na Blog.cz

Opět jsem se vrátila ke klubu mafie a vstoupila dovnitř se poptat, jestli nemůžu s něčím pomoct. Oslovila mě majitelka Espeona, kterého jsem předtím hlídala, a poprosila mě, jestli bych jí nepomohla s jistou nepříjemností u ní v bytě. Jistě, řekla jsem tehdy, ale vědět, co mě čeká, určitě bych odmítla. Došla jsem k ní do ložnice a tam se více méně přes celou stěnu táhla jakási odporně vypadající, páchnoucí a prostě nechutná hmota slizovitého charakteru. Taky byl zasažený kousek stropu a podlahy. „No, prostě… riziko povolání,“ pokrčila rameny. „Musím teď něco vyřídit, postarej se, aby to tady nebylo, až se vrátím,“ vzala si klíče z botníku, „jo a postarej se při tom o Espeon.“ A s těmito slovy odešla. Zbyla jsem tady sama s kýblem vody s dezinfekcí, mopem, kartáčem, spoustou jiných nástrojů a maskou na ústa a nos. Měla jsem na sobě zástěru a gumové rukavice, vlasy stažené dozadu, abych z toho svinstva něco nechytla. Espeon přitom líně ležela natažená na posteli jen pár metrů od toho a vůbec ji to nezajímalo. „Tak jdu na to,“ povzdechla jsem si při pohledu na tu démonickou hmotu. Hrála všemi barvami, vypadalo to, jako by se tady nalepil alola Muk. Rozhodla jsem se začít se stropem, takže jsem si vzala štafle a vystoupala nahoru. Vzala jsem si stěrku na zeď a začala odstraňovat svrchní, nejhorší vrstvu slizu. Sbírala jsem to do kýble pověšeného na háčku štaflí. Pak to všechno odnese do sklepa, kde by měl podle informací od Delii přebývat chlápek, co se o tyhle biologické zbraně stará. Byla jsem asi ve třetině, kdy jsem ucítila, jak se mi něco otřelo o nohu. No málem jsem leknutím spadla. Zázrakem jsem se udržela a koukla dolů, kde se vznášela Espeon. „Tohle mi nedělej, málem jsem dostala infarkt.“ Oddechovala jsem. Ona se jen líně usmála a dále se mi hlavou otírala o nohu. Povzdechla jsem si a sundala jednu rukavici, abych ji mohla pohladit, aniž bych ji ohrozila. Tohle mě rozhodně bude zdržovat. Podrbala jsem ji za ouškem a opět si nasadila rukavici, rozhodnutá pokračovat v práci. Espeon se zamračila, ale odlevitovala zpátky na postel. Dostala jsem se téměř až na úroveň stěny, když jsem vycítila, že je někdo poblíž. A vskutku, po mém boku se vznášela růžová bytost a v puse měla plyšovou rattatu. Opět jsem odhalila ruku a ona mi do ní hračku položila. Hodila jsem jí dolů za sebe, co možná nejdál, a pokračovala v seškrabování jednou rukou. Tak se postup opakoval ještě několik minut, během kterých jsem seškrábala celou nejhorší vrstvu slizu z oblasti stropu. Potom si zase dala pauzu na šlofíka, po mém doporučení v kuchyni, i když mě to stálo další vloupání se k zásobám poofinů, a tak jsem nerušeně mohla aplikovat dezinfekci na strop. Nechala jsem to chvilku působit a pak kartáčem namočeným ve vodě s další dezinfekcí začala kartáčovat zbytek hnusu na stropě. Bolelo mě z toho sice za krkem, ale dala jsem si záležet, abych se všeho zbavila. Nemohla jsem si ale být jistá, protože na mokré omítce nešlo poznat, jestli se mi to opravdu povedlo. Jakmile jsem skončila a těšila se na malou pauzu, kdy bych dopřála svému krku zasloužený odpočinek, vrátila se Espeon v přítulné náladě. Sedla jsem si tedy ke stěně a nechala ji si vedle mě lehnout, zatímco jsem ji hladila a škrabkala. Nějak se jí u toho podařilo usnout – fascinovalo mě, jak zvládá tolik šlofíkovat, když celý den téměř nic nedělá, ale hodilo se mi. Strop už jsem měla z krku, tak jsem se přesunula k největší poškozené ploše, stěně. Začala jsem znova seškrabáváním svrchní vrstvy a začala naplňovat druhý kýbl. Šlo to mnohem pomaleji, obzvláště, když se Espeon probrala a konečně byla plná energie, takže častěji než jsem uklízela, jsem se s ní mazlila nebo jsme si hrály. Naštěstí pak dostala chuť se čistit, takže jsem pořádně postoupila ve své práci. Avšak než jsem stihla seškrábat nejhorší sajrajt, Deliina pokémon opět přepadla hravá nálada. Zvládla jsem ji ale uplatit kartáčováním. Takže pak jsem dokázala umýt i stěnu, včetně kartáčování. Tady ale bylo jisté, že to pak budu muset přetřít ještě jednou, nu což. Naplnila jsem slizem kbelík a tři čtvrtě. Zajímalo mě, jak to asi zvládnu všechno odnést. Začala jsem seškrabávat i podlahu, šlo to rychle, protože stěrka po prknech hezky klouzala a šlo to snadno dolů. Než jsem přešla na další část, byl čas na další chvilku s Espeon, kdy jsem jí dala její odpolední dávku krmiva a k tomu pár sladkostí a mazlení. Nechápala jsem, jak to tady může sama zvládnout, když má Deliu venku na misích. No, zase mě pak nechala pracovat a já si vzala další nástroj a dostala zbytky hnusu i z meziprostoru prken. Dala jsem se do kartáčování, a když jsem skončila, vzala jsem nenechavého pokémona do vany a umyla ji, vyfénovala a opilovala jí drápky. Nakonec, když voda uschla, jsem to všechno vzala ještě jednou pomocí mopu. Sotva to stihlo uschnout, když se Delia vrátila a našla mě v křesle se spokojeným mazleným Espeonem.

Beru úkol - Nový barman, Robert, potřebuje trochu zaučit k práci. Už barmana dělal, avšak trochu zapomněl a od té doby se technika neustále vyvíjela. Nabídni mu pomocnou ruku.

[100]: PART 1/2

Po splnění předchozího úkolu jsem si při vracení nástěnky na své místo všiml další práce, která vypadala jako snadno vydělatelné peníze. Sebral jsem papírek s úkolem a donesl ho barmanovi. "Netušil jsem, že tu platíte i za doprovod na nákupech," zazubil jsem se.
"No, nevím, jestli bych to nazval doprovodem na nákupech..." opětoval mi barman smích a naklonil se ke mě. "Máš za úkol krýt Delii, potřebuje si něco vyzvednout v Legionu..." zašeptal, narovnal se a pokračoval ve své práci.
"Eh? Moment, tak to jsem špatně rozu-..." zarazil jsem se. "Mno, vlastně je to jedno, nemůže to být zas tak těžký, ne?" povzdechl jsem si. "Tak kdepak je ta Delia?"
Barman ukázal přes půlku podniku ke stolku, kde seděla o samotě žena. "Jednej s ní s úctou, je to pravá ruka šéfky," prohlásil.
"C-cože? J-já mám krýt tak významnou osobu? Nemáte nějaký namakaný chlápky, který by se o to postarali?" polekal jsem se. Barman zakroutil hlavou.
"Musí to proběhnout co nejméně nápadně, takže ochranková kolona nepřipadá v úvahu. Ty vypadáš dost nevinně, takže se na tuhle práci budeš skvěle hodit," zazubil se na mě. "A teď už běž, další otázky směřuj k Delii. Nechci to tu vyřvávat, jeden nikdy neví, kdo může poslouchat," kývl hlavou na pár opilců sedících u baru.
Přikývl jsem a vydal se k ženě u stolu. "Delia?" ujistil jsem se, že mluvím se správnou osobou. "Mám vám dělat eskortu do Legionu," zasalutoval jsem. Žena přikývla a zvedla se od stolku. Ukázala na dveře ven a rychlým krokem se k nim vydala. Hm, první člověk, co nepoukazuje na to, že jsem dítě, zazubil jsem se v duchu. I když to bude asi tím, že podle jejího výrazu nemá zrovna náladu na žerty, napadlo mě.
"Víš, co máš dělat?" zeptala se mě Delia, když jsme vyšli před club. Přikývl jsem. "Dostat vás v bezpečí do Clubu Legion a zpět?" ujistil jsem se. Delia mi kývnutí opětovala. "Půjdeme pěšky, bude to méně nápadné," řekla. "Legion je tímhle směrem. Swellow nad námi tě upozorní, kdyby se blížily problémy."
Zvedl jsem hlavu a hledal, kde že ten Swellow vlastně je. Chvilku mi trvalo, než jsem si ho všiml - seděl na okenní římse jednoho z domů, skoro dokonale skrytý ve stínu. "Mám se tvářit jako náhodný kolemjdoucí?" zajímal jsem se.
"Nechám to na tobě, důležité je, abys dával pozor na Swellow a své okolí," prohlásila Delia a vykročila. Držel jsem se jí v patách, nelíbilo se mi chodit strašidelnými uličkami sám. "Oh, nepředstavil jsem se vám," uvědomil jsem si. "Drobeček, trenér a amatérský mechanik," zazubil jsem se. Žádná reakce, pokrčil jsem tedy rameny a šel chvilku mlčky. "Najímáte si často náhodné lidi na podobné práce?" optal jsem se. "Je to celkem zábavný způsob získávání peněz..."
Delia se prudce zastavila. "Co? Nějaký nebezpečí?" vylekal jsem se.
"Děláš moc hluku," povzdechla si.
"Oh, pardon," zamumlal jsem zahanbeně a rozhlédl se kolem, jestli mě někdo neslyšel. Nevypadalo to tak, takže jsme se vydali dál.
Přes temné a strašidelné uličky jsme se dostali do širší ulice s jednosměrnou silnicí. Občas jsem zvedl hlavu, abych zkontroloval Swellow, ptačí pokemon nad námi ale celkem klidně poletoval, takže jsem usoudil, že se zatím nic neděje.
Když jsme zahnuli do další ulice, všiml jsem si, že za námi z jednosměrky vyjelo auto. Nebylo by to moc podezřelé, kdyby to nebylo první auto za dlouhou dobu, co jsem na této silnici viděl. Dohnal jsem Delii a odkašláním na sebe upozornil. "Myslím, že nás to auto sleduje..." zamumlal jsem. "Ale možná jsem jen paranoidní..."
"Vím o něm. Půjdu napřed, ty se ho zbav," řekla a trochu zrychlila. Za chvilku zahnula do další ulice.
"Z-zbav?!" polekal jsem se. "A jak to podle vás mám udělat, he?" zabručel jsem, když byla mimo doslech. Pohlédl jsem na Swellow, který na mě už delší dobu vysílal zběsilé signály. Když si všiml, že se na něj dívám, uklidnil se, sletěl trošku níž a mířil k Delií, asi aby jí chránil, kdyby se něco pokazilo.
Ohlédl jsem se po autě, které trochu zpomalilo. Zahnul jsem za Delií do ulice a prozkoumal okolí. "Zase temné uličky," otřásl jsem se při pohledu na vymlácená okna, rozbité lampy a popraskaný asfalt. V hlavě se mi vynořil plán, jak se zbavit pronásledovatelů, vytáhl jsem tedy ball s Torterrou a pustil ho ven. "Želváku, není čas na vysvětlování," informoval jsem Torterru, když na mě zmateně pohlédl. "Použij zemětřesení na silnici, ať není průjezdná," rozkázal jsem.
"Ale není tohle zločin?" podivil se Torterra, přesto rozkaz splnil. Zvedl se na zadní, pak předními tlapami uděřil do země a způsobil menší otřes, díky kterému silnice ještě víc popraskala. "Ještě jednou," požádal jsem pokemona. Po dalším útoku silnice v popraskaných místech vyhřezla ze země a několik domů se mírně otřáslo. "Díky," zazubil jsem se na želváka, povolal ho do ballu a rozeběhl se za Delií, která už zase mizela v další uličce.
"Snad... jsem... se jich... zbavil..." zafuněl jsem, když jsem jí dohnal. Delie přikývla.
"Dobrá práce. Swellow mi řekl, že auto zastavilo. Zahneme do rušnější ulice," informovala mě.
"Takže si nemusím dávat tolik bacha?" zaradoval jsem se.
"Právě naopak. Kdyby se kdokoli o cokoli pokoušel, v davu se pak lépe schová..." řekla Delia. "Swellow nás bude sledovat ze shora, ty sleduj jeho."
"Oke," přikývl jsem a zkontroloval pozici Swellow. Stále poletoval nad námi a rozhlížel se kolem.
I přes varování se nic zajímavého v rušné ulici nedělo. Párkrát jsem byl davem odehnán od Delie, Swellow ale nevysílal žádné signály, takže jsem byl klidný.
Po chvíli jsme zahnuli do další postranní ulice, Club Legion byl už na dohled. Zaslechl jsem za námi auto, ohlédl jsem se tedy a ke své hrůze zjistil, že je to to samé, co nás už jednou pronásledovalo. Než jsem stihl Delii nějak upozornit, zrychlila a zmizela v klubu, mě a Swellow nechala venku.
Auto zabrzdilo opodál a vystoupili dva muži v černých oblecích. "Heh, nevím, jestli v tom mají vypadat drsně, rozhodně jim to ale přidává na podezřelosti," ušklíbl jsem se. Musím je nějak zadržet, pomyslel jsem si a vydal se k nim.
"Promiňte, můžete mi poradit, kudy se dostanu do nejbližšího pokécentra? Můj Psyduck je zraněný, spěchá to..." zamumlal jsem. Chlápci si vyměnili pohledy, pak mě obešli a mířili dál do clubu. Povzdechl jsem si, vzal ze země kamínek a jako zázrakem trefil pleš jednoho z nich.
"Co to po mě házíš?" zavrčel plešoun a otočil se na mě. Druhý muž pokračoval dál v cestě, sebral jsem tedy další kamínek a hodil ho po něm. Také se otočil, na tváří se mu mísil hněv se zmatením. "Hej, prcku, kliď se!" okřikl mě a otočil se zpět ke clubu. To už jsem měl ale plné ruce kamínků a jako automat je po obou chlápcích házel. Jeden malinký kamínek se mi podařilo hodit plešounovi do oka.
"To si přehnal!" zařval chlápek a rozeběhl se za mnou. Zoufale jsem hodil ještě pár kamínků, pak jsem se dal na útěk. Druhý muž mě ignoroval a už stál na schůdku před dveřmi...
Oběhl jsem plešouna, který byl celkem pomalý, a celým tělem vrazil do chlápka ve dveřích. Moc velký efekt to nemělo, stačilo to ale na to, aby chlápek ztratil rovnováhu a spadl ze schůdku. Rychle jsem ho pustil, zvedl se ze země a rozeběhl se pryč, hlavu zakloněnou, jak jsem na nebi hledal Swellow. Ptačí pokemon seděl na střeše nějakého domu a pochvalně na mě kývl hlavou. Zmizel jsem za rohem, položil na zem kouřový orb a oběhl blok, abych se dostal zpět před club dřív, než muži.
Udýchaně jsem se opřel o zeď clubu a pozoroval, jak za stejným rohem, kam jsem zaběhl já, mizí i muži. Jeden z nich asi šlápl na nastražený orb, protože se ozvalo třesknutí podobné petardě a zpoza rohu se vyvalil kouř. V něm jsem viděl dvě siluety, které se zmateně rozhlížely kolem a hledaly, kdo to po nich co hodil.

[100]: PART 2/2

Ze dveří clubu vyšla Delia. Čekal jsem, že se se zmateným výrazem rozhlédne kolem a zeptá se, co se děje, ona na mě ale jen kývla a rychlým krokem se vydala opačným směrem, než kde byli oba muži.
"Zbavil jsem se jich!" chlubil jsem se a snažil se držet s ní krok. Žádná reakce. "Ehm, tedy, doufám, že jsem se jich měl zbavit... Byli to ti týpci z auta, co nás pronásledovalo..." zamumlal jsem rozpačitě. Pomalu jsem začínal pochybovat o svém skutku. Co když to byli náhodní kolemjdoucí a auto jsem si spletl? Nebo bylo i předchozí auto náhodné a vůbec nás nesledovalo, jen jelo stejným směrem...? uvažoval jsem. Mno, když už jsem se choval jako vandal, tak snad to bylo pro správnou věc, pomyslel jsem si nakonec.
Znovu jsme bez potíží prošli rušnou ulicí a dostali se do jednosměrky, kde jsme poprvé potkali ono auto. Na druhé straně se zjevila potácející se postava, něco na nás hulákala a mávala železnou trubkou. "Ustupte, ochráním vás!" zvolal jsem a skočil před Delii. Došlo mi, jak trapně to znělo, rozhodl jsem se to tedy zaplácat žvatláním. "Ehm, tedy... Běžte napřed, nemusíte se takovým pobudou zabývat..." zamumlal jsem rozpačitě. Nebylo kudy jít napřed. "Ehmehm, tedy... Zůstaňte vzadu, jsem chtěl říct... jop, přesně to jsem chtěl říct..." brblal jsem.
Když se muž přiblížil, pochopil jsem, že musí být totálně opilý, protože se strašně motal a slepě kolem sebe máchal trubkou. Zaujal jsem něco, co jsem považoval za bojový postoj, a připravil se na nejhorší. Muž se ještě chvilku potácel, napřáhl se... a praštil se trubkou do hlavy. Sesul se omráčený k zemi a něco šťastně žvatlal.
"Ehm...?" podivil jsem se a ohlédl se po Delii, která už byla znovu na cestě. Chtěl jsem zkontrolovat, jestli nešťastník žije, uvědomil jsem si ale, že mrtvoly nežvatlají, takže jsem jen pokrčil rameny a s mírně zmateným výrazem se vydal za Delií.
Zbytek cesty proběhl bez problémů, částečně asi proto, že Delie mazaně vybrala na cestu zpět jiné ulice. Za půl hodiny jsme dorazili do Clubu Crow. Měl jsem strašné nutkání zeptat se Delie, pro co to vlastně do Clubu šla a proč po ní šli ti týpci, jestli tedy vůbec šli po ní, nakonec jsem se ale rozhodl, že by to nebyl nejlepší nápad. Místo toho jsem tedy zvolil svou typickou otázku naznačující, že bych docela rád dostal výplatu. "Ehm, co z toho vlastně mám za odměnu? A u koho si jí můžu vyzvednout?" zeptal jsem se Delie.

[Spotřebován 1x kouřový orb]

[89]:[90]:
Těsnění vrtupníku bylo narušeno při jedné přestřelce, kdy se jedna kulka dostala přes pancíř a roztrhla to, co tekutino vedlo. Tvým úkolem je všechno opravit.

Ač jsem říkala, že zde brát práci není nejvhodnější, nakonec jsem stejně neodolala a přišla si pro slušné peníze, které se za místní práce vypláceli. Zaujal mě jeden job ohledně vrtulníku. Sama jsem do žádného ještě nešťourala, ale otec se zajímal o lecos. Měli jsme plný dům a knihovnu různých náčrtů a výrobních plánů od letadel, stíhačů, vrtulníků, po motorky, kola či auta. Byla to otcova práce i koníček, věnovat se opravám všeho druhu a snil o dni, kdy by mohl do rukou dostat něco opravdu unikátního. A jelikož mi sestry vždy sebraly všechny pohádkové knižky, nezbývalo mi nic jiného, než si najít jiné. Přece jen to ony vždy údajně byly v právu. A tak jsem ležela v otcových knihách. Zprvu jsem tomu nerozuměla a přišlo mi to nudné a nezáživné, ale postupně si člověk na neobvyklé nákresy zvykl. Když mě jednoho dne u nich otec nachytal, zprvu mi je chtěl zabavit a se zlou vyhnat. Myslel si, že mu na nich jím. Pravdou ale bylo, že jsem měla jen na stolku připravenou svačinu a snažila se porozumět novému modelu a nákresu jedné stíhačky. Když otec viděl můj nešťastný obličej, začal mě s problematikou sám zbližovat a tak to vypadalo, že nemáme vztah otce a dcery, za to ale velmi znalého lektora a zvědavé studentky. Aby ne zvědavé, když to byl v podstatě jediný čas, kdy jsem s otcem trávila nějaký čas společně jen my dva. Jeho bavilo mi o těch věcech vyprávět a když jsem byla starší, porovnávat plány se skutečností. Občas si mě vzal pod svá křídla a šli jsme spolu opravovat auto jednoho souseda, či se podívat na fungování ponorky. Díky tomu, že jsem měla v tuto dobu taťku jen a jen sama pro sebe, zamilovala jsem se do těch věcí. A ptáte se, jak na to pohlížela máma? Deset dětí na krku není žádný med, když jedno z nich ale zmizí? Alespoň maličkatá úleva. Takže když jsem se neprala se sourozenci o své věci nebo nedělala povinné práce na zahradě, mohla jsem (když jsem byla hodná) pomáhat taťkovi. Když jsem tudíž četla o nabídce práce, vzpomněla jsem si na něj. Vrtulník jsme v rukou ještě nikdy neměli, ale věřila jsem, že nákresy a plánky se nám doma válet budou zaručeně.

Proto jsem se vydala opět na cestu k domovu. Člověk by si myslel, že poté, co opustí své rodné hnízdo, se už nikdy nevrátí... ale já se vracím kupodivu často (a to jsem si tolik věřila). Přivítání doma? Toho jsem se nedočkala. Panoval tu chaos jako vždy. Nebyla jsem doma ani pět minut a už mi chtěli brát Mareepa a Lakyho!! Byla jsem nemilosrdná a krutá. Zbila jsem všechny na jednu kopici a prchla za otcem i se svými poklady. Ještě, že starší sestry měly zrovna práci na zahradě. (jinak bych to všechno projela).

Jako vždy jsem otce našla v pracovně spícího ve svých výkresech. Určitě pracoval opět celou noc. Když jsem ho probudila, vypadal značně rozhozeně a dezorientovaně, ale jakmile uslyšel z mých úst o značce vrtulníku, ihned vyskočil na nohy a nadšeně štěbetal. Někdy si myslím, že taťka je z nás všech asi stále největším dítětem, ale o to lepší je s ním trávit tolik času. Prosil mě, ať mu na oplátku za výkresy ten vrtulník ukážu. Mnooo váhala jsem, ale stejně jako on má slabost pro stroje, já mám slabost pro taťku, kterého jsem mohla mívat pro sebe. To, že nikomu nic neřekne, tak tím jsem si byla jistá. I přes svou dětinskost byl otec velice inteligentní, takže jestliže jsem se dostala tak rychle k nějakému vrtulníku, znamená to, že nejlepší cesta to také nebude. Na druhou stranu to je jen příležitostná práce a my jsme příležitostní zaměstnanci. Nic víc, nic míň. Zaměstnavatel podal práci, já ji přijala...

A tak jsem s taťkou i s plány jela tentokrát v jeho dodávce zpět do Crow clubu. I přes jisté nepříjemnosti jsem ale dokázala obhájit otcovu přítomnost mezi tamními lidmi (nebo spíš on svými znalostmi? Těžko říct, rozhodně ho zajímalo vše, co kolem sebe viděl a nadšeně brebentil o těch "hračkách" které ho nenechávaly chladným).

Brzy se před námi ocitl daný porouchaný vrtulník. Už po cestě, co jsme si znovu pročítali plány, jsme došli k závěru, že jestli tu mají technika a ten pronesl něco o brzdné kapalině, tak o vrtulníku ví velké pendrek. Jak by také mohlo z rotorové brzdy něco vytékat, když je to v podstatě souhra pístů, které se točí na základě fungování motoru. Jediné, co by mohlo v takovém případě vytékat, je olej, který by kapal od vrtule, že by ho někdo přespříliš promazal, a nebo poté problém byl u motoru a bylo nutné to blíže prozkoumat.

Otec rychle vyndal své nádobíčko a rozložil ho na zem kolem nás i vrtulníku. Nejprve jsem zkontrolovala vrtuli. Ta vypadala velmi dobře a nic z ní neteklo. Jen blbec by do ní střílel, pokud by se nejednalo o odborníka ve svém oboru, jelikož sestřelit takovou mašinu střelbou do vrtule není vůbec nic snadného. S motorem to už bylo horší. Plechy, chránící ho, byly notně poškozené. Hádala bych, že byly použity podkaliberní střely, ale těžko říci. Do zbraní se nespecializuji.

S otcem jsme sundavaly pláty a rovnou přihlížejícím diktovali, co se musí dokoupit. Jistě, šlo by to svařit, ale plech poté bude slabší a další střely by helikoptéru již doopravdy mohly sestřelit. Poté tu byl pak samotný motor. Něco z něj teklo a vypadalo to na pohonnou látku. V takovém případě mi bylo ale divné, že helikoptéra celá nevybuchla. Odmontovali jsme motor a postupně ho rozebírali dle nákresů a článků. Trvalo nám několik dní, než jsme našli problém a zas vše uvedli do pořádku. Nakonec se ukázalo, že se jednalo o holé štěstí, že posádka vrtulníku vůbec přežila.

Kulka byla jak to říct, jistým kšuntem. Neroztrhla se a nezpůsobila následný výbuch vrtulníku. Na druhou stranu dokud byl vrtulník v provozu a motor rozpálený, dokázal kov kulky mírně naleptat a udržet ji na svém místě, takže nic neteklo a nezpůsobilo výbuch. Teprve po vychladnutí motoru a vlastně tudíž i kovu kulky, se uvolnila, a způsobila vytékání pohonné látky. Otec byl tím uchvácený... dlouho o tom mluvil, ale musela jsem ho umlčet. Přece jen to byla z části nebezpečná půda. Teda, alespoň dle pohledů těch mužů kolem. Měli jsme dohodu a otec pochopil. Uklidnil se a já mohla jít oznámit správnému člověku o splnění úkolu, jaký byl stav věci a jaké měla posádka vůbec štěstí, že přežila. + upozornit na nedostatečné vzdělání předchozího technika, který vynesl rozsudek o stavu helikoptéry.

Beru úkol - Dellin Swellow je nezvěstný. Naposledy byl na hlídce večer, přes noc, avšak ráno se už nevrátil. Delia začíná být frustrovaná, dokonce i její Espeon ztratil náladu se mazlit.

Beru mužský speciál =D

[114]:  “Asi jsem zabloudil,” Mumlal jsem nahněvaně. Nemohl jsem uvěřit tomu, že jsem já, velký Lynnon, vládce celého Podsvětí, zabloudil v tak obyčejném místě, jako je lidské město. Co jsem mohl dělat, vrazil jsem do prvních dveří, které vypadaly sympaticky. Klub, mohl jsem od svého podvědomí čekat něco jiného? Hudba a světlo z diskokoulí mě ohromily, musel jsem se nejistě sunout k baru. “Yo,” Pozdravil jsem. Vyrostl jsem, vypadám hrozivěji, mám hlubší hlas... na takový růst jsem čekal přes tři sta let. Posadil jsem se k baru a přitáhl si černý kabát víc k tělu. “Jeden drink,” Pokynul jsem. S konečným štěstím jsem neslyšel následující: “Osmnáct už bylo?”, byl jsem tak spokojen, že bych málem začal vrnět ze vší té slasti. Přede mnou přistál drink, nijak nadšeně jsem si začal prohlížet obsah. Nepil jsem, ne proto, že bych to neuměl, bylo to moje rozhodnutí. Jemně jsem prstem v černých kožených rukavicích odsunul skleničku a zakoukal se na tabuli. Sotva jsem uviděl, co tam bylo napsané, zapomněl jsem, že jsem ztracený na neznámém městě. “Hey, barmane,” Zavolal jsem. Barman se přiblížil a opřel se o pult. Viděl, že můj pohled směřuje na tabuli úkolů. “Kdo je Delia?” Zněla má otázka. Barman se ušklíbl, jako kdybych se zeptal na něco absurdního a směšného. “Pravá ruka někoho významného.” Jeho odpověď mi zdaleka nestačila k činům. “Je romantický typ dívky?” Barman pokrčil rameny. “Kdo ví. Možná ano.” Odsunul jsem se od barové židle a usmál se. “Beru tu práci. Neříkejte jí, že to někdo vzal. Chci, aby to zůstalo do zítřka překvapením,” Tato slova rozhodla. Postavil jsem se na nohy a beze slova opustil rušné prostředí klubu. Bude to už dlouho, co si vyjdu s dívkou. Rozjímal jsem nad tím, jak provést, aby byla naše romantická hra co nejdůvěryhodnější a abych udělal Delii, ať už byla kdo byla, na den tou nejšťastnější samicí pod Sluncem, na širém lidském světě.

Druhý den jsem přišel brzy. Utábořil jsem se blízko, abych se ujistil, že cestu do klubu najdu bez problémů. Jako první jsem přešel k barmanovi, hodil s ním pozdravné slovíčko a pak se nesměle zeptal. “Máte kuchyni?” Barman se podivil. “Jsme klub. Nevaříme teplá jídla, člověče.” Ta odpověď mi stačila. Opustil jsem klub a mířil do Sub-bay. Měl jsem vše pečlivě naplánované a vyhlídnuté, v případě, že by plán A nezabral, mohl jsem kdykoliv využít další plán B. Díky Riverovi, že mě naučil myslet strategicky dopředu.
Dále k příběhu. Vstoupil jsem dovnitř, kde si mě odchytila žena. Neměl jsem chuť klábosit s dalším člověkem, ačkoliv to byla žena. Zdvořile jsem sdělil, že potřebuji využít kuchyně spěšně, předal jí vstupní peníze a vstoupil dovnitř, kde jsem si zabral jednu z volných ploch na vaření. Sundal jsem si kožený kabát a vzal si na sebe zástěru. Vlasy jsem úhledně zavázal do jednoho, aby mi nepřekážely. Začal jsem se svým dílem. Vzal jsem si příklad ze sebe a rozhodl se, že Delii ráno dám co nejvíce energie. Na to musí být snídaně vyvážená - bohatá na vlákninu, vitamíny a stopové prvky, obsahující málo nasycených tuků a přiměřené množství bílkovin. Ideálním základem takové snídaně je celozrnné pečivo. Má nízký glykemický index a obsahuje mnohem více vitaminů B, D a E, enzymů, minerálních látek a stopových prvků. Díky vysokému obsahu vlákniny je také prevencí celé řady nemocí a pomáhá ke snížení hladiny cholesterolu. Dumal jsem nad tím, zda není Delia člověk, který neholduje příliš pečivu. Nakonec jsem zvolil sladké. Každá žena ráda něco sladké, ne? V rendlíku jsem nahřál mléko, asi 0,33 litrů, co já vím. Ve zbylém mléce rozmíchal pudink a žloutek. Do mléka nejprve nasypal špetku soli, potom cukr a vmíchal pudink se žloutkem. Míchal do zhoustnutí a odstavil. Zapékací misky lehce vytřel máslem, na dno rozdrtil třetinu kokosek, lehce je přelil krémem, jako podklad sloužily plátky jahod a dalšího ovocem. Dal do rozpálené trouby v režimu grilování na nejvyšší stupeň. Tak složitou snídani jsem naposledy dělal už si ani nevzpomínám. Přesto mě to bavilo, vkládal jsem do toho kus svého já, poněvadž jsem pracoval s pocitem, že dnes mám hrát Deliiného přítele. Pekl jsem asi 3 minuty, následně vyndal, pocukroval a doplnil zbylými kokoskami a lístky máty. Romantická snídaně byla hotová.
Hned jsem ze sebe strhl zástěru, vzal si kabát a položil gratinované ovoce s kokoskami na tác. Byly ještě horké. Vyběhl jsem z kuchyně, cestou kývl ženě na rozloučenou a utíkal zpět do klubu. Vpadl jsem dovnitř jako decentní muž a optal se na Deliin pokoj. Začátek mého představení se blížil.
Opatrně jsem bez klepání vešel do jejího pokoje. Přišlo vám to negentlemanské? Naopak. Kdo by chtěl budit krásku z jejího překrásného spánku? V pokoji bylo trochu šero, způsobené zataženými žaluziemi. Zacukaly mi koutky, když si mě kočička všimla jako první. Espeon na mě vykulil oči. “Yo, neko.” Pošeptal jsem. Položil jsem tác s ještě horkou snídaní na noční stolek a ve stoje pozoroval spící Deliu. Byla… krásná. V poměru s některými rozespalými ženami, které na mě kulily oči, byla přímo královna. Včas jsem si stihl uvědomit, že se už probudila. “Dobré ráno, drahá,” Usmál jsem se. Delia se nechápavě a prudce posadila. Závěsy se samy od sebe roztáhly, jaká to podívaná ve spojení s úžasnými telepatickými schopnostmi. “Kdo js-”
“Dnes jsem tvůj přítel,” Objasnil jsem s hravým úsměvem. Zvedl jsem tác a skrčil se, jako kdybych byl pekelný služebný. “Snídaně do postele, Delio, drahá. Jez, dokud je ještě horká.” Prvotní šok v jejích očích byl obyčejně k nezaplacení. Kochal jsem se jejím obličejem, jak si dává mou ručně vyrobenou snídani z lásky a přitom si v hlavě srovnávala, o co tu jde. Poznal jsem v jejích očí záblesk. Ah, už ví, oč tu běží. Bude hrát se mnou? Poklekl jsem vedle její postele, opřel se o lože a podepřel si bradu rukou. “Jak to chutná, drahá?”
“Je to výborné,” Pověděla upřímně. Sledoval jsem, jak jídlo z tácu mizelo, s nevídaným nadšením. Upřela na mě své hluboké, citově procítěné, oči. “V úkolu bylo, že máš hrát až když budeme venku,” Podotkla. Mávl jsem rukou. “To by ovšem nebyla zábava. Jistě bych někdy vyjel z role.” Delia se pobaveně usmála a pokývala hlavou. Zvedla ruku a já pochopil. Postavil jsem se na nohy a pomohl jí z postele. “Omluv mě. Některé věci bych ráda chtěla vykonat jako nezadaná,” Promluvila. Něco ode mne očekávala. Prudce jsem se otočil a vyšel ze dveří. “Jistě drahá. Netřeba spěchu, máme na sebe přeci celý zbytek dne,” Mrkl jsem a přivřel dveře.
Jakmile jsem byl venku, takřka jsem mohl dýchat. Byla dokonalá! Sice ne taková bohyně ve srovnání s tou dívkou s žábou (hm, Skuzza?), ale pro teď nebyla ničím jiným, než jedinou ženou, za kterou bych se mohl otočit. Trpělivě jsem čekal za dveřmi. V hlavě přemítal jsem, co všechno bych mohl dělat a jaká hranice romantiky by z toho vyplývala. Mé mudrování přerušilo až cvaknutí dveří. Znamení, že má drahá vyšla ven. “Jsi moc milý, že jsi počkal, drahý,” Usmála se. Sladce jsem jí věnoval okouzlený úsměv. “Půjdeme, Delio?”
“To je mi ale nepříjemné. Zdá se, že znáš mé jméno, ale já tvé nikoliv.”
“Je smutné, že neznáš jméno svého drahého,” Zavtipkoval jsem. Delia naštěstí má slova nebrala dvakrát vážně, stejně jako já vtipem, očividně se celou naší situací převelice bavila. Poznal jsem, že je čas zvážnět. Sklonil jsem se a zvedl její ruku, jemně políbil na hřbet. Voněla lépe než jakákoliv jiná květina, jakou jsem kdy měl šanci cítit. Její pokožka byla jemnější než nejkvalitnější samet z východu, který jsem kdy pocítil na své vlastní, nyní rozpálené, kůži. Na rtech mi zůstala její sladkost, perfektní chuť, která způsobila, že jsem nebyl schopen myslet na nic jiného. Naprosto oddán, všechny smysly otupělé tou dokonalostí, vyslovil jsem své jméno, které ve srovnání s tím jejím neznělo nijak více, než jen  jako křik proti zdi. “Lynn, jméno mé. Není ho třeba znát celé, vyslovují ho tak jen ti, kteří nejsou hodni mé poklony.”
Delia mi věnovala pobavený úsměv. Chytil jsem ji za ruku, načež se na její tvář mihl překvapený výraz. Pohlédla na naše spojení a poté vykročila vpřed. Následoval jsem její kroky ke schodům, sešel dolů k baru. Barman po mě hodil očkem a ostatní se už divili, koho to Delia vede domů. Posadila mě k baru.  “Co se nejprve seznámit?” Zeptala se. Ušklíbl jsem se. Když pokynula barmanovi o dva drinky, chytil jsem její ruce a uzavřel ve svých horkých dlaních. “Klub není dobré místo pro seznamování se, Delio,” Vyslovil jsem opatrně. Delia zamrkala a poté smířlivě přikývla. “Máš své plány, že, drahý?”
“To jistě mám, srdíčko.”
Delia se zvedla a zamířila ke dveřím. Následoval jsem jí. Jakmile jsme vyšli ze dveří, instinkty mě varovaly. Pochopil jsem, proč chtěla Delia zůstat v klubu. Někdo nás sledoval. Byl jsem varován již předem. Ať to už to byl kdokoliv, musel nás vidět za každou cenu jako zamilovanou dvojku. Delia to zajisté věděla taky. Chopil jsem se situace, stiskl její ruku a ukázal na ulici. “Aquapark nebo park jako první, drahá?” Delia se nejistě usmála. V přetvařování byla dobrá, bál jsem se, že mou lásku myslí vážně. “Aquapark by se hodil v tomto horku více,” Pověděla. Přikývl jsem. “Skočím si pro plavky. Počkej tu na mě, prosím,” Usmála se. Znovu jsem přikývl. Sotva zmizela do klubu, vytáhl jsem ball se Samurottem. Vyhodil jsem ho před sebe. “Toshiro, potřebuji pomoc,” Začal jsem chvátavě. “Randím. Na taxíka nemám. Potřebuji, abys byl můj bílý kůň a já tvůj princ.” Toshiro zprvu zmateně zamrkal, na tváři se mu následně rozlil šibalský výraz. “Super, Lynn! Ať se ti daří! Hlavně na ni nevytahuj tv-”

[115]: “Já vím. Teď už ticho,” Zasmál jsem se. Delia vyšla ze dveří a já se postavil do pozoru. “Můžeme vyrazit?” Slečna přikývla. Odstoupil jsem a ona zmateně pohlédla na Samurotta. “Co říkáš na projížďku? Ve staromódním stylu, samozřejmě.” Delia se mírně pousmála a přikývla. Pomohl jsem jí na Shirův hřbet, přitom začal vnitřně šílet, když jsem se dotkl jejích elegantních boků. Nasedl jsem dozadu. Jednou rukou se chytil Deliiného boku a druhého Shira, abych nepřepadl. Samurott naši společnou váhu snášel dobře. Delia se začala mírně červenat. Dali jsme se do jízdy.
Samurott byl pokémon, který dbal na dopravní pravidla. Jeli jsme na chodníku a on se obratně vyhýbal chodcům. Teprve teď jsem si uvědomil, že Delia voněla po levandulích. Překrásná vůně, doprovázená s něžným vzhledem způsobila to, že jsem se neudržel a byl jsem nucen chytit do ruky pramen jejích vlasů. Delia pootočila hlavou a usmála se. Byla tím jediným parfémem, kterým jsem byl nyní zaujatý, poblázněný jejím osobním kouzlem. Zanedlouho se před námi objevil aquapark. Vyskočil jsem ze Samurotta jako první a podal dámě pomocnou ruku. Delia můj pařát přijala a vysadil jsem ji zpět na zem.
“Dík, kámo. Máš to u mě,” Zašeptal jsem směrem k mému parťákovi. Shiro se zazubil. “Držím palce.” Odvolal jsem ho do ballu. Znovu jsem ucítil ten pohled. Sledovali nás. Divil jsem se, jak nás dokázali tak nenápadně sledovat i přes naši jízdu. Pochopil jsem, že nemám dočinění s nikým obyčejným. Nebyl to obyčejný sledovatel, Deliin zájemce nebyl člověk, který by neměl své předem napsané plány. Inu, to ani já.
“Děje se něco?” Deliin hlas mě vytrhl z přemýšlení jako volání andělů. Daroval jsem jí jeden ze svých nejvzácnějších úsměvů a zakroutil hlavou. “Nic, co by ohrožovalo náš překrásný den, drahá,” Odpověděl jsem a vešel dovnitř do aquaparku.

Po zaplacení poplatku, který jsem uhradil já celý, jako správný gentleman, jsme byli nuceni se rozdělit. Snažil jsem se tvářit co nejzlomeněji, v roli to znamenalo, že to bude mých nejkrutějších pár minut celého bytí. Zároveň jsem nezapomínal, že chvilka, kdy by Delia musela být sama, by pro ni mohlo znamenat možné nebezpečí. Počkal jsem, než nevstoupila do šaten. Tam jsem již výhled neměl. Nejistě jsem proběhl do šaten a převlékl se do pánských plavek. Děkoval jsem tomu, kdo mě stvořil za to, že mi nadělil na vínku trochu atraktivní vzhled. Ve sprše jsem na sebe svalil proud vody, nezapomněl jsem předtím ani na vyřízení vlasů, abych nevypadal jako člověk s mokrým toaletním papírem na hlavě. Vyšel jsem k bazénům, zrovna v momentě, kdy z dívčích sprch vyšla má slečna.
Vyrazilo mi to dech. Delia trochu směle přistoupila. Nehleděla mi do očí. Pozoroval jsem jí s hravým úsměvem na rtech. Cítil jsem menší nával pobavení. Bez ohledu na to, zda nás někdo sledoval, popadl jsem její bradu a otočil její tvář ke mně. Uviděl jsem červený nádech na její tváři. Měl jsem nucení pokračovat ještě naléhavěji. “Nemusíš odvracet pohled, Delio,” Zašeptal jsem. Naše obličeje byly od sebe vzdálené necelých deset centimetrů. Viděl jsem v jejích očích sebe, svůj výraz, též pocity, které nemohla pochopit. Jistá prosba, abych ji pustil a přesto pokračoval. Soustředil jsem se pouze na její rty, dokonale tvarované a potlačil mužské naléhání, abych je okusil. Prstem jsem přejel po jejich perfektní, něžné linii. Jejich barva se dala přirovnat k nejhezčí růži v zahradě, která mnou byla hýčkaná a ochraňovaná. Ucítil jsem nátlak na prsou. Její drobné ruce mě donutily ukončit citové trápení. Odtáhl jsem se. S předstíranou stydlivostí jsem zajel rukou do vlasů. “Omlouvám se. Měla jsi něco na obličeji, chtěl jsem se ujistit, že to není něco, co by ohrozilo tvou neskonalou krásu, sličná,” Promluvil jsem. Delia odvrátila pohled. “V-vážně? Oh, jsem ráda, že tam nic nebylo,” Vykoktala. Neměl jsem potřebu to dále prodlužovat. Jemně jsem položil svou ruku na její okouzlující linii zad. Stála na místě se sklopeným pohledem dále. Ukázal jsem na nanuky. “Mimochodem, máš ráda jahody? Rád bych ti nabídl něco studeného. Je tu trochu horko, není?” Zasmál jsem se. Delia němě přikývla. “Skvěle. Jahodový bude v pořádku?” Má drahá znovu pokývala. Přistoupili jsme blíže, koupil jsem nanuk a nabídl jí.
Situace se trochu zvolnila. Deliin obličej získal zpět svou obyčejnou živoucí barvu. Díval jsem se, co všechno tu mají. Fitness plavání? Ne, to není romantické. Sauna a horké prameny? Stejně se rozdělují do mužské a ženské sekce. Luskl jsem prsty. “Drahá, pojďme vyzkoušet divokou řeku,” Navrhl jsem. Delia ostražitě pohlédla před sebe a pak se na mě natiskla. Byl jsem nucen ji chytit kolem pasu. Její obličej se nebezpečně přiblížil k tomu mému. Mohl jsem cítit její dech, její horkou kůži, pomalu jsem slyšel i tlukot jejího rozběsněného srdce. “D-drahá?”
“Za námi. Sledují nás.” Vyslovila šeptem. Chvilku mi trvalo, než jsem plně pochopil obsah jejích slov. Natočil jsem hlavu, bohužel jsem nikoho neviděl. Přesto jsem kývl a usmál se. “Divoká řeka zní dobře, ne, srdíčko?”

Když jsem zjistil, že je kánoi po sedmi, začínal jsem být nevrlý, že naši romantickou jízdu bude někdo rušit. Šťastně jsem si uvědomil, že mohu zapojit své týmové hráče. Petilil nepřicházela v úvahu, ještě by mě začala podezírat a to bylo to poslední, co jsem potřeboval. Zvolil jsem tedy Yoru, Spewpu a Sneasel. Delii to nevadilo, sama povolala i svého parťáka, metrového Swellow, který zabral rovnou dvě místa. Průvodce tvořil další místo. Swellow zabral jedno celé dvojsedadlo, Swablu začal otravovat průvodce a Spewpa se Sneasel seděli nehybně, proto, že Spewpa si šetřil energii a Sneasel stále nevěděla, o co tu jde. Znamenalo to, že jsme se Deliou byli vedle sebe. Heh, co jste od zamilovaného páru čekali. “Tady by nás neměli sledovat,” Pověděl jsem šeptem. Delia se o mě opřela, když se kanoi dala do pohybu. Vypadalo to na nudnou jízdu, do toho momentu, než jsem nespatřil na jednom břehu Deerlinga. “Podívej, drahá. Deerling,” Ukázal jsem. Delia se usmála a ukázala na druhou stranu. “Tady je Kricketune, drahý.” Ukazovali jsme pokémony. Po chvilce mě omrzelo sledování obyčejných pokémonů a začal se zajímat o něco jedinečnějšího. Delii. Ta ještě chvilku ukazovala na divoké obyvatele, jakmile ovšem zaregistrovala můj pohled, podívala se na mě. “Mám zase něco na tváři?” Zeptala se s úsměvem.
Opřel jsem bradu o ruku a zakroutil hlavou. “Ne. Pouze mě omráčila tvá krása.” Delii se zaleskly oči. “Neříkej to jen proto, že to hrát musíš. Nikdo nás nesleduje.”
“To ovšem neznamená, že nemohu mluvit pravdu. Nepotřebuji být tvůj skutečný ani hraný přítel, abych mohl říct, že jsi neobyčejně nádherná.” Nebyla to pouhá lichotka. Byla to procítěná slova, která mluvila z mého nejhlubšího nitra. Přirozená nezbytnost muže vyslovit poctu k ženě. Delia to udělala zase. Podívala se jinam. “Neodvracej se ode mne, hvězdičko. Sviť mi na cestu dále, neboť ztratil jsem se v tvé neskonalé dokonalosti,” Pronesl jsem.
“Zdá se mi, že jsi vášnivý poetik?”
“Ne, tak jako mě se nezdá, že by tě má slova nezasáhla, poupátko.” Delia se otočila zpět a zazubila se. “Nehraj si se mnou, drahý. Nech si tvou poezii na nějaké vhodnější místo.”
“Nepovídej mi, drahá, že potřebuješ pozorovatele, který by byl svědkem naší lásky,” Promluvil jsem. Pozdě jsem si uvědomil, že nás celou dobu slyšeli i viděli naši pokémoni. Delia se před svým Swellow nestyděla, naopak já trochu ano. Právě jsem málem zničil Swabluovu nevinnost! Pochyboval jsem o tom, že by Spewpa vyvinul až takovou námahu, aby nás poslouchal nebo že by Sneasel naše slova pochopila, ovšem byl jsem si jistý, že Swablu dával jako vždy bedlivý pozor. Ač nerad, přestal jsem s koketováním.
Loď po pár minutách zastavila. Vystoupil jsem z kánoie jako první, pomohl slečně ven a pokynul svým pokémonům, že si mohou dělat v aquaparku co chtějí, pokud přitom nepřijdou k úrazu. Abych se o tom ujistil, nechal jsem Samurotta, aby je hlídal. Oznámil jsem přibližný čas odchodu a oni souhlasili, rozprchli se pak do všech koutů aquaparku, až jsem Samurotta začal litovat, že je jen jeden. Delia svého Swellow odvolala do ballu. “Co vyzkoušíme jako další?” Usmál jsem se. Delia se zamyslela. Nechal jsem jí volný výběr, jelikož jsem první vybíral já, měl bych dát ženě přednost. Na okamžik se v jejích očích objevil záblesk. Ukázala na tobogán. “Pojďme to sjet!” Tak odhodlaný tón jsem nemohl nevnímat. Vylezli jsme nahoru a počkali, než pár lidí před námi odjede. “Jedeš vzadu?” Zeptala se. Poklonil jsem se. “Jak si přeješ, srdíčko.” Delia se pobaveně usmála a sotva na nás přišla řada, už se soukala na start. Zjistili jsme, že kdybych se tam ještě nacpal já, Delia by byla nucena kvůli prostoru odjet jako první. Na tváři se mi objevil šibalský úsměv. “Nelekni se, drahá,” Oznámil jsem, než jsem ji nezvedl za boky. Posadil jsem ji do klína. Nevěděl jsem, co to dělám. Rozsvítila se zelená dřív, než mohla Delia odporovat a nás pohltila trubice. Deliin dívčí křik se ozval tobogánem a pevně se mě chytila. Voda tryskala rychle. Něčeho jsem si všiml a to mě donutilo držet si tělesnou teplotu na normální úrovni. “Z-zlato?”
“A-ano, drahý?”
“Chci… chci ti říct, že jsem tě vždy miloval kvůli tvé úžasné povaze, temperamentu a ženské něžnosti, nikoliv kvůli tvému tělu, víš…”
“Proč to vytahuješ teď?”
Nejistě jsem ukázal na její hrudník. Jakmile to Delia spatřila, začala se červenat. Zakryla si rukama obličej. “N-nedívej se!” Vyjekla kvapně. Odvrátil jsem pohled a začal uvažovat, že je tobogán zevnitř pěkný, nemohl jsem ovšem z hlavy dostat tak neobyčejný pohled. Totiž… párala se její vrchní část plavek. Ne, nic jsem neviděl, samozřejmě! Stačil jsem varovat předtím, než by kdokoliv stihl něco zahlédnout.
Tobogán nás vyvrhl do vody. Okamžitě jsem pelášil pro osušku, abych do ní mohl svou krásku zabalit. Nemohl jsem ji nechat odhalenou. Delia usoudila, že s poničenýma plavkama skončila i naše návštěva aquaparku. Souhlasil jsem, brzy jsme to místo opustili. Naneštěstí nás ‘oni’ sledovali…

[116]: “Není už čas na oběd?” Zeptala se Delia. Byla si jistější, když na sobě již měla své šaty. Pokynul jsem. “Mohl bych být té opovážlivosti a pozvat tě?” Usmál jsem se. Delia se mnou spletla prsty. “Jistě, že můžeš, rohatý.” Vyrovnal jsem se s tím, že ona byla osoba, která si zasloužila mě tak nazvat. Přešli jsme do Anteiku, čajovny a kavárny, kde náhodou dělali i pizzu. Dnes už bylo sladkostí dost, čas na italskou specialitu.
“Jakou by sis přála, ptáčku?” Zvedl jsem menu a začal si ho prohlížet. Jelikož bylo jediné na stole, Delia se přisunula blíže. Z doteku jejího ramene, které zavadilo o mé tělo, mi po páteři projel chlad a do těla vstoupilo teplo. Čerstvě po koupeli, bylo její aroma tak výrazné, že ve mě vyvolalo matoucí pocity. Deliin charakter to podtrhlo výrazně a jasněji než předtím. “Šunková nezní špatně, co myslíš?” Matně jsem si uvědomoval, že jsem přikyvoval. Delia objednala, zatímco já si urovnával své pocity. Než jsem něco stihl, přede mnou přistála pizza. “Priyatnogo appetita.” Žasl jsem. “To je jazyk, kterým mluvíte vy v Crow?” Nestihl jsem pochopit, jak hrubě to znělo. “My v Crow jsme také lidé, drahý,” Zasmála se. Byl jsem pro jednou rád, že má smysl pro povznesení se nad situací. “Omlouvám se, to bylo hrubé. Přijmi mou upřímnou omluvu,” Uložil jsem poklonu. Delia na mě upřela své oči. Viděl jsem v nich, že mi to nevyčítá. “Je to ruština. Ano, mluvíme tak.” Odpověděla. Vzal jsem si pizzu do ruky. “Jak to bylo? Priivatno apetit?” Delia zacukaly koutky. “Priyatnogo appetita.”
“Privatnoho apetit.”
“Priyatnogo appetita…”
“Hm, priyatnogo… appetita?” Delia souhlasně přikývla. “Ano. Priyatnogo appetita.” Spolkl jsem sousto pizzy. “Teď já. Vestra frui prandium.” Delia na mě vrhla pohled. “Italština?” Zakroutil jsem hlavou a odložil kousek italské delikatesy. “Latina. Není známá.”
“Také složitá.” Pobaveně jsem přikývl. “Nechtěl jsem se předv-”
“Vestra frui prandium,” Vyslovila dokonale, s přízvukem a perfektním podtónem. Vykulil jsem oči a pak se od srdce zasmál. Delia chvíli mému smíchu nechápala. “Omlouvám se, nebylo to mířené na tebe. Nepochyboval jsem o tom, že bys to zvládla,” Mrkl jsem na ni. Delia vyplázla jazyk.
“Teď vyslov: Te amo, Lynn.” Požádal jsem s doufáním. Zorničky se mi roztáhly očekáváním. Delia spolkla sousto a vyslovila ta slova. Ty tři vteřiny byly na moment nejkrásnějšími mého života. Pomalu, něžně, procítěně… perfektní. Sledoval jsem její pohybující se rty. Nechal jsem je odeznít v duši jako božskou melodii. Přivřel jsem oči. Její nádherný hlas způsobil, že se mi ta slova vryla hluboko do těla. Pocítil jsem chvění vlastních svalů, nával tepla do oblasti obličeje. Podařil se mi vřelý nevinný úsměv.
“Co to znamená, Lynn?”
“To je… tajemství.”
Možná bylo dobře, že jsem se vžil do role tak moc. Cítil jsem to, co nikdy předtím. Na druhou stranu, mělo to opačný efekt. Přestože nehrozilo, že by naše divadlo bylo vyzrazené, málem jsem si nevšiml, že nás sledují. Informoval Deliu jsem o tom nemusel, byl jsem si jist, že to měla celou dobu pod vědomím. Plácl jsem se do čela, že jsem se stal tak neopatrný.

“Co podnikneme teď, drahá?” Delia mě chytila za ruku. “To, co normálně dělají přítelkyně. Tahají své přítele po nákupech,” Zazubila se. Než jsem stihl něco dodat, už jsme byli v obchodní čtvrti. Držel jsem Deliu pevně za ruku. Odposlechl jsem od starších a pokaždé se mimo jiné válel na zemi smíchy, když řekli, že své manželky museli držet za ruce, aby jim někde neodpluli do obchodu nečekaně. Teď, když na to dnes vzpomínám, zářila ta slova genialitou. Delia a já jsme nejdříve navštívili obchod s pokébally. Sám jsem nehodlal nic kupovat. Svých zásob jsem měl dost, nechtěl jsem si ztěžovat batoh. Delia si prohlížela lure bally a pak opustila obchod bez výběru. Následoval jsem ji. Minuli jsme pár nedůležitých obchodů, včetně šperkaře, kde jsem neměl v podstatě co pohledávat. Vpluli jsme do hračkářství. Člověka, které nazývali Lenny, jsem odbyl zkušeným mávnutím ruky, nijak hrubě, spíše jsem mu dával najevo, že se zatím jen rozhlížíme. Nemohl jsem ignorovat speciální nabídky. “Chtěla bys nějakého, drahá?” Zeptal jsem se a jemně se na ni natiskl. Delia zakroutila hlavou, ovšem nemohl jsem si nevšimnout, že věnovala pozornost specificky jednomu druhu hraček. Přesto, že odmítla, neudržel jsem se. “Poprosím jednu Skitty a Glameow,” Požádal jsem. Psyducka jsem přijal taky, pro sebe. Veselejší výraz strýčka Lennyho jsem pravděpodobně už nikdy neměl šanci spatřit. Podal jsem Skitty a Glameow Delii. “Dárek ode mne, srdíčko. Nemusíš se držet zpět, ač to nevypadá, peníze pro mne nic neznamenají. Štěstí si za ně koupit nelze.” Delii se zaleskly oči a přivinula plyšáky k sobě. Aish, ten pohled byl… já nevím. Zkrátka jsem byl rád, nic víc, nic míň. Zastavili jsme se na tržišti, ovšem po zvážení, že nic z věcí není důležité přesunuli jsme se do cukrárny.
“Mohu něco nabídnout?” Optal jsem se. Delia tentokrát zvedla ruku. “Jsem z Crow, peněz mám přebytek. Teď já koupím něco tobě, ano?”
“Je to snad splácení dluhů?”
“Ne. Vracím štěstí, měním je z peněz.” Mé srdce vynechalo jedno bouchnutí. Následně zrychlilo, krev pumpovala moc rychle. Němě jsem sledoval Delii, jak objednává sladkosti. Studené vody, koláč s grepa berry a pár čokoládových laskomin. “Děkuji,” Poděkovala maidce. “Lynn, budeme to jíst tady?” Její hlas mě probudil. Hleděl jsem na ni, jako kdyby byla jediným bodem celého světa. “Nevyjdeme si někam do přírody? Do parku, například? Celý den doteď jsme strávili chozením po městě. Rád bych nechal i přírodu okusit tvou spanilou krásu,” Polichotil jsem. Delia si ovšem na má slova již zvykla. Nedočkal jsem se žádného šokujícího výrazu. Zacukaly mi koutky. Zdá se, že je na čase vytáhnout něco více ze srdce.

Park byl krásný. Vešli jsme do něj a usedli na lavičce před fontánou. Delia rozbalila balíček od maidky a nabídla mi jídlo. Ze všeho mě nejvíce lákala voda. Natáhl jsem se po plastové láhvi a otevřel ji, vypil celý její obsah je jeden nádech. Delia si mezitím užívala svého čokoládového donutu. Flašku, nyní prázdnou, jsem odložil na stranu a rozhlédl se po nějaké další dobrotě. Něco mě zarazilo. Pohlédl jsem Delii do obličeje. Ta si všimla mého pohledu a ušklíbla jsem. “Mám zase něco na tváři?” Natáhl jsem se a jemně otřel čokoládu z jejího nosu. “Ups, promiň. Nemusel jsi.” Přesto, že se na její tváři již neobjevila žádná čokoládová skvrna, má ruka na jejích tvářích zůstala. Sledovali nás. Měl jsem jich pomalu plné zuby. Nemohl jsem se kvůli nim odhodlat k činům. Stále jsem se musel soustředit na to, abych byl Deliin přítel. Chtěl jsem být sám sebou, vykřičet do celého světa své pravé pocity, které jsem ukrýval celý tento den. “Lynn…” zašeptala Delia. Můj dech se zatajil. “Mohl bys…” Můj obličej se přiblížil. Znovu jsem ucítil její zpomalený dech. Viděl detailní rysy její tváře. Delia mi pohlédla do hlubokých očí. Co v nich viděla? Sebe? Sedlo by, měl jsem oči jen pro ni. “Já…” V tom momentu má ruka klesla. Opřel jsem hlavu o její rameno. Zavřel jsem oči. “Ááá,” Vyslovil jsem a čekal, co se stane. Delia překvapeně zamrkala. Pak se rozesmála. “Přestaň blbnout, Lynne,” Promluvila, sotva držela svůj smích na nehlučném stupni. Připojil jsem se. “Promiň, nemyslel jsem to vážně. Umím se nakrmit sám, dík,” Sdělil jsem a sebral kus grepa koláče. Byl sladký, výtečný.
Možná se mi to jen zdálo, ale schyloval se večer. Sledovatelé byli vytrvalí. Kam jsme se pohnuli, cítil jsem jejich přímý pohled na těle. Z toho jsem vyčetl, že Delia je pro ně cenná. Nehodlal jsem se jí vzdát. “Koukneme se na louku?” Navrhl jsem. Voda byla pryč, jídlo také. Delia se zavrtěla a mě to donutilo zvednout hlavu. “Nejdřív bych chtěl něco zkusit,” pověděl jsem. Shodil jsem ze sebe kožený kabát, sundal si vysoké boty, vyhrnul si nohavice. Ty se jen tak nenechaly, ale přeci jen se mi povedlo je vytáhnout téměř ke kolenům. Vypadal jsem směšně. Vlezl jsem fontány. “Studená,” Zabrblal jsem. Delia mě zvědavě sledovala. “Nepřipojíš se? S kým budu hrát vodní bitvu?” Delia nejdříve vypadala, že jí to přišlo jaksi podřadné. Poté se jí na tváři ovšem rozlil úsměv. Vyhrnula si rukávy a začala se sundaváním nezbytností. “Koukej, jak tě porazím, Lynne.”
“To se ještě uvidí, ptáčku.”
Skočila za mnou do vody a začala mě kropit kapkami vody. Zmokl jsem, nemohl jsem čekat nic jiného. “Chytej tohle!” Smála se. Schytal jsem další sprchu. Vracel jsem jí to s nějakou určitou vervou, především jsem se bavil. Nehodlal jsem vyhrávat. Pokud to znamenalo, že prohra bude pro mě znamenat Deliino štěstí, klidně bych přijal. Měl jsem zmáčené celé oblečení, vyhrnutí nohavic nepomohlo. Jediné štěstí, že jsem měl rychle schnoucí oblečení. Delia nevypadala, že by jí vadilo, že měla šaty promočené. “Já tě dosta-” Uklouzl jsem a spadl do vody celý. Dvě malicherné vteřiny jsem byl pod vodou, prudce se pak dostal zpět na nohy. Delia si mě měřila starostlivým pohledem. “Wow, tohle byla síla. Ve vodě je úplně jiný svět,” Zasmál jsem se. Pochopila, že jsem v pořádku a začala se taktéž smát.
Pohlédl jsem na nebe. Modrá se měnila v oranžovou. Blížil se konec představení. Vlastně… to, co jsem teď, jsem já. Nebyl jsem nikdy v roli. Nebyl jsem nikdy herec. Nedokázal jsem předstírat lásku k někomu. Pohlédl jsem na Delii. Bodlo mě v hrudi, když jsem si uvědomil realitu, že to celé mohla považovat za pouhou hru. Že jsem pro ni nikdy nebyl víc, než jen druhá hlavní postava příběhu. Nemohl jsem to vydržet. Nechtěl jsem skončit zlomený, zničený, potrhaný na cáry, které kdysi bývaly princem představení. Musela to být ona… ne moje postava! Chtěl jsem, aby to byla Delia!

[117]: Skočil jsem k ní a pevně objal v náruči. Bylo mi jedno, že by se mě mohla pokusit odstrčit. Potřeboval jsem důkaz, že to byla ona, ne plastová postava přeplněná falešnými pocity. Byla studená, způsobila to snad voda? “Milovat tebe je žití mého cíl, spanilá Delio…” Můj hlas byl hlubší než kdy jindy. Nadějně jsem doufal, že to nebude tím, že jsem nastydl. “Dovol mi zachovat tě jako poklad mých vzpomínek…” Ucítil jsem zacukání v náruči a přivinul si ji k tělu ještě blíže. Zarazil jsem se v přednesu a změnil slovo ve verších. “A kouzelný květ, lásky mé záruku a znamení…” Odtáhl jsem se a pohlédl jí do očí. Ano, viděl jsem slzy. Proč? Proč?! Nechápal jsem. Bylo to celé představení? Nebylo snad? Poprvé v životě jsem nevěděl, co cítím. Nevěděl jsem, nač myslím, o co se pokouším. Usmál jsem se. “Krůpějemi vody jako slzami postříbřený…” Nemohl jsem od Delie nic čekat. Neočekával jsem. Potřeboval jsem to ze sebe dostat. Posvátné verše, stvořené jen a pouze pro ni. Zamrkal jsem ve snaze zahnat mžitky před očima a odtáhl se. Vystoupil jsem z vody a mířil k věcem.
“Není ti zima, ptáčku?” Usmál jsem se.
“Lynne…”
“Suším se rychle. Dám ti svůj kabát, dobře tě zahř-”
“Lynne!” Pohlédl jsem na ni. Stála mokrá pod fontánou. Přistoupil jsem k ní. Přiklekl na jedno koleno a popadl její ruku. Políbil jsem ji na hřbet ruky. “Proč?” Zněla její jediná slova. Proč co? Proč jsem to musel být zrovna já? Proč dala takový úkol? Proč jsem nedokázal udržet roli? Pousmál jsem se. Za mými zády se ozvalo šustnutí. Je na čase zakončit divadlo vrcholnými slovy. Má číše trpělivosti se přeplnila. Ať už je pozoroval kdokoliv, svými činy jsem mu chtěl ukázat, že si hodlám Delii přivlastnit přes cokoliv, co mi nastraží.
“Okouzlila jsi mě od úplného začátku. Zamiloval jsem se do tvého nádherného těla, do tvých ladných pohybů, do tvých tělesných reakcí. Zamiloval jsem se do tvé dokonalosti, do tvé perfektní linii rtů. Do tvých rozhodnutí, do tvé čistoty, pravdy a nevinnosti. Do tvé přímočarosti, do tvé důvěry ke mně, i když jsem byl pouhý cizinec, co ti přinesl snídani do lože. Našel jsem zalíbení ve tvých odpovědích, na které jsem nemohl nikdy jinak, než jen poslušně pokývat hlavou. Ve tvé vůni, přesto, že jsem nikdy neměl levandule v lásce, do tvých pramenů vlasů, do každého rysu tvého obličeje, když jsem je měl šanci spatřit. Zamiloval jsem se do latiny, kterou jsi vypouštěla z úst jako boží verše. Zamiloval jsem se do svého jména, které jsi pronášela pokaždé tak procítěně, že jsem se začínal bát, že již nepatří mě. Do svého odrazu ve tvých očích, které mi vždy ukázaly, co smím a co nesmím, ač jsi nikdy nedala jasné znamení...” Delia stála bez pohybů, bez jakéhokoliv vzdoru ani projevu náklonnosti. Svolovala mi pokračovat? To jsem netušil. Bál jsem se, že jen volám do tmy, že jsem i přes všechna pronesená slova němý. “A nakonec jsem se zamiloval do veršů, které způsobily, že jsem si to vše uvědomil naráz...”
Na chvíli jsem si odmlčel, koukal do vody na její nohy, než jsem byl schopen vzhlédnout a podívat se jí do tváře. Její oči se leskly tou nádhernou barvou, která byla krásnější než nebe. Čekal jsem na její slova, na nějakou reakci. Stačilo by mi cokoliv. Facka, se kterou bych se smířil, že je po všem. Odmítnutí, které by mi napovědělo, že jsem nikdy nebyl ten, který by se měl o něco snažit. Nebo snad přijetí, na znamení, že mé verše nebyly příliš staromódní? Úsměv, který by mi zašeptal do duše, že mé snažení může pokračovat? Cokoliv…
“Jakou odměnu by sis za své služby žádal, Lynne?” Zeptala se. Její najednou chladný tón mě překvapil. “Nic více, než býti ti nadále u boku, drahá Delie.” Pravil jsem. Pravá ruka mafiánky, Delia, vyšla z fontány ven. “Vstaň. Muž by neměl klečet na zemi tak dlouho. Vrátíme se, již je pozdě. Odměna tě čeká tam.” Vše probíhalo příliš rychle. Nemohl jsem si uvědomit, kdy na mě přistál můj kožený kabát, který mi vrátila. Nestihl jsem zareagovat, když odcházela. Stál jsem, beze slova, koukajíc na stromy a opuštěnou lavičku.

Po odeznění pocitů jsem zatnul ruce v pěst. Milost mi došla. Vše jsem ji vypustil na sebe. Uslyšel jsem šustnutí. Snad znamení, že někdo míří k nyní nechráněné Delii? Stačily mi tři minuty, než jsem se zase hodil zpět do svého každodenního vzhledu, dokonale suchý. Skočil jsem na lavičku, odrazil se od ní a přistál v keři. Nemusel jsem se dívat, zda za ním někdo byl. Chytil jsem toho člověka pod krkem a přirazil ke stromu, až kmen zapraskal. Muž okamžitě zareagoval, pokusil se vykroutit z mého sevření. Nedařilo se. Adrenalinu jsem měl v těle příliš mnoho. “Je to všechno tvá vina!” Zavrčel jsem a zesílil stisk. “Byl jsi odmítnutý? Jako já?” Zachraptěl. Srdce se mi rozbušilo jako o závod. Byl jsem odmítnutý? Zavržený, jako již mnohokrát?
‘Odměna tě čeká tam’. Co jsem si vlastně přál? Moje mysl mě volala, ať přestanu. “Nebuď tak bláhový,” zavrčel jsem a pustil ho. Muž začal okamžitě kašlat, padl koleny k zemi a přikrčil se do klubíčka. Zvuk, který vydával, nebyl dvakrát příjemný na poslouchání. “Nepřirovnávej mě k sobě, pošetilý člověku. Nejsem tak nízko. Nejsem tak oplzlý, abych musel špehovat toho, kdo mě odmítl.” Byl jsem příliš bláhový. Celou dobu jsem měl řešení před obličejem. ‘Muž by neměl klečet na zemi tak dlouho’... “Zvedni se. Neříkám ti, aby ses přestal snažit.” Přál jsem si něco, co bylo příliš absurdní na Deliino chápání. “Sleduj a obdivuj její neskonalou krásu, její dokonalou duši a čistotu. Věz ale, že pokud ji ohrozíš, ať ji čímkoliv poskvrníš, jakkoliv narušíš její harmonii a vyváženost, budu tu pro tebe, abych tě kdykoliv zabil.” Takto zněla má slova. Nechal jsem ho na zemi, napospas vlastním myšlenkám jeho selhání.
Opustil jsem park. Za mnou se již objevovala tma, noc. Spěchal jsem do Crow. Odměna na mě čekala, bezpochyby. Vtrhl jsem dovnitř, jakmile mi barman potvrdil, že se již vrátila, bez uvažování vyběhl schody. Její dveře byly otevřené. Neváhal jsem, vešel jsem do jejího pokoje. Zahřálo mě, že usnula s mými dary. Poklekl jsem a položil hlavu na postel. Byl jsem unavený. Neudržel jsem oči dlouho otevřené. Usnul jsem po jejím boku, přesně, jak jsem si žádal…
Můj úkol byl dokončen. Sám jsem nevěděl, zda jsem to jen nehrál. Moje pocity byly tak spletené dohromady, že jsem nedokázal rozpoznat realitu od pouhého představení. Nevěděl jsem, zda to sama Delia brala vážně. Možná jsme se oba jen bavili, já tou představou, že jsem schopen vymyslet tak klišé verše a Delia tím, že by někdo na světě stále byl, kdo by mohl něco takového vytvářet. Nikdy jsem v nic nedoufal, nehledal útěchu v žádném svém činu. Já byl svá postava. Zda jsem to myslel vážně, musí posoudit Delia sama. To ona je princezna příběhu. Nikdy jsem totiž nemohl na její odpovědi reagovat nijak jinak, než poslušným pokrýváním hlavy...
~”Až válka stran přinese konec světa, bohyně sestoupí z nebes. Křídla světla i temnoty se roztáhnou a dovedou nás do místa blaženosti k jejímu věčnému daru. Te amo quoque, Delia.”...

Druhý den mi noc pomohla uvědomit si pár věcí. Třeba to, že jsem s nejvyšší pravděpodobností včerejší den trochu přehnal, moc jsem se vžil do role… a že bych měl přestat s poezií. Zamrkal jsem, když jsem ucítil otření se o tvář. “Yo, neko,” Zasmál jsem se a pohladil Espeona. Při onom pohybu jsem ze sebe shodil deku. Delia už byla asi vzhůru. “Dobré ráno, Lynne,” Uslyšel jsem. Mírně se pootočil hlavu a postavil se na nohy. Protáhl se. “Bré. Jaký jsem včera byl?” Delia si mě změřila pohledem a usmála se. “Nebylo to špatné. Měl by ses dát na herce.” Přikývl jsem a zazubil se, přitom nepřestávám hladit Espeon. “Heh, já vím. Nefalšoval jsem to, ale je pro mě přirozené si hrát.” Delia se ušklíbla. “Takže? Když již nejsi tížen úkolem, nemusíš nic hrát ani se přetvařovat, jakou odměnu bys chtěl?”
“Jakou mi jen dáte, slečno.”

[112]: PART 1/2

Na své misi za bohatstvím jsem opět zabloudil do Crow Clubu. Po posledním, nudném úkolu, který jsem plnil pro policii, jsem potřeboval nějakou akci a nenapadlo mě lepší místo, kam zajít, než onen klub. Přešel jsem rovnou k nástěnce a pustil se do vybírání úkolů. "Oh, copak? Swellow se ztratil?" podivil jsem se. Strhl jsem lísteček s úkolem z nástěnky a vydal se k baru.
"Beru tenhle úkol," pleskl jsem s papírkem o pult.
Barman si mě zvědavě prohlédl. "Víš, do čeho jdeš? Jestli byl Swellow unesen, jeho únosce musí být fakt něco..." zamumlal barman. "No, nebudu tě strašit. Tady máš seznam potencionálcích únosců, jestli je ale půjdeš navštívit, dávej si bacha," zazubil se na mě barman a podal mi papír plný jmen a adres.
"To jsou nepřátelé... ehm, mafie?" podivil jsem se. "To znáte všechny jejich adresy? To tam pak můžete zajet a všech se jich... zbavit, ne?"
"Kdepak, tohle jsou většinou jen menší výtržníci," zasmál se barman. "Vlastně dost pochybuji o tom, že by jeden z nich mohl Swellowa unést... Mno, tohle je jediný způsob, jak ti můžeme pomoci, zbytek je na tobě," pokrčil rameny a vrátil se ke své práci.
Prohlédl jsem si seznam a podle mapy v Trenérově průvodci si našel nejbližší z adres. Bylo to jen pár bloků od Crow, rozhodl jsem se tedy, že tam zajdu nejdřív.
Vyšel jsem z Crow Clubu a po pár minutách se dostal do slepé uličky. Ujistil jsem se, že jsem na správné adrese, pak jsem prostě zazvonil na zvonek domu. Nikdo se neozýval, přesunul jsem se tedy k oknu a nahlédl dovnitř. Vypadalo to jako jednopokojový byt. Předpokládal jsem, že kdyby zde byl držen Swellow, válelo by se po zemi spoustu peří, pokemon by křičel a bušil kolem sebe, v místnosti bylo ale naprosté ticho. Označil jsem si tuhle adresu na seznamu a vydal se k dalším domům.
Překvapivě hodně adres vedlo k jednopokojovým bytům, ve kterých nikdo nebyl, takže jsem celý proces jednoduše opakoval pořád dokola. Měl jsem půlku seznamu za sebou a zrovna jsem mířil k dalšímu domu, když jsem zaslechl něco, co znělo jako křik tvora, jehož hlasivky na to nejsou dělané. Ohlédl jsem se za zvukem a spatřil auto, které jelo rychle mým směrem. Uskočil jsem a pozoroval, jak se ztrácí v dálce. Moment, v tom autě by mohl být Swellow! napadlo mě a rozeběhl jsem se za ním.
Auto jelo rychle a i když jsem běžel jak nejlépe jsem dokázal, za chvíli mi zmizelo z dohledu. Celý udýchaný jsem se opřel o zeď nějakého domu a z batohu vytáhl průvodce. Porovnával jsem adresy 'výtržníků' s plánkem mapy a hledal domy, které byly stejným směrem jako místo, kde jsem naposledy viděl auto. Žádná z adres nebyla dost blízko, zato ale bylo poblíž jedno opuštěné skladiště, přímo ideální místo ke schovávání unesených pokemonů. Možná až moc ideální... Ani v tom autě nemusel být Swellow... uvědomil jsem si, ale vzhledem k tomu, že mě momentálně nic lepšího nenapadalo, vydal jsem se tím směrem.
Jaký to šťastný den, pomyslel jsem si, když jsem zahnul do uličky ke skladišti a zahlédl před budovou auto, které jsem předtím viděl projíždět kolem. Nikde nikdo, připlížil jsem se tedy k nejbližšímu oknu a nahlédl dovnitř. Výhled nic moc, protože mi překážela prkna přibitá přes okno, stačilo to ale k tomu, abych zahlédl v protějším koutě skladu pětičlenou skupinku ostře vypadajících týpků, kteří posměšně pozorovali klec. V kleci byl Swellow, bez pochyb právě ten, kterého jsem hledal. S hrdým výrazem ignoroval všechno pokřikování a výsměchy, které na něj muži hulákali.
"Podívejte se na něj, jak zoufale se tváří!" smál se jeden týpek. "Nerozplakej se nám tu!" šklebil se na něj. "To máš za ten prst!" vykřikl jiný muž a kopl do klece, až v ní Swellow poskočil. "Co takhle mu taky jeden prst ukousnout?" řehtal se další muž. Při pohledu na chlápka, co kopl do klece, jsem vyvodil, co byl ten nelidský křik, který jsem předtím slyšel. Muži chyběl jeden prst, pravděpodobně mu ho v autě Swellow uklovl a muž vyjekl bolestí. To ovšem znamená, že i přes drsný vzhled to asi nebude takovej borec, když takhle ječí... napadlo mě. Zpozorněl jsem, protože muži náhle utichli.
"...dlouho...čekat než..." šeptal jeden z mužů jinému, který byl pravděpodobně jejich vůdce. "...na to neskočili?" zaslechl jsem odpověď. "No, ptáčku, budeme tě muset opustit, šéf si pro tebe brzo přijede, tak buď hezky zticha!" zahulákal velitel až podezřele nahlas. Možná je únos Swellow jen past, aby vylákali ven Delii nebo někoho od mafie? problesklo mi hlavou. Musel jsem uznat, že plán je to geniální, až na to, že ho nevědomky vyzradili budoucímu osvoboditeli Swellow.
Ještě chvíli jsem číhal u okna a pozoroval, jak se skupinka vydala ke dveřím. Vyšli ven a nastartovali auto, signál pro mě, abych vtrhl dovnitř a osvobodil Swellow. Zapřel jsem se do prken, která blokovala okno, a bez větší námahy se mi podařilo jich několik odstranit - přece jen, byla už ztrouchnivělá. Zaslechl jsem, jak se auto rozjíždí, vlezl jsem tedy oknem do skladu a rychle přeběhl místnost ke kleci se Swellow.
"Co tady děláš?!" zhrozil ze pták.
"Jdu tě zachránit? Máš s tím problém?" zazubil jsem se na něj.
"Celkem ano," zasyčel pták. "Okamžitě vypadni, nechápeš, že je tohle past?" povzdechl si a kývl hlavou nad sebe. Na stropě byla umístěna kamera a probodávala nás pohledem.
"Mno, když už jsem se dostal do problémů, musím udělat něco, ne?" zasmál jsem se nervózně a začal zápolit s visacím zámkem na dvířkách od klece. Zaslechl jsem, jak se otevřely dveře od skladu a dovnitř napochodovalo několik lidí. "Vy jste ještě neodjeli?" houkl jsem za sebe ve snaze získat si čas tlacháním.
"Ale ale, copak tu děláš, chlapečku?" zasmál se jeden muž a začal se přibližovat zleva. Další kroky jsem zaslechl i zprava a za sebou. Začal jsem zběsile škubat zámkem, ale nedařilo se mi ho odemknout.
"Snad se nás nebojíš?" zasmál se další hlas, který jako by šel od dveří. "Jenom tu s námi chvilku pobudeš, poklábosíš a pak si pro tebe přijedou tvoji kamarádi a odvezou tě..."
Dopálilo mě, že na mě mluví jako na malé dítě. Vytáhl jsem z kapsy kouřový orb a hbitě si ho hodil po nohy, zatímco druhou rukou jsem hledal výbušný orb. "Nenechte ho utéct!" vykřikl hlas od dveří.
"Ale kdopak tady utíká?" zasmál jsem se, když jsem konečně v kapse našel dva výbušné orby. Jeden jsem hodil na zámek, druhý po nejbližším muži. Zámek praskl společně s okolními mřížemi a Swellow nárazem do poškozených dvířek vyletěl z klece. Druhý orb zřejmě nadělal podobné škody na jednom z únosců, protože se po výbuchu ozvalo naříkání. "Můj prst! To už je druhej &?#!@ prst, o kterej jsem kvůli týhle #&@! práci přišel!"
Samozřejmě jsem nečekal, až kouř slehne a chlápci znovu zaútočí. Rozeběhl jsem se střemhlav proti místu, kde jsem tušil okno. Swellow se mihl kolem mě, do něčeho s třesknutím narazil, letěl ale dál. Vyběhl jsem ven ze skladu... počkat, kudy? uvědomil jsem si a zmateně se podíval za sebe. Okno jsem tušil špatně, místo něj tam ale byla velká díra ve zdi. "Sakra Swellow, čím tě to dopují, že takhle prolítáváš zdma?" podivil jsem se.
"Nežvatlej a zdrhej, teď půjdou po tobě, myslí si, že jsi od nás!" okřikl mě Swellow. Přikývl jsem a rozeběhl se uličkou, která snad vedla do rušnější části města, kde bych se mohl schovat. Ještě než jsem zmizel za rohem, ohlédl jsem se přes rameno a spatřil Swellow, který zrovna čelil jednomu gangsterovi s nožem...

[112]: PART 2/2

Po chvilce běhu jsem se bohužel dostal přesně tam, kam jsem nechtěl - do té nejopuštěnější slepé uličky, jakou jsem kdy viděl. Až teď se na mě nahrnul všechen ten adrenalin z toho, co se před chvílí stalo. Svalil jsem se na zem a přemítal, co teď. "Do čeho jsem se to zase namočil? Že já radši nezůstal u prací pro mechanika," povzdechl jsem si.
Naprosté ticho, které v uličce panovalo, bylo najednou přerušeno krátkým skřehotavým zvukem vysoko nade mnou. Pohlédl jsem na nebe a spatřil Swellow, který kroužil nad uličkou. "Hej! Tady!" zavolal jsem šťastně, vyškrábal se na nohy a začal na Swellow mávat, aby si mě všiml. Pták si povzdechl a snesl se ke mně.
"Blbečku, vím o tobě," zašklebil se. "Hledal jsem ty žoldáky, pořád jdou po tobě. Vysvětloval jsem jim, že jsi jen naivní dítě a že o nás nic nevíš, ale očividně jim chybí pár mozkových buněk," povzdechl si Swellow.
"Naivní dítě?!" zhrozil jsem se. "Takhle mě už nikdo dlouho neurazil!" rozhořčil jsem se, když jsem si ale všiml Swellowova vážného výrazu, nechal jsem to být. "Žoldáky, říkáš? Takže je někdo najal?" zajímal jsem se.
"Dost pravděpodobně, ještě jsem je tady ve městě neviděl," prohlásil Swellow.
"Ehm, víš, jak ti to vysvětlit... Nemusíš znát všechny lidi z města..." zasmál jsem se nervózně.
"Oh, věř mi, že kdyby byli odsud, znal bych je," ujistil mě Swellow. "Tobě doporučuju na chvilku se zdejchnout, jestli nechceš skončit jako rukojmí. Ujišťuji tě, že jestli se ti podaří nechat se zajmout, nikdo ti na pomoc nepřijde, maximálně tak pár policajtů neschopnějších než jsi ty" ušklíbl se pokemon. Rozhlédl se kolem a ukázal na zchátralé domy v uličce. "Všechny jsou prázdný, jeden si vyber a zalez do něj," přikázal mi.
Urážku jsem ignoroval, i když to vě mě celkem bublalo. "To mám chodit do tak... proplesnivělých domů?" zhrozil jsem se a pohlédl na Swellow, jako bych očekával, že řekne 'Ne, to byl jsen vtip, tamhle za rohem je luxusní vila naší mafie, šéfka ti jí ráda propůjčí.' Nic takového Swellow samozřejmě neprohlásil, jen si mě změřil chladným pohledem a vyletěl do vzduchu. "Budu hlídkovat, zotav se a připrav na případný zběsilý útěk," zasmál se a zmizel za střechami.
"Blbej pták, furt mě jenom zesměšňuje... Trocha vděku za to, že jsem tě zachránil, by neuškodila!" vrčel jsem a vybíral si dům, co vypadal nejpřijatelněji. "Všechny stejně hnusný," povzdechl jsem si nakonec a namátkou otevřel náhodné dveře. Ehm, vlastně ani neotevřel, prostě jsem chytil kliku, zalomcoval s ní a dveře mi zůstaly v ruce. "Hé? Mám supersílu?" zajímal jsem se a prohlížel si kus ztrouchnivělého prkna, který dřív fungoval jako dveře. "Nope!" polekal jsem se, když na mě ze dřeva vykouklo jakési šestinohé zvířátko. Rychle jsem odhodil trouchnivějící dveře stranou a vstoupil dovnitř.
Byt, do kterého jsem vešel, vypadal jako kdysi útulné místečko, nyní už ale jen jako rozpadající se doupě kdoví jakých strašidelných existencí. Stál jsem v úzké chodbě, na jejímž konci byly rozpadající se schody do pokoje v druhém patře. Po obou stranách byly vchody, podle pantů asi dřív obsahovaly dveře. Jeden vchod vedl do kuchyně, která zapáchala jako combo Club Legion & prastará popelnice se záhadným obsahem, druhý vedl do obýváku. Ani jedena místnost nevypadala zrovna přívětivě, vydal jsem se tedy do druhého patra. Schody pode mnou nebezpečně praskaly, naštěstí ale mojí váhu vydržely. Vystoupal jsem nahoru a otevřel jediné dveře, které zde byli. Přede mnou byl celkem zachovalý dětský pokojíček, oproti celému domu přímo ráj. Odložil jsem si batoh a posadil se pod okno, abych viděl na nebe, ale zároveň na mě nebylo vidět z ulice.
Několik dlouhých desítek minut jsem seděl, pozoroval nebe a přemýšlel, jak že jsem se to do takové situace dostal. Vzpomínal jsem an celou akci a teď už trochu s nadhledem se smál své hlouposti, že jsem se i přes všechny známky, že je Swellowovo zajetí past, nechal napálit. "Oh, pravda, bylo jich pět, ale když jsem se s nimi střetl, byli jen čtyři..." uvědomil jsem si. "Takže jeden odjel autem, aby to znělo, že odjeli všichni..." mumlal jsem si pro sebe. Zaslechl jsem za sebou hlas a prudce se otočil.
"Trpíš samomluvou?" ozval se stín, který vstoupil do pokoje.
"Éh!?" polekal jsem se. "Ruce pryč, koušu!" vypískl jsem a zaujal 'bojový' postoj.
"Klid, blbečku, neřvi tolik," zasmál se hlas a mě došlo, že patří Swellow. Pokemon se vynořil ze stínu a posměšně mě pozoroval. "Vypadá to, že neviděli, kam jsi zmizel, takže tě asi nenajdou," informoval mě. "Pro jistotu ale ještě chvíli počkej tady, neviděl jsem toho maníka s autem."
"Ale ten mě neviděl, ne? Takže se ho nemusím bát..." prohlásil jsem naivně.
"Promiň, ale když se do takovýhle akce pouštíš s odhaleným ksichtem, za chvilku ví jak vypadáš i ten, co tě neviděl," zazubil se pokemon. "A vůbec, proč jsi se do toho pouštěl? Trošku jsem čekal, že pošlou nějakýho profesionála, ne náhodnýho trenéra..."
"No dovol! Nejsem náhodný! Nepamatuješ si mě? Jsem ten superhrdina, co dělal tuhle Delii eskortu!" chvátal jsem se. "Šel jsem do toho... meh, vlastně ani nevím, asi kvůli penězům," pokrčil jsem rameny. Swellow si mě chvilku prohlížel, pak ale zakroutil hlavou na znamení, že si mě nepamatuje.
"Podobný akce děláme v jednom kuse. Sorry, prcku, nemám za potřebí pamatovat si obličej každýho, kdo si k nám zajde vydělat..."
Nejdřív jsem se cítil dotčeně, pak ale můj výraz vystřídal lišácký úsměv. "Takže si nepamatuješ všechny obyvatele města, he?" prohlásil jsem triumfálně. "Vidíš? Vůbec to nemusí být žoldáci, to je jen tvůj předpoklad!"
Swellow se plácl křídlem do čela. "Neřekl jsem, že si pamatuju všechny... Víš co, zapomeň na to. Nechápu, proč tady s tebou tlachám, deláš moc hluku, ještě někoho přilákáme. Seď tady tiše, já jdu dál hlídkovat," zabručel a proletěl vyskleným oknem ven.
Povzdechl jsem si a rozhlížel se po pokoji, jestli bych našel něco, čím bych se zabavil. Nic jsem nenašel, vytáhl jsem tedy z batohu podivnou knížku s nadpisem 'Origin'. Než jsem ale stačil knihu otevřít, zaslechl jsem před domem zastavit auto. Opatrně jsem vyhlédl ven a když jsem spatřil obličej osoby, co z auta vylezla, málem jsem vypískl leknutím. Byl to pátý žoldák, ten který odjel autem. Hledá mě? pomyslel jsem si. Ale jak přišel na to, kde se skrývám...? Znovu jsem vykoukl z okna a pozoroval, co má žoldák v plánu.
Muž vytáhl zpod košile velkou pistoli, ujistil se, že má plný zásobník a pak se vydal k nejbližšímu ze zchátralých domů. Vykopl dveře a na chvíli zmizel uvnitř. Po pár minutách vyšel ven a proces opakoval u dalšího domu, až se dostal k tomu, ve kterém jsem se schovával. Přesunul jsem se potichu ke dveřím a klíčovou dírkou sledoval, jak žoldák prohledává nejdřív kuchyni, pak obývák. Nasucho jsem polk, když se přiblížil ke schodům a začal za hlasitého skřípání stoupat nahoru, skoro jako v nějakém hororu. Swellow nikde, rozhodl jsem se tedy, že uskutečním sebevražedný pokus.
Otevřel jsem dveře od pokoje a zamával na žoldáka. "N-nazdar!" zasmál jsem se  a snažil se tvářit co nejsebevědoměji. "Hledáš někoho?" optal jsem se. Źoldák se na schodech zastavil a prohlédl si mě.
"Čirou náhodou hledám... Myslím, že právě tebe," zašklebil se muž a vyšel dalších pár schodů nahoru. "Pojď se mnou, jeden kamarád se tě potřebuje na pár věcí zeptat..." nabádal mě.
"Hmpf, škoda, že se mi nechce," zazubil jsem se na muže. Vzpomněl jsem si na Swellowova slova a přetáhl si přes hlavu kápi. "Pápá!" zamával jsem žoldákovi a dupl.
Schody se otřásly a začaly vrzat. Muž sebou škubl, když si uvědomil, co se dějě, a rozeběhl se nahoru. Křup křup, ozvalo se, schod pod žoldákem se propadl a vzal sebou jeho nohu, takže tam muž zůstal skoro až komicky uvíznutý. V tu samou chvíli do domu vletěl Swellow. Schválně nadělal dost hluku, aby se žoldák otočil jeho směrem. Pochopil jsem to tak, že teď je moje šance, rozeběhl jsem se tedy a ne moc ladným skokem přeletěl přes žoldákovu hlavu. Dopadl jsem na všechny čtyři, rychle se vyškrábal na nohy a bezmyšlenkovitě vyběhl z domu. "To bylo tak badass!" smál jsem se za Swellowem, který letěl kus přede mnou. "Že jsem při tom vypadal badass?"
"Vypadal jsi, jako by ses při tom skoku po-" začal Swellow.
"Ani to neříkej, kazíš mi iluze!" zabručel jsem. "Kam teď?" houkl jsem na pokemona.
"Zpátky do Crow, když se mnou podržíš tempo, ostatní tě už nedoženou!" zakřičel Swellow a ještě trochu zrychlil.
"O-ostatní? To po... mně furt... jdou?" oddechoval jsem.
"Jasně, celej gang," zasmál se Swellow a něco v jeho tónu mi naznačovalo, že si ze mě dělá legraci. Nechtěl jsem si to ale ověřovat, tak jsem jen následoval ptačího pokemona.
Po pár minutách, které jsem zařadil do svého rekordu v běhu na dlouhou dráhu, jsme dorazili do Crow Clubu. Uřícený jsem se posadil k baru, objednal si skleničku limonády a celou ji do sebe kopl. "Tak co mise, úspěšná?" zasmál se na mě barman, i když podle Swellow, který postával na stoličce vedle, byla odpověď jasná.
"Víc limonády!" přikázal jsem a zlostně pohlédl na Swellow, který se najednou tvářil jako naprostý svatoušek. "Ty sis... ty sis ten gang vymyslel, žejo?!" okřikl jsem ho.
"Ne tak úplně, kdybys tam ještě chvíli trčel, dorazil by ten týpek, co jsi mu odpálil prst," zazubil se pokemon, kývl na barmana a vyletěl po schodech nahoru, neznámo kam.
Vypil jsem další skleničku limonády a prosebně se zadíval na barmana. "Až se budu příště hrnout do podobných akcí, něčím mě, prosím, přetáhněte," zazubil jsem se. "Kolik že mi z tohohle úkolu kápne, kromě cenných zkušeností a limonády zdarma?" optal jsem se a nasatvil ruku v očekávání výplaty.

Po docela velké době jsem opět zabrousila... Možná čerstvě z úkolu, možná ne... Opět do baru Crow. Mávla jsem na DJe, který snad poznával mou tvář a mile se usmála. Prošla jsem kolem pár lidí, kteří se ke mne nějak... nehodlali přibližovat, za což jsem byla ráda a znovu si spokojeně narovnala černý oblek, který byl nejspíš příčinou vyjevených pohledů přítomných, když jsem je požádala o uhnutí, abych mohla projít.
Konečně bar, místo, kam jsem si sedala opravdu ráda. Vyskočila jsem na stoličku a mávla na barmana. Zjevilo se pro mě ale příjemné překvapení. Byl to... Robert! Na tváři se mi objevil spokojený úsměv. I On mne zřejmě poznával.
"Zdravím, Roberte, co Vy tu?" Pozdravila jsem pokorně a trošku kývla hlavou.
"Dobrý večer..." Odkašlal si postarší muž a úsměv mi opětoval. "Přijal jsem pozici barmana... Je příjemné si to zase oživit, ale když se koukám na všechna ta udělátka... Přístroje a ... Co je tohle?" Zvedl do rukou jakousi novější věc, ve které se nejspíš míchalo pití.
"To chápu, ráda pomůžu..." Musela jsem se zasmát a zakrýt si ústa dlaní. Ladně jsem se zvedla z vyvýšené stoličky a zmizela za barmanský pult. Uvázala jsem si zástěru a vztyčila jeden prst.
"Tohle jsou šejkry." Ukázala jsem mu dva jakési kelímky. "Například, když chcete namíchat nějaký drink, nalejete příslušné pití do tohohle, zavřete to tím druhým, přidržíte a prostě.. Promícháte to. Pak tu je taky uzavírací šejkr. U toho to nemusíte držet ale prostě to zavřete. Něco jsem pochytila od minulého barmana, chodívala jsem sem často..." Zasmála jsem se trošku a sledovala jednoho příchozího, který se posadil k pultu. Usměvavě jsem se ho optala, co si přeje a vyslechla si jeho objednávku. Vzala jsem si uzavírají šejkr a nalila do něj příslušné pití podle návodu pod vyvýšeným pultem. Poté jsem kovovou nádobu vyhodila a opět ji chytla. Prostě takové ty klasické věci, co barmani dělají. Nebyla jsem v tom nějak extra dobrá ale abyste okouzlili nějakého muže, stačí málo. Umm, třeba se trošku nahnout a povytáhnout si tričko směrem dolů, ale to byl jiný příběh. Po otevření šejkru jsem elegantně nalila pití do skleničky, kde byl připravený led a mrkla na hosta, který poděkoval a uculil se. Povzdechla jsem si a vítězně se koukla na Roberta snažíc se nevyprsknout smíchy. "Jsem dobrá co? Kdyby mě vyhodili z mafie... Tedy nejdřív vzali a tak... Budu určitě barman!" Zasmála jsem se tiše. "Není to těžké... Zkuste to." Podala jsem mu šejkr a sledovala jeho zkoušku.
A popravdě mu to docela šlo. Nebylo na tom nic těžkého. Po obsloužení asi dalších tří hostů jsem vzala do rukou dalších pár věcí. "Tohle je Jigger, nalévátko, prostě odměrka, ze které nalévání vypadá docela elegantně..." Postavila jsem na pult jednu věc. "Lopatku na led asi znáš..." Dodala jsem a odložila ji zpět k ledu. "Pak tu je.. Strainer, to je prostě sítko. Odděluje to třeba kousky citróny v nápoji..." Pokračovala jsem dál a sáhla pro další věc. "Muddler, drtič, většinou se s ním připravuje Mojito." Dokončila jsem svou přednášku. "Lžičky a takové to další asi znáte..." Zamyšleně jsem se na něj podívala a přenechala mu osahání všech takových věcí.
"Děkuji moc." Usmál se. Jeho výraz tváře vypadal poměrně vděčně, ani nebyl tak otrávený, jak jde vybavení s dobou jako by možná většina starších lidí byla. Nechala jsem ho tedy ať dělá svou práci a pomalu si sundavala zástěru. Když jsem ale očkem koukla,  jak se tam točí kolem dvou hostů, kteří jsou trochu agresivní a neví moc co říct, znovu jsem si ji nandala a došla k němu. Byli to dva cápci, kteří si očividně chtěli akorát vystřelit ze staršího barmana a on na ně jen hleděl a snažil se z nich dostat, co chtějí za pití, což byla jeho práce.
"Pánové pánové..." Povzdechla jsem si a protočila očima s nahnutím k nim. "Copak byste si přáli?" Pokrčila jsem rameny a ruku dala v bok. Frajírci se akorát zasmáli a koukli na sebe.
"Chtěli bychom zjistit, proč tu dělá takovej dědek..." Prohlásil jeden a začal se strašně smát. Přidal se jako ovečka samozřejmě i druhý. Robert ale i přes to vypadal poněkud klidný, já samozřejmě také.
Nahnula jsem se víc k pultu a jednoho z nich prostě přitáhla za triko. Byl od mého obličeje jen pár centimetrů, vypadal docela překvapeně. "Ptala jsem se, chcete něco k pití? Tohle je bar, nevidíš? Chováme se tu slušně k zákazníkům i k obsluze, ale jestli si myslíš, že ti to nikdo neoplatí, ztrať se tomuhle baru z očí." Zamračila jsem se a ostrým tónem na něj promluvila. Potom jsem ho pustila a on se vrátil na stoličku zírajíc střídavě na jeho kámoše, Roberta a mně. Na tváři se mi objevil spokojený milý úsměv.
"Tak, přejete si něco?" Uculila jsem se.
"P-prosím jedno martini..." Zakoktal se. "Taky jedno." Dodal druhý.
"Můj kolega Vás velice rád obslouží." Kývla jsem na Roberta, který se zasmál a přikývl také.
Když se poté vrátil Robert od těch dvou obsloužených cápků, musela jsem se zasmát. "Nikdy jsem to nedělala, ale očividně to zabírá... Sice nemám zas tolik zkušeností, ale s pár lidmi ti můžu poradit... Někteří jsou fakt... Beznadějní..." Znovu jsem se hlasitě zasmála.
1. typ, "Ještě jedno!"
"První typ člověka, popravdě docela... Nejčastější, řekla bych, je člověk, který Vám bude říkat desetkrát, že chce už jenom jednu skleničku whisky. Popravdě jich ve skutečnosti bude asi třicet tři a když mu řeknete, že už mu nenalijete, budete tu mít docela těžko zvládnutelného agresora. Myslím, že by bylo nejlepší takového člověka rovnou poslat do dalšího imaginárního baru někde venku, ani nezjistí, že tam žádný poblíž není, prostě se složí po cestě a ráno nebude vědět. Není dobré proti němu jít moc fyzickou sílou... Opilí většinou ublíží nejvíc, protože se nekontrolují.
2. typ, "ZzzzZZZzZZZz..."
"Tohle bude neutnutá první fáze. Viděla jsem několik lidí, co takhle spali na baru. Možná jsem tu i já několikrát na pár  minutek usnula, ale byla jsem alespoň v normálním stavu. Tihle lidé ostatní akorát odpuzují. Kdo by přece chtěl mít u baru spícího ožralu, který smrdí alkoholem? Nejspíš bych prosila o pomoc ochranky u vchodu. Oni by ho odnesli a nechali před dveřmi..."
3. typ, "Můžu si tu skleničku půjčit a odejít navždy?"
"Jednoduše, loupežík. bude po Vás chtít jen tohohle drahého miláška... Skleničku... Nikdy mu nevěřte!" Zasmála jsem se nahlas.
4. typ, "Tohle pití se mi nelíbí, je zkažené! Má ošklivou barvu.. Takovoui bezbarvou..."
"Aka slečínka, co si nejspíš chce jen postěžovat a vylít si srdíčko. Samozřejmě, že se pití nemusí povést, ale vzhledem k úrovni tohohle baru je to docela irelevantní... Nuže, nezbývá asi nic jiného, než jí dodat kopii od inspekce, že je vše naprosto v pořádku...A vua la?"
5. typ, "Chceš do čuni?!"
"To je agresor. Nejlepší je mu říct már výhružných slov, které by od obyčejného barmana nečekal a popřípadě použít ironii nebo sarkasmus. Oni se ve většině případů uklidní... Chtějí jen vyprovokovat, ale pohrožení je překvapí více, než kdyby dostali pěstí, což by chtěli... Vyprovokování je zajímavá věc, ale tolik prokouknutelná..." Pokrčila jsem rameny a zahleděla se po baru.
6. typ, "Nevím co se svým životem."
"Depresivní člověk, který kouká zarytě do barové desky, je sesunutý na půlku židle a jen pije co mu přijde pod ruku. Takovému člověku je v případě času docela příhodné dát nějakou menší radu, trošku ho zkusit namotivovat. Ne vždycky to jde... To je pravda, ale takovému člověku bych se snažila spíš pomoci a poslat ho, aby se šel motivovat ven, nabral sílu z přírody. Lepší než u baru."
Co jsem tak přemýšlela, už mě moc opravdu dost typických lidí nenapadlo... "Je tu i víc lidí... To poznáte nejspíš s časem..." Usmála jsem se na něj a chytla jeho ruku. "Půjdu si pro nějaký další úkol, potřebuju rozptýlení, akci. Přeji vám hodně úspěchů v pozici barmana, myslím, že se to naučíte brzy." Mile jsem ruku stiskla, potřásla si s ním a zamířila kamsi...

Beru úkol - Někdo zaútočil na Club Crow a dva bodyguardi byli zastřeleni. Říkáte si, že to nemusí být nic neobvyklého, že? Problém je v tom, že všechny důkazy vedou k závěru, že bodyguardy zastřelila Delia. Clara tomu nevěří, avšak všichni z mafie začínají pochybovat o Deliiné důvěře. Očisti Deliino jméno, aby se celá mafiánská hierarchie nezhroutila.

Beru úkol:
ŽENY - Volné
INFORMACE: Lyona má milostné trable. Potřebuje, aby jí někdo vysvětlil, že malé děti prostě randit nemůžou...
DETAILY: neznámé
ODMĚNA: dle odvedení

[126]:

Akorát jsem seděla s Lyonou v cukrárně, když jsem se dozvěděla celý příběh a vlastně i úkol, za který ve finále mám dostat zaplaceno. Takže nešlo o to, že by dívenka byla do někoho zamilovaná. Spíš se jednalo o pravý opak. Někdo se zamiloval do ní a ona netušila, jak s tím naložit. „Lyon, to je to opravdu tak zlé?“ Otázala jsem se, když už jsme obě seděly nad zmrzlinou a ona u sebe měla výborný jahodový koktejl, zatímco já si objednala kávu se spoustou šlehačky a se skořicí navrch.

„Ano, ano… Je úplně jako vyměněný. Daren mě nadhání snad všude.“ Posteskla si dívenka a urputně špulila rtíky v rozhořčení. „Nemůžu poté ani pořádně dělat práci pro Crow. Vždy mě při něčem odchytí a začne brebentit ty jeho sladké nesmysly, ale… já nevím, co mám dělat, nechci mu ublížit, tak se radši vždy rychle na něco vymluvím a zdrhnu.“ Dořekla a já jen zamyšleně uždibla ze své zmrzliny. Ne, že by bylo léto, ale zatím stále nebylo až takové chladno na to, si jeden hřích nedopřát.

„Získáváš čas. Dobrá taktika, ale hádám, že už přestává fungovat.“ Vydechla jsem zamyšleně a dívka jen přikývla. „Takže je na čase vymyslet již definitivní řešení.“ Zamumlala jsem spíše pro sebe, ale dívka na to opět přikývla. „Kdybys za ním jen tak nakráčela a řekla mu, že to necítíš stejně, akorát ho raníš a pravděpodobně ztratíš.“ Pokračovala jsem dál ve svých úvahách, zatímco dívka mlsala a naslouchala. „Na druhou stranu když mu neřekneš o nezájmu, tak ti pokoj nikdy nedá.“ Povídala jsem si a zamyšleně se zadívala na kávu. Sáhla po své vysoké skleničce a začala ujídat onu zmíněnou šlehačku se skořicí, abych se brzy mohla napít příjemně hořké a přesto sladké kávy. „Nejlepší by bylo, kdybys ho odmítla s tím, že mu necháš naději, že se to může časem změnit.“ Pronesla jsem poté, co jsem si mlsně olízla rtíky. Vážně… tuto kávu miluji. „Raní ho to, na druhou stranu dá pokoj a na třetí ho neztratíš, protože bude věřit. Buď časem prohlédne, že jeho čekání je k ničemu, a nebo ty v něm časem najdeš zalíbení a budeš ráda, že ti neutekl za jinou.“ Pronášela jsem vlastní úvahy již s jistotou. Jiné řešení ani nebylo. „NE! To se nikdy nestane!!“ Vyjekla dívenka, div si nepřevrátila koktejl. Jen jsem se rozesmála. „Opatrně, nebo to na sebe vyleješ.“ Chichotala jsem se. „Nikdy neříkej nikdy. Nikdy totiž nemůžeš předem vědět, co se stane v budoucnu.“ Pronesla jsem moudře s důrazně povytaženým obočím. „Nicméně s tímhle svého přítele neztratíš a ani mu neublížíš tolik, jak bys mohla. A jestli chceš bránit slovy, že mu nechceš ublížit vůbec, tak ti rovnou říkám, abys jeho lásku přijala a začala s ním chodit. Pokud jeho city nevyslyšíš, ublížíš mu vždycky, buď více nebo méně!“ Pronesla jsem pevně a sledovala dívku, která se zarazila s otevřenou pusinkou a s lehce rozdurděnýma očima, které se pomalu uklidňovaly. Měla jsem pravdu a dívce to konečně došlo. „Ale jak to mám udělat?“ Zaúpěla místo toho a já se jen pousmála a pohodila hlavou k výloze. Ten klučina se na tebe již delší dobu dívá zpoza těch novin.“ Upozornila jsem jí. „Je to Daren?“ Otázala jsem se a ona jen přikývla, když se jejich pohled střetl. „V tom případě navrhuji, abys za ním šla. Řekni mu pravdu o tom, co k němu nyní cítíš. Jen ještě přidej, že je šance, že v budoucnu se to změní. Že ho máš ráda jako kamaráda a nechceš o něj přijít, že je pro tebe důležitý… poté uvidíš, jak to vezme. Já tu na tebe počkám.“ Pronesla jsem s chlácholivým pohledem a vyslala dívenku na její bojiště. Jak její mise dopadne, to se teprve uvidí…

[126]:

BERU ÚKOL:

INFORMACE: Technický úkol pro technické maniaky. Oprav DJovo sebevědomí...
DETAILY: neznámé
ODMĚNA: 400 Y

[129]:

Vyřvávala tu hudba a já na svém těle cítila nepříjemné doteky ostatních. Kde jsem to byla? V Crow clubu. Kam jsem to mířila? Za DJem skrz masu alkoholem zmámených připitomělých těl. Nelíbilo se mi to. Nemám taková místa ráda. Jsou plná lidí, kteří se mi hnusí. Navíc čím blíž jsem se prodírala, tím více to tu řvalo. Jako bych potřebovala ohluchnout. To ale vzápětí v jednom momentě přestalo, když jsem překonala hranici reproduktorů a ocitla se u DJe a jeho nádobíčka. „Zdravím. Nesu ti drink.“ Pronesla jsem s úsměvem na mladíka, který se v ten okamžik zatvářil mírně odtažitě. „Díky, ale nepotřebuji, nemám zájem.“ Snažil se mě odbít a já jen přikývla. „Nesnažím se tě tu balit, nebo tak něco.“ Pronesla jsem a znovu mu nabídla skleničku jahodového martiny. „Mohl jsi mě tu vidět pracovat již víckrát.“ Dodám a mladíkovi se trochu uvolnila tvář. „Tak to jo.“ Vydechl s porozuměním. „Copak bys potřebovala?“ Otáže se již otevřeněji. „Já, dohromady nic… jen ostatní kolem mají o tebe starosti. Tak jsem přišla zjistit, jak na tom jsi.“ Pronesla jsem s omluvným úsměvem a přiťukla si s ním v tichém přípitku, načež jsem ze své sklenky upila. Jahodové martiny bylo to jediné, co mě tu dokázalo uklidnit… a také barikáda z DJových hraček. Dopřávalo nám to trochu soukromí.

„ÁÁÁÁle, já jsem v pohodě, tak mi nevyšlo jen pár dostaveníček. Brzy se oklepu.“ Zazubil se na mě, ale viděla jsem na něm, že je to dosti strojené. „Zaujaly tě místní holky?“ Vyzvídala jsem nevinně a on jen přikývl. „Aby ne. Podívej se na ně. Když jsem sem nastupoval, říkal jsem si, jak se na mě jako DJe budou holky lepit. Mnooo očividně mé povolání nic nezměnilo.“ Rozesmál se a v jeho tónu byla cítit bolest. Já se ale zasmála s ním. „To opravdu stojíš o takovéhle holky? Podívej se na ně, samá kost a kůže, zmalované tak, že jejich skutečnou tvář ani nevidíš.“ Pronesla jsem upřímně a kysele se zatvářila. To byl okamžik, kdy se poprvé za dobu našeho rozhovoru upřímně a vesele rozesmál. „Ty se tu doopravdy nebavíš co? Nemáš ráda tolik lidi.“ Zasmál se nad tím, jak moc dobře mě prokoukl a já se začervenala. „Mno, je pravda, že moc lidi nemusím. Špatné zkušenosti. Pokémoni jsou lepší.“  Souhlasím upřímně stále s kyselým úšklebkem. „Jaké holky bych podle tebe měl nadhánět?“ Zeptal se zvědavě a provokativně DJ. Jako by přišel na to, že v naší hořkosti můžeme nalézt spříznění. „Nějaké vyzrálejší.“ Zazubím se. „Tady si jen děti hrají na dospělé. Třeba taková Lilith, která tu dělá servírku… správná holka.“ Pronesla jsem, načež jsem se začala křenit. „A má velká prsa, která nejsou umělá.“ Zahihňám se, přičemž se DJ rozesmál také. „Tak prsa joooo?“ Protáhl pobaveně. „Samozřejmě a dobře tvarovaný zadek, je jí za co chytit.“ Pokračovala jsem ve svém hodnocení místní servírky. „A viděl jsi zblízka její oči? Úžasně modré a decentně je podtrhuje řasenkou, takže vypadá jako divoká kočka. A přitom je to takový smíšek.“ Vyprávím pobaveně své skromné zkušenosti s Lilith. „Nepovídej. Takže naše Lilith není slečna nepřístupná?“ Zasmál se, ale v jeho hlase jsem uslyšela náznak zájmu. „Samozřejmě, že ne. To je jen pracovní a profesionální image.“ Souhlasila jsem. „Měli byste se blíž seznámit. Pracuje tu hlavně kvůli dobré muzice.“ Pronesla jsem s provokativním mrknutím. „To vypadá, jako by ses nás snažila dát dohromady.“ Pronesl na mé zlobení a já se jen zasmála. „Možná se snažím, možná ne. A ty možná máš zájem, možná ne. Kdo ví?“ Odtušila jsem zvesela, jak mi stoupalo jahodové martiny do hlavy. „Nicméně to nemění nic na tom, že po kolegiální stránce spolu nemůžete prohodit slovo.“ Vypláznu na něj rozverně jazyk. „Navíc, prý má pár vlastních hudebních návrhů a stydí se je ostatním ukázat. Možná bys jí s tím mohl pomoci.“ Navrhla jsem. „Mě přišly opravdu dobré, ale já nejsem odborník.“ Pokrčila jsem rameny. DJ jen s překvapeným výrazem přikývl. „Proč ne? Byla by škoda, kdyby měla talent a radši ho potlačila.“ Souhlasil ohromeně a já jen přikývla. Tohle asi nečekal… mno a já cítila, že víc platná tu už nebudu. Tak jsem se rozloučila a pomalu se vrátila k baru a následně odešla. Jen jsem doufala, že chlapec ten svůj zájem o Lilith ještě více přiživí a projeví…

Beru úkol: Lyona potřebuje zkušeného šéfkuchaře, aby ji naučil vařit.

Beru "Brigáda číšníka" =)

Beru úkol, Bude třeba odstranit pár vlivných lidí...

Popíjela jsem martini na baru. Jako vždycky? Možná... Maličko jsem se usmála, když se mi v kapse pootočil pokéball. Vyvolala jsem Gurena, nejspíš mi chtěl dělat společnost a já nebyla rozhodně proti.
"Hai hai." Usmála jsem se na něj a mávla rukou. On se pomyslně "posadil" na stoličku vedle mě a sledoval lidi v baru. Pár lidí po něm hodili zvědavý pohled, kdo by tu čekal u baru takového pokémona. Nad jejich výrazy jsem se sama musela pousmát. "Mohli bychom vzít nějakou práci..." Zamumlal nakonec a já překvapeně zamrkala.
"To je dobrý nápad..." Prohodila jsem jen tak do větru, když tu se zpoza baru vynořil barman Roberto.
Po kratším rozhovoru s ním jsme se dozvěděli, že by bylo potřeba udělat jeden úkol. Ač maličko peprnější, chvíli jsem nevěděla, zda do toho jít, ale další peníze v kapse se přeci hodí, že? Optal se nás ještě na pár věcí a já si povzdechla. Zakroutila jsem hlavou, že nebudu potřebovat více věcí a že si poradím sama. Podrobný vzhled nám byl popsán stejně rychle jako vše ostatní.
Vyšli jsme tedy z baru a já Gurena poplácala po hlavě.
"Máš nějaké nápady?" Zatřepal hlavou a já pokrčila rameny.
"Necháme tomu volný průběh..." Zamumlala jsem a koukla se do mapy, abych našla jistý podnik, kde má tento muž být a bývá v něm často.
"Chceš ho... Oddělat?" Dodal ještě.
"Ne, samozřejmě, že ne." Zakroutila jsem bez váhání hlavou a dál přemýšlela nad naším momentálně imaginárním plánem.
Zanedlouho jsme konečně dorazili do restaurace, kde často vysedával u stolu u okna. Jak nám bylo řečeno. Požádali jsme o stůl a překvapená číšnice nás usadila na místo. V restauraci zatím nikdo nebyl. Vzhledem k tomu, že jsme hlad neměli, požádala jsem skromně o skleničku vody a Gurenovi jsem vzala jakou-si limonádu. Po téměř hodině nudného sezení se ale v restauraci konečně někdo objevil. Odpovídal přesně popisu oného muže, kterého jsme měli "umlčet". Vypadal jako zazobanec, kvalitní oblečení, arogantní postoj, bylo mi z něj zle, jen co jsem se na něj podívala. Jak se někdo takový mohl dostat do pletenice s mafií? Nerozuměla jsem tomu, ale neznala jsem ho, tudíž nelze soudit. Prakticky jsme předstírali, že něco řešíme, zatímco naším jediným úkolem mohlo být to, že bude sledován až domů.
O další hodinu později konečně zvedl svůj zadek z židle, zaplatil účtenku a vyrazil ze dveří. I já jsem požádala o zaplacení, zatímco Guren pomalu mířil ven. Zanedlouho jsem ho rychlejší chůzí došla i já a oba jsme rádoby nenápadně šli jen čistě náhodou směrem, co oný muž. Další půl hodinka chůze. Bylo to už docela nudné, ale vzhledem k tomu, že jsme prakticky, tedy až na můj oblek.., vypadali jako normální lidé, zbohatlík si nás nemusel vůbec všímat.
Najednou mu ale zazvonil telefon. Zaslechla jsem toho málo, ale jedno slovo docela čistě a jasně. Byla jsem si téměř jistá, že mluvil cosi o policii. "Nejspíš... Chce něco říct...?" Zamumlala jsem tiše. Sama jsem netušila, ale nejspíš bylo potřeba jednat rychle. Po dalších pěti minutách začal muž vyndavat klíče z kapsy, tudíž nejspíš mířil k jednomu z nějakých domů. Na tváři se mi objevil spokojený úsměv. Když zmizel u vchodových dveří a následně doma, dala jsem Gurenovi instrukce.
Po prvním mužově kroku do domu za ním vletěl Guren a vpálil mu opravdu, ale opravdu velkou ránu klepetem do hlavy. Muž sebou bouchnul ještě do dveří a pak se složil na zem. Já okamžitě vyběhla a posadila se k muži. Očividně byl dosti omráčen. Požádala jsem Gurena o pomoc a společně jsme muže odnesli do jeho ložnice, kde zůstal na posteli a já mu došla pro obklad, který jsem mu následně dala na hlavu.
Strávila jsem u něj asi 3 hodiny, když se konečně probral a byl oprávněně zmaten.
"Kde to jsem?" Zabručel nepříjemným hlasem.
"Klid, pane, spadl jste a bouchnul se do hlavy.. Ze spaní jste mluvil cosi o mafii... Asi se vám toho zdá hodně..." Chlácholila jsem ho a zasmála se.
"Jak se jmenuji...? Kde mám matku?" Spustil nakonec. "Jaká mafie, co to žvaníte?" Zavrčel a já se trošku odtáhla.
"Netuším, jak se jmenujete." Pokrčila jsem rameny a trošku se pousmála. Popravdě, nečekala jsem, že by nám rána do hlavy vyšla tak, jak měla. Byla to sice pecka a to o dveře taky, ale až taková? Že by zapomněl?
"Jděte ode mě... Musím zjistit jak jmenuju..." Zamručel a já tedy vstala a společně s Gurenem jsme zamířili ven. Maličká amnésie pomůže všemu, že? Možná z toho bude trošku... Na hlavu, ale co by očekával od zadlužení mafii. Už takhle jsem ho měla umlčet a tohle je slabé kafe. Povzdechla jsem si a zamířila zpět do baru.

Beru úkol - Poper se s bodyguardem. Myslí si totiž, že je neomezeně silný, přičemž Clara si myslí, že je zase bezmezně slabý.

[142]:
"Mohla bych se optat o nějakou práci?" Koukla jsem prosebně na barmana, když jsem se podívala do své peněženky. Měla jsem takovou chuť za něco utrácet... Ale nevěděla jsem za co. Povzdechla jsem si a očekávala Robertovu odpověď. Sdělil mi nějaké info ohledně bodyguarda. Vyzývavě jsem pozvedla obočí a uchechtla se. "Bodyguarda říkáte?" Zopakovala jsem jeho slova a znovu se musela tlumeně zasmát. "Tak fajn. Zní to zajímavě." Mávla jsem rukou do větru a pokrčila rameny. Batoh jsem si uschovala za bar, abych o něj nepřišla a ještě před tím jsem vyndala černé frajerské sluneční brýle.
Po tom, co jsem se -snad- nenápadně dostala z clubu jsem si trochu rozcuchala vlasy, celkově abych vypadala jako frajerka, haha, dobrý vtip, že? A vydala se zpět do clubu, u jehož dveří stál právě oný bodyguard. Musela jsem v tu chvíli mít docela velké sebevědomí, protože když bych se na něj podívala zpětně, byl to naprostý obr. Ale totální. Při vchodu jsem se na něj ani nepodívala, avšak jsem do něj naoko omylem strčila. Následovalo menší divadlo.
"Co do mě strkáte? Co si to dovolujete?" Vyjela jsem na něj podrážděně, zatímco on před sebe dal ruce a začal kroutit hlavou jak nebohé nevinné štěně. "Tak poslyš, já nemám náladu na žádný výmluvy, pokud si to chceš vyřídit, pojď." Naštvaně jsem zavrčela a vyhrnula si rukáv. Ale pak se mi do tváře nahrnul smích. Byla jsem nucena se otočit z jeho vystrašeného výrazu. "Ehm." Zakašlala jsem. "Čekám, až si vyhrneš rukávy." Opět jsem se snažila do návalu smíchu vtrousit podrážděný tón, ačkoliv to šlo těžko. Přišlo mi tohle moje chování opravdu vtipné... Ale nic jiného mě bohužel nenapadlo.
Po otočení jsem si pomyslně trochu vyhrnula rukávy a rozešla jsem se proti němu s napřáhnutou pěstí. On už už zavíral očka a krčil se u zdi, nevypadalo to, že by se nějak chtěl bránit. Povzdechla jsem si a ruku složila podél těla. "Udeř mě." Oznámila jsem mu poněkud vlídnějším hlasem a koukla na něj. Na tváři se mu objevil překvapený výraz, ačkoliv čekal nejspíš pořádnou ránu do frňáku, vypadalo to, jako by si oddechl.
"J-já nebouchnu holku. I když jsem nejsilnější na světě! Neudělám to." Uhnul trošku pohledem s rudými lícemi.
"Jsi bodyguard. Představ si, že bych byla nepřítel, nechal bys mě klidně vniknout do klubu. Nepřišla jsem ti svojí aurou divná? Co kdybych u sebe měla pistol?" Zadívala jsem se na něj a poodhrnula si kabát, kde byla opravdu schovaná má pistole. "Nejsem tu proto, abych tě zabila a zorganizovala teroristický útok." Dokončila jsem svojí mluvu. Jeho vyděšený výraz se pomalu měnil v umírněnější a umírněnější.
"Jsem silný dost, ale tohle jsem nevěděl..." Hlesl hlasem a já protočila očima. Jak někdo takový může být bodyguard?
"Slyšela jsem něco o tom, že jsi byl v armádě..." Dodala jsem, jako by mé oči očekávaly jeho vysvětlení stejně jako přísný pohled který panoval v mém obličeji. Možná jsem byla drobná, ale ruka v bok a oči zabodnuté do tohohle týpka museli svědčit, že požaduji respekt a jen pravdu.
"J-já... Byl jsem v armádě, opravdu!" Zakroutil hlavou na známku toho, že mi nehodlá lhát. "Jen... Byl jsem tam jako kuchař... Byli jsme nuceni podstupovat jen zkoušky ohledně fyzičky..." Zamumlal a pohled zabodl zahanben do země. "Říct, že jsem byl někde kde jsem byl... Pro mě bylo nejjednodušší získání nějaký práce." Vysvětlil nakonec.
"Měl bys tuhle práci vykonávat důkladně..." Povzdechla jsem si a srovnala si oblek. Trošku jsem si odstoupila a zdvihla ruku před sebe, dlaní směrem k němu.
"Udeř mě do té ruky." Spustila jsem.
"Nemyslím.. že-.."
"Řekla jsem udeř mě..." Zamračila jsem se po přerušení jeho nezdařeného protestu, na který už nemohl odpovědět jinak. Do dlaně jsem schytala opravdu maličkou ránu. Maličko jsem se ušklíbla. "Musíš pořádně." Dodala jsem a čekala na jeho další ránu. Nebyla o moc lepší. Když se toto opakovalo asi po páté, zamračil se a ruce zkřížil na hrudi. Odvrátil pohled a já se znovu musela zasmát. Vypadal vtipně... Spíš se možná styděl, bál, kdo věděl..?
"Jak taková malá holka může vědět, co se jak dělá..." Zabrblal otráveně. "Viděl jsem toho tolik... A vidíš ty svaly? Tvrdá práce!"
"To je ono, viděl, ale nedělal." Zazubila jsem se a nečekaně jsme mu vpálila pěst do břicha. Jeho bolestné zaskučení bylo docela dosti slyšet. "Promiň mi, jsem vlastně jen malá holka, to nemohlo bolet." Uculila jsem se na něj. Nechtěla jsem se s ním víc prát, nepřemohla bych ho, protože by se stočil do klubíčka a bylo by to jak dostávat se do betonu... Ani jsem nechtěla, vypadal až moc ustrašeně, či jen prostě nechtěl ublížit... Slečně?
"Ránu máš docela dobrou... Asi nejsem nejsilnější..." Stydlivě opáčil, když ruku dal pryč z břicha, kam schytal jednu ránu.
"Nejsem moc trénovaná... Spíš ty bys měl. Popravdě bys měl začít cvičit a navštívit kurz nějaké sebeobrany... Jsi slabý, ale s tím se dá něco dělat." Pokrčila jsem rameny a usmála se. Nakonec jsem ho poplácala po rameni a zdvihla palec nahoru. "Zkus Systemu, ruské bojové umění." Mrkla jsem na něj a zamávala mu.

[144]:
Když si mě Delie zavedla kamsi, podiveně jsem se rozhlédla. Přede mnou byla Clara, Lyona vedle ní. Pokynula jsem hlavou na známku úcty a pousmála se. Když mi podala kartičku a pohlédla na mě, v očích se mi objevil šťastný plamínek.
"Mile ráda." Odvětila jsem jí šťastně. Lyoně jsem jen mile odmítla a hleděla na kartičku, kterou mi dala Clara.

[135]:
Azurově modré oči nebo to byla lagunová zeleň? Nikdy jsem na její oči nezapomněl a přesto jsem měl pocit, že se mi ztrácí jejich barva ve vzpomínkách. Povolala si mě k sobě sama nebo to byla práce, kterou jsem si zde zamluvil. Podvědomě jsem snil, že ji zase uvidím, třeba sedět na vysoké židli u baru, popíjet ten božský nápoj, který tu byl tak volně k dispozici.
Zkráceně, přál jsem si být u Delie.

Vešel jsem do nepříliš rušného klubu, jak nebylo dvakrát zvykem v Crow. Prodral jsem se bez žádného slova k barmanovi a ušklíbl se. “Brej. Hledali jste číšníka, tak jsem tu.” Mnoho slavných herců začínalo svoji kariéru jako číšníci nebo servírky. Práce v klubu je rychlá a lukrativní, ale musíte k ní správně přistupovat a splnit všechny předpoklady. Pokud jste příjemní, spolehliví a umíte dělat více věcí najednou, může to pro vás být skvělá příležitost, jak si vydělat. Já jsem sice žádný z požadavků nesplňoval, ale přivydělat jsem si chtěl. Ne kvůli penězům, chtěl jsem vydělávat kvůli něčemu jinému.
Postaršího muže jsem viděl prvně nebo jsem ho v záři reflektorů nepoznal, co nevím jistě. Pokynul směrem ke dveřím, na kterých bylo napsáno “Pouze pro zaměstnance.” Kývl jsem a prošel jimi, na sobě jsem cítil propalující pohled vysokých goril.
Které mě brzy následovali, jak nečekané. “Chceme si tě proklepnout, že nejsi žádný polda.”
“To nejsem. Je třeba se přesvědčit?”
“Nemel kecy a naval batoh.” Odevzdaně jsem podal mužům v černém svůj batoh. Smířil jsem se s tím, že se budu muset se svou zásobou čokoládových sušenek rozloučit. Naštěstí přistoupil již výše zmíněný starý muž a gorily v černém zarazil.
“Tenhle mladý muž přišel nahradit našeho číšníka.” Řekl a znovu odešel. Věnoval jsem gorilám příjemný pohled a vzal si svůj batoh zpátky.
Pospíchal jsem se obléct do svého pracovního oblečení. Zdálo se, že všichni předešlí číšníci měli podobnou velikost oblečení jako já sám. Neměl jsem tím pádem problém se do košile a černých kalhot vejít. Sepnul jsem si vlasy k sobě a vyšel ven.
“Co mám přesně dělat?” zeptal jsem se. Barman se na mě podíval.
“To jsi nikdy nikoho neobsluhoval?” zeptal se. Pomalu jsem zakroutil hlavou. Barman přistoupil a podal mi tác. Ukázal na stůl, kde seděli dvě ženy.
“Navrhni jim, co by si dali.” Poručil mi a strčil mi do ruky menu. Kývl jsem a přistoupil ke stolu blíž.
Byl jsem rád, že to byly dívky. S ženami jsem uměl mluvit lépe, než s muži, to jsem musel upřímně přiznat. Zeptal jsem se na objednávky nápojů a za každých okolností měl na tváři úsměv. Nemusel jsem být žádný komediant, ale umím komunikovat s lidmi. Udržoval jsem oční kontakt jak to jen v polotmě šlo, ale nezíral.
“Prosím jedno bílé víno a jedno červené,” zaštěbetala dívka a zamrkala. Snad si myslela, že je svůdná, mě ovšem zaměstnalo zapisování si objednávky. Už jsem chtěl odejít, když zareagovala přirozená mužská genialita. “Přejete si ještě něco, slečno?” Usmál jsem se. Slečna si mě prohlédla a pak zakroutila hlavou. “Kdy budete mít volno? Přišel byste na pokec?”
“O tohle téma se bohužel nezajímám, slečno,” odpověděl jsem rychle. Když to vypadalo, že už nemá co říci po mém odmítnutí, vydal jsem se směrem k barmanovi.
“Jedno bílé víno a jedno červené,” nadiktoval jsem. “Jak mi to šlo?”
“Neviděl jsem tě, nesleduji každého.”
Mimoděk jsem se ušklíbl a připravil si tác, na který jsem dostal dvojici sklenic. Přimotal jsem se skrz pár lidí, přitom dával pozor, abych nic nerozlil a pak jsem přišel zpět.
“Vaše víno, slečny.” Položil jsem postupně skleničky na stůl a otočil se, chystajíc k odchodu, v čemž mi zabránila ruka, která mi zatahala za rukáv košile.
“Vy jste tu nový číšník? Ještě jsem vás neviděla.” Další žena. Zakroutil jsem zdvořile hlavou.
“Ne, jsem pouze zástup, brigádník, slečno.” Žena přikývla.
“To vysvětluje! Chodím sem skoro každý den a nikoho jako vás jsem ještě neviděla,” zopakovala. Kývl jsem a zamyslel se.

“Mohl bych se vás na něco zeptat?” vyhrkl jsem, skoro očekávajícím hlasem. Žena zamrkala dlouhými řasy a kývla. “Ovšem!”
Nadechl jsem se a zaváhal při otázce. Na něco takového jsem se neměl ptát, rozhodně ne v pracovní směně. “Viděla jste tu někdy ženu s černými vlasy?” Zeptal jsem se. Žena se naklonila. Byl jsem nucen přiblížit. “Měla… Má překrásné zelené oči barvy laguny. Své černé vlasy s leskem nosívá v roztomile rozpuštěné s fialovou mašličkou jako sponku,” pokračoval jsem a čím víc se mi vybavovala božská krása Delie. Žena se zamyslela a podívala se na své společnice, zda mají co dodat. Když zakroutila hlavou, všechny mé naděje se rozplynuly. “Ne, nikdy jsem ji neviděla.”
Rezignovaně jsem vydechl. Slušně jsem položil ruku na stranu hrudi a poklonil se. “Děkuji vám mnohokrát. Prosím, vychutnejte si své víno.” Odešel jsem zpět k barmanovi.

“Teď jsem se díval,” poznamenal, jako kdyby mimochodem. Ušklíbl jsem se. Na tohle měl zrak jako ostříž. “Chodí sem? Víte, koho myslím,” zeptal jsem se. Barman pokrčil rameny. “Kdo ví…”
Dalších hostů toho odpoledne jsem se již neptal. Čím více se blížil večer, tím chodilo více hostů. Štěstí, že většina z nich měla ve zvyku si objednávat sama u baru. Martini nikdy neubývalo, naopak. Má směna spolu se zapadajícím sluncem pomalu končila.
Prošel jsem se, uklidil kulatý tác a znovu se převlékl do běžného oblečení, ve kterém jsem se cítil nejlépe. Vyšel jsem ven, spustil vlasy na ramena a ušklíbl se na bodyguardy. “Kdybyste někdy potřebovali nějakou práci zabrat, rád pomůžu.”

[133]: PART 1/2

Všiml jsem si, že mi Yeny klesly zase pod deset tisíc, rozhodl jsem se to tedy napravit. Po posledním úkolu pro policii jsem potřeboval něco jednoduchého, nejlépe  práci pro mechanika, vydal jsem se tedy do clubu Crow. Mířil jsem k baru, zaváhal jsem ale, když jsem tam místo mně známého barmana uviděl jakéhosi postaršího muže. Ale né, oni vyměnili barmany? Ten předchozí týpek byl super...
“Jdeš právě včas!” ozval se mi za zády hlas. Prudce jsem se otočil a spatřil barmana, kterého už jsem tak dobře znal. Všiml si mého zmateného pohledu. “Jop, přenechal jsem barmanování Robovi. Teď dělám vedlější práce... Mimochodem, s jednou z nich bych potřeboval pomoci. Jestli to přežiješ, jsem ochoten zaplatit ti.”
“Jestli to přežiju? Posíláte mě někam jako bodyguarda? Sebevražedného atentátníka?”
“Něco mnohem horšího...” prohlásil bývalý barman temně. “Jde o... No... Musíš naučit Lyonu vařit.”
“Eh? Naučit vařit? Lyonu? Kdo to je? Nějaký dravá bestie? Počkej, už vím! To je krycí jméno pro nějakou ultra tajnou misi, že?” zvolal jsem nadšeně.
“Kdepak,” povzdechl si exbarman. “Clara mi naznačila, ať zabavím Lyonu. Napadlo mě, že jí navrhnu jít třeba na pouť nebo tak něco, ale né, ona se chce naučit vařit. Jsem chlap, je jasný, že mi vaření nepůjde!”
“A co chcete po mně? Já jsem taky chlap, taky mi nejde vařit...”
“Haha, chlap,” uchechtl se barman. “Ehm, tedy... Jsi trenér, cestuješ po světě, tak si musíš umět sám navařit, ne? Prosím, musíš mi helfnout!”
“No dobrá,” povzdechl jsem si. “Podívám se, co se dá dělat. Kde je ta bestie?”
Barman mě nadšením bez sebe čapl za rukáv a táhl ke dveřím u schodiště. “Tady je kuchyň, Lyona čeká uvnitř. Kdyby se něco dělo, vyskoč oknem, zaplatím prosklení.” S těmi slovy dveře otevřel a popostrčil mě dovnitř.
Jakmile se za mnou zabouchly dveře, začal jsem si prohlížet místnost, ve které jsem se ocitl. “Nádhera,” vydechl jsem.
“Mluvíš ke mně?” ozvalo se z druhého konce místnosti.
“Ne, k ledničce,” zabrblal jsem a vydal se prohlédnout obsah lednice. Chvilku jsem tupě zíral na její dveře, pak jsem se otočil ke gauči, od kterého se ozval hlas. “Eh?” podivil jsem se. Na pohovce se povalovala malá holka a házela po místnosti zrcátkem prasátka.
“Kdopak jsi? Nová chůva?” zasmála se dívka a pokusila se mi vypálit oko.
“A sak-... Ty jsi Lyona, co?”
“Jop, to jsem já!” zvolala, vyskočila z gauče a uklonila se. “Takže ty jsi chůva? Říkala jsem Claře, že chůvu nepotřebuju!”
“Ehm... z čeho usuzuješ, že jsem chůva?” zeptal jsem se optarně. Měl jsem zlé tušení, které se hned na to ukázalo pravdivé.
“Clara se už jednou pokoušela vnutit mi podobnou holku, jako jsi ty. Kdyby jsem tetu Claru neznala tak dobře, řekla bych, že se mě chce zbavit... Oh, počkej! Já už vím! Ty jsi kuchařka! Naučíš mě vařit, že jo?”
“Chůva... kuchařka...” vydechl jsem zklamaně. “Tak zaprvé, nejsem holka! Za druhé... Meh, za druhé není.”
“Ale... kluci nemají dlouhé vlasy, ne?” podivila se dívka. “Je to paruka, že jo!” vypískla nadšeně a dřív než jsem stihl cokoli udělat, přiběhla ke mně, čapla mě za culík a zkoušela mi “paruku” strhnout.
“Au!” vyjekl jsem, uskočil a s hrůzou sledoval trs vlasů, který Lyoně zůstal v ruce. “Nepřišel jsem, abys mi vyškubala vlasy! Chtěla jsi naučit vařit, ne? Proto jsem tu.”
“Takže jsi kuchařka! Jupí, naučím se vařit!” vypískla. “Co budeme vařit? Něco sladkého? Oh, měla bych se ti představit! Lyona el Infian, těší mě! Neříkej tetě, že jsem se nazvala ‘el Infian’, moc se jí to nelíbí... Jo a taky jí neříkej, že jí říkám ‘teta’, to se jí taky nelíbí!”
Zmateně jsem zamrkal a snažil se pochopit, co právě Lyona říkala. “Drobeček, těší mě?” zamumlal jsem. “Kdo je teta Clara? Proč se jí nelíbí, že máš příjmení el Fimfam?”
“Máš vtipné jméno!” vyprskla dívka. “Clara je náš velký kápo, přece! A el Infian si říkají všichni členové, myslím. Ty nejsi el Infian? No, je pravda, že jsem tě tu ještě neviděla... Tak co budeme vařit?”
“Nope, nehodlám se producírovat po světě s příjmením mafie,” odfrkl jsem. “Nóóó... přemýšlel jsem, že bychom mohli udělat třeba... rýži?”
“Pche, rýži! Vaříme i pro tetu, musí to být něco vznešenějšího!”
“Těstoviny?” zkusil jsem to znovu. “Ne? Tak třeba... pizzu? Ramen?”
“Ramen!” zaradovala se Lyona. “Budeme vařit ramen, budeme vařit ramen!”
“Pročjsemřeklramenjáramenneumímvařit. Jasně, takže ramen. Budeme muset koupit ingredience, nebo už tu něco máte? Jo a taky musíme koupit recept! Ne že bych to neuměl, ale... Mno, recept je vždy lepší.” Otočil jsem se zpátky k ledničce a čapl za kliku.
“Neotvírej to!” polekala se Lyona, bylo už ale pozdě. Jen co se dveře od ledničky otevřely, vysypal se na mě celý obsah ledničky - spousta čokolády, bonbonů, lízátek, pár cukrových vat v kelímcích, brambůrky...

***

“Proč vlastně schováváš brambůrky v lednici? A bonbóny? A lízátka... vlastně, proč tam byly všechny ty pamlsky?” zeptal jsem se náhle Lyony. Zrovna jsme vyšli ze sub-bay, kde jsem koupil recept na ramen. Další cíl byl nejbližší obchod s potravinami.
“A proč ne? Ty nemáš brambůrky v ledničce?” podivila se Lyona.
“No, vlastně nemám ani ledničku, jaksi... Ale proč bys cpala brambůrky do ledničky? To mi prostě neleze do hlavy.”
“Jsou pak chladnější! Když nejsou studené, jsou odporně slané, musím je tedy dávat do ledničky!”
“Ale... nízká teplota neubere brambůrkám na slanosti...? Víš co, nech to být,” mávl jsem rukou. “Hele, sámoška. Počkej venku, nakoupím, za chvíli jsem zpět.

Ještě že jsem šel do obchodu sám. Když jsem vyšel z obchodu, spatřil jsem Lyonu, jak má obličej přilepený ke sklu výlohy a mlsně kouká na všechny ty pochoutky, co dělaly samoobsluze reklamu. Trvalo mi dobrých pár minut, než jsem ji přesvědčil, že už má doma podobných věcí plnou ledničku a není tedy potřeba kupovat je.

***

Když jsme se vrátili do Clubu, pustil jsem se do vybalování nákupu. Lyona se mezitím opět rozvalila na gauči, vytáhla zrcátko a házela prasátka po kuchyni.
“Jakpak se vaří ramen?” zeptal jsem se receptu, který jsem vytáhl z tašky, jako bych snad čekal, že mi odpoví. Neodpověděl, podrazák jeden. Možná by mi poradil jeden z mých pokemonů... Envie má jako jediná použitelné ruce, takže jestli má někdo umět vařit, bude to leda ona, napadlo mě. Po chvilce šmátrnání v kapse jsem vytáhl pokeball a vypustil z něj Pikachu. “Hoi Envie!” pozdravil jsem ji a přešel do šeptání. “Potřebuju tamtu osobu naučit vařit, ale sám to neumím. Děláme ramen, myslíš, že nám můžeš nějak pomoci? Prosím!”
“Proč učíš vařit, když to sám neumíš?” podivila se Pikachu. “Uvidím, co se dá dělat...”
“Co si to tam šuškáš?” houkla na mě Lyona. “Oh, je tohle Pikachu?!” vypískla, vystřelila z gauče, bleskově se octla u Envie a začala jí tahat za tváře. “Ten je tak roztomilý! A proč má růžové šatičky?”
“Je roztomilá, ne roztomilý,” opravil jsem Lyonu a odtáhl od ní Pikachu co nejdál. “Tohle je Envie, pomůže nám s vařením. Envie, tohle je Lyona.”
“Těší mě! Tak copak budeme vařit?” předstírala Envie, že neví.
“Ramen!” zvolala Lyona nadšeně.
“Tady je recept, budeme se řídit podle toho,” podal jsem Pikachu papírek. Envie si ho kritickým pohledem pročetla.
“Něco tomu chybí... Máme pórek? Nudle? Taky by se tam hodila sójová omáčka... Česnek, mrkev... Možná ještě něco, ale tohle snad bude stačit.”
“To budeme muset jít znovu na nákup?” povzdechl jsem si. Prohlédl jsem si jídlo, které jsme už nakoupily, nic z toho, co Envie říkala, tam ale nebylo. “Co takhle udělat to tak, že já bych zašel na nákup a ty,” ukázal jsem na Pikachu, “bys Lyonu mezitím naučila dělat nudle?”
“Jasně,” usmála se Pikachu a malými krůčky se vydala ke spíži. “Brzy se vrať!” zamávala mi.

“Máte mouku a jedlou sodu?” optala se Envie Lyony.
“Co to je jedlá soda?” podivila se Lyone, otevřela spíž a se zájmem si prohlížela její obsah. “Tady je mouka...”
“...a tady jedlá soda!” zvolala Envie vítězoslavně, sáhla do spodní poličky spíže a vytáhla sáček s jedlou sodou. “Odnesla bys mě prosím na kuchyňskou linku? Je to strašně vysoko...”
“S radostí!” zasmála se Lyona a čapla Pikachu.
“Nehladit, prosím. Jen mě polož,” škemrala Envie, když jí Lyona začala škrábat za uchem.
“Promiň, když ty jsi tak roztomilá! Tak co teď?”
“Polož ke mně mouku a strojek na nudle. Máte strojek na nudle?” ujistila se Pikachu.
Lyona odběhla pro mouku, položila ji před Envie a pustila se do hledání strojku. “Máme!” zaradovala se a zamávala na Pikachu lisem na česnek. Envie se plácla do čela. “To není ono? Počkej, někde to tu určitě bude... Je tohle ono?”
“Ano, to je ono!” pochválila ji Envie. “Teď vyrobíme těsto. Nejprve musíme v troubě ohřát jedlou sodu. Podej mi, prosím, plech.”
“Plech?” rozhlížela se Lyona kolem. “Myslím, že Robert dával včera nějaký plech do skladu...”
“Myslím, že mluvíš o jiném plechu,” zasmála se Pikachu. “Podej mi plech z trouby, prosím.”
“Ah tak!” zvolala Lyona, přiskočila k troubě a vytáhla z ní plech. “Co dál?”
“Polož na něj pečící papír... Výborně. Teď vezmi čajovou lžičku a nasyp na ní jedlou sodu. Ták, a teď to rozprostři uprostřed plechu. A necháme pár minut v rozehřáté troubě...”
“Jupí, umím vařit!” zajásala Lyona. “Co dál? Až se to upeče, budou z toho nudle?”
“Ono se to vlastně neupeče, jen trochu ohřeje. Potom to nasypeme do vody. Zatím můžeš nakrájet berry na malé kostičky. Víš, jak se krájí?”
“Jasně, viděla jsem to v televizi!” zasmála se Lyona, vytáhla z příborníku velký nůž a pustila se do práce. I přes to, že měla zkušenosti z televize, kostičky nedopadly moc dobře.

[133]: PART 2/3 (nevejde se to T.T)

“Nevadí, to se naučíš,” utěšovala ji Envie. “Zbytek berry nakrájíme potom, je čas vypnout troubu. Napusť si do odměrky sto mililitrů studené vody a prášek do ní nasyp... Ne, nesahej na plech holou rukou!” vykřikla náhle Envie. Lyona rychle uskočila od trouby. “Vezmi si chňapky,” ukázala Pikachu na pár rukavic na kuchyňské lince. Lyona poslušně přiškočila k chňapkám, nasadila si je a vytáhla plech. “Polož ho na sporák, ať nespálíš linku,” poradila Envie. Dívka tak učinila, pak si sundala chňapky a začala nabírat prsty jednotlivá zrníčka prášku.
“Počkej, takhle ne,” povzdechla si Envie. “Nejdřív si naplň odměrku... ták, výborně, a teď vezmi celý ten papír, sesyp prášek do středu a přes okraj nasypej do vody.”
“A teď je z toho těsto? Vždyť je to řídké...” divila se Lyona a zamíchala lžičkou vodu.
“Teď do toho nasypeme mouku, přibližně dvě stě gramů. Pomalu! Když to tam nasypeš najednou, bude se to špatně míchat. Počkej, já budu sypat, ty to míchej vařečkou... No a teď je těsto ve fázi, kdy se nedá už míchat vařečkou. Běž si pořádně umýt ruce, budeš teď těsto hnětat.”
Mezitím so Lyona odběhla, Pikachu se pustila do zkoumání strojku na nudle. “Okaeri, Drobečku!” zavolala ke dveřím, když slyšela cvaknout kliku.
“Tadaima... moment, můžu říkat tadaima, když tu nebydlím...? Tak jak to šlo?” zazubil jsem se na Envie a pustil se do vybalování zeleniny z tašek.
“Lyona je celkem šikovná, když jí vše dobře vysvětlíš,” kývala Pikachu uznale hlavou. “Právě děláme těsto, už je skoro hotové.”
“Těsto? Na co?” podivil jsem se.
“Psst, Lyona jde! Na nudle, samozřejmě,” zašeptala Envie, aby Lyona nepřišla na to, že její učitel vaření neumí vařit.
“Vítej zpět! Koupil jsi mi něco?” zajímala se Lyona.
“Jop, kytku,” zazubil jsem se a zamával na dívku pórkem. “Až doděláš těsto, nakrájíš to a osmažíš.”
“To je divná kytka,” odfrkla si Lyona. “Když dámě kupuješ kytku, měla by být pěkná, ne takováhle... zelená protáhlá cibule, či co to je...”
“To byl vtip,” zasmál jsem se. “No, konec tlachání, do práce!”
Trvalo deset nudných minut, než Lyona těsto pořádně uhnětala. Poté ho za instrukcí Envie vložila do strojku, roztočila kličku a s úžasem sledovala, jak na druhém konci stroječku vylézají nudle.
“Teď uděláme základ polévky, do které později dáme všechnu zeleninu. Normálně se pro tenhle účel dělá vývar z masa, ale my zkusíme něco jiného,” mrkla na nás lišácky Envie. “Lyono, naplň hrnec do půlky vodou a dej ji vařit. Opatrně, nevylij to! Tak, teď nakrájej kelpsy a cheri berry, co nejjemněji. Drobečku, předveď jí to.”
“Ehm... jo, jasně,” přikývl jsem, vzal si od Lyony nůž a pustil se do krájení. Když jsem měl nakrájenou první cheri berry, předal jsem nůž Lyoně. “Viděla jsi, jak jsem přidržoval tu berry? To je proto, abych si neusekl prsty,” vysvětlil jsem a předvedl rukou, jak správně držet berry při krájení. Lyona to napodobila, přece jen se jí ale podařilo říznout se.
“Auu, bebíčko!” povzdechla si Lyona. Čekal jsem, že vypukne v nesnesitelný pláč, naštěstí se to ale nestalo. Dívka zranění kupodivu skoro ignorovala.
“To nic, brzy se to zahojí,” chlácholila ji Envie. “Ošetři si to, počkáme na tebe.” Jakmile dívka odešla, Envie mi radila, jak budeme dál vařit, abych to pak mohl přetlumočit Lyoně.
“Ok,” přikývl jsem a zamával na Lyonu, která se vracela s náplastí na zraněném prstě. “V pohodě? Oke, dokrájej berry a nasyp je do vody. Výborně, teď přidej sůl a hvězdný prach. To je tajná ingredience sub-bay, sám nevím, jak t tomu přispěje na chuti. Ne, tohle je cukr!” polekal jsem se. Lyona vrátila cukřenku na své místo. “Jop, tohle je sůl,” přikývl jsem, když sáhla po slánce. “Vypni sporák a pustíme se do zeleniny.”
“Tak, teď osmažímě pórek. Koukám, že už jsi nakrájela chilan berry, výborně! Můžeme to přihodit na pánev k pórku. Popadni nůž a pusť se do krájení!” komandoval jsem.
“Proč něco nenakrájíš taky ty?” odmlouvala Lyona, vzala nůž a začala pórek krájet na kolečka.
“Stop!” zastavil jsem ji, než mohla způsobit moc velkou škodu. “Nejdřív musíš pórek podélně rozkrojit, takhle,” vysvětloval jsem a nakrojil pórek odshora směrem dolů. “Ták, výborně, a teď to krájej na kousky.”
Když byl pórek hotový, vytáhl jsem hlubokou pánev a položil na sporák. “Nalije do ní trochu oleje, potom zapni sporák a nasyp tam pórek. Chvilku smaž, pak přisyp chilan berry.”
“Olej se má správně dělat z aquav berry, ale protože jsi začátečník, nebudeme tě tím zatěžovat a použijeme kupovaný olej,” usmála se na Lyonu Envie.
S hrůzou jsem pozoroval, jak Lyona sype pórek na pánev. Trvalo jí to dlouho, takže se olej mezitím rozpálil a začal prskat všude kolem. Byl zázrak, že nikoho z nás nepopálil. “A stále míchej, ať se to nespálí!” připomínal jsem. Zatímco se Lyona soustředila na vaření, Envie mi našeptala, co se má dělat teď.
“Vypni sporák, půjdeme krájet mrkev. Je to podobné jako pórek, jen ji musíš překrojit podélně dvakrát.” Vzal jsem jednu z mnoha mrkví, překrojil ji, pak otočil a překrojil ještě jednou. “A na kousíčky,” zazubil jsem se, předal nůž Lyoně a nechal ji pracovat.
“Psst, ta mrkev měla být na kolečka,” zašeptala mi Envie. “Ale nevadí, snad v tom nebude takový rozdíl... A s tím koupením česneku jsem se spletla, nepotřebujeme čerstvý česnek, ale drcený. Myslím, že rozmačkaný bude mít podobnou chuť, tak to snad také nevadí...”
“Tak co, jak se mi to povedlo?” ozvala se Lyona a vítězoslavně ukazovala na prkénko. Mrkev na něm měla všelijaké tvary a velikosti, trošku dokonce vypadala, jako by jí někdo místo krájení kousal.
“Ehm... jó, povedlo se...” zasmál jsem se nervózně. “Kdo že to bude jíst? Clara? Ta vaše šéfka? Až se jí to naservíruje, budu už míle daleko, snad...” poslední větu jsem zamumlal, aby to nikdo neslyšel. “Přidej to na pánev. Ne, nevracej tam kousky, co spadly na sporák! To je nehygienické! Buď je sněz, nebo vyhoď... Fuj, ona to fakt jí!”
“Vždyť s tím nic není!” zasmála se Lyona s plnou pusou. Přísahal bych, že většinu té mrkve vysypala mimo pánev schválně, aby jí mohla sníst.
“Teď oloupej dva... ne, tři stroužky česneku. Potom je namačkej lisem do pánve.”
“Lis je ta věc, co jsi považovala za strojek na nudle,” dodala s uchechtnutím Envie.
“Odkroj tu suchou věc nahoře,” připomenul jsem Lyoně, když oloupala první stroužek.
“Suchou věc? Nemáte pro to nějaký kuchařský název?” zeptala se Lyona a vymačkala první stroužek na pánev.
“Ehm... suchotentononc,” prohlásil jsem přesvědčivě. “Šikulka,” pochválil jsem s náznakem ironie Lyonu. “Další česnek zkus oloupat tak, aby zmizela jen slupka, ne i půlka stroužku.”
“Teď znovu zapni sporák a trošku to osmaž,” Envie mi něco zašeptala, “orestuj,” opravil jsem se. “Dobrý, to stačí. Vypni sporák pod pánví a překlop zeleninu do hrnce s polévkou. Opatrně, ať to nepadá mimo hrnec!”
“Už to je hotové?” zajímala se Lyona.
“Skoro. Teď zapni sporák pod hrncem a míchej to. Já přidám nudle, které jste vyrobily.” Lyona se pustila do míchání, Envie a já jsme se přesunuli k nudlím.
“Co dál?” zeptal jsem se zoufale Pikachu.
“Už to skoro máme. Vedli jste si oba dobře, určitě to bude mňamka! Přidáme nudle a je to.”
“Super,” oddechl jsem si. Sice Lyona nebyla na mé poměry zas tak nesnesitelná, učit lidi mi ale nikdy nešlo a tudíž mě to i štvalo. Nabral jsem nudle, přesunul se ke sporáku a opatrně je vložil do vařící vody v hrnci.
“Výborně, už to v podstatě máme! Jen počkáme, až se ohřejou nudle a bude to hotové!” radoval jsem se. “Můžeš vypnout sporák, nudle se ohřejou z tepla vody.”
Znaveně jsem se posadil na gauč a sledoval, jak Lyona s Envie uklízí kuchyňskou linku.
Dívka se najednou plácla do čela. “Zapomněli jsme na nejdůležitější ingredienci! Něco sladkého!” zvolala, zašátrala v kapse a než stihl kdokoli zareagovat, rozbalila jednu rare candy a hodila ji do hrnce.
S Envie jsme si prohodili vyděšené pohledy. “P-p-proč jsi to u-udělala?” zakňučel jsem, vstal z gauče a šel se podívat na znehodnocený ramen.
“To se má!” zvolala Lyona hrdě. “Asi jste si toho nevšimli, ale v tom receptu je jasně napsané, že tam má být rare candy!”
Pikachu se zadívala na recept, který se povaloval na lince. “Ona má pravdu!” zaradovala se. “Zapomněli jsme tam dát rare candy... I když netuším, proč by v tom měla být...”
“To bude asi tajná ingredience, stejně jako hvězdný prach,” pokýval jsem uznale hlavou.
“Ha, takže jsem překonala mistry kucahře! Dala jsem do ramenu něco, na co by jste zapomněli!” smála se Lyona. “Teď jsem já nový šéfkuchař!” Děkuji, děkuji,” klaněla se neexistujícímu davu fanoušků.
“Nesmíme zapomenout hotové dílo ochutnat!” prohlásila Envie, vytáhla z příborníku troje hůlky a vydala se s nimi ke stolu u gauče.
“Ochutnávky!” zajásala Lyona a vytáhla ze skříě na nádobí tři misky.
“Posaďte se, dámy, donesu vám jídlo,” zazubil jsem se. Ne, nehrál jsem si na genlemana, měl jsem ve skutečnosti ďábelský plán dát do své misky co nejvíc mrkve.

[133]: PART 3/3

“Mňamka!” prohlásil jsem, když jsem vysrkl poslední nudličku.
“Rozhodně to chutná zajímavě,” řekla zamyšleně Envie. “Snad jsme na nic nezapomněli.”
“Dali jsme tam málo cukru,” povzdechla si Lyona zklamaně.
“Cukr se do ramenu nedává,” zakroutil jsem hlavou a odnesl misky na kuchňskou linku. “Tak, teď, když jsme dojedli, zbývá už jen umýt nádobí a donést jídlo Claře. Kdo se čeho ujme?”
“Já to donesu Claře!” vyhrkla honem Lyona. “I když... Co je lepší? Mýt nádobí, což je otrava, nebo přinést Claře na ochutnání jídlo, které jí nebude chutnat? Co když mě za to stáhne z kůže?” zamyslela se Lyona. Zněla, jako by jí mytí nádobí děsilo víc.
“Co takhle umýt nádobí všichni a donést Claře jídlo všichni?” navrhla Envie. “Lyona bude mýt a já s Drobečkem utírat?”
“To není fér, vy na to budete dva!” bránila se Lyona. “Ať jeden z vás uklízí nádobí do skříněk, nebo tak něco!”
“Vzhledem k tomu, že netušíme, kam jaké nádobí patří,” pokrčil jsem rameny a čapl útěrku.
“No jo, no jo...” povzdchla si Lyona. “Ale dlužíte mi za to... cukrovou vatu! Ne, počkejte, plyšáka! Jo, plyšáka a cukrovou vatu!”
“Jasně, uričtě,” odkýval jsem její požadavky s myšlenkou na to, že po dnešku se musím Lyoně vyhýbat velkým obloukem, aby jsem jí nemusel nic kupovat.

Odnášení jídla ke Claře probíhalo bezeslova. Všichni jsme byli rozklepaní z toho, jaký názor bude mít šéfka mafie na ramen, kteří vařili dva ne-kuchaři a jedna kuchařka, která zná vaření jen teoreticky. Envie se bála toho, že byl ramen málo osolený, Lyona se obávala, že kvůli špatnému vaření nedostane od Clary výplatu na sladkosti. Já se klepal strachy z pomyšlení na to, že nesu oběd pro šéfa snad největší mafie v celé Iruce. “Jestli jí to nebude chutnat, svalíme to na tebe,” zazubil jsem se na Lyonu a zaklepal na dveře Clariny kanceláře.

Beru úkol - Do Crow přijela zástupkyně a pravá ruka jiné mafie, s kterou si Crow domluvil schůzi. Nikdo vlastně neví, jak vypadá, ale bude třeba jí zajistit ochranu. Clara a spol. potřebují, aby se do klubu dostavila živá a bez úhony, jelikož nese důležité poslání.

BERU ÚKOL:

INFORMACE: Ukliď Lyonin provizorní pokoj.
DETAILY: neznámé
ODMĚNA: 400 Y

[156]:
Ani jsem nečekala, u čeho po dobrodružství ve věži skončím. Ne, že bych si dvakrát pamatovala, jak jsem se odtamtud dostala ven. Pamatuji si jen matně rozhovor se Skitty a vím, že jsem slíbila pomoci Froslass, ale vypadá to, že jsem nebyla schopna dodržet své slovo. Snad jí budu schopná vyhledat ve věži příště a dostát svému slovu. Nyní jsem byla ale venku z věže a relativně po důležitém nákupu bez prostředků. Byl nejvyšší čas si přivydělat. Ač uklízení dětského pokoje jsem si nepředstavovala jako nejlepší možnost.

O to víc jsem zůstala zírat, když jsem zjistila, že tato místnost moc jako dětský pokoj puberťáka nevypadá. Tedy ze začátku se to podobalo jako nelegální skládce, ale když jsem se později začala prohrabávat tím harampádím, zjistila jsem, že jde o dosti různorodé a vcelku cenné (či alespoň užitečné) kousky. Nicméně začněme hezky od začátku.

K této práci jsem přišla jako slepý k houslím. Seděla jsem ve své oblíbené cukrárně a vychutnávala si své oblíbené Pokékafe s nějakým nepojmenovaným zákuskem. Teda samozřejmě zákusek měl název, ale ve finále nebyl tak dobrý, abych si jeho název musela pamatovat. Tudíž seděla jsem si tak v té kavárně, a zatímco jsem do sebe naházela právě onen ne moc dobrý zákusek, kávu jsem si vychutnávala, vrazila do dveří celá rudá Lyona. Už jsem s touto dívenkou měla tu čest dříve, když jsem řešila její milostné trable, tak jsem na ní zvesela mávla, a přizvala, ať si ke mně přisedne. Bez zákusku pro mladou společnici se to neobešlo a přece jen nad sladkým se lépe vylévají emoce bolesti a vzteku. Měla jsem za to, že půjde zas o toho mladíka, se kterým se Lyona mohla více sblížit, ale ve finále jsem byla překvapená. Problém byl v jejím pokoji. Rozhořčeně mi hořekovala, jaký dostala pucung a jak jí je vyhrožováno, že jí někdo z Crow brzy vyhází ten její bordel, jestli si ho neuklidí… Zatímco ona se hájila tím, že tam jsou samé důležité věci a kromě toho, nemá místo, kam to všechno dát. Navrhla jsem jí, zda si nechce někoho najmout na tu práci a ona souhlasila. Jen jsem nepředpokládala, že se zeptá zrovna na mou ochotu. Mnoooo a jelikož jsem ten den rozfofrovala veškeré peníze, co jiného jsem měla říct, než ano?

Když jsem poprvé otevřela dveře od jejího pokoje, chtěla jsem prásknout do zaječích. Takové hromady harampádí jsem ještě neviděla. Už jsem se nedivila, proč mi nabídla tak velkou sumu. A to jsem si myslela, že je jenom rozhazovačná… ono ve skutečnosti by to za menší prachy nikdo nedělal ani já ne – a to ani ze známosti. Jakmile za mnou zabouchly dveře, přepadl mě silný pocit klaustrofobie… tak málo místa… a… co to bylo za puch?! OKAMŽITĚ VĚTRAT!!!!!!

Vzápětí jsem vypadla na chodbu pro řádné náčiní profesionální uklízečky. To by bylo, aby se člověk nechal něčím kontaminovat. Začala jsem tím, že jsem zotvírala skříně. Ty s oblečením byly prázdné… nedivila jsem se, když se hadry válely všude, kam se člověk podíval. Nasadila jsem si roušku, a připravila první velký pytel na odpadky a druhý na špinavé prádlo. Jen jsem se modlila, aby tu nebylo něco zdechlého.

Ze začátku úklid šel pomalu. Lezla jsem přes různé hromady či se snažila, ať si nic neukopnu. Postupně, jak jsem ubírala z hroud, schůdnost byla lepší a lepší. Překvapivě některé prádlo jsem mohla dát zpátky do skříně. Nebylo na tom tolik špatně, aby se nedalo nosit. Něco se ale muselo přežehlit a něco dalšího i vyprat. To byl moment, kdy jsem začala uvažovat o vylepšení dívčina pokoje. Hodil by se tu koš na špinavé prádlo. Kdyby ho dívka měla vedle skříně, nemusela by mít špínu všude kolem…

Další překvapení mě čekalo v podobě knih, které jsem objevila v druhé vrstvě. Něco byla zábavná literatura, ale něco bylo těžké čtení pro tak mladou dívku. S úžasem jsem zjistila, že polic také není dost a skříň určená na knihy nestačí. Rozhodla jsem se v tu situaci pro definitivní změnu výbavy tohoto dívčího pokoje. Bordel jsem nahrnula od postele ke skříním a zašla pro barmana, který mi pro malou Lyonu rád vypomohl. Nadzvedli jsme postel a vykormidlovali jsme jí z pokoje. V suterénu se válely staré knižní mohutné, o něco nižší regály. Nanosili jsme je na místo postele, načež jsme s barmanem pořídili postel novou. Postavily jsme jí na regály a zespoda jsem ještě namontovala lampičku, aby v té menší uličce dívka viděla, co kam dává. Mezitím barman donesl dřevěné schůdky k posteli, které náležitě přivrtal jak k posteli, tak i k podlaze. Pak už mi nezbývalo nic jiného, než přemístit knihy do nových polic a pokračovat v úklidu, kdy v poslední vrstvě se našly nějaké zbraně a pár technických udělátek, která mě docela překvapila. Nejvíc mě ale udivil malý ošuntělý košík. Chtěla jsem ho vyhodit, ale byl překvapivě těžký. Když jsem ho otevřela, nestačila jsem se divit. Nacházel se v něm Buizel a nestydatě si pochrupoval. Překvapivě vyžraný jak zub. Jak jsem tak na něj koukala, říkala jsem si, že tu musí nepozorovaně vegetit již hodně dlouho, protože jinak by při řádném cvičení takový pupek neměl. Zajímalo by mě, jestli se Lyon nestratil…

Rozhodně ho dostala ode mě jako „dárek“ při předávání notně upraveného pokoje. Jedna stará skříň byla pryč a ty ostatní se šouply, aby mohly udělat prostor koši na prádlo. Přibyla spousta nových poliček na různé drobné serepetičky a udělátka a knihy konečně měly vlastní místo, zatímco dívka mohla hnízdit ve výšinách nad svými intelektuálními poklady. Vše dokonale ladilo. Nikde ani smítko prachu a po zápachu ani památky. i vypasený Buizel prošel očistnou koupelí a dostal svůj nový košík.

BERU MISI:

ŽENY | Volné
INFORMACE: Zaflirtuj, pohraj... oh, oops! Kde je tvá kreditka?
DETAILY: neznámé
ODMĚNA: dle odvedení

Lilithin (& Lesleyho) večer v Crow klube
Bum a som vonku! Brrr, pokébally faaakt nemusím. Nee! Byť vonku je ú-žas- aha, Zorua! Úú, nevedela som, že má Rory túto kjutovú guľu chlpov so sebou... poznám ju? Je to Vanda? Tá dáva sladkosti, nie? Som celkom hladná, keď nad tým tak uvažujem...
„Hey, TY si teda poriadna kočka!“ zachechtalo sa to stvorenie a ja som len zízala. „Ako prosím?“ Zorua sa rozosmiala. „Si mačací pokémon, chápeš? Takže si kočka!“
To, že sa začala smiať aj Rory, ma mierne naprudilo, ale na druhú stranu... že som kočka mi už nikto dlhú dobu nepovedal. „Pardón, nie si môj typ!“ vrátila som to Zoruovi s úškrnkom a on sa rozchechtal ešte viac. „Som Lesley. A ty budeš Lilith, že Kočka?“
Rory si spoza mňa odfrkla. „Dobre, už nechcem počuť slovo kočka, jasné?“ Lesley sa tlmene rozchechtal. „Kočka!“ vypískol a potom odbehol kúsok ďalej.  Rory tlmene zavrčala a wow, nevedela som, že aj ľudia vrčia. Rozosmiala som sa. „Roryyyyy? Kam ideme?“
Rory sa len kyslo zaškľabila. „Crow Club, ak si ho ešte pamätáš...“ brrr, ako keby som naň mohla zabudnúť. Alebo na Swellowa... hej, niekedy by som si mohla dať zápas aj s ním... „Moment, moment... prečo tam ideme?“ Rory pokrčila plecami. „Lesley chce skúmať mafiu. A tak trochu dúfame, že tam bude párty...“ pokrčila plecami. A-a-ale... ak budeme u mafie... nebude tam Calas... „Roryyy! Nieee! Nemôžeš ho podvádzať!“ Lesley prudko zdvihol hlavu. „Podvádzať? Koho?“ – „Calasa!“ sklonila som sa k nemu a ignorovala Rorine pokusy ma zastaviť. „Je to policajt a jej, no, veď vieš, frajer,“ zamrkala som naňho a Lesley zapískal. „Pááni!“ potom na Rory podozrievavo pozrel.  „Tak preto sa chceš pridať k polícii, hm?“ Rory sčervenela a začala triasť hlavou. „N-nie! Lilith!“ zazrela na mňa. „Čo?“ – „Prestaň!“
Zvyšok cesty pri nás mlčky, urazene dupotala, no pred vstupom do klubu sa k nám vážne otočila. „Takže na ujasnenie... nikoho prosím neprovokujte a nevyvolávajte hádky... ani sa žiadnych nezúčastňujte. Zostávame tak, aby sme na seba videli, dobre? A jednoducho na seba dávame pozor, nechceme skončiť na hadičkách...“ zamrmlala si popod nos a potom, keď sme jej svätosväte prisahali, že si dáme pozor a nebudeme provokovať šťastie, otvorila dvere dovnútra.
Úprimne nechápem, čo na tom ľudia vidia. To miesto smrdelo Arceus-vie-čím, divoké svetlo ma pálilo v očiach, hrala strašná hudba a bolo to tam nechutne napchaté. Rory sa nám veľmi rýchlo stratila v dave tancujúcich ľudí, pfff, toľko k tomu, že máme zostať pri sebe. Lesley mi vyskákal na plece. „Čo ideme robiť?“ zakričal mi do ucha a aj tak som ho len ledva-ledva počula. Pokrčila som plecami. „Poďme prešetriť tú mafiu!“ zahučala som naňho späť. Vôbec ma pri tom nenapadlo, že to by nemusel byť zrovna najlepší nápad...
Napadlo ma to až oveľa, oveľa neskôr, keď som Lesleyho nasledovala do podzemnej kanalizácie, fujky. „Bude tam tajné sídlo mafiánov!“ hovoril. Pfff, no jasné. Jedine Rattatty a kopec špinavej vody.
„Mohla by si sem trošičku zasvietiť?“ Pokrčila som plecami a vyšľahla chodbou plamenomet. Ou, beriem späť. Je tu aj kopec Zubatov, Noibatov a Woobatov a ich vývinov... aj keď, Noiverna som tam našťastie nevidela. Hej, prečo na nás všetci letia? Nieee!
„K zemi!“ skočil na mňa zhora Lesley a donútil ma tak skrčiť sa. Uff, to bola tesnotka, poviem vám! Začala som sa opatrne narovnávať. „Dokážeš ten plamenomet trochu krotiť? Aby si nevyplašila všetko naokolo, ale aby sme videli...“ zamrmlala mi tá potvorka do ucha. Hmpff, dokážeš? Dokážeš? Samozrejme, že áno!
... alebo aj nie. Nakoniec sme to ale ani nepotrebovali, pretože naše oči boli oveľa lepšie ako ľudské... keby tu  bola Rory, tak tá by rozhodne nevidela bez svetla. Ešte že zostala hore. Ale vlastne... „Lesley!“ zašepkala som zhrozene. „Čo ak tam Rory nájde nejakého ľudského samčeka?“
Lesley a uchechtol. „Nechcem ťa desiť, ale väčšina tam boli ľudskí samčekovia...“
Šok. Nie, nie, nie! To by mu chudáčikovi nespravila, že? Nespravila by to mne! Schmatla som Lesleyho zo zeme a zvrtla som sa. „Pardón, hľadanie mafie musí počkať! Teraz musíme ísť ochrániť vzťah Rory a Calasa!“
Lesley, ako som zistila, nevie o romantike nič. Keď sme sa dostali späť do hlukomiestnosti, premenil sa na prvého svalnáča, ktorého zbadal, a začal sa predierať davom. A ja za ním. Ok. Vôbec nie je divné, že za svalnáčom sa prediera Incineroar s vražedným výrazom. To ale pritiahlo pozornosť ochranky ktorej sme museli vysvetľovať, že Lesley je vlastne bratranec mojej trénerky, ale strašne sa bojí, preto ho musím stále strážiť. Bola to najhoršia výhovorka, akú som kedy mala, pretože Lesley bol v podobe namakaného kulturistu a tváril sa hocijako, len nie vydesene. Ale zjavne je pravda že ľudskí samčekovia majú buď svaly, alebo rozum a nič medzi tým, pretože tí svalnáči nám to uverili. Pff, ani ja by som si to neuverila!
Keď Lesley konečne Rory našiel, okamžite jej hodil ruku okolo pliec, ako to videl u iných párov. „Takže! Ty a ten Policajt! Vy spolu frajerujete?“ a na to dostal kopanec do rozkroku a Rory bola v momente preč. Wow, dievča, ty máš teda ranu... „Spravil som niečo zle?“ spýtal sa Lesley zmätene a ignoroval šokované pohľady chlapov z okolia. Asi sa práve stal ich hrdinom, keďže po kopanci sa ani nepohol... pokémon, čo vám poviem. My máme iné slabiny.
Potriasla som hlavou. „Len... len sa ťa zľakla. Poď, musíme ju nájsť. Nechceš sa radšej zmeniť na nejakú... slečnu? Alebo späť na Zoruu?“
Lesley pokrčil plecami a v momente mi na ramenách sedela Zorua. „Idemeeee!“ No, musíme ju nájsť. To sa ľahšie povie ako spraví. „Hej, nemáš nejaký útok na vyhľadanie stratenej trénerky?“ spýtal sa Lesley s priblblým úškľabkom a ja som naňho len zazrela.
„Kušuj!“ zavrčala som a postavila som sa na špičky. Výška 2 metre mi dala určitú výhodu, a keď mi Lesley vyliezol na hlavu, rýchlo v dave našiel bielo-ružovú hlavu.
„Mám ju! Potoč sa o 40 stupňov a choď dva metre rovno, potom o 30 stupňov doprava a dva kroky vzad a-“ – „Hej, neber si to v zlom, ale fakt nevieš navigovať!“ – „Vpohode, o tom viem už dávno!“
K Rory sme sa ale nakoniec dostali. Lesley jej hneď preskákal na plece a ona si vydýchla. „Uff, ešte že ste tu. Nechceme už ísť?“ Hej, prečo vyzerala tak vyplašene? Čo sa stalo? Stretla Calasa a rozišli sa? Alebo-
„Takže ešte raz, ty a ten policajt spolu frajerujete?“
Rory len zamrkala a následne sa rozosmiala Lesley len ledva-ledva stihol skočiť späť mne na plecia „To si bol ty? Oh Arceus, tak strašne som sa zľakla...“ zamrmlala a narovnala sa.
„Tak frajerujete?“
Rory nakrčila obočie. „Uh... čo myslíš pod tým frajerujete?“ Lesley len potriasol hlavou. „To, taká tá vec ktorú ľudia robia pred párením!“
Rory nechápavo nadvihla obočie. „Prosím? Nepočujem!“ Lesley jej to zopakoval ešte párkrát, no s rovnakým výsledkom. „Nechaj to tak, dobre? Teraz už poďme, začínam byť celkom unavená... a chcem sprchu. A jedlo. Čo poviete na noc v stredisku?“ Len sme prikývli a vyšli za ňou von. Rory bola kúsok pred nami a pohmkávala si nejaké pesničky.
„Takže... frajerujú spolu?“ – „Myslíš chodia, nie?“ – „Chodia? My s ňou teraz chodíme... a veď si hovorila, že jej jej frajer...“ – „Ľudia majú divné názvy! Oni tomu hovoria chodiť spolu! Ale myslím, že nie... povedala by mi, ak by spolu chodili, nie?“ – „Hej, ja ju poznám len chvíľočičku! Ja neviem!“ – „Povedala! Určite... Roryyyy!“
Rory vpredu sa otočila. „Huh?“ – „Máš ma rada?“ Rory len nechápavo zamrkala. „Samozrejme...“ – „A povedala by si mi, keby si chodila s Calasom?“
Rory sa v momente zvrtla a pochodovala preč. „O tomto sa s tebou teraz baviť nebudem. Už dnes nie, prosím...“
„...vidíš? Nepovedala by ti to!“
Hej! Takže... chodia spolu? „Roryyy! Povedz mi to! Musím vám naplánovať svadbu! Bude tam veľa ohňa, áno? Spravím ti ohnivé vystúpenie! A prídete na lietajúcom koči, ktorý potiahnu Ace, Kaden a Calasov Staraptor! A budeš mať také tie super princeznovské šaty, čo sme videli v salóniku... hej, Rory! Nebež! Stoj! Hej, dávame preteky?“

Beru úkol:

MUŽI | Volné
INFORMACE: Zimní spánek byl pro Lyonu ukrutné období. Někdo ji vezměte na rande, aby roztála.

ʕ ͡°ᴥ ͡°ʔ

[164]: PART 1/2

Byl to den jako každý jiný. V klubu bylo několik místních štamgastů, pár podezřelých individuí, malý shluk trenérů kolem nástěnky s úkoly a několik urostlých můžu v oblecích. Právě přicházel další.
Když vstoupil, většina nezadaných očí se se zájmem otočila jeho směrem. Na sobě měl černý oblek a klobouk, pod kterým ukrýval dlouhé zlaté vlasy stažené do ohonu. Nikoho z publika si nevšímal, snad jen jedné dívky. Schoval ruku, ve které měl velkou kytici, za záda a vydal se rovnou za ní...
Tato postava je dál pro nás příběh nepodstatná, protože hned za ní vstoupil do baru otrhaný chlapec. K žlutému tričku měl připnutý černý plášť, ve kterém se musel dozajista v tomto počasí smažit. Jeho džíny byly odřené, jako by se celý den pohyboval jen pomocí šoupání po kolenou. Vlasy měl nejméně týden nemyté a v ruce žmoulal bankovku.
"Limonádu," plácnul jsem bankovkou o pult.
Barman mi beze slova přisunul skleničku oranžové tekutiny a věnoval se dalším zákazníkům. Všiml jsem si, že jedním z nich byla i nápadně světlovlasá dívka. Pohrávala si se skleničkou a smutně koukala do stropu. Odněkud mi byla povědomá...
Zatímco jsem prohraboval své myšlenky ve snaze vzpomenout si, na vedlejší stoličku u pultu si sedl někdo, koho jsem poznal okamžitě.
"Kohopak to tu máme?" zazubil se bývalý barman, podle oděvu nyní uklízeč. "Zase se opíjíš limonádou?"
"Dobrej," pozdravil jsem uklízeče. "Jop, tak nějak. Takže vy tu teď uklízíte?"
"Tak nějak," zasmál se a pohlédl stejným směrem jako já - na smutnou dívku.
"Takhle se tváří už delší dobu," povzdechl si.
Rychle jsem uhnul pohledem, aby to nevypadalo, že jsem na ni zíral. "Hm," přikývl jsem a upil limonády.
"No nic, mám něco na práci. Předpokládám, že ty taky, nebudu rušit," prohlásil uklízeč , vyskočil ze stoličky a zmizel v davu.
Vážně se tu stavil jen proto, aby řekl tři nesouvislé věty? To si snad ani nemusel sedat, ne? Dopil jsem skleničku a zamyslel se. Je pravda, že jsem sem zašel pro práci, ale u nástěnky je moc lidí, určitě rozeberou všechny zajímavé úkoly a na mě zase zbude opravářství...
Znovu jsem pohlédl na dívku. Nevypadala, že by měla něco na práci. Inu, proč tedy jednou neudělat taky dobrý skutek, místo sobeckého hromadění peněz, co?
S prázdnou skleničkou v ruce jsem se vydal k světlovlásce a uvažoval, jak normální lidé navazují konverzaci.
Naštěstí jsem nemusel začínat. "Copak?" všimla si mě dívka.
Ztuhl jsem na místě. "Ehm, no, já..." začal jsem nemotorně. "Všiml jsem si... jaksi že vypadáš tak nějak to... tentononc... smutně..."
Dívka se pokusila o úsměv. "Já? Kdepak, já jsem vždycky šťastná!"
I chabý úsměv mi stačil na to, abych ho poznal. Vždyť to byla Lyona, ta holka, co jsem jí pomáhal s vařením! Začínal jsem svého rozhodnutí litovat.
"Ehm, no jo... Aha, promiň, připadala jsi mi smutná."
Lyona se zamyslela. "Omluva zamítnuta," zakroutila nakonec hlavou.
"Uf, to jsem si- moment, co?" zarazil jsem se.
"Nemůžeš jen tak za slečnou přijít a říct, že vypadá smutně," pokračovala Lyona. Vypadalo to, že se pomalu dostává do svého živlu. "Když chceš slečnu někam pozvat, musíš jí pochválit, ne připomenout, jak hrozně vypadá!"
"C-c-cožeto?" vykoktal jsem zmateně. Z depresivní Lyony se rázem stala Lyona přímo zářící.
"No přišel jsi, abys mě někam pozval, ne? Jako na rande," vysvětlovala trpělivě.
"N-na r-r-rande?" V duchu jsem proklínal všechny buňky v rudnoucím obličeji.
"Nemusíš se tak červenat," zachichotala se dívka. "No teda, když jsem tě viděla naposledy, neřekla bych, že mě budeš chtít někam pozvat," zakroutila s úžasem hlavou.
Drobečkovi ve mně se podařilo probít od úst k mozku. "No, vlastně jsem se... chtěl jsem se jen zeptat, proč jsi tak smutná a tak."
Lyona mi před obličejem nesouhlasně zavrtěla prstem. "Už to děláš zase. Pochválit vzhled, ne konstatovat momentální stav! A přestaň se červenat, vypadáš, jako by tě něco ožehlo."
A Drobeček se od mozku opět vydal na dovolenou. "P-promiň, to je přirozená.... to, é, reakce. Tak tedy... Hm, no... Sluší ti to?"
"Dobrý začátek," přikývla a nahodila hraný údiv. "Och, vy lichotníku!"
Střelil jsem po ní vyděšený pohled. Svatý Drobku, do čeho jsem se to zase dostal.
"Psst," naklonila se ke mně dívka. "Teď bys nám měl objednat sklenku. A když tak na tebe koukám, doporučuji se po chvíli vymluvit, že máš něco naléhavého, a domluvit si se mnou schůzku na zítra. No, co tak zíráš? Vypadáš, jako by jsi vylezl z kanálu!"
Nevěděl jsem, zda se smát, nebo brečet. Nakonec jsem se rozhodl pro kompromis a zůstal stále mírně rudý v obličeji.
"Ehm," odkašlal jsem si směrem k barmanovi. "Dvě limonády, prosím..."
Lyona opět zakroutila hlavou. "Máš se zeptat, co si dám k pití. Ne, teď už to neměň! To je v pohodě, limonádu mám ráda."
Chvíli jsme v trapném tichu upíjeli limonádu.
"Teď máš nahodit téma," nevydržela to dívka.
"No... Ehm, promiň, jsem dnes asi nějak zmatený," zabručel jsem. Kdo by to byl řekl, že z pokusu o rozveselení se stane rande podle scénáře.
Tentokrát Lyona souhlasně přikývla. "Sice jsi s tím mohl chvilku počkat, ale vypadá to, že pro dnešek už bude stejně lepší to ukončit. Takže, kde se zítra sejdeme?"
"Zítra," zaskučel jsem, jako by mi až teď došlo, že tohle bude mít pokračování. Tentokrát jsem si ale vzpomněl na to, jak takové schůzky probíhají. Musím navrhnout něco...
"Co cukrárna?" přetrhla dívka můj myšlenkový pochod. "Nejsem moc na romantiku, tady ti tedy dovolím zvolit něco netradičního."
... romantického. Aha, tak ne.
"Jasně, cukrárna zní dobře... asi," přikývl jsem.
"Takže U Psyducků, v 15:00!" rozhodla Lyona. "Budu se těšit!"
Otevřel jsem pusu, abych něco namítl, ale to už mi její malá ruka mávala na rozloučenou. Pokrčil jsem rameny, zamával a vycouval z Crow ven. Poslední ohlédnutí přes rameno mi ještě prozradilo, že se Lyona... usmívala. No výborně, alespoň původní záměr se mi povedl splnit.

Přespal jsem v nejbližším pokécentru, jestli se tak dá nazvat probdění půlky noci nad úvahami o tom, jak jsem se do takové šlamastyky dostal. Ráno jsem se půl hodiny civilizoval v koupelně, vzal si na sebe nejlepší oblečení, co jsem měl a vydal se... no jo, kam?
Myšlenky mi nedovolovaly provozovat své normální aktivity, jako jsou tréninky a kroužky obžerství se želvákem. Procházka taky nepřicházela v úvahu, ještě bych mohl nevědomky utéct.
Nakonec jsem se prostě poflakoval pár hodin po městě a obhlížel terén. Když nastala osudná hodina, čekal jsem před cukrárnou a přemýšlel nad tím, co se bude dít. K mojí úlevě to vše vypadalo jako hra, stejně jsem si ale připravil pár unikových frází. Přece jen - randit s... no, určitě pod-patnáctiletou holkou není nejrozumější.
V 15:10 dorazila Lyona. Na tváři měla neutrální výraz, i když rozhodně veselejší, než když jsem jí viděl včera v baru.
"Ehm," odkašlal jsem si po chvíli trapného ticha. Neměl jsem nejmenší ponětí, jak se zdraví holka na rande.
"Ahoj?" zkusil jsem to.
A opět tu bylo zakroucení hlavou. "Ahoj... No, pro dnešek ti to uznám. Tak jdeme?"
"J-jo, jasně," přikývl jsem. "Ehm, jen mě tak napadlo vzít ti malý dárek."
Natáhl jsem k Lyoně opatrně ruku (snad pro případ, že by ji chtěla ukousnout), ve které se mi objevila krabička.
Lyona úspěšně skryla nadšený úsměv ze sladkého dárku, krabičku si vzala a schovala do kabelky. "Příště bys měl vzít kytky," pokarála mě.
U dveří nastalo dilema. Etiketa mi říkala podržet dámě dveře, zároveň jsem ale měl vstoupit do cizího prostoru první. A ke všemu byly dveře dvoje, jedny vnější, druhé z kratičké chodby do cukrárny.
Vyřešil jsem to, jak nejlépe mě napadlo. Za Lyonina poťouchlého chichotání jsem vrazil do dveří typu 'tahej', potom je nemotorně otevřel, vešel dovnitř a zablokoval je nohou. Mezitím jsem se natáhl pro druhé dveře, tentokrát 'tlač', zatlačil a také je zablokoval nohou. Jen náhodou tento akrobatický kousek moje švy v kalhotách přežily.
V cukrárně bylo naštěstí prázdno, nemusel jsem se tedy obávat z pohledů typu 'co je to za pedofila'. Lyona se hned pustila do studování jídelního lístku.
Nakonec si objednala tři kusy jahodového dortíku. Hm, možná jsou prostě jahody populární mezi všemi dívkami, napadlo mě. Já si nechal přinést čokoládovou špičku naplněnou jakýmsi likérem. Doufal jsem, že to bude třeba alkohol a já díky němu na dnešek rychle zapomenu.
Byl to alkohol, bohužel jen v bezpečném množství. Když jsem se úspěšně vypořádal se svým dortem, Lyona už měla dávno snědeno a netrpělivě vyčkávala.
"Teď objednej pití," poručila dívka.
"Které by si naše královna dala?" utrousil jsem ironicky.
"Jahodové mléko," rozhodla.
Jop, asi jsou všechny holky na jahody. "Dvě jahodová mléka, prosím!"
Zamyslel jsem se, jestli je teď už vhodné mluvit o jejím včerejším smutku. Usoudil jsem, že snad ano.
"Co ten smutný obličej včera?" zeptal jsem se opatrně a očekával nesouhlasné kroucení hlavou.
Nepřišlo. "Vyskytly se jisté komplikace," pokrčila dívka rameny.
Servírka nám donesla mléka. Chutnalo výborně , až jsem se přistihl u uvažování, že se přidám k fanouškům jahod. Oba jsem za zabořili hlavy do brček a hlučně usrkávali.
"Promiň, že jsem tě tak vytáhla ven," promluvila tiše Lyona. "Potřebovala jsem se trochu odreagovat..."
"V pohodě, taky se mi hodí trocha odreagování," zazubil jsem. V jednu chvíli komandují, v druhé se omlouvají. Holkám prostě nikdy neporozumím.
"Co podnikneme po mléku?" zeptala se Lyona, v hlase opět veselý tón. Znělo to, jako by mě zkoušela.
"Dobrá otázka," zamumlal jsem. "Napadlo mě... někam zajít?"
"Dobrá odpověď," zasmála se Lyona. "Vím o jednom super místě!"
Vysrkla zbytek mléka, vyskočila ze židle a netrpělivě klepala nohou o zem. Chvíli jsem na ní zmateně zíral, pak jsem do sebe obrátil zbytek nápoje a vydal se zaplatit.
Někdo by mohl říct, že držení za ruce je romantické. Rozhodně však ne v tomto případě. Lyona prostě nevydržela moje vycházkové tempo, popadla mě za ruku a vlekla za sebou.

[164]: PART 2/2

To 'super místo' byl zábavní park na kraji města. Přemýšlel jsem, proč jsem o něm nikdy neslyšel. Cena vstupného to hned vysvětlila - tenhle park nebyl pro škrty.
"Deset tisíc Yenů," zašeptal jsem zhrozeně.
"Ne-e, koukáš na špatnou cenu," zakroutila Lyona hlavou. "To je vstupenka na týden. Na den jen dva tisíce."
"Wow, mnohem lepší," zabručel jsem a zkontroloval obsah své peněženky. Mohl jsem si to dovolit, ale přijít o čtyři tisíce jen tak?
"Mají tu i slevy," snažila se mě dívka uklidnit. "Podívej, děti za tisíc, senioři za sedm set, rodina s dětmi čtyři tisíce... No, pro nás tu je párová vstupenka."
"Jako dvě vstupenky?" ujisťoval jsem se.
Lyona se zlomyslně zachichotala. Ach, jak mi ten její smích začínal lézt na nervy... I když byl možná kapku roztomilý.
"Ne, to je vstupenka pro pár. Jako holka a kluk," vysvětlila nadšeně.
Tentokrát se mi rudnutí podařilo zablokovat cynismem. "Holka a pedofil by tam nebylo?"
Lyoně to chvilku šrotovalo v hlavě. "Možná jo... Co je to ten pedofil?"
"Ehm, to byl takový žert," mávl jsem rukou. Vypadala tak na třináct, já doufejme na patnáct, v tom přece pedofílie není.
"Vstupenka pro děti je do desíti, to mi ve dvanácti neprojde..." uvažovala Lyona nahlas. "Jop, vezmeme párovou. Je za dva tisíce pět set... A má bonus! Jen s ní můžeš do tunelu lásky! Vždy mě zajímalo, jaké to tam je!"
Dvanáct, ozývalo se mi stále dokola v hlavě. Zdálo se mi to, nebo v dálce zahoukalo policejní auto?
"Proto všechny ty nesmysly ohledně rande!" rozzářil jsem se. "Ok, ale kdyby něco, je ti čtrnáct, jasný?"
"Myslím, že na to nejsem značně vyvinutá v oblasti-"
"Čtrnáct," zopakoval jsem pevným hlasem.
"No jó, jasně, tak pojďme už!" vypískla dívka a hrnula se k pokladně. Já jen v duchu doufal, že Crow mi utracené peníze vrátí, až se dozví, že má Lyona po depresích.

Zevnitř byl park ještě větší, než jak vypadal zvenčí. Bylo tu obří ruské kolo, skákací hrady všech velikostí, kolotoče, řetízkáče, jakési výtahy, které se nahoře obrácely vzhůru nohama... Vskutku největší zábavní park, který jsem kdy viděl. No, vlastně taky jediný.
"Tak kam nejdř-" začal jsem, to už mě ale Lyona vlekla za ruku k umělému růžovém kopci. Z něj jako by rostla vrata s nápisem... Tunel lásky. A do háje.
Haha, lásky. Spíš hrůzy. Celou dobu se plulo v růžových labutích růžovou tekutinou růžovými tunely. Pokaždé, když se vplulo do nového tunelu, odděleného růžovými vraty, ze stropu se sesypaly růžové okvětní lístky.
A nezapomeňme na jakousi 'KISS CAM', která čas od času z nepochopitelného důvodu ukazovala líbající se cizí lidi. Eww. V jednu chvíli se tam objevila naše labuť, díky Arceusovi jsme ani jeden ale nevěnovali pozornost blikajícímu nápisu 'KISS NOW'. Já byl oslepen veškerou tou růžovou barvou a Lyona zrovna ochutnávala tu břečku, ve které jsme pluli.
Na konci tunelu jsme se oba shodli, že to byla hrůza.
"Moc růžové," konstatoval jsem.
"A nudné," přikývla Lyona. "Jo, a ta voda chutnala jako mýdlo."
"Jak víš, jak chutná... Ne, zapomeň na to, nechci to vědět. Tak kam teď?"
Lyona se zamyslela. "Ruské kolo vypadá zábavně," navrhla.
Pokrčil jsem rameny a vydal se rychlým tempem k obřímu kolu. "Tentokrát se nenechám vláčet!" houkl jsem na dívku se smíchem.
Fronta na kolo nebyla moc velká, podařilo se nám tedy dostat jednu kabinku jen pro sebe. Romantickou atmosféru jsem tentokrát zničil já. Kabinka byla, včetně podlahy, celá prosklená, z bezpečnostních důvodů jsem se musel tedy dívat kamkoli, jen ne pod nohy. Ne že by jsem se bál výšek, ale vědomí, že stojím na pěticentimetrovém skle mi nedělalo dobře.
"Je tu krásný výhled," prohlásil jsem a vytáhl foťák, který jsem nedávno koupil v butiku.
Do teď Lyona vypadala znuděně, jakmile ale uviděla fotoaparát, rozzářila se a vytrhla mi ho z ruky. "Pojďme udělat společnou fotku na památku!"
"Ehm, vlastně jsem chtěl fotit výhled," zkusil jsem to. Lyona ale nevnímala, uchopila foťák objektivem k sobě a začala zběsile fotit, pokaždé s jiným legračním výrazem.
Když už jsem doufal, že u selfie Lyony to skončí, dívka se ke mně nečekaně přimáčkla a pevně mě chytila za ruku.
"Sýr!" zasmála se a zmáčkla spoušť.
Do hromady čerstvě vytištěných fotek dopadla nová. Byla na ní Lyona se svým zářivým úsměvem a vedle ní Drobeček, rudý v obličeji a na půli cesty pryč z fotky.
Nebylo by to ruské kolo bez jeho typického klišé. Když už jsme byli jen pár metrů nad zemí, stroj se zasekl. Někdo zezdola po chvilce do megafonu oznámil, ať vydržíme v klidu, že za půl hodiny přijede technik.
Lyona se proti všemu očekávání rozzářila. "To je vzrušující! Víš, už jsem jednou byla na ruském kole s tetou Ino, taky jsme se zasekly nahoře! Taky se tam někdo pokoušel odpálit Ro-, ehm, chci říct, že tam byla spousta zábavy!"
"Nějaká mise pro Crow?" zajímal jsem se.
"Tak nějak," prohlásila Lyona.
"Poslyš, co ty vlastně děláš v... té skupině? Neřekl bych, že je to místo pro děti."
"Však taky nejsem dítě! Dětská vstupenka je do desíti let!" zasmála se dívka. "A co tam dělám... To je tajemství," mrkla záludně. "Co tam vůbec děláš ty?"
"Já? No, celkem slušně platíte," pokrčil jsem rameny.
Lidé jednu kabinku od nás otevřeli dveře a začali vyskakovat. Šťastlivci, jejich kabina byla jen metr nad zemí... I když naše vlastně taky nebyla tak vysoko.
Lyona došla očividně ke stejnému názoru. Zavrzaly panty, dveře se otevřely a dívka nahlédla dolů.
"To jsou tak tři metry," prohlásila. Pohlédla na mě, dolů a zpátky na mě.
"Normálně bych skočila první, ale správný gentleman by měl jít první, aby mohl chytat dámu," prohlásila.
Znervózněl jsem. "Víš, nejsem si jistý, jestli je to dobrý nápad..."
"Nebuď srab," zasmála se dívka. "Hop dolů!"
Opatrně jsem se dovlekl ke dveřím. Nikdo nám nevěnoval pozornost. Zhluboka jsem se nadechl, posadil se na okraj a skočil. Co se mi může stát, no ne?
Ve vzduchu jsem si uvědomil, že dopadnout na nohy by nemusel být nejlepší nápad. Pokusil jsem se o kotrmelec, ale s mojí fyzickou zdatností se mi akorát povedlo natáhnout se. S plesknutím jsem dopadl na zem a hned si začal kontrolovat stav kostí. Kromě pár odřenin a... Svatý Drobku, pošpinil jsem si košili!
Ozvalo se vzrušené vypísknutí, následované žuchnutím jen pár kroků ode mě.
"Znovu!" radovala se Lyona. Začal jsem uvažovat, jestli není kočka. Ne snad kvůli vzhledu, ale kvůli tomu, že s ní pád vůbec nic neudělal.
"Už nikdy," zabručel jsem a vyškrábal se na nohy. "Moje drahá..."
"Hej, takhle mi nemůžeš ještě říkat!" přerušila mě dívka.
"... košile je umazaná," dokončil jsem větu.
"Aha," zasmála se Lyona. "To je jedno, koupíš si novou! Pojďme teď na skákací hrad!"
"Kéž bych věděl, kde sehnat stejnou," povzdechl jsem si.
Na skákací hrad jsem s Lyonou nešel, a to i přes její psí oči. Kolena mi po pádu nepříjemně křupaly, nechtěl jsem tedy nic riskovat a radši se posadil do kavárny naproti. Lyona se po chvíli hopsaní přidala a donutila mě koupit jí horkou čokoládu.
"To není zábava, když se tady poflakuješ!" kárala mě. "Ještě máme sedm atrakcí, na které prostě musíme jít! Povalovat se můžeš potom."
"Sedm?" vykulila jsem oči. "No, jestli takhle probíhá každé 'rande', myslím, že jedno za život bohatě stačí."
"Chceš snad říct, že tě to nebaví?" posmutněla dívka.
"Ale baví," povzdechl jsem si. "Promiň, nejsem prostě zvyklý být tak dlouho s lidmi."
"Budeš si muset zvyknout!" zasmála se. Rychlost změny nálad u ní byla vskutku fascinující.
Dopili jsme čokoládu a vydali se k další atrakci. A po ní další a další...

Když jsme vycházeli z parku, venku už byla tma a zima. Rád bych řekl, že jsem Lyoně jako správný gentleman půjčil kabát nebo bundu, dívka ale byla lépe připravená, takže já mrznul v košili a ona vesele poskakovala v huňatém kabátu.
"Měli jsme málo cukrové vaty! Příště musíš koupit nějaké do zásoby," smála se Lyona.
"Jasně," mávl jsem unaveně rukou. Dnešek byl pro mě snad nejnáročnější den v životě, a ona ještě naznačuje, že bude příště?
"No, měli bychom se vrátit do klubu, za chvíli je večerníček," zazubila se dívka. "Zajdi pak za Robertem, řeknu mu, aby ti proplatil park."
"Jasně," zabručel jsem a šoural se směrem ke Crow klubu. Tak aspoň ten park nebude z mého. Lyona nadšeně poskakovala několik metrů přede mnou, počkala a zase pokračovala. Za necelou půlhodinu jsme se takhle dostali až do klubu...