Tréninkové pole

1. května 2017 v 15:48 | Enwy
  1. Neruš ostatní trenéry, kteří zde také trénují.
  2. Platí tady stejná pravidla jako jinde - chovej se ke svým pokémonům hezky.
  3. Je doporučeno, že pokud je tvůj pokémon vyčerpaný, měl by jít do pokémonního střediska. Příliš svého pokémona nezatěžuj, mohl by onemocnět.
Pamatujte na povahu svého pokémona (v profilu je napsáno, že je nechápavý = bude třeba hodně vysvětlování a podobně) a na to, že je třeba se s ním před tréninkem seznámit - přeci nebudete trénovat s někým, koho vůbec neznáte, pff! To samé platí pro to, když pokémon trénovat nechce nebo se tomu brání. V tom případě je za trénink samozřejmě méně zkušeností. Vy také neděláte s elánem něco, co vás nebaví...
  1. Koho jdeš trénovat
  2. Co budete dělat
  3. Průběh tréninku
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

Zobrazit vše (660)
Zobrazit starší komentáře

601 Slaanesh Slaanesh | 16. listopadu 2018 v 17:36 | Reagovat

[600]:„Dobře, tohle už je lepší. Podstatně lepší.“ Ozve se po chvíli Gengar a zároveň se rozletí k nám. „Tak řekl, bych kámo, že můžeme přejít k poslednímu kroku.“ Oznámí mi Gengar a zadívá se na Mimikyu. „Tak jakpak ses rozhodla Yukiko, pomůžeš nám s naší závěrečnou částí tréninku?“ zeptá se přímo Mimikyu, jelikož ví, že bych stejně vyzval Mimikyu ať odpoví. Ta se ještě jednou podívá na mně a pak na Hauntra a mlčky přikývne. „Výborně. Neboj nebude to bolet. Takže co je nejdůležitější to už umíš. Tedy dostat do někomu do mysli. Krok druhý je naši krásnou asistentku uspat. K tomu se dají pochopitelně použít dva způsoby, jak toho docílit. První a ten, který dnes používat nebudeme je podstatě silou.“ Následně si rukama zatlačí na spánky, až se mu zdeformované uši vystřelí nahoru. „Nějak takto mu zatlačíš v hlavě a dalo by se říct, že vytvoříš stěnu přes kterou se jeho vědomí nebude schopné dostat, dokud ji budeš udržovat. Tohle ovšem může mysl zdezorientovat a tak dále, takové ty věci, které se živím dějí. A taky nelze jej použít proti psychickým pokémonům, jelikož mysl je na něco takového připravena.“ Odmlčí se a následně si vrátí hlavu do normálu. „Věc, druhá která je těžší na naučení, na druhou stranu. Můžeš jít zaskočit i psychického pokémona. A jde o to samé, jako když ses snažil dostat přes mou obranu. Když to nejde silou, tak lstí. Musíš prvně navodit klid v duši. A pak v ní postupně vzbuzovat pocit, že je unavená. Jistě je to pomalejší možnost, na druhou stranu dalo by se říct daleko zákeřnější, jelikož si toho zamýšlená oběť ani nemusí všimnou.“ Odmlčí se a následně se podívá na Hauntra a pak na mně. „Připraveni?“ Souhlasně přikývnu a podívám se Gengarovy do očí, které začnou rudě žhnout. Přestože jsem se na toto připravoval věděl jsem, že nedokážu vydržet vzhůru příliš dlouho, přece jenom Autariho síla rostla podstatně rychleji, než má schopnost odolávat jeho hypnoze. A tak se po chvíli ozve první zívnutí. „Dobrou, Yukiko.“ Zamumlám nakonec chvíli před tím, než se mi sesune hlava a já usnu. „Neboj, malá jenom spí.“ Řekne Autari, když si všimne, jak se na něj Mimikyu podívala. „A teď ty.“ Řekne a uvolní cestu Hauntrovi. „Tak dobře.“ Přitaká a vyšle svou mysl k Mimikyu. Ta notnou chvíli jen mlčky opětuje, než trhne hlavou a podívá se vedle sebe na svého spícího trenéra a následně již opět opětuje Hauntrovi pohled tentokrát již trochu uvolněnější. Gengar celé dění jen mlčky pozoruje, nic neřekne ani, když Mimikyu se ohlédne podruhé, jelikož vytušil, že se jedná o část taktiky, kterou se rozhodl Haunter použít proti Mimikyu a tušil, že kdyby něco řekl, tak by překazil jeho dosavadní pokrok. Nakonec Mimikyu přece jen usne a Gengar, Hauntra povzbudivě poplácá po zádech. „Výborně tohle se ti podařilo. Jak se zdá, tak teď budeme mít chvíli volno.“ Načež se skloní k Mimikyu a opatrně ji vezme do rukou. „Přece je nenechám spát vedle sebe, ne? Ještě by Mimikyu nachládla.“ Řekne a položí mi ji do klína, pobaveně se ušklíbne a následně se zaboří do stínu. „Tak je čas odpočívat.“
Mimikyu 1x leppa berry

602 [A] Drobeček [A] Drobeček | 22. listopadu 2018 v 20:11 | Reagovat

[600]:[601]: Příště prosím napiš, že útok učíš, ne trénuješ. Haunter se Hypnosis naučil.

Haunter +2 levely, +5% sehranosti
Gengar +2 levely, +3% sehranosti
Mimikyu +1 level, +3% štěstí

603 Rory Rory | 23. listopadu 2018 v 11:40 | Reagovat

1. Incineroar Lilith, Pidgeot Ace, Zorua (Jackson)
2. Lilith doučenie TM – Attract, Jackson trénuje k úžasnosti, Ace dostáva životnú lekciu
3. 1/2
So zlomyseľným úškľabkom som na tréningovom poli vyhodila do vzduchu dva pokébally. Škodoradosť pri tom patrila len jednému, tomu s Lilith, a to hlavne kvôli tomu, že som ju s Jacksonovou pomocou chcela doučiť Attract. A Ace, no, na tréning úžasnosti nie je nikdy neskoro, nie?
Jackson sa pri pohľade na pokémonov napriamil, oproti nemu Lilith  a Ace naozaj vyzerali obrí. A ak by som ho nepoznala, povedala by som, že sa kvôli zranenému egu snaží vytiahnuť do výšky, ale... no, pochybovala som, že Jackson vôbec pozná význam zraneného ega.
Reakcia Lilith a Acea bola o dosť strhanejšia. A nútenejšia. V momente, ako Zoruu uvideli, obidvaja zmrzli, nahodili silené úsmevy a pozreli na mňa s očakávaním, že ich navediem na správnu cestičku. „Lilith, Ace, predstavujem vám Jacksona, je božský!“ s pobaveným mrknutím som naňho ukázala. „A Jackson, toto sú Ace a Lilith, adepti na úžasnosť!“ Jackson len blahosklonne prikývol. „Áno, áno, teší vás!“ zamrkal. Lilith s Aceom si vymenili mierne zhrozené pohľady, no on si ich nevšímal. „A keďže som tak úžasný, dovolil som tvojej maličkosti,“ mrkol na mňa, „aby si sa vzdala trénovania. A budem vás trénovať ja, aby ste boli aspoň trochu úžasní. Hm... takže... Rory, budeš moja asistentka!“ zavelil a vyskočil mi na plece. „Najskôr mi ukážete, ako veľa vám chýba do úžas- do úžasného rozcvičenia, aby sme mohli začať trénovať úžasnosť,“ opravil sa rýchlo a mrkol na mňa. „Neboj, nebudem im to hovoriť. Nech ich, chudáčikov, nezraním...“ zašepkal mi do ucha a ja som sa uchechtla. Lilith a Ace sa medzitým začali rozcvičovať, podozrievavé pohľady im stále nezmizli. „Jackson, mám na teba ešte jednu prosbičku. Lilith si potrebuje precvičiť Attract, mohol by si to s ňou skúsiť?“ Jackson nadšene prikývol a zoskočil a zem.
„Už ste sa rozcvičili? To vám nemôže tak dlho trvať, vááážne,“ potriasol hlavou. „tak a teraz buďte úžasní. No šup-šup, snažte sa!“
... dobre. Čakala som, že jeho tréning bude trochu komplikovanejší, ako toto. Už som ho chcela prerušiť, keď mi vo vrecko zabzučal pokédex. Uuh, to sa často nedialo. Iba keď bol vybitý. Alebo prichádzali tímové. Alebo som mala správy od rodinky... ale to sa vlastne zatiaľ nestalo.
„Uuh, zlatíčka, mám pre vás neprekvapivo-prekvapivé prekvapenie!“ zamrmlala som, keď som správu otvorila. Lilith, ktorá sa práve pred Jacksonom naparovala, sa ku mne zvrtla prvá. „Ideš na rande s Calasom?“ V momente som na ňu zazrela a Lilith sa len zazubila. „Tak? Čo to je?“ Prevrátila som oči a otočila sa aj na Acea a Jacksona. „Ideme na tímové!“ – „ZASE?!? OOOOH! ONI MA FAAAKT MILUJÚ!“ rozžiarila sa Lilith. „Tak to šup-šup, ideme trénovať!“
Rozhodla som sa do tréningu vložiť. „Lilith, takže... attract... hovorí ti to niečo, že?“ Lilith prikývla. „Samozrejme! To je to, čo musíš používať na Calasa, pffff!“ mávla labou. Zaujato som nadvihla obočie. „Takže... mi to môžeš ukázať?“ Lilith si odfrkla. „Samozrejme!“ Jackson vyzeral na chvíľu zhrozene, že sme mu prebrali tréning. Rýchlo sa však oklepal. „Aaale, musíš to robiť úúúžasne! Ako faaakt úžasne! Ukážem ti to, dobre?“ ani nečakal na odpoveď a začal na ňu mrkať a nahadzovať roztomilé výrazy. Ja som len prevrátila oči. Lilith, na ktorú bol Jackson zameraný, sa však začala roztápať. „Ooooh, ten je tak kjtovýý! Rory, Rory, že si ho môžeme nechať?!?“ zdrapla ho a strčila mi ho pod nos. „Awwwwww!“
Jackson sa bleskovo z jej zovretia vymanil. „Vidíš? A to ten útok ani neviem. Ale som tak úžasný, že ho ani nemusím vedieť, a viem ho. Božské, že?“ zazubil sa hrdo a zamrkal tentokrát na mňa...a ja som uvažovala, či ten Attract náhodou nie je medzi útokmi, ktoré vie. Druhá možnosť bola moja slabosť pre roztomilých pokémonov, čo bolo asi pravdepodobnejšie, ale ani to mi nezabránilo v tom, aby som nadšene vypískla a vytiahla si ho do náručia. „Úplne dokonalé. Niekedy to musíš naučiť aj mňa!“ Jackson si odfrkol, ale takým tým milým spôsobom. „Samozrejme. Nikdy nebudeš tak úžasná ako ja, to je isté, ale aspoň čiastočne úžasná môžeš byť. Hej, Lilith, ty ale nie si ani trochu úžasná! Musíš sa snažiť!“ Lilith naňho len vražedne pozrela a potom sa s psycho-úsmevom obrátila na Acea. „AAAACEEEE? Budeš môj attract-tréning-partner?“ Ace len vykúlil oči, v panike na mňa pozrel, no to už sa pred neho nasáčkovala Lilith.
„Takže... vyzerať úžasne roztomilo, príťažlivo a Incineroarovsky... nie že by som tak nevyzerala vždy, pffff!“ pohodila Lilith egoistocky hlavou a zazubila sa. „Barec jourself, Ace!“ zavolala následne s tónom, ktorý používala pri svojich teatrálnych vystúpeniach, no mne nejako nedochádzala pointa. „Myslela si brace yourself?“ uchechtol sa Ace a ja som si ťukla po čele. „Jo jasnééé!“ Lilith len našpúlila pery. „Pfff, presne to. Zničím ťa, Ace!“  zazubila sa diabolsky a začala sa k nemu približovať. „Som úúúžasná, že? Že?“ začala vrnieť a uprene na Acea pozerať. Potom, behom pár sekúnd, nahodila ten najrozkošnejší výraz, aký som kedy videla, a zamrkala naňho. Zdalo sa mi, že som videla, ako z nej vyleteli srdiečka, no zmizli tak rýchlo, že som si nebola ničím istá. Ace len nezaujato zamrkal, vzlietol a vyslal na ňu Air slash. Potom zosadol na zem a pokrčil krídlami. „Bez problémov. Musís sa snažiť viac,“ mrkol na ňu provokatívne a Lilith zaškrípala zubami, kým Jackson prikyvoval. „Áno, áno, k dokonalosti ti ešte chýba veeeeľa! Ale neboj, ja ti s tým pomôžem!“ Lilith na nás všetkých zazrela, no potom sa vrátila do cute-režimu. „Ale Aceee, predsa by si neútočil na chúďa Incineroar?“ pokračovala v mrkaní. „Bez problémov!“ pokrčil Ace plecami a začal si čistiť perie. Lilith nevinne rozšírila oči a zapozerala sa naňho ešte uprenejšie. Mierne pri tom zaklapla uši dozadu a keby som ju nepoznala, jej nevinnému výrazu by som uverila. Potom, keď sa objavili srdiečka, a teraz o dosť viditeľnejšie, Ace na ňu pozrel, ako v tranze. Na moment sa mu v očiach objavili srdiečka, ke´d na Lilith pozeral, no potom mrkol. A následne mal zhrozený výraz  a začal ustupovať. „Už nikdy to na mne neskúšaj, brrrr. Nie ty!“ Lilith víťazoslávne zaťala pästičky. „Ha! Ty čakáš na nejakú Pidgeoticu, žeeee?“ zamrkala naňho provokatívne a otočila sa na mňa. „Videla si to? Ace mal táááák zasnený výraz, škoda, že sme to neodfotili... ja viem, Ace, miluješ ma. Ale vieš, my sa k sebe faaakt nehodíme...“ rozosmiala a vyhla sa air slashu, ktorý na ňu Ace zúrivo vyslal. Potom znovu nahodila roztomilý výraz a zamrkala naňho, vypäšťajúc srdiečka, ktoré ho zasiahli a jeho oči sa znovu premenili na srdiečka. „Liiliiith!“ začal sa k nej približovať. Lilith mierne zbledla, ak teda Incineroar môže zblednúť. „Hej, Ace, ale ja som to myslela vážne, nehodíme sa k sebe. Hej, aby bolo jasné, si vo friend zone! Nechaj ma, neneneeeee! Roryyyyy! Povedz mu niečo! Obťažuje ma! Hej, nie je to trestné! Ace no taaaaak, je to len úúútok! Nemôžeš s tým prestať? Už to sranda nie je.... RORYY!“
Vidieť Lilith panikáriť bola sranda, preto som sa ani nesnažila jej pomôcť. Ace za ňou stále lietal a dotieral, ona sa v panike snažila utiecť, no on jej bol stáále v pätách... Nakoniec to bol Jackson, kto sa nad ňou zľutoval. „Je to tvoj útok, hlupáčik, musíš ho zrušiť ty!“ odfrkol si. „Vááážne, to vie každý...“ potriasal hlavou. Lilith sa zarazila. „A... ako?“ Pokrčila som plecami. „Netušííím!“ dostala som zo seba a potom som pokračovala v neovládateľnom smiechu, keď ju Ace zhora privalil. Lilith ho nabrúsene odrazila, čo ho ale zastavilo len na krátku chvíľu a už bol späť. „Roryyyy, sľubujem, že už nebudem mať žiadne nevhodné poznámky ohľadom Calasa, len mi prosím pomôž!“ Po krátkom uvažovaní som sa rozhodla ignorovať jej prekrížené pazúry, ktoré značili, že svoj sľúb nemieni dodržať. „Ace! Poď sem! Mám pre teba niečo, čo ti pomôže získať si ju, hmmmm?“ Ace sa na mňa otočil a pomaly pomaličky ku mne prešiel. Vytiahla som z ruksaku fľašu s mliekom a hodila ju k Lilith. „Zohrej to!“ Acea som medzitým šťuchaním donútila ľahnúť si. Lilith mi podala zohriate mlieko a ja som k nemu primiešala fľaštičku medu, a potom som to podala Lilith. „Daj mu to, mlieko s medom je vraj super na spanie, a keď ho ty pekne poprosíš, som si istá, že pre teba spraví hocičo...“ zamrkala som na ňu. Lilith na mňa len zazrela a strčila Aceovi fľašku od zobák. „Vypiješ to, prosím?“ Ace pomaly zamrkal a pootvoril zobák. Lilith mu obsah doňho doslova naliala a potom naňho namierila pazúr. „A teraz spať!“ Ace poslušne zavrel oči a Lilith si mierne vydýchla. Keď po chvíli začal chrapkať, nadšene sa zvalila na zem. „Konečne...“
Kým Ace spal, rozhodli sme sa dať si prestávku na jedlo. Jackson si najskôr chcel dať koláče, čo vybral, no potom zbadal lávové koláčiky a celý sa rozžiaril. „Skoro ako od Vandy!“ vyjakol nadšene a vrhol sa na ne. Lilith samozrejme nechcela zostať pozadu, a spolu tak zošrotovali celý balíček. Uffff.... „Humpff, a to mliekho s mhedhom jhe fhakt thak dhobhé?“ zahuhňala s plnými ústami. Nechápavo som zamrkala, Lilith prehltla a zopakovala. „Mlieko s medom je naozaj tak dobré na spanie?“ Pobavene som na ňu vyplazila jazyk. „Netuším. Zaspal asi skôr preto, lebo si mu to povedala. Ale teraz aspoň môžem tvrdiť, že to funguje!“ zazubila som sa na Lilith.

604 Rory Rory | 23. listopadu 2018 v 11:42 | Reagovat

[603]: 2/2 = extrémne dllllhá časť, obsahovo veľmi dôležitá, hodná nového komentáru xD

„Nebude traumatizovaný?“ spýtal sa po chvíli Jackson a uprene na Acea pozeral. „Chudáčik, nevie odolávať tak úžasne ako ja, takže ho to určite celkom zmohlo...“ Zamyslene som prikývla. „To je možné... neboj, dám mu donuty, šancu poriadne sa Lilith pomstiť a všetko bude vpohode. Lilith a Ace sú so mnou už strááášne dlho,“ stíšila som hlas do šepotu, „a v tomto ich poznám faaakt dobre. Ace bude chvíľu nabrúsený, ale potom príde možnosť navzájom si robiť zákernosti a budú ako noví, obidvaja!“ Jackson sa len uchechtol. „Ach, tí nedokonalí ľudia, aký komplikovaný život to majú...“
Už sa pomaly stmievalo, keď sa Ace prebral. Akonáhle si uvedomil, čo sa deje, kde je a čo sa dialo, v panike vyskočil a preletel tak, aby som bola medzi ním a Lilith. „Už ju ku mne nepúšťaj!“ vyjakol a oklepal sa. Len som ho sústrastne objala. „Neboooj, Lilith je tiež trochu traumatizovaná z toho, ako si po nej išiel. Už sa to opakovať nebude, hmm?“ pozrela som na Lilith a ona prikývla. „Takže... je všetko vpohode? Nemusím ťa dať do friend zone?“ zazubila sa naňho a Ace na ňu zazrel. „Vporiadku to nie je. Toto ti vrátim, len počkaj!“ otriasol sa a Lilith naňho sprisahanecky mrkla. „Jasné. Budem čakať. Ale Rory, už som ti ukázala, ako sa to robí. A ak stretneme Calasa, potrénuješ si ty svoj vlastný Attract na ňom, dobre?“

//použili sme – 1x med, 1x moomoo mlieko (Ace), 3x lávový koláčik (Lilith), 3x lávový koláčik (Zorua – Jackson)

605 [A] Enwy [A] Enwy | 24. listopadu 2018 v 11:03 | Reagovat

[603]:[604]: Incineroar si Attract procvičila.
Incineroar - 1 level, 20% sehranosti (15% 3x koláček)
Pidgeot - 1 level, 5% sehranosti
Zorua - 3 levely, 15% sehranosti (9% 3x koláček)

606 Slaanesh Slaanesh | 28. listopadu 2018 v 12:31 | Reagovat

Greninja
Učení Spikes
(dějově před týmovými hrami)
Od našeho posledního tréninku už uběhla chvíle a já měl v plánu to teď napravit. Udělat s Greninjou nějaký pořádný trénink, který bychom pak mohli zakončit nějakým výletem jsem si říkal. Přece jenom od vylíhnutí Mimikyu jsem s ní netrávil tolik času, kolik bych se svým prvním pokémonem měl. „Tak pojď Greninjo. Je načase se opět vidět.“ Řeknu a přivolám Greninju před sebe.
„Ahoj jak se cítíš?“ zeptám se a trochu se nervózně se zahledím na jazyk, který okamžik vlál ve větru, jako by se rozhodovala, zda opět nezkusit zda jsem nezměnil chuť od našeho setkání.
„Dobře, jenom…nemáš něco zajímavého k jídlu?“
Smutně pokrčím rameny. „Bohužel jenom nějaké berry, ale plánuji v brzké době získat moomoo mléko a následně bych pak chtěl zkusit něco uvařit a to určitě bude jedinečné.“ Řeknu s lehkou ironií v hlase, jelikož jsem měl tušení, jak by asi mohla zrovna Greninja reagovat na mé kuchařské umění.
„A co budeš vařit?“ „No plánoval jsem buď další Valentýnské palačinky, kdybys chtěla, tak bych ti tyto dovolil sníst všechny, aspoň bys nám pak řekla jaké to je jazykem gurmána. A potom jsem ještě přemýšlel nad pizzou, ta by ti taky mohla chutnat podle mě.“ Vysvětlím a Greninja několikrát souhlasně pokýve hlavou.
„A co budeme dělat dnes?“
„No říkal jsem si, že bychom se mohli chvíli věnovat tréninku. Přece jenom už uběhla chvíle od toho co jsme naposledy trénovali.“
„Jistě, naposledy jsme trénovali před tvou výpravou do jeskyně, že ano?“ souhlasně pokývu hlavou.
„Ano, před tou výpravou do jeskyně. Tehdy jsme trénovali pokud si dobře pamatuji rotaci.“ Greninja souhlasně přikývne a zeptá se.
„A co budeme trénovat dneska? Opět rotaci nebo něco jiného?“
„No patrně trochu procvičíme i tu rotaci, přece jenom se jedná o věc, která se musí cvičit pravidelně, jestli v ní chceš dosáhnout dobré úrovně.“ Odmlčím se a pak pokračuji. „No, ale na co se budeme dneska soustředit hlavně je nový útok. Ten útok se nazývá Spikes. Slyšela jsi o něm už?“
Když Greninja nesouhlasně zavrtí hlavou, tak pokračuji v řeči. „No jedná se útok, který má za následek pokrytí určité plochy bodliny, které můžou jak zranit, tak i zpomalit nepřítele, když se jim bude snažit vyhnout.“
Greninja přikývne a pak se chápavě zeptá. „Týmové bitvy?“
Slabě se zasměji a přikývnu. „To je to na mně až tak znát?“
„Pro pokémona, který tě zná? Ano. A hlavně tento útok se nehodí proti duchům, jelikož převážná většina z nich levituje, takže tahle možnost je jako druhá nejpravděpodobnější. Dokonce je pravděpodobnější, než že by ses bál, že by tě mohl někdo napadnout. Protože máš tendence ignorovat věci, které by mohli ohrožovat tvůj život.“
„nemám.“ Vyhrknu okamžitě zamítavě.
„Ale jistě že máš, proč bys jinak s takovým nadšením chodil do míst, které jsou označené ´Vstup jen na vlastní nebezpečí´ a nebo přímo ´zákaz vstupu´?“
Nesouhlasně si odfrknu, ale nic na to neřeknu, jelikož mně nenapadá, jak bych mohl její myšlenkový pochod vyvrátit. „Vraťme se k tréninku.“ Řeknu po chvíli marného přemýšlení nad odpovědí. „Takže začneme s rotací a pak si v rychlosti zapakujeme útoky, které už umíš a následně začneme s tréninkem nového útoku.“
Jakmile domluvím, tak mi zmizí Greninja a nějak podvědomě začnu uhýbat doprava. Přestože jsem zareagoval poměrně brzo, tak ucítím jak se mi o krk otře Greninjin jazyk. „Nebavili jsme se o tomto, už jednou?“
„No ano, ale tehdy jsem tě neporazila v debatě, zajímalo by mně, jestli ji změnil chuť.“
„A?“
„Nezměnil, zjevně tvá chuť nezávisí na tom, jak se aktuálně cítíš.“ Řekne Greninja tentokrát opět stojící přede mnou.
„Jsem opravdu rád za takovouto informaci.“ Poznamenám sarkasticky a následně zavrtím hlavou. „takže začneme s tou rotací.“ A řeknu, abych zastavil nesmyslnou debatu, která by z toho určitě vzešla.
„Prvně ukaž jak ti to s rotací jde, pokud jsi to moc nezapomněla, tak se rovnou přesuneme k  dalšímu kroku, abychom zbytečně neztráceli čas.“
Greninja následně pošle několik vodních pulzů na, který se ukáže,  že jí rotace přece jenom není cizí a dokáže zajistit určitou rotaci svým útokům.
„Výborně, takže přejdeme dál. Pochopitelně v případném boji tohle nebudeš moct provádět na místě, takže teď se začneš pohybovat v kruhu a rotaci zkusíš dát do protisměru, aby puls letěl ven z kruhu, když jej hodíš před sebe.“
Greninja se rozběhne a provede svůj první pokus. Bohužel, ale špatně odhadla svou rychlost a dřív než se puls stihne dostat z kruhu ve, kterém Greninja běží, tak ho dožene a vrazí do něj. Pobaveně se začnu smát a přes smích ji řeknu radu. „Zatím asi nemusíš běžet tak rychle.“
Greninja, přestože to nedá na sobě nijak znát, že mou radu slyšela, se podle ní přece jenom zachová a když se znovu rozběhne, tak běží podstatně pomaleji. Tentokrát se nestane, že by do svého pulsu narazila a on se v pořádku dostane z kruhu, co ale není v pořádku je jeho dráha, jelikož díky tomu, že Greninja běhá v kruhu je pulsu dodávána dostředivá energie, které vyrovná Greninjin pokus o rotaci.
„Musíš to víc stočit, aby se to projevilo, čím rychleji budeš zatáčet na jednu stranu tím, víc ten puls musíš tlačit na druhou.“ Vysvětlím jí, na to Greninja mlčky přikývne a po další otočce se pokusí o další pokus. Přestože i tento letí víc rovně než zahýbá. Po pár pokusech se jí to se, už přece jenom projeví její zkušenosti a další puls, již vytvoří krásnou křivku, o kterou se Greninja předně snažila.
"Výborně, ještě parkrát, aby sis ujistila tu sílu a pak můžeš zkusit ještě trochu zrychlit." Další pulsy poté již letí po rozdílné trajektory, jak se Greninja snaží při součastné rychlosti dostat to do své tlapky. Když sama spokojená s posledním výsledkem, tak trochu zrychlí a pokusí se o to znovu.  Tentokrát se jí nestane podobná nehoda jako na začátku a tak by se dalo hovořit o pokroku. Greninja se již ani nesoustředí na to, aby pulsy správně zatáčeli, jako spíš, aby zjistila jak moc je to bude táhnout dovnitř při vyšší rychlosti.
"Ok, tak půjdeme se přesunout k dalšímu části." Odmlčím se a nadhodím. "Double team?"
"Jasně, krásně nám to navazuje." přitaká Greninja a zrychlí.
Za chvíli se objeví první pětice obrazů, které pobýhají kolem mně. Soustředěne jsem se díval jen před sebe snažíc se ignorovat neustálou tentenci stáčet pohled za obrazy, které se míhají v mém periferním vidění. Sedum, deset, patnáct,... Brzy je přestanu počítat, jelikož se to stane prostě nemožné. A tak se konečně poddám té potřebě se otáček kolem sebe za pohybujícími se obrazy.
"Nahoru." Ozve se, když se Greninja rozhodne, že již není potřeba dál trénovat tento pohyb a skočí přeze mně salto. Po dopadu, se otočí ke mně a počká než všechny její obrazy ji konečně doženou a opět zde bude jediná Greninja.
"Tak, co budeme procvičovat dál?"
"No, asi bychom se mohli vrhnout již rovnou na ten nový útok, co říkáš?"
"Jistě, přece jenom na vrhnání skály se nedá zas tak moc trénovat. Tedy kolem výdrže."
"Pravda a na výdrž dáme potom někdy speciální trénink. Takže dobrá, nebudu opakovat to co jsem říkal už na začátku. Když většinou trénujeme něco nového, tak ten útok většinou tak nějak podvědomně rozdělíme na dvě části. Vytvoření útoku a následně pak jak jej správně použít. Tentokrát myslím to bude čistě jen o té první části. V té musíš vytvořit co největší množství takovýtoch ježků. " řeknu a ukážu jí na požadovaný tvar udělaný z papíru.
"Ježek?" zeptá se jen tázavě Greninja, jelikož tohle byla jediná věc, která ji na celém mém vyprávování zaujala.
"No, ano. Co jsem slyšel, tak se tomu tak říká. Podle bodlin." Pokusím se vysvětlit, označení, které se mně osobně zalíbilo.  
"A víš proč se používá tento tvar?"
"No, ano. Jde o tvar, který zaručuje největší efektivitu, když jej budeš rozhazovat. Vždy tři bodliny vytvoří základ a poslední je natočená vzhůru a musí se mu protivník vyhnout, jinak by se zranil. A tak to je u každé možnosti na, kterou může spadnout." vysvětlím a pak pokynu Greninje, aby začala trénovat. Greninja slabě přikývne a následně se začne soustředit. Po chvíli se dotkne země pod námi a vytáhne jednoho ježka.
"Tohle nevypadá, že by to bylo až tak, těžké." Poznamená Greninja a odhodní ježka pryč.
"Teď se to tak jeví, ale když vezmeš, že potřebuješt podstatně víc ježků, aby tento útok měl nějaký smysl. Ze začátku bych řekl, že aspoň tolik, kolik jsi vytvořila u Double teamu kopií." řeknu svůj odhad a pozorně se zadívám na Greninju, jestli nezaznamenám, nějakou známku, která by oslabila její součastné nadšení.
"No, tak možná to přece jenom bude trochu těžší, ale stále to bude docela jednoduché, no ne?" řekne a opět se provede několik dalších pokusů po sobě, během kterých vytvoří další ježky, které pokaždé zahodí.
"Dobře, myslím, že vím jak na to." řekne Greninja, když skončí a následně třemi končetinami dotkne země. Chvilku zůstane nehybně stát a následně provede svůj první pořádný pokus. Odrazí se, tak aby ve vzduchu přešla do salta.  Díky energii, kterou předtím shromáždila do nohou a ruky, kterými se dotýkala země, se jí povede uvést část hlíny pod ní do pohybu s ní, čímž ve vzduchu vznikne hnědomodrá koule, ze které v půlce jejího letu začnou odletovat bodliny.
Greninja opět dopadne na zem a tázavě se na mně podívá.
"Jenom sedmnáct."
"Opravdu zdálo se mi, že jich bylo víc." Začne Greninja, ale nakonec nad tím mávne rukou. "Kdyby jich bylo víc, stále by to bylo málo. Potřebuji víc hlíny si sebou vzít najednou." Řekne si Greninja a začne se pomalu připravovat k dalšímu pokusu.

607 Slaanesh Slaanesh | 28. listopadu 2018 v 12:32 | Reagovat

[606]:Následujícím pokusu si přece jenom vede Greninja o něco lépe. Tentokrát se jich místo původních 17 objeví přes třicet. „Dobře, dobře pokud ti to takto půjde dál, tak za chvíli ji to budeš provádět v dostatečné míře.“
Řeknu a po dalším pokusu, kdy u nepočítám kolik Greninja vytvořila ježků, si všimnu jak se jeden z ježků rozpadl při dopadu. „Počkej chvilku. Mám takový pocit, že budeme muset trochu zpomalit v tréninku.“ Řeknu a vyrazím do pole s ježky. Chvilku se procházím, ne se vrátím se několika ježky zpátky. „Tohle není dobré.“ Řeknu a opatrně podám jeden z poškozených ježků.
„Jsou příliš slabé.“ Konstatuje Greninja věc, kterou jsem tím chtěl říct. Souhlasně přikývnu a pak řeknu.
„Očividně se budeme muset prvně soustředit na kvalitu než na množství. Protože, snažit se tě to přeučit by trvalo příšerně dlouho.“ Na chvíli se odmlčím, jelikož přemýšlím nad tím, jak bychom mohli daný problém trénovat bez toho, abychom po každém pokusu pět minut hledali všechny ježky, které Greninja vytvořila.
„Zkusíme to takto, zkusíš to stejným způsobem, ale budeš je házet pod sebe, abychom měli jednodušší zjistit, jak je na tom daný pokus.“
„Takže vyskočit, hodit pod sebe a dopadnout za ně?“ Zrekapituluje Greninja.
„Přesně, tak pokud by se ti je ještě povedlo v tomto případě zabodnout do země, tak bychom to viděli hned, bez toho abychom to museli zkoušet.“ Upřesním a následně si stoupnu stranou, abych náhodou nedostal ježkem, kdyby něco letělo mým směrem. Následující pokus ukáže jak zle jsme na tom, zatím byli, jelikož z dvaceti ježků, které dopadly na zem se pouze dva při nárazu nerozsypali na kusy. Greninja, si ten výjev mlčky prohlédne a následně jen přikývne, jelikož na tohle nebylo potřeba nic říkat. Opět se postaví se připraví a začne trénovat, chvíli to sice trvá, ale nakonec se jí přece jenom podaří vytvářet všechny ježky stabilní, sice stále ještě v nedostatečném množství, ale teď u alespoň stabilní.
„Výborně pojď si chvíli odpočinou. Přece jenom, u trénuješ docela dlouho v kuse, tak ať to nepřeženeš.“ Řeknu Greninje, která se následujícím okamžiku objeví vedle mě, jediné co ji doprovodilo bylo zašuštění trávy, jak ní rychle proběhla. „Bohužel pro tebe dneska nebudu mít nic unikátního, ale tak snad zvládneš i tady tyto Granule.“
Greninja přikývne a spíš z hladu než čehokoliv jiného se do nich rychle pustí. „Co máš v nejbližší době v plánu?“ zeptá se mezi sousty Greninja.
„Ještě nevím, vracet se do jeskyně hned spíš, ne. Sice bych rád pokračoval v průzkumu, to ano.“
„Ale, je to nebezpečné a tak k tomu přistupuješ obezřetně.“ Rýpne si Greninja.
„Ano, a tak k tomu přistupuji obezřetně. Což se ode mě očekává, no ne?“ řeknu a slabě se uchechtnu. „Přemýšlel jsem nad něčím co by se dalo snad nazvat vytrvalostní tábor. Kde bych se s vámi zaměřil čistě na výdrž a tak. Nesnažili bychom se naučit něco nového, ale pouze zdokonalit to co už umíte.“ Odmlčím se a podívám chvilku se mlčky dívám před sebe. „Taky mně ještě napadlo, že až zprovozní Dreamworld, tak bych jim s tím šel pomoc.“
„Co to je?“
„Jedná se o virtuální realitu, přesněji bych chtěl navštívit tu část, které by měla představovat středověk. Ale kdo ví, kdy se jim to povede, takže tohle nechávám spíš do budoucnosti. Takže zatím budu trávit čas se svými pokémony, budu se snažit Mimikyu rozesmát a připravovat se na to, co osud přinese.“
„Takže odpočinek.“
„Jo, dá se to tak říct. Ono přece jenom není nic špatného na tom si užít chvilku klidu, zvlášť po týmových bitvách.“ Řeknu a pak se už zvednu, jelikož Greninja už dojedla. „Tak pojďme dnešní trénink dokončit.“
Opět se vrhneme do víru tréninku, ještě chvíli háže Greninja ježky pod sebe, abychom se ujistili, že i při větším množství dovede udržet požadovanou pevnost a pak už opět začne Greninja házet ježky před sebe. Netrvá jí to snad ani půl hodiny a z malého množství se, kterým začínala se stane do snad k téměř stovce ježků z jednoho útoky, což už by se dalo považovat za dostatečné. Stejně tak se zlepší i její manipulace se zemí, jelikož množství země, které byla schopná sebou vzít do manévru, nyní již dostačuje k tomu, aby kolem ní vytvořil neproniknutelný hnědý obal.
„Výborně, myslím, že to bude pro teď stačit.“

Greninja 1x Speciální granule

608 [A] Drobeček [A] Drobeček | 30. listopadu 2018 v 18:07 | Reagovat

[606]:[607]: Greninja se útok naučila.

Greninja +3 levely, +8% sehranosti (2% granule)

609 Kami Kamai Kami Kamai | 6. prosince 2018 v 20:05 | Reagovat

1. Blastoise [Sui], Leafleon, Rapidash
2. Procvičování – Bubble, Water Gun, Bite, Tail Whip, Tackle [Sui]; Procvičování – Tackle, Razor Leaf, Tail Whip [Leafleon]; Procvičování – Ember, Tackle, Tail Whip, Flame Wheel [Rapidash]
3.
Už je to nějako dobu, co jsem byla naposledy trénovat se svými pokémony, a tak jsem se rozhodla, že by bylo zase dobré si procvičit nějaké útoky, které už uměli. Z tohoto důvody mě kroky zavedly na nedaleké cvičiště, kde moc trenérů nebylo. Prošla jsem celým cvičištěm a následně jsem z kapsy vytáhla tři Pokébally a to s Blastoise, Leafleonem a Rapidashem.
Odejdu trochu od svých věcí, tak ale bych na ně viděla a následně vezmu první Pokéball a hodím ho před sebe. Přede mnou se objeví Sui a začne se dívat po okolí. „Ahoj Sui, doufám, že se máš dobře, dneska budeme trénovat,“ řeknu jí a lehce se na ní usměju. Sui jen souhlasně kývne hlavou. „Mám se dobře,“ řekne po chvíli. „Tak fajn, to jsem ráda, že se máš dobře, co kdybychom začali s tréninkem,“ zeptám se jí a dívám se na ní. Sui jen souhlasně kýve hlavou a poté se rozběhne po okolí, aby se trochu protáhla. Po chvíli jí k sobě zavolám. „Tak jo Sui, jako první si procvičíš Bubble,“ řeknu jí. Sui jen souhlasně kývne hlavou a poté začne vypouštět bublinky směrem nad vodní hladinu. „Jo, jde ti to, zkus zničit ten kmen, který je kousek od tebe,“ řeknu jí a poté na něj ukážu. Sui jen souhlasně kývne hlavou a poté začne vypouštět bublinky na strom. Chvíli jí sleduju, ale po chvíli jí nechávám pokračovat v tréninku a rozejdu se o kousek dále.
Když jsem celkem dost daleko od Sui, tak vezmu druhý Pokéball a hodím ho před sebe. S třesknutím se přede mnou objeví Leafleon a začne se dívat po okolí. „Ahoj Leafleone, nějakou dobu jsme se neviděli a netrénovali jsme, tak jsem se rozhodla, že je zase na čase si trochu zatrénovat,“ řeknu mu a dívám se na něj. „Hmm, tak fajn, stejně mi nic jiného nezbyde,“ řekne Leafleon a čeká, co se bude dít. „Tak jo Leafleone, trochu se proběhni, než začneme trénovat,“ řeknu mu a dívám se na něj. Leafleon jen mávne ocasem a následně se trochu proběhne, aby se neřeklo. Já si jen tiše povzdechnu, ale nic více na to neřeknu. Mezitím začnu sbírat větvičky a zapichovat je do země. Po chvíli mám hotovo a tak se podívám na Leafleona. „Tak jo, jako první si procvičíš Tackle,“ povím mu. Leafeon jen mávne ocasem a následně se rozběhne na jednu z větviček a pomocí Tackle do ní narazí. Větvička se zlomí a dopadne a zem. Poté se Leafleon otočí a opět se rozběhne a opět zaútočí na větvičku. „Neboj se použít klidně ještě trochu větší sálu,“ řeknu mu a dívám se na něj. Leafleon jen souhlasně kývne a ještě silněji narazí do větvičky. Já jen souhlasně kývnu hlavou a ještě nějakou chvíli ho sleduju, než se rozhodnu odejít od něj.
Když jsem celkem dost daleko od Leafleona, tak vezmu poslední Pokéball a hodím ho před sebe. Následně se přede mnou objeví Rapidash. „Ahoj Rapidashi, doufám, že se máš dobře, dneska budeme trénovat,“ řeknu mu a dívám se na něj. „Ahoj Kami, ale jo mám se dobře. Trénovat? Hmm, tak jo proč ne,“ řekne Rapidash a následně se rozběhne po okolí. Mezitím posbírám nějaké větší větvičky a začnu je zapichovat do země. Když mám po chvíli hotovo, tak zavolám na Rapidashe, ať dojde za mnou. „Tak jo Rapidashi, jako prví si procvičíš Ember,“ řeknu mu a dívám se na něj. Rapidash jen souhlasně kývne hlavou a poté se začne soustředit. Po chvíli začne plivat hořící uhlíky na jednotlivé větvičky a daří se mu do nich trefovat a ty následně začnou hořet. Já jen souhlasně kývnu hlavou „Přesně tak, jen tak dále,“ řeknu mu a ještě nějakou chvíli ho sleduju, než se rozejdu opět za Sui.
Na kmenu po tréninku Sui zůstaly stopy, takže jsem se jen usmála. „Vypadá ti to, že ti Bubble jde dost dobře, tak teď si procvičíš Water Gun,“ řeknu jí a dívám se na ní. Sui jen souhlasně kývne hlavou a poté se začne soustředit. Po chvíli začne z tlamy vypouštět silný proud vody, který za chvíli zničí kmen. „Jen tak dále pokračuj, jde ti to dobře,“ řeknu jí a rozejdu se za Leafleonem.
Leafleon stojí a dívá se okolo, protože už dokončil trénink Tackle. „Tak jo Leafleone teď si procvičíš Razor Leaf,“ řeknu mu a následně opět zapíchnu do země několik větviček celkem dost daleko od sebe a podívám se na něj. Leafleon je nějakou dobu sleduje, než začne mávat ocasem, ze kterého následně začnou létat listy a začnou ničit jednotlivé větvičky. Nějakou chvíli ho sleduju, než se rozejdu na Rapidashem.
Když dojdu za Rapidashem, tak se na něj mírně usměju. „Tak jo, teď si procvičíš Tackle,“ řeknu mu a následně začnu do země zapichovat větší klacky. Poté co jsou všechny klacky nachystané, tak se na něj podívám. Rapidash se hned rozběhne proti prvnímu klacku a silně do něj narazí. „Jo, jde ti to dobře, ale zkus ještě klidně trochu silněji věřím, že to dokážeš,“ řeknu mu povzbudivě. Rapidash se následně znovu rozběhne a opět narazí do klacku. „Přesně tak, jen tak dále,“ řeknu mu a ještě nějakou chvíli ho sleduju.
Po nějaké době se rozejdu opět za Sui, abych se podívala, jak se jí daří. Water Gun už si procvičila, tak jsem se rozhodla, že by si zase mohla zkusit něco dalšího. „Tak jo Sui, teď si zkusíš Bite,“ řeknu jí Sui jen souhlasně kývne hlavou. Já vezmu do ruky celkem dost hrubý klacek a pevně ho sevřu, abych se náhodou trochu neproletěla, když se do něj Sui zakousne. „Tak jo Sui, zkus ten klacek překousnout, ale ne mě prosím,“ řeknu jí. Sui se po chvíli rozběhne a zakousne se do klacku a rovnou ho překousne na půl. „Jo, tohle bylo hodně dobré,“ řeknu jí a poté vezmu další klacek a nechám jí, aby zaútočila znovu. Ještě nějakou chvíli pokračujeme v tréninku, než se rozhodnu, že už to stačí a že by si mohla zkusit něco dalšího. Pustím klacek a následně začnu další klacky zapichovat do země. „Tak jo Sui, teď zkus Tail Whip,“ řeknu jí a poté už jí jen mlčky sleduju, jak se rozběhne a ocasem srazí klacek na zem. „Jo, tohle by šlo, pokračuj ještě,“ řeknu jí.
Následně se rozejdu za Leafleonem, který už dotrénoval Razor Leaf a přemýšlel, co by mohl dělat. Já mezitím začnu do země zapichovat další klacky. Když mám hotovo, tak se na něj podívám. „Pojď si procvičit Tale Whip,“ řeknu Leafleonovi a ukážu na větvičky. Leafleon se rozeběhne a následně ocasem srazí první větvičku. Pak se zastaví a podívá se a mě. „Přesně tak, jen tak dále pokračuj,“ řeknu mu a ještě nějakou chvíli ho sleduju, ale nemám mu co k tomu říct, protože mu to jde dobře.
Následně se rozejdu k Rapidashovi, který ještě pokračovat v tréninku Tackle. Než Rapidash dokončí Tackle, tak já nachystám další větvičky, aby pak Rapidash mohl trénovat Tail Whip. „Tak jo Rapidashi, teď si procvičíš Tail Whip,“ řeknu mu a dívám se na něj. Rapidash jen souhlasně kývne hlavou a poté se rozběhne na klacek a narazí do něj ocasem klacek se zlomí a hoří. Já se jen usměju a dále se na něj dívám jak pokračuje v tréninku.
Po nějaké době se rozejdu zpět za Sui, abych se podívala, jak se jí daří. Když si všimnu, že už dotrénovala, tak začnu do země zapichovat další klacky, aby si Sui mohla procvičit poslední útok. „Tak jo Sui, pojď si ještě procvičit Tackle,“ řeknu jí. Sui jen souhlasně kývne hlavou a poté rozběhne a narazí do jednoho z klacků. Jen jí mlčky sleduju, protože jí to jde dost dobře.
Po chvíli se rozejdu za Leafleonem, který už dotrénovat. „Dneska sis vedl dobře, odpočiň si,“ řeknu mu a poté ho odvolám do jeho Pokéballu.
Následně se rozejdu za Rapidashem, který se procházel po okolí a čekal, co si bude dále procvičovat. „Tak jo, jako poslední si procvičíš Flame Wheel,“ řeknu mu. Rapidash jen souhlasně kývne hlavou a poté se rozběhne a kolem něj se rozletí ohnivý kruh. Já ho nějakou chvíli mlčky sleduju, protože mu k tomu nemám co říct.
Dojdu k Sui, která akorát dokončila trénink. „Ta jo Sui odpočiň si, dneska sis vedle moc dobře,“ řeknu jí a poté jí odvolám do jejího Pokéballu.
Ještě nějakou dobu nechávám Rapidashe trénovat, než k němu dojdu a usměju se na něj. „Dneska jsi pilně trénoval, tak si odpočiň,“ řeknu mu a poté ho odvolám do jeho Pokéballu. Když jsou všichni tři v Pokéballech, tak Pokébally schovám do batohu a následně si dám batoh na záda a rozejdu se pryč z tréninkového pole.

610 [A] Drobeček [A] Drobeček | 7. prosince 2018 v 17:01 | Reagovat

[609]: Pokemoni si útoky procvičili, jen Leafeon si na Tail Whip neprocvičil vůbec nic - potřebuje si ho POŘÁDNĚ PROCVIČIT.

Blastoise +1 level, +3% sehranosti
Leafeon +1 level, +1% sehranosti
Rapidash +1 level, +3% sehranosti

611 Kami Kamai Kami Kamai | 9. prosince 2018 v 10:18 | Reagovat

1. Venusaur; Shinx
2. Procvičování – Tackle Vine Whip, Učení – Poison Powder [Venusaur]; Procvičování – Tackle, Učení - Spark [Shinx]
3.
Není to zase tak dlouho, co jsem byla na posledy na tréninkovém poli se svými Pokémony, ale rozhodla jsem se, že by měli začít trénovat trochu více, aby byli silnější na další týmové bitvy, i když jsem tak trochu tušila, že by to mohlo dopadnout špatně. Když dojdu na tréninkové pole, tak se podívám po okolí a nebylo tam zrovna moc lidí. Projdu celým tréninkovým polem, než se zastavím šla  na druhém konci shodím si ze zad batoh a poté s něj vytáhnu dva Pokébally a rozejdu se kousek stranou.
Vezmu do ruky první Pokéball a hodím ho před sebe, ten se s třesknutím otevře a objeví se přede mnou Venusaur. „Ahoj Venusaur, jak se máš,“ zeptám se jí a dívám se na ní. „Ahoj Kami, ale jo jde to a co ty,“ zeptá se Venusaur. „Ale jo je to, dneska budeme trénovat,“ řeknu jí a dívám se na ní, co na to řekne. „Tak to je fajn, tak jo, budeme trénovat,“ řekne Venusaur a následně se trochu proběhne po okolí. Já se jen mírně pousměju a poté se rozejdu o kousek dále a začnu zapichovat do země trochu větší klacky. Když mám hotovo, tak se podívám na Venusaur. „Tak ho Venusaur, můžeš začít s Tackle,“ řeknu jí a dívám se na ní. Venusaur jen souhlasně kývne hlavou a následně se rozběhne a narazí do jednoho z klacků. Klacek se zlomí a spadne na zem. „Jo, tohle je dobré, jen tak dále,“ řeknu jí a dále jí mlčky sleduju. Po nějaké chvíli se rozejdu kousek od ní a začnu do země zapichovat další klacky. Když má hotovo, tak se na ní podívám. „Tak jo, teď si procvičíš Vine Whip,“ řeknu jí a dívám se na ní. Venusaur jen souhlasně kývne hlavou a poté pomocí šlahounů začne shazovat jednotlivé větvičky. Já jen mlčky stojím a dívám se na ní. „Jo, celkem ti to jde pokračuj,“ řeknu jí a nechávám jí pokračovat.
Poté odejdu o kus dále od Venusaur a začnu do země zapichovat další větvičky. Pak vytáhnu druhý Pokéball a hodím ho před sebe. Následně se přede mnou objeví Shinx a začne se dívat okolo. „Ahoj Shinxi, jak se máš,“ zeptám se ho a dívám se na něj. „Ale tak jde to,“ řekne Shinx a dívá se okolo. „Dneska budeme trochu trénovat, jako první se trochu proběhni,“ řeknu mu a trochu se na něj usměju. Shinx jen souhlasně kývne hlavou a rozběhne se po okolí. Po chvíli Shinx přiběhne ke mně a čeká, co se bude dít. „Tak ho Shinxi, jako první si procvičíš Tackle,“ řeknu mu a poté ukážu na klacky, které jsou přede mnou. Shinx jen mávne ocasem a poté se rozběhne a narazí do prvního klacku a ten se zlomí. „Jo, přesně tak, jen zkus použít trochu více síly,“ řeknu mu a dále ho sleduju. Shinx se rozběhne a ještě silněji narazí do klacku a ten se zlomí. „Jo, to by šlo, jen tak dále pokračuj,“ řeknu mu a poté se rozejdu za Venusaur.
„Tak jo Venusaur, dneska se ještě naučíš jeden nový útok a to Poison Powder. Jde o to, že z květu, který máš na zádech vypustíš jedovatý prach, takže se zkus soustředit na ten prach a pak ho vypusť do okolí,“ řeknu jí a dívám se na ní. Venusaur souhlasně kývne hlavou a následně se začne soustředit. Pak začne z květu na zádech vypouštět jedovatý prášek, ale není ho moc. „No tak, soustřeď se, určitě ti to půjde,“ řeknu jí a dále se na ní usmívám. Venusaur se začne opět soustředit a následně opět začne z květu vypouštět jedovatý prach. Tentokrát už je ho trochu více, takže se je trochu šťastnější, ale pořád toho ještě není moc. „Potřebuješ toho trochu ještě trochu více, abys dokázala otrávit i silnějšího nepřítele, takže potřebuješ ještě dále trénovat, tak to zkoušej znovu,“ řeknu jí a dále se na ní dívám. „Tak jo, můžu pokračovat, musím se to naučit,“ řekne Venusaur a poté znovu začne vypouštět jedovatý prach. „Tak dobře, dále pokračuj,“ řeknu jí a následně se rozejdu za Shinxem.
„Tak jo Shinxi, Tackle to celkem jde, ale ještě se dneska naučíš nový útok a to Spark. Jde o to, že se tvé tělo nabije elektrikou a pak do svého nepřítele pomocí Tackle narazíš. Takže Tackle už umíš, teď už stačí, abys ses naučil, jak nabít své tělo elektrikou,“ řeknu mu a dívám se na něj. „Aha, fajn to chápu, tak můžeme začít,“ řekne Shinx. „Tak jo, jako první se začni soustředit na elektriku a zkus jí rozvést po celém těle,“ řeknu mu a dívám se na něj. Shinx jen souhlasně kývne hlavou a následně se začne soustředit, aby své tělo nabil elektřinou, ale zatím se mu to moc nedaří. „No tak Shinxi, nevnímej okolí a soustřeď se aktuálně jen na to, co máš dělat,“ řeknu a poté ho mlčky sleduju. Shinx jen souhlasně kývne hlavou a začne se znovu soustředit. Po chvíli mu srstí proletí několik blesků, ale to je tak vše. „No vidíš, že to jde, soustřeď se dále,“ řeknu mu a dále se na něj dívám. Shinx to zkusí opět znovu a poté se už objeví trochu více blesků. „No vidíš to, to půjde,“ řeknu mu a sehnu se k němu a pohladím ho po hlavě. Shinx se jen trochu usměje a následně se opět začne soustředit. Tentokrát se objeví ještě více blesků, ale pořád to ještě není nic moc. Jen souhlasně kývnu hlavou a nechávám ho dále pokračovat. Shinx se jen trochu usměju a zkusí to opět znovu a pak to zkouší pořád dále a stále se zlepšuje.
Po nějaké chvíli se od něj zvednu a rozejdu se ke svému batohu. Následně z batohu vytáhnu tři sendviče a tři sody. „Venusaure, Shinxi, pojďte sem svačina,“ zavolám na ně. Když ke mně dojdou, tak každému dám sendvič a sodu a pak se všichni pustíme do jídla.
Poté co oba dva dojí, tak se rozejdou zpět na své místa a pokračují v tréninku. Po nějaké chvíli dojdu za Venusaur a dívám se na ní, jak pokračuje dále v tréninku. Opět začne vypouštět jedovatý prach a tentokrát už je ho dost. Já jen souhlasně kývnu hlavou a nechávám jí pokračovat. Venusaur to zkusí znovu a opět se objeví celkem dost jedovatého prachu. „Tak jo, ještě pokračuj,“ řeknu jí a pak se rozejdu opět za Shinxem.
Shinx dále pokračuje s tréninkem elektřiny. Chvíli se na něj dívám než k němu dojdu. „Vypadá to, že ti to jde už dost dobře, tělo už máš celkem dost nabité elektřinou, teď už by to chtělo, aby ses začal pohybovat a udržel tu elektriku,“ řeknu mu a dívám se na něj. „Tak jo,“ řekne Shinx a následně se pomalu rozejde a snaží se udržet elektřinu na těle, ale moc se mu to nedaří. „No tak nevzdávej to, ty to zvládneš,“ řeknu mu a usměju se na něj. Shinx jen souhlasně kývne hlavou a zkusí to znova. Když se rozejde, tak elektřina opět zmizí. „Ach jo, to je moc těžké, to se mi asi nepovede,“ řekne smutně Shinx. „Ale no tak Shinxi, věřím, že to zvládneš,“ řeknu mu a dívám se na něj. „Hmm, tak já to ještě zkusím“ řekne Shinx a zkusí to znova. Já jen souhlasně kývne hlavou a nechávám ho pokračovat v tréninku.
Následně se rozejdu opět za Venusaur, která ještě pokračuje v tréninku Poison Powder. „Hmm, vypadá to, že ti to jde celkem dobře, ale myslím, že bys pro dnešek už toho mohla nechat, určitě musíš být už unavená,“ řeknu jí a dívám se na ní. „Jo, máš pravdu,“ řekne Venusaur. „Tak fajn, odpočiň si,“ řeknu jí a poté jí odvolám do jejího Pokéballu.
Poté se rozejdu opět za Shinxem a dívám se, jak se mu daří. Když jde pomalu, tak se mu už daří udržel elektřinu na těle. „No vidíš to, že to jde,“ řeknu mu a usměju se na něj. „Hmm, měla jsi pravdu,“ řekne Shinx. „No tak usměj se trochu,“ řeknu mu a poté co zmizne elektřina, tak ho pohladím po hlavě. „Hmm,“ řekne Shinx a trochu se usměje. „Tak jo, teď zkus trochu zrychlit krok,“ řeknu mu a dále se na něj dívám. Shinx jen souhlasně kývne hlavou a jde trochu rychleji a celkem se mu daří držel elektřinu na těle. „Dobře, jen tak dále,“ řeknu mu povzbudivě. Po chvíli už mu to celkem jde, takže se rozhodnu že by se mohl zkusit rozběhnout, jestli to půjde nebo budeme ještě chvíli muset pokračovat takto. „Tak jo, teď se zkus rozběhnout,“ řeknu mu a dále ho sleduju. Shinx jen souhlasně kývne hlavou a následně se rozběhne a elektřina na jeho těle stále zůstává. „Vidíš, jde ti to, já ti to říkala,“ řeknu mu a dále se dívám, jak běhá okolo. „Odpočiň si na chvíli a pak ještě zkusíme poslední část,“ řeknu mu a následně začnu do země zapichovat nějaké větvičky, které byly okolo. I když mám hotovo, tak ho ještě nějakou chvíli nechávám odpočívat, protože vypadal celkem dost unaveně. „Tak jo Shinxi můžeš pokračovat,“ zeptám se ho a dívám se na něj. Shinx jen souhlasně kývne hlavou a dojde je mě. „Tak jo, poslední část. Dělej to, co doteď a pak naraz do té větvičky,“ řeknu mu a trochu se na něj usměju. Shinx jen souhlasně kývne hlavou a pak se rozběhne s elektrikou na těle a pak narazí do větvičky, a tak se zlomí a ještě trochu zajiskří. „Jo, to by celkem šlo, ještě nějakou chvíli pokračuj a pak toho už pro dnešek necháme, už musíš být celkem dost unavený,“ řeknu mu a dívám se na něj. Shinx se opět rozběhne a narazí do větvičky, která se opět zlomí a ještě trochu zajiskří. „Jo, vypadá to dobře, ještě ty poslední dvě a pak už stačí,“ řeknu mu a sleduju, jak zničí poslední dvě větvičky. „Dneska sis vedl opravdu dobře, takže toho pro dnešek necháme, budeme pokračovat když tak příště, odpočiň si,“ řeknu mu a následně ho odvolám do jeho Pokéballu.
Když jsou oba dva ve svých Pokéballech, tak se rozejdu k batohu a schovám tam oba dva Pokébally a pak se rozejdu pryč z tréninkového pole.

Venusaur – sendvič, soda
Shinx – sendvič, soda
Kami – sendvič, soda

612 [A] Drobeček [A] Drobeček | 9. prosince 2018 v 20:09 | Reagovat

[611]: Venusaur potřebuje útok doučit, Shinx se útok naučil.

Venusaur +2 levely, +9% sehranosti (3% sendvič, 1% soda), +4% lásky (Kami - jídlo)
Shinx +3 levely, +10% sehranosti (3% sendvič, 1% soda), +4% lásky (Kami - jídlo)

613 River Hope River Hope | 15. prosince 2018 v 22:42 | Reagovat

1. Greninja
2. Procvičení: Vodní puls (Water Pulse); Naučení: Vodní shuriken (Water Shuriken)

Z toho, co chovatelka vykoukala, Greninje scházel silný útok na dálku. Skutečně silný. Vodní puls byl sice silný, ovšem chyběla mu rychlost. Čas nabíjení byl dlouhý a spíše se hodil na úplný začátek útoku. Jako například v případě Gothity, vodní puls udělal své a úspěšně překazil plány dalšího psychického útoku.
Venku foukal vítr a byl chlad, přesto se děvče pořádně teple obléklo. Podmínky byly k trénování nového útoku ideální.
Rozhlédla se, aby nalezla dobré místo a poté tam zamířila. Jak čekala, v zimě se nikomu nechtělo příliš trénovat, tudíž volné plochy bylo spoustu.
Vyhodila pokéball do vzduchu a světlo uvnitř nabralo tvaru. Černý pokémon vylezl ven. “River,” pověděla a rozhlédla se. Rychle zhodnotila situaci a pochopila.
“Omlouvám se, pokud jsem tam na Ostrově nezapůsobila dobře. Budu trénovat a zesílím,” řekla spěšně.
Chovatelka se podivila, zmateně zamrkala a pak se zasmála. “Z toho důvodu tu nejsme, neměj obavy, Greninja,” ujistila ji. “Vlastně tě chci naučit útok nový, který se postará částečně o to, že tvá síla půjde bok po boku s tvou pílí. I silný pokémon, který má nevhodné útoky, nemůže vydat ze sebe to nejlepší.”
Greninja chápavě přikývla. Chovatelka pokračovala. “Útok se jmenuje vodní shuriken. Umožní ti vytvořit vrhací hvězdy z vody. Můžeš vrhnout několik za sebou, tudíž je útok velmi efektivní. Jako první je ale třeba se naučit základní princip vytvoření shurikenů. To funguje obdobně jako u vodního pulsu, tudíž procvičíme na začátek to,” dokončila svou myšlenku.
Greninja se posunula trochu dále do pole. Jakmile však zavál vítr, pokémon se stáhl zimou k sobě. Objala se blanitýma rukama a zachumlala se do jazyka. Bohužel ten byl mokrý, tudíž brzy prochladl stejně jako zbytek vodního těla.
Tu si chovatelka vzpomněla na dáreček, který obdržela nedávno. Vytáhla z batohu červenou šálu. Přišla ke své společnici blíže a šálu jí dvakrát omotala kolem krku.
“Je zima. Vezmi si tohle,” pověděla.
Vodní pokémon se lehce usmál a přitáhl si šálu blíže. “Teplá…” zašeptala.
Teď byly již připraveny začít. Greninja se připravila na místo a poté v ruce zkušeně vytvarovala vodní puls. Modrá koule svítila nabitá energií. Vodní pokémon předmět hodila jako bowlingovou kouli a ta obtáhla trajektorii lehkého půlkruhu, než trefila kámen na okraji tréninkového pole.
Chovatelka přikývla. “To vypadalo dobře. Zkus to ještě jednou,” požádala. Greninja kývla hlavou. Ruce stlačila k sobě. Jakmile je odhalila, na středu se nacházela drobná svítivá koule. Ta se postupně zvětšovala a nakonec, když vyrostla do velikosti jablka, Greninja ladným pohybem hodila kouli kupředu. Rotujícím pohybem opsala koule oblouk a opět trefila kámen, stejně jako předtím.
“Skvěle,” pochválila pokémona zelenovlasá. “Nyní se pokus o dvě koule. Každá v jedné ruce,” pověděla. Greninja se podivila.
“Je to možné?” zeptala se.
Děvče se zamyslelo a pak přikývlo. “Ano. Zčásti. Vodní shurikeny se tvoří každá v jedné ruce. Poté předměty vrhneš kupředu křížovým hodem,” vysvětlila. Postavila se vedle svého pokémona a ukázala pohyb, který předtím vykoukala z pokédexu.
Greninja zvedla ruce a pokusila se pohyb napodobit. Překřížela ruce a pak imaginárně vrhla shurikeny kupředu. Dívka spokojeně pokývala hlavou.
“Ano. Takto,” potvrdila. “Nyní se pokus o shurikeny. Princip funguje stejně jako vodní puls. Potřebuješ-li, klidně si tento útok ještě procvič.”
Greninja se podívala na svou ruku. Uprostřed se zjevila zářivá tečka, vydávající slabé, světle modré světlo. Ono se světlo se začalo zvětšovat. Modrý tvor za onoho procesu ani jedinkrát nemrkl. Za pár vteřin však zaťala ruku v pěst a zakroutila hlavou.
“Když se na to dívám, nedokážu to. Jedna ruka je příliš slabá na to, aby dokázala vytvořit kouli,” pověděla Greninja.
Chovatelka se zamyslela. “Můžeš tedy zkusit nejdříve vytvořit jeden shuriken oběma rukama. Až budeš znát princip, věřím, že to půjde snáze,” navrhla.
Greninja přikývla. Stiskla ruce k sobě a zavřela oči. Po chvíli se v její ruce objevil drobný vodní puls. Děvče sledovalo, jak Greninja mění tvar koule v jakousi ležatou elipsu. Pro sebe si přikývla. I to byl samozřejmě jeden z možných způsobů.
Koule se protáhla do tvaru šipky, ale jelikož Greninja opustila soustředění, modrá svítivá věc praskla. zmizela z její ruky. Zelenovlasá věděla, že není potřeba povzbuzování. Greninja se dala do cviku ještě jednou. Opět zopakovala pohyby. V její ruce se objevil puls naplněn vodní energií. Přredmět změnil tvar a tak i zůstal.
“Dobrá práce,” usmála se zelenovlasá na pokémona. Postavila se vedle své partnerky a dala ruce před sebe.
“Nyní následuje tento pohyb. Pokus se shuriken hodit,” zopakovala. Překřížila v tomto případě jednu ruku a vykonala horizontální pohyb, identický s vrhem nože. Greninja ji sledovala a poté pohyb zkopírovala.
Stále nestálá verze vrhací hvězdy vyletěla kupředu. Greninja si tento pohyb stále nedokázala plně přivlastnit, tudíž minula zcela cíl, na který mířila. Vodní zbraň však účel splnila a dokázala létat. Jelikož zde nebyl žádný pevný cíl, hvězda jen obtáhla linii táhlého oblouku a rozplynula se.
Chovatelka přikÿvla. “To nebylo vůbec špatné, ba naopak. Když již teď víš, jak na to, mohla bys zkusit druhý shuriken.”
Greninja po chvíli zvažování kývla. Ruce zvedla do polohy vah, na stejné úrovni byla dlaň každé ruky. Poté, co se tak stalo, dokázala vytvořit svítící bod, nacházejíc se palec nad dlaní. Bod svítil pronikavou modrou barvou. Obyčejně by se na onen bod začaly obalovat další síly, které by pomohly vytvořit vodní puls. Tentokrát se však nestalo a místo pulsu tam zůstala jen jádra.
Zelenovlasou cosi napadlo. Aniž by cokoliv řekla, přistoupila ke Greninje blíže. Vzala její ruku a zavřela prsty dovnitř. Vodní pokémon byl přerušen ze soustředění, překvapeně na ni pohlédl a dívka se jen usmála.
“Zkus to takto,” pověděla, “bude to podobné zavřeným dlaním. Takto na střed nevidíš do té doby, než ruku neotevřeš.” Znovu pak odstoupila a pokynula, aby to Greninja zkusila znovu. Samičí pokémon se zadíval na své pěsti a poté je otevřel. Na středu se objevilo jádro. Sotvaže bylo znát a vidět, zformovalo se cosi, co připomínalo vodní disk. Zeshora ovál, ze strany pouze plocha, předmět byl ohraničen a vevnitř, jako kdyby byla voda. Pohled na to byl velmi fascinující.
“Takto?” zeptala se Greninja. Dívka pokývala.
“Ano. Takto vypadá vodní vrhací hvězda. Zkus si vyslat kupředu. Bude mnohem jednodušší ji vyslat, než předtím šipku,” pobídla svého pokémona.
Greninja vykonala předem určený a naučený pohyb. Disk, jak řekla zelenovlasá, letěl lépe, než šipka. Udržoval stabilizovaný směr a také se nenakláněl na strany, jak tomu u plochých předmětů bývá. Gravitace a vzdušné proudy dokázaly předmět vybalancovat a stejně jako například u papírového letadla, vodní shuriken fungoval stejně. Kdesi na dráze se vodní energie rozplynula, shuriken se změnil zpět na tečku a pak zmizel zcela. Útok se však povedl.
“Chceš si dát přestávku?” zeptala se dívka. Greninja přikývla a tam, kde stála, se posadila. Zadívala se na svou ruku, kde již se nově vytvořil další vodní shuriken. Vypadalo to, že když již ví, jak na to, vytvoření pro ni bylo jednoduché.
“Vodu?” nabídla. Greninja ji přijala a shuriken náhle zmizel. “Myslím, že ti to jde velmi dobře. Nyní se zkusíme zaměřit se na provedení. Vytvoření máme, ale stále chybí spoustu faktorů, které ovlivní průběh útoku. Jedním z nich je například směr, ovládnutí pohybů shurikenu. Pomineme-li ovšem fakt, že shurikenů je třeba vystřelit spoustu za sebou, je to to jediné, co potřebujeme důkladně potrénovat,” řekla.
Vodní pokémon dopil vodu a přikývl. Zavřela láhev a postavila ji na zem. “To abychom začali,” pokynula.
Opět se postavila na nohy. Tentokrát vyzařovala bojovnější aurou než předtím. “Připravena?” zeptala se lidská dívka. Poté, co pokémon přikývl, sebrala River láhev a odstoupila o pár kroků zpět.
Greninje se v ruce objevila záře a poté se zformoval disk. Druhý disk vyšel s potížemi, ale povedlo se, byť pomaleji. Překřížila ruce, zadívala se na vzdálený kámen a vrhla hvězdy kupředu. Shurikeny letěly rovně, obě si vyměnily strany, přeci jen to způsobilo lehké zakřivení z důvodu překřížených rukou při hodu. Obě však minuly cíl.
“Netuším, proč minuly,” řekla dívka zklamaně, když spatřila, že se na ni Greninja otáčí za důvodem vyhledání vysvětlení. “Zkus to znovu, uvidíme.”
Vodnímu pokémonovi se opět nad dlaněmi vytvořily shurikeny a tvor je hodil kupředu. Stejně jako předtím, trajektorie zůstala stejná a nepozměněna. Jeden z shurikenů se rozplynul předtím, než ke kameni stihl doletět a druhý najednou zatočil jako papír a klesl k zemi.
Chovatelka si důvod neuvědomila, dokud se jí vlasy nerozvlály kolem hlavy. “Greninja, mám vysvětlení,” řekla dívka. “Je tu vítr. To je ten důvod. Minula jsi, přestože jsi mířila dobře, kvůli větru.”
Vodní pokémon sice nevypadal překvapen, ale bylo znát, že uvažuje, jak si toho nemohl všimnout. Přikývla. “Jak mám překonat přírodní síly?”
“Nemůžeš,” zakroutila zelenovlasá hlavou, “ale můžeš se jim přizpůsobit.” Zvedla olíznutý prst vzhůru, aby zjistila směr větru. “Vítr jde odtud sem. Otoč se tedy čelem takto a zkus to,” oznámila.
Pokémon se otočil jak mu bylo řečeno. Greninja se ohlédla, aby zjistila, zda může. Poté, co dívka přikývla, počala útok. V rukách se jí objevily vodní disky bez středu. Placaté předměty coby talířům podobné vyslala kupředu.
Dokonce se usmála, když zjistila, že shurikeny letí tak, jak chtěla.

614 River Hope River Hope | 15. prosince 2018 v 22:43 | Reagovat

[613]: Vodní předměty letěly dlouho, dokonce rychleji, ovlivněné větrem. Chovatelka sledovala, jak disky míří rovnou čarou před tréninkové pole. “Povedlo se. Dobrá práce,” pochválila svého pokémona. Greninja jen více schovala tvůj obličej do šály a přikývla.
“Nyní, když již dokážeš správně mířit, dokázala bys vystřelit více shurikenů za sebou? Dva jsou minimální počet, jelikož se jedná o každý shuriken v jedné ruce. Kolik jich však dokážeš vystřelit za sebou závisí čistě na tvé zručnosti vytvořit další hned za prvním,” vysvětlila.
Její slova byla očividně jasná a stručná. Greninja přikývla a v ruce se jí objevil ostrý předmět z čiré vodní energie. V druhé ruce hned pár okamžiků později byl stvořen druhý. Pokémon vrhl zbraně kupředu a ony vylétly. Greninja se pokusila hned o další, ovšem onen třetí shuriken již měl značně velké zpoždění.
“Chtělo by to rychleji. Aby prodleva nebyla příliš dlouhá, můžeme to zkusit takto. Střelíš první, o tom není pochyb. Druhý vystřelíš, když bude třetí ve volné ruce po onom prvním připraven. Chce to spoustu multitaskingu, ale lze si zvyknout,” objasnila svůj plán. Byl mnohem jednodušší, než se zdál, ovšem složitější, než se řeklo. Greninja se musela soustředit na obě ruce najednou, aby dokázala vytvořit správné vodní vrhací hvězdy. Zároveň by měla dávat pozor na směr, kterým shurikeny vrhá. Společně s tím se musí v některých případech i pohybovat. Nepochybovala o tom, že tato aktivita bude vyžadovat spoustu píle, trpělivosti a tréninku.
Vodní pokémon se připravil. Zvolila si pozici, která ji nejvíce vyhovovala. Přikrčila nohy, aby se mohla obratně otáčet na strany a tím tak vyvinout dost síly na to, aby shuriken letěl co nejdále.
Nadechla se, jako kdyby si chtěla utřídit myšlenky a pak začala. Rychle se jí v ruce objevila modrá, která v mžiku vystřelila kupředu. Druhá následovala za ní, hned jakmile se ve volné ruce objevilo další světlo. Vše to probíhalo tak automaticky a rychle, že chovatelka mohla jen stěží spatřit formování vrhací hvězdy. Greninja vystřelila dohromady čtyři, dvě hvězdy z každé ruky, což byl velmi obdivuhodný výkon.
“Odpočiň si,” řekla chovatelka a poklepala Greninju na rameni. Vodní pokémon přikývl. “Pohyby máš skvělé. Po krátké přestávce to zkusíme ještě jednou a poté poslední detail k dokončení útoku.”
Zatímco nechala Greninju s druhou vodou u tréninkového pole, vydala se chovatelka ke stromům. Rvát větve ze stromu by bylo neslušné až nerespektující, místo toho se sklonila k zemi a začala delší a pevnější větve ze země.
Vrátila se opět na tréninkové pole, připravena na další a poslední tréninku. “Je ti zima, Greninja?” zeptala se své partnerky. Pokémon zakroutil hlavou a postavil se na nohy. Při pohledu na větve, které děvče drželo v náruči, se zatvářila zvědavě. Chovatelka se rychle dala do vysvětlování.
“Nezbytná a poslední věc je pohyb. Nepřítel nebude stát na místě a nebude čekat, až ho zasáhneš shurikeny. Bude se pohybovat a tak je třeba k tomu přizpůsobit i naše útočení,” pověděla a zvedla jeddn z klacků. “Sensory pohybu se dají samozřejmě manuálně naučit. Stačí, když si osvojíš schopnost předvídat, kam větev dopadne nebo kam poletí. Poté si zvykneš sama na předvídání, jelikož rychlost vodních vrhacích hvězd je naprosto ve zlomcích... mrknutí,” pokrčila rameny.
Greninja neměla žádné dotazy. Dívky se daly do pohybu. Zelenovlasá byla nesmírně ráda, že se konečně hýbe. Nebyla jí tak zima. “Vyhodím do vzduchu větvičku a ty se ji pokus zasáhnout vrhací hvězdou,” pokynula. Greninja běžela chovatelce po boku a přikývla.
První dřevěný kus vyletěl do vzduchu. Greninja automaticky zastavila, aby předmět zasáhla. “Nezastavuj se. Zkus ho zasáhnout za běhu,” řekla chovatelka. Pokémon se znovu dal do pohybu. Klacík dopadl na zem, aniž by si toho Greninja všimla. Tato aktivita byla těžší, než vypadala na první pohled. Chovatelka počkala, než Greninja nabere stabilní rychlo a pak vší silou vyhodila další klacek do vzduchu.
Tentokrát si toho vodní pokémon bez problémů všiml. Vystřelil po dřevě vodní shuriken. Neminul a dřevo bylo rozpůleno ve dví. Vodní shuriken letěl dále a po chvíli se rozplynul. Děvče neváhalo a vyhodilo daší. Greninja opět velmi rychle zaregistrovala klesající předmět a opět vystřelila. To již ale chovatelka prudce zabočila zpět a přímo nad sebe hodila další dřívko. Greninja musela taktéž změnit směr a vystřelila, ovšem pozdě. Shuriken byl vystřelen správně, ale jen kdyby o pár kratších okamžiků dříve. Když začalo dřevo klesat, Greninja vystřelila ještě jednou. Tento záchranný pokus se povedl a ozvala se krátká zvuková frekvence, sotvaže klacek praskl. Vodní vrhací hvězda se rozplynula hned poté.
“To bylo dobré,” pochválila chovatelka. V ruce jí zbylo jen pramálo dobrých kusů. Dýchání studeného vzduchu způsobilo, že jí zcela vyschlo v krku. Jako poslední hodila po sobě pět klacků jako kdyby házela Arcanine aport. Těchto pět klacíků obsalo půlkruh, duhu nad Greninjou. Vodní pokémon však dokázal sestřelit všechny kusy dřeva než dopadly.
Chovatelka hrdě odložila zbývající nepoužité klacky do trávy a oprášila se. “Pro dnešek již skončíme.”

[Použito: 1x hrdinský šátek (Greninja), 2x voda (Greninja)]

615 [A] Enwy [A] Enwy | 19. prosince 2018 v 8:48 | Reagovat

[613]:[614]: Greninja si vodní puls procvičila a vodní shuriken se naučila. Hrdinský šátek přijala. (Mikasa Timeee!)
Greninja - 3 levely, 8% sehranosti (2% voda)

616 Slaanesh Slaanesh | 27. prosince 2018 v 20:44 | Reagovat

Gengar „Autari“ , Haunter
Učení Confuse Ray, Učení Dark Pulsu s Gengarovou asistencí

Dnes nadešel den, kdy jsem se rozhodl splnit svůj slib, který jsem dal Autarimu a sice, že se s ním budu učit Confuse Ray, zároveň s tím, jsem si řekl, že bych mohl využít ještě Gengara k tomu, aby pomohl Hauntrovi s dalším útokem, který bych chtěl, aby uměl. Věřil jsem, nebo upřímně doufal jsem, že tím Gengara unavím natolik, aby aspoň dneska nezkoušel co všechno se dá pomocí Zmatení provést.
„Snad jej to přece jenom dost unaví.“ Zamumlám si ještě a následně se už v mé blízkosti ochladí, jelikož jsem přivolal Gengara. „Ahoj parťáku.“ Pozdravím ho za což se mi dostane s odpovědí Gengarův věčný úsměv. „Ahoj kámo, tak co budeme dneska dělat?“
„No, doufám, že budeš rád, jelikož konečně přišel čas, abych splnil svůj slib.“
„Sundáš si masku?“ Skočí mi Gengar pobaveně do řeči, jelikož ví, že o tohle se jednat nebude.
„Že, tě za tyto blbé vtípky jednou dotáhnu do nějakého temného místo.“ Řeknu naoko naštvaně, ale pak jen zavrtím hlavou a dodám. „Jedná se o zmatení, o které jsi posledně projevil takový zájem.“
„Konečně, už jsem přemýšlel nad spousty věcmi, které pomocí tohoto provedu.“ Pronese nadšeně Gengar ignorující můj pohled, který dává zřetelně najevo, že tento jeho chod myšlenek, se mi absolutně nelíbí.
„Najednou jsem o tu jistotu, že chci tento slib splnit přišel.“ Pronesu, abych trochu zklidnil Autariho.
„Samozřejmě jsem myslel i na tebe. Třeba kdyby se ti někdo snažil sundat masku, tak bych jej pomocí tohoto útoku mohl od toho natrvalo odradit. Že jo? Nebo bych tím mohl pomoct i Mimikyu, kdyby ji otravoval někdo jiný.“ Začne Gengar houfně vytahovat myšlenky, které ho právě napadly, aby mně ujistil, že se rozhodně nejedná o nějaký špatný nápad začít tento trénink.
„Počkat to jako, že bys nepoužil jakýkoliv prostředek, kdyby se mi někdo snažil sundat masku? Vždyť by se to určitě dalo i klasifikovat jako trestní čin, pokus o něco takového.“
„Ale jasně, že bych to udělal. Jenom tímto by to bylo daleko jednodušší. Prostě bych mu nechal odehrát něco jiného v hlavě a problém by byl vyřešen, až navěky.“
„Určitě neplánuješ tohle použít na mně, že ne?“
„Ani by mně to nenapadlo, kdybys to teď neřekl. A na kom to budu teď trénovat?“
„No na mně, ale myslím mimo tento trénink to na mně nebudeš používat.“
„Klidně ti budu i přísahat, že to na tebe nepoužiji, však co bych z toho měl?“
„Zábavu?“
„To můžu mít i tak, ne?“ odpoví Gengar se smíchem.
„Ehm, víš že občas lituji, že se tě nemůžu dotknout?“
„Pročpak? Měla Ethril snad pravdu o tvé orientaci?“ Zeptá se a následně se schová do stínu, jelikož je mu jasné, že na tuhle narážku už reagovat budu.
„Abych tě mohl uškrtit, možná bys ses pak choval o něco slušněji.“ Zařvu na rychle mizícího Autariho.
„Tak promiň, já to tak nemyslel.“ Odpoví mi stín se dvěma rudýma očima. „Ale když ty jsi šel po té cestičce, tak krásně, že jsem si říkal. Mám ho z ní strhnout? Jde po ní s takovou jistotou, že určitě chce dorazit na její konec.“ Řeknu poloomluvně Autari, ale s tím že v mém stínu jdou vidět jenom dvě rudé oči a žádná ústa si o upřímnosti tohoto nedělám, žádné iluze.
Slabě si povzdechnu a zavrtím hlavou. „Tak vylez, ať s tím začneme.“ Popoženu Gegnara a následně si sednu na zem. „Dobře, takže mám představu, jak zmatení funguje?“ Souhlasně pokýve Autari hlavou a hned začne odpovídat.
„Jistě, že vím. Ten princip je jednoduchý prostě tě nechám představit si něco jiného co se neděje a ty tomu uvěříš a budeš se podle toho chovat.“
„takže, ne.“ Shrnu to jednoduše a pohledem ho umlčím dřív, než začne odporovat. „Jde o podobný princip jako u hypnozy. Prvně vstoupíš do mé mysli a následně tam začneš ovlivňovat to co vnímám. Zatímco u hypnozy jsi se soustředil na to, aby celkově utišil moji aktivitu, tak tentokrát se budeš muset soustředit pouze na ty části, kterým budeš chtít předat daný vjem.“
„A nemůžu se opět soustředit na celek, jako předtím. Přece jenom budu chtít předat kompletní vjem, ne? Zvuk, tvar, a tak.“
Nesouhlasně zavrtím nad Gengarovou myšlenkou. „Takto to možná dělá nějaký slabý duch, ale copak ty jsi slabý duch? Doufám, že ne protože to bych potom musel říkat Hauntrovi, nejsilnější duch, kterého mám.“ Rýpnu si do něj a reakce se ukáže téměř okamžitě.
„Ani bych se nemusel dívat na to, abych jej dokázal porazit. To nás dva chceš opravdu srovnávat?“
„Pokud mně, k tomu srovnávání nebudeš nutit, tak ne?“ řeknu a pod maskou se usměji nad jeho reakcí. „Dobře, takže půjdeme na to tak jak jsem říkal já, ano?“ zeptám se a počkám na jeho ujištění. „Dobře, takže prvním krokem bude soustředění se na jednotlivé části, které přenášejí různý vjem. Protože, jenom tak zajistíme skutečnou efektivitu tvého zmatení. Protože, kdybys ses pokoušel zmást celek, tak bys tím jenom některé části upozornil na to, že se děje něco nesprávného, jelikož daná informace by se tam za normálních okolností neměla vůbec vyskytovat.“ Vysvětlím mu a na chvíli se odmlčím. „Takže začneme něčím jednodušším a to zvukem. Já budu mluvit, tím bych ti měl zjednodušit. Jelikož by měla být aktivní ta část mozku, která zajišťuje mluvení a pak ta která zajišťuje, že budu sám sebe slyšet. Jakmile budeš připraven tak mi vstup do mysli a zkus mi vsugerovat nějaký zvuk.“ Řeknu a podívám se na mně, jestli mi rozuměl. Dostane se mi od něj jen slabé přikývnutí. „Dobře, takže jak jsem říkal prvně se soustřeď na jednu část a zkus do ní vložit část své myšlenky. Já m…“ zadrhnu slovo dřív než jej stihnu vyslovit. „Co si jako myslíš, že tam děláš? Ehm? Myslíš, že tě nechám dělat si tam úplně co chceš, nebo co?“ přestože to vyslovím klidně, skoro jako by se nic nedělo, tak ve mně dosud relativně klidná mysl začne vřít, kvůli o co se pokusil, a začne se ho snažit dostat z tama. „Hej, uklidini kámo, byl to omyl jasné? Pouze omyl. Nemusíš se hned vztekat, s takovou bych se to nikdy nenaučil, no ne?“ Pronese Gengar, když se na něj podívám, tak mi dojde, že to neřekl nahlas, jelikož na to se teď až příliš soustředil na to, abych ho nevykopal ze své hlavy.
„Dobře, doufám, že se podobný omyl už nebude opakovat.“ Zamrčím si a pomalu začnu uklidňovat své myšlenky.
Po chvíli se dostatečně uklidním, na to abychom mohli opět pokračovat. „Dobře část druhá.“ Řeknu a následně se na chvíli odmlčím. „Tentokrát se soustředíme na zrak a něco normálního Autari, jinak tě odtáhnu do jeskyňového komplexu.“ Varuji ho dopředu, jelikož je mi jasné, jak ochotně by k tomu Gengar sklouzl.
„Neboj, dám ti něco normálního.“ Odpoví se smíchem Autari.
„No to doufám, takže teď chvíli budu mít zavřené oči a to centrum, které má na starost zrak by mělo pracovat míň. Vidíš to?“ Zeptám se ho poté co zavřu oči.
„Ehm, no popravdě ani ne. Spíš se mi zdá, že to funguje pořád stejně. Nemůžeš to mít nějaké pokažené? Slyšel jsem o lidech, kteří to nemají v hlavě v pořádku.“ Řekne Autari zamyšleně.
„Naznačuješ tím něco? Jestli ano, klidně to řekni narovinu.“
„Ne, ne nic nenaznačuji. Samozřejmě, že nenaznačuji, jenom jsem to říkal.“
„Dobře a změnilo se něco teď?“ zeptám se a otevřu oči.
„Jop, myslím, že tuším kde se to nachází, ale pro jistotu můžeš to udělat ještě jednou. Abych se náhodou nespletl. Přece jenom to by nechtěl ani jeden z nás, že jo?“
„No, dobře.“ Řeknu a opět na chvíli zavřu oči a pak je otevřu.
„Výborně mám. Takže myslím, že to můžu zkusit. Zkus zavřít ještě na chvíli oči, ať je to pro tebe větší překvapení.“
„Doufám, že to nebude nic hrozného.“ Odpovím s obavami, ale přece jenom vyslechnu jeho žádost a zavřu oči.
„Tak vidíš něco?“ Zeptá se po chvíli Gengar a já tedy otevřu oči.  Téměř okamžitě nato klopýtnu zpět, jelikož se mi v těsné blízkosti od hlavy vznáší lidská lebka. „Zdá se, že vidíš. Vtipné, ne? Takhle nějak si představuji tvou lebku.“ Řekne Gengar a následně se lebka začne smát.
„Můžeš ji už odstranit?“
„Jistě s tím nebude žádný problém.“ Odpoví a následně lebka zmizí jenom proto, aby ji vystřídal Misdreavus. „Lepší?“ zeptá se tentokrát Ethril, ale místo jejího hlasu slyším hlas Gengara.
„Má špatný hlas.“ Poznamenám a pozoruji očividně překvapenou Misdreavus.
„Jak špatný hlas?“ zeptá se nechápavě hlasem Gengara.
„Jasně, už vím. Takhle, teď je to lepší, že jo?“ Zeptá se tentokrát hlasem Hauntra.
„Ne, teď zní jako Haunter.“
„Proč musíš mít tolik duchů? Je fakt těžké vybírat mezi těmi hlasy.“ Postěžuje si tentokrát Mimikyu.
„Copak ti nestačím já?“ Zeptá se Misdreavus tentokrát svým hlasem a raněno přitom udělá ještě psí oči.
„Autari, zase to nepřeháněj.“
„Pojď utečeme od nich spolu a budeme jenom spolu drahý.“ Pokračuje Misdreavus a zároveň chytí mou ruku do svých. „Rychle než nás budou sledovat.“ Popožene mně hlasem Ethril a místo, aby vyrazila ode mě se, ke mně přiblíží.
Přestože jsem věděl, že tohle je způsobeno jenom díky Autarimu zmatení, tak jsem trochu poděšeně couvl, poprvé pořádně rozhozený od Ethril. ´Je, u profesora, šance, že by mu utekla a našla mně je nulová, jeto jenom vidina, kterou mi přehrává Autari.´ Začnu se v duchu rychle uklidňovat, i když ve skutečnosti to moc velký efekt nemá.
´Je to Autari, takže hraj to na něj podobně jako Ethril. Obrať to proti němu.´ Pomyslím si, když se mi jenom s vypětím všech sil podaří  zastavit couvnutí od vidinou.
„Ale co Autari? Určitě by se s tím jen tak nesmířil a pronásledoval nás.“ Dostanu ze sebe překvapivě pevným hlasem.
„Neboj, já se o něj postarám, už jsem to vymyslela.“ Odpoví Ethril a položí mi hlavu na hruď. „Půjdeš se mnou, že jo?“ Dodá s výrazem, který očekává buď velkou bolest nebo velkou radost.
„Já,…to víš, že s tebou půjdu. Copak bych mohl odmítnout přání mého nejoblíbenějšího ducha?“ zeptám se a zkusím ji ještě pohladit po hlavě. To, už ale nestihnu, jelikož Gengar vidinu zruší.
„Vážně jsi to udělal?“ zeptá se a jednou rukou si poklepává po loktě druhé.

617 Slaanesh Slaanesh | 27. prosince 2018 v 20:44 | Reagovat

[616]:"Copak jsem udělal?" zeptám se nechápavě a společně s tím i nakloním hlavu.
"Řekl jsi jí, že je tvůj nejoblíbenější duch?" upřesní Gengar a já se začnu nezadržitelně smát.
"No?"
"Neboj, nic takového jsem jí neřekl." vysoukám ze sebe, když se trochu uklidním.
"Teda, přece jenom tento titul patří Mimikyu. Já jsem koneckonců nejsilnější duch." dodá Gengar, aby zamaskoval to, že na to reagoval tak, protože se to dotklo jeho přímo. Jen souhlasně pokývu hlavou a slabě odechuji, abych se pořádně uklidnil.  
"Asi teď dáme na chvíli pauzu a následně pak mi pomůžeš s Hauntrem, co říkáš? Nebo chceš si ještě něco procvičit?"
"Nemyslím si, že by to bylo potřebova, zatím něco procvičovat."
"Dobře, tak když tak příště."
"Nebavili jsme se o tom, že už trénovat nebudu?"
"Hej, ale zase jsme mluvili o tom, že budeš pomáhat ostatním, ne?"
"Do samostatného tréninku mně už nutit nebudeš?"
"Pokud se něco nezmění, tak ne."
"Dobře, takže teď se budeme zase věnovat Hauntrovi?"
"Až za chvíli. Prvně si trochu odpočiň. Chceš něco k jídlu? Trochu jsem dokupoval zásoby, takže by snad i mělo být na výběr." řeknu a nabídnu Gengarovi sendvič. Poté co si Autari vezme jídlo,tak si mlčky sednu a čekám než dojí.
"Nad čím přemýšlíš?"
"Ale jen tak."
"Ehm, opravdu?" Zeptá se Gengar a vrhne na mně nedůvěřivý pohled. "Vypadáš zmateněji než dítě v temném lese, to určitě nebude jen tak."
"Dítě v temné lese?"
"No to je takové dušší příslový. Však to znáš, ne. Lidi mají eevee k eevee sedá. Tak u nás se říká dítě v temném lese. Ale neodbočujme od tématu, nad čím přemýšlíš?"
"Není to nic důležitého?" zkusím na Gengara, i když je mi jasné, že s tím tonem bych nedokázal přesvědčit ani Mimikyu.
Po chvíli si povzdechnu a podívám se na Gengara. "Nemůžu mít soukroumé myšlenky?"
"Jistě, že ne. O tom jsme se už bavili tím, že ses stal trenérem ses zřekl svého soukromí." Připomene gengar jednu z našich dřívějších debat.  
"Hm, teprve teď toho začínám skutečně litovat." Povzdechnu si a lehnu si na zem.
"Mohl bych si to přečíst z tvé mysli." Pohrozí Autari, i když přestože si tím nejsem jistý, že to říkal pouze jako vtip a že by se k takovémuto kroku neodhodlal.
"Dobře, dobře." řeknu rezignovaně a podívám se na mrak. "Prostě přemýšlím co dál." řeknu a na chvíli zmlknu, než se rozhodnu pokračovat. "Nějak nevím co dál dělat. Mám takový pocit, že nějak se mi na cestě podařilo ztratit cíl. A teď jsem skutečně cítím, jako to děcko v temném lese. Nedělám ani tak co bych chtěl, jako spíš to co vyplyne z okolností. Například výlet s Miyori, starání se o vajíčka."
"Copak tě ten výlet nepobavil? Nebo tě nebaví se starat o vajíčka?"
"Ale baví, jasně že baví, ale..." povzdechnu si bezmocně zavrtím hlavou. "jen, já nevím. Nějak mně trápí, že jsem to nebyl já. Nenabídl jsem pomoc Miyori."
"Ale zase požádala tebe a ne někoho jiného."
Opět si bezmocně povzdechnu. "A přesto z toho necítím nějaké uspokojení, potěšení, že mně považovala za dostatečně zodpovědnou, blízkou osobu, aby jí požádala o pomoc. Strašně těžce se to vysvětluje."
"No máš pravdu, protože tě absolutně nechápu. Nechtělo by to Mimikyu terapii?" Navrhne se smíchem gengar.
"Ne, Mimikyu do toho nezatahuj."
"Copak i u Mimikyu ti to vadí, že ti důvěřuje?" zeptá se teď zcela očividně šokovaně Autari.
"Jasně, že nevadí. Já jen,...já jen, prostě teď by to nebylo dobré. Už tak je co se týče mích nálad...tak trochu přecitlivělá. Nechci aby se o mně zbytečně bála." Jen díky tomu, že se upřeně dívám na nebe nad sebou, jsem přehlédl, jak Gengarův obličej na chvíli potemněl. Hned se, ale ovládl a nasadil svůj klasický úsměv, i když tentokrát by mi jediný pohled napověděl, že se za ním skrývá nějaký Autariho plán.
"Proč myslíš, že je přecitlivělá? Nemůže to být prostě tím, že tě má ráda?" zeptá se Gengar a dosedne vedle mně.  Ani tón jeho hlasu mně nevaruje a tak si neuvědomím svou chybu, když pokračuji.
"Třeba při týmových hrách, tak pokaždé když, jsme prohráli, tak se mně ptala, jestli se mi nic nestalo. Nebo..." od pokračování mé frustrace, nad prkotinami mně přeruší rána do žeber, nebo přesněji kopanec od Gengara do žeber. "Co blázníš, Autari?" vyjeknu šokovaně a když spatřím jak se v jeho rukou vytváří temný puls, tak se rychle odvalím na stranu. Pohled v jeho očích, mně totiž víc než dostatečně varuje, že tento puls půjde přímo na mně. "Co to do tebe vjelo Autari?" vyjeknu, když mně zasáhne sprška hlíny. Když mi neodpoví, tak se rychle odkulím ještě trochu stranou, aby mezi mnou a Gengarem bylo co nejvíc volného místa. Protože uhnout případnému dalšímu útoku od naštvaného Gengara, bude dostatek volného místa nezbytný.
"Do mně? Co se zeptat obráceně?" Odpoví po dalším útoku, který mně opět mine.
"Obráceně? O čem to mluvíš?" zeptám se nechápavě a okamžitě skočím opět do kotoulu, jelikož se ke mně začne blížit další puls.  
Rukou sáhnu po jeho pokéballu, ale dřív než ho vytáhnu, tak si uvědomím zbytečnost toho kroku, jelikož Autari by se bez problémů, dokázal dostat z něho zase ven a mou situaci by to spíš jenom zhoršilo, jelikož by se mohl objevit kdekoliv a zasáhnout mně zezadu.  ´Kdo by mi mohl pomoci? Mimikyu, nepřipadá v úvahu. Proti Gengarovy by neměla šanci, stejně tak i Cubone.´
"No, koneckonců ta změna proběhla u tebe." přeruší mé myšlenky Gengar, když další puls narazí do země přede mnou a vytvoří z hlíny gejzír. ´Změna? O čem to mluví? Já jsem se změnil? Kdy?´ Proletí mi hlavou, zatímco uhýbám dalšímu pulsu. ´o čem tak může mluvit? Po čem se tak začal chovat?´ Postavím se a upřeně se na něj popívám, když řeknu jediné slovo, které mně v ten moment napadne. "Mimikyu?" Nápovědou, že se jedná o správný směr, je nepatrné nadzvednutí koutku Gengarova vytrvalého úsměvu. Nic neřekne, jen si pohodí puls z jedné ruky do druhé, jak mi dává čas rozvynout svou teorii. ´Takže se to týká Mimikyu. Co jsem říkal? Je přecitlivělá, ne tím to nebude. Co jsem říkal dál.´ Marně se snažím vzpomenout, popohnat mysl, která kvli stresu odmítá spolupracovat. Těsně kolem hlavy mi proletí     puls, co opět nahodí můj mozek. Na druhou stranu mi strach ochromí tělo. ´On se mně snaží opravdu zabít. Greninja, ta jediná se mu může postavit. Mimikyu, soustřed se na Mimikyu, ona je vodítkem, jak se z tohoto problému dostat. Přecitlivělá, co jsem říkal. Týmové hry, jasně a...Yukiko se mně pokaždé ptala, jestli jsem v pořádku.´ Pomalu se můj mozek dostává k možné odpovědi. "Tobě vadí..." začnu, ale puls, který mně téměř škrábne o masku mně na chvíli umlčí.
"Eh?" vydá jen Gengar a začne si připravovat další puls.
Nejistě polknu a pokračuji. "Tobě vadí, že...to beru jako samostatnost?" zeptám se nakonec nejistě. "Krize středního ducha." odpoví Gengar se smíchem a nechá rozplynout další puls, který připravoval.
"Krize...středního...ducha? Nemyslíš krize středního věku?" téměř vyškěknu stále podrážněný z jeho pokusu mně zabít. To, že kdyby skutečně mířil na mně, tak se vznáším vedle něj jako duch, ovšem neberu v potaz, jelikož jsem stále ještě neměl čas se nad tím zamyslet.
"Ne, myslel jsem krizi středního ducha." Odpoví v klidu Gengar a pak dál pokračuje. "Jedná se o období, kdy duch dosáhne takového stádia vývoje, že začne zda to co ho poutá k minulosti, jeho vztahy, které ho tady drží jsou důležité." pokračuje Autari ve vysvětlování a zároveň taky přibližování mně k hranici výbuchu.
"Vážně?"
"No ano, klidně se zeptej ostatních. No Duskullky spíš ne, ta je ještě příliš mladá na to, aby to zažila. Ale třeba Misdreavus, ta by ti to měla určitě potvrdit. Ta už je dost stará na to, aby si tím sama mohla projít. Podle mně to bude taky jeden z důvodů proč ti chce udělat Harem." Autari souhlasně pokýve hlavou, jak se sám sebe ujišťuje o správnosti své teze.
"A všiml sis, takové malé nepatrné drobnosti? ŽE JÁ NEJSEM DUCH?" Při druhé větě se už neudržím a začnu řvát. "A tedy nemůžu mít něco, co je typické jenom pro duchy, nebo ses ze mně toho ducha snažil udělat, abych seděl do tvého tvrzení?"
"Co? Ne, jasně že ne? Proč bych proboha zabíjel svého kámoše? I když, pak bychom byli parťáci navěky, ne?"
"Co? Ne, teda asi jo, ale na to si můžeš počkat, ne? Jako, že rád bych si svůj život dožil až do klidného konce, než se ze mně stane duch."
"Ale pokud to bude klidný konec, tak tu nezůstaneš, ne?"
"Ehm, odbíháme od tématu. Proč jsi na mně útočil?"
"Abych tě vyléčil, samozřejmě."
"Vyléčil?..." Pokračování spolknu, jelikož bych náš rozhovor vrátil o minutu nazpátek. "Jak sis myslel, že mi tohle pomůže?"
"Máš rád Yukiko?"
"Jistě, že mám co je to za blbou otázku?"
"No vidíš pomohlo ti to." odpoví Gengar se smíchem. Těžce si povzdechnu a slabě zavrtím hlavou, jelikož vím, že se ani nemůžu pokusit z Gengara vymlátit duši.
"Já ji měl rád i předtím, než jsi na mně začal útočit."
"Ale pochyboval jsi o tom."
"Nepochyboval!"
"Ale jo. V tvém hlase to šlo úplně slyšet a tak jsem se rozhodl ti pomoc."
"Autari, doufám že tohle bylo naposledy co jsi mi dělal psychiatra. Nějak pochybuji, že bych přežil druhé sezení."
"Neboj dal bych si na něm opravdu záležet."
"Právě toho se děsím."
"Neboj, kámo dám na tebe pozor."
"Najednou se cítím o tolik klidnější, že mi z té představi pomalu přestalo tlouct srdce."
"No vidíš, jak bych tě dokázal uklidnit." Odpoví Gengar se smíchem.
"Dobře, tak pojďme naučit Hauntra další útok, ať máme potom klid."

618 Slaanesh Slaanesh | 27. prosince 2018 v 20:44 | Reagovat

[617]:Přivolám tedy Hauntra, abychom dokončili dnešní trénink.
"Ahoj, jak se cítíš po dalších týmových hrách?"
"Docela, dobře. Vyhráli opět zelení?"
"Ne, tentokrát je dalo by se říct na hlavu porazili červení."
"Takže změna. Předpokládám správně, že jsi mně nepřivolal jenom proto, abys mi oznámil, že zelení byli poraženi?"
"Jo máš pravdu. Než půjdeme na výlet, tak jsem si říkal, že bychom mohli ještě trochu potrénovat a tady Autari by tě mohl naučit další útok. Tentokrát by se jednalo o Dark Pulse."
"Na tento útok si vzpomínám, Autari ho používal na hrách, že jo?"
"Jo byl to jeden z těch útoků, které tam používal. Tak pojďme na to, abychom si pak mohli jít na výlet." Odpovím a přesunu se trochu stranou od místa, které Autari pooral zatímco se mně snažil přesvědčit, že mám krizi středního ducha. "Řekni, slyšel jsi někdy o krizi středního ducha?" ´Koneckonců sám jsi Autari říkal, že se na to klidně můžu zeptat.´ Haunter předtím než odpoví se trochu překvapeně podívá na Gengara a pak trochu nejistě přikývne. "Jistě, kdysi jsem to zaslechl."
"Vidíš, nelhal jsem ti v tom." Zaraduje se okažitě Autari, vděčný za to, že jej Haunter podpořil.
"Copak jsem tě osočil, že lžeš?"
"No říkal jsi..."
"Mluvili jsme o tom útoku." Vstoupí do rozhovoru Haunter, jelikož vycítí, že by se debata nevyvíjela příjemným směrem.
"Jistě ten útok. Takže útok je založený na temné podstatě. Takže to bude první věc, kterou budeme muset s tebou natrénovat, protože pokud se nepletu, ještě jsme spolu žádný temný útok netrénovali." Počkám na souhlasné přikývnutí a pak se podívám na Gengara, aby se ujal vysvětlování.
"No, je to celkem jednoduché. První krok je najít v sobě takové to místo, které tě tu drží. Třeba to moje je hned vedle masky." Odpoví Gengar, jako kdyby mohla tahle informace ovlivnit Hauntrovo hledání.
"To jako důvod tvé smrti máš uložoný hnedka vedle mé masky?"
"No ano, je na tom něco divného?" chvilku Gengara nechápavě pozoruji, jak se sám snažím vymyslet něco čím bych popřel jeho podivnou logiku.
"Vlastně ani ne, jen mně to překvapilo." odpovím nakonec se slabým zavrtěním hlavy.
"Dobře a co když takové místo nemám? Já jsem se jako duch už narodil, takže něco takového nemám."
"Hm, ale určitě, že máš. Jinak...jinak by ses rozplynul. Duch potřebuje nějaký důvod proč se tu drží. Jen se nad tím zamysli. Určitě na něco přijdeš co tě tu udržuje." Začne mu hned oponovat Gengar.
"Dobře, dobře." Haunter na chvíli zavře oči a v duchu pátrá po něčem co by to mohlo být. "Dobře, myslím že to mám." řekne po chvíli, sice jsem měl takové tušení, že to Haunter řekl spíš jenom, aby udělal Autarimu radost, ale nahlas nic neřeknu a nechám Autariho ať pokračuje ve vysvětlování.
"Dobrá, tak tedy. Teď je důležité do toho sáhnout, ale jenom na okraj. Pouze takové pohlazení, tam se skrývá ta temná část. Hlouběji, se pak skrývá důvod, který už nemá temnou podstatu. A pomalu to táhni nahoru." dořekne a následně při výdechu vytvoří ve spojených rukou temný orb. "Takhle nějak by to mělo vypadat." Haunter chápavě přikývne a následně začne sám provádět. Notnou chvíli se nic neděje, ale pak přece jenom se mezi Hauntrovýma rukama objeví malý pruh temnoty.
"Výborně, Hauntre, zdá se, že jsi přišel jak na to." Pochválím ho, když si toho všimnu. Haunter jen nepatrně přikývne a dál se soustředí, aby vytvořil pořádný puls. To mu trvá ještě skoro dvě minuty, ale pak jej přece jen vítězně zvedne nad hlavu a hodí po imaginárním nepříteli.
"Výborně, teď když už víš jak na to, je to pouze otázka cviku." řekne větu, kterou bych v jinačím podání řekl sám a následně se zanoří do stínu, tak že mu jenom oči a ústa zůstanou venku. "A já si můžu zatím v klidu odpočinout."
"Jde vidět, že ten trénink bereš vážně."
"Já už svou část práce splnit, teď je to na tobě." odpoví Gengar se smíchem a ještě si vynoří ruce a provokativně si je založí za hlavu.
"No, dobře, tak budeme pokračovat. Stačilo to jak ti to vysvětlil Autari?"
"Jo, stačilo. Dalo by se říci, že mně i dobře navedl." Odpoví Haunter a začne se pokoušet o další puls. Druhý pokus mu trvá podobnou dobu, ale Haunter se  nenechá odradit tím, že se nedostavilo okamžité zlepšení a pokračuje v tréninku dál. Po chvíli se přece jenom projeví zlepšení a Haunter začne provádět útok rychleji. Ještě chvilku nechám Hauntra trénovat, než kopnu za sebe trochu prachu a řeknu. "Stávej parťáku. Budeme potřebovat tvé schopnosti."
"Eh? Já už jsem to Hauntrovi vysvětlil."
"To ano, a já jsem ani neříkal, že budeme potřebovat, abys znovu vysvětlovat. Řekl bych, že se Haunter dostal do fáze, kdy může trénovat s pohyblivým cílem."
"Počkat...snad nečekáš, že budu poletovat, aby se do mně mohl trefit. To doufám, ne kámo."
"Sice by to bylo lákavé dívat se jak tady budeš uhýbat jako baletka, tak opravdu ne. Dnes jsme spolu trénovali zmatení, takže doufám, že ti nemusím vysvětlovat co máš dělat." Autarim nadšeně zařáří oči a jen souhlasně přikývne. Vyletí před nás a na oba dva použije zmatení. Chvilku na to se před námi objeví poletující Beedrill. Haunter zaútočí, ale jeho puls letí strašně stranou. "Autari a promítáš nám oběma to samé?" zeptám se, když o dvacet metrů mine druhým útokem.
"Ehm, jistěže kámo." ozve se mi odpověď a z Beedrilla se najednou stane Serperior, který se nachází o dobrých deset metrů víc vlevo.
"Jistěže." přitakám nad tím, ale dál to nijak nekomentuji a jenom sleduji jak se Hauntrovi vede. Teď, když už máte stejnou iluzi, tak se jeho pulsy pohybují daleko blíž k cíly než před  chvílí. Chvíli trvá než získá dostatečný cvik s pohyblivým cílem, který se navíc pohybuje dosti zkušeně. Skoro jako kdyby se jednalo o skutečného pokémona, který se má jenom vyhýbat a vyčkávat než se jeho sok vyčerpá.
"Dobře, už ti to jde. Tak a teď je potřeba, aby ses taky pohyboval." pobídnu Hauntra, který se pak skutečně začne pohybovat. Nejprve do jednoduchého kruhu, ale poté co Serperior změní na vysmívajícího Gastlyho, ve kterém poznám dřívějšího Autariho. Ani nevím podle čeho, jsem to poznal, ale tak nějak jsem vnitřně věděl, že to tak bude. Proti Gastlymu, který stejně jako Haunter leviteje se začne pohybovat Haunter podstatně složitějším vzoru. Během tohoto soupeření se Hauntrovi podaří trefit Gastlyho jenom dvakrát.
"Dobře. Myslím, že by to pro teď stačilo. Parťáku, můžeš nás už uvolnit?" zeptám se Autariho a následně. Poté co nás z toho dostane, tak podám Hauntrovi Berry na posilnění a poté co pojí vyrazíme pryč z pole.

Gengar: 1x sendvič
Haunter: 1x Oran Berry

619 [A] Drobeček [A] Drobeček | 28. prosince 2018 v 10:52 | Reagovat

[616]:[617]:[618]: Oba pokemoni se útoky naučili.

Gengar +4 levely, +9% sehranosti (3% sendvič)
Haunter +2 levely, +10% sehranosti (5% berry)

620 Shinen Shinen | 29. prosince 2018 v 18:34 | Reagovat

1. Grovyle - Tyrion

Po delší době jsem si to nakráčela na tréninkové pole. Nadýchala jsem se čerstvého vzduchu a s úsměvem jsem z pokéballu povolala svou stromovou ještěrku. "Budiž zdráv, Tyrione," šklíbla jsem se na svého nejediného travního pokémona, jenž mi škleb vrátil nazpět. "Nazdar!" pozdravil mě a rozhlédl se. Poté si sedl na zem a přežvykoval nějakou rostlinku v tlamě. "Trénink? Nemyslím si," řekl, když si uvědomil, že jsme na tréninkovém poli. Usmála jsem se. Tenhle přístup mě však vůbec nepřekvapil - a byla jsem na něj připravená. "Že ne? To je škoda. Chtěla jsem tě dnes naučit jeden z nejsilnějších travních útoků, možná nejsilnější, co se momentálně můžeš naučit," zkusila jsem ho navnadit. Tyrion se na mě na sekundu podíval, a poté znova obrátil svou pozornost na rostlinku. "Upřímně, je to úplně mimo úroveň síly tvých dosavadních útoků...kdo ví, jestli bys to zvládl...," šklíbla jsem se. Samozřejmě jsem mu nechtěla nějak snižovat sebevědomí nebo něco. On ví, že to myslím ze srandy...že jo?
Tyrion se dlouze zamyslel. Jeden z jeho snů bylo naučit se nějaký super silný útok/kombo, kterým by mohl někoho OHKOnout. Normálně by se mu nemuselo chtít...ale tohle si nemohl ujít. Možná mě celou dobu trollil a přijal by stejně? Kdo ví. "Dobrá. Platí. Tak co to máme za útok?" odrazil se ze mě zpátky na nohy, protáhl se a pohlédl na mě. "Listovou bouři. Víš, jak to vypadá?" pousmála jsem se. "Už jsem to párkrát viděl! Vypadá to hustě!" nadchnul se ještěr. "Super! S takovou se to budeme učit jen 10 let!" zvolala jsem ironicky. "Bez tebe bych už to dávno uměl," rozesmál se Tyrion zlomyslně. "Nevím, jestli se Treecko může naučit Listovou bouři...," rozesmála jsem se i já. "Pche!" odplivl si na zem Tyrion. "Raději nebudeme pokračovat. Začněme s tréninkem," protáhl se naposled. "Okay, okay. Takže...," nadechla jsem se zhluboka. "Nejprve, myslím, musíš začít jakýmsi nastřádáním energie. Té... travní, jakož-," přerušilo mě lehké vyprsknutí smíchu Tyriona. "No, chápeš! Můžeš třeba nějak...celým tělem nebo z tlamy nebo v rukách, záleží jak to cítíš ty!" vysvětlovala jsem retardovaně a Tyrion se opět zasmál. Povzdechla jsem si. "No, a pak... tu energii uvolníš do zelených lístečků, hodně lístečků...no, spíš listů... a přeměníš je v silnou listovou bouří, která zamíří na protivníka...moc nevím jak to vysvětlit, ale naštěstí ten útok znáš, takže...," skončila jsem. Tyrion zvládl mě vnímat a zároveň se smát. Ohromný multitasking. "Takže, můžeme začít?" optala jsem se vážně. Tyrion přikývl, smích ho již přešel. Věděl, že ho čeká těžký trénink.
"Dobrá. Krok č. 1, soustředit svou energii," zahájila jsem trénink. A Grovyle se mnou. Začal se soustředit. Soustředil se. Soustředil se ještě pár minut...a nic. Odplivl si. "Mohlo by to bejt podobný pocit jako u Absorb...," napadlo mě. Tyrion se zamyslel. Nasadil jakejsi postoj a začal se znova soustředit. Tentokrát kolem něj nepatrně zářila energie. "Oh, no vidíš, pokrok! Ještě 9 let!" ušklíbla jsem se. Tyrion není žádná uražlivka, zasmál se tomu. Zhluboka se nadechl a zkusil to znovu. Tentokrát kolem něj energie zářila jasněji a trvalo mu to kratší dobu. "Super! Zkus se soustředit co nejvíce na svou travní podstatu, nemyslím tu konopnou, a stvořit svůj první zelený list," navrhla jsem průběh dalšího kroku. Grovyle to zkoušel. A zkoušel. A omylem použil Absorb, který se málem dostal až ke mně. "Uuuf...víš co, kdyžtak se raději otoč k tomu stromu," zasmála jsem se. Ještěrák naštěstí tak učinil. Nasadil znovu svůj postoj a soustředěný pohled, načež se kolem něj tvořila zelenkavá energie. Zelenkavá! To vypadá slibně. V tomhle postoji byl ještě dobrejch pět minut, to už jsem se posadila v bezpečné vzdálenosti, nevydržela jsem dlouho stát.
Zrovna, když už mě trápila netrpělivost, panu Grovyleovi se zdařil první malinký list, jenž nedoletěl ani ke stromu. "8 let!" prohlásila jsem se smíchem. "Už je to trapný," zasmál se ironicky na odpověď. Neváhal a pokračoval. Zasoustředil se, kolem něj slabá zelená aura, po chvilce pár pomalých lístečků směřující na strom. Vykřikla bych, že už jenom sedm let, ale nechtěla jsem být trapná...
Pozorovala jsem bezeslov nadále pár marných Grovylových pokusů, bude to ještě trvat, ale pokroky tam jsou. Učí se rychle, chlapec. Stejně jako Tyrion Lannister. "Hele, takhle to bude srandovnější a lepší," zvolal Tyrion Ještěr. Pořádně vyskočil a z jeho těla, přesněji z energie utvořené kolem jeho těla, vystřelilo pár listků, které se otřely o strom a spadly. Strom stále bez škrábance. "No parádička," okomentovala jsem jeho akrobatický kousek. Grovyle beze slov vyskočil znova, tentokrát vystřelil o něco víc lístků i s větší rychlostí. To mě docela překvapilo. "Super práce," kývla jsem uznale a pokynula jsem rukou, ať jde ke mně. "Dáme si pauzu, dobře?" s těmito slovy jsem se začala hrabat v batohu a vytáhla dva sendviče. "Je libo sendvič?" zeptala jsem se ještěra. "A je veganský?" zasmál se a sendvič si převzal. Seděli jsme vedle sebe a vesele žvýkali sendvič. Byla jsem moc ráda, že se Grovyle poslušně útok naučit chce a dává do toho...asi vše. No, přeci jen... je to jeho mini-sen.

Po 20 minutách odpočinku a cpání se sendvičem...

Synchronizovaně jsme se protáhli a Grovyle přešel k blízkosti stromu. "Nyní bychom se měli soustředit na množství lístků a na jejich sílu," zanalyzovala jsem nahlas. Grovylák nic neřekl, vyskočil ze země a vystřelil okolo 20 slabších lístků na strom. "Okay, zůstaňme u tohoto množství. Jen je zkus zesílit," zkusila jsem mu poradit. Tyrion kývl, vyskočil ze země a vyslal na strom asi patnáct zelených listů. Silnějších listů, některé zanechaly na kůře stromu menší škrábanec. "Začíná ti to jít," kývla jsem uznale. Grovyle se sebevědomě usmál a zopakoval tu samou činnost - skok, výstřel dvaceti ne-tak-slabých lístků, mírné poškrábaní kůry. Ani nečekal na můj slavnostní komentář, rozběhl se, vyskočil a bum dvacet silnějších listů na strom. Kůra už je znatelně poškozená, věřila jsem však, že sílu nemá stále vypilovanou. Ještěr na mě pohlédl. Usmála jsem se a kývla. Úsměv mi oplatil, tentokrát si chvíli dal na čas. Pořádně se prodýchal a až skončil s uklidňováním dechu, vyskočil a střelil asi třicet listů na strom, nyní žádné poškození. "Myslím, že počet by pro teď stačil. Zkus se teď soustředit na sílu," navrhla jsem. "Ale nejsem špatný, že?" ušklíbl se, poskočil, a Arceus ví, že právě vystřelil 27 listů na strom. Zatím nejsilnější, co se mu povedly, ale stále to nebylo ono.
Vyzkoušel to ještě párkrát, ale výsledek zůstal stejný. Ani lepší, ani horší. Grovyle si povzdechl a odplivl si. "Možná by to chtělo nějakou novou motivaci...," zapřemýšlela jsem nahlas. Ještěr na mě tázavě pohlédl, já se ušklíbla, vytasila pokéball z kapsy, zmáčkla, a... před námi se vylíhla z božské záře samotná Charmeleonice Arya. Rozhlédla se, Grovylákovi věnovala přísný pohled. Grovyle s ní pohled spojil. Chvíli na sebe vražedně zírali... a poté na ni Tyrion vyslal pár zelených listů. "Myslela jsem to s tou motivací trošku jinak!" vykřikla jsem a uhla, Arya lístky otráveně odrazila uhlíky. "No, jestli budeš na stadiónu zapásit taky, tak tam vlastně ani nemusíme chodit," šklíbla se Arya na Tyriona. "My budeme zápasit?!" zvolal nadšeně Tyrion a protáhl se. "Stejně mě při zápasu nechceš poslouchat," protočila jsem očima. Tyrion se na mě otočil a zazubil svým bezchrupovým úsměvem: "No právě," zasmál se a vyskočil. Společně s Aryou jsme sledovali, jak postupně střílel zelené listy na strom. Jeden z nich na něm dokonce způsobil mini explozi. Tohle byl asi zatím jeho nejvydařenější pokus. Přeci jen je jeho rivalka menší motivace. "No, to je lepší," okomentovala Arya vážným hlasem. Věděla, že co se týče síly, je s Grovylem tak nastejno. Jen je prostě... vůdčí typ a bere tréninky a zápasy vážněji než on. "No, dík," zasmál se zelený ještěr červenému a opakoval nazpaměť naučený proces - vyskočit, soustředit rychle energii a vystřelit co nejsilnější, nejrychlejší listy, co to jde. Tyhle způsobily stromu docela šrámy... a Grovyle už byl trochu vyčerpaný. "Pojď se napít, blázne," zasmála jsem se a vytáhla studenou vodu, kterou jsem nalila plechovky. Taky mi už vyschlo z toho mluvení a napila jsem se s ním. Arya nechtěla ani jíst ani pít.

Po 15 minutách pití chlazené vody a odpočinku...

"Ještě párkrát a končím," ušklíbl se Tyrion. Kývla jsem s úsměvem. Naprosto ho chápu, musí to být vyřizující. "Tak se předveď," zvolala Arya. Tyrion se rozmachl, vyskočil a poslal na strom okolo 30 silnějších listů. "Dobrá práce!" zvolala jsem, Arya souhlasně přikývla. "Zkus do toho dát větší emoce," ušklíbla se. "Dobře!" zasmál se Tyrion. "HOOOOP!" zvolal a pořádně vyskočil. "Uááááááááá, tu máš!" zařval sopránem a vybombardoval strom energickými listy. Dopadl vyřízeně na zem. "Spokojená?" zasmál se. "Tak už to dnes utneme, vedl sis dobře, Tyrione. A skvělá práce s vůdcovstvím, Aryo," zasmála jsem se.
Chvilku jsme si povídali, poté jsem oba pokémony odvolala do ballu a odešla.

//Já - sendvič, studená voda
Grovyle - sendvič, studená voda

621 [A] Enwy [A] Enwy | 30. prosince 2018 v 19:43 | Reagovat

[620]: Grovyle se útok bohužel nenaučil. Listová bouře je na začátek poměrně složitý útok, obzvláště pokud pokémon neovládá listovou břitvu, a tak potřebuje lepší základ, který spočívá v lepším vysvětlení. Arya se rozehřála.
Grovyle - 3 levely, 8% sehranosti (3% sendvič, 1% voda), 4% lásky (Shinen)
Charmeleon - 1 level, 2% sehranosti, 4% lásky (Shinen)

// Nezapomeň na bod dva, aneb co budete s pokémonem dělat, uvést do hlavičky.

622 Phereydor Phereydor | 5. ledna 2019 v 21:08 | Reagovat

1. Snivy #1
2.1 (Ne)náročný seznamovací trénink: Tackle + Snivyiny úponky (či jak to nazvat, v textu to bude určitě poznat), žádný nový útok
2.2 Spotřebováno: 1x Bébéčko, 1x obyčejné granule
3. Cestou od profesorky Juniper a z obchodů si přehrávám v hlavě, co se za posledních pár desítek minut odehrálo. Občas se musím zastavit, vymanit se z víru myšlenek a přemýšlet, kam jsem vlastně chtěl jít teď. Neustále mi před očima visí ta poslední Snivyina věta o výletě. Kdyby to pověděla rovnou, bylo by to přeci mnohem jednoduší, ale… Když už jsem se rozhodl takhle, bude to tedy takhle. Vydáme se na chvíli na tréninkové pole, nebude to moc na dlouho ani vyčerpávající a spíš si stejně budeme povídat anebo poznávat navzájem, co dokážeme – tedy ty schopnosti asi budou asi spíše její parketa, zatímco já budu cosi žvanit… Jak typický, jojo. Nakonec rozhodně přikývnu hlavou a zahnu doprava, abych se teda neztratil a došel tam, kam přeci chci.

Po určité době chůze konečně přijde můj cíl. Na tréninkovém poli si najdu nějaký ten volný prostor a usadím se na zem do tureckého sedu – oblíbená pozice to vypadá, jak se tak pozoruju. Sundám si ze zad batoh, odložím ho vedle sebe a rovněž vytáhnu pokéball se Snivy. „Tak jdeme na to,“ zašeptám si tiše a míček odložím kousek před sebe na zem. Snivy se na mne dívala a já zase na ni. „Ehm – tak tedy,“ pokusím se o povzbudivý úsměv a pokračuju, „jsme tu na tréninkovém poli. Rozhodně bych to dneska nepřeháněl anebo tak, sotva se známe a bylo by fajn si projít nějaké ty základy, o něco se víc poznat, však víš… Určitě to pro tebe nebude nic složitého a je jasný, že to zvládneš.“ Dořeknu spokojeně a už už vidím, jak se Snivy zřejmě chystá říct nějakou připomínku, patrně k mému vychválení jí, aniž bych k tomu měl nějaké podklady. Všimnu si toho, a ač lehce nejistě, prudce se zvednu ze země a ještě něco dodám: „Ale nebudeme předbíhat, hlavní jsou činy, ne slova!“

Snivy si to patrně rozmyslí. Zůstane zamyšleně stát a bedlivě mě sleduje. „Poxédex a profesorka Juniper mi o tobě řekly docela dost podstatných věcí. Mimoto, co jsem už věděl, různé zajímavosti a přišlo mi, že je toho až moc nepodstatného, zbytečného – hlavně u toho pokédexu. Měli by to zestručnit, aby se trenér dozvěděl jenom fakta, a ideálně nějak jednoduše, určitě víš, co myslím…“ Snivy jen nejistě přikývne hlavou a já si už pro další chvíle odpustil takové zbytečné kecy. „Tak tedy do práce. Podle všeho umíš klasický Tackle. Užitečný a silný útok, když se dobře provede. Věřím, že jsi s ním sžita a víš, jak na něj, ale pro jistotu – rozběhnout se, soustředit energii do té části těla, která přichází do kontaktu s cílem a při vyšších cílech anebo pro nabrání síly i skok, je to tak?“ Snivy ve chvíle, kdy jsem započal faktografii o útoku, začala pozorně naslouchat. Poté jen souhlasně přitaká. „Dobrá, dobrá…“ Přejdu kousek dále a donesu stoličku…

…Nízkou dřevěnou stoličku, kterou zanechám v dostatečně vzdálenosti od ní. „Začneme sílou. Stolička je dost velká nato, abys ji nemohla minout, tudíž bude stačit ji převrátit. Jde o pevné dřevo, které se jen tak nenechá rozhodit, ale věřím, že dokud na ni nepoložím zátěž, neměl by to pro tebe být problém. Je jasné, co po tobě chci?“ Snivyin pohled se přesune ze mne na stoličku a zase zpět: „Stačí tedy ji… Jen převrátit, chovateli? Opravdu po mně nic víc nechceš?“ Rozhodně to neříká arogantně anebo namyšleně, nejspíš se asi jen ujišťuje, že skutečně rozumí, co po ní chci. „Přesně tak!“ Má reakce je jasná, ona se postaví čelem k jejímu cíli a už jen vyčkává na povel. „Dobře, Snivy, použij Tackle!“ Původně jsem chtěl ještě dodat něco o tom, ať nezapomene na to, co jsme si povídali, ale něco mi říkalo, že by ji to možná naopak rozhodilo. Nicméně, sleduji pozorně její pohyby. Pohybuje se poměrně s jistotou – ten útok zřejmě opravdu zná. V ještě poměrně uctivé vzdálenosti od stoličky se odrazí od země, natočí se lehce vlevo a pravou částí svého těla srazí stoličku k zemi, přičemž přistane poměrně elegantně vedle ní. „Paráda!“ Zavolám na ni, ač jsem ve skutečnosti nečekal, že se jí od toho místa povede odrazit až ke stoličce – mám jen špatný odhad, vypadá to.

Stoličku dojdu zvednout, přidám na ni cirka středně velký kámen a spolu se Snivy se vrátíme na původní místa. „Dobrá, povedlo se ti to a připadalo mi, že si seš naprosto jistá. To je jedině dobře.“ Snivy skutečně přikývne, tudíž si zřejmě skutečně jistá je. „Teď to je o něco těžší. Stolička je o něco stabilnější díky tíze kamenu, který je na ni, přesto věřím, že se ti to povede. Můžeme?“ Snivy se ani neptá na úkol, proto jí nejspíš bude jasný, a tak jdeme na to. „Snivy, použij Tackle!“ Nechci jí moc mluvit do jejího stylu, dokud vypadá tak sebejistě. Na začátku jsem si své řekl, a tak je to teď na ni. A skutečně jsem udělal správně – Snivy ještě před samotným zahájením útoku o pár kroků ustoupí, díky čemuž má větší možnost k rozběhu a získání energie do nárazu. Jakmile se stoličky dotkne, převrhne se a kámen je spolu s ní na zemi. „Jen tak dál, jen tak dál.“ Pochválím Snivy ve chvíli, kdy odnesu stoličku pryč a zaměním ji za delší lavičku. Položím na ni ten kámen, jež jsem teď používal, přidám však ještě dva, a to tak, že mají mezi sebou značné rozestupy.

„Dalším a posledním úkolem pro dnešek s Tacklem bude míření. Pojď ještě o něco dál a stoupni si, prosím tě, sem…“ Podívám se na lavičku a přibližně odhadnu vzdálenost takovou, že stojí Snivy proti prostřednímu kameni na lavičce. „Jsi dál od lavičky a budeš se snažit mířit na jeden z postranních kamenů, což znamená, že se musíš buď rozhodnout, zda začneš měnit směr svého rozběhu od začátku, nebo se vychýlíš do jedné či druhé strany až při samotném výskoku. Nechám to na tobě, nicméně potom se při samotném provádění útoku pokusím ti pomoci, ano? Celé to probereme, nejprve však by mne zajímalo, co pro tebe bude jednoduší.“ Snivy se na malinkatou chvíli zamyslí, pak docela rozumně odpoví: „Nejspíš pro mne bude lepší měnit směr již při rozběhu, protože budu mít víc času vyrovnat to, kdyby se mi to příliš nedařilo hned zpočátku.“ Na to jsem mohl jen kývnout hlavou a souhlasit: „To zní jako rozumná úvaha, dobrá. Jdeme na to. Postavím se asi doprostřed tvé cesty…“ Přejdu tak, abych nestál v případně cestě ani k jednomu kameni, ale stojím přibližně uprostřed vzdálenosti mezi Snivy a lavičkou. „Řekl jsem, že tě povedu, proto ti nejdřív povím, co se ti budu snažit říkat, ať tě pak nematu při běhu… Nejprve se tedy rozběhneš a začneš pomalu měnit směr. Pokusím se ti říct, kdy už asi stačí a kdy bych to tak viděl na odraz. Prosím tě, abys mi věřila, stojíš přeci jen už trochu dál a v dané rychlosti by se ti to mohlo zdát jinak, než to skutečně je, ano?“ Snivy nejistě souhlasí, patrně se jí to moc nezdá a raději by věřila sobě. Alespoň si mohu myslet, že se pokusí. „Dobře, do toho – Tackle směřovaný na levý kámen!“

A Snivy se rozbíhá. Instruuji ji tak, jak jsem předtím naznačil. Kdy už stačí, aby nezatáčela, že má ještě kapku zrychlit. Ale když přijde na odraz, už už se jí chystám říct, aby se odrazila, když v tom se odrazí dříve, než to stihnu říct. Je to jen o pár krůčků a mohlo by se zdát, že to nic nezmění, ale změnilo. Snivy se přibližuje k lavičce a oba dva v ten téměř poslední moment víme, že tam nedoletí. V tu chvíli se k ní rozbíhám, zatímco dopadá docela tvrdě na zem před lavičku. Usadím se na zem. „Jsi v pořádku?“ Snivy se opatrně zvedne a zmateně kouká na místo, odkud se odrazila, na lavičku a potom na mě. Lehce provinile, ale přesto kouká. Kývne hlavou. „Nic se neděje. Hlavně že se ti nic nestalo. Ale prosím tě, příště mne poslechni, ano? Neříkám, že jsem nějaký vševěd, ale jsem smutný, když si ublížíš, i když jsem tomu mohl zabránit.“ Snivy se na mne překvapeně podívá, vyleze mi z náruče a postaví se naproti mně. „Byla to moje chyba. Měla jsem tě poslechnout, chovateli. Už se to nebude opakovat,“ poví nejistě, ale ač to může myslet sebevíc upřímně, dokáže se mi dívat do očí. „Povídám, je to v pořádku. Ale pro dnešek raději Tacklu necháme a…“ To ale Snivy odmítne zavrtěním hlavou. „Chci to dokázat.“ Nejistě se na ni podívám, ale odhodlání v jejích očích říká jediné. „Dobře. Zkusíme to ještě jednou…“

…Stojíme na původních pozicích a je více než jasné, co bude následovat. „Snivy, Tackle! A tentokrát pravý kámen.“ Útok probíhá naprosto podle představ – Snivy se rozbíhá, pomalu přechází o něco víc vpravo, zůstává tam, kde jí povím a odráží se přesně v okamžiku, kdy to mně samotné přijde nejlepší a pokynu jí k tomu. Vše vychází a zbytek je na ní. Daří se jí. Nenatáčí své tělo, ale udělá kotoul a kámen z lavičky zmizí díky jejímu ocasu, přičemž ona sama dopadne elegantně na nohy za lavičku. „Naprosto excelentní práce, Snivy,“ povím spokojeně, když se přiblížím k lavičce a uklidím i ji. Snivy přikývne a poděkuje mi, tentokrát se sebou naprosto spokojena. Vytáhnu z kapsy Bébéčko a podám jí ho. „Dáš si? Za odměnu. Stavil jsem se pro nějaké jídlo cestou sem.“ Usměju se a sám něco taky zakousnu, k čemuž se usadím vedle Snivy na zem. Ta si ode mne Bébéčko jen vezme, chvíli se na mě dívá a pak si sedne také.

623 Phereydor Phereydor | 5. ledna 2019 v 21:08 | Reagovat

1. Snivy #2 (takový kraťoučký dodatek kvůli znakovému omezení)
2.1 (Ne)náročný seznamovací trénink: Tackle + Snivyiny úponky (či jak to nazvat, v textu to bude určitě poznat), žádný nový útok
2.2 Spotřebováno: 1x Bébéčko, 1x obyčejné granule
3. „Tohle je jenom taková maličkost, koupil jsem i granule, které si jistě dáš radši, kord po takovém vyčerpávajícím tréninku. Ale chtěl bych s nimi něco zkusit…“ Povídám mezi žvýkám a polykáním soust své mňamky, zatímco ona pojídá ono Bébéčko. Když jsme oba dva hotovi, jen se natáhnu pro batoh, vyndám jednu plechovku s granulemi a odložím ji kousek od Snivy. Otevřenou, aby si z ní mohla vzít. „Podle pokédexu ti z tvého žlutého límce, či jak to nazvat, mohou vyšlehnout úponky, se kterými můžeš podle své libosti manipulovat…“ Vytáhnu pokédex a ukážu jí, co konkrétně myslím (https://66.media.tumblr.com/63097a28d14019688b4aa8cd5b05e2b4/tumblr_meukmfJoCc1qdai9lo1_400.gif). Snivy okamžitě přikývne a já jsem rád, že se nepletu. „Samozřejmě, to my Snivyové umíme.“ Poví docela hrdě, až mne překvapí. „A já bych to chtěl, pochopitelně vyzkoušet. Pokud jedno hodím nad tebe do vzduchu, zvládneš to chytit?“ Čekám jen strohé přikývnutí, ale Snivy už i dokonce promluví na pouhý souhlas. „Ano, chovateli. To nebude žádný problém.“ A tak jen ze srandy vezmu jednu granuli a hodím ji do přiměřené výšky nad Snivy. Ta bez problému v rychlosti úponkami granuli chytí, vezme si ji do ruky a spokojeně ji začne pojídat. „Dobrá, tak to není co řešit. Najez se a můžeme se vydat na ten výlet, jak jsi povídala, co ty na to?“ Snivy přikývne a tentokrát beze slov se pustí do jídla. „Bavilo mne to a zjistil jsem, že jsi schopná. A to už si nenechám vymluvit. Dobrá práce.“ Snivy se zarazí a vypadá to, že by něco chtěla povědět, nakonec raději vzdá nějaké protesty a pokračuje v jídle.

A poté? Ještě s ní pro jistotu skočím k sestře Joy a následně hurá na farmu Vivillonů!

624 [A] Drobeček [A] Drobeček | 10. ledna 2019 v 17:07 | Reagovat

[622]:[623]: Snivy si útoky procvičila.

Snivy +4 levelym +8% sehranosti (1% Bébéčko, 1% granule)

625 Slaanesh Slaanesh | 13. ledna 2019 v 18:25 | Reagovat

Mimikyu „Yukiko“
Učení Wood Hammer

Konečně jsem se cítil dostatečně připraven na to, abych začal trénink, na kterém jsme se s Mimikyu společně domluvili. Nakonec jsem se jej rozhodl rozšířit wood hammer, jelikož jak jsem zjistil jedná o útok, který přímo souvisí s dřevem, které imituje ocas u Mimikyu. Takže se jedná o skvělou věc, kterou se můžeme společně procvičit. "Ahoj, Yukiko cítíš se odpočatě?" zeptám se poté co přivolám Mimikyu.
"Ano, proč se ptáš?"
"Protože dneska budeme společně opět trénovat. A pak pokud nebudeš příliš unavená, tak bychom šli někam na výlet. Třeba bys mohla Ikit předat toho smajlíka od Drobečka." Odpovím ji nacož se mi od ní dostane souhlasného pokývnutí hlavou. "Takže jak jsme se domlouvaly, tak tento trénink zamříme na práci s tvým, no nebude ti vadit když tomu buu říkat ocas? Nějak nevím jak to lépe pojmenovat."
"Dřevo?" Navrhnu Mimikyu.
"Ehm,...dobře, takže soustředíme se na práci se dřevem. Trénink rozdělíme do dvou fází. V první té jednodušší ta bude soustředěna čistě na práci s dřevem. A v druhé se pak pokusíš zvládnout útok, který se nazývá Wood Hammer. A půjde o to, že necháš to dřevo zvětšit a ztvrdnout."
"A k čemu takový útok bude?"
"No k různým věcem, například. Tím můžeš zajistit, že se to dřevo nezlomí, když budeš jím bránit něco tvrdého. Pak bys jej musela zbytečně opravovat. Nebo taky tím zvýšiíš šanci, že něco jím trefíš. No nejsnadnější to bude až ti to ukážu na první části tréninku."  řeknu a začnu vytahovat z batohu různé míčky. Jsou různě plněné, ale jednu věc mají společnou, velikost tak akorát do mé ruly. "Tady s tímto začneme cvičit. Klidně si je osahej Mimikyu, co budeme dneska dělat je... Já budu míčky házat a ty se je budeš snažit svým ocasem, ehm dřevem odrazit." vysvětlím základ prvního cvičení a nechám si Mimikyu vyzkoušet všechny míčky.
"Jsou rozdílné, tento je tvrdý a tento...je podobný jako má Shedinja." Souhlasně pokývu hlavou.
"Pro tohle jsem se rozhodl záměrně. Jelikož jsi opravdu moc bystrá, tak jsem se rozhodl pro tuto těžší verzi. Jde o to, že musíš mít na každý míček jiný způsob jak ho odpálit. Například, tady u tohoto stačí, když se zapřeš a necháš to trefit dřevo a on se odrazí sám. Ale do tohoto." řeknu a popisovaný míček zvednu. "Do něj musíš sama udeřit jinak jenom sklouzne dolů. A to bude věc na kterou se po nějakou dobu zaměříme. Jelikož i když věřím, že ti to půjde. Jak jsem se měl sám možnost přesvědčit máš výborné pozorovací schopnosti, takže si nemyslím, že by ti tohle mělo dělat tak velké potíže. Klidně si je všechny vyzkoušej, než začneme." Vybídnu Mimikyu, která si pak vyzkouší všechny.
"Co je v tomto? Zdá se mi jako kdyby tam něco teklo, ale na je to takové...pevné."
"Tohle, no říká se tomu hakisák. Hakisáky jsou vyplněné takovými malými kuličkami a díky tomu jsou na jednu stranu takové poddajné, ale zase jsou i pevné, když se kuličky nestihnou včas přeskupit." vysvětlím ji a spokojeně se usměji, když Mimikyu chápavě přikývne. "Dobře, takže než začneme se samotným tréninkem, tak by bylo dobré si prvně vyzkoušet ten pohyb. Takže já ti podržím míček a ty do něj bouchni dřevem, aby odletěl, dobře?" řeknu a vezmu do ruky míč plněný vzduchem, jelikož ten se na tento začátek bude hodit nejlépe. Dám ho lehce nad úroveň obličeje Mimikyu a čekám než se Mimikyu odhodlá ke svému prvnímu pokusu. Mimikyu se několikrát zavrtí, jak si není jistá jak správně tento krok provést, ale nakonec se přece jenom jí povede správně trhnout svým kostýmem, aby bouchla míček, který se velice ochotně odkutálí o kus dál. "To nebylo špatné. Ještě parkrát, než si na něj pořádně zvykneš a pak už budeme moct začít první fází." Poznamenám a sáhnu pro ten samí míček, jelikož na tuhle část si Mimikyu nepotřebuje zkoušet jinačí. Teď se potřebuje naučit se správně pohnout. Než Mimikyu získá dostatečnou jistotu při tomto pohybu, tak uběhne krásných deset minut.
"Dobře, tak tohle ti už jde, teď překročíme k další části." řeknu a sednu si před ni a přitáhnu si k sobě všechny míčky. "Budu ti je opatrně házet a zkus mi je odpinknout zmátky, jo?" První míček, který ji hodím je ten, se kterým jsme až doteď cvičili a tak se jí ho podaří snadno odrazit ho spátky ke mně. Lehce mně ťukne do hrudi a já ho pak rukou zastavím, aby se neodkutálel příliš daleko. "Výborně, Yukiko. Teď vyzkoušíme hakisák." oznámím ji a dvakrát si s ním pohodím, jelikož jsem tak nějak tušil, že by to mohlo Mimikyu pomoc, když uvidí jak letí. Pak jej hodím, Mimikyu se sice podaří míček zasáhnout i když letí níž než předchozí, ale míček jen zklouzne dolů na zem.
"Co jsem udělala špatně?" zeptá se smutně Mimikyu.
"Ale nic jsi neudělala špatně. Trefila jsi ho, i když letět naprosto jináč než ten předchozí, to že se ti ho nepodařilo odpálit napoprvé není tak hrozné Yukiko. Jde o to, že v něm jsou kuličky a tak do něj musíš udeřit prudčeji, aby jsi docílila podobného efektu jako u tohoto." Vysvětlím ji a znovu si vezmu hakisák. Vyhodím ho do vzduchu a lehce do něj při dopadu ze spodu bouchnu, aby opět vyletěl nahoru. Hakisák místo toho, aby opět vyletěl nahoru, jen lehce nadskočí a pak zůstane ležet na mé ruce. "Vidíš, to je ta věc o které jsem mluvil, že ji budeme trénovat déle. Řekněme cit pro to jak silně a prudce musíš udeřit, aby jsi ho odpálila. Když se třeba podíváš na tent hakisák. Když uvidíš, že se začne deformovat, tak musíš udeřit prudčeji, jelikož v tuto chvíli se má čas zdeformovat a tak se zbavit té síly, kterou do toho ty vložíš."  Vysvětlím ji a při dalším vyhození se mi jej podaří opět odrazit do vzduchu, jelikož do něj udeřím prudčeji.
"Každý se bude chovat jinak?" zeptá se Mimikyu, zatímco se podívá na ostatní míčky.
"ano, přesně tak. Každý se bude chovat jinak, koneckonců tak je to se vším, že ano. Zatímco s Ikit jste nejlepší kamarádky, tak s jinačí minccino by sis nemusela rozumět. Nebo já a Drobeček se nechováme stejně."
"Ani jeden nemáte rád lidi." řekne Mimikyu a podívá se na mně, jestli jí to budu chtít vyvrátit.
"Ehm,...no nemůžu říct jak je na tom on, no...ale jsou zase věci, které máme s jinými společné." Pokusím se z toho nakonec vybruslit, abych jí nedal do hlavy nějakou špatnou myšlenku. "Pojďme pokračovat." řeknu nakonec a jsem rád, že Mimikyu jako hodné dítko, jen souhlasně přikývne a pokračuje v tréninku. Postupně se dostaneme přes všechny typy míčků, trvá to sice chvíli, než se Mimikyu podaří přijít na správný přístup pro každý z něj, ale nakonec se jí to přece jenom povede a já zavelím k odpočinku.
"Dáme si na chvíli pauzu. Jednu část, prakticky máme za sebou a myslím, že si zasloužíš chvilku si odpočinout. Přece jenom nesmíme to s tréninkem přehánět." řeknu a přesunu se kousek stranou k batohu, ze kterého vytáhnu již nakrájené jídlo pro Mimikyu. "Na dej si, ať se před pokračováním pořádně posilníš." řeknu a dám před Mimikyu jídlo, která začne spokojeně jíst to, co jí bylo připraveno. Když se tak stane tak si vytáhnu sendvič a začnu sám jíst. Po celou dobu co jíme, jsme potichu a i pak jsme ještě notnou chvíli ticho a užíváme si klid.
"Hm, můžu se zeptat?" Začne nakonec Mimikyu.
"Už se stalo." Odpoví a pobaveně se usměji nad zmatení Mimikyu a tak jenom souhlasně přikývnu.
"No chtěla jsem se zeptat." začne opět Mimikyu a následně se na mně podívá, jestli ji chci přerušit, když se k tomu nemám tak pokračuje. "Kdo byl tvůj první pokémon. Když jsme byli na hrách, tak jsem slyšela, že se jim říká starteři. Byl to Autari?" Trochu překvapeně se na ni podívám, ale pak jen zavrtím hlavou a odpovím ji. "Ne, Autari byl až můj druhý pokémon. Můj startér byla Greninja, tedy v té dobře ještě Froakie." Mimikyu chápavě přikývne a opět na chvíli stichne, jelikož ale chci aby odpočinek trochu rychleji utíkal, tak pokračuji v řeči. "Říká se, že Starter, první pokémon, určuje směr naší cesty. Pokud by to tak skutečně bylo, tak Greninja mně vede po cestě bezpečí, nebo spíš snaží se mně po ní vést."
"Nedaří se jí to?" zeptá se Mimikyu a přestože se její hlas nezměnil, tak mně něco přimělo zpozornět.
"Víš, ne vždy je to úplně možné se tomu vyhnout. Ale jináč, no řekl bych, že se jí to daří docela dobře. Udržuje mně na takové cestě, kde mi nic vážného nehrozí." řeknu o trochu opatrně, jelikož jsem nechtěl Mimikyu, nějak stresovat.
"Aha,...a jak jste se poznali s Autarim?"
"S Autarim? No, skoro bych řekl, že si mně našel on. Byl jsem první člověk, kterého viděl s maskou a tak nějak jej to uchvátilo, že se se mnou rozhodl cestovat." řeknu a slabě se zasměji při vzpomínece na to jaký byl Autari jako Gastly.  
Nakonec se rozhodnu to rozvést a tak pokračuji. "Narazili jsme na sebe, když jsem byl ještě v doma. Dalo by se říct, že jsem vycházel se dvouma pokémonama na svou cestu. Noc předtím než jsem měl vyrazit na cestu jsem nemohl spát a tak jsem se šel projít ven. Jak jsem se tak procházel, tak jsem najednou vycítil, že mně někdo pozoruje. A skutečně po chvíli se objevil Gastly. Chvíli jsme spolu chodili po lese, zatímco se mně vyptával na různé věci, které většinou souviseli s mou maskou. Když jsme pak vycházeli z lesa, tak se rozhodl, že se ke mně přidá. A tak jsme se setkali." Shrnu a usměji se na Mimikyu. "Chtěla by ses ještě zeptat na něco?"
"Ani, ne." zavrtí tiše hlavou Mimikyu a po chvíli ticha dodá. "Myslím, že můžeme pokračovat."
"Dobře, pokud se cítíš odpočatě, tak můžeme pokračovat Yukiko." řeknu souhlasně a přesunu se zpátky k míčkům.

626 Slaanesh Slaanesh | 13. ledna 2019 v 18:25 | Reagovat

[625]:Po přestávce se ještě vrátíme k první části tréninku. "tak ještě se budeme chvilku věnovat přecházející části. Přesněji teď je budu střídat a nepojedeme postupně. Ale jak jsem říkal na začátku, tohle budeme trénovat častěji, jelikož získat ten cit bude přece jenom  těžké. Takže na sebe zbytečně netlač, dobře Mimikyu?" řeknu a po její odpovědi souhlasně přikývnu a hodím první míček. Ten se jí podaří krásně trefit, až by mi přeletěl přes hlavu kdybych ho nechytil.  "Výborně, tady letí další." oznámím a hned poté lehkým padáčkem k Mimikyu vyrazí další míček. Opět se jí ho podaří trefit, tentokrát ovšem zafunguje to, že s tímto cvičením jsme teprve na začátcích a tak míček se ke mně spíš dokutálí. "O nic nejde budeme pokračovat uvidíš, že ti to půjde. Chce to jenom dát tomu čas." pokusím se Mimikyu povzbudit před tím než pošlu další míček. Tentokrát se jí ho opět podaří odrazit a míček mně trefí do hrudi.
"Nebolelo to?" zeptá se pro jistotu Mimikyu, kterou to trochu znervózní.
"neboj, jsem v naprostém pořádku, můžeme pokračovat?" odpovím ji a pod maskou se usměji. Po potvrzení se vrátíme k tréninku. Přestože se Mimikyu daří se střídavými úspěchy a neúspěchy, tak v průměru jde vidět, že se přece jenom zlepšuje. A že i když se jí ještě nepodařilo pro to získat cit, tak minimálně chápe princip jakým má trénovat, aby se jí ho podařilo získat.
"Dobře, myslím že s tímto pro teď skončíme a půjdeme chvilku pokračovat v druhé fázi našeho tréninku. Ale spíš tím jenom začneme, přece jenom už trénujeme docela dlouho a nechci abychom to s tréninkem přehnali." začnu a následně začnu schovávat míčky. Poslední, který se mi odkutálí dá do batohu Mimikyu. "Díky, že mi pomáháš s úklídem."
Když skončíme s uklídem, tak si sednu a podívám se na mlčky na Mimikyu. Po chvíli, když se rozhodnu jak přednést další část tréninku, tak promluvím. "Takže začneme dneska poslední částí tréninku. Od toho co jsme dělali doteď to bude dost rozdílné, jelikož zatím jsi potřebovala pouze svou fyzickou sílu, ale teď budeš potřebovat i svou vnitřní sílu. Tuto vnitřní sílu budeš muset přesměrovat na místo kde ho budeš potřebovat. Například, kdybys chtěla jak dělává Autari a vytvořit puls, tak bys ji směřovala do pařátku. Ale tentokrát jej budeš směřovat do svého dřeva. Čím víc tím by bylo lepší. Proto to dneska jenom parkrát vyzkoušíme, přece jenom už jsem dneska trénovali dost." Začnu s vysvětlováním toho co po ní budu chtít.
"A jak bych ji měla soustředit?" zeptá se zcela logicky Mimikyu.
"Ehm, no zkus...takto zaměř se na pocit, který je podle tebe nejdůležitější a nejsilnější. V něm bys měla najít nejvíc síly, pro daný úkol. Třeba mně pomáhá, když se chci soustředit na něco vně mně, tak zavřít oči." Zkusím jí poradit, jelikož tohle se přece jenom blbě popisuje z lidské perspektivy. Mimikyu, ale přesto souhlasně přikývne a po pár okamžicích se jí skloní hlava, jak zavřela oči a snaží se co nejvíc soustředit na své nitro.
"Myslím, že to mám." řekne Mimikyu a po chvíli dodá. "Je to hluboko,...a trochu to hřeje...co mám dělat dál?" zeptám se nakonec Mimikyu, když přerušovaně se pokusí popsat to čeho dosáhla.
"Dobře, tak teď je důležité abys to nenutila, zkus tomu uvolnit cestu nahoru, pokud se ti tohle povede, tak to pak podobným způsobem nasměrovat tam kam potřebuješ." zkusím ji nasměrovat k dalšímu kroku.
"Dobře." přitaká Mimikyu a opět zavře oči, které na chvíli otevřela, když poslouchala mou odpověď. "Já,...nejde mi to, pomůžeš mi? Uděláme to společně?" Zeptá se po neúspěšném pokusu a nebýt její hlas stále stejně melancholický, tak by se dalo říci i prosebně, ke mně natáhla pařátek.
"Jistě, pomůžu ti s tím Yukiko, proto přece trénujeme spolu, ne?" odpovím a zkusím do svého hlasu vnést optimismus, abych Mimikyu co nejvíc povzbudil. Opatrně vezmu do ruky její pařátek, který vteče do takové podoby, aby seděl v mé ruce a následně společně zavřu oči. A přestože jsem reálně moc pomoc nemohl, tak jsem v duchu aspoň vytvářel obraz, jak energie vtéká do ocasu jejího kostýmu a ten se následně zvětšuje.
Těžko říct jak dlouho to trvalo, než se ozvala Mimikyu. "Je to." Mluvila stále tím pro ni typickým melancholickým tónem, ve kterém nebyla ani známka radosti.
"Opravdu?" zeptám se a otevřu oči a podívám se na její ocas, který byl skutečně o kus větší. "Výborně, Yukiko skutečně se ti to povedlo." Řeknu nadšeně hned, jak si tu skutečnost uvědomím.
"Nebýt tebe, tak bych to nezvládla." odpoví Mimikyu a lehce se zavrtí, jakoby se snažila naznačit něco co viděla u Ikit.
"Ale, určitě bys to zvládla i sama, jenom ses příliš unavila na předcházejícím tréninku. Já vím, že bys to zvládla i sama." řeknu a pohladím ji hlavičce. "Tak pojďme, čeká nás ještě výlet s Minccino. Teda, pokud nejsi příliš unavená."  

Mimikyu "Yukiko"- 2x Leppa Berry
Slaanesh- 1x sendvič

627 [A] Enwy [A] Enwy | 15. ledna 2019 v 17:40 | Reagovat

[625]:[626]: Mimikyu se útok naučila, ale potřebuje procvičit. Taky je zraněná a vyčerpaná, jednalo se o samo-zraňující útok.
Mimikyu - 3 levely, 5% sehranosti, 6% štěstí (2x leppa), 3% lásky (Slaanesh's)

628 Lupus Lupus | 29. ledna 2019 v 17:14 | Reagovat

1) Fergus
2) Úvod do Ice Fang
3) Slunce zrovna vyšlo a v bílé tmě krajiny se leskly rozsypané krystalky, když  se zpoza stromu vynořila velká oplátovaná hlava vezoucí si na zádech dva páry očí navíc. Jedny oči byly oči dítěte, jež dostalo ovou hračku, tenhle Totodile totiž cestou zpět zahlídl u potoka čerstvě spadlé vrbové kousátko. Druhé oči se zdály klidné, nevnímající cestu a jakoby nepřítomné. To se změnilo, když zvuk nohou pomalu přežvykujících si cestu sněhem přerušilo zavrčení raněného tvora. Zatímco Rhyhorn zůstal klidný, Fergusův obličej, do teď šťastně mlaskající se zkřivil do obličeje někoho, kdo snědl celý citrón, myslící si, že to je banán. "Co se děje?", zeptal se tvor lidského vzhledu sedící za Fergusem, zatímco zpoza mikiny vykoukla maličká ospalá očka schovávající se u u Lupa před mrazivým ledovým chladem. "V tý větvi byl kus ledu!" Zakřičel Fergus, čímž vyděsil Flabébé schovanou za mikinou. "A co je za problém? Máš rád vodu, máš rád kousání. Proč nemáš rád kousání vody?", prohodil Lupus. "Vodu. Tohle ale není voda. Tohle je led. Možná kdysi to byla voda, ale teď je to led. Navíc zmrzlý led." "Míříš s tím někam?" Přerušil ho Lupus. "Nemám rád led.", odpověděl stroze Fergus. "Škoda, díky ledu by ses mohl naučit nový i líp kousat." Fergus se otočil na Lupa a nasadil zmatený výraz, jako kdyby právě slyšel, že jde z kamenní udělat koláč. "Ledový tesák." Řekl očekávajíc, že to bude jako odpověď stačit. Ferkus ale jen odklopil oči hledajíc v paměti něco, co by se podobalo tomu, co právě slyšel. Neúspěšně. "Tak jo. Rhyhorne, zastav prosím támhle u toho padlého stromu, dáme si přestávku." Řekl Lupus snad dostatečně nahlas, aby to Rhyhorn, který šel ignorujíc veškeré okolí, slyšel. "Pojď se mnou", pokynul trenér malému modrému pokemonovi, zatímco Rhyhorn začal demolovat  ztrouchněvilý zbytek stromu. Flabébé radši zůstala schovaná u svého trenéra, protože Rhyhorn je děsivý, i když si jenom hraje. Zastavili se po pár minutách cesty u potoka, který míjeli cestou. Byl to te potok, kde Fergus našel dřevěné kousátko. "Jdeme pro další hračku? To jsme se nemohli svýst i zpátky?" postěžoval si Totodile. "Myslíš, že je pod tím ledem ještě voda?" zeptala se zase Flabébé. "Ano, pod tím ledem se schovává voda, která čeká na jaro. A ne Fergusi, pro hračku nejdeme, chci ti zkusit vysvětlit jeden útok, který by se ti mohl líbit. Napřed ale musíš udělat přesně to, co ti řeknu, jasný?" Fergus kývnul hlavou, i když ne příliš rád. "Dobře, vyber si nějaký klacek." "Takže dostanu hračku?" "Tentokrát to není jenom hračka, ale pomůcka, náčiní. Zároveň je to ale i tvůj soupeř, takže se do něj pořádně zakousni." Na víc už Fergus ani nečekal a zahryznul se do spadlé větve, aby hned na to od ní odskočil, "Ale v tom je zase ten led!". "Přesně tak," povídá Lupus, "Ale ten led se jenom brání, to ty na něj útočíš. Musíš na něj zaútočit jemně. Pomalu ho uchopit zubama, nechat ho, ať si na tebe zvykne. Musí se mezi tvými zuby cítit pohodlně a ty se musíš cítit pohodlně s ledem v puse." V tuhle chvíli Fergusovi prolítly hlavou jen dvě myšlenky: "On se zbláznil." a "Je to kvůli tý zimě nebo jak jsem mu skousnul hlavu?" "Jdeme na to?", zeptal se Lupus. Fergus byl stále zmatený, ale po tom, co se pohledem ujistil, jestli to Lupus myslí vážně, svolil k pokračování. Nebylo to příjemné. Bylo to vlastně celkem neříjemné. Skrz zuy se mu rozléval chlad, jak z něj led pomalu vysával teplo. Lupus si klekl k Fergusovi tak, chytl mu hlavu mezi dlaně a povídal: "Podívej se na mě Fergusi. Zadívej se mi do očí." Fergus se ani nemusel přemáhat, oči už měl vyjeven dost. Začal si tedy prohlížet Lupovi oči. "Správně, dívej se. Vidíš tu modř? Co ti říká? Jak zní její hlas?" Fergusovi už se v hlavě zase jevila vize šíleného trenéra, ale najednou... Hlásek. Ozval se jenom na chvilku, ale byl tam. Tichoučký hlásek. Fergus se pokusil vzpomenout si, co ten hlásek řekl, ale nešlo to. Vlastně si to pamatoval přesně, ale nedokázal si to v hlavě přeložit. Měl pocit, že ten hlásek nepoužíval slova, jenom emoce. Tichoučký hlásek ho zahřál způsobem, který nedokázal popsat. "Tak co ten led?" stáhl ho najednou zpátky do reality Lupův hlas. Chvíli mu trvalo než se oklepal. "Cože to vlastně říkal?" Pomyslel si Fergus, když v tom si hned vzpoměl. Led! Zakusuje se do studeného ledu. Rychle ho pustil ven, hned po tom si ale uvědomil... Ten led ho nestudil. Ten led, který teď vyplivl ven nebyl vůbec studený a jestli jo, tak pro něj určitě ne. "Co se to právě teď stalo?" vyhrkl ze sebe zmatený Totodile. "Tvoje vnitřní energie se spojila s energií ledu." Pronesl Lupus rychle vymyšlenou odpověď. Sám totiž nevěděl, jak to funguje. Hlavně že to funguje. "Cože to co... co?" "To poznáš. Musíš to poznat sám, já ti jenom mohl pomoct neztratit se cestou." odpověděl mu Lupus. "Myslíš, že bys teď zvládl stvořit led? Teď je tvojí součástí. Tvojí přirozeností. Stejně jako voda." Fergus plně nechápal, co se po něm vlastně chce. Vlastně vědě co, ale nevěděl jak. Ale zkusil to, snažil se stvořit led. Uměl stvořit jenom vodu, proto to zkusil stejným způsobem, ale pořád žádný led. "Do toho, ty to zvládneš." snažil se ho podpořit Lupus. Nějakou dobu takhle strávili u potoka, během níž se Fergusovi povedlo vytvořit ledově studenou vodu, která po sobě zanechávala krystalky ledu, ale samotný led ne. "Výborně, podařilo se ti v tom pokročit. To je úspěch. Asi by jsme se ale už měli vrátit za Rhyhornem. Kdo ví, co už stihl zničit. Co ty na to?", řekl Lupus, přidržující bouli na mikině, pod kterou už Flabébé stihla usnout. Fergus, moc  psychicky vyčerpaný na to, aby odpověděl, jen pokyval hlavou.

629 [A] Drobeček [A] Drobeček | 29. ledna 2019 v 21:14 | Reagovat

[628]: Totodile se naučil základy útoku, ještě si ho ale potřebuje pořádně procvičit.

Totodile +2 levely, +3% sehranosti

630 River Hope River Hope | 31. ledna 2019 v 22:49 | Reagovat

1. Wingull (+ Greninja)
2. Základní seznámení s rychlostí a manévrovacími schopnostmi létání (+ Greninja vyučuje)

Jak chovatelka slíbila, velmi krátce poté se vydali k tréninkovému poli, aby mohli procvičit i sílu, jež Wingullovi dala příroda sama. Zdědil i vodu, stejně jako jeho druhové, a tak to zůstane, dokud se nějaký vědec nerozhodne i genetickou mutaci či podobné drastické zásahy. Dnešní náplní však byl jeho druhý typ, coby létající. Mimo vodu zdědil totiž i křídla a vzhledem k jeho podobě byly právě tyto dva opeřené nástroje jeho klíčové k přežití.
Ptačí pokémon seděl po celou dobu na rameni dívky a povídal něco, co se chovatelka rozhodla ignorovat. Sem tam padla otázka, ovšem odpověď si sám řekl posléze. Nebylo tedy třeba nic říkat.
Brzy dorazili na místo a chovatelka svého pokémona jemně sundala na zem. Aby ptáček nebyl příliš malý, posadila se k němu.
“Nuže, Wingulle, již se nacházíme na místě, kde budeš procvičovat svou sílu. Říká se jí fyzická, neboť vychází z těla, nikoliv z duše - ta by byla mentální,” objasnila krátce a hned se opět ujala slova. “Tento trénink zaměřme na trénink rychlosti a létání.”
Wingull zaplácal křídly. “To také umím! Vlastně si myslím, že je to něco, co je dáno, takže to není možné procvičovat,” pověděl.
Děvče se lehce ušklíblo. “Myslíš schopnosti létání? Rychlost a manévrování?” ujišťovala se. Tvor přikývl a chovatelce lehce zacukaly koutky. “Je vidět, že do tebe ještě nebylo zasazeno sémě rivality, mládě. Každý, kdo touží po zlepšení jej má. Brzy tě to asi naučíme,” mrkla tajemně.
Následně na pokyn dívenky začal Wingull s její pomocí stavět jakýsi okruh. Dráha se skládala z různých dřevin, klacků a kamenů, přičemž účastník musel projevit nejen rychlost, ale i obratnost a pohyblivost.
Když se jim podařilo kolečko postavit, nakreslila dívka rezem v kameni čáru, jež měla znázorňovat startovní pozici. Finální pozice se samozřejmě nacházela na onom samém místě, jelikož se jednalo o okruh.
“Nuže, Wingulle, mohl bys mi předvést svou rychlost? Ukážu ti, co dělat,” řekla a prošla okruhem. Na místě, kde byla postavena střížka, měl Wingull podletět. Naopak na místě, kde dva pařezy podpírali velký trám, měl vyletět vzhůru. Chovatelka s ním postupně prošla každé stanoviště.
Nakonec skončili na startu, kde mu řekla, aby se postavil na startovní čáru. “Teď si tento okruh vyzkoušej sám,” usmála se. Wingull se samozřejmě s vervou pustil do létání. Překvapivě si pamatoval každý krok, kde co má vykonat. Sem podletěl a tam zase proletěl kolem. U vertikálně vztyčeného klacíku třikrát obkroužil.
To, co však chovatelce ukázal, nebyla rychlost, ovšem přesvědčení. “Vidíš? Zvládl jsem to velmi rychle. Nemyslím, že potřebuji trénink,” zazubil se zvesela.
Děvče přikývlo. “Základy vlastníš, ovšem není to dostatečné. Přestože já to tak rychle neumím, jsou tu i pokémoni, kteří to zvládnou rychleji. To je velmi důležité. Představ si semínko. Semínko, které roste, může zesílit. Ovšem semínko, které navždy jako semínko zůstane, nemůže se stát stromem. Strom již pak nedokáže být odvát větrem,” řekla.
Wingull vypadal zmateně a tak ho dívka přesvědčila jinak. Zvedla pokéball a vypustila pokémona uvnitř.
Záblesk nabral formu a z pronikavé bílé se stala černá a červená. Pokémon zůstal jen na zlomek chvilky skrčený, poté nabral neuvěřitelné výšky, když se postavil rovně na nohy.
“River,” zamrkala Greninja a sklopila zrak k zemi, aby mohla vidět nový přírůstek. Wingull zvesela zamával křídly.
“Ahoj! Já jsem Wingull! Kdo jsi ty? Moc rád tě poznávám,” vystřelil hned. Děvče se lehce usmálo a kývlo.
Greninja si tvora důkladně prohlédla a poté promluvila tichým hlasem. “Greninja,” řekla pouze. “Nevypadáš pro River nebezpečně.”
Wingull vypískl a trochu vyděšeně od temného tvora ucouvl.
Děvče se jen zasmálo. “Greninja je dobrá bytost. Pro dnešek ti bude asistentkou a soupeřkou. Je také vodní pokémon, tudíž by ti mohla pomoci v tom porozumět tvou vodní sílu,” vysvětlila.
Wingull přikývl. Chovatelka jim tedy dala možnost se předvést. “Oba si nyní dejte závod v okruhu, který jsme připravili,” usmála se chovatelka. “Wingull smí používat křídla. Jsi přece přesvědčen, že jsi v tom dobrý, ne?” mrkla.
Vodní ptáče neztrácelo svou hrdost. “Jasně! Lítat rychle umím a manévrovat taky,” zasmál se. Chovatelka nechala Greninje chvilku, aby prozkoumala dráhu a zvolila strategii. Jejich oči se střetly a zelenovlasá vyslala krátký signál. Nebylo to něco nadpřirozeného, avšak i při jejich sehranosti to černá slečna pochopila. Jen němě kývla.
“Pozor!” zvolalo děvče. Oba pokémoni se postavili na start. Při mávnutí se rozeběhli a rozletěli. Wingull měl krátký náskok díky křídlům, ovšem se ukázalo, že Greninja dokáže být rychlá i bez křídel. Wingull je sice uměl ovládat, ale nedokázal je plně pochopit. Dělal zbytečné pohyby, po kterých mu docházela energie a o to víc pak Greninja získávala body navíc.
Brzy byl náskok již tak velký, že Wingull, přestože oplýval darem větru, nedokázal Greninju chytit a dohnat. Samička vodního pokémona tedy zvítězila a dorazila na cílovou čáru první. Wingull dorazil až pár vteřin po ní.
“Možná nejsem tak rychlý, jak jsem si myslel. Jak jsi to udělala? Vždyť nemáš křídla. Máš jenom nohy a ještě ke všemu blány,” zkonstatoval Wingull.
Greninja si s ním a zelenovlasou vyměnila nervózní pohled, trochu zdrženlivý, ale poté, co na ni chovatelka kývla, povzdechla si.
“Jde o to,” začala, “že rychlost nestačí. Pokud děláš pohyby navíc, stojí tě to energii a čas, který nezbytně potřebuješ. Pohyby navíc sice vypadají dobře, ale jednoduše ti v závodu nepomůžou. Nehledě na to, že překážky překonáváš jen s těmi vlastnostmi, se kterými ses narodil a ještě jsi neprozkoumal zcela, jak funguje tvé tělo,” pověděla Greninja.
Zelenovlasá si utřela slzu a vodní pokémon sebou trhl. “River? V pořádku?”
“Jsem tak šťastná,” zasmála se chovatelka. “Konečně mluvíš víc.”
Na to Greninja jen zčervenala, ovšem nedala to znát, jelikož černá kůže červeň na tvářích maskovala.
“Chápu! Jsem moc natěšený na to, co mě ještě naučíš!” zvolal Wingull nadšeně. Greninja zmateně zamrkala.
“Vlastně si nemyslím, že tě mohu ještě něco -“
“Co budeme dělat dál? Budeme zkoušet létání? A jak, když nemáš křídla, abys mě to naučila?” zeptal se.
Greninja si povzdechla. “Dobrá. Naučím tě něco užitečného o rychlosti,” přikývla.
Studium začalo rovnou. Greninja byla přísná učitelka. Brala v potaz Wingullovi silné stránky a ty se rozhodla brousit. “Nejdříve obleť ještě jednou toto kolečko, abych se mohla podívat,” řekla. Chovatelka se mezitím posadila nedaleko, urovnala si šat a vzala k sobě občerstvení. Z balíčku vytahovala koláčky a přitom se koukala na výuku s doufáním, že se i ona něco nového naučí.
Vodní pokémon se pustil do letu. Rychle vystartoval, ovšem u překážek spíše váhal a pokoušel se nic neshodit a opatrně kroužil kolem klacků a podlétával na daném místě. Do cíle dorazil snad ještě pomaleji než předtím, jako kdyby mu nyní šlo o preciznost vykonání, nikoliv rychlost.
Greninja přikývla, když se před ní tvor objevil. “Pomalé,” zkontatovala jednoduše. Wingull zesmutněl. “Používáš svá křídla nezkušeně. Nauč se je ovládat,” řekla. Její hlas zněl přísně a rozhodně nezněl příjemně na sotva narozené mládě. Chovatelka se však rozhodla nezasáhnout. Nemohla riskovat, že by se z Wingulla stalo rozmazlené dítě.
“Zlepším se! Jen mi řekni, co mám udělat,” vyhrkl vodní pokémon. Greninja přikývla. “Často máváš křídly, přestože se již vznášíš. Znáš pojem plachtění?” zeptala se Greninja. Wingull přikývl. Černá slečna přikývla. “Využij toho. Ušetří tě to zbytečných mávání křídly. Vzduch tě nadnese. Zkus to znovu,” pobídla.
Mládě se nadechlo a přikývlo. Vzneslo se do vzduchu a znovu zkusilo připravený okruh. Na místech, kde mohl klesat, místo mávání křídly jen natáhl svá pera a vznášel se pomocí vzduchu. Samozřejmě proletěl rychleji a ještě ušetřil energii, kterou mohl použít na dalších překážkách.
Přestože chovatelka čas nijak neměřila a nekontrolovala, byla si jistá, že se mu tentokrát vedlo o mnohem lépe.
Greninja byla suchar a pochvaly se od ní Wingull nedočkal. Místo toho pokračovala s dalšími radami. “Teď, když umíš plachtit, zkus i plachtění na strany. Manévrování je těžké, ale když již dokážeš lehké surfování na vzduchu křídly, je manévrování jednoduché. Nejsem sice opeřenec, ale myslím, že by to mělo fungovat, pokud se lehce nakloníš na stranu, na kterou chceš letět. Co se týče toho obletování, zkus se bližším křídlem přiblížit co nejblíže k větvi. Tím se zmenší kruh, který musíš překonat.”
Wingull pokýval hlavou, zkontroloval pohledem, kde se ona větev nachází a pak se znovu jal zdolat překážkovou dráhu. První manévry a úhyby zvládl bez problémů. Potíže nastaly až u obletu. Wingullovi se nepovedlo dostatečně vypočítat vzdálenost. Křídlo mu narazilo do větve a shodil ji. Sám padl na zem a stěží na své drobné nožky. Greninja k těmu přispěchala a zvedla ho.
Vyšlo z ní jen jednoduché: “Žiješ?”
Wingull zvedl hlavu, zatřásl s tělem, aby si narovnal peří a pak přikývl. “Ano. Promiňte. Poprvé se to nějak nezdařilo,” zasmál se.
Greninja se lehce zamračila. “Buď opatrný. River by se asi cítila špatně, kdybys tu najednou zkolaboval,” promluvila.
Vodní pokémon pochopil a nakonec se rozhodl, že to zkusí znovu. Začal opět na startu, kde se připravil a poté vystartoval kupředu. Překonal první podlety a nadlety, vše ostatní si nevyžadovalo preciznost. U již vztyčené větve si dal pozor a tentokrát se mu podařilo téměř těsně obkroužit kruh. Na poslední vzdušné čáře zrychlil pomocí pár mávnutí a dorazil do cíle.
“To byla dobrá práce,” pokývala hlavou chovatelka. “Zde máte odměnu. Pro každého bébéčko a čokoládový koláček,” podala jim občerstvení. “Pro dnešek by stačilo. Uvidíme se brzy,” usmála se.
Následně se zakousla fo pika-sušenky.

[Použito: 1x Mix koláčky (River), 1x pika-sušenky (River), 2x bébéčko (1x Wingull, 1x Greninja), 2x čokoládová sušenka (1x Wingull, 1x Greninja)]

631 [A] Enwy [A] Enwy | 1. února 2019 v 8:22 | Reagovat

[630]: Wingull základy pochopil a snad i vstřebal.
Wingull - 2 levely, 6% sehranosti (1% bébéčko, 1% čokoládová sušenka), 23% lásky (River's food)
Greninja - 1 level, 5% sehranosti (1% bébéčko, 1% čokoládová sušenka), 23% lásky (River's food)

632 Lynnon Lynnon | 5. března 2019 v 6:41 | Reagovat

1/ Mareep
2/ Procvičení útoků (Tackle, krátce Thunder Wave) + Naučení Sražení [Take Down]
3/ Níže.

Bylo to již tak dlouho, že jsem měl pocit, že jsem zapomněl, jak se svými přáteli trénovat. Vyvolal jsem z ballu svou pozitivní Mareep. Huňatý tvor zavrtěl ocáskem a usmál se, hned jak byl venku.
“Lynn!”
“Mareep,” veselil jsem se. “Stále ti to velmi sluší. Mohu?” zeptal jsem se a natáhl jsem ruku ke zlaté ovčí vlně. Mareep přikývla. Mé ruce se zabořily dovnitř a pohladil jsem pokémona. Mareep se zasmála.
“To lehtá!”
Jen trochu jsem se ušklíbl a vyňal ruku ven. Ve vlně zůstala drobná prohloubenina, která zbyla po mé ruce. Tu prohloubeninu jsem uhladil, aby se vlna načechrala a nabrala původních lehkých tvarů.
“Rád bych uspořádal výlet, ale předtím se chci s vámi protáhnout, je-li možné, a to formou krátkých tréninků,” oznámil jsem. “Budeš první na řadě, co se toho týče.”
Mareep přikývla a prohnula se v zádech. Následně zívla a vrhla na mě pohled.
“Dobře. Nemyslím, že bych zvládla těžký,” přiznala.
Sám jsem se pousmál a poplácal jí jemně po hlavě. “Dobrá. Neměj obavy, nezatížím tě. Vlastně si to můžeme zkusit formou her.”
Jakmile jsem dořekl, zamířil jsem dále od Mareep, pokrčil nohy a roztáhl ruce.
Ta pochopila velmi rychle. Zahrabala zadníma nohama do země. “Pozor!” křikla. Jakmile tak učinila, vrhla se kupředu neuvěřitelnou rychlostí. Její zadní kopýtka se zaryla do udusané hlíny tréninkového pole. Ucítil jsem jen náraz a přestože jsem byl připraven na cokoliv, ukázalo se, že ne. Moje nohy selhaly a balanc to samé. Spadl jsem dozadu s potichým heknutím. Do obličeje se mi dostalo spoustu vlny. “Mareep!”
Rukama jsem popadl tvora za boky a mírně cukl dozadu, čímž jsem si zpřístupnil více kyslíku.
“Dobré?” zeptala se s úsměvem od ucha k uchu. Po náležitém kašlání a rozdýchávání vyraženého dechu jsem přikývl.
“Naživu. To je to hlavní,” odpověděl jsem. Koule žluté vlny ze mě slezla a já se tak mohl posadit. Zamotala se mi hlava, jen na krátký okamžik.
“To bylo skvělé,” zasípal jsem. “Nevím, zda jen nestárnu nebo zda jsi za tu dobu v ballu zesílila... jedno z toho.” Zvedl jsem se na nohy a oprášil se. “Taky budu muset zesílit. Ještě jednou, dokud to neustojím,” navrhl jsem.
Mareep přikývla. Odběhla dále a znovu zahrabala nohama v zemi. Zapřel jsem se, tentokrát pořádně.
“Běžím!” křikla a vystřelila kupředu. Ucítil jsem náraz. Nohy mi sjížděly dozadu, ale udržel jsem se. Pevně jsem Mareep uchopil a štěstí mě hřálo v hrudi.
“Držím!” zvolal jsem. Mareep chvilku nereagovala. “Mareep? Všechno v pořádku?” V ten okamžik jsem ztratil své soustředění a Mareep mě projela bleskovou vlnou. Zůstal jsem stát bez pohnutí.
“Vyhrála jsem!” zvolala Mareep. Svalil jsem se na zem.
“Vyhrála. A když mě tak napadá, mohl bych tě naučit i efektivní útok, když už znáš základy. Jmenuje se Take Down,” řekl jsem a posadil se. Vytáhl pokédex a ukázal útok na přístroji. “Díky tomuto útoku můžeš nepřítele srazit tak, jak jsi udělala předtím, a pokud budeš dost rychlá, můžeš mu způsobit velkou újmu použitím dalšího útoku, třeba bleskové vlny.” Ujistil jsem se, že Mareep poslouchá.
Poslouchala a tak jsem pokračoval. “Není to moc těžké na naučení, musíš si jenom uvědomit, že tě to taky zraní. Rozběhneš se proti protivníkovi a mocným skokem do něj narazíš, když na něj budeš dopadat,” řekl jsem a ukázal na stroji. Pokémon tam vyskočil zvysoka a pak sejmul nepřátelského pokémona na zem. Použil ho jako odrazový můstek, aby mohl odskočit a dopadnout na zem.
“Vidíš? Když se budeš soupeře dotýkat, musíš se jakoby odrazit, aby ses postavila. Tím, že se odrazíš, ho shodíš silněji a sama si tím pomůžeš, protože se postavíš. Jak bude ležet, můžeš použít další útok. Chápeš?"
Mareep přikývla. "Útočíš primárně nohama hlavou, jako hlavový útok, až na to, že si poté pomáháš i tělem. Tady to není o naučení, každý to umí. Jen musí překonat strach z toho, že se asi zraní. Pokud nebudeš bát, tak to bude velmi mocný útok." Klekl jsem si a Mareep se začala červenat. Nad takovou reakcí jsem se jen ušklíbl.
“Zkus to na mě, ale miř mi, prosím, na břicho,” nabídl jsem. Svalila se na mě vlna odporu ze strany chundelatého pokémona. Pohladil jsem ji po vlně a zamrkal.
“Je milé, že se o mě staráš, ale neměj obavy. Jakožto chlap bych to měl ustát. Pokud ne, Shiro mě odnese domů,” zasmál jsem se.
Mareep nakonec povolila a začali jsme s nárazy. Chundelatá ovečka se rozběhla a skočila na mě hlavou, ale nebylo to moc silné. Zachytil jsem ji a spustil zpět na zem.
"Mareep, v pořádku. Vím, že se držíš zpět. Bojíme se jen neznámého, jakmile neznámé poznáme, už to není tak strašidelné. Zkus to do mě naprat pořádně. Uvidíš, že to zase taková bolest není. Pro mě také ne,” ujistil jsem svou slečnu ještě jednou. “Až toto dokončíme, vezmu tě na jídlo,” ušklíbl jsem se.
To ji zřejmě vyhecovalo, protože se rozběhla a pořádně to do mě střelila hlavou, poté se vytočila a udeřila mě tělem. Byl jsem si jistý, že to ustojím, přesto jsem v ten moment zaváhal. Nakonec se zadními tlapkami odrazila, opět se otočila a opět mi čelila, připravena na další náraz.
Vypadala vesele. "Pěkné! Takhle se to dělá! Akorát opravdu, zkus ještě více! Bolelo tě to?" Zavrtěla hlavou. "No vidíš, tak ještě silněji. Zkus se třeba rozběhnout z větší dálky. Skok proveď tak, aby spíše letěl do dálky, nikoliv do výšky. Výška by měla být akorát na mé břicho, aby se ti podařilo ho zasáhnout hlavou,” poradil jsem. Nikdy jsem neměl čtyři nohy, tudíž jsem nevěděl, jak by se mohla cítit.
Útok opakovala, ale já nepociťoval, že by to bylo nějak silnější. Rozhodně jsem to s ní ale nevzdával. “Zkus to znova a znova! A nezapomeň, že až budeš unavená, řekni mi to a dáme si pauzu,” navrhl jsem.
Byla ale odhodlaná pokračovat to zkusit znovu, tak se opět rozběhla a naprala to bolestně do mě.
Vydal jsem tlumený přiškrcený zvuk. Nohy jsem pevně zapřel do země, abych náraz udržel. “Au! Dobrá práce, povedlo se ti to!" Asi se jí točila hlava, tak jsem ji vzal do náruče a pokonějšil.
“Tohle bylo výborné. Pojďme to ale zkusit ještě jednou, až si dáš přestávku,” řekl jsem. Tvor přikývl a nechal se chvilku nést.
Po odpočinku následovala poslední zkouška. “Dobrá. Zkus do mě narazit plnou silou, vším, co máš,” řekl jsem a připravil se. Mareep odběhla o kus dál, zahrabala kopýtky do země a vystřelila z místa jako chlupaté torpédo. Vyskočila a narazila. Nohy mi selhaly a já se svalil na zem. Ještě na mě skočila, div se mi nezlomila žebra a poté doskočila na zem.
“Lynn! Jsi v pohodě?” Přiběhla.
“Jsem. Teď jsi tomu dala...”

633 [A] Enwy [A] Enwy | 6. března 2019 v 8:52 | Reagovat

[632]: Mareep se útok naučila, ale potřebuje ještě pořádně procvičit. Tackle i Thunder Wave si procvičila.
Mareep - 3 levely, 3% sehranosti

634 Skugga Skugga | 17. března 2019 v 1:35 | Reagovat

1. Ralph.   )Později Shade, ten netrénuje, Spíše zachranuje..xd)
Procvičení fyzičky,
2. Doučení Rock Throw
3 Na mysli jsem měla  mladého člena našeho týmu, Ralpha malého Rockruffa. "Ralphe .. je čas trénovat" povolala jsem ho ven. Samozřejmě že se chtěl pozdravit protože jsme se dlouho neviděli. "Taky tě ráda vidím Ralphe" zasmála jsem se když mi skočil do náruče a začal mě olizovat. "No jo.. jseš užáasný..Taky jsi mi chyběl" zubila jsem se od ucha k uchu  a drbala ho. "Slíbila jsem ti doučení Rock throw, ale víš jak to bývá.. Nejdřív se musíme pořádně procvičit" usmála jsem se. Pomalu jsem ho dala na zem a ještě ho podrbala za ouškem.  "Takže, zkusíme procvičit tvé skoky ze začátku ano?" Vedla jsem ho ke stromu kde jsem vyskočila na  větev, která mě udrží, pak jsem se natáhla dolů a vytáhla ho k sobě. "Tenhle styl tréninku možná nebude pro tebe, ale zkusíme všechno ano, a neboj chytím tě, kdyby si náhodou spadl." Pak přeskočí ladně na větev dalšího stromu.  "Skákaní na stromech je trošku jiné než na zemi." otočila jsem se a viděla jsem jak na mě překvapeně kouká.  "Musíš myslet už dopředu, jakože vnímat okolí..protože pak se ti může stát že  pod nohama už nic mít nebudeš a to by mohlo dopadnout špatně" usměje se. "Zkus se pořádně soustředit na skok, protože pokud by se něco pokazilo, chytím tě.. slibuji" kývla hlavou. Ralph trošku nedůvěřivě koukl, ale pak kývl a po chvíli skočil,  natáhla jsem se a chytla ho, protože kdyby ne, tak by skočil na zem, a to by mohlo dopadnout zle. "Šikulá" usmála jsem se  a podrbala ho. "Já to dokázal?" ptal se vyjeveně  a já přikývla. "Trochu jsem tě musela chytnout, ale jinak to bylo skoro perfektní" usmála jsem se mile.Položila jsem ho na větev.  "Tak ještě jednou ano?" Skočila jsem na větev, a Ralph po chvíli za mnou, naštěstí se na tu větev jen tak tak vyškrábal, okamžitě se ke mě přitulil..no k mé noze. "No to bylo o fous" usmála jsem se a podrbala ho. "Ale s tím odhodláním co máš, to určitě budeš zvládat brzo bezvadně. Jsem si jistá" zase jsem skočila na další vetěv a on po chvíli taky, tentokrát už bez větších problému, až na to že se na větvi vedle mě trošku zakýmácel, ale udržel to.  "Všechno je o vyrovnanosti kterou máš  tady.." ukázala na své srdíčko. Když viděla jak Ralph mírně nechápe pokusila jsem se to více vysvětlit. "Vyrovnanost jsem myslela tak. jak moc jsi se sebou spokojená.. jak moc znáš své limity"   Na to už Ralph spokojeně kývl že rozumí. "Výborně, tak čas se vrátit k tréninku" Na to mi Ralph kývl že rozumí. A já opět skočila na další větev, Ralph po chvíli taky, tentokrát bez žádných problémů.  "Učíš se rychle kamaráde, tak je čas. trošku zrychlit co ty na to?" usmála jsem se a skočila  na další a hned na další, takže nás dělila jedna větev "Zkus  to rovnou bez přemýšlení, skočit , a pak zase skočit, jednoduše zkus věřit svým instinktům, tomu vnitřnímu pocitu" Pokusila jsem se zase více poradit, aby věděl jak na to.  Ralph na to kývli, chvíli jakoby podivně péroval, odhodlával se a pak to skočil,  na tu první větev skočil v pohodě, ale na další už skočil zase o trošku mín, takže jsem ho musela chytit, jinak by spadl. "Skoro Ralphy, ale neboj, nikdo nikdy neuměl něco za pár pokusů, ale pamatuj, opakování je matka moudrosti" podrbe ho. "Jasně rozumím" kývl Ralph a mával ocáskem. "To je správný duch" usmála jsem se a dala ho zas na větev. "Tak ještě jednou" skočila jsem o dvě větve dál, a otočila jsem se na něj. "Pamatuj, sosutřed se na svoji sílu" houkla jsem, Ralph  štěkl že rozumí. Pak se zadíval na větve, chvíli mával ocasem ze sztany na stranu. Chvíle pokračovala a já přemýšlela jestli se můj psík nějak nezasekl, ale po chvíli jsem zjistila že ne. Najednou podivně zavrčel,  a skočil na jednu a hned na druhou, na kterou se zvládl vyškrábat jen tak tak. "Ale jak jsem již zopakovala , učíš se rychle, což se cení jsi chápavý" Opět jsem skočila o pár  větví dál. "A zvládneš tohle?" Vyzývavě jsem na něj koukla. Ralph  jak se začal soustředit mírně vyplázl jazýček a začal skákat.  A tentokrát už ke mě doskákal  bez problému. Nadšeně mi zase skočil do náruče a já se musela usmát.  Začala jsem ho drbat. "Ty seš mi šikovný, ještě chvíli to budeme trénovat, a pak se přesuneme na další..a samozřejmě, neboj dostaneš za tou nějakou sladkou odměnu" cvrnkla jsem ho do nosánku a zase ho položila na větev, a tentokrát jsem mezi námi udělala mezeru pětu větví.  Ralph začal po chvílí skákat za mnou, opět si na tom dal hezky záležet, bylo vidět že se chtěl učit. Bylo krásné sledovat jak se chce učit novým věcem, aby byl silnější.  Po chvíli  ke mě už zase doskákal, "Výborně" tleskla jsem rukama. "Tentokrát to bude nejtěžší.. žádná přestávka, pokus se mě dohnat" Chvíli jsem čekala než mi odpoví. "Tak jo" Střihl ušima na souhlas. "Tak dobrá" kývla a rozběhla se po větví napřed, samozřejmě pomaleji než obvykle. Nemůžu plně rychle. Ralph by potom neměl šanci mě dohnat, což by oproti němu bylo značně nefér. A abych byla upřímná, pro mě to byla taky výzva. Musela jsem se lehce ohlížet dozadu, abych kontrolovala Ralpha jestli je za mnou, a v případě pádu abych ho chytla.   Prvních pár minut jsem viděla že mu to docela šlo. Bylo užasné vidět tu odhodlanou tvář, bylo jasné že mi chce dokázat že se snaží. Ovšem, jak jsem již zmínila nikdo není dokonalá, a v tomhle stylu byl Ralph nový, a tak už jsem viděla že další skok nedoskočí. V mžiku jsem se otočila a skočila tak že jsem se s ním skutálela na zem. "Žiješ Ralphe?" Okamžitě jsem ho kontrolovala když se mi trošku přestala točit hlava. "Jo.." ozvalo a mírně mi olízl bradu.  Úlevně jsem oddechla a i s ním si sedla. "To bylo o fous, ale neboj vedl sis úžasně" Dala jsem mu pusu  mezi ouška.  "Nyní je čas pro odměnu Ralphe" v tu chvíli jsem se musela usmát, viděla jsem jak začal mávat nadšeně ocáskem. Vytáhla jsem z batohu Rare candy  rozbalila mu ho a podala mu ho. Ralph ho chvíli čuchal a pak ho slupnul jako malinu, opět mi to na tváři vykouzlilo úsměv. "Chutnalo?" Nadšeně kývl. "To jsem ráda..Tak je čas na procvičení běhu..Můžeme začít hned nebo si chceš chvíli odpočinout?" Zeptám Se abych se ubezpečila.  Po chvíli mlčení mi Ralph ovšem odpodví. "Pokračujeme..chci se toho hodně naučit, a i procvičit" kývl souhlasně hlavou. Plácla jsem rukama.  "Úžasné..Začneme jednoduše.. Budeme běhat rovně, pak budeme zatáčet..a na konci zaběhneme do lesa, kde  budeme běhat chvíli mezi stromama, takže tam bacha. Ať nám nezakopneš o kořeny" varovala jsem ho. Kývl že rozumí.  "Tentokrát běž první.. Bude to něco jako honěná" kývla jsem, on také. A než jsem to stihla říct, rozběhl se. "H-Hej" Zasmála jsem se a zase jsem se rozběhla za ním.  Viděla jsem jak při běhu mává ocáskem  ze strany na stranu, líbilo se mu trávit čas se mnou, a mě to přišlo prostě úžasné. Jak byl ještě mladý to nadšení z něj vyloženě sršelo. A rozhodně měl výdrž. Běžel docela rychle,  ale brzy jsem ho dohnala. "Výměna pozic.." zazubila jsem se a rozeběhla jsem se jako první. Slyšela jsem za sebou zafunění a jak se rozběhl ještě víc.  Byl trpělivý a já jsem opět neběžěla nejrychleji jak jsem dokázala, nechtěla jsem..Jak jsem řekla bylo by to nefér. "Nááááááf" Uslyšela jsem podivný zvuk, už jsem se chtěla otočit. ale Raf mě nafl  za nohavici. Odechla jsem si."Někdy mě umíš vyděsit" zasmála jsem se a na chvíli jsem ho zase podrbala. "Dobře zlato, rovně by to stačilo, nyní tedy společně do toho lesa"   "Jo" Ozvala se odpověd a společně jsme se rozešli k lesu. Na začátku jsme se zastavili. "Připraven?" koukla jsem na něj. Opět zamával ocáskem "Jasně" kývla jsem. "Tak tedy na tři.." Začala jsem odpočítavat. "Jedna...Dva...Tři" Na tři jsem se rozeběhla. Ralph okamžitě za mnou.. Ovšem po chvíli jsem musela uznat že to bylo trošku náročné i na mě. Tenhle les měl docela dost kořenů, takových vystouplých. Ano byl to úžasný trénink, ale když se něco stane mohli bychom si bud ublížit. Nebo narazit na Beedrilly. Což by nemuselo dopadnout dobře. Hbitě jsem uskakovala kořenům a pokaždé změnila směr za stromem, Ralph mě dokázal následovat. A pak se to stalo. Slyšela jsem jako zakopl o kořen. Zastavila jsem se a než jsem se rozběhla  jsem jenom viděla jak se Ralph kutálí do křoví. "O..ou.." Rozeběhla jsem se tam abych Ralphy včas vytáhla. No tahat jsem ho nemusela. "Iííííí" Ozvalo se a za chvíli  byl u mě.  Za chvíli z toho křoví Vyletěli dva Beedrillové. Vzala jsem Ralpha do náručí. "Čas utíkát"

635 Skugga Skugga | 17. března 2019 v 1:37 | Reagovat

[634]: Oznámila jsem se a dala se do běhu. Možná..že si nás nevšímnou kdo ví. Naneštěstí sem za sebou slyšela bzukot. A knučení Ralpha který se bál, mi jen naznačovalo že se k těm dvoum přidalo celé hejno.  Normálně bych zkusila zápas. ALE na to Ralph nebyl připraven.  "Vydrž zlato..Za chvíli jsme venku z lesa..a ano vím že je to nezastaví..ale potřebuju volnou plochu" S těmito slovy jsem vyloženě vyskočila z lesa a dala Ralpha na zem. "Drž se za mnou" zašeptala jsem a koukla na 8 Beedrellů. Vytáhla jsem jeden pokeball. "Shade..Čas zápasit" vyvovala jsem svého Greninju. "Double team a Night slash DO toho" Shade se okamžitě ujal   práce. Objevilo se  7 kopií a každá záutočila na jednoho z nich. Což je očividně překvapilo. "Water shuriken.. Nenech se" To je naštěstí zahnalo. Ralph se rozplácl na zemi a oddechoval. Kopie zmizeli a Shade k nám došel. "Co jste proboha dělali?" Zeptal se a koukl na nás. "Trénovali jsme běh..A tady Ralph se dokutálel do keře..a no.. zbytek si domyslíš.." Vytáhla jsem z batohu další Rare candy a limonádu. Obě jsem to dala Ralphovi. "Na zasloužíš si to" usmála jsem se a jemně ho pohladila. "Dáme si odpočinek ano?" Koukla jsem na Shadea. "A když už jsi tady i ty..připojíš se nebo chceš zpět do pokeballu?"  Zeptala jsem se "Zůstanu, třeba budu moct nějak pomoci" Řekl Shade a sedl si k němu. Shadeovi jsem podala 2 poffiny a sodu. A já si dala sendvič. "Já mám ještě hlad.." ozval se po chívili Ralph a tak jsem mu ještě dala speciální granule pro pokémony. a Shadeovi jsem podala po chvíli  i čokoládku. Každému z nás jsem potom dala starou marcipánku. "Tak..všichni spokojení?" usmála jsem se a když oba dva kývli tak jsem se zvedla. "Výborně, čas doučení Rock throw" Přešli jsme blíže ještě k jednomu stromu. "Použijeme jej jako terč ano?" Ralph kývl. Shadea jsem s díkem povolala zpět do pokeballu. s.  "Takže..pamatuješ si něco  z minula?" Zeptala jsem se. Bylo chvíli ticho. A já čekala jestli něco řekne. "Umm..jo" Začal. "Jak se soustředit abych započal ten útok" Pak už zavrtí že to je všechno co si pamatuje. "Nevadí . To je více než DOBRÉ pro začátek" Usmála jsem se. "Zhluboka se nadechni….Zavři oči" potřebovala jsem aby se vnitřně uklidnil. "Už.." poví. "Dobře...zhluboka se nadechni..a po chvíli vydechni. Potřebuji aby s byl klidný" povím klidně. A čekala jsem , pouze on mohl vědět kdy je klidný. Po chvíli mi kývl že můžeme pokračovat. "Cítíš v sobě tu energii?" Zeptala jsem se "Jak v tobě pomalu proudí a hledá jak ji můžeš vypustit?" Zeptala jsem se, zase chvíli bylo ticho, odpovědí mi po dlouhém  tichu pouze kývnutí. "Dobře..soustřeď všechnu energii   do svého ocasu..klidně pomalu..ničeho se neboj, máme čas" mluvila jsem pomalu. Ralph mi kývl a začal se soustředit. Po chvíli se   se objevili něco jako výsledky. Kamínky u krku začali zářit. U jeho ocasu se taky objevila zář. Dokonce jsem viděla  na pár sekund kamínky, pak to všechno zmizelo. A mě pak došlo, že bych mu měla asi zase vysvětlit útok. Sedla jsem si a vzala jsem si ho k sobě, jemně jsem ho hladila na zádech. "Útok Rock  throw spočívá že soustředit energii k vytvoření menších  kamenů které hodíš po nepříteli.. Jde to přes tebe.." Stále  jsem ho hladila. "Musíš být hlavně klidný u toho útoku...Vím že jsi silný Ralphe..dokážeš to" On spokojeně kývl a zase si stoupl před strom a začal se soustředit.Kamínky u krku zase začali zářit. O ocasu však ne, Čekala jsem nechtěla jsem ho vyrušovat, aby neztratil koncentraci. Po chvíli se to u ocasu začalo  blikat. Napjatě jsem čekala. Vytvořil se menší kamínek který Ralphovi spadl na hlavičku. "Auuu" Rozhlédl se aby zjistil co ho bacilo. Nedošlo mu že to byl vlastní útok co ho bacilo do kebulky. "To byl kus Rock throwu." Nechápavě se na mě podíval. "Kousek tvého útoku" vysvětlila jsem to jinak. A on kývl. "Zkus to znovu..Soustřeď se..v mysli si představ jak pak zaútočíš na ten strom" Zkusila jsem jinou taktiku. Ne na každého funguje to samé že ano.. Ralph mi kývl a zase se začal soustředit, záře byla o něco silnější, u ocasu se objevila o něco rychleji. Ale vytvoření kamenů stále trvalo. Tentokrát vytvořil tři a dopadli těsně před něj. Pořád lepší než kdyby mu padli na kebulku no ne? Takže pokrok. "Vedeš si dobře..dostáváme se tomu na kloub" pochválila jsem ho. "Takže ještě jednou" usmála jsem se . Ralph se zase začal soustředit . Tentokrát se kamínků objevilo o něco více, a doletěli  skoro přes stromu. Zamyslela jsem se, dělal to dobře, Ale nebyla v tom potřebná energie. "Jde ti to. Opravdu" ubezpečila jsem ho, "Ale něco tomu chybí..ta zuřivost v zápase..takže to zkusíme takto..Představ si že jsi v zápase..stojí proti tobě protivník,  je poslední kterého musíme porazit, abychom vyhráli. Tím pádem do toho útoku musíš vložit opravdu všechno..ano?"  Koukla jsem mu do očí. On se taky koukal do mých. Čekala jsem na jeho odpověd. "Mohu zkusit" kývl a já si oddechla,  "Začni s tou představou, ...hezky pomalu.. Jak jsem řekla není čeho se bát. Máme čas tak jak dlouho potřebuješ" Tentokrát byl Ralph kupodivu docela rychlý. "Myslím že to mám..můžu" Odhodlaně kývl.  zavrčel a začal se soustřed. Tentokrát kameny narazili na kámen, ale stromu to skoro nic neudělalo. "Výborně" Pochválila jsem ho. "Útok stále ovšem není dostatečně silný" Přešla jsem k němu a zase ho podrbala. "Zkus si více představit ten úder" Pokusila jsem se poradit. On mi kývl a já zase poodešla  za něj. A sledovala jsem  jak si vede.  strom byl tentokrát zasáhnut docela silně. Objevili se tam rýhy. Už už jsem chtěla něco říct, ale Ralphovo odfrknutí mě zastavilo. Tentokrát to očividně chtěl zkusit na vlastní pěst.  Přikývla jsem, přeci jen bude to jedna z cest jak se bude učit svým instinktům.  Strom byl zasáhnut zase silněji. Kameny byli už větší než předtím, a celkově bych řekla že si vedl o dost lépe. "Výborně tak ještě jednou" Povzbudila jsem ho. Strom byl tentokrát zase zasáhnut o dost silněji. "Z místa bys to uměl, tak co z běhu přiteli?" Nadšeně kývl a rozběhl se ke mě. Když byl u mě rozběhl se zase zpět a snažil se použít útok, bohužel nestalo se nic. Musela jsem se mírně usmát. "Když se hýbeš, určitou část  energie dáváš do toho..Musíš se naučit to rozdělit" Ralph kývl že chápe. Opět se rozběhl, ocas a kamínky zazířili jenom jemně. Tak se otočil běžel ke mě a rozběhl se zase znova. Strom tentokrát  jemně zasáhl. Štastně poskočil,  zase se rozběhl a zaútočil. Strom byl zasáhnut ještě líp. Ale stále to nebylo dostatečně.  Zavrčí a rozběhl se  zase ke stromu a zaútočil. Tentokrát to bylo vidět. "Výborné" vzala jsem do ruky kámen. "Tohle bys uměl, a nyní překročímě k poslední části tréninky.. zasáhnout hýbající cíl.." Ukázala na kámen. "Hodím ho co nejvíce do vzduchu a ty ho musíš zasáhnout..Tentokrát půjde i o rychlost jak rychle Rock throw vytvoříš a zamířiš ano?" odhodlaně kývl, "Tak tedy dobrá?" Hodila jsem kámen do vzduchu.  Ralph útok vytvořil, ale než zamířil. Kámen dopadl na zem. "Nevadí, příště to určitě dáš" Povzbudivě jsem se usmála. A opět jsem hodila kámen do vzduchu. Naneštěstí ani tady nestihl zaútočit. "Do třetice všeho dobrého" usmála jsem se opět povzbudivě a hodila jsem kámen, tentokrát  se rozběhla zaútočil. Kámen zasáhl, ale jen lehce. Když jsem ho zvedla byl trochu naštíplý. "Výborně zlato..Pokrok" usmála jsem se. "Zkus zaútočit tak aby si ho roztříštil." Mrkla jsem na něj aby to bral jako výzvu. Odhodlaně kývl..opět. Kámen jsem hodila do vzduchu, Ralph se rozběhl, skočil a srazil kámen. Rozrazil ho vejpůl. To bylo taky něco. "Pokrok, ovšem zkusíme to ještě jednou..Zkus všechny kameny  zaměřit na jedno určité místo toho kamene" mrkla jsem. Kývl  a já nový kámen  hodila do vzduchu, Ralph zaútočil. kámen dopadl na zem, lehce  naštíplý opět. "Tak naposledy ano?" Ralph kývl  a já kámen opět hodila.  Tentokrát ho Ralph úspěšně roztříštil. "Jseš moje zlato" zasmála jsem se štastně. Začala jsem ho pořádně drbat. "Za tenhle trénink si zasloužíš odpočinek" usmála jsem se hrdě a povolala ho do pokeballu a odešla z tréninkového pole.
--------
Ralph 2 x Rare candy a limonáda. a  1 Speciální granule pro pokémony 1 stará marcipánka
Shade-  2 x poffin a soda. 1 čokoládka 1 stará marcipánka
Já - 1 Sendvič, 1 stará marcipánka

636 [A] Enwy [A] Enwy | 19. března 2019 v 16:20 | Reagovat

[634]:[635]: Rockruff se útok doučil.
Rockruff - 6 levelů (2 Rare Candy), 9% sehranosti (2% spec. gran., 2% marcipánka), 8% lásky (3% limonáda, 5% Skugga's)
Greninja - 11% sehranosti (6% poffin, 1% soda, 2% marcipánka), 5% lásky (5% Skugga's)

637 Azria Azria | 11. dubna 2019 v 19:43 | Reagovat

Treecko
Naučenie quick attack

Prídem na tréningové pole s Treeckom po boku a rozhliadnem sa. S Treeckom sme sa dohodli, že si dáme zoznamovací tréning. "Tak sme sa sem dostali, premýšľala som nad útokom, s ktorým by sme mohli začať. Čo hovoríš na quick attack?" pousmejem sa. "Myslím, že na začiatok je to vhodné." Treecko sa na mňa pozrie, zatvári sa zamyslene a nakoniec pokývne hlavou. "Dobre teda, uvažovala som nad tým, ako by bolo dobré začať, a myslím, že najlepšie bude zlepšiť rýchlosť. Akože v behu, po stromoch a tak." Obzerám sa po poli a po chvíli hľadania konečne objavím vhodné miesto. Dvanásť stromov pol metra a až dva metre vzdialené od seba, takmer v rovnej rade, väčšina z nich má pomerne nízko postavené konáre. "Preferujem, ked´ sa môžem aspoň nejakým spôsobom zúčastniť tréningu, namiesto státia opodiaľ a komandovania." Informujem Treecka. "Jednoduchý postup, vylezieme na tamten strom," ukážem na prvý, a zároveň najbližší strom v rade, "a z konára preskočíme na konár ďaľšieho stromu v poradí. Až budeme na poslednom, urobíme to isté, len v opačnom smere. Postupne by to malo ísť rýchlejšie a rýchlejšie."
Podídem ku stromu, natiahnem ruky k najbližšiemu konáru, vyskočím, nohami sa odrazím od kmeňa a nejakým spôsobom sa mi podarí dopadnúť na hrubý konár. Treecko zatiaľ vylezie po kmeni, ruky a nohy zapierajúc o nepravidelné výrastky a plytké diery v dreve. Postaví sa na konár na opačnej, z nášho pohľadu pravej strane stromu. Pokrčí kolená, odrazí sa, vyskočí do vzduchu a jednou rukou sa zachytí o tenký koniec vysoko položeného konára na druhom strome. Rúčkuje, až sa dostane k hrubšej časti toho konára a potom sa vytiahne hore. Ja zatiaľ vyskočím a trafím sa rovno do stredu kmeňa, ktorý obímem rukami aj nohami, aby som sa na ňom udržala. Ignorujúc bolesť na čele, do ktorého som sa prináraze udrela, pritiahnem sa k najbližšiemu konáru, postavím sa naň pridržiavajúc sa kmeňa, a prejdem si studenými prstami po čele. Nahmatám malú hrču. Treecko sa na mňa ustarostene pozrie. "To nič, zajtra to bude preč," upokojím ho. "Pokračujeme?" Namiesto odpovede treecko vyskočí na konár na dalšom strome, vyrastajúci v strede kmeňa, smerujúci strmo k zemi. Treecko po ňom s trochou nemotornosti vylezie, vyškriabe sa hore skoro až ku korune stromu, odkiaľ ho vidím ako vyskočí z listov na štvrtý strom. Zopakujem jeho postup, akurát kvôli svojej hmotnosti nevyleziem až tak vysoko. Na piaty strom naraz ťarbavo preskočíme, každý na konár z opačnej strany.
Akonáhle sa dostaneme k poslednému, dvanástemu stromu, je na nás oboch vidieť isté zlepšenie. Pri doskoku sa už nepotrebujem pridržiavať kmeňa stromu, aj ked´ ešte vždy sa na každom konári pozastavím pre poistenie v rovnováhe. Treecko zatiaľ obmedzil lezenie a zameriaval sa viac na skoky, pri čom vylepšoval rýchlosť, a aj ked´ sa pár krát pošmykol, vykazoval isté sebavedomie. Zároveň sme sa spolu dokázali celkom dobre zosynchronizovať, čo sa nám podarilo najmä vdaka častému očnému kontaktu.
Opačným smerom ma najprv zmiatlo to, že som skákala naspäť, problém, ktorý sa ale po treťom skoku vytratil. Treecko pri skákaní začal čím dalej používať aj predné končatiny, čo ho najprv spomaľovalo, ale až sa v tom zdokonalil skoro zdvojnásobil svoju rýchlosť.
Nespočítala som koľko presne, ale najmenej desať razí sme preskákali celý rad. Vždy na posledných stromoch sme si urobili cca. dvojminútovú prestávku, nakonci ale trvala aspoň dvadsaťpäť minút. Obaja sme sa napili vody, a chvíľu len ležali vedľa seba na tráve. "Išlo nám to obom dobre," prehlásila som a pomaly vstala zo zeme. "Trúfaš si už skúsiť quick attack?" spýtam sa ho povzbudivo. Treecko na to neiste prikývne. "Obávam sa ale, že nemáme nič čo by fungovalo ako tvoj terč a bolo bezpečnejšie ako keby si mal narážať do skál. Čo znamená, že ja budem tvojím terčom." Treecko vypleští očí. "A-ale to nejde, Azria." Povie ustrašeným hlasom. Pretočím očami. "Myslím, že pár nárazov od teba mi nejak zvlášť neublíži, aspoň kým ten útok nezvládneš úplne. Neboj sa." Odbehnem od neho pár metrov a postavím sa k nemu čelom. Medzi nami je niekoľko balvanov a kmeňov stromov, od ktorých by sa mohol odraziť. Treecko cúvne o pár krokov, prikrčí sa a šikmo beží po štyroch k najbližšiemu kameňu, od ktorého sa odrazí, dopadne na hranu kmeňa predomnou, na ktorom sa ale viditeľne zarazí a uštedrí len veľmi jemný náraz mojim kolenám. Zdvihnem obočie. Než ale stihnem niečo povedať, Treecko ma zarazí. "E-e-ešte raz." Vráti sa naspäť a urobí to isté, vrátane zarazenia sa nakonci. Akurát sa už nenamáha ťuknúť do mňa. Takto to zopakuje ešte dvakrát, dokým mu nenavrhnem, že mu postavím terč. Vidím, ako mu odľahlo. Narýchlo s treeckovou pomocou priviažem dlhšími stéblami trávy pár spadnutých vetvičiek k sebe, do tvaru kruhu, podobajúceho sa na pavučinu. Oprem náš výtvor o strom. Treecko si dá pár metrov odstup, rozbehne sa, odrazí sa od hladkého vysokého kameňa a narazí do terča, pričom ho rozláme na pôvodné konáre a popretŕha stébla. Zopakuje to ešte desaťkrát, pričom medzi jednotlivými nárazmi spolu terč opravujeme. Pri posledných troch pokusoch zlomí pár vetvičiek, čím tréning ukončíme.

638 [A] Enwy [A] Enwy | 15. dubna 2019 v 7:45 | Reagovat

[637]: Treecko se rychlý útok naučil, ale potřebuje ještě procvičit.
Treecko - 2 levely, 4% sehranosti

639 Lynnon Lynnon | 4. května 2019 v 6:32 | Reagovat

1/ Mareep
2/ Procvičení Sražení + Naučení Bleskového šoku [Thunder Shock]
3/ Níže.

Přišel jsem na tréninkové pole. Opět trénink! Chtěl jsem se vyrovnat Enwy, Drobečkovi a ostatním. Rory zesílila rychle a dokonce mě udivovala i ta nová dívka ze zeleného týmu, kterou jsem předtím ještě neviděl.
Postavil jsem se na úžasný plácek na pevné hemi a vyhodil ball s Mareep do vzduchu. Jakmile vyletěl, otevřel se a vyletěla stříbrná záře. Pousmál jsem se.
“Yo! Tak je čas na náš trénink. Moc rád tě zase vidím, Mareep.” Chundelatá ovečka se lehce usmála a trpělivě počkala, než jsem vytáhl dex. “Minule jsme trénovali sražení. Co kdybychom si nejdříve procvičili útoky? Ukážeš mi, jaké už umíš a také si je zopakuješ,” navrhl jsem.
“Jasně! Jen... minule jsem si nebyla se sražením tak jistá. Možná, že kdybys mi dal nějaký necitový cíl, zvládla bych to lépe? Přeci jen útočit na tebe nejde s plnou silou,” opáčila.
Zamyslel jsem se a pak pokýval hlavou. “Dobrá. Nechci žádný příliš tvrdý cíl. Žádné kameny, žádné stromy,” rozhodl jsem se. Rozhlížel jsem se kolem a uvažoval, zda se tu nenachází nějaký lepší cíl.
“Už vím.” Luskl jsem prsty. Zaběhl jsem do lesa a nechal Mareep čekat na poli. Po chvíli jsem přitáhl pomalu rozpadající se kládu. Mareep se podivila.
“Kde jsi to sehnal?”
“Napadlo mě, že by tam něco takového mohlo být. Kůra není tvrdá, drolí se. Jediné riziko je tím pádem pouze tříska, což je to nejmenší,” zvažoval jsem nahlas.
Mareep souhlasila s použitím této měkké klády a tak procvičování sražení mohlo začít. “Nejprve se rozeběhni. Kláda je postavená vertikálně vzhůru a tak je vysoká. Zvládla jsi mě, takže by to neměl být problém.”
Mareep si změřila očima cíl a pak se rozeběhla. Vyskočila do vzduchu, ale skočila moc nízko. Hned jsem poznal, co se bude dít dál. Přiskočil jsem, jednak abych zastavil padající kládu nohou a pak chytil Mareep do náruče. Hned na to jsem se svalil na zem.
“Hrdino,” zašeptala vtipem a dostala se ze mě, jelikož jsem byl víceméně párátko a ona přeci jen těžká.
Postavil jsem se na nohy. “Vůbec mi to nevadilo. Začni od znovu,” usmál jsem se. V dalším kroku jsem se ujistil, že kláda drží tak, jak má. Pak jsem pokynul Mareep, aby začala.
Tentokrát se rozeběhla pomaleji. Rychlost jí přesto stačila k dobrému skoku do výšky. Skočila na kládu, lehce se od ní odrazila, čímž na ni dupla, a poté se kláda rozvalila na zem. Vyzkoumal jsem, jak se to vše seběhlo a pak pokrčil rameny. “Také způsob.”
“Asi bych ho měla srazit, když je to už sražení,” zasmála se Mareep. Kládu jsem znovu postavil, aby to mohla zkusit ještě jednou.
Přikývl jsem. “Pamatuj. Srazit, pak na to skočit. Skákání, jako jsi provedla teď, je výhodné jen na nepřátele, se kterými si nejsi jistá. Samurott je příliš těžký na to, abys ho srazila. Incineroar totéž. Vždy vyměřuj velikost soupeře v poměru se svou silou,” vysvětloval jsem. “Další výhodná strategie je mířit na nohy. Místo naražení do stabilní části se můžeš zaměřit na nohy. Jakmile ztratí balanc, vyskoč a-“ Zarazil jsem se. Mareep se netvářila zrovna nadšeně z toho, co povídám.
“Promiň. Vezmeme to pozitivněji, bez násilí. Sražení je tak či tak útok, který ukazuje sílu. Možná bude třeba ukázat na koordinátorských soutěžích. Skvěle se hodí k tobě, jelikož vypadáš mírumilovně. Tato kombinace je kouzelná. Představ si roztomile vypadající holku, která stojí v autobuse. Má na sobě sluchátka. Jeden by čekal, že poslouchá nějakého člena Envious či ony samotné, ale pak uslyšíš z jejích sluchátek heavy metal...” Mluvil jsem ze zkušenosti. Ta holka šokovala mě i celý autobus. “Každopádně chápeš, že rozhodčí soutěží museli vidět leccos. Je obecně těžké je překvapit. Proto budu potřebovat tohle naoko násilné divadlo,” řekl jsem a cvrnkl Mareep na čele.
“Už to chápu. Díky, Lynnon,” usmála se přátelsky.
“Mimo jiné se i někdy hodí na obranu sebe samotné,” podotkl jsem, ale pak rychle mávl rukama, že o nic vážného nejde.
Poslední zkouška. Postavil jsem kládu vzhůru a nechal Mareep, aby si útok procvičila. “Začni, až budeš připravená.”
Mareep se rozeběhla a narazila do klády. Zatímco minule vyskočila, tentokrát narazila. Když dřevo začalo padat, vyskočila a dorazila do na zem. Ztratila balanc, jelikož povrch klády byl kulatý, ale jakžtakž se jí povedlo vyváznout bez sebemenšího zranění.
“To bylo dobré. Zkusíme ještě to podkopání. Minule jsme nic takového nezkoušeli, ale myslím, že je to celkově jednoduché. Miř na spodek klády, ale ne na úplný konec. Fyzika říká, že pokud budeš mířit na úplný konec, kláda se překlopí k tobě. Miř spíš na nohy, abys ho shodila na druhou stranu,” vysvětlil jsem. “Taky pak v praxi pozor na čtyřnohé nepřátele. Sražení tímto způsobem na ně nebude fungovat.”
Mareep přikývla, že chápe. Vyrazila a otočila se zadkem k kládě. Prudce kopla do dřeva a srazila do k zemi. Pokrčil jsem rameny. I tak to šlo.
Nechal jsem ji, aby si odpočinula. Skutečně se snažila. Nechal jsem jí dva sendviče, které snědla překvapivě rychle. Nejdříve z něj vybrala salát a potom snědla zbytek, včetně tamato berry kousků a majonézy.
“Co to zkoumáš, Lynn?” zeptala se, když spatřila, že cosi zkoumám v pokédexu. Vzhlédl jsem jak nejrychleji jsem mohl.
“Hm? Nový útok,” oznámil jsem.
“Nový útok? Jaký?” přihnala se.

“Naučíme se bleskový šok. Jelikož je to stejný útok jako tvého typu, půjdu rovnou k věci," objasnil jsem. “Jsi odpočinutá?”
Mareep se na mě podívala. Na takový rychlý nástup nebyla zvyklá. Pousmál se, ale jinak stál jako zabedněný.
Dal jsem se do vysvětlování. “Jde o útok, při kterém se nabiješ elektrickou energii a vystřelíš ji na protivníka. Bleskový šok není tak silný jako bleskový útok, ale sílu nebudeš při soutěžích potřebovat. Myslím, že je tento útok už fyzicky velmi krásný. Přesto, pokud by ses někdy přeci jen musela obránit, je tento útok skvělý proti vodním typům."
Mareep se pousmála. Podívala se mi do očí, až jsem musel přestat.
“Jsem ráda, že uvažuješ o násilí až jako o druhé možnosti a také o tom, že pouze v případě obrany.”
Kývl jsem. “Respekt k pokémonovi na prvním místě.” Vyhrabal jsem z kapsy papír a roztáhl ho. Udělal jsem si kopii ve středisku, když jsem tam byl naposledy.
“Tak tady to je," ukázal jsem jí obrázek. Mareep přichvátala a zadívala se. Jenom se párkrát zaškelbila a potom se na mě podívala.
“Vypadá to podobně jako blesková vlna. K čemu se toto učíme?”
Zamyslel jsem se. “Vlnu vyšleš a můžeš určit jen stranu. Bleskový šok můžeš přesně zacílit a poté vyslat, kam budeš chtít. Hodí se to na různé kombinace,” usmál jsem se.
Mareep přikývla. “Chápu!”
"Tak začneme. Jednoduše se prvně musíme naučit nastřádat tu energii. Je to stejné jako u bleskové vlny. To nebude asi problém. Na bleskový šok se však budeš muset soustředit více, jelikož potřebuješ energii soustředit na jedno místo. Představ si tím pádem bouřku. Kapky padají. Slyšíš to?"
Cítil jsem se lehce jako freak, že si představuji déšť uprostřed slunečného dne. Mareep však pochopila a nevinila mě za mé divné techniky. Přikývla. Zavřela oči.
Bylo na čase přidat na hře. “Blesky a hromy. Všechno šlehá. Hlavně se pořádně soustřed jenom na ten zvuk. To jsou hromy. S hromy přichází i blesky. A nyní zkus něco takového najít v sobě. Dostaň do celého tvého těla tu energii, zkus ji rozvést a zkusit ji vytáhnout na povrch.”
Mareep se nadechla. Vytáhla energii a její vlna se zablýskla. Pár světel vylétlo, dopadlo na zem a zmizelo. "Zkus to ještě jednou. Jenom zkus tu energii nastřádat. Tohle bylo nedostatečné i na tu vlnu," Zasmál jsem se.
Mareep otevřela oči a ušklíbla se. “Já vím. Trochu mě znervozňovalo to představování. Zvládneme to bez toho?”
“Jasně! Pokud ti to půjde lépe.”
Ale ani teď se nic nestalo. Co se dalo dělat. Mareep si trochu naštvaně dupla. V tom z ní vylétl jasný elektrický proud vzhůru.
Zadívala se na nebe. Po obloze žlutý blesk zmizel a vypařil se.
“Holka, co to bylo?” Zasmál jsem se. “Parádní práce. Rád bych řekl, že trocha kuráže a emocí má také vliv na útok,” ušklíbl jsem se.
“Já vím. Už jsem si vzpomněla.” Nadechla se. Vypadala uvolněji. Zadívala se do země a pořádně se soustředila.
Ano. Její chundelatá vlna se rozzářila a vylétlo pár jiskřiček. Škubla sebou. Zadívala se, ale jiskřičky už zůstaly. Celá se ošila. Nic neříkala. Pak elektřina zmizela, ale ona stále nijak nereagovala.
Nakonec jsem se odhodlal a dotkl se jí. Projela mnou elektrická vlna a paralyzovala mě. Mareep se však probudila z transu a zamrkala. “Lynn!” zvolala.
Zamával jsem rukou, jak nejvíce jsem mohl. “Neměj obavy. Soustřeď se na svůj trénink.”
Paralýza po pár minutách pomalu mizela a já si uvědomoval, že útok není ještě tak silný, jak by mohl být.
"Zkus to vystřelit. Soustřeď tu energii do jediného bodu.” Pařez byl v té době již připraven a vztyčen vzhůru, aby mohl sloužit jako terč.
Mareep zavřela oči a zařvala, ale nic se nestalo. Její vlna se rozsvítila, ale nevydala zhola nic. Jiskřila, ano, to se muselo nechat, ale aby to z ní něco vyletělo, tak to ne. Sedl jsem i na zem. Mareep se na mě podívala zklamaným obličejem.
“Přestávka?” naklonila hlavu. Napil jsem se vody a podíval se na něj. "Jenom pokračuj," pobídl jsem ji s úsměvem.
Nadechla se a nabila se energií. Bylo to lepší. Blesková energie, jakoby z ní sršila, ale trvalo jí to strašně dlouho. Sebrala kuráž a vystřelila slabý blesk. Asi tak centrimetrový proud by neublížil nikomu. Pokrok to byl dobrý. Její ocásek se dvakrát zavrtěl a znova se pokusila vystřelit bleskový šol. Nabila se a vystřelila blesk. Opět se stalo to samé. Její oči i přes malý pokrok vyzařovaly radost.
Pohladil jsem jí po hlavě s lehkým úsměvem a nic jsem neříkal. Zadívala se na mě a začala se červenat. “Tak... Pustíme se do toho společně?"
Přikývla. "Dobře. Jsi velmi roztomilá a elegantní, nebudeš mít problém zvládnout všechen zbytek při soutěži," zasmál jsem se.
Zavřela oči a vychutnávala si hlazení. Jak jsem si za ten čas mohl všimnout, moc ráda se mazlila. "Takže, zkusíme to ještě jednou. Po úspěšném tréninku tě samozřejmě čeká odměna.”

640 Lynnon Lynnon | 4. května 2019 v 6:33 | Reagovat

[639]: Podívala se na mě. Vyslechla si instrukce, které jsem jí dal. “Chápeš?” Naklonila hlavu, ale rozhodla se mi důvěřovat.
“Chápu.”
Nadechla se a vystřelila bleskový šok. Byl to opět jenom slabý blesk, který neměl ani další výboje a mířil rovně. Pár kroků před ní se rozplynul. Zadívala se na mě.
“Takže první rada. Nesnaž se to střelit jako bleskovou vlnu. Jde o to, že jeden jediný blesk není plošný, má spoustu dalších výbojů a podobně. Místo toho si představ onu kládu jako jediný možný cíl. Pak už je jedno, jak šok poletí - většinou si k cíli najde už nějakou cestu sám,” poradil jsem.
Mareep se učila rychle. Nabila se a vystřelila blesk. Tentokrát vzlétl blesk vzhůru, opsal oblouk a letěl přímo na dřevo. Neškodně ho žlutý proud olízl a pak Mareep došla šťáva.
Podívala se na mě a usmála se. "Jaké to bylo?”
“Bylo to téměř. Od přírody víme, že dřevo elektřinu nevede,” zasmál jsem se. Nechtěl jsem znít, jako kdyby Mareep neměla šanci. “Ale! Všichni víme, že voda ano. Voda se nachází téměř ve všech živých organismech. To dřevo, které jsem ti tam dal, je mokré, ale jen vlhké. Zaměř se prozatím na sílu a uvidíš, jak budeš skvělá. Takže ještě jednou," pobídl jsem ji přátelsky.
Mareep se o to pokusila ještě jednou. Proud znovu opsal nádherný oblouk a zasáhl cíl. Jako kdyby se však odrazil, nic se nestalo. Lehce jsem se zamračil a improvizovaně uvažoval o dalším postupu. Nakonec jsem zamával okolo, jako kdybych chytal imaginární sílu a povzdechl si.
“Jak jsem si myslel, je to ono,” řekl jsem. Mareep se ušklíbla. Věděla, že jen odhaduji. “Okolo tebe už není žádná elektřina, kterou bys mohla sesbírat a generovat energii ve svém těle ještě nedokážeš, tudíž proto je tak slabý.” Pleskl jsem rukama. “Holka, nezbývá nic jiného, než se proběhnout,” ušklíbl jsem se.
Mareep pochopila rychle, očividně jsem měl správný odhad. “Rozeběhni se, sesbírej energii okolo a pak se nabij. Bylo by super, kdybys ještě nabíjela za běhu, ale to by bylo i s mířením následně celkem komplikované. Za pokus asi nic nedáme, takže šup šup,” mávl jsem rukama.
Mareep se nadechla a rozeběhla se. Běžela pomalu a velmi roztomile. Na cestě nabila energii, ale nedávala přitom pozor, zakopla a spadla. Okamžitě jsem k ní přiběhl.
“Jsi v pořádku?”
Mareep přikývla. “Je trochu těžké myslet a přitom se soustředit na cestu,” řekla.
Lehce jsem se usmál a přikývl. “Nemůžeš se to naučit nijak jinak, než poctivým cvičením a dalším cvičením. Můžeš na to jít pomalu. Nemusíš běžet rychle,” poradil jsem.
Mareep se znovu pomalu rozeběhla. Její vlna se rozjasnila elektrickými výboji. Vystřelila bleskový šok. Její blesk zamířil ke stromům, což bylo přesně naopak od cvičné klády. Také nebyl zrovna nic moc. Velikostně nebyl špatný, spíše naopak, ale jeho rychlost byl problém. Nikdy jsem si ve snech nepředstavoval pomalý blesk. Doletěl do půlky a rozplynul se.
Mareep si povzdechla. “Copak? Neříkej, že už se plánuješ vzdát," zasmál jsem se. Mareep si lehla na zem.
“Nelehej si, zbytečně ti tuhnou svaly.” Mareep se na mě podívala a zavrtěla hlavou. "Potřebuji přestávku, abych si utřídila myšlenky," zasmála se.
Poplácal jsem ji po zádech. Postavila se a přikývla. "Víš, jak jsme říkali, elektrické útoky jsou účinné na vodní typy. Co kdybychom to prvně zkusili tak, že zamíříš k vodě a potom se zaměřit na tu napůl mokrou kládu, pak na létající. Nebo naopak," navrhl jsem. Osvědčilo se mi, že změna někdy škodila, někdy mohla být nápomocná.
Mareep se na mě podívala. “Můžeme to zkusit, jestli chceš. Myslím, že za běhu mi to jde ještě hůř.” Neuměla to zatím ani dobře střílet, ale věřil jsem jí. Nechtěl jsem ji zbytečně frustrovat z toho, že nedokáže zasáhnout za běhu.
Přikývla. Rozešli jsem se k rybníku, který byl u pole uměle vytvořen pro tréninkové účely. U jezera jsem našli naši první obět. Nechal jsem lístek nad vodou a foukl, čímž odplul dál. Jak jsem očekával, při tak lehkém položené ho voda nadnesla nad hladinou a tak se tedy nepotopil.
“Zkusíme to? Zasáhni list. Nepokoušej se o sílu - potřebuješ ho jen pohltit. Nesmí se ti ponořit." Mareep zajiskřila a vyslala blesk. Elektřina praštila do listu a ten se ponořil.
“Dobrá. To byl přesný opak,” zasmál jsem se. Mareep vyplázla jazýček. “Promiň.”
Začal jsem pochybovat o tom, že se o to nepokusila schválně. Znovu jsem položil list na hladinu vody a lehce odfoukl pryč. “Zkus to znovu. Vážně, prosím,” řekl jsem.
Mareep se ušklíbla a přikývla. Nabila se elektřinou a vypustila ji z těla. List obalil slabý elektrický obal, který se poté po hladině roztříštil jako pavučina.
Udiveně jsem hleděl na tu nádheru. “Tohle bylo... krásné,” zašeptal jsem. Musel jsem si to někam zapsat. Tahle kombinace s vodou se mi mohla někde určitě hodit.
“Povedlo se, nicméně,” dodal jsem s úsměvem. “Čas se vrátit ke kládě.” Vrátili jsme se na původní místo. Jelikož mezitím stihla kláda téměř uschnout, polil jsem ji zbytkem vody z láhve.
“Použij na něj bleskový šok. Je to voda, měla by přirozeně elektřinu vést.” Mareep nyní již vystřelila bez pochybností. Elektřina opsala nedokonalý oblouk a zasáhla přímo vrchol dřeva. Došla jí však energie a tak netrval útok dlouho, ba naopak. Sotva se dotkla, šťáva došla.
Oba jsme však nyní věděli, čímž to bude. “Čas se proběhnout,” ušklíbl jsem se. Mareep si povzdechla.
“Já věděla, že se k tomu stejně dostaneme a že na to nezapomeneš.”
“Jelikož jsem stereotypní a neumím vymýšlet nové efektivní techniky trénování, divím se, že tě to překvapuje.”
Mareep se připravila a poté vystartovala. Běžela rychle, byl to téměř klus. Cestou jí slabě jiskřila vlna, jak sbírala ionty a bůhví jaké co ještě, které cestou sesbírala. Když se dostala ke kládě dostatečně blízko, vypálila energii ven.
Konečně útok, který se podobal bleskovému šoku. Krásně nabitý proud byl vyslán na kládu. Elektřina ho obalila, nejprve začala ze shora, pak rychle sjela dolů.
“Dobrá práce. Tak to má vypadat,” přikývl jsem. Mareep byla nadšením bez sebe. “Zkusím to s rychlejším náběhem!” Zvolala.
Vyzkoušela si různé rychlosti a pokoušela se zasáhnout cíl i za běhu. S větší rychlostí přicházela značná nepřesnost, ale každým novým cvičením se vše zlepšovalo. Všiml jsem si, že ani nenabíjí dlouho a útok si již více přivlastnila.
“Stačí, Mareep. Z tvé vlny se už kouří,” zasmál jsem se. Myslel jsem to vtipem, ovšem Mareep přilétla a rychle začala panikařit. Zastavil jsem ji včas, abych jí vysvětlil, jak jsem to doopravdy myslel.
“Trénovat tento útok můžeš do nekonečna. Můžeš vyzkoušet materiály, které nepřenáší a nevodí elektřinu. Můžeš trénovat pohybující se cíl. Možností je spoustu, důležitý je čirý základ, který ses právě naučila.”
Mareep přikývla. “Takže, co dneska ještě procvičíme?” Zeptala se.
“Nic,” pokrčil jsem rameny. “Nechci tě zbytečně unavit, takže pro dnešek konec.”

// Mareep - 2x sendvič; Lynnon - 1x studená voda
// Dějově probíhá před nastoupením na záchrannou akci.

641 Hotaru Hotaru | 4. května 2019 v 16:21 | Reagovat

1.Fennekin „Feny“
2.Učení nového útoku Ember
3.
S Fenym jsme vyrazili na pole, kde bychom mohli spolu nerušeně trénovat. To, že uměl útok scratch bylo sice moc hezké a opravdu skvělé, ale… věděla jsem, že to stačit nebude. Pokud se budeme chtít přihlásit do nějaké soutěže, musí umět alespoň čtyři útoky. No, a teď umí jen jeden. Musím to doběhnout, protože oproti ostatním jsme pozadu… já jsem pozadu. Slyšela jsem, jak se ve městě hovoří o úžasných trenérech, kteří jsou mého věku. A já se zatím mohu propadnout hanbou, že jsem absolutně nic nedokázala, bezva. Ale nedávala jsem to za vinu Fenymu, on za nic nemohl, to doopravdy ne. Mohla jsem si za to sama, alespoň já jsem to tak vnímala. A nechci, aby si Feny myslel, že jsem neschopná. Už tak si o mě musí myslet, že jsem blázen, co neumí nic, dokonce ani hospodařit s penězi. No, ten velký nákup ho musel naštvat. Ale je tady něco, na co určitě bude slyšet. Pokud by nechtěl spolupracovat, mám v rukávu jedno eso.
„Co jdeme dělat?“ Zeptal se mě Feny, který se zde rozhlížel. Nebylo tu absolutně nic, jen pole. No, nic by bylo asi přehnané, bylo tu dost pokémonú. „Přišli jsme sem trénovat.“ „Trénovat? Ale proč? Ty jsi přece koordinátorka.“ Zasmála jsem se. „No, to ano, ale v koordinátorských soutěžích jen nestojíš a neusmíváš se.“ „Ne?“ Pokroutila jsem hlavou. „A hlavně, do koordinátorské soutěže musí pokémon, ty, umět více útokú. Pokud chceš oslnit, je potřeba více než jen Scratch.“ Zamyslel se. „No, to je asi pravda.“ „Určitě je. A navíc, čím lepší budeme, tím větší bude šance na výhru.“ „Výhru?“ „Ano, peníze a za první místo i stužka.“ „Peníze?“ Fenymu přímo zaleskli oči při tom slovu. „Ano, peníze.“ Usmála jsem se. Chytl se na návnadu. „Takže? Chce se ti trénovat?“ „Ano, ano, cokoliv.“ Zasmála jsem se. To je nadšení. „Jen to nepřeháněj, ano? A navíc, po tréninku mám pro tebe připravenou sladkou odměnu v podobě úžasného lávového koláčku.“ „Koláček! Ano, ano chci.“ Pohladila jsem ho. „Takže, ráda bych, abychom zapracovali na tom novém útoku.“ „To zní dobře… Sladký koláček…“ Zasmála jsem se. „Ale no tak Feny…  Soustřeď se.“ Řekla jsem trochu přísněji a on se na mě podíval. „Tak jo…“ Konečně. „Jelikož na téhle úrovni není moc na výběr, rozhodla jsem se pro útok ember. Jde o ohnivý útok, takže se musíme opravdu moc snažit…“ Přikývl. Výborně. Alespoň chápe. Ale prozatím ani on a ani já netušíme, jak těžké to bude. „Um.. A jak to mám udělat?“ Zamyslela jsem se. Nemám ani tušení, ale to nemohu říct. „Tak jo… nějak to pújde… Zavři oči.“ I já jsem zavřela. „Dýchej… Hezky z hluboka. Zaposlouchej se do zvukú v okolí… Co slyšíš?“ „Já.. já nevím.“ „Klid, soustřeď se….“ „Slyším… slyším vítr. A šum listí a trávy kolem. Taky slyším pokémony, jak kolem chodí a létají.. a… tlukot svého srdce.“ Zaposlouchej se do něj… představ si, jak buší.. Představuj si tu silnou energii, která tebou proudí, celým tvým tělem… Cítíš tu horkou krev? Cítíš to teplo, co máš v sobě?“ „Ano, ano cítím!“ Trvalo to, ale někam jsme se posunuli. I malé krúčky se počítají. „Pokus se tu energii, všechno to teplo ve tvém nitru, nahromadit na jednom místě, na hrudi…“ „N-nejde to.“ „Jen klid, nepospíchej na to. I když jen po trochách, nabaluj tu energii na sebe, jako když se na sebe namotává nit do klubíčka.“ Utichla jsem a otevřela jsem oči. Tak hrozně moc se snažil. „Až budeš připraven, pokus se jí ze sebe vypustit ven, zhmotnit tu energii do plamenú.“ Začal dělat rúzné grimasy a hrozně moc se snažil a pak jsem najednou řekla: „Feny, použij Ember!“ Otevřel pusu a vychrlil ze sebe maličký plamínek. Nic oslnivého. Zklamaný sklopil uši a něco zamumlal naštvaně. Já ho ale vzala na ruce a objala ho. „To bylo skvělé!“ „Ale, vždyť jsem vykašlal jenom malou ohnivou kouli, co se hned rozplynula…“ „Ale bylo to lepší než nic. A je to znamení, že na to jdeme dobrou cestou. Musíme se snažit. A postupně budeme nejlepší.“ Usmála jsem se. „A nezapomeň, po tréninku tě čeká sladká odměna.“ „Koláček…“ Zamumlal a usmál se i on. „Dobře, tenhle typ úplatku beru.“ Zasmála jsem se a když seskočil na zem, znovu a znovu jsme zkoušeli útok Ember, ale ani po 20 dalších pokusú se mu nepovedlo udělat větší plamen, než je bowlingová koule. A viděla jsem na něm, že z toho byl naštvaný a frustrovaný. „Dejme si přestávku.“ Vyhlásila jsem a sedla jsem si s ním do trávy. „Proč mi to nejde? Jsem snad špatný?“ „Ne, to vúbec ne.“ Pohladila jsem ho po hlavičce. „Jsi úžasný pokémon a žádného jiného bych si nikdy  nevybrala, jako svého startéra.“ „Ale, nedokázal jsem ani takový útok, jako je Ember.“ „Ale to neznamená, že ho nikdy nedokážeš. Abych se přiznala, je to útok pro úroveň 5, co je tvá. Není to nižší level, je to proto pro tebe těžší.“ „Doopravdy?“ „Ano. A proto jsem na tebe pyšná, že jsi zvládl vytvořit plamen takové velikosti… Ale víš co? Zkusíme to teď jinak.“ „Huh?“ „Pořád se pokoušíš, aby byl plamen co největší. Ale o tom Ember vlastně není. Tentokrát to zkusíme jinak. Tentokrát to zvládneme.“ Vstala jsem a řekla, aby použil Ember. Feny se soustředil, aby vytvořil co největší plameny, ale já to zastavila. „Namísto takovéhle velké koule udělej malou. Udělej ji malou a vypusti jí do vzduchu. Ember!“ Jelikož jsem požádala o malou kouli, povedlo se mu to za chvilku a vypustil jí. Chvilku letěla a pak praskla. „Je to k ničemu. Nikdy to nezvládnu.“ Řekl a já se jen usmála. „Ale ty múj maličký, vždyť už jsi to zvládl.“ Podíval se na mě a pak zpátky. V podstatě vytvořil malý ohňostroj a k zemi klesal zářící žhavý popel, ale za chvilku zhasl. „Tohle je ono. Tohle je to, co bylo potřeba. Nemyslet přímo.“ Řekla jsem. „Znovu.“ Feny ještě jednou vypustil kuličku ohně, která ve vzduchu praskla v ohňostroj. „Tohle bude ideální na odražení jiných útokú.“ „To bude asi pravda.“ „Věř mi.“ Teď už to šlo mnohem snadněji. Když už jsme se posunuli o takový kus. „Budeme ještě trénovat, abys tenhle útok nezapomněl a později přidáme ještě jednu, nebo dvě kuličky. Na dnes ale stačí.“ Řekla jsem, když jsem viděla, že už na sebe tlačí. „Ale já ještě můžu.“ „Feny, nepřeháněj to. Nauč se i odpočívat, ano?“ Usmála jsem se a z batohu jsem vytáhla lávový koláček a dala mu ho. Pak jsem ho vzala na ruce, aby si i cestou odpočinul. „Mňam.“ Řekl spokojeně, když se jím ládoval. „Dnešní trénink považuji za velmi ekonomicky užitečný.“ Zasmála jsem se. „Ale pořád se na tebe zlobím, víš? Teď nemáme skoro nic.“ „Neboj, já už najdu zpúsob, jak peníze vydělat. Ale peníze jsou na to, aby je člověk využíval.“ Řekla jsem a pomalu jsme se vraceli zpět do města.

642 River Hope River Hope | 5. května 2019 v 21:51 | Reagovat

1. Miltank (+ Emboar)
2. Naučení Giga Impact

Nepokoje v regionech se jí nelíbily. Pamatovala na den, kdy Jean zajali. Zatím bylo nejvíce ohrožené Johto, kterému údajně zmizeli již Vládci Nebes a Moře, Mlha, Oheň i Bouřky. Vše sledovala z klidu zdravotnického centra v Unově. Televizi sledovali i další lidé. Chovatelka byla svědky toho, jak se rozhodovali různě a svá rozhodnutí mířila všemi prospěšnými směry.
Ovšem, zelenovlasá patřila k těm lidem, kteří na první pohled vypadali nezaujatě, v efektu přihlížejícího. Někdo se o to postará, něco se stane a v první řadě nejdříve naše vlastní dobro - tak to mohlo vyznít. Chovatelčiny pocity byly smíšené, však pamatovala si den, kdy nebyla schopna dělat nic víc, než jen utíkat. Tento pocit ji užíral zaživa a nechtěla, aby se kdy opakoval. Příště přijde připravena a nebude již neužitečná.
Středisko opustila s odhodlaným světlem v očích a mířila přímo na tréninkové pole. Dneska byl třeba prostor, hlavně pokud se jednalo o Miltank.
Vyhodila pokébally do vzduchu, oba dva. Vedle Miltank se poskládal ze světla ještě jeden pokémon, Emboar. Děvče se lehce usmálo, když zjistila, že má stejný úsměv na rtech.
“Pignite!” zvolala Miltank a nevěřícně zamrkala. “Vypadáš... jinak! Větší. O mnohem, mnohem větší,” řekla. Emboar přikývl a bouchl se do hrudi kopýtkem.
“Já vím. Vypadám skvěle, že? Vlastně si myslím, že takhle se mi bude těžko hýbat, ale za to mám skvělý nový vzhled a sílu,” pověděl a hned pokračoval. “Co budeme dělat? Můžu si zkusit útoky? Myslím, že budou tak dvakrát silnější!” zasmál se zvesela.
Chovatelka však zakroutila hlavou. “Tentokrát se zaměřím na Miltank,” řekla a pokémoní slečna náhle zvážněla. “Chci tě naučit nový útok. Blíží se další týmové bitvy a věřím že je velmi pravděpodobné, že se tam opět uvidíme všichni pospolu. S větším počtem útoků se to zlepší šance na výhru a také se ti otevřou další možnosti v zápase,” objasnila chovatelka.
Miltank zasalutovala a Emboar posmutněl. Když to chovatelka spatřila, lehce se usmála. “Neměj obavy, Emboar. Brzy dojde řada s tréninkem i na tebe. Nejdříve ale prosím pomoz Miltank s tím jejím, prosím,” usmála se.
Ohnivý pokémon se ušklíbl. Samozřejmě, že měl v plánu pomoci. Zafuněl a pak se zasmál.
“Samozřejmě! S čím budu moci, pomůžu. Tak začněme!”
Chovatelka vložila nově získané TM do svého pokédexu a ten začal načítat získaná data. Při čekání se otočila na Miltank. “Tento útok je velmi podobný Emboarovému žhnoucímu útoku, proto je dnes tvým asistentem. Tento útok je o mnohem silnější nárazový útok a prudký útok, obojí ti dovoluje srazit se s nepřítelem. Je dokonce tak silný, že až narazíš, musíš se vzpamatovávat hodně dlouho. Je to tím, že se náraz koná převážně hlavou. Pojďme si to zkusit. Na zahřátí si dáme jen pár koleček,” navrhla.
Tak se Emboar, Miltank i člověk dali do pohybu. Zelenovlasá musela přiznat, že přestože dříve bývala bytostí, která ráda cvičila, nyní tomu tak nebylo a ona ztratila svou vybudovanou fyzičku.
“Bez obav, River. Ztracené lze získat zpět,” ujišťoval ji pokémon s modrými plameny. “I když vypadám jako sud, běžím taky jako nikdo jiný a to především díky tomu, že tvrdě cvičím!”
Po běhu se zastavili na krátkou pauzu a pak již mohli plně začít s tréninkem. “Jako první musíš nacvičit odraz, Miltank. Zkus to samé, co nárazový útok, prosím,” požádala dívka.
Pokémon přikývl a vyhrnul si imaginární rukávy. Rozeběhla se a narazila do Emboar. Tomu se jen roztřáslo břicho, ale ani se nepohnul.
“Nárazový útok dobré. Nyní zkus přidat na síle. Giga dopad, jak se útok nazývá, je tak silný, že se kolem tebe vlivem vzduchu vytvoří obal, který do nepřítele narazí jako dvojí tvá síla,” vysvětlila. “Jedná se o vzduch, který si razíš za své cesty a aby se to povedlo, musíš narážet rychle a se sílou.”
Miltank přikývla a couvla zpět. Chovatelka se usmávla a mávla, aby šla ještě dál. “Budeš potřebovat i větší prostor,” zvolala. Miltank kývla ještě jednou a ucouvla zpět ještě více.
Sotvaže usoudila, že stačí, zastavila a nadechla se. Vyběhla kupředu jak nejrychleji dokázala a narazila. Emboar se stále nepohnul z místa.
Zelenovlasá kývla a spustila rady. “Promiň mi to, Miltank. Možná to bylo moc daleko,” řekla. Miltank už couvala, když ji chovatelka zastavila.
“Počkej. Všimla jsem si, proč se náraz nepovedl,” napadlo ji. “Vyběhla jsi rychle, ovšem rychlost jsi neudržela. Zkus stupňovitý běh,” navrhla. Miltank se zastavila.
“Stupňovitý běh?” zeptala se. “Postupně běhat?”
Děvče kývlo. “Ano. Místo toho, abys vyběhla rychle, vyběhneš pomalu a postupně zrychlíš. Zkus to, Emboar,” vyzvala ho.
Ohnivý pokémon se probudil ze svého mentálního spánku. Pokýval líně hlavou a dal se do běhu. Díky své lenosti to šlo samo. Emboar vyběhl velmi pomalu. Postupně se rozhýbal a ke konci ho již málem obalil oheň. Dívka spokojeně kývla hlavou. “Tak to má být,” ušklíbla se.
Poté věnovala pohled Miltank. Ta celou dobu bedlivě sledovala a až když zaregistrovala chovatelčin pohled, přikývla. “Rozumím! Zkusím to.”
Připravila se na místo. Prozatím nemusela být limitována žádnou překážkou. Postavila ho stranou, aby se na trénink pouze díval. Miltank měla svobodu vyběhnout kdykoliv se jí chtělo. Chovatelka nehodlala tvora stresovat nějakým startem. Pokémon vyběhl, kdy chtěl, a vyzkoušel si stupňovitý běh. Vyrazila krokem a velmi pomalu, postupně zrychlovala a ke konci již sprintovala. Vykonala tak okruh a vrátila se zpět k děvčeti.
“Skvělá práce, ano. Jak se cítíš?” zeptala se. Miltank se usmála.
“Rozhodně lépe, než kdybych musela běžet celý okruh sprintem,” odpověděla.
“Dobře. Zkusíme to teď s překážkou. Emboar!” zavolala. Pokémon přicupital a postavil se na předem domluvené místo. Miltank se připravila a vyrazila.
Jak se právě naučila, vyrazila pomalu a poté zrychlila. Než však dosáhla plné rychlosti, narazila do Emboara. Ten se ani nepohnul, jen se celý zatřásl, ale nohama stál pevně k zemi.
“Nic neříkej! Já vím,” zvolal pokémon. Chovatelka se ušklíbla. Přikývla. Bylo důležité uvědomovat si vlastní chyby. Nechala, aby si Miltank odstoupila a zkusila to znovu. Připravila se a rozeběhla se. Tentokrát neváhala a dala do tempa přesně tak, jak by měla. Narazila v plné síle do Emboara a možná na pár chvilek ztratil balanc. Polohu však nedokázala vykolejit a ohnivý pokémon si stál na svém místě, jako kdyby byl strom, rostoucí ze země.
“To bylo dobré. Zkus ještě přidat na síle. Představ si, že Emboara chceš skutečně srazit. Nepředstavuj si, že pouze narazíš - musíš ho srazit z jeho místa. Nejlépe se pokus nahradit jeho místo,” řekla zelenovlasá. Aby mírněji ukázala, jak na to, přistoupila k Emboarovi a jemně do něj strčila. Pokémon, zmatený dějem a co má dělat, uhnul stranou o jeden krok. Chovatelka se postavila na jeho místo s vítězným pohledem na tváři.
“Takhle. Jen rozhodně ne tak jemně. Emboar se tak jednoduše nedá, že?” Plamenný pokémon se bouchl do hrudi a přikývl. Nedá se tak jednoduše, potvrdil jí to.
Miltank se učila rychle. Postavila se a sama od sebe vyrazila. Emboar byl koneckonců připraven na všechno. Pokémon vyrazil, nabral rychlost a prudce narazil. Emboar se zatřásl, ale podepřel se jednou nohou a málem posloužil jako trampolína, náraz lehce odeazil Miltank zpět.
“To bylo dobré,” pokývala chovatelka. “Ještě silněji. Pokus se být tak rychlá, aby se nestihl podepřít a také dost silná na to, abys ho z jeho místa odrazila.” Miltank se krátce ujistila, že pochopila dobře, a pak vyrazila opět zpátky ke svému místu.
“Také nemusíš začínat tak přesně na startu. Momentálně si to uprav tak, jak si myslíš, že bude nejefektivnější.”
Miltank ale přeci jen zůstala tam, kde stála předtím. Bez povelu opět vyrazila a tentokrát bylo jasné, že se do toho skutečně opřela. I Emboar byl překvapen silou, s kterou do něj narazila. Na okamžik ztratil rovnováhu, ale pak se zase zpevnil a dokonce využil i svá přední kopýtka. Miltank se však nedala a tak se náraz změnil v dětskou verzi přetlačované.
Chovatelka tento nešikovný, vtipný pokus o judo chvíli pozorovala, pak se zasmála a tvory od sebe oddělila.
“Takto to bohužel nefunguje. Musíš narazit, to pak vytvoří sílu nárazu. Přetlačovaná tímto stylem je jen pro bojové barbary,” ušklíbla se zelenovlasá. Pak se nevinně usmála. “Nic proti tvému bojovému typu, Emboare.”
Děvče odhadovalo, že následující pokus bude o mnohem lepší. “Dáme se do toho. Pořádně se do toho opři,” pokývala hlavou. Miltank zvedla svůj sudý paleček vzhůru a mrkla. Věnovala Emboarovi poněkud rivalovský úsměv a pak prudce vyrazila.
Již ze začátku se jí povedlo rychlé tempo a toto tempo dokonce dokázala ještě urychlit. Emboar se lehce přikrčil a připravil se na náraz, zadní kopyta měl těžce zarytá do země. “Tak pojď!”
Miltank to vzala jako výzvu. Téměř ke konci se kolem ní vytvořil tlak a vlastní prostor kolem ní způsobil velmi silný náraz. Emboarovy nohy se konečně oddělily od země a poloohnivý tvor začal pomalu padat.
S finálním žuchnutím na zem okolo něj vzlétla mlha prachu, která se hned poté usadila zpět na zem. Miltank náraz nečekala a očividně si myslela, že se bude muset s Emboarem opět utkat v přetlačovacím souboji. Zakopla a přepadla na zem.
Zelenovlasá byla z celého děje tak nesmírně překvapena, že ji scénka zanechala němou. Až pár chvil poté se usmála a začala tleskat. “To bylo velmi dobré, téměř dokonalé! Není vám nic?” zeptala se starostlivě.
“Nic mi není!” zvolala Miltank. Emboar mručel a snažil se překulit se opět na nohy.
Chovatelka mezitím vytáhla pokédex. “Taková škoda, že jsem to nestihla natočit. Možná, kdybych ti dala chvíli pauzu...”
“Ano! Pauzu prosím! Necítím nohy,” řekla Miltank odevzdaně a žuchla sebou na zem. Emboar se konečně vyhrabal nahoru a zcela jistě věděl, co chovatelka myslela.

643 River Hope River Hope | 5. května 2019 v 21:52 | Reagovat

[642]: Po krátké přestávce se chovatelka rozhodla natočit to, co se Miltank povedlo. K tomu využila pokédex, který dokázal nahrát jednorázové video. Pokémon se připravil na start a dívka pokynula, že se již začalo natáčet.
Miltank pozvolna vyrazila a chovatelka poznala, že ji videonahrávání znervozňuje. Ačkoliv vyběhla rychle, nedokázala být tak rychlá jako minule a tak se nic nestalo.
“Miltank, nebuď nervózní. Není důvod. Soustřeď se na to, co děláš a pokédex ignoruj,” pokusila se poradit.
“Dobře. Promiň,” zasmála se Miltank nesměle a jala se to zkusit znovu. Tentokrát se jí dařilo ignorovat nahrávání videozáznamu, především proto, že chovatelka schválně zakrývala pokédex a předstírala, že nakonec přeci jen žádné video nenahraje.
Zelenovlasá brzy zjistila, že tato technika fungovat rozhodně nebude. Miltank zakopla z nervozity a svalila se na zem.
“Omlouvám se,” usmála se dívka a položila pokédex na zem. “Nemusíme natáčet. Můžeš si toho jen sama všimnout, to je taky možnost,” navrhla.
Pokémon zakroutil hlavou v protest. “To nevadí! Můžu to zkusit ještě párkrát. Pokaždé smaž to, co se nepovede. Určitě nakonec získáme něco dobrého,” řekla Miltank.
“To je dobrý nápad,” souhlasil Emboar.
Děvče přikývlo. “Dobrá. To bude jednoduché. Úložiště v paměti pokédexu je limitovaná, tudíž pokaždé smaže video, pokud začneme natáčet nové.”
Miltank zkoušela. V prvním pokuse vyrazila moc pomalu a nedosáhla dostatečné rychlosti předtím, než narazila do Emboara. V druhém pokuse zase málem zakopla. V třetím pokusu vyrazila naopak zase moc rychle a došla jí energie dříve, než se k cíli dostala. Vypadalo to beznadějně, ovšem na čtvrtý pokus se shodli okolnosti, rychlost, síla nárazu i míření.
Videonahrávka byla úspěšně uložena.
Skupinka o třech tvorech se usadila do trávy a chovatelka spustila nahrávku. Miltank bedlivě sledovala obraz. Displej se zaleskl a objevila se Miltank, trochu zasekaná, ale účel byl jediný - spatřit sílu nárazu.
Kolem Miltank se totiž objevila tlaková síla, která by měla být pro giga impact klíčová. Emboarovi se sotva podařilo útok zastavit.
“Vidíš? Takto,” ukázala chovatelka a ukázala na zastavený obraz. Oranžový až červený obal, jako kdyby kometa, byl jasně vidět. Obrys Miltank udělal jiný postoj než obvykle.
“Vždycky jsi na náraz šla hlavou, ale tak to očividně nebude fungovat. Zde,” řekla dívka a po chvíli technického bádání se jí podařilo přiblížit obraz, “Zde. Zde vidíš, že jsi na to šla loktem kupředu. Mírně ses naklonila na stranu a pak vyrazila jako beranidlo, jako kdyby sis chtěla probourat cestu zdí. Tak to funguje,” usoudila chovatelka.
Miltank se bezeslova zvedla a nadšeně, možná i mírně rozrušeně, to šla zkusit. První zkouška byla neohrabaná a nešikovná, ještě ke všemu ji tížila nervozita a očekávání.
“Nestresuj se. V klidu. Emboar počká,” řekla a ohnivý pokémon přikývl. Miltank se nadechla, aby se zklidnila a pak vyrazila. Razila si cestu kupředu, rozsvítila se jako kometa a narazila do Emboara.
Poprvé za celou tu dobu se jí povedlo většího pokémona srazit. Lehce se jí zatočila hlava a chvíli se musela zotavovat. Trvalo pár okamžiků, než si uvědomila, že se jí útok poprvé zdařil.
“Dobrá práce! To nebylo vůbec špatné!” zatleskalo děvče nadšeně.
“Naopak, byla to paráda!” zvolal Emboar. Nevypadalo to, že by ho náraz a prohra, byť tréninková, nějak zasáhla, duševně i tělesně.
“Točí se mi hlava,” přiznala Miltank a posadila se.
Chovatelka přikývla. “To je při používání tohoto útoku časté, pravidelné. Tlak nárazu platí pro obě strany a proto dostaneš tlakem i ty sama, ovšem z druhé strany to bolí více. Giga Impact se hodí jako finální útok, jelikož v době, kdy se budeš zotavovat z útoku poté, budeš snadným terčem. Je tedy třeba tento útok použít až ve finále, kdy už tě pak po útoku nepřítel nemůže ohrozit,” vysvětlila.
Emboar seděl na zemi a šla mu hlava ze slov kolem. “To je moc pokémoní matematiky,” podotkl.
Zelenovlasá se pobaveně ušklíbla. “Hrála jsem často strategické videohry.”
Nastala krátká přestávka a pak se skupinka vrátila na místo. “Teď, když chápeš mechanismus, je už třeba jen procvičit. Rozdělíme trénink do tří fází - rychlost proti vzdálenosti, síla a pak přesnost. V první části se zaměříme opět na běh, ovšem už v giga dopadu. Pokusíme se o nějaký výpočet vzdálenosti,” řekla chovatelka a zase zvedla pokédex. “Tentokrát se nenervuj, video uvidím jen já, abych si byla s tím, co uvidím, jistá.”
Miltank nevykazovala tentokrát žádné známky nervozity. Emboar se tentokrát mohl postavit kamkoliv chtěl. Ohnivý pokémon tak zaujal stanoviště na rohu pole.
“Vyměř si svou rychlost,” řekla chovatelka. Videonahrávání již běželo. Miltank vyrazila velmi pomalu, což bylo pochopitelně díky dřívější zkušenosti. Až ve vzdálenosti, kterou držela proti Emboarovi dříve, zrychlila a natočila se. Zformovala se kometa a Miltank plně narazila. Emboar byl připraven a na sílu útoku si zvykl, tudíž tento náraz opět ustál.
“To bylo dobré. Ještě dvakrát,” zvedla chovatelka odpovídající počet prstů.
Emboar se postavil tentokrát Miltank vzdáleně po boku. To nedělalo problém, jen změnila směr a narazila naprosto identicky. Potřetí zvolil Emboar lehce mazaný trik. Postavil se přímo vedle ní.
“River, nemůžu udělat ani krok,” zavolala Miltank do dálky. Chovatelka se ušklíbla.
“Ale jasně, že můžeš!” odpověděla zpátky zavoláním. “Jen ne k němu. Nezapomeň, že můžeš kdykoliv uhnout. Logicky tedy ustoupíš a půjdeš od něj dál.”
Miltank si poťukala na čelo a ucouvla. Pak vyrazila a narazila.
“Teď síla. Zatím jsi Emboara srazila jen dvakrát a pokusů máme za sebou jistě už deset. Pořádně se do toho vlož. Také pomáhá zpevnění svalů při nárazu,” poradilo děvče.
Miltank pochopila. Vyrazila a narazila s kometou. Emboarovi se zaryla kopýtka do země, ale udržel náraz. Podruhé již málem ztratil balanc.
Napotřetí si Miltank vytáhla neviditelné rukávy neviditelného trička a vyrazila. Dokonce si při běhu i zakřičela. Srazila Emboara na zem a s ním i sebe.
“Parádní. Netočí se ti hlava?”
“Ne, ale svět okolo se trochu točí.”
Byla jí dopřána opět krátká přestávka. “Už jen zbývá jedno - přesnost. Na to si zahrajeme lehkou, ovšem lehce vyčerpávající hru. Miltank se bude snažit Emboara zasáhnout a ten musí uhybat. Může zatím uhnout o jeden krok,” zvedla chovatelka opět prst. “Trik je v tom útok nenechat narazit. Miltank se bude snažit o opačný proces. Je to samozřejmě i trénink manévrování.”
Pravidla byla tak jednoduchá, že se mohlo začít okamžitě. Miltank se postavila na nějaké místo a Emboar se připravil na úhyby. Miltank vyrazila kupředu a kometa byla stvořena. Ohnivý pokémon brzy zjistil, že má kometa velmi široký rozsah. Aby uhnul, musel dokonce skočit. První pokus minul. Miltank se zastavila až zaryla kopyta do země a vyrazila znovu. Byla znát jasná prosperita, rozdíl.
Překvapení nastalo, když se Miltank podařilo Emboara zasáhnout na druhý pokus. Ohnivý pokémon nestihl další skok předtím, než Miltank dorazila. Oba dva se svalili na zem.
“Že by Emboarovi došla stamina?” zasmála se zelenovlasá a pomohla oběma tvorům na nohy.
“Držel jsem kometu celý trénink, bolí mě nohy,” stěžoval si.
“Dobrá. Pro dnešek to bude stačit.”

[Použito: TM-Giga Impact (Miltank)]

644 Tania Tania | 6. května 2019 v 17:53 | Reagovat

1.) Nico (Cyndaquil), Kaoru (Chingling)
2.) Precvičenie útokov, Kaoru sa učí útok Confusion
3.)

Na bicykli zamierila k Tréningovému poľu. Rozhodla sa využiť pekné počasie, naozaj bolo poznať, že jar je už blízko. Chingling si vychutnával jazdu usadený v košíku medzi ridítkami a Nico si hovel v batohu na Taniinom chrbte.
Chovateľka sa oprela do pedálov. Stačilo pár minút a dostali sa na miesto tréningu.
Tania zosadla, pomohla Kaoruovi vyliezť z košíka a vybrala Nica z batohu. Posadila oboch Pokémonov do mäkkej trávy. Odkašľala si - chystala sa na oboznámenie svojho tímu s priebehom tréningu.
"Najprv sa trochu rozohrejeme, potom si precvičíme útoky, ktoré zatiaľ ovládate," usmiala sa na dvoch Pokémonoch. Obaja ju so záujmom počúvali. "A potom... Kaoru, chcel by si sa naučiť nejaký nový útok?"
Kaoru nadšene zajasal. "Jasné!" zvolal. Potom sa ozval Nico. "Už dlhšie sme netrénovali. Budeme musieť na všetko ísť zľahka a neprepínať svoje sily," povedal. Tania sa trochu zahanbila, naozaj si mohla nájsť čas na tréning.
"Tak za mnou," zavolala na oboch Pokémonov. "Čím skôr začneme, tým skôr sa dostaneme do formy!" zavelila a začala klusať po obvode poľa. Chingling a Cyndaquil sa držali kúsok za ňou. Nico postupne zrýchľoval a skoro Taniu dobehol.
Tania sledovala malého Pokémona, ktorý sa ju snažil predbehnúť, no doplatila na to, že sa nedívala, kam beží. Potkla sa o kamienok a spadla na zem.
"Au!" skríkla. V tej chvíli už pri nej boli i Nico a Kaoru. Nico si svoju chovateľku ustarane prezeral. "Nie je ti nič?" spýtal sa Chingling smutne. Našťastie, Tanii sa nestalo nič vážnejšie a bolesť v kolene pomaly odznievala.
"To nič," zasmiala sa a pohladila každého z Pokémonov po hlave. "Bežíme ďalej!" zvolala, rýchlo vyskočila na nohy a pokračovala v behu tak ako predtým. "Buď opatrná, Tania!" doľahlo k nej Nicovo volanie. "Sleduj, ako ťa predbehnem!" pridal sa Kaoru.
"To sa ešte uvidí," odvetila Tania. Tentoraz siahla až na dno svojich bežeckých schopností. I keď bežala najrýchlejšie, ako vedela, Nico s ňou poľahky držal tempo. Kaoru trochu zaostával, zrejme to bolo preto, že jeho dve krátke nožičky neboli veľmi uspôsobené na beh.
Nico predbehol Taniu. "Jupí!" radoval sa. "Prvý v cieli!" dodal, keď spolu soo svojou chovateľkou prefrčal popri mieste, odkiaľ začali bežať. Po niekoľkých metroch sa zastavil a obzrel sa na Taniu a Kaorua, ktorí lapali po dychu. Kaoru zastavil tesne pred cieľovou rovinkou.
"Potrebujete viac tréningu," vyhlásil Nico hrdo. "Asi by som mal zohnať nejakých nahnevaných Pansageov, tí by vám určite pomohli," zasmial sa. "Nie!" vykríkli Tania i Kaoru naraz. Spomienka na Pansagea, pred ktorým ich zachránili len rýchle kolesá Taniinho bicykla bola ešte čerstvá.
"Radšej sa presuňme k skúške útokov," nervózne sa zasmiala Tania. Dúfala, že v okolí sa nenachádzal nijaký Pansage, ktorý by počul Nicove slová. "Začne Kaoru. Kaoru, Astonish!" Chingling sa začal sústrediť a použil svoj útok. Vydal strašidelný ston a jeho tvár sa skrútila do grimasy.
"C-creepy..." šepla Tania. Z kríka, neďaleko ktorého Kaoru stál, vyletel vystrašený Pidgey. Chingling sa otočil k Tanii s hrdým úsmevom. "Výborne," pochválila ho chovateľka. "Skúsiš to ešte, prosím?" Kaoru nepotreboval veľa presviedčania. Opäť použil Astonish a spolu s Nicom a Taniou sa rozosmial, keď z krovia vybehla Rattata a z lícnych vakov jej vypadávali oriešky.
Akonáhle sa konečne prestala smiať, Tania sa obrátila k Nicovi. "Pripravený na skúšku útokov?" Cyndaquil odhodlane prikývol. "Okej, Nico, použi Ember na tamten kameň!" Chovateľka ukázala na jeden z balvanov strategicky rozmiestnených po celom poli, určených na skúšanie útokov Pokémonov.
Nico vychrlil žeravé uhlíky smerom ku kameňu. Keď prestal používať svoj útok, na povrchu skaly zostali čierne uhlíkové stopy a niekoľko prasklín. Tania a Chingling nadšene zatlieskali. "Nico? Čo keby som vyskúšala stopovať, ako dlho vydržíš používať Ember?" navrhla Tania. Nico len prikývol a pripravil sa na použitie útoku.
"Tri... Dva... Jeden... A teraz!" dala mu pokyn a stlačila tlačidlo na Pokédexe, ktoré spustilo stopky. Nico sa prudko nadýchol a znovu použil Ember. "Už je to desať sekúnd," referoval Kaoru, usadený na Taniinom pleci. "Dvanásť. Pätnásť." Vtedy Nico prestal a zhlboka dýchal, aby bojoval s únavou.
"To bolo úžasné!" pochválil ho Chingling a zoskočil, aby prbehol k Cyndaquilovi bližšie. "S takýmto Emberom by si porazil snáď každého!" nadchýnal sa. "Ja nechcem s nikým bojovať," Nico uprel zrak na zem. "Ale ďakujem," usmial sa na Chinglinga.
"Kaoru," zavolala Tania. "Nechajme Nica chvíľu oddychovať a začnime s učením nového útoku," usmiala sa, keď Chingling odbehol od Nica a bližšie k nej. Ukázala mu Pokédex s vysvetlením, o aký útok sa jedná a s fotkou Kadabry, ktorá ho práve používala.
"Confusion? Umožní mi pomocou psychickej sily ovládať svojho nepriateľa?" zvedavo sa spýtal Kaoru. "To znie zaujímavo... A mohlo by nám to byť dosť nápomocné, hlavne ak budeme chcieť odlákaťa ďalších nahnevaných Pansageov," zasmial sa. "Ako sa ho naučím?"
Chovateľka sa zamyslela. "Najprv by si mohol začať zhromažďovaním psychickej sily. Potom by si si útok mohol vyskúšať na neživých predmetoch, napríklad na nejakom malom kameni no a nakoniec napríklad na mne. Tak budem najlepšie vedieť, či ten útok už ovládaš," usmiala sa.
Chingling na chvíľu zaváhal. "Neublíži ti to?" spýtal sa ustarane. Tania pokrútila hlavou. "Nie, myslím že bolestivé to nebude. Nemysli na to, len sa snaž čo najlepšie zvládnuť ten útok." Kaoru prikývol. Zavrel oči, spojil predné labky a začal zhromažďovať psychickú energiu. Okolo jeho tela sa utvorila červenofialová aura.
Nico prišiel bližšie a so záujmom si prezeral, čo Kaoru robil. Chingling sa snažil zhlboka a pomaly dýchať a vôbec sa nehýbať. Žiara okolo jeho tela niekoľkokrát pohasla, chvíľu trvalo, kým ju Kaoru bol schopný udržať v stabilite. Až vtedy otvoril malé očká. "Hotovo. Myslím, že by som bol schopný pohnúť s niečím malým."
"Vyskúšaj tamten kamienok," Tania ukázala na malý kúsok skalky blízko Kaorua. Pokémon poslúchol a opäť privrel oči. Nasmeroval prúd energie na kamienok. Najskôr sa mu nedarilo ho ani zdvihnúť zo zeme. Aura opäť pohasla a Kaoru stratil sústredenie. Otvoril oči, aura úplne zmizla a kamienok pristál na zemi.
"To stačí," rozhodla Tania. "Dajme si pauzu. Najeme sa, chvíľu si oddýchneme a potom sa ti bude trénovať ľahšie, Kaoru," usmiala sa na Chignlinga. Nico pristúpil k nemu a povzbudivo ho potľapkal po chrbte.Tania zatiaľ vybrala z batoha deku a jedlo, ktoré na deku rozložila.
Nico siahol po lávovom koláčiku a s chuťou sa doň pustil. Keď v ňom kúsok pečiva zmizol, ohnivý Pokémon pôsobil o niečo viac energicky. Chingling zjedol trs banánov. Sladké ovocie mu dodalo sily a kým Tania dojedala posledné kúsky sendviča, obaja Pokémoni veselo behali okolo nej. Všetci traja ešte vypili po fľaši vody a rozhodli sa pokračovať v tréningu.
Chingling opäť zhromaždil dostatočné množstvo psychickej energie, tentoraz mu to trvalo o trochu kratšie než prvý raz. "Super," pochválila ho Tania. "Skús zdvihnúť ten kamienok. A akonáhle bude vo vzduchu, pokús sa ho vrhnúť dopredu."
Kaoru bez väčších ťažkostí zdvihol kamienok do výšky zrhuba jedného metra. Privrel oči a sústredene sa zamračil. Pohol sa mierne dopredu a s ním i kamienok. Kus skalky preletel menšiu vzdialenosť a dopadol necelé dva metre od žltého Pokémona. "Úžasné!" zvolali naraz Tania i Nico. "Kaoru, skús to znovu, potom sa presunieme k ďalšiemu kroku."
Pomocou psychickej energie sa Kaourovi podarilo kamienok vrhnúť o ďalších pár metrov ďalej. "Pripravený na ďalšiu fázu tréningu?" uškrnula sa Tania. Chignling sa zatváril váhavo, no pomaly kvýol. "Len chvíľku." Privrel oči a zhromaždil väčšie množstvo energie. Tania sa pripravila na pocit zasiahnutia útokom Confusion, nevedela však, čo má čakať.
Vedela, že sa Chinglingovi útok podaril, hneď ako jej končatiny oťaželi a cítila, že stráca kontrolu nad svojím telom. "Výborne, Kaoru. Aj keď musím uznať, že je to trochu zvláštny pocit," podotkla. Chiungling sa usmial a Tania cítila, ako sa jej kútiky úst zdvihli spolu s tými jeho.
Kaoru zdvihol labku a dotkol sa vrchu svojej hlavy. Tania zopakovala jeho pohyb. Cítila, ako jej dlaň zovrela jej klobúk. Potom Kaoru urobil pohyb labkou a Tania takisto - jej biely klobúk letel vo vetre až na druhú stranu poľa. V tej istej chívli sa jej vrátila kontorla nad telom a ona sa rozbehla pre svoj klobúk.
"To bolo od teba zákerné, Kaoru!" zavolala na Pokémona, keď si klobúk opäť nasadila na hlavu. Pribehla naspäť k Pokémonom. "Ale aspoň viem, že ten útok ovládaš naozaj dobre. Tak trochu sa nemôžem dočkať, až ho vyskúšame v úraxi." Predstavila si, ako sa nejaký Pansage pod vplyvom Confusion špára v nose a skoro vyprskla smiechom.
Posadila Kaorua do košíka na bicykli, pre Nica našla miesto v batohu a opäť sa oprela do pedálov. Pomaly sa začínalo zvečerievať a Tania mala v pláne byť pred zotmením naspäť v Pokécentre.
---
Tania - 1x sendvič, 1x studená voda
Nico - 1x lávový koláčik, 1x studená voda
Kaoru - 1x banány, 1x studená voda

645 [A] Enwy [A] Enwy | 6. května 2019 v 20:15 | Reagovat

[639]:[640]: Mareep se útok naučila, ale potřebuje si ho procvičit. Sražení již zvládá perfektně.
Mareep - 9 levelů, 8% sehranosti (6% 2x sendvič), 1% lásky (Lynnon's pití)

[641]: Fennekin pochopil základy, ale potřebuje se útok doučit a procvičit.
Fennekin - 4 levely, 5% sehranosti

[642]:[643]: Miltank se útok naučila i procvičila. Také má ztuhlé svaly na nohou, je doporučené navštívit sestru Joy. Emboar si zlepšil výdrž.
Použito TM Giga Impact.
Miltank - 8 levelů, 11% sehranosti
Emboar - 4 levely, 6% sehranosti

646 [A] Enwy [A] Enwy | 7. května 2019 v 21:40 | Reagovat

[644]: Cyndaquil si útoky procvičil. Chingling se útok naučil - všechny kameny tréninkového pole se cítily velmi zmateně.
Cyndaquil - 2 levely, 10% sehranosti (5% láv. kol., 1% voda), 4% láska (Tania's jídlo)
Chingling - 3 levely, 6% sehranosti (1% banány, 1% voda), 4% láska (Tania's jídlo)

647 Enwy Enwy | 18. května 2019 v 15:35 | Reagovat

1. Skarmory (Vylon), Gengar (Yubel)
2. Procvičení útoků, zvyšování agility, zlepšování reakčního času vzájemným zápasem/hrou
3. ČÁST 1/1

Protáhla jsem se a zamžourala na denní světlo. Uvažovala jsem, zda jsem skutečně spala dva dny nebo se jen jeden den přeskočil, jelikož si to ctěný Arceus přál. Do té doby jsem si vlastně neuvědomila, jak moc jsem psychicky vyčerpaná byla. Viděla jsem všechny tři evoluce Garlana v jednom těle během tří minut. To se mi denně nestávalo. Zamyslela jsem se nad tím, zda si každá mega-evoluce musela tímto vším projít. Při té představě jsem se oklepala. Podívala jsem se na dva pokébally, které jsem měla v ruce a pak je vyhodila do vzduchu.
"Let's shine!" zvolala jsem. Ozval se zvuk pokéballu, pak lehké zacinkání na zemi. Gengar zívl a usadil se na zem, jako kdyby ještě tiše pospával. Skarmory přišla blíže a má první reakce byla pohladit ji po plátech na hlavě. "Promiňte, že vás takhle vytahuji po dlouhé cestě," zasmála jsem se. "Klidně vás uplatím jídlem," řekla jsem. Gengar jen zamumlal a pak se náročně zvedl. "Copak, že jsme tady? Mám pocit, že jsem tady nebyl snad... roky," zívl ještě jednou.
"Vlastně... napadlo mě, že bych mohla vytrénovat tým na zastavení silnějších pokémonů v týmu bez toho, aniž by o tom tušili," ušklíbla jsem se. V tom momentě Gengar zbystřel. "Řekla jsi... na zastavení?" ujistil se. Pokývala jsem hlavou. "Jop. Sám jsi viděl, že síla někdy přichází i s jistým mentálním stresem. Nejen Charizard. Raviel si tím pomalu prochází taky a byť to není tak poznat, jsem si jistá, že i Chibi si tímhle obdobím projde. Tudíž si chci být jistá, že nikomu nic nestane," řekla jsem. Možná to mohlo znít, jako kdybych považovala vlastní pokémony za nepřátele, ale rozhodla jsem se – tohle bude náplň mého tréninku. "Fajn! Jdu do toho! Porazit Garlana sám... to mi zní jako celkem dobrá motivace," zasmál se zvesela. Ušklíbla jsem se a podívala se na Vylon, zda souhlasí. Železná ptačice se jen nechala hladit a když zaregistrovala, že se na ni koukám, nevinně zamrkala a lehce přikývla.
"Dobře. Začneme s procvičením útoků," řekla jsem a ukázala na obě strany tréninkového pole. Skarmory pochopila rychle a zabrala si jednu stranu, zatímco Yubel se ještě chvíli orientoval v prostředí. "Útočte jakkoliv. Cíl je trefit toho druhého. Útokům protivníka se ale nemůžete vyhýbat, pouze ho můžete odrazit svým vlastním útokem. Je to pochopitelné?" usmála jsem se. Skarmory i Gengar přikývli. "Můžete začít!" zvolala jsem.
Nejdříve se na sebe jen koukali, snad jako kdyby čekali, zda nechce započít zápas ten druhý. Pak si jedna strana povzdechla a byl to Gengar, který začal velmi pomalu. Líně vytvaroval stínovou kouli a hodil ji po Vylon. Ta na ni naopak velmi energicky vystřelila vzdušný řezák. Stínová koule snadno lupla jako bobule a vzdušný řezák se s plnou silou řítil proti Gengarovi. Ten vypískl jako malá holka a odskočil stranou. "Já čekal, že to nebude tak bolet!" zvolal pokémon. Ušklíbla jsem se. "Ani se tě to nedotklo," zamumlala jsem.
Gengar věnoval Skarmory lehce naštvaný výraz a ta jen pokrčila křídly, pak roztěkaně pohlédla na mě. "Byl to... zápas, že?" zeptala se opatrně. Pokývala jsem hlavou. "Přesně tak. Má to být zápas, má se brát vážně," řekla jsem. Gengar si vyhrnul imaginární rukávy. "Tak já vám ukážu, čeho jsem schopen. Tu máš!" křikl a vykulil oční bulvy.
Zase ticho a zase nic. Gengar jen svítil očima na Skarmory, ta se nejdříve jen zakryla křídlem, ale když si uvědomila, že nic nepřichází, vystrčila ven hlavu a udiveně čekala. "Ono... moment," vyhrkl Gengar a ani nemrkl. "Ono to chvíli trvá. Dej mi chviličku. No tak," pokoušel se. Skarmory pokrčila křídly a skutečně počkala. Netušila jsem, jak si ti dva mohli předtím sami poradit v přírodě.
Aniž jsem však čekala, Gengar vystřelil stínovou kouli. Skarmory se nestihla včas zaštítit křídlem, jelikož to nečekala a dostala ránu přímo na stranu krku. Tato stínová koule byla silnější a tak se Gengarovi podařilo ji odrazit zpátky o pár kroků. Skarmory zavrtěla hlavou, aby se vzpamatovala. "Faleš!" zhrozila jsem se na Gengara. "Jsi v pořádku, Vylon?" zeptala jsem se. Železný pokémon přikývl a zamával křídly. "To bylo hnusné!" zvolala jsem pak zpátky na Yubela.
Ten pokrčil rameny. "Nikdy jsi neřekla, že to není povolené!" zvolal. Zklamaně jsem pokývala hlavou. "Naneštěstí je to pravda. Musíme trénovat i reakce. To byla dobrá strategie, ale špinavá, přesto ti vyšla," odfrkla jsem si. Vylon zamávala křídly a aniž by to tentokrát čekal Yubel, mávla prudce křídly a uprostřed jeho horlivého vysvětlování, že jsem v podstatě neřekla pravidla, zasáhla ho vzdušným řezákem. Zazubila jsem se na Vylon. "Nejsem feministka, ale dobrá rána," zasmála jsem se. Yubel vypadal lehce uražený, ale rozhodně nebyl naštvaný. Poslal na Vylon další stínovou kouli ve snaze ji znovu napálit při mluvení, avšak Skarmory to čekala. Vyslala vzdušný řezák, který prudce narazil do koule a nechal ji rozplynout. Sám řezák pak spáchal sebedestrukci při nárazu.
Gengar si vyhrnul imaginární rukávy. "Tak jdeme na to. Teď budu opravdu seriózní," řekl a zasoustředil se. Než však cokoliv stihl, Vylon na něj vyslala další vzdušný řezák. "Já své soustředění nedokončil!" zvolal. Vylon se načepýřila. "S takhle pomalým soustředěním moc dlouho v divočině nepřežil," zamumlala. Gengar po ní hodil smršť stínových koulí. Jednu vykryla svým křídlem, hned na další použila vzdušný řezák. Další zničila útokem, který moc nepoužívala - střepy.
"Vylon prohrála," řekla jsem. Pokémon se na mě zmateně podíval. "Cílem bylo trefit protivníka. Jelikož ses vykryla křídlem, jak běžně děláváš, Yubelův útok se tě tedy dotkl - tvého křídla," vysvětlila jsem a pak pokrčila rameny. Gengar začal jásat na všechny strany a Skarmory jen přikývla. "Promiň. Byl to zvyk," usmála se. Pokývala jsem hlavou. "Na to, kolik jich na tebe vystřelil, to bylo dobré. Navíc, není to o tom všechny odrazit nebo zničit, jde o to střelu zaregistrovat. A tobě se to povedlo, takže bez diskuzí dobré," řekla jsem.
Skarmory jen tiše přikývla a znovu načepýřila své peří. "Dáme si druhé kolo! Tentokrát trochu pozměníme pravidla," zazubila jsem se. "Tentokrát je povolené útok odrazit. Vyhrává ten, který zasáhne toho druhého do hrudi. Je to lepší?" usmála jsem se.
"Ne, o moc ne. Jelikož, koukni na moje ruce! Tímhle nepůjde nic moc odrazit," stěžoval si Gengar. Pokrčila jsem rameny. "Hold se budeš muset snažit. Vyhrál jsi první kolo, tak by bylo nefér, kdybys dostal i dobré podmínky v dalším kole," vyplázla jsem jazyk. Gengar se zakabonil, ale připravil se na nové kolo. Tentokrát to byla Vylon, která bez váhání započala hru. Vystřelila na Gengara velmi prudký vzdušný řezák. Druhý pokémon rychle zformoval novou stínovou kouli a hodil ji po Skarmory. Té stačilo jen zvednout křídlo jako štít a stínová koule do železa jen nevinně a naprosto bez účinků narazila a rozbila se. Čas útoků byl rychlejší, než minule a Skarmory hned jednala ve svůj prospěch. Mávla silně křídly a vytvořila vzdušný řezák, který letěl přímo na Gengara. Yubel vytvořil další stínovou kouli ve snaze ji hodit a rozplynout tak oba dva útoky, ale když hodil svou kouli, tak se jen rozplynula ve dví a vzdušný řezák letěl dál. Dokázal ho jen zpomalit, ovšem ne zastavit tak úplně. Gengar zpanikařil a prudce se otočil, načež vzdušný řezák prudce narazil na jeho záda.
"Yubeli! Jsi v pořádku?" zvolala jsem. Gengar tam jen stál a choulel se do klubíčka, pak však zvedl prst vzhůru. "Jsem v pořádku! Vlastně je to super! Konečně mám zadnici na dvě půlky!" zasmál se. Zadívala jsem se na místo, kde měl být pokémonův zadek a sledovala nejdivnější podívanou, jakou jsem kdy viděla. "Y-yubeli, on ti zase srůstá!" křikla jsem. Gengar se zhrozil. "Srůstá! Panebože!" zvolal a rozeběhl se na všechny strany. "Srůstá mi zadek!" křičel. Skarmory se jen zmateně rozhlédla. "Provedla jsem něco?" zeptala se. Pokývala jsem hlavou. "Rozdělila jsi mu zadek na svě půlky!" panikařila jsem. "A ten zadek zase srůstá!" volal Gengar. "Honem, ještě jeden vzdušný řezák!"
Nikdy jsem si nemyslela, že klesnu tak hluboko a budu zkoumat, jak je možné, že se někomu rozděluje a uceluje zadek. Vlastně mi mělo dojít dříve, že je to stín, tudíž se jednoduše připojí dvě poloviny zase k sobě. "Co budeme dělat teď?" zeptal se Gengar, již se zcela ucelenou zadnicí. Zamyslela jsem se. "Po každém tréninku je dobré se protáhnout. Tak se protáhneme," řekla jsem.
Vlastně ano, byl to špatný nápad. I když byl Gengar víceméně humanoidní, některé pohyby nemohl zvládnout. "Nejdříve se vytáhneme vzhůru, jako kdybychom se natahovali k Rayquazovi," řekla jsem a natáhla se vzhůru s nataženýma rukama. Skarmory to víceméně zvládla, i když pláty na křídlech jí trochu blokovaly se vytáhnout ještě výše. Jednoduše jen natáhla křídla vzhůru. V případě Gengara to bylo extrémně komické. Jakožto koule měl značné problémy a jeho ruce tak jen... byly na stranách. Možná trochu nahoru. Vypadal spíše jako muž v kruhu, znak humanismu, od nějakého umělce. "Teď se protáhneme k jedné straně," řekla jsem. Skarmory se jen naklonila a Gengar... ten vlastně jen natáhl ruce směrem k jedné straně, jako kdyby mával a zasekl se. Na druhou stranu to vypadalo stejně. "Dobře, teď se nakloníme kupředu a pokusíme se dotknout se svých špiček... nohou a pařátů," pokračovala jsem. Gengar se jako kuželka jen naklonil kupředu.
"Proč musíme tohle dělat? Bolí mě z toho půlky," postěžoval si. "Enwy, ty nemáš půlky, že tě to nebolí?" zeptal se.
"Já mám půlky! Každý má půlky!"
"Já mám také půlky?" zeptala se Vylon. Pokývala jsem hlavou. "Ano, i ty máš půlky. Všichni máme půlky, jen Army ne."

648 Akane Akane | 20. května 2019 v 23:11 | Reagovat

- Charmander
- Naučení útoku - Ember
- Zpotřebováno - 1xsoda a 1xlávový koláček

Po tom co včerejšek strávila tato dvojice utrácení už tak mizerných úspor, se Akane rozhodla, že by mohli něco potrénovat. Nenalhává si, že by to se Scratchem dotáhli na mistry. Bohužel trénink má i pro Akane jednu odrazující maličkost - cestu do polí. Nemluvě ani o tom, že musí dostat svůj asociální zadek mezi lidi a pak být celý den na slunci. Bleh.
“Už tam budem?” Zeptala se Charmander po stopadesáté, neboť už byli nějakou dobu na cestě. Akane, ač měla mapu a jednou se ptala na cestu, byla zcela ztracená. Strom sem, strom tam - kdo se v tom má vyznat?
“Možná.”
“Co tím myslíš?!”
“Že nevim.”
Charmander si jen odfrkla a málem zadusila svou trenerku kouřem, který naschvál vypustila. Zdálo se totiž, že někdo vstal špatnou nohou napřed - nebo ač to Charmander nechtěla přiznat, měla hlad jako vlk. Po chvíli dorazili na pole. “Pole, skvělý!” Protočila oči Charmander. “Co s tim jako mam dělat?”
“Budeme trénovat,” Oznámila jí Akane. Charmander jí seskočila ze zad a odťapkala proti Akane, aby si viděli z očí do očí. Nutno dodat, že výškový rozdíl na dobré náladě nepřidal.
“Co prosim?”
“Slyšela jsi mě.” Hodila tašku na zem Akane a nechápala co má její pokémon za problém. Včera spolu tak dobře vycházeli a dneska jako by ji vyměnili. Trenerku taky napadlo, že by Charmander mohla být rozbitá - ale na to s ní zachází až moc dobře. Leda že by šlo o chybu v programu. “Ale pokud do toho nechceš, nemusíme.”
“To je dobře, protože já nechci.” Zasoptila Charmander a to donutilo Akane povytáhnout obočí.
“A co takhle za lávový koláček?” Navrhla Akane.
V Charmander se cosi zlomilo a její povaha se překlopila. Očíčka získala ztracenou jiskru, plamínek na ocasu se rozhořel o to jasněji. Hlad měla a lávové koláčky fakt stály za to. “To bych brala, co chceš trénovat?” Sápála se k batohu, aby si předčasně vyzvedla svou odměnu.
“Ember.” Zastoupila jí cestu Akane.
Charmander si s tím hlavu nedělala a svou trenérku se pokusila obejít. “To má být?”
Akane o krok ustoupila, aby se Charmander ke kořisti nedostala. “Ohnivý útok - vystřelíš z pusy hořící uhlíky.” Ohnivý pokémon svůj boj nevzdal, avšak Akenenina (here we go again) trpělivost nacházela konce. “Samo se to nenaučí - ale jako tým bychom to měli zvládnout.”
“Tak dobře...” Nadechla se zklamaně Charmander. Její žaludek bude muset ještě chvilku vydržet - o to však větší motivace k získání sladke odměny.
Ani jedna netušila, co od toho vlastně čekat, když se tak líně plížili trávou a slunce je šimralo na kůži. Bylo těžké odhadnout, jak útoky správně učit. Každá byla něčím zvláštní, tím se vyloučilo, že se tréninky budou opakovat. Bylo v tom však mnohem víc, než jen fyzická práce. Pouti mezi trenérem a pokemonem, přátelství které tenhle tahle zkušenost jistě upevní.
“Taaakže...” Podívala se Charmander na svou trenérku.
“Jsou to malé kousíčky uhlíků, takže to bude nejspíše něco v tobě. Energii však nemůž...”
“Cože?” Podivila se Charmander, když její trenérka začala něco nesmyslně mumlat. Ještěřice z toho moudrá nebyla, avšak v Akane si urovnala myšlenky - a taky zajímavosti z fyziky, sci-fi a rodiných večeří. “Mám to!” Vyhrkla najednou.
“Předveď se.” Vybídla Charmander svou trenérku.
“Je to více malých částí a na to musíš ve své hlavě uchytit....zaměříme se třeba...” Akane otočila hlavou. “Na tehle kámen!” Ukázala na velký šutr co výrazně vyčníval ze země.
Charmander jen protočila očima, ale tak-nějak pobrala co ta šílená ženština naznačuje. Musí se soustředit ne na jeden velký plamen, ale na hodně malých. “Jako chleba a drobky?”
“Ano!” Zvolala Akane dost nahlas. Hned si zakryla pusu a nahrbila se, co kdyby ji někdo slyšel? Začervenala se. “Jo, přesně tak. Zkus to...” Dodala skoro šeptem.
Charmander se zadívala na ten kámen. Plně se soustředila. Chvíli se nic nedělo - jen stromy si tiše broukály a tráva tančila ve vánku. Avšak kdyby špendlík pustil, uslyšeli by to. Z drobounkých úst se zakouřilo a jediné, co z pokusu vzešlo, byl záchvat kašle a jeden malý uhlík. A kouřová clona.
“Zkus...” Akane si zamávala rukou před obličejem. “Zkus to znovu, určitě to bude lepší. Pamatuj, chceme drobky, ne chleba.”
“Ja bych raději chleba...” Poznamenala pokémoní slečna a upřela oči na onen šutr. Chudák, nikdy nikomu nic naschvál neudělal a ony si tu z něj udělají terč.
Charmander se zhluboka nadechla - minule na turo zásadní věc zapomněla - a pokusila se vyšlehnout uhlíky. Soustředila se na malé kousky v sobě, cítila svoje vnitřní teplo. Radostně chtěla tento objev oznámit trenérce, avšak vyšel z ní opět jen dým a jeden uhlík. “Ještě!” Prohlásila Charmander.
Pokus však skončil podobně.  A pak znovu.
“Nejde to!” Zaskňučela smutně Charmander, frustrovaná svým konstatním neúspěchem. Akane to taky leželo v žaludku, avšak neměla nejmenší právo Charmander kritizovat.
“Co když to prostě děláme složitě?” Polemizovala Akane.
“Nebo jsme jen nemožný.” Posadila se Charmander. Je ohnivy pokémon, mělo by to jít samo. Co je to za draka, když místo ohně a hrůzy přivolává kouřové opary a smích. Takhle na stadion nikdy nedojdou.
“To neříkej, vedeš si dobře.” Pohladila svého parťáka Akane a přemýšlela co dál. Udělali si tak malou, taktickou přestávku. Bylo nutno to pořádně promyslet, nevrhnout se po první asociaci představ jako minule. “Co takhle si prostě představit uhlíky?”
“Ne.” Zavrtěla hlavou charmander
“Proč zase ne?” Povzdechla si Akane. “Zapomněla jsi snad na sladkou odměnu?”
Ještěrka zavrtěla hlavou. Nechtěla svou trenérku zklamat ještě víc.
“Jednou, prosím.” Pohladila ji znovu Akane. “Bude to lepší uvidíš.”
“A když ne?”
“Tak budeme dělat co chceš ty, domluveno.”
“Jo.” Charmander se opět postavila a protáhla se. Neměla do toho moc chuť, ale něco jí říkalo, že tentokrát to může vyjít. Občas ta nejjednoduší cesta je doopravdy ta nejlepší. Zhluboka se nadechla a moment vyčkala, než se její tělo prohřeje jako předtím. Soustředila se něj a ne na to, jak na ni Akane civí.  Přestavila si uhlík, který ničí ten nevhodný kámen. Všechno vypustila ven a z její pusy vyskočilo několik hořlavých uhlíků. Moment plápolaly a pak uhasly.
Pokémon i trenerka zůstali na moment nehybně stát, úžas v očích. “My to dokázali!” Obejmula Charmander nohu Akane, div jí ocáskem nepodpálila nohavici. “Viděla jsi? Viděla?”
“Bylo to...super.” Usmála se Akane. Byla hrdá na svou parťačku, avšak byl to jen malý pokrok. Více takových však dají dohromady velký úspěch. Možná dnes, možná za týden, kdo ví. “Chceš to zkusit ještě?”
“Jasně!” Charmander přikývla a postavila se na místo. Zadívala se na kámen, nádech. Při výdechu pak vypustila hned několik malých uhlíků, které se rozprášili okolo cíle. Už to začalo vypadat jako útok a Charmander se konečně cítila silně. Akane úspěch a radost jejiho pokemona vykouzlily úsměv na jinak kamenne tváři.
A tak zkoušeli dál.
Z dvaceti minut se stala hodina a zní dvě. Bylo tam mnoho úspěchů a neúspěchů v podobě  kouřových mraků, podpálené trávy a dokonce i kalhot. Dopracovali se však dál a to nejen po zkušeností z tréninku. Užili si i zábavu uprostřed povinosti a slabé vazby se stávali silnějšímy.
“Naposledy a půjdeme, měla by sis odpočinout.” Navrhla Akane. “A at to za ten koláček stojí.”
Charmander se usmála na svou trenérku. Byla sice utahaná, dál ji však táhla dobrá nálada a pocit úspěchu. “Neboj!”
Akane se tady narovnala a ukázala na opálený kámen a jeho okolí. “Charmander, použij Ember!”
Pokémonovi tentokrát netrvalo tak dlouho se soustředit na cíl a její sílu. Ze sekund se stal mžik. S malým pokémoním výkřikem Charmander vypustila  na svět proud uhlíků, který zasáhl cíl a zároveň vykulil kámen z jeho jamky.
Akane nadšeně objala svého startera. Byla šťastná jako nikdy předtím, konečně má možnost něco v životě dokázat. “Teď ten koláček.” Zaškrundalo v Charmander a Akane ji urychleně položila. Přikývla a na rozkaz vyndala koláček a vodu, co včera koupili. V Charmander oboje zmizelo jako by nic a tak se opět mohli vydat na cestu - zpět do města za prací a jídlem. Charmander se tentokrát nechala odvolat, aby si odpočinula protože co si budeme, holky to asi trochu přehnali.

649 [A] Enwy [A] Enwy | 22. května 2019 v 15:12 | Reagovat

[648]: Charmander se Ember naučila, ale potřebuje procvičit.
Charmander - 3 levely, 11% sehranosti (1% soda, 5% sehranosti)

650 Lynnon Lynnon | 25. května 2019 v 13:22 | Reagovat

1/ Litten, Flaaffy
2/ Litten - Zesílení duševní i fyzické
Flaafy - pomáhá, pak procvičení Thunder Shock
3/ Níže.

Někdy jsem si skutečně přál, aby někdo napsal návod, jak vycvičit kočku. Jasně, jak vycvičit draka, velmi užitečné. Kdybych byl viking, rozhodně bych do toho šel. Jak vycvičit psa - také úžasné. Ovšem... jak vycvičit kočku? Kočky byly známé tím, že necvičily. Neválí sudy a neaportují, jsou páni a dámy vlastního bytí. Při pohledu na Littena jsem si ale uvědomil, že to není o tom, jakou mají kočičí pokémoni obecnou povahu - je o tom je přesvědčit. A nezávislé bytí představuje nezávislý způsob přemýšlení. Prvně jsem ale musel svého chlupáče přesvědčit.
“Věděl jsi o tom, že holky rády spíše mužnější muže?” plácl jsem narovinu, naprosto nenápadně, byl jsem kamufláž sama. Litten se zamyslel a pak nadzvedl obočí.
“Ne všechny, ne? Myslím tím... na tom nezáleží, nemůžeš ženy házet do jednoho pytle,” opáčil.
“To ano,” pokýval jsem hlavou. “Ale když už jsi chlap, myslím tím, holky jsou většinou na kluky, a pokud jsou na kluky, tak od něj očekávají, že se bude chovat jako kluk, což znamená, že abys je získal, musíš...”
“Být kluk,” zakončil Litten a nechápavě zamrkal. Mávl jsem rukou.
“To je jedno. Pojď se protáhnout. Naučím tě pár super pohybů a zocelíme tě.” Vytáhl jsem pokédex a málem ho Littenovi praštil do obličeje, jak jsem se ze všech sil snažil ho použít správně.
“Dneska se chováš nějak divně,” zamumlal tvor. Zvedl jsem prst. “Jsem velmi nervózní. Kočičí chování jsem neměl v oboru. Vždycky jsem byl spíš psí člověk,” odpověděl jsem mu. “Pokédex říká, že tvá nejsilnější vlastnost je rychlost. Jak moc jsi rychlý?” zeptal jsem se. Ani jsem nevěděl, co jsem měl technicky vzato od Littena čekat.
Pokémom pokrčil rameny. “Jak ti to předvedu?”
“Dejme si závod. Věřím si, že jsem rychlý běžec.” Zapamatoval jsem si další pořadí vlastností a zaklapl přístroj, který jsem poté odložil do batohu. Zvedl jsem se, protáhl se a sundal si kabát a rukavice. Bylo to vážně velmi nepraktické.
Litten se ušklíbl a postavil se na start. Tím dal jasně najevo, že je připraven. Následoval jsem ho a postavil se také na čáru. “Startuješ?” zeptal jsem se.
“To by vůči tobě nebylo fér, ne?” zamumlal s dotazujícím se tónem hlasu. Zamyslel jsem se a pak vyhodil pokéball do vzduchu.
“Mareep, mohla bys- počkat, kdo jsi a co- oh, chápu,” prošel jsem si třemi fázemi údivu, když jsem spatřil proměnu na mé chundelaté ovečce. Pokémon vypadal mírně jako pudl. “Vyvinula ses!” vyhrkl jsem. Flaaffy jen tiše přikývla, uhnula pohledem a tak zůstala. Velmi neobvyklé, zdálo se mi.
“Nemohla bys nám odstartovat závod?” zeptal jsem se.
“Jsem Litten, moc rád tě poznávám,” kývl kočičák na ovečku. Flaaffy se jen usmála a kývla nazpátek. Cítil jsem se jako třetí kolo u vozu. “Ano, můžu,” řekla potom. Když chodila po dvou, připomínala mi fiktivní obrázky postav z filmu Pokétropolis, kde pokémoni byli jako lidé, chodili do práce a podobně.
“Pozor... připravit,” zvolala. “Teď!”
Vyběhl jsem a kmital nohama jak nejrychleji jsem mohl, bohužel nekmitaly až tak rychle, jak jsem si původně myslel. Ačkoliv jeden můj krok byly tři Littenovi, pokémonovi se nějak podařilo mě předběhnout a dokonce o velmi vzdálený kousek. Navíc jsem cítil, že mi plíce brzy explodují. Nebyl jsem až tak zdatný běžec a takhle nějak jsem si konec závodu představoval.
“Kam... až mám běžet?” zeptal se Litten, naprosto neudýchaný. Běžel vedle mě jako kdyby se takhle udržoval jen aby se mohl zeptat.
“Až... zpátky... kruci,” odkašlal jsem si. “K Flaaffy,” podařilo se mi ze sebe vydolovat. Litten přikývl. “Dobře. Hezký den,” kývl ještě jednou a velmi klidně dokončil kolečko, zatímco já jsem se řítil jako bagr přes tréninkové pole a funil.
“Kde jsi vzal takovou fyzickou kondici?” zeptal jsem se a hned, jakmile jsem se dostal k cíli, jsem se složil na zem.
“Neměl bys ležet, ztuhnou ti svaly,” poradil Litten zdvořile. “Ani nevím. Rád jsem se toulal kolem a asi mi to pomohlo k výdrži,” přiznal.
Postavil jsem se opět na nohy. “To abych se taky začal toulat kolem.”
“Nevyměnil sis s nějakým pokémonem tělo, Lynne? Chováš se tak nějak... roztěkaně,” řekla Flaaffy.
Zakroutil jsem hlavou a pak se jen zasmál sám sobě. “Mám hlavu kolem. Posledních pár dní jsem nemohl spát a když už, šlo na mě všelicos,” ušklíbl jsem se. Mentální únava, tak se tomu v praxi říkalo, ale cítil jsem se v pořádku, až na to, že jsem v pořádku zdaleka nebyl.
“Pro lepší spánek je dobré vypít skleničku teplé vody nebo čaje,” poradil Litten opět velmi zdvořile. Byl jsem si jistý, že ho holky budou milovat, nepotřeboval žádné moje rady.
“Dáme si druhé kolečko. Tentokrát tě porazím,” řekl jsem a rozehřál se pár pohyby, což mi dvakrát nepomohlo, jelikož jsem už tak byl celý mokrý z potu.
Do druhého kola jsem hodlal dát všechno. “Připravit... pozor...” volala Flaaffy. “Pozor!” křikla. Oba dva jsme vystřelili z místa a až potom si uvědomili, že to vlastně nebyl start. Flaaffy, ta se rozesmála a pak zamávala rukou, ať jdeme zpět.
“Špatné vystartování! Trestné kolečko!”
“To se nedělá,” zafuněl jsem utrápeně a vracel se zpátky na start. Cítil jsem ve svalech, že druhé kolečko pro mě bude dosti bolestivá záležitost.
Flaafy odstartovala znovu. Litten měl kupodivu rychlejší reakce a získal si náskok hned na začátku. Pokémon mě nechtěl okatě šetřit, ale bylo jasné již z jeho přístupu, že do toho nedával všechno.
Cítil jsem, že mi těžknou nohy, ale snažil jsem se. Bylo to, jako kdybych spíše trénoval sebe. Pravděpodobně by se kočičákovi podařilo i vyhrát, kdyby mi nechtěl udělat trochu radosti. Ke konci prvního kolečka jsem už klusal a ke konci druhého už spíše belhal.
“To je mi ale překvapení!” zvolala Flaaffy. “Byli jste na stejno!”
“Velké... překvapení,” vydechl jsem. Přísahal jsem ke všem bohům, které znám, že se nechám ostříhat na krátko. A taky žádné rohy. U Arceuse, v nich se setsakra špatně běhalo.
“Tvá rychlost by byla. Doufám, že ve své další evoluci nebudeš nějaký maratonista,” zabrblal jsem. Litten se usmál.
“Ve své třetí evoluci budu mít nevýhodu, budu muset chodit po dvou.”
Tak nějak jsem ale tušil, že stejně bude rychlý jako blesk. Nijak jsem jeho slova dále už nekomentoval.
“Další je tvá síla. Jaké znáš útoky?” zeptal jsem se.
“Škrábavý útok.”
“To je útok jako pro holky,” uchechtl jsem se. “Dobře, procvičíme si ho.” Rozhlédl jsem se kolem, abych vyhledal nějakou dobrou tréninkovou lokaci. Kámen? Ne, zničil by si drápky. Napadl mě jen strom, ale to by bylo týrání divočiny. Nakonec jsem si vzpomněl na kládu, se kterou jsem učil Flaaffy sražení.
S trochou námahy jsem kus dřeva přinesl zpět na pole.
“Opracujeme to a pak někde položíme, ať z toho bude lavička,” rozhodl jsem. Nechtělo se mi vždycky sedět na trávě nebo na pařezu. Lavička by tady přišla vhod, pokud si nějaký trenér s Charizardem neusmyslí, že ji použije na trénink svého plamenometu...
“Zkus vyškrábat kůru,” řekl jsem. Postavil jsem kládu vertikálně a ujistil se, že třeba nespadne. Základ byl dostatečně široký a dřevo tak úspěšně drželo balanc.
Litten se zadíval na svůj cíl a mně to připomnělo predátora, který si měřil svou kořist. Pak použil škrábavý útok. Dřevěná kůra letěla na všechny strany, jelikož se Litten o dřevo doslova opřel a využil tak obě své packy.
Zanechal na povrchu světlé místo, zatímco zbytek byl obalen tmavou kůrou. Stačilo se posunout a už pokračoval. Netušil jsem, zda ho to bavilo, ovšem vypadal velmi soustředěný. Dokončil všechny čtyři strany klády a z kulatého tvaru se stala hranatá, jelikož vždy zarovnal jednu stranu.
“Hotovo,” zvolal. Zadíval jsem se na dřevo a pak zakroutil hlavou.
“Jsi skvělý. Já vidím ještě polovinu neopracovanou.” Jelikož byl Litten maličký, samozřejmě nemohl dosáhnout na úplný vrchol dřeva. Seškrábal kůru jen z jedné čtvrtiny a to dolní.
“Co s tím mám udělat?” zeptal se. Přistoupil jsem blíž a shodil kládu na druhou stranu. Znovu jsem ji pak postavil vertikálně. Takhle se obrátila.
“Dík,” zasmál se Litten a znovu se pustil do práce. Tentokrát byl zručnější a zanechal povrch hladší než minule. Také vykazoval známky rychlejší práce, jelikož nabral zkušenosti.
Na kočku se nikdy netlačí, je kreativní sama o sobě, pomyslel jsem si a ušklíbl se. “Co teď? Stále zbývá ten prostředek,” zamyslel se Litten.
Ukázal jsem na nohy. “Zkus vyskočit a škrábnout. Někdy je potřeba zacílit na cíl, který je vysoko. Takhle si vyzkoušíš i své skoky,” poradil jsem.
Litten přikývl a odstoupil si, byl to moudrý tvor. Vyskočil a škrábl několikrát. Vzdálenost však nešla vypočítat jinak a tak skončil kočičák přilepený na dřevě, jako kdyby ji objímal.
“U Arceuse,” zvolal jsem a pomohl mu dolů. “Dobře, tak tohle nebylo moc ono. Jinak moc dobré. Prostředek už nech tak být,” usmál jsem se. Pak jsem se otočil na Flaaffy.
“Zvládla bys zacílit přesně na prostředek a sundat kůru toho kusu dřeva?” zeptal jsem se. Flaaffy se zamyslela a pak pokrčila rameny. “To nevím. Můžu to zkusit.”
Vypadala trochu jinak, ale pořád jí to šlo. Bylo zvláštní, že se pokoušela zůstat na čtyřech. Z jejího těla, nejen z vlny, které už moc neměla, vyšla elektřina a zasáhla kládu. Dřevo se rozsvítilo, ale hned zhaslo. S kůrou to nic neudělalo.
Povzdechl jsem si. “Dobrá. Nevadí, skočíme sem zase někdy a dokončíme ten kmen, až budeš třeba vyšší,” řekl jsem. Odsunul jsem kládu zatím stranou a zkoumal další bojovou vlastnost, stat, který bylo možné procvičit.
“Speciální útoky,” zamyslel jsem se nahlas. Litten mě naneštěstí slyšel.
“Co jsou speciální útoky?” zeptal se. Jeho hlas říkal, že byl skutečně zaujatý.
“Speciální útoky jsou útoky na dálku, většinou. Využívají nějaké speciální síly, v tomhle případě je to tvůj oheň.”
Litten pokýval hlavou. “Já žádné takové útoky neumím.”
“Teď ještě ne. Proto si trénink těchto útoků necháme až na potom. Teď... pojďme trénovat defenzívu.”

651 Lynnon Lynnon | 25. května 2019 v 13:23 | Reagovat

[650]: Defenzíva byla zvláštní slovo, především proto, když jsem myslel vše, kde se nepřítel nekonfrontuje přímo. “Začneme úhyby. Velmi klasické a jednoduché. Potřeboval bych rovnou procvičit ten bleskový šok, co má Flaaffy, takže asi bude ovečka útočit a ty budeš uhýbat,” řekl jsem a posadil se na zem. Ano, skutečně jsem plánoval jen na ně zírat, dokud nevyzírám něco zajímavého, třeba výtku nebo otravnou poznámku, která stejně nikoho nezajímala.
Navíc jsem pochyboval, že k Littenovi bude něco k vytknutí.
Mávl jsem rukou, něco jako: můžete začít. Flaaffy trvalo dlouho, než se nabila a vystřelila. Litten přitom ostražitě čekal. Když Flaaffy vystřelila, kočičák jen povyskočil, uhnul stranou a dopadl na zem. Další pokus. Flaaffy opět vstřelila. Přestože mířila na něj, Litten se jen posunul o pár kroků a dopadl na čtyři tak ladně, že jsem ho zapomněl slyšet. Překvapovaly mě jeho poněkud rychlé reakce, rád jsem se kochal něčím, co bylo vybalancované. Prostá nádhera.
“Flaaffy, pokus se i předpovědět, kam skočí příště,” poradil jsem. Litten skákal v jednotlivém způsobu, jednoduchá šablona skoků, která byla jednotvárná. Pokud by se Flaffy podařilo zjistit, jakou stranu preferuje a proč skáče tak, jak skáče, asi by se stala géniem.
“Teď ale ví, že vím, že on ví, že skáče v nějaké pravidelné skruktuře,” namítla Flaaffy. Chytil jsem se za hlavu.
“To je moc vědění. Prostě... pokus se ho zasáhnout.”
“To dělám celou dobu!”
Vyletěl další blesk. Litten tentokrát uhnul vysokým skokem kupředu. Ten jsem tu viděl poprvé.
“Pokud ho nedokážeš trefit, zvetši objem a zásah šoku. Říká se tomu elektriclé rozvětvení. Místo toho, aby ses pokaždé znovu nabíjela, tak se stačí nabít jednou a pořádně a pak nějak útočit déle,” zkusil jsem.
Tentokrát Flaaffy zareagovala lépe. Přikývla. “Zkusím to.”
Pořádně se pak nabila a sesbírala snad každý vodivý atom v okolí. Pak svou energie vypustila. Nejdříve to byla jedna vlna energie, která se změnila v jasně oranžový blesk. Litten vyskočil a uhnul jednomu, ovšem přesně jak jsem říkal, pramen se rozvětvil na několik částí. Flaaffy se nedívala, měla pevně zavřené oči a roztomile se k sobě choulela. Pomyslel jsem si, že svou energii vlastně musí doslova cítit, jinak by tohoto nebyla schopná. Vzdal jsem jí všechen respekt.
Kočičák měl s uhýbáním už problém. Než stihl dopadnout na zem ze svého skoku, už na něj letěl další blesk. Musel uhýbat po zemi a to ho značně zpomalilo. Energie Flaaffy došla dřív, než se jí povedlo unavit Littena.
“Dobrá práce. Oba, moc super,” zatleskal jsem. Litten se jen usmál a posadil se. Přestože se to snažil nedávat najevo, uhýbání ho velmi vyčerpalo. Dokonce si lehl na břicho a pozoroval okolí jako sfinga.
“Jak ti to šlo?” zeptal jsem se Flaaffy. Pokémon se posadil a plácl sebou na zem.
“Nic moc. Jsem zvyklá na chundelaté já, které střádá elektřinu lépe.”
“Neboj,” řekl jsem. “Jsi pořád roztomilá.”
Vytáhl jsem z batohu dva poffiny, jeden růžový a druhý obyčejný. “Sladký pro sladkou slečnu, pro tebe obyčejný,” podal jsem pokémonům dobroty. Sám jsem neměl zrovna právo si něco brát, když jsem nic nedělal.
“Proč mi dáváš obyčejný? Protože jsem obyčejný?” zasmál se Litten. Ušklíbl jsem se.
“Ne. Perfektní poffiny nikde nemají, smiř se.”
Přestávka byla strávena téměř mlčky. Flaaffy očividně neměla co říct, Litten nás tolik zase neznal a nakonec jsem tu byl já - napůl ospalý, nevrlý, lehce mrtvý, vše dohromady.
“Pojďme pokračovat. Je to tvůj první trénink, Littene, tak na tebe nechci nijak tlačit,” řekl jsem. Litten zavrtěl hlavou, ale viděl jsem mu v obličeji, že nechce trénovat moc dlouho. Nebyl jsem z toho špatný - přeci jen jsem ho chápal.
“Vyzkoušíme si to uhýbání ještě jednou. Na odražení útoků se vykašleme, stejně ještě nemáš proti čemu a čím,” navrhl jsem. Pokémoni vypadali udiveně.
“Mluvíš velmi zodpovědně!” zasmála jsem Flaaffy. Pokrčil jsem rameny.
“Jsem koordinátor. Teoreticky neumím ani trénovat pokémony,” přiznal jsem. Což byla pravda. Uměl jsem jen vytvářet nějaké kombinace, základy útoků, hrát si s bublinkama. Toť vše.
“Jdeme na to. Zaujmout pozice!” tleskl jsem. Víc fabulous jsem se odjakživa necítil. Pokémoni zaujali svá místa a Flaaffy bez zdržování nabíjela, co to šlo. Asi toho bylo méně, než předtím, jelikož vzduchu chvíli trvá, než si nabere nové zásoby. Sebrala to, co jí bylo blízké a pak elektřinu vystřelila na Littena. Proud opsal přesný oblouk a pak se řítil v milisekundě k zemi, až jsem musel nasucho polknout. Kočičák stihl tak tak uhnout. Mohl být rád, že žije. Já byl upřímně také rád...
“Co to bylo, holka? Neříkala jsi, že je toho málo?” Neříkala. Slyšel jsem to ve své hlavě. Myslel jsem si to.
“Tentokrát ho zasáhnu!” zvolala. Znovu vystřelila. Blesk se zarazil do země. Naštěstí země nebyla vodivá. Střílela po něm takhle šoky, nezkoušela už elektrickou větev. Zapsal jsem si ale za uši, že vypadá dobře - mohlo by se mi to v budoucnu hodit k nějakému dojmovému kolu.
Nakonec se Mareep vyčerpala a zmateně zamrkala. Ušklíbl jsem se. “Větev byla efektivnější. Tentokrát jsi nebyla ani blízko.”

// Mareep - 1x sladký poffin
\\ Litten - 1x obyčejný poffin

652 [A] Enwy [A] Enwy | 26. května 2019 v 8:04 | Reagovat

[650]:[651]: Flaaffy si Thunder Shock procvičila. Litten se protáhl a zlepšil své schopnosti.
Litten - 5 levelů, 9% sehranosti (3% poffin)
Flaaffy - 3 levely, 9% sehranosti (3% poffin)

653 Enwy Enwy | 26. května 2019 v 10:58 | Reagovat

1. Starly, Crobat (Amytile)
2. Učím ptáčátko létat, běhat, poskakovat; Crobat pomáhá a tyranizuje

"Každý létající pokémon umí létat. Kromě pár absurdních výjimek," zasmála jsem se a odložila Starly na pařez. Zamávala jsem pak rukama. "K tomu, aby ses naučila létat, potřebuješ křídla. To máš tady, na stranách," řekla jsem a ukázala na její drobná křídla. Starly se na ně podívala, jako kdyby si je ještě ve svém krátkém životě neuvědomila a pak s nimi zamávala. Pokývala jsem hlavou. "Přesně tak. Takhle se mává a pak s jejich pomocí vzlétneš," vysvětlila jsem a zvedla pokéball, který jsem potom hodila do vzduchu.
Jakmile Starly uviděla Crobat, strnula a najednou tak nějak začala splývat s pařezem, na kterém seděla. "Já si s tebou musím vyřídit ještě to s Yubelem," začala Army, ovšem já jsem ji včas zarazila. "Jsi jen model, Army! Jen létej a chovej se přirozeně," sykla jsem jejím směrem. Crobat mi věnovala nechápavý pohled. "Co tím myslíš -"
"Vidíš, Starly? Crobat tady používá křídla, aby mohla létat. Má dvojici křídel, protože je těžká -"
"Narážíš tím na to, že jsem tlustá?!"
"- a také má křídla z blan, zatímco ty máš křídla z peří. Pokud si vzpomínáš, Charizard má taky křídla z blan - takový velký oranžový barbarsky se chovající pokémon," popsala jsem a pokusila se ho na chvíli imitovat. "Taky Chibi má křídla - maličký vílák s brýlema," řekla jsem a ukázala, jak je asi vysoký. Starly nereagovala ani na jeden z popisů. "Každopádně tím chci říct, že křídla jsou velmi rozlišná a různorodá. Díky, Army!" zvolala jsem.
"Počkej -" a lup! Zmizela v pokéballu. Rozhodně jsem ji ráda viděla a chtěla jsem si vychutnat, jak nostalgicky na mě bude toxická, až ji opět vyvolám.
Starly se hned rozpovídala. "Charizarda si pamatuji, byl moc velký a říkal si strejda, Chibi byl spíše menší, myslím," řekla. Zasmála jsem se a kývla jsem. "Ale bohužel jsem si nikdy nevšimla, jaká mají křídla," dodala po chvilce. "To vůbec nevadí, protože tvá křídla budou asi fungovat trochu jinak, i když v podstatě princip létání bude stejný," zamyslela jsem se.
Přemýšlela jsem, jak se vůbec učí létat. Charizard se po vývoji naučil létat sám a dokonce už létal dobře, takže si musel projít nějakou pre-evoluční lekcí v létání. Nakonec jsem pokrčila rameny. "V přírodě se ptačí pokémoni učí létat tak, že je matka ptačí pokémon shodí z hnízda. Jelikož je hnízdo vysoko, ptáčátka přirozeně začnou mávat křídly a naučí se létat sami," řekla jsem. Pak jsem zakroutila hlavou. "To mi zní ale jako blbý plán, určitě na tom něco nebude sedět. Nemůžu riskovat, že se z tebe stane Starly-omeleta-"
"Co je Starly-omeleta?"
"- takže zkusíme něco více... logického!" zvolala jsme a plácla rukama. Starly se na mě zadívala. "Mně to zní dobře, ale pokud chceš," pokrčila křídly.
Viděla jsem už dostatek filmů na to, abych věděla, jak se vzlétá. Připravila jsem Starly dodstatečně dlouhou startovací dráhu, aby se mohla pořádně rozeběhnout. Upravila jsem si imaginární brýle na nose a podívala se do imaginárních spisů. "To bychom měli! Je to velmi jednoduché. Tady začneš běhát a mávat křídly. Někde v polovině bys měla už letět," ukazovala jsem. Starly pozorovala připravenou cestu a mávala křídly, jako kdyby si to chtěla zkusit. Myslím, že mé vysvětlování bylo tak nudné, že jsem se dokonce sama neslyšela, jelikož mozek vyfiltroval moje vlastní slova. "Každopádně, rozumíš tomu?" řekla jsem nakonec. Pokémon sebejistě přikývl. "Dobře! Postav se na start, jdeme na to!" zvolala jsem. Starly byla velmi velmi drouboučká a na cestě tréninkového pole těméř zanikla. Pomalu se rozeběhla, ale její běh byl velmi komický. Vzhledem k jejím maličkým nožičkám ťapkala a běhala skoro jako chodila. Křídla se jí houpala kolem těla a tak připomínala Duckletta než Starly. Pak, když začala mávat, vypadala dvakrát tak vtipně. Vzlétnout se jí nepovedlo.
"To nevadí!" křikla jsem rovnou a zvedla palec vzhůru. "Zkusíme si to ještě jednou. Tentokrát se rozeběhni pořádně, rychleji,” pobídla jsem. Mládě jsem zvedla a znovu položila na start, jelikož takhle se neunavovalo zbytečnou cestou zpátky. Starly se připravila a tentokrát vyběhla skoro tak rychle, jako kdyby to byla klasická chůze! Mávala křídly intenzivněji, ale stále se jí nedařilo vzlétnout. Byla z toho až skoro smutná.
"Nevadí!" křikla jsem opět. Vzala jsem drobné ptáčátko do náruče a utěšovala granulkami. "To určitě není jediný logický způsob vzlétání, neboj se. Viděla jsem ještě pár filmů, tak to taky zkusíme," navrhla jsem.
Starly se lehce zakabonila. "Nebylo by lepší zkusit mě shodit?" zeptala se. Zakroutila jsem hned hlavou. "Ne-e. Je to nebezpečné. Co kdyby sis ublížila? Pokud si nějak zraníš křídla, už nebudeš schopná létat!" pohrozila jsem jí.
Hodlala jsem vyzkoušet další způsob, jak se naučit létat. "Znáš pojem plachtění?" zeptala jsem se. Starly zakroutila hlavou. Vyhrabala jsem z batohu starou účtenku a složila ji do papírové vlaštovky. "Plachtění je... no, uvidíš," řekla jsem. Poslala jsem vlaštovku po vzduchu a ta krásně plachtila až někam do stromu, kde se bohužel zasekla v koruně. "Plachtění. Vyšlu tě na vzduch a ty budeš brázdit jeho plochu sama," řekla jsem. Starly opět velmi odvážně přikývla.
Opatrně si stoupla na moje dlaně a já jsem ji zvedla, jako kdyby byla startovací prkno. "Připravena?" zahučela jsem. Starly jasně přikývla. "Připravena!" Roztáhla křídla jako malá pilotka a seskočila jako kamikaze. Už to vypadalo, že spadne, ale nakonec vyrovnala svá křídla a podařilo se jí se vybalancovat. Plachtila pár metrů a pak slétla na zem. Přistávání naštěstí zvládala bez problémů.
"Podařilo se!" zvolala jsem nadšeně. Starly zapískala. "Ano! Už skoro vím, jak na to!" usmála se. Stále jsem uvažovala, zda jsem nevynechala nějaký film, kde se vzlétá. I po opakované kontrole listu shlédnutých filmů mě nic zvláštního nenapadlo.
"Možná bych se mohla zeptat Crobat?" zeptala jsem se nahlas. Starly hned zkameněla. Brala jsem to jako znamení, že je připravena na přivolání Army.
"Let’s shine! Ještě jednou vítej, Crobat!" zvolala jsem. Fialová skvrna se proměnila v červenou. Buď funěla vzteky nebo potěšením, že mě vidí. Obojí bylo kupodivu dost podporující. "Chtěla jsem zeptat, co to tady provádíte a o co přicházím," protočila Crobat oči v sloup. Vysvětlila jsem situaci a pak ukázala na Starly. Najednou z ní byla jedna šedá koule s očima, nehýbala se a nereagovala ani na volání.
"Enwy, ty jsi pako. Filmům nemůžeš věřit. Kluci v nich nejsou skuteční a vzlétání taky ne," povzdechla si Crobat. "Nejefektivnější způsob výuky letu je shodit ptáka. Shoď ho. S všemi těmi základy si už poradí," řekla.
Stále jsem váhala, když v tom Crobat protočila oči s sloup. Přiletěla ke Starly a popadla ji. Ptáče píplo, ale to bylo vše. "Army!" zvolala jsem. Armytile mě ignorovala a vzlétla výše. Někde pár desítek metrů nad zemí ptáčátko pustila.
"Počkej!" zavolala jsem. Starly se řítila dolů jako jedna kulatá koule peří. Crobat jen přikyvovala. "Však ona ta křídla otevře. Neboj, otevře je!" volala. Starly se pomalu přibližovala k zemi, ale nevypadalo to, že by chtěla křídla otevřít.
"Udělej to, co jsem ti říkala!" volala jsem. Mezitím jsem již běžela jí naproti a rukama jsem byla připravená, kdybych jí musela chytit. Asi tak čtyři metry nad zemí Starly konečně ztratila Crobat z dohledu a otevřela křídla. Plachtěním se jí podařilo dostat se úspěšně na zem.
"Mami, co se děje?" zeptala se zmateně. Přísahala jsem, že dostanu brzy infarkt. "To nic," usmála jsem se. "Tak co? Už umíš létat?" zeptala jsem se. Starly přikývla. "Když spadnu z velké výšky, otevřu křídla," pípla.
Oddechla jsem si a posadila se na zem. Alespoň, že jí nehrozí pád z velké výšky. "Crobat, zase tě odvolám na chviličku," řekla jsem a hodila po Army pokéball.
Starly se hned změnila. "Zkusíme si to ještě jednou? Myslím, že vím, jak na to. Stačí, když mě zvedneš do vzduchu!" pověděla. Z té náhlé změny nálady jsem byla zmatená, ale co se dalo dělat. Vzala jsem Starly do dlaní a vyzkoušela nadhoz. Nechtěla jsem ji hodit prudce, jen tak akorát, aby ji nic nezaskočilo. Pokémon přikývl. "Můžeš!" zavolala. Nadhodila jsem ji a Starly ještě skočila. Začala třepotat křídly, čímž se dostala ještě o trochu výše a pak jen roztáhla opeřená křídla a obkroužila až na zem.
Nadšeně jsem zatleskala. "To je ono! Dobrá práce!" zvolala jsem. Starly se pyšně rozzářila štěstím. "Teď už jen vzlet!" rozhodla pevně a dala se do toho sama. Zamávala prudce křídly na místě, ale nic se nestalo. Tiše jsem sledovala, jelikož mé pokusy, jak jistě už všichni ví, nevyšly zrovna tak, jak jsem si přála. "Nevzdávej se! To zvládneš!" fandila jsem. Starly zamávala křídly ještě víc zprudka, ale stále se nic nedělo.
Zamyslela jsem se a pak se ťukla do hlavy. "Co zkusit lehce nadskočit? Když jsem tě vyhazovala do vzduchu, taky sis skočila," napadlo mě. "Zkusím to!" zvolala Starly. Naskočila a pak prudce mávla. Ocitla se ve vzduchu, jak se dalo předpokládat. Začala mávat křídly a postupně tak vzlétla vzhůru! Sice na to šla velmi nemotorně, ale dařilo se jí vzlétnout sama o sobě.
"Moc dobré!" žasla jsem. Starly se pokoušela manévrovat a létat tam, kam potřebovala. Moc jí to nešlo, ale prozatím, s tak malým tělem to byl velký pokrok. "Dobrá práce. Zkusíš si přistávání?" navrhla jsem. Starly přikývla a rozhlédla se po nějakém dobrém přistávacím místě. Země byla moc neoriginální a větve stromů byly zase moc daleko. Nakonec jí napadla moje hlava. Byla lehce zakulacená, ale Starly letěla tím směrem. Nad mou hlavou se zastavila a zpomalila plácání křídly, tudíž začala klesat. Sotva jsem ucítila drobné nožky na mé hlavě, Starly složila křídla k tělu a začala si probírat peří.
"Dobře. Pro dnešek stačí. Udělala jsi moc velký pokrok!" usmála jsem. Nechtěla jsem své mládě zbytečně vyčerpat.

Použito: 1x granule pro pokémony (1x Starly)

654 Lynnon Lynnon | 5. června 2019 v 21:19 | Reagovat

1/ Samurott “Toshiro”, v druhé části i Lilligant “Orihime”
2/ Rozřazovací test (tj. zkouška statů), procvičení útoků (i Lilligant - giga drain)
3/. Níže, část první.

Poslední dobou jsem si začal uvědomovat, že zůstávat nestranný a neutrální, co se týče zápasů, je složitější, než jsem si myslel. Chtěl jsem vést mírumilovný život v souladu s přírodou, pokémony, okolím, avšak když jsem se nad tím zamyslel, moje sobecké rozhodnutí ovlivňuje ostatní. Rozhodl jsem se proto pro malou změnu a Samurott, se kterým jsem starou techniku začal, byl taky revolučně první, se kterým teď otestuji nové změny.
Vyhodil jsem pokéball nemě do vzduchu a čekal, až se objeví můj rohatý partner.
“Lynn!” zvolal Shiro a nadšeně povyskočil. “Budeme dneska zase trénovat? Netrénoval jsem děsně dlouho,” málem až vzlykl.
Kývl jsem hlavou. “Ano, budeme. Dřív, než ale začnu... co kdyby se stalo, kdyby ses musel rozdělit buď do týmu, který neustále zápasí a do týmu, který se neustále předvádí?” zeptal jsem se. Otázka neměla žádný hluboký podtext, je to přesně tak, jak jsem řekl.
Samurott se zamyslel. “Mám rád obojí. Rád zápasím. Byl to vlastně dobrý pocit, porazit zeleného hada,” odpovídal. Tím zeleným hadem určitě myslel Riveřiného Serperiora. Měli jsme rozhodně stejné pocity. “Na druhou stranu, nevadilo mi, když jsem vystupoval na jevišti. Však víš. Fontána,” napověděl.
Když zmínil můj výstup v první koordinátorské soutěži, dostal jsem husí kůži. Jak Kassandra tehdy říkala, teď mi to připadalo víc, než klišé. “Jde o to, že koordinátorská soutěž se skládá ze dvou částí. Jedna je předváděcí, druhá zápasová. Kdybych vás všechny v mém týmu měl trénovat tak, abyste vynikli v obojím, asi bych to nikdy nedotáhl k dokonalosti. Vymyslel jsem rozřazovací test, který rozhodne, zda vás povedu jedním či druhým stylem. Tak i přizpůsobím tréninky.”
Samurott na mě chvíli hleděl a pak se zasmál. “Dobře! Takže mám být první, kdo tenhle test podstoupí? Jednička!” zvolal.
Překvapeně jsem sledoval svého pokémona a jeho nadšení. Pak jsem se jen zasmál s ním.
“Ty máš ale elán... Dobrá! Pustíme se do toho.”

Test jsem vymyslel, když jsem trénoval Littena. Šlo o ty samé ability, vyzkoušet ty samé atributy. Neříkal jsem tím, že někteří pokémoni nebudou na zápas dost silní, ale byl jsem si jistý, že určitě jednomu bude vyhovovat jeden a jinému druhý styl. Šlo o cit, na který jsem sázel - sázel jsem na to, že ho mám.
“Začneme procvičením útoků. Začni, švih ocasem,” zvolal jsem. Připravil jsem se do obranné pozice a ruce zkřížil do tvaru písmene X. Samurott se podivil.
“Víš, že ti můžu klidně zlomit ruce, že?” ujistil se. Kývl jsem a mysteriózně se ušklíbl.
“Vím. Jsem s tebou po celou tu dobu. Znám tvou sílu lépe, než všichni ostatní. Pojď,” vyzval jsem se.
Samurott si mě měřil očima, ale pak vyskočil do vzduchu. Ocas ve tvaru ploutve se mu rozzářil a se saltem se mě pokusil zasáhnout. Uhnul jsem pouze o jeden jediný krok zpátky.
“Tak o to ti šlo,” zasmál se Toshiro. Postavil jsem se zpátky a oprášil si ruce, jako kdyby to bylo nic.
“Vlastně jsem čekal, že mě budeš šetřit. Nečekal jsem, že na mě půjdeš naplno, takže ti tanečním partnerem bude ten kámen,” přiznal jsem popravdě. Samurott se zasmál od srdce a pak se zaměřil blíže na svého bojového partnera.
Kámen nebyl jeden z nejvyšších, ale za to byl rozložitý a mohutný. “Stačí ho prasknout nebo zanechat na něm škrábanec. Pochybuji, že by se ti povedlo ho rozpůlit.”
Samurott se zadíval a pak vyskočil. Vykonal stejné pohyby - salto, rozsvítila se mu ploutev a pak vší silou praštil ocasem do kamene. Jak se dalo čekat, nic se balvanu nestalo.
“Děláš spoustu zbytečných pohybů. Například skáčeš moc vysoko a trvá ti, než po saltu doletíš k cíli,” řekl jsem. Samurott přikývl. Bedlivě poslouchal moje rady. “Místo toho, abys takhle vyskočil vysoko, zaměř se na cíl. Pokud je nějaký pokémon menší než ty, nepotřebuješ vlastně skákat vůbec. Skoč v případě, kdy je nepřítel větší než ty sám. Salto ti zároveň totiž pomůže s pozicí ocasu. Ze salta tvůj ocas míří přímo dolů.”
Shiro přikývl. “Rozumím, kapitáne!” Znovu vyskočil a tentokrát zasáhl ocasem z boku. Po nárazu se od kamene odrazil.
“To bylo dobré. Ještě jednou.”
Vyskočil a zasáhl z druhého boku. Opět se odrazil a dopadl na zem. Vyzkoušel si a procvičil ještě párkrát. Mezitím jsem nasbíral dřívka a klacíky.
“Už je tam nějaký škrábanec?” zeptal jsem se hlasitě. Shiro zakroutil hlavou a poté vyrazil znovu. Ještě jednou zasáhl balvan z boku.
“Žádný,” hlásil.
“Co dát všechno do jednoho zásahu z výšky?”
Samurott se zamyslel a pak odběhl trochu dál. Poté vyrazil kupředu. Vyskočil do vzduchu, udělal salto a rozsvítil se mu ocas. Zasáhl velmi prudce a konečně se na kameni ukázal škrábanec.
“Dobrá práce,” kývl jsem. Samurott pyšně vystrčil bradu. Uměl dát do útoku sílu, pokud chtěl.
“Teď vodní dělo,” řekl jsem. Shiro se rozhlédl po potencionálním terči. Zamával jsem, abych si získal jeho pozornost.
“Tady. Koukej,” zvolal jsem. Vyhodil jsem větvičku do vzduchu. Dřívko vyletělo rychle vzhůru, na okamžik se zastavilo a pak pomaleji klesalo dolů. Velmi nešikovně se mi povedlo dřívko zachytit.
“Zasáhni dřívko předtím, než se ve vzduchu zastaví. Jednoduché, že?” ušklíbl jsem se. Samurott se připravil a oči zafixoval na volný prostor nad mou osobou. Připravil jsem se a vyhodil dřívko do vzduchu.
Hned, jakmile jsem dřívko vypustil nad sebe, vypálil Samurott vodní dělo a proud mi málem ustřelil ruku.
“Pozor na mou hnátu,” zamračil jsem se. Samurott sklopil mírně hlavu a zatvářil se provinile.
“Promiň. Dám si bacha,” přikývl.
Rozzářil jsem se. “Jinak dobrá střela. Ještě,” řekl jsem. Vyhodil jsem dřívko do vzduchu. Tentokrát si Toshiro opravdu dal pár sekund načas a sestřelil dřívko až když jsem měl ruce bezpečně dole. Ocenil jsem jeho snahu dávat pozor. Hodil jsem další, tentokrát velmi silně. Větvička vylétla rychleji, než si Samurott myslel a když vystřelil, dřívko už bylo dávno výš. Neztrácel však klid a pouze vystřelil výš. Zkušeně ještě provedl prudší proud, aby tam doletěl. Kapky mě pokropily a dostal jsem tak zdarma sprchu.
Abych ho v dalším hodu překvapil, hodil jsem dva klacky. Samurott sestřelil jeden a druhý zasáhl při stálém fungování děla. Kleskl hlavou a pokropil mě tentokrát přímým vodním proudem.
“Myslím, že bychom už mohli přejít na vodní puls,” svolil jsem. Sundal jsem si oblečení sepnul si vlasy dozadu. “Jsem v pořádku. Vlastně mi bylo vedro,” ujistil jsem svého partnera.
Samurott pochopil a přikývl. “Stejná technika, pojďme na to,” řekl pokémon.
Vyhodil jsem větev do vzduchu a tu zasáhl vodní puls. Stejně vertikální pohyby by byly nudné a tak jsem začal házet větve i na strany. Jako baseballista jsem nadhodil vzhůru. Samurott se musel pohnout a v puse se mu vytvořila zářící modrá koule. Pulsovala vodní silou a po zásahu se rozbila. Odrazila větvičku někam velmi daleko. Po třech hodech mi došla zásoba dřívek.
“Fajn. Vyřešíme to jinak,” řekl jsem. Vytáhl jsem své dýky a nasměroval ji na Samurotta. “Pojď. Zkus střílet tak rychle, dokud nebudu schopný je praskat,” vyzval jsem ho.
Shiro se zakřenil a začal s palbou. Prvních pár jsem zvládl v pohodě. Potom mi ale Samurott vrátil lehký troll, který jsem já udělal jemu. Začal střílet co nejvíce na strany, tudíž jsem musel běhat. Nechtěl jsem se vzdávat.
“Shiro,” sípl jsem. Samurott po mě střelil vodní puls. Odrazil mě dozadu i s vodním pulsem.
“Vyhrál jsem!” zvolal natěšeně. Zvedl jsem se a aniž bych se spíše zlobil, popadlo mě štěstí, že jsem se svými dýkami omylem neprobodl.
“Dobrá práce,” zasmál jsem se. Oprášil jsem se a postavil se na nohy. “Co takhle si dát duel? Férový,” navrhl jsem.
Pokémon se ušklíbl a postavil se na zadní. Přísahal jsem, že jsem dostal husí kůži. Mráz mi přejel po zádech a já si byl jistý, že kdybych nebyl jeho člověk, asi bych umřel...
Odvážně jsem vystoupil vpřed. Obě dýky jsme držel pevně. Samurottovi se v rukách sformovaly lastury, které se prodloužily v pronikavě modrou čepel.
“Připraven?” zeptal jsem se rozklepaně. Shiro si mě změřil očima a zazubil se.
“Neměl bych se spíše ptát já?”
Vyrazil jsem kupředu, ale byl jsem rychle zablokován. Druhou dýkou jsem se pokusil obejít obranu zkřížených lastur, ale odrazil mě zpět. Zarazil jsem paty do země a vyrazil kupředu.
Dvě čepele na dvě. Střet zbraní vydal uším lahodící zvuk. Prudce jsem uhnul před přímým bodem. Nešetřil mě, až jsem se bál, že mě neváhá probodnout. Po pár tancích mě opět odrazil zpět. Defenzívu měl pevnou, tentokrát neměl žádné volné místo. Kroužil jsem kolem něj a hledal jakékoliv znamení, místo, které by mi uvolnilo projít skrz.
Byl jsem tak zoufalý, že jsem nakonec musel zvolit starou techniku. Vyběhl jsem proti němu. Samurott zůstal na místě, neběžel proti mě. Musel jsem se dostat až k němu, nejlépe za něj. Záda měl nekrytá a odhalená případnému útok. Věděl a sázel na to, že se nedostanu skrz na druhou stranu.
Těsně před střetem jsem sklouzl na zem. Hodlal jsem mu proklouznout mezi nohy. Naneštěstí tahle technika nefungovala dvakrát. Shiro zarazil čepel do země v momentě, kdy jsem byl skoro tam. Zastavil mě, jelikož se zasekl můj plášť.
“Kabát ne, Shiro!” zvolal jsem. Všechna badass nálada odpadla a Samurott panicky vytáhl čepel.
“Promiň, Lynn! Nezlob se!” zvolal a vrátil se zpátky na čtyři. Vypadal jako provinilý psí pokémon. Nemohl jsem se zlobit. Zvedl jsem kabát a sledoval čistou linku, díru v černé kůži.
Povzdechl jsem si. “Nezlobím se, Shiro. Bez obav. To se opraví,” ujistil jsem svého pokémona a věnoval mu úsměv, aby se necítil špatně. “Dobrá práce s lasturovou břitvou. Megahorn si necháme na jindy. Dáme si přestávku a pak můžeme konečně přejít na to naše testování.”

655 Lynnon Lynnon | 5. června 2019 v 21:20 | Reagovat

[654]: Část druhá

“Vlastně jsme si už vyzkoušeli dva tvé staty,” řekl jsem. “Jeden je speciální útok - tím se označuje všechno, co využívá tvé vnitřní energie. V případě tvém je to vodní energie, jsi vodní typ, a tak dále,” řekl jsem. Pak jsem se zamyslel a uvědomil si, že to není vždy takhle, ale opravovat jsem se už nechtěl, neboť jsem nevěděl jak.
“Podle pokédexu je tvým dalším silným atributem výdrž. Zkusíme ji,” oznámil sem. Samurott sledoval, jak jsem vyhodil pokéball do vzduchu a vyskočila Orihime. Vypadala jinak a já se jen ušklíbl. Toshiro vypadal trochu překvapeně, ovšem když si uvědomil, o koho se jednalo, usmál se.
“Yo, Ori!” zvolal.
Už z předešlého rozhovoru s Lilligant jsem věděl, že s čirého zla je teď téměř čisté dobro. Orihime teď vyzařovala čímsi, co jsem mohl označit za hodné až andělské.
“Orihime, potřeboval bych pomoci. Trénujeme s Shirem výdrž. Myslíš, že bys mu mohla pomoct? Potřebuji, abys na něj útočila a vzhledem k tomu, že je travní typ velmi účinný na vodní typy, myslím, že by to i vyrovnalo sílu. Netuším, kolik útoků bych z něj musel dostat, abych ho vyčerpal,” řekl jsem.
Orihime přikývla a věnovala mi dokonce úsměv. Ta tvář však Shira spíše vylekala. “Dobrá. Lilligant, giga drain!” zvolal jsem. Samurott uskočil před zeleným chapadlem, který se k němu sápal.
“Nech se, Shiro,” zvolal jsem. Samurott ustrašeně vyskočil.
“Vypadá to jako pokémoní zombie, Lynn!”
Povzdechl jsem si a přiklekl si k Orihime. “Neškádli ho, zbytečně ho děsíš,” poprosil jsem.
Lilligant se jen zasmála v duchu a chapadlo se obmotalo okolo Samurotta. Hnáta se rozzářila a Shirovi začala Lilligant odčerpávat energii. První chapadlo nic neudělalo a tak bylo třeba dodat další. Už zářily obě dvě. Samurott buď nic necítil, či se velmi hrdě držel na vlastních nohou.
“Přidáme další,” řekl jsem. Již byly k Shirovi upevněna tři chapadla. Všechny tři teď stejnou silou odčerpávali energii z vodního pokémona.
Po pár minutách musela Orihime přestat. Stáhla chapadla zpátky a oddechovala.
Poznal jsem, že ji udržování chapadel vyčerpává, přestože si novou energii zase bere zpět.
“Tu máš, něco na posilnění.” Nabídl jsem jí čokoládovou sušenku. Její oči se rozzářily štěstím a natáhla se po dobrotě. Další sušenku jsem natáhl k Shirovi.
“Chceš, chlape? Už jsi žádnou dlouho neměl,” nabídl jsem. Samurott přiklusal neuvěřitelně rychle a slupl sušenku málem na jedno sousto. Divil jsem se, že mám prst celý. Dostal tedy dvě sušenky, aby utišil svůj hlad i chuť.
“Zkusíme to znovu. Lilligant, giga drain,” zavelel jsem. Orihime vytvořila chapadla a upevnila je na Samurottovi. Shiro se nevzpíral, v očích měl však sílu dvaceti pokémonů.
Čerpání energie bylo zapnuto. Nejdříve ze dvou, pak ze tří chapadel. Lilligant se pokoušela energii nějak recyklovat, aby se jí nezahltila. Nevěděl jsem a ani jsem si neuměl představit, jaké to je na dotek - být přežraný energií.
Shiro opět přežil a vydržel všechny tři chapadla. “Silněji. Zkus z něj vytáhnout víc,” špitl jsem. Sotvaže jsem dořekl, Orihime nechala zelené průzračné končetiny-hadice rozsvítit ještě intenzivnějším světlem.
Samurott konečně projevil známky únavy. Podlomila se mu kolena a předníma spadl na zem. Mávl jsem k Lilligant a ta přestala. Stáhla si svůj útok zpět.
“Shledávám tvou výdrž velmi dobrou,” kývl jsem na něj a z lásky mu věnoval další čokoládovou sušenku. Orihime jsem dal jednu za dobře odvedenou práci.
“Dalším statem je defenzíva. Fyzická defenzíva, abych byl jasný. Můžeme začít? Vyzývám tě na mečový tanec,” zvolal jsem a ušklíbl se. “Ještě jednou.”
Toshiro se postavil na zadní, zabalancoval a pak si připravil břitvy. “Jsem připraven,” ohlásil.
Orihime se jako princezna sledovatelka usadila a sledovala nás.
Tentokrát jsem ho schválně vyzval, jelikož jsem si našel způsob, jak projít jeho defenzívou. Sundal jsem si kabát a upevnil si vlasy, aby mi v souboji neplandaly kolem těla nebo nedejbože do obličeje.
Samurott vyrazil agresivně jako první. Zkřížil jsem s ním čepele a křížově zablokoval jeho přímý útok. Druhou čepelí sjížděl ze strany, tudíž jsem rychle odrazil útok zpět a stáhl se, jen abych sledoval, jak mi lasturová břitva málem rozpárala břicho.
“Toshiro, pamatuj, že jsi v defenzívě,” zasmál jsem se. Samurott mi jen věnoval pobavený pohled a pak snížil čepele.
To mě vyprovokovalo k útoku. Přímý sek zeshora mi byl zablokován. Zvolil jsem tedy mečovou přetlačovanou.
Tu jsem samozřejmě prohrál. Shiro se bezpečně ubránil mému útoku. Zkusil jsem ještě jeden přímý útok, tentokrát bodnutí. Bodnutí se špatně blokovalo. Tak se mi podařilo se dostat dál, než s ostatními technikami. Samurott nejdříve plánoval zjevně uhnout, ale pak proťal vzduch čepelí zezdola a bodnutí odrazil vzhůru.
“Dobrá práce,” uznal jsem. Šel jsem dál, abych si vyzkoušel, jak se dostat přes defenzívu. Samurott si kryl záda lépe než kdokoliv jiný. Vyběhl jsem přímo proti němu a pak nečekaně vyskočil.
Překvapeně jsem zjistil, že Samurottova čepel je pevná a dala se použít jako odrazový můstek. Nadějně jsem přeskočil Toshira, ale musel jsem dopadnout zády k němu. Rychle jsem se otočil, zrovna včas.
Samurott se nestihl otočit a tak nezaregistroval včas můj skok. “Šach mat!” zvolal jsem.
Toshiro vypískl až mu vypadly břitvy z rukou. Naštěstí si neuvědomil, že záda mu už kryjí pancíře, lasturové brnění. Sám jsem si to neuvědomil až do nynější doby.
“Vyhrál jsem!”
“Jo, tentokrát.”
“Defenzívu máš dobrou. Pojďme si zkusit, jak si poradíš i s odrážením útoků,” pověděl jsem. Pohlédl jsem pak na Ori a ta pochopila. Postavila se na nohy a přiběhla blíž.
“Orihime, teď budeš házet listy. Toshiro se je bude pokoušet odrazit,” řekl jsem.
Orihime přikývla a v rukách-listech se jí začal tvořit zelený lísteček. Ten zalevitoval ve vzduchu a pak, když ho Orihime poslala pohybem rukou vpřed, prudce vyrazil. Samurott se instinktivně vyhnul.
“Odrážet, Shiro, odrážet,” řekl jsem. Toshiro přikývl a připravil se.
Lilligant vytvořila další list a nechala ho vyletět. Samurott zareagoval tentokrát dobře. Rozsvítil se mu roh a proťal list skrz naskrz. Lístek se pak rozplynul.
“Pojďme. Ještě jednou, Orihime,” řekl jsem. Lilligant vytvořila další list a mávla rukou. Shiro nestihl zareagovat a list mu projel těsně kolem tváře.
“To udělala Ori naschvál!” zvolal. Lilligant se jen nevinně usmála a pohlédla na mě. Poplácal jsem ji po hlavě.
“Alespoň tě nešetří,” zasmál jsem se. Shiro si jen odfrkl a já se začal bát, že je na mě naštvaný.
“Neber to špatně. Učíme se ze svých chyb,” dodal jsem. To Shira uspokojilo natolik, že svolil pokračování.
“Další list, Ori!” zavolal jsem. Lilligant nastřádala travní sílu a vytvořila lísteček. Vystřelila ho po Samurottovi.
Tentokrát zareagoval akorát přesně v okamžik, kdy se list řítil k němu. Probodl ho megahornem, sotva se list dostal na hrot rohu, rozplynul se.
“Budeš muset dávat silnější, pokud chceš Shira zastavit,” špitl jsem k Lilligant. Orihime se škodolibě usmála a zvedla ruce do vzduchu. Zvedl se vítr, který mě odhodil zpět. Ori byla uprostřed vířícího kruhu.
“Lynn! Jak mám tohle zablokovat!” vyjekl.
“Neboj se!” ujišťoval jsem ho. “Hlavně se neboj! Použij...” Hledal jsem v hlavě nějaký útok, který by mohl zastavit listovou bouři. V hledáčku se objevilo “Soubor nenalezen.” Žádný takový útok Toshiro nevlastnil.
“Uskoč!”
“Cože?”
“Uskoč!” vyjekl jsem hlasitěji. Samurott vzal do... samurottích a těsně se mu povedlo uhnout stranou. Listová bouře se prohnala kolem a nezanechala po sobě žádné stopy.
“Tohle bylo nebezpečné!” zvolal Shiro a přiklusal zpátky.
“Nebylo,” řekla Orihime, “žádná síla v tom nebyla. Maximálně by se to kolem tebe prohnalo.”
“To nás ale přivádí k další a poslední části tréninku!” řekl jsem, než vznikne konflikt. “Rychlost! Kdo bude poslední u sestry Joy prohrává!”
“Počkej, neřekl jsi mi, na co se hodím! Lynn!”

//Samurott - 3x čoko. sušenka
\\Lilligant - 2x čoko. sušenka

656 [A] Enwy [A] Enwy | 6. června 2019 v 20:41 | Reagovat

[654]:[655]: Samurott si připomněl útoky a zesílil. Lilligant si útoky procvičila, včetně giga drain.
Samurott - 3 levely, 9% sehranosti (3% suš.)
Lilligant - 2 levely, 5% sehranosti (2% suš.)

657 Lynnon Lynnon | 12. června 2019 v 7:52 | Reagovat

1/ Lilligant “Orihime”
2/ Naučení Pijavičního semínka (Leech Seed)

Přemýšlel jsem velmi usilovně a před sebou kopal kamínek. Nebylo to zdaleka tak elegantní a cool, jak jsem viděl ve své hlavě, ale myšlenky a strategie mě zahltily natolik, že jsem sotva dokázal přemýšlet jasně.
Na kraji tréninkového pole jsem své kopnutí lehce přehnal a kousek kamene zapadl do keře. Samozřejmě bych se neobětoval pro tak malicherný předmět, tudíž jsem si jen povzdechl a vytáhl pokéball.
“Yo, Ori,” zvolal jsem. Lilligant se elegantně poklonila.
“Sestra Joy a Audino říkali, že jsi v pořádku. Co bys řekla na lehký trénink? Brzy bude dojmové kolo koordinátorské soutěže,” začal jsem s objasňováním. Lilligant naštěstí poslouchala velmi bedlivě. “Rozhodoval jsem se, koho bych měl vytáhnout jako hvězdu představení. Přemýšlel jsem o Shirovi, nakonec jsem se shodl s jeho staty, že se Samurott hodí spíše na zápasení než předvádění se,” vysvětlil jsem.
Orihime přikývla, očividně s tím souhlasila. Dal jsem se do hlubšího vysvětlování. “Vymyslel jsem náčrt představení. Tématem je škola, což bylo jednodušší, než téma minulou sezónu,” řekl jsem a zvedl pokédex. Vzal jsem Lilligant do náruče, aby měla dobrý pohled na obrazovku. “Potřebujeme se naučit tenhle útok. Je to jen detail představení, ale nesmírně důležitý.” Přepnul jsem na obrázek pijavičního semínka. Byla to světlá fazolka velikosti pilulky, která však cizopasila na cizím organismu a kradla mu sílu. “Dneska se naučíš pijavičí semínko, tak se útok jmenuje. Funguje na stejném principu jako giga drain, jen lehce jiný, ale stejný,” těžce jsem vysvětlil.
Lilligant přikývla. Pochyboval jsem o tom, že mi rozumněla, prostě jen kývla, aby utišila mé neschopnosti vysvětlovat.
“Napřed vytvoříš v květince, kterou máš na hlavě, pylové zrnko. Na to zrno pak nabalíš svou energii a tím se bude zvětšovat až do velikosti fazole. Pak bys ho teoreticky měla vystřelit na protivníka, ale tentokrát nemusíš. Soustřeď se, abys udržela jeho strukturu a aby se při doteku nerozpadlo,” řekl jsem a Lilligant přikývla.
Orihime se rozsvítil střed kvítku. Postupně nabral nějaké hmoty, nejdříve měla stejný pigment a pak zelené semínko vypadlo ven. Spadlo na zem a nic víc se nestalo.
Sehnul jsem se k zemi a vzal semínko do ruky. Vypadalo jako fazole, byla velmi stabilní. Při hrubším zmáčknutí pukla a změnila se v zelený prach.
“To bylo dobré. Normálně bys pijaviční semínko musela vystřelit nebo hodit na nepřítele, aby mohlo cizopasit. Pro naše koordinátorské účely to však postačí,” řekl jsem.
Lilligant naklonila hlavu na stranu. “Nezkusíme si to?” zeptala se.
Zamyslel jsem se. “Dobrá. Hned, jakmile si něco vyzkoušíme. Vytvoř mi semínko,” řekl jsem.
Orihime pokývala hlavou a zavřela oči. Začala tvořit semeno, které postupně z malého zrníčka rostlo do většího, nejdříve to byla velikost pylového zrna, poté jedna jediná rýže. Z té pak rapidně vyrostla ve fazoli.
“To vypadá dobře,” usoudil jsem, když vypadlo z květiny. Rychle jsem ji chytil do ruky, ale to byla chyba.
Lilligant už dokázala očividně zvládnout svou sílu a proto semínko vytvořila moc silné. Sotva jsem ho zachytil do dlaně, ze semínka vyrašily kořeny a až bolestivě se mi zachytily o kůži. Kořínky pulsovaly svou silou a já cítil to samé jako při giga drain.
“Lilli, sundej to ze mě,” poprosil jsem ji, zatím klidně. Panika nastala, když řekla: “Nevím jak!”
Máchl jsem rukou, snad abych semínko setřásl. Říkal jsem si, že kořeny nebyly tak hluboko, ani vlastně nebyly v mém mase. Pijaviční semínko se však drželo setsakra dobře a odmítalo se odlepit od mého těla.
S další energií, kterou mi semínko sebralo, zase vyrostlo. Teď mělo velikost pecky od avokáda. Panicky jsem znovu mávl rukou a pokusil se chytit semínko a odtrhnout. Málem jsem si tím stáhl kůži z ruky.
“Ori,” zvolal jsem. Lilligant se zamračila a použila magický list. Tím mi sice málem usekla ruku, ale pijaviční semínko se stále mocně drželo a znovu povyrostlo.
“Co s tím mám dělat?! Mám na těle parazita!” zvolal jsem bezmocně. Ruka mi těžkla, ale sotva semínko vyrostlo ještě jednou, zjevně bylo už tak buclaté, že ho kořínky už na mém těle nemohly udržet a upadlo samo. Než stihlo dopadnout na zem tréninkového pole, rozpadlo se a zelený záblesk či světlo, které z něj vyšlo, přešlo zpátky do květiny na hlavě mé Orihime.
“Jsi v pořádku?” vyhrkla Orihime starostlivě. Zkontroloval jsem svou chudinku přítelkyni-ruku a zjistil, že na ní nejsou ani malé stopy po semínku. Kůže byla v pořádku, díky božstvům.
“Jsem v pořádku”, potvrdil jsem Orihime. Dlouze jsem hleděl na Lilligant a pak si povzdechl.
“Budu znít jako ten největší kontroverzní trenér na světě, ale dneska se zaměříme na to, jak oslabit to semínko co nejvíce a aby stále drželo,” řekl jsem jí. Orihime nevypadala, že by byla proti. “Víš, jen abys to věděla, plánuju to semínko sníst. Právě kvůli tomu, pokud se takhle zvětší v mé puse a já se s tím budu muset vypořádat s touto rychlostí, s nejvyšší pravděpodobností se udusím a jednoduše umřu. Smrt na stejdži,” zazubil jsem se.
Orihime vykulila oči a zakroutila protestně hlavou. “Nic se jíst nebude. Je to nebezpečné!”
Uplatil jsem ji čokoládovou sušenkou. “Nebude to těžké, pokud si to procvičíme. Sušenka za to, že jsi nic neslyšela. Jdeme na to.”
Lilligant se připravila. “Abys oslabila semínko, musíš do něj vložit co nejméně energie. Mělo by to být akorát, aby se semínko nerozplynulo hned, jakmile ho vezmu do ruky, ale nemělo by to mít šanci mě nelítostně zabít, až se to pokusím pozřít,” objasnil jsem.
Orihime se zasoustředila a pomaličku tvořila nové semínko. Když vypadlo, zachytila ho do ruky a stejně tak pomalu jako předtím, podala mi ho.
Semínko se jevilo být stabilní, ale v onen moment, kdy jsem si to pomyslel, rozpadlo se. “Chtělo by to o trochu silnější,” kývl jsem.
Lilligant vytvořila další. Všiml jsem si, že čím víc procvičujeme tvorbu semene, tím rychleji se jí to daří.
Znovu vypadlo semínko a tentokrát vypadalo už stabilněji. Rozeznal jsem drobný rozdíl, semínko předtím bylo prázdné, tohle ale zevnitř pulsovalo zeleným plasmatem, tudíž jsem usoudil, že bylo silnější.
Opovážil jsem se ho dotknout a ze semínk vyrašily kořínky. U Arceuse, a jsme tady zas...
Kořeny se chytily paraziticky mé kůže a začalo mi odsávat energii. To všechno jsem sledoval spíše s poker face, vzhledem k tomu, že jsem si na ten pocit zvykl. Lilligant se tvářila ustaraně, ale ujistil jsem ji, že to bude dobré.
“Na vytváření pijavičního semínka potřebuješ nějakou energii. Tím, že se to nepovede a to semínko mi něco vysaje, tím tu energii získáš zpět,” řekl jsem s úsměvem. Dal jsem si pro jistotu lávový koláček, abych případně nezkolaboval, ale věděl jsem, že bych neměl, jelikož jsem bez problémů přežil i giga drain.
Buclaté najezené semínko opadlo a změnilo se v sílu, která putovala zpátky k Orihime.
“Zkusíme to ještě jednou, naposledy,” vyzval jsem ji. Lilligant přikývla. Rozsvítil se jí květ a pyl rychle nabalila energií, zvětšil se o trojnásobek původní velikosti v jednom mrknutí.
“Zkus tohle. Určitě je to lepší,” oznámila a do otevřené dlaně mi položila semínko. Vypadalo identicky jako to předtím a tak jsem uvažoval, kdy do mě vypustí kořeny a zabije. Nic takového se však nestalo a fazolka mi nevinně ležela na dlani.
Orihime mě pobídla ještě jednou a tak jsem zariskoval. “Tak... dobrou chuť,” povzdechl jsem si. Připravil jsem se na to, že se udusím.
Položil jsem fazoli na jazyk a vyčkal. K mému údivu se semínko rozplynulo. Chutnalo to lehce travnatě, jako když si vytrhnete stébla trávy a strčíte jejich konec do pusy, jako pasteveček.
“Nejsem mrtvý,” řekl jsem. Orihime přikývla a usmála se.
“Už vím, jak na to,” řekla.
“To je jedině dobře. Dokážeš to i v uctyhodnou rychlost, takže žádný problém při dojmovém kole, musím říct. Pojďme, koupíme pár věcí a připravíme se,” pobídl jsem ji. Za odměnu jsem jí dal druhou čokoládovou sušenku.
Když jsem odcházel, lidi na mě koukali trochu divně. Až tehdy jsem si uvědomil, že mám na botě semínko...

//Lilligant - 2x čoko. sušenka
\\Lynnon - 1x láv. koláček

658 [A] Enwy [A] Enwy | 12. června 2019 v 20:19 | Reagovat

[657]: Lilligant se pijaviční semínko naučila.
Lilligant - 2 levely, 4% sehranosti (2% čoko. suš.), 3% lásky (Lynnon's)

659 Nezumi Nezumi | Úterý v 21:17 | Reagovat

1. Cyndaquil – Kaito
2. Učení nového útoku – Quick attack
3. Nezumi nikdy nechápala výhody tréninkových hal, zdály se jí příliš utěsněné, nevhodné pro cvičení Pokémonů a také namáhavé na uklízení, které nikdy neměla v lásce. Proto bylo její jasnou volbou tréninkové pole. Cyndaquil šlapal jen kousek před ní, sem tam se na trenérku podíval a šibalsky se usmál, Nezumi ten výraz stejně jako jeho předešlé moc nechápala, ale teď se především soustředila na trénink. Nechala Pokémona, aby si sám vybral místo, kde by se mu dobře cestovalo.
Nakonec se přeci jen zastavili, daleko od ostatních trenérů u hromady klád na otevřeném prostranství. Nezumi už věděla, co s Cyndaquilem budou trénovat, přemýšlela o tom celou cestu sem. Klekla si blízko k němu, ani nemusela získávat jeho pozornost, Kaito ji sledoval upjatýma očima. Skoro jako kdyby ji nemohl spustit z očí – a pokud by to udělal, stalo by se něco, co by se mu nelíbilo.
„Dneska tě naučím nový útok. Ember už umíš nějakou tu dobu, takže jeho procvičování necháme na jindy,“ oznámila pro začátek a shodila svůj batoh ze zad do čerstvé trávy. Léto už bylo v plném proudu a přesto, že svítilo sluníčko, ji příroda připadala jako v jarním kožíšku. „Pro začátek je to velmi jednoduchý útok, takže ho určitě zvládneš,“ při tom Cyndaquil hrdě kývnul, a proto Nezumi pokračovala, „Spočívá v jednoduché věci – Co nejrychleji se rozběhneš k protivníkovi a odstrčíš jej pryč. Rychlost je u tohoto útoku nejdůležitější, proto začneme krátkým během tady po louce, aby ses rozehřál,“ při této poznámce hodila pohled na Cyndaquilova záda.
Oba se rozběhli společně. Mohla sice nechat Cyndaquila běhat samotného, ale otec ji vždy učil, že pokud to jde, měla by trénovat spolu s Pokémony, jelikož to zvyšuje jednak její dovednosti, ale také jejich pouto. Nesnažili se dělat kličky ani přeskakovat překážky, jen běželi stále vpřed. Vítr jim foukal v zádech a Cyndaquilovy plameny se postupně rozsvěcely. „To je ono, vedeš si skvěle,“ zazubila se Nezumi a zvýšila tempo. „Pojď, zkus běžet ještě rychleji,“ pobídla ho. Cyndaquil rozhodně neváhal příliš dlouho, chtěl být po trenérčině boku, a proto zrychlil. V ten moment Cyndaquilovy plameny vzplanuly úplně a Nezumi se do hlavy dostal další útok, který by jej mohla po tomto naučit – Ohnivé kolo. Nebylo však kam spěchat, musela vzít trénování svých Pokémonů postupně.
Doběhli další kolečko a zastavili se udýchaně u batohu v trávě. Naštěstí trenéři zde byli poctiví a nikdo se je nerozhodl okrást. Běhali vcelku dlouho, což pro útok rozhodně pomohlo, ale s kondicí přišla i únava. Nezumi sáhla do batohu a vytáhla dříve koupenou studenou vodu. Sama si vzala jeden lok a zbytek nechala Kaitovi, narozdíl od ní totiž teď bude trénovat, tudíž potřeboval vodu hlavně on. Pustil se do lahve a za chvíli byla téměř prázdná.
„Připraven?“ zeptala se Nezumi. Cyndaquil horlivě přikývl, nešlo si však nevšimnout malého, chvilkového úšklebku. Skoro jako kdyby měl svůj osobní důvod stát se silnějším. Nezumi ukázala na hromadu klád. „Zkusíme využít rychlost, kterou jsme si teď nacvičili, k samotnému útoku. Předtím, než se rozeběhneš, se snaž soustředit, nedělej to zhurta, jinak se můžeš zranit. Důležitý je také především odraz. Použij své tlapky na to, aby ses odrazil od země a nabral tím tak co největší rychlost, ale nesnaž se vyskočit,“ snažila se mu předat co nejvíce informací, které k útoku měla. Cyndaquil se ale rozběhl hned poté, co Nezumi domluvila, nic z toho, co mu řekla, nepoužil. Řítil se na klády příliš pomalu.
„Kaito!“ zakřičela Nezumi, aby Pokémona zastavila, ale bylo příliš pozdě – hlavou nabral přímo do klády a odpadl do trávy. Naštěstí ale neběžel rychle, tudíž se hned postavil a nevypadal zraněně. Nezumi si musela oddechnout. Prsem udělala gesto, kterým mu naznačila, aby se k ní vrátil.
„Poslyš, pamatuješ si vůbec, co jsem ti říkala?“ Teď vypadal Cyndaquil na vteřinu dotčeně, ale ten výraz hned shodil kývnutím. „Musíš to využít. Nesnaž se jen tak bezmyšlenkovitě rozběhnout, takovým způsobem by uměl ‚Quick Attack‘ pomalu každý. Proto to takhle nefunguje. Útok není jen o běžení, je to o správném odrazu, nabrání co nejvyšší rychlosti a síle doražení,“ řekla. Nikdy dříve by nečekala, že vysvětlování útoků bude tak složité, ale s tím už se moc dělat nedalo.
Opět se podívala na klády, teď už s trochu ustaraným pohledem. „Zkusíme to znovu. Ale tentokrát nesmíš zapomenout na to, co jsem ti říkala. Před rozběhnutím se soustřeď a správně se odraž,“ zopakovala ještě jednou, aby si to Cyndaquil doopravdy zapamatoval. A vypadalo to, že její slova zafungovala, jelikož stál Kaito na místě a snažil se správně odrazit. Chtěla ho trochu povzbudit, ale zároveň ho nechtěla rušit, a proto zůstala ticho. Cyndaquil najednou udělal podivný pohyb tlapkou, vypadalo to jako odraz, avšak hned poté, co jej udělal, ztratil rovnováhu a spadl na zem.
Nezumi se k němu sehnula a postavila ho zpět na tlapky. „To už bylo lepší, snažil jsi se, ale vše se nedá naučit hned. Sleduj,“ řekla a postavila se. Cyndaquil na ní upínal svůj pohled. Mírně se skrčila, jednu nohu dala více vzad a s nádechem se odrazila a vyběhla mnohem vyšší rychlostí, než při začátečním běhu. Pár kroky se vrátila k Pokémonovi. „Vidíš? Zkus udělat to stejné, ale hned se zase zastav. Prozatím nikam neběhej.“
Cyndaquil vypadal u dalšího pokusu velmi soustředěně, zřejmě se nový útok doopravdy naučit chtěl. Vzpomněl si na obraz svojí trenérky, jak se sehnula, dala jednu nohu vzad a pak se odrazila, a udělal přesně to samé. S překvapením Nezumi to vyšlo, Pokémon vystřelil vpřed a hned zase zabrzdil. Spokojeně přikývla. „To je ono, Kaito,“ usmála se na něj, aby věděl, že je hrdá. Ještě ale nebyli u konce, museli se vrátit k trénování. „Dobře, zkus to ještě jednou, ale tentokrát běž oproti kládě a naraz do ní co nejvyšší silou,“ ke konci této věty už její hlas trochu zeslábl, ale slyšet byl. Nechtěla to příliš dát znát, ale nebyla si tímto pokynem jistá. Pokud se to nepovede, bude muset Cyndaquila vzít a odnést ho do Pokémonního střediska. Jinou možnost ale neměli. Nadechla se. „Věřím ti,“ dořekla.
Cyndaquil se odrazil a vyběhl vpřed. Jeho rychlost dosáhla vysoké velikosti už u začátku, běžel jako střela přímo ke kládám. Skoro jako kdyby byl rychlejší jak vítr, který kolem něj vlál. A pak narazil. Kláda se otřásla, avšak kvůli tomu ztratila rovnováhu kláda nad nimi a začala padat přímo na malého Pokémona. „Kaito, pozor! Rychle pryč!“ zakřičela. Pokémon byl naštěstí v pozoru, odrazil se od země a tryskovou rychlostí uskočil stranou těsně před tím, než mohutná kláda dopadla na zem.
Nezumi spadl kámen ze srdce. Nečekala, že náraz bude mít až takovou sílu, že mírně pohne s kládou a způsobí pád té nad ní. Okamžitě popadla batoh a běžela k Pokémonovi. „Jsi v pořádku?“ zeptala se starostlivě. Cyndaquilovi se nad takovou ustaraností zazářila očka. „Jsem, Nezumi, nemáš se čeho bát!“ řekl vesele. Nezumi to donutilo se také usmát. „Cítíš se na to pokračovat v tréninku?“ zeptala se a Kaito přikývl.
Přesunuli se jinam, na místo s tréninkovými kameny. Vypadali přesně tak, jako kameny normální, ale nebyly tolik tvrdé. Na naučení Quick Attacku to však bohatě stačilo. „Dobře, Kaito, jdeme na to. Použij Quick Attack!“ zavelela Nezumi. Pokémon se odrazil a s odrazem vyběhl rychle před, stejně tak, jako před chvílí u klád. Narazil do překážky obrovskou silou, až ji prohnul. „Snad jsou na tohle zvyklí,“ zamumlala si Nezumi pro sebe, nechtěla totiž platit za poničené tréninkové pomůcky. „Skvělá práce, zkusíme to znovu!“ zavelela Kaitovi a nemusela ho pobízet dvakrát. Odskočil kousek stranou, pak se odrazil a s velkou rychlostí i plnou silou narazil do promáčkliny, které se pod jeho nátlakem prohloubila ještě víc.
„Vedeš si skvěle,“ pochválila Pokémona a opět pokynula rukou, aby se k ní vrátil. Sedla si do trávy a on udělal to stejné. Nemusela nic říkat, bylo jasné, co následuje teď – chvilkový odpočinek. Nezumi podala Cyndaquilovi láhev, kde bylo posledních pár loků, pro posilnění Pokémona to ale stačilo. Chvíli jen tak seděli a koukali na mraky, Cyndaquil u toho nabíral ztracenou energii zpět.
„Dobře, dokončíme náš trénink, už to není daleko.“ Cyndaquil po slovech své trenérky nic nenamítl, postavil se a byl odhodlaný poslechnout jakýkoliv příkaz, který dostane. Nezumi se sama pro sebe pousmála, než promluvila. „Do toho – Použij Quick Attack!“ s těmito slovy se Kaito rozběhl plnou silou vpřed proti pomůcce, tentokrát jiné, a narazil do ní takovou rychlostí, že na něm pomalu Nezumi nemohla ani nechat oči. „To bylo skvělé!“ pochválila Pokémona za jeho výborně vykonanou práci. „Co ty na to, zkusíme to ještě?“ Opět ho nemusela pobízet dvakrát, Cyndaquil se odrazil a použil Quick Attack na další pomůcku, která pod silou útoku odletěla stranou. Nebyla to nijak těžká překážka, tudíž pro někoho jako level 30 Pokémona by to nebyl žádný úspěch, ale tohle byl jejich první trénink a proto byla Nezumi víc než jen spokojená.
„To je pro dnešek vše,“ oznámila a vyndala Cyndaquilův Pokéball. On však ucuknul stranou. „Ne, chci být po tvém boku!“ zažadonil. Nezumi neměla nic proti, proto Pokéball opět vrátila. „Dobře, jdeme,“ pokynula rukou směrem k východu z pole, sama ještě nevěděla, kam dále se svým Pokémonem zamíří. Možná Pokémoní středisko by nebyl zas tak špatný nápad?

//Použito: 1x Studená voda

660 Lynnon Lynnon | Středa v 22:16 | Reagovat

1/ Vivillon
2/ Procvičení útoků, naučení hmyzího bzukotu [bug buzz]
3/ Níže.

Obdržel jsem další instrukce k zápasovému kolu. Byl jsem rád, že tentokrát jsem nepromeškal odpověď. Minule jsem se vydal na cesty přehnaně brzo a úplně zapomněl, že jsem se nějakých soutěží účastnil.
Lilligant své služby už prokázala, nechtěl jsem ji dále trápit a proto se nachází nyní u profesora, kde může odpočívat.
Vyvolal jsem motýlího pokémona a modrá se ukázala jako kontrast k zelenému pozadí. “Yo, Vivillon,” usmál jsem se.
Vivillon se rozhlédl a pak šťastně pomaličku vyletěl vzhůru a skončil zpět u země. “Moc rád tě vidím! Páni, moc dlouho jsem tě neviděl!” zvolal vesele.
Byl jsem rád, že byl můj pokémon tak šťastný, že mě vidí. Pokýval jsem hlavou. “To je dobře, myslím. Promiň, že své opětovné setkání začínám tak nedbale tréninkem.”
“Kdepak kdepak!” zvolal Vivillon. “Trénink je dobrá forma. Procvičím si útoky, procvičím si křídla i tělo,” usmál se. Pokýval jsem hlavou.
“Tak dobře. Přísahám, že až bude po všem, bohatě tě odměním,” pověděl jsem.
Vivillon přikývl a vyslechl si okolnosti našeho tréninku, o soutěži a podobně.
“Vážně? Páni, dobrá práce!” pochválil. “Nejsem zrovna dobrý pro zápasení, víš...” zamumlal.
Zakroutil jsem hlavou. “O to nejde. I kdybys nevyhrál, chci, aby sis to zkusil. Ty davy, pohledy na tebe upřené. Chci vědět, jaký to pro tebe bude pocit, když tam budeš stát,” vysvětlil jsem.
Nakonec jsem jen zapnul pokédex. “Dost mluvení. Procvičíme si útoky,” rozhodl jsem. Sebral jsem kamínek ze země a hodil ho po pokémonovi. Vivillon prudce uhnul na stranu.
“Za co to bylo?!” osopil.
“Neřekl jsem ti snad?” zamrkal jsem. “Trénink. Procvičení útoků.”
“To bylo ale nebezpečné,” zamumlal. Zasmál jsem se, ale přikývl.
“Pardon. Zkusíme to znovu. Použij protect,” řekl jsem. Opět jsem sebral kámen ze země a fyzicky silným mávnutím ruky jsem hodil kámen. Malý kus šutru letěl poměrně rychle, tudíž to mohl být také trénink reflexů.
Vivillonovi se podařilo včas použít protect, aby se ochránil. Kámen do neviditelné silné stěny narazil a spadl opět na zem.
“To bylo dobré.”
“To bylo těsně!” zvolal Vivillon. Ušklíbl jsem se a sebral kamínek. Pokémon poznal, že se bude zkoušet znovu a tak se připravil. Nečekaně jsem kámen vyhodil vzhůru, tudíž na Vivillona letěl vertikálně. Pokémon zpanikařil než mohlo být pozdě, uhnul. Zvedl jsem obočí.
“Protect,” zasmál jsem se.
Vivillon se stydlivě zadíval do země. Jistě v ten moment musela být zajímavá. “Promiň. Nevěděl jsem jak.”
Stoupl jsem si před něj. “Dívej,” vybídl jsem. Zvedl jsem ruce nad sebe s dlaněmi vzhůru a otevřenými. Vivillon taktéž zvedl ruce. Kývl jsem, že to dělá dobře. “Nevím, jak přesně vytváříš protect, ale pokud to jde z rukou, můžeš takhle změnit jejich pozici. Další způsob je natočení celého těla, ale je to zbytečně složité a neefektivní, taky bys to ve vzduchu dělal asi velmi těžko,” promluvil jsem.
Vivillon byl dobrý žák a tak pobíral skutečnosti s neuvěřitelnou rychlostí, až mě to dostávalo do rozpaků. “Zkusíme si to znovu,” a sebral jsem kamínek. Hodil jsem s ním maličko, spíše taková auto-činnost.
Kus kamenu jsem pak hodil vzhůru. “Ts.” Hodil jsem ho celkem špatně, kamínek při vertikálním pádu by Vivillona nezasáhl.
Pokémon však tolik toužil po tom si vyzkoušet, jak funguje protect ze shora, že se dokonce přemístil na místo, kam kamínek dopadal. Zvedl nad sebe protect a kamínek se od bariéry odrazil jako o hliníkovou desku. Vyskočil a spadl na zem.
“Povedlo se!” zajásal vesele.
Povzdechl jsem si a prohrábl si vlasy. Byl jsem zvyklý na to, že jsem jich měl moc, husté platinové vlasy, ale nyní, když jsem s probrábnutím skončil tak rychle, mě možná i ostříhání se zamrzelo.
“Technicky provedeno dobře. Prakticky... nevím, jestli je nejmoudřejší běžet pod cíl, jen abys ho mohl za každou cenu reflektovat ochranou,” zasmál jsem se.
Vivillon se zakabonil. “Však já vím! To nemusíš říkat,” mávl rukou.
“Jinak dobré. Pamatuj, že ochrana se ti nemusí nutně vždycky povést. Buď připravený uhnout stranou z útoku, pokud bude třeba,” řekl jsem. Vivillon zasalutoval, což byl ten nejroztomilejší akt, který jsem kdy viděl.
“Dalšími útoky jsou nárazový útok a hmyzí kousnutí,” řekl jsem. Ruce jsem zkřížil do tvaru písmene X a odhodlaně se nohou opřel do země, aby neztratil balanc. Tak moc jsem pokémonovi věřil, že jsou jeho útoky natolik silné, že jsem mohl spadnout.
“Nárazový útok. Pojď,” řekl jsem. Pokémon přikývl. “Tak já jdu! Už se řítím! Bacha! Pozor!” zvolal několikrát, až to znělo jako varovné signály, které vydává bombardér-stíhačka, než něco ve skutečnosti provede.
Kývl jsem, že jsem připraven, a Vivillon se řítil dolů. Kvůli objemným křídlům se mu to zcela úplně nepovedlo. Silný náraz, který jsem očekával, se neodehrál a Vivillon jen nevinně ťukl do mé ruky.
“Ještě jednou. Pořádně,” vybídl jsem svého pokémona. Vivillon se nevzdával a vyletěl výš. Znovu narazil. Pocítil jsem tlak, ale pořád to nebylo ono. “Ještě. Zkus to agresivně,” zvolal jsem.
Vivillonovi se dostal adrenalin do těla a odhodlaně přikývl. Tentokrát bylo i na jeho obličeji znát, že se do toho opřel. Málem jsem při jeho dopadu slyšel zvolání ‘Kamikaze!’, naštěstí jsem si to jen představoval.
Balanc jsem neztratil, ale náraz to byl slušný. “Dobře. Nevím, jak jsem po tobě mohl chtít, abys mě shodil,” zasmál jsem se. Vivillon se ušklíbl. Přiletěl až ke mně a hrubě do mě drkl. Ztratil jsem balanc a spadl na zem. Chvíli jsem se orientoval, kde to jsem a co tady dělám, pravdu jsem si uvědomil až několik zamrkání poté.
“Vidíš?” ušklíbl se Vivillon. “Na to, abych tě shodil, přeci nepotřebuji útoky.”
Hmyzí kousnutí jsme procvičili jen krátce. Opět jsem se postavil na svou pozici a ruku zkřížil do tvaru X. “Pojď na mě, hochu!”
“Neboj se, nekoušu!”
“Právě tohle musíš udělat.” Vivillon přilétl a mohutně se zakousl. Zoubky měl maličké a nic se příliš nestalo, obzvláště přes plášť. Pokémon se však nevzdával a velmi rychle pokračoval ve svém hmyzím rafání. Čím více kousal, tím víc mi připomínal Duranta. Vzhledem k tomu, že jsem se právě kvůli tomuto faktu začal obávat o kabát, zastavil jsem útok, abych si oděv neponičil.
“Jsi motýlí pokémon,” zkontatoval jsem. “Nečekal jsem od tebe žádné silné kousnutí.”
“Hele hele!” zvolal Vivillon. “To, že jsem Vivillon neznamená, že neumím kousat!”
“Neodsuzuji tě, to byl vtip,” zasmál jsem se. Na usmířenou jsem mu dal starou marcipánku a sám jednu ochutnal. Byla tvrdá a moc sladká - kdo něco takového může jíst? Pro Vivillona to však byl vzácný zdroj cukru a energie.
“Pustíme se do hmyzího bzukotu. Abych řekl pravdu, nevím, jak to vlastně funguje,” zasmál jsem se, skoro až panicky. “Totiž, nikdy jsem si nepomyslel, že budu muset učit motýlího pokémona bzučet. Normálně bych navrhl, abys nával křídly velkou rychlostí a to by normálně vyvolalo bzukot, ale nevím, zda by sis křídla neroztrhl, protože se tam vytváří vzdušný odpor,” zamyslel jsem se.
Vivillon se zděsil. “Vymysli jiný způsob!” vyjekl. “Víš, mám rád svá křídla.”
“To chápu,” kývl jsem. “Proto jsem uvažoval. Zkus třít rukama o tvé tělo. Třeba o břicho. Zkus to,” pobídl jsem. Pokémon vypadal trochu zmateně, ovšem rukama začal přejíždět po svém těle. Jak jsem očekával, objevil se tichý zvuk. Nebylo to sice bzučení, ale patřilo to do kategorie hmyzích zvuků. Na jeho těle byly totiž drobné, velmi drobné šupinky a přejížděním tak tvořil zvuk, jako když přejíždíte prstem o kovový nepravidelný předmět.
“Zkus to opačně. Šupinky máš dolů, tudíž přejížděj dlaněmi vzhůru, opačně,” poradil jsem. Vivillon doposud přejížděl rukama dolů, podél šupin, což nevydávalo téměř žadný zvuk.
Když ovšem změnil trajektorii přejíždění, zvuk zesílil natolik, že jsem si musel zakrýt uši. “Moc dobrý!” křikl jsem. Vivillon přestal.
“Co jsi říkal?”
“Říkal jsem, že moc dobrý,” usmál jsem se. “Celkem to bolí do uší. Teď, abys zvýšil frekvenci a rychlost vysílání zvuku, přejížděj každou rukou jinak, to znamená pokud levá jde nahoru, pravá jde dolů a pak je rychle budeš vyměňovat, což vyústí v mnohem rychlejší a intenzivnější zvuk.” Abych mu to ukázal, předvedl jsem to na sobě, což vypadalo, jako kdybych se perverzně osahával na bocích... nebo taky že příliš toužebně hledám svou peněženku.
Vivillon se zasmál a přikývl. Z drhnutí prádla, tedy souvislého pohybu vzhůru a dolů, se stalo hledání peněženky. Opět jsem si zakryl uši, ovšem ani to mi tentokrát příliš nepomohlo. Bzukot byl až moc silný, moc intenzivní.
Pokémon pak prudce zastavil. “Aaaash, bolí mě ruce!” zvolal panicky a pofoukal si je.
“Ty máš ruce?” podivil jsem se. Vivillon na mě vrhl ironický pohled, který v jeho provedení vypadal více než k zasmání.
“Ještě jednou,” řekl jsem. Vivillon se na mě s bolestivým pohledem podíval. “To mi nemůžeš udělat,” fňukl.
Zalovil jsem v tašce a podařilo se mi dostat ven čokoládové srdce. “Na obnovení síly,” usmál jsem se.
Vivillon šťastně srdíčko přijal. Jedl dobrou chvíli, než nepřikývl. “Ty si nic nedáš?”
“Ne, nemám hlad,” usmál jsem se. Bylo hezké, že se staral.
Po krátké přestávce, kdy Vivillon nabral nové síly, jsme pokračovali. “Poslední procvičení. Spusť,” řekl jsem. Zacpal jsem si uši a upřel na pokémona zrak.
Vivillon se nadechl a začal dráždit své šupinky, které začaly vydávat symbolický zvuk hmyzu. Trhalo mi to bubínky nejradši bych si na hlavu hodil igelitový pytlík.
“Moc dobře!” Křikl jsem. “Hlasitěji!”
Pokémon zrychlil praní prádla a zvuk se stal ostřejším. Pidgeyové vyletěli z okolních větví a tehdy Vivillon přestal.
“Myslím, že iritujeme okolí,” zasmál jsem se. Vivillon se stydlivě stáhl. “To je mi líto...”

// Vivillon - 1x čoko. srdce, 1x stará marcipánka
\\ Lynnon - 1x stará marcipánka

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Obrázky pokémonů - Serebii / Bulbapedia / Pokecheck
Sprites - Serebii
Některé články převzaty z minulého světa - pokemon-rpg-game.blog.cz;
autorská práva vyhrazena
Design blogu je v autorství (c) Enwy slouží pouze k použití leagueofpokemon.blog.cz

Pokémon patří společnosti Nintendo, Creatures a GameFreak

"Až všechny kousky skládanky zapadnou do jednoho..."