ale od pátrania po ňom odradila nástenka s úlohami, a po tom, čo sa chvíľu bavila s policajtom, ktorý na to dohliadal, ku mne pribehla so spisom v ruke. „Keď som mu povedala, ako veeľa času tu trávime a pomáhame im, rozhodol sa, že nám dá túto super-tajno-dôležitú úlohu!“ zazubila sa Lilith a strčila mi spis do rúk. „A dostali sme aj počítač a stôl a celúúú miestnosť! A kávu zdarma!“ len som nadvihla obočie. Káva zdarma? Pff, ako keby sme v tej kuchynke nestrávili väčšinu nášho času na stanici... a že by sme niekedy za kávu alebo čaje a čokolády platili, to si nepamätám. Lilith ma, bez počkania na moju reakciu, začala ťahať za sebou. Zabočila do menšej miestnosti a vtlačila ma na stoličku. „Čítaj! Že to je husté?“ oči jej svietili nadšením... trochu mi pripomínala dieťa pred Vianočným stromčekom. S povzdychom som teda otvorila zložku a začala som čítať.
Zdvihla som neveriaci pohľad na Lilith. „Neviem, či ti to došlo, Lils, ale nech to vyzerá akokoľvek, neflákam sa celé dni. Mám celkom plný rozvrh!“ dobre, to bolo klamstvo, ale tá básnička bola... naháňala mi husiu kožu, a netužila som sa stretnúť s tým, kto ju napísal. Lilith prevrátila oči. „Kecáš. Celé dni sa flákaš! A toto je super! Ak to vyriešime, budeme slávne!“ rozžiarila sa a spokojne sa rozvalila na vedľajšiu stoličku, ktorá nebezpečne zapraskala. „A musíš uznať, že v určitom zmysle je to romantické...“ Zamračila som sa na ňu. „Ts, Lilith... čo je romantické na básničke, ktorá hovorí o... o čom to vlastne je? Tri skoky, láska moja, si v prachu a v krvi ležíš... v krvi ležíš... to hovorí za všetko. Romantické tam nie je nič!“ potriasla som hlavou a poobzerala som sa. „Je tu niekde papier a per-oh, ďakujem!“ usmiala som sa na Lilith, ktorá mi už podávala blok s perom. Konečne som si obzrela miestnosť. Nebola veľká, steny zakryté s policami s papiermi a v strede bol stôl s počítačom, ktorý vyzeral, že je z minulého storočia. Vzdychla som si. „Dobre, môžeme to skúsiť...“ zamrmlala som a Lilith sa nadšene zasmiala. „Ánoo...“ Chvíľu som šťukala perom a potom som si básničku prepísala na papier. „Osobne, môj prvotný pocit je, že ten, kto básničku napísal, zabil niekoho, koho miluje... alebo niekoho len videl umierať, prípadne našiel telo... v každom prípade ale asi nebude psychicky úplne vporiadku. Myslíš, že tu nájdeme nejaké záznamy? Či sa niekde tu v okolí neobjavila nejaká nevyriešená vražda?“ ukázala som na počítač a Lilith pokrčila plecami. „Môžeme to skúsiť nie?“ Prikývla som a počítač som horko-ťažko naštartovala. „Klikni sem... nie tam, vedľa! Áno! To bude ono! A teraz tam musíš zadať heslo... toto! Šup-šup, musíme to vyriešiť! Makáme!“ rozkazovala Liltih, no ani s jej „odbornou“ pomocou sme sa v programoch nedokázali vyznať. „Nemajú tu na to ľudí? Idem niekoho skúsiť pozrieť...“ zdvihla som sa, no Lilith potriasla hlavou. „Ja pôjdem. Ty rozmýšľaj, čo básnička môže znamenať!“ Znovu som teda dosadla a zapozerala sa na text. No kým sa Lilith vrátila, neprišla som na nič.
„Mám to!“ vletela spomínaná do miestnosti. „Toto mestečko je celkom zapadákov, ak si si ešte nevšimla, takže toho moc nebolo. Prvé - upálený týpek, čo šikanoval ostatných... to asi môžeme vylúčiť. Druhé je vražda neverného manžela, ale manželke nemôžu nič dokázať... takže je to na mŕtvom bode. Ale toto tretie sa ti bude páčiť,“ podala mi zložky. S nadvihnutým obočím som začala listovať. „Pre tromi dňami bola nahlásená vražda. Presne o 11:11. Keď to išli preveriť, nič podozrivé sa nenašlo. Zamietli to ako planý poplach, toho, kto volal, ale nevystopovali... telefonoval z búdky. List prišiel dnes. A poštár sem prišiel 11:11!“ vysvetľovala rozžiarene. Vzdychla som si a postavila som sa. „To vyzerá najpravdepodobnejšie... máš adresu?“ Lilith prikývla.
Vďaka Aceovi sme sa do opusteného baráku na kraji mesta. „Uh, tá časť s ´v prachu´ by aj sedela...“ nakrčila ňufák Lilith a ja som prevrátila oči. „Dobre, teraz sa sústreď. Vidíš alebo cítiš niekde krv?“ Lilith od odfrkla. „Nie som tvoj policajný Growlithe,“ zamrmlala urazene. „Ale si jej policajná aj nepolicajná Incineroar. Rory, tam vzadu niečo je!“ drgol do mňa Ace, keď miestnosť prečesal pohľadom.  S Lilith za pätami som k miestu prešla, no nedostala som sa tam. Lilith ma strhla preč skôr, ako som sa poriadne priblížila. „Smrdí to tu,“ pokrčila nosom, „ako smrť...“ – „Krv. Je to krv, nie?“ vložil sa do toho Ace a preletel ku kobercu na druhej strane miestnosti. Opatrne ho nadvihol a odhodil na bok, čím rozvíril prach. Zakuckala som sa a chvíľu som čakala, kým sa prach usadí, až potom som otvorila oči. Lilith medzitým prišla k tmavej škvrne na zemi a prešla po nej prstom.  Keď ho oblizla, znechutene sa zaksichtila. „Krv. Stopercentne. A ľudská. A tiež tam je prach. Veľa prachu...“ oklepala sa a hneď sa začala čistiť. „Toto je ale celkom dosť krvi... nech to bol ktokoľvek, nemal šancu prežiť...“ prikyvovala s vážnym výrazom. Ace tiež súhlasne prikývol. „Idem... niekoho zavolať...“ zamrmlal a vyštartoval preč, smerom k policajnej stanici. Založila som si ruky vbok. „No, kým sa vráti, môžeme to tu omrknúť... nemáš baterku?“ otočila sa na mňa Lilith a ja som len nadvihla obočie a zapozerala som sa na jej ohnivý pás, ktorý vyžaroval okrem tepla aj svetlo. „Oh, jasné. Ja som tvoja baterka...“ prikývla a rozhliadla sa. „Nemyslím, že tu je niečo viac...“ kráčala hlbšie a hlbšie a odrazu sa zapotácala a zanadávala. „Čo to... uh, hej, Rory, je normálne, že sa na zemi povaľujú krvavé nože...?“
Po tom, čo Ace priviedol policajnú hliadku, ktorí miesto zaistili a následne znovu prehľadali. „Pošleme to na expertízu, uvidíme, či z toho noža dostaneme otlačky... teraz len musíme počkať na výsledky. Hodíme vás na stanicu?“ Len som potriasla hlavou. „Netreba, poletíme,“ ukázala som za seba na Acea, ktorý si čistil perie. Policajt prikývol a všetci postupne odišli, vtedy sa ku mne priplížila Lilith. „Roryyyyy, poďme späť. Potrebujeme nájsť vraho-človeka,“ rozžiarila sa a ten diabolský úškrn je rozhodne niečo, čo tak skoro nezabudnem. S povzdychom som prikývla a odvolala som ju do pokéballu, aby som mohla s Aceom odletieť na stanicu.
Po ceste sme sa zastavili kúpiť si donuty, lebo ako Ace poznamenal, aj tak by sme na stanici len čakali. To sme čakali aj tak, takže som sa rozhodla vyjsť pred stanicu a vypustila som svoj tím... až na Milotica, lebo som si nebola istá, ako veľmi môže byť mimo vody, a Zoruu, lebo tam som si nebola istá, či stretnem osobnosť, ktorú poznám. Lilith hneď zmizla vo vnútri, aby kontrolovala novinky, ako sama povedala, Ace sa usalašil vedľa mňa na schodoch a vyhrieval sa na slniečku. To nechalo Cordeliu a Pidove-Agentom... mala by som mu vymyslieť a navrhnúť nejaké meno, lebo hovoriť mu Agent mi prišlo trochu blbé. Ale dovtedy by to mohla byť sranda. „Kde to sme?“ prihopkala mi Cordelia na kolená a Pidove mi pristál na hlave. „Hniezdooo!“ hrkútal nadšene a začal sa mi vo vlasoch usalašovať, čo v Aceovi vyvolalo záchvat smiechu. „To by som nerobil... za mojich Pidgey čias som to robieval tiež, a ona mala tendenciu vybuchnúť... a to nie je pekné,“ potriasal vážne hlavou a ja som len prevrátila oči. Pidoveho som ale z hlavy stiahla a násilne som ho položila na zem, aj keď tomu padlo za obeť pár mojich vlasov. „Moje vlasy sú tabu. Ináč budeš bez peria!“ pohrozila som mu a Agent Pidove na mňa len nechápavo mrkal. „Uh-hm!“ prikývol a potom začal hrabať do zeme a zobkať... to by problém nebol, keby sme neboli na betóne. „Aaargh, nechaj to!“ zdvihla som si ho na kolená k Deli a držala som ho tak, aby sa ani náhodou nevymanil zo zovretia. „Dobre, a teraz... toto je policajná stanica. Poriadne si ju zapamätajte, je totiž dosť možné, že sa tu ešte budete objavovať častejšie...“ alebo aj nie, keďže sú to rozkošná, nevinná Eevee a mierne zaostalý Pidove. Uff... Eevee nadšene prikývla. „Budeme jesť donuty? Videla som vo filme, že policajti jedia veľa donutov a pijú kávu!“ začala nadšene vrtieť chvostom a otočila sa mi na nohách tak, aby mi mohla packy vyložiť na hruď. Na to sa zdvihol aj Ace. „Donuty?“ S povzdychom som vytiahla sáčok s donutmi. „Dajte si... idem skontrolovať Lilith...“ nechala som ich tam a vošla som do budovy. Kým som sa sebou ale zatvorila dvere, videla som, ako si každý ukoristili po dva, a vidieť Pidoveho s jedným donutom okolo krku a druhým na hlave bolo naozaj komické.
Po ceste som narazila na Lilith. „Našla si nie-“ – „Rory, Ror, neuveríš! Pamätáš si, ako som ti hovorila, o ženskej, čo zabila manžela, no nie sú dôkazy? Áno? Tak na noži sa našli otlačky presne tej ženskej! Volá sa Samantha a zjavne zabila svojho manžela a aj jeho milenku! To ale nevieme kto to je, lebo vraj nedokázali spraviť niečo s nejakou NDA...“ zmyslela sa. „Alebo to bolo NAD?“ – „DNA?“ navrhla som opatrne a Lilith prikývla. „Áno! A vraj ju nevedeli určiť... a mám adresu tej vražednej Samanthy!“  zamávala mi papierikom pred nosom.

156 Rory Rory | 21. června 2018 v 10:51 | Reagovat

2/2
S Aceovou pomocou sme sa k Samanthe dostali oveľa rýchlejšie, ako sa mohli dostať policajné hliadky. Pidoveho a Eevee som v rýchlosti odvolala späť a ani som si poriadne nekontrolovala, či som ich odvolala správne (a to som ani nezistila, ako dobre som spravila). „Samantha Brownová? Irucká polícia, otvorte dvere!“ nahlas klopala a vyzváňala Lilith. No dvere sa neotvorili, preto nás Ace odtlačil a jednoducho zámku zobákom rozlomil. „Môže sa to vôbec?“ zamrmlala som neisto, no potom som opatrne vstúpila do domu. „Samantha?“ zavolala som, no odpoveď som nedostala. Lilith myklo ňufákom a ona sa zhlboka nadýchla. „No fujky...“ zamrmlala a zamierila cez halu niekam dozadu. Pomaličky som ju nasledovala cez zadné dvere do záhrady. „Ale no tak...“ začala posmrkávať. Záhrada bola nádherne upravená, jediné, čo to kazilo, bola kopa hliny uprostred. Lilith za ňu nakukla a hneď znechutene skrivila tvár, a keď som sa priblížila, zacítila som to aj ja. Žalúdok sa mi ale obrátil skôr z pohľadu na zakrvavené telo, uložené vo vykopanom hrobe. Rýchlo som sa odvrátila a pár krokov som ustúpila. „To nám rieši otázku, kto tu naozaj vraždil!“ zahlásila Lilith až pobavene, ako keby ju mŕtve telo vôbec nevzrušovalo. „Zavolám niekoho...“ zamrmlala som a vrátila som sa do domu, aby som pohľadala telefón. Vôbec ma nenapadlo, že žena by predsa len mohla byť vo vnútri a mohla by byť nebezpečná, mojím šťastím bolo, že v dome nebola. Teda, to som si myslela.
„To rieši záhadu, nie? Ženská zabila neverného manžela, a potom aj milenku...“ zazubila sa spokojne Lilith, keď sme boli znovu späť na stanici. Vzdychla som si a zamyslene som znovu pozrela do zložky. „Neviem, Lilith.. nejako mi to nesedí...“ potriasla som hlavou, „prečo by posielala tú správu? A... videla si, ako bolo to dievča položené? Ako pri skutočnom pohrebe... neviem, nepríde mi to ako spôsob, akým sa zbaviť neverného manžela a svojej sokyne. Bolo to, ako keby jej smrť až ľutovala... ako bol zabitý manžel?“ Lilith si odfrkla. „Podrezala ho a nechala vykrvácať,“ pokrčila plecami a s nezáujmom si začala ostriť pazúry. Zamračila som sa. „To ale fakt nedáva zmysle. Vážne, nemôžu si to ľudia riešiť bez nožov?“ kecla som na stoličku a privrela som oči. „Teraz len musíme počkať... alebo ju ísť hľadať do terénu, nie?“ Lilith potriasla hlavou. „Nieee! Je nebezpečná!“ predniesla dramaticky, no podozrievala som ju, že sa jej len nechcelo ísť ju hľadať. Ozvalo sa zaťukanie na dvere a do vnútra strčil hlavu jeden z policajtov, ktorí na prípade pracovali. „Je tu. Samantha Brownová sa sama udala... chceš ju vypočuť?“
Naozaj som nechápala, čo sa deje. Žena vyzerala, že je na pokraju zrútenia, no snažila sa tváriť pokojne. „Zabila som ju,“ začala v momente, ako som spolu s nejakým starším policajtom vstúpila dovnútra. „Neviem ako sa volá, ale s ňou ma podvádzal manžel. Vedela som to, nie som hlúpa,“ potriasla hlavou a odpovedala tak na nevyslovenú otázku. „A váš manžel?“ spýtal sa policajt a Samanthe vtedy vyhŕkli slzy do očí. „Jeho som nezabila. To ona... bola šialená. Nevedela, že je môj muž ženatý, a keď to zistila...“ zhlboka sa nadýchla. „Chcela, aby ma opustil a bol s ňou. Ale on ma miloval, vážne!“ Tu som sa rozhodla, že ju nebudem presviedčať o opaku. Žena si ochranársky položila ruku na brucho, no tomu som veľkú pozornosť nevenovala. „On to odmietol a jej preplo. Keď to s ňou skončil, sledovala ho a zabila ho. A potom to chcela hodiť na mňa,“ vypľula otrávene. „a potom, keď sa jej to nepodarilo, chcela nás zabiť! Ale neboj sa, maličký, maminka nedovolí, aby ti niekto ublížil...“ povedala až šušlavo a začala si hladkať brucho. „A čo ten list?“ žena nechápavo zamrkala. „List? Aký list?“ – „Ten, čo ste poslala na stanicu...“  Žena potriasla hlavou. „Nič som neposielala!“ zvolala. „Načo by som na seba upozorňovala? Chcela som len na všetko zabudnúť a venovať sa maličkému... ale potom si prišla do môjho domu! Prečo si tam bola? Všetko mohlo byť perfektné...“ Policajt k nej prisunul kópiu listu. „Tento prišiel dnes. A pred tromi dňami bola nahlásená vražda... ona to vyšetrovala a to nás zaviedlo k nám. Povedzte mi, keď ste sa nechcela udať... prečo ste zavolala na políciu a nahlásila vraždu?“ – „Nič také som nespravila!“ zvolala žena pobúrene. „Ani sem by som neprišla, keby ma ten blbý vták nenašiel a nevyhrážal sa mi....“ zavrčala. „Vták?“  Žena pohodila plecami. „Nejaký pokémon. Nepoznám ho. Nie je to jedno? Je od polície, hovoril to... donútil ma udať sa. Pozrite,“ narovnala sa, „nezabila som svojho manžela. A tá ženská ma vylákala. Chcela ma zabiť... ten list aj telefonát bola zjavne ona. Mala to perfektne naplánované... len som sa bránila. Neprišla som ozbrojená, chcela som sa len porozprávať... ale musela som brániť svoju rodinu!“
„To bolo divné,“ zhodnotila Lilith, keď sme vyšli von. „Čakala som väčšiu drámu... toto nebolo až také zábavné... a ani sme nenašli Calasa!“ dramaticky si otrela imaginárne slzy a oklepala sa. „No, každopádne, zvyšok už nie je na nás... vyššie mocnosti rozhodnú, či ju potrestajú...“ zamrmlala som. „A čo s tou zabitou ženskou?“ Pokrčila som plecami. „No, polícia sa ju určite pokúsi identifikovať... ale keďže my s tou ich technikou pracovať nevieme, asi im nepomôžeme,“ zazubila som sa. „A teraz môžeme pomaly ísť, nie? Máme toho veľa na práci...“ – „FAKT? ČO?“ Prevrátila som oči. „Máme kopec pokémonov, ktorým sa musíme venovať, Lils! Levi, napríklad... a pred nedávnom som k nám vymenila aj Zoruu a Pidoveho... Musíme s nimi trošku zapracovať, hm? A ak aj nie po fyzickej stránke, po tej psychickej určite!“ Lilith sa rozosmiala. „Hlasujem za donuty... hej, pozor!“ Na zem mi padol pokéball, ako som prehrabávala vrecká v snahe nájsť donuty. Lilith mi ho zdvihla a podala mi ho. „Pidove. Pozor... je zle dovretý!“ Opatrne som pokémona vyvolala a vydýchla som si, keď tam bol... neviem, čo by som robila, keby som ho stratila. „Uiii!“ Pidove mi hneď vletel na hlavu a začal sa usalašovať. „Hniezdoo!“

(Meanwhile pidove)
Jeho nová trénerka bola celkom priehľadná. A  naivná, ak si myslela, že sa môže hrať na policajtku, lebo má namakaného pokémona. Ináč sa ale nezadala zlá, preto ju Pidove nechal tak, veď sa, koniec koncov, snažila robiť dobrú vec. To ale neznamenalo, že ju to Pidove nechá zbabrať. Keď v roztržitosti správne neprivrela pokébally, počkal, kým sa dostanú k domu a vtedy nenápadne vyletel von, a bez toho, aby si ho niekto všimol, sa vybral preskúmavať dom na vlastnú päsť.
Z toho, čo od dievčaťa počul, si vedel spraviť celkom jasnú predstavu o prípade. Keď videl, ako našli telo dlho neváhal a preletel k žene, ktorá stála pri okne a pozorovala Incineroar pri hrobe s pochmúrnym výrazom. „Môžeme sa.... porozprávať?“ predniesol s temným pohľadom a pristál pred ňou....

//aplikovať: 6x donut (2x Pidgeot, 2x Eevee, 2x Pidove)

157 [A] Enwy [A] Enwy | 21. června 2018 v 16:48 | Reagovat

[155]:[156]: "... a to byl jen začátek. To nejhorší, svět teprve čeká!" - Pidove, 2018
Úkol úspěšně splněn! Odměnou ti je 500 Yenů.

158 [A] Enwy [A] Enwy | 21. června 2018 v 17:03 | Reagovat

[157]: EDIT:
Jennyina důvěra - 4%

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
ZDROJE:
Obrázky, týkající se pokémonů - Serebii / Bulbapedia / Pokecheck
Ikonky - Serebii
Obrázky herních míst - Dragonith (dA), UkeSora
Některé články převzaty z minulého světa - pokemon-rpg-game.blog.cz;
autorská práva vyhrazena
Design blogu je v autorství (c) Enwy slouží pouze k použití leagueofpokemon.blog.cz

Pokémon patří společnosti Nintendo, Creatures a GameFreak

".... a všechny kousky skládanky pak zapadnou do jednoho..."