Opět jsem se vrátila ke klubu mafie a vstoupila dovnitř se poptat, jestli nemůžu s něčím pomoct. Oslovila mě majitelka Espeona, kterého jsem předtím hlídala, a poprosila mě, jestli bych jí nepomohla s jistou nepříjemností u ní v bytě. Jistě, řekla jsem tehdy, ale vědět, co mě čeká, určitě bych odmítla. Došla jsem k ní do ložnice a tam se více méně přes celou stěnu táhla jakási odporně vypadající, páchnoucí a prostě nechutná hmota slizovitého charakteru. Taky byl zasažený kousek stropu a podlahy. „No, prostě… riziko povolání,“ pokrčila rameny. „Musím teď něco vyřídit, postarej se, aby to tady nebylo, až se vrátím,“ vzala si klíče z botníku, „jo a postarej se při tom o Espeon.“ A s těmito slovy odešla. Zbyla jsem tady sama s kýblem vody s dezinfekcí, mopem, kartáčem, spoustou jiných nástrojů a maskou na ústa a nos. Měla jsem na sobě zástěru a gumové rukavice, vlasy stažené dozadu, abych z toho svinstva něco nechytla. Espeon přitom líně ležela natažená na posteli jen pár metrů od toho a vůbec ji to nezajímalo. „Tak jdu na to,“ povzdechla jsem si při pohledu na tu démonickou hmotu. Hrála všemi barvami, vypadalo to, jako by se tady nalepil alola Muk. Rozhodla jsem se začít se stropem, takže jsem si vzala štafle a vystoupala nahoru. Vzala jsem si stěrku na zeď a začala odstraňovat svrchní, nejhorší vrstvu slizu. Sbírala jsem to do kýble pověšeného na háčku štaflí. Pak to všechno odnese do sklepa, kde by měl podle informací od Delii přebývat chlápek, co se o tyhle biologické zbraně stará. Byla jsem asi ve třetině, kdy jsem ucítila, jak se mi něco otřelo o nohu. No málem jsem leknutím spadla. Zázrakem jsem se udržela a koukla dolů, kde se vznášela Espeon. „Tohle mi nedělej, málem jsem dostala infarkt.“ Oddechovala jsem. Ona se jen líně usmála a dále se mi hlavou otírala o nohu. Povzdechla jsem si a sundala jednu rukavici, abych ji mohla pohladit, aniž bych ji ohrozila. Tohle mě rozhodně bude zdržovat. Podrbala jsem ji za ouškem a opět si nasadila rukavici, rozhodnutá pokračovat v práci. Espeon se zamračila, ale odlevitovala zpátky na postel. Dostala jsem se téměř až na úroveň stěny, když jsem vycítila, že je někdo poblíž. A vskutku, po mém boku se vznášela růžová bytost a v puse měla plyšovou rattatu. Opět jsem odhalila ruku a ona mi do ní hračku položila. Hodila jsem jí dolů za sebe, co možná nejdál, a pokračovala v seškrabování jednou rukou. Tak se postup opakoval ještě několik minut, během kterých jsem seškrábala celou nejhorší vrstvu slizu z oblasti stropu. Potom si zase dala pauzu na šlofíka, po mém doporučení v kuchyni, i když mě to stálo další vloupání se k zásobám poofinů, a tak jsem nerušeně mohla aplikovat dezinfekci na strop. Nechala jsem to chvilku působit a pak kartáčem namočeným ve vodě s další dezinfekcí začala kartáčovat zbytek hnusu na stropě. Bolelo mě z toho sice za krkem, ale dala jsem si záležet, abych se všeho zbavila. Nemohla jsem si ale být jistá, protože na mokré omítce nešlo poznat, jestli se mi to opravdu povedlo. Jakmile jsem skončila a těšila se na malou pauzu, kdy bych dopřála svému krku zasloužený odpočinek, vrátila se Espeon v přítulné náladě. Sedla jsem si tedy ke stěně a nechala ji si vedle mě lehnout, zatímco jsem ji hladila a škrabkala. Nějak se jí u toho podařilo usnout – fascinovalo mě, jak zvládá tolik šlofíkovat, když celý den téměř nic nedělá, ale hodilo se mi. Strop už jsem měla z krku, tak jsem se přesunula k největší poškozené ploše, stěně. Začala jsem znova seškrabáváním svrchní vrstvy a začala naplňovat druhý kýbl. Šlo to mnohem pomaleji, obzvláště, když se Espeon probrala a konečně byla plná energie, takže častěji než jsem uklízela, jsem se s ní mazlila nebo jsme si hrály. Naštěstí pak dostala chuť se čistit, takže jsem pořádně postoupila ve své práci. Avšak než jsem stihla seškrábat nejhorší sajrajt, Deliina pokémon opět přepadla hravá nálada. Zvládla jsem ji ale uplatit kartáčováním. Takže pak jsem dokázala umýt i stěnu, včetně kartáčování. Tady ale bylo jisté, že to pak budu muset přetřít ještě jednou, nu což. Naplnila jsem slizem kbelík a tři čtvrtě. Zajímalo mě, jak to asi zvládnu všechno odnést. Začala jsem seškrabávat i podlahu, šlo to rychle, protože stěrka po prknech hezky klouzala a šlo to snadno dolů. Než jsem přešla na další část, byl čas na další chvilku s Espeon, kdy jsem jí dala její odpolední dávku krmiva a k tomu pár sladkostí a mazlení. Nechápala jsem, jak to tady může sama zvládnout, když má Deliu venku na misích. No, zase mě pak nechala pracovat a já si vzala další nástroj a dostala zbytky hnusu i z meziprostoru prken. Dala jsem se do kartáčování, a když jsem skončila, vzala jsem nenechavého pokémona do vany a umyla ji, vyfénovala a opilovala jí drápky. Nakonec, když voda uschla, jsem to všechno vzala ještě jednou pomocí mopu. Sotva to stihlo uschnout, když se Delia vrátila a našla mě v křesle se spokojeným mazleným Espeonem.

Beru úkol - Nový barman, Robert, potřebuje trochu zaučit k práci. Už barmana dělal, avšak trochu zapomněl a od té doby se technika neustále vyvíjela. Nabídni mu pomocnou ruku.

[100]: PART 1/2

Po splnění předchozího úkolu jsem si při vracení nástěnky na své místo všiml další práce, která vypadala jako snadno vydělatelné peníze. Sebral jsem papírek s úkolem a donesl ho barmanovi. "Netušil jsem, že tu platíte i za doprovod na nákupech," zazubil jsem se.
"No, nevím, jestli bych to nazval doprovodem na nákupech..." opětoval mi barman smích a naklonil se ke mě. "Máš za úkol krýt Delii, potřebuje si něco vyzvednout v Legionu..." zašeptal, narovnal se a pokračoval ve své práci.
"Eh? Moment, tak to jsem špatně rozu-..." zarazil jsem se. "Mno, vlastně je to jedno, nemůže to být zas tak těžký, ne?" povzdechl jsem si. "Tak kdepak je ta Delia?"
Barman ukázal přes půlku podniku ke stolku, kde seděla o samotě žena. "Jednej s ní s úctou, je to pravá ruka šéfky," prohlásil.
"C-cože? J-já mám krýt tak významnou osobu? Nemáte nějaký namakaný chlápky, který by se o to postarali?" polekal jsem se. Barman zakroutil hlavou.
"Musí to proběhnout co nejméně nápadně, takže ochranková kolona nepřipadá v úvahu. Ty vypadáš dost nevinně, takže se na tuhle práci budeš skvěle hodit," zazubil se na mě. "A teď už běž, další otázky směřuj k Delii. Nechci to tu vyřvávat, jeden nikdy neví, kdo může poslouchat," kývl hlavou na pár opilců sedících u baru.
Přikývl jsem a vydal se k ženě u stolu. "Delia?" ujistil jsem se, že mluvím se správnou osobou. "Mám vám dělat eskortu do Legionu," zasalutoval jsem. Žena přikývla a zvedla se od stolku. Ukázala na dveře ven a rychlým krokem se k nim vydala. Hm, první člověk, co nepoukazuje na to, že jsem dítě, zazubil jsem se v duchu. I když to bude asi tím, že podle jejího výrazu nemá zrovna náladu na žerty, napadlo mě.
"Víš, co máš dělat?" zeptala se mě Delia, když jsme vyšli před club. Přikývl jsem. "Dostat vás v bezpečí do Clubu Legion a zpět?" ujistil jsem se. Delia mi kývnutí opětovala. "Půjdeme pěšky, bude to méně nápadné," řekla. "Legion je tímhle směrem. Swellow nad námi tě upozorní, kdyby se blížily problémy."
Zvedl jsem hlavu a hledal, kde že ten Swellow vlastně je. Chvilku mi trvalo, než jsem si ho všiml - seděl na okenní římse jednoho z domů, skoro dokonale skrytý ve stínu. "Mám se tvářit jako náhodný kolemjdoucí?" zajímal jsem se.
"Nechám to na tobě, důležité je, abys dával pozor na Swellow a své okolí," prohlásila Delia a vykročila. Držel jsem se jí v patách, nelíbilo se mi chodit strašidelnými uličkami sám. "Oh, nepředstavil jsem se vám," uvědomil jsem si. "Drobeček, trenér a amatérský mechanik," zazubil jsem se. Žádná reakce, pokrčil jsem tedy rameny a šel chvilku mlčky. "Najímáte si často náhodné lidi na podobné práce?" optal jsem se. "Je to celkem zábavný způsob získávání peněz..."
Delia se prudce zastavila. "Co? Nějaký nebezpečí?" vylekal jsem se.
"Děláš moc hluku," povzdechla si.
"Oh, pardon," zamumlal jsem zahanbeně a rozhlédl se kolem, jestli mě někdo neslyšel. Nevypadalo to tak, takže jsme se vydali dál.
Přes temné a strašidelné uličky jsme se dostali do širší ulice s jednosměrnou silnicí. Občas jsem zvedl hlavu, abych zkontroloval Swellow, ptačí pokemon nad námi ale celkem klidně poletoval, takže jsem usoudil, že se zatím nic neděje.
Když jsme zahnuli do další ulice, všiml jsem si, že za námi z jednosměrky vyjelo auto. Nebylo by to moc podezřelé, kdyby to nebylo první auto za dlouhou dobu, co jsem na této silnici viděl. Dohnal jsem Delii a odkašláním na sebe upozornil. "Myslím, že nás to auto sleduje..." zamumlal jsem. "Ale možná jsem jen paranoidní..."
"Vím o něm. Půjdu napřed, ty se ho zbav," řekla a trochu zrychlila. Za chvilku zahnula do další ulice.
"Z-zbav?!" polekal jsem se. "A jak to podle vás mám udělat, he?" zabručel jsem, když byla mimo doslech. Pohlédl jsem na Swellow, který na mě už delší dobu vysílal zběsilé signály. Když si všiml, že se na něj dívám, uklidnil se, sletěl trošku níž a mířil k Delií, asi aby jí chránil, kdyby se něco pokazilo.
Ohlédl jsem se po autě, které trochu zpomalilo. Zahnul jsem za Delií do ulice a prozkoumal okolí. "Zase temné uličky," otřásl jsem se při pohledu na vymlácená okna, rozbité lampy a popraskaný asfalt. V hlavě se mi vynořil plán, jak se zbavit pronásledovatelů, vytáhl jsem tedy ball s Torterrou a pustil ho ven. "Želváku, není čas na vysvětlování," informoval jsem Torterru, když na mě zmateně pohlédl. "Použij zemětřesení na silnici, ať není průjezdná," rozkázal jsem.
"Ale není tohle zločin?" podivil se Torterra, přesto rozkaz splnil. Zvedl se na zadní, pak předními tlapami uděřil do země a způsobil menší otřes, díky kterému silnice ještě víc popraskala. "Ještě jednou," požádal jsem pokemona. Po dalším útoku silnice v popraskaných místech vyhřezla ze země a několik domů se mírně otřáslo. "Díky," zazubil jsem se na želváka, povolal ho do ballu a rozeběhl se za Delií, která už zase mizela v další uličce.
"Snad... jsem... se jich... zbavil..." zafuněl jsem, když jsem jí dohnal. Delie přikývla.
"Dobrá práce. Swellow mi řekl, že auto zastavilo. Zahneme do rušnější ulice," informovala mě.
"Takže si nemusím dávat tolik bacha?" zaradoval jsem se.
"Právě naopak. Kdyby se kdokoli o cokoli pokoušel, v davu se pak lépe schová..." řekla Delia. "Swellow nás bude sledovat ze shora, ty sleduj jeho."
"Oke," přikývl jsem a zkontroloval pozici Swellow. Stále poletoval nad námi a rozhlížel se kolem.
I přes varování se nic zajímavého v rušné ulici nedělo. Párkrát jsem byl davem odehnán od Delie, Swellow ale nevysílal žádné signály, takže jsem byl klidný.
Po chvíli jsme zahnuli do další postranní ulice, Club Legion byl už na dohled. Zaslechl jsem za námi auto, ohlédl jsem se tedy a ke své hrůze zjistil, že je to to samé, co nás už jednou pronásledovalo. Než jsem stihl Delii nějak upozornit, zrychlila a zmizela v klubu, mě a Swellow nechala venku.
Auto zabrzdilo opodál a vystoupili dva muži v černých oblecích. "Heh, nevím, jestli v tom mají vypadat drsně, rozhodně jim to ale přidává na podezřelosti," ušklíbl jsem se. Musím je nějak zadržet, pomyslel jsem si a vydal se k nim.
"Promiňte, můžete mi poradit, kudy se dostanu do nejbližšího pokécentra? Můj Psyduck je zraněný, spěchá to..." zamumlal jsem. Chlápci si vyměnili pohledy, pak mě obešli a mířili dál do clubu. Povzdechl jsem si, vzal ze země kamínek a jako zázrakem trefil pleš jednoho z nich.
"Co to po mě házíš?" zavrčel plešoun a otočil se na mě. Druhý muž pokračoval dál v cestě, sebral jsem tedy další kamínek a hodil ho po něm. Také se otočil, na tváří se mu mísil hněv se zmatením. "Hej, prcku, kliď se!" okřikl mě a otočil se zpět ke clubu. To už jsem měl ale plné ruce kamínků a jako automat je po obou chlápcích házel. Jeden malinký kamínek se mi podařilo hodit plešounovi do oka.
"To si přehnal!" zařval chlápek a rozeběhl se za mnou. Zoufale jsem hodil ještě pár kamínků, pak jsem se dal na útěk. Druhý muž mě ignoroval a už stál na schůdku před dveřmi...
Oběhl jsem plešouna, který byl celkem pomalý, a celým tělem vrazil do chlápka ve dveřích. Moc velký efekt to nemělo, stačilo to ale na to, aby chlápek ztratil rovnováhu a spadl ze schůdku. Rychle jsem ho pustil, zvedl se ze země a rozeběhl se pryč, hlavu zakloněnou, jak jsem na nebi hledal Swellow. Ptačí pokemon seděl na střeše nějakého domu a pochvalně na mě kývl hlavou. Zmizel jsem za rohem, položil na zem kouřový orb a oběhl blok, abych se dostal zpět před club dřív, než muži.
Udýchaně jsem se opřel o zeď clubu a pozoroval, jak za stejným rohem, kam jsem zaběhl já, mizí i muži. Jeden z nich asi šlápl na nastražený orb, protože se ozvalo třesknutí podobné petardě a zpoza rohu se vyvalil kouř. V něm jsem viděl dvě siluety, které se zmateně rozhlížely kolem a hledaly, kdo to po nich co hodil.

[100]: PART 2/2

Ze dveří clubu vyšla Delia. Čekal jsem, že se se zmateným výrazem rozhlédne kolem a zeptá se, co se děje, ona na mě ale jen kývla a rychlým krokem se vydala opačným směrem, než kde byli oba muži.
"Zbavil jsem se jich!" chlubil jsem se a snažil se držet s ní krok. Žádná reakce. "Ehm, tedy, doufám, že jsem se jich měl zbavit... Byli to ti týpci z auta, co nás pronásledovalo..." zamumlal jsem rozpačitě. Pomalu jsem začínal pochybovat o svém skutku. Co když to byli náhodní kolemjdoucí a auto jsem si spletl? Nebo bylo i předchozí auto náhodné a vůbec nás nesledovalo, jen jelo stejným směrem...? uvažoval jsem. Mno, když už jsem se choval jako vandal, tak snad to bylo pro správnou věc, pomyslel jsem si nakonec.
Znovu jsme bez potíží prošli rušnou ulicí a dostali se do jednosměrky, kde jsme poprvé potkali ono auto. Na druhé straně se zjevila potácející se postava, něco na nás hulákala a mávala železnou trubkou. "Ustupte, ochráním vás!" zvolal jsem a skočil před Delii. Došlo mi, jak trapně to znělo, rozhodl jsem se to tedy zaplácat žvatláním. "Ehm, tedy... Běžte napřed, nemusíte se takovým pobudou zabývat..." zamumlal jsem rozpačitě. Nebylo kudy jít napřed. "Ehmehm, tedy... Zůstaňte vzadu, jsem chtěl říct... jop, přesně to jsem chtěl říct..." brblal jsem.
Když se muž přiblížil, pochopil jsem, že musí být totálně opilý, protože se strašně motal a slepě kolem sebe máchal trubkou. Zaujal jsem něco, co jsem považoval za bojový postoj, a připravil se na nejhorší. Muž se ještě chvilku potácel, napřáhl se... a praštil se trubkou do hlavy. Sesul se omráčený k zemi a něco šťastně žvatlal.
"Ehm...?" podivil jsem se a ohlédl se po Delii, která už byla znovu na cestě. Chtěl jsem zkontrolovat, jestli nešťastník žije, uvědomil jsem si ale, že mrtvoly nežvatlají, takže jsem jen pokrčil rameny a s mírně zmateným výrazem se vydal za Delií.
Zbytek cesty proběhl bez problémů, částečně asi proto, že Delie mazaně vybrala na cestu zpět jiné ulice. Za půl hodiny jsme dorazili do Clubu Crow. Měl jsem strašné nutkání zeptat se Delie, pro co to vlastně do Clubu šla a proč po ní šli ti týpci, jestli tedy vůbec šli po ní, nakonec jsem se ale rozhodl, že by to nebyl nejlepší nápad. Místo toho jsem tedy zvolil svou typickou otázku naznačující, že bych docela rád dostal výplatu. "Ehm, co z toho vlastně mám za odměnu? A u koho si jí můžu vyzvednout?" zeptal jsem se Delie.

[Spotřebován 1x kouřový orb]

[89]:[90]:
Těsnění vrtupníku bylo narušeno při jedné přestřelce, kdy se jedna kulka dostala přes pancíř a roztrhla to, co tekutino vedlo. Tvým úkolem je všechno opravit.

Ač jsem říkala, že zde brát práci není nejvhodnější, nakonec jsem stejně neodolala a přišla si pro slušné peníze, které se za místní práce vypláceli. Zaujal mě jeden job ohledně vrtulníku. Sama jsem do žádného ještě nešťourala, ale otec se zajímal o lecos. Měli jsme plný dům a knihovnu různých náčrtů a výrobních plánů od letadel, stíhačů, vrtulníků, po motorky, kola či auta. Byla to otcova práce i koníček, věnovat se opravám všeho druhu a snil o dni, kdy by mohl do rukou dostat něco opravdu unikátního. A jelikož mi sestry vždy sebraly všechny pohádkové knižky, nezbývalo mi nic jiného, než si najít jiné. Přece jen to ony vždy údajně byly v právu. A tak jsem ležela v otcových knihách. Zprvu jsem tomu nerozuměla a přišlo mi to nudné a nezáživné, ale postupně si člověk na neobvyklé nákresy zvykl. Když mě jednoho dne u nich otec nachytal, zprvu mi je chtěl zabavit a se zlou vyhnat. Myslel si, že mu na nich jím. Pravdou ale bylo, že jsem měla jen na stolku připravenou svačinu a snažila se porozumět novému modelu a nákresu jedné stíhačky. Když otec viděl můj nešťastný obličej, začal mě s problematikou sám zbližovat a tak to vypadalo, že nemáme vztah otce a dcery, za to ale velmi znalého lektora a zvědavé studentky. Aby ne zvědavé, když to byl v podstatě jediný čas, kdy jsem s otcem trávila nějaký čas společně jen my dva. Jeho bavilo mi o těch věcech vyprávět a když jsem byla starší, porovnávat plány se skutečností. Občas si mě vzal pod svá křídla a šli jsme spolu opravovat auto jednoho souseda, či se podívat na fungování ponorky. Díky tomu, že jsem měla v tuto dobu taťku jen a jen sama pro sebe, zamilovala jsem se do těch věcí. A ptáte se, jak na to pohlížela máma? Deset dětí na krku není žádný med, když jedno z nich ale zmizí? Alespoň maličkatá úleva. Takže když jsem se neprala se sourozenci o své věci nebo nedělala povinné práce na zahradě, mohla jsem (když jsem byla hodná) pomáhat taťkovi. Když jsem tudíž četla o nabídce práce, vzpomněla jsem si na něj. Vrtulník jsme v rukou ještě nikdy neměli, ale věřila jsem, že nákresy a plánky se nám doma válet budou zaručeně.

Proto jsem se vydala opět na cestu k domovu. Člověk by si myslel, že poté, co opustí své rodné hnízdo, se už nikdy nevrátí... ale já se vracím kupodivu často (a to jsem si tolik věřila). Přivítání doma? Toho jsem se nedočkala. Panoval tu chaos jako vždy. Nebyla jsem doma ani pět minut a už mi chtěli brát Mareepa a Lakyho!! Byla jsem nemilosrdná a krutá. Zbila jsem všechny na jednu kopici a prchla za otcem i se svými poklady. Ještě, že starší sestry měly zrovna práci na zahradě. (jinak bych to všechno projela).

Jako vždy jsem otce našla v pracovně spícího ve svých výkresech. Určitě pracoval opět celou noc. Když jsem ho probudila, vypadal značně rozhozeně a dezorientovaně, ale jakmile uslyšel z mých úst o značce vrtulníku, ihned vyskočil na nohy a nadšeně štěbetal. Někdy si myslím, že taťka je z nás všech asi stále největším dítětem, ale o to lepší je s ním trávit tolik času. Prosil mě, ať mu na oplátku za výkresy ten vrtulník ukážu. Mnooo váhala jsem, ale stejně jako on má slabost pro stroje, já mám slabost pro taťku, kterého jsem mohla mívat pro sebe. To, že nikomu nic neřekne, tak tím jsem si byla jistá. I přes svou dětinskost byl otec velice inteligentní, takže jestliže jsem se dostala tak rychle k nějakému vrtulníku, znamená to, že nejlepší cesta to také nebude. Na druhou stranu to je jen příležitostná práce a my jsme příležitostní zaměstnanci. Nic víc, nic míň. Zaměstnavatel podal práci, já ji přijala...

A tak jsem s taťkou i s plány jela tentokrát v jeho dodávce zpět do Crow clubu. I přes jisté nepříjemnosti jsem ale dokázala obhájit otcovu přítomnost mezi tamními lidmi (nebo spíš on svými znalostmi? Těžko říct, rozhodně ho zajímalo vše, co kolem sebe viděl a nadšeně brebentil o těch "hračkách" které ho nenechávaly chladným).

Brzy se před námi ocitl daný porouchaný vrtulník. Už po cestě, co jsme si znovu pročítali plány, jsme došli k závěru, že jestli tu mají technika a ten pronesl něco o brzdné kapalině, tak o vrtulníku ví velké pendrek. Jak by také mohlo z rotorové brzdy něco vytékat, když je to v podstatě souhra pístů, které se točí na základě fungování motoru. Jediné, co by mohlo v takovém případě vytékat, je olej, který by kapal od vrtule, že by ho někdo přespříliš promazal, a nebo poté problém byl u motoru a bylo nutné to blíže prozkoumat.

Otec rychle vyndal své nádobíčko a rozložil ho na zem kolem nás i vrtulníku. Nejprve jsem zkontrolovala vrtuli. Ta vypadala velmi dobře a nic z ní neteklo. Jen blbec by do ní střílel, pokud by se nejednalo o odborníka ve svém oboru, jelikož sestřelit takovou mašinu střelbou do vrtule není vůbec nic snadného. S motorem to už bylo horší. Plechy, chránící ho, byly notně poškozené. Hádala bych, že byly použity podkaliberní střely, ale těžko říci. Do zbraní se nespecializuji.

S otcem jsme sundavaly pláty a rovnou přihlížejícím diktovali, co se musí dokoupit. Jistě, šlo by to svařit, ale plech poté bude slabší a další střely by helikoptéru již doopravdy mohly sestřelit. Poté tu byl pak samotný motor. Něco z něj teklo a vypadalo to na pohonnou látku. V takovém případě mi bylo ale divné, že helikoptéra celá nevybuchla. Odmontovali jsme motor a postupně ho rozebírali dle nákresů a článků. Trvalo nám několik dní, než jsme našli problém a zas vše uvedli do pořádku. Nakonec se ukázalo, že se jednalo o holé štěstí, že posádka vrtulníku vůbec přežila.

Kulka byla jak to říct, jistým kšuntem. Neroztrhla se a nezpůsobila následný výbuch vrtulníku. Na druhou stranu dokud byl vrtulník v provozu a motor rozpálený, dokázal kov kulky mírně naleptat a udržet ji na svém místě, takže nic neteklo a nezpůsobilo výbuch. Teprve po vychladnutí motoru a vlastně tudíž i kovu kulky, se uvolnila, a způsobila vytékání pohonné látky. Otec byl tím uchvácený... dlouho o tom mluvil, ale musela jsem ho umlčet. Přece jen to byla z části nebezpečná půda. Teda, alespoň dle pohledů těch mužů kolem. Měli jsme dohodu a otec pochopil. Uklidnil se a já mohla jít oznámit správnému člověku o splnění úkolu, jaký byl stav věci a jaké měla posádka vůbec štěstí, že přežila. + upozornit na nedostatečné vzdělání předchozího technika, který vynesl rozsudek o stavu helikoptéry.

Beru úkol - Dellin Swellow je nezvěstný. Naposledy byl na hlídce večer, přes noc, avšak ráno se už nevrátil. Delia začíná být frustrovaná, dokonce i její Espeon ztratil náladu se mazlit.

Beru mužský speciál =D