Route 7

6. května 2017 v 18:19 | Enwy
Výsledek obrázku pro pokémon gif
Darkness.... is... closeeeee..!
Ve dne = 6 až 20 hodin
V noci = 21 až 5 hodin
K rybaření potřebujete prut!
(Ten je k zakoupení v obchodní čtvrti.)
Výsledek obrázku pro oddělovač png
zorua_xy_animated - Zorua
umbreon_xy_animated - Umbreon
munna_xy_animated - Munna
purrloin_xy_animated - Purrloin
gligar_xy_animated - Gligar
Rybaření:
magikarp_xy_animated - Magikapr
tynamo_xy_animated - Tynamo
feebas_xy_animated - Febas
Výsledek obrázku pro oddělovač png
Na této cestě se také nachází Elen, trenérka pokémonů. Vlastní tři pokémony - Jolteona (Lv. 22; stínová koule, bleskový útok, náraz, rychlý útok), Zigzagoon (Lv. 21; dvojitý útok, ocasový útok, náraz) a Floete (Lv. 20; kouzelný list, vílí vítr, úponkový bič, listová břitva). Pokud se vám podaří ji porazit, získáte Friend ball, Love ball a 500 Yenů.
Výsledek obrázku pro oddělovač png
Pro chytání do komentu napiš:
1. Pokémon, kterého chytáš
2. Pokémon, kterým chytáš
3. Průběh chytání + jakým ballem
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ino Ino | 20. června 2017 v 21:36 | Reagovat

1. Gligar
2. Dedenne, Kevin
3. Chytám ultra ballem
1. část
Už to bylo pár dní, co jsme přijeli z hotelu. Bylo to tam tak krásné! Pokémony jsem nechala zatím v pokéballech, aby zatím odpočinuli. I když, odpočinuli si hodně na měkké posteli. A já také, nemluvě o tom, že jsem alespoň na nějaký čas krásně čistá. Mířila jsem zrovna z obchůdku, kde jsem nakoupila nějaké jídlo, takže můj batůžek byl zas o pár flašek vody a sendvičů těžší. Trochu jsem se vzpřímila a držáky batohu dala zpět na ramena, aby mi to drahocenné jídlo nespadlo na zem. Už mě docela bolely záda, proto jsem se na chvilinku zastavila a koukla po nějakém pěkném místu. A hle, pařez asi 20 metrů ode mě a další a další. Někdo tu kácel hodně moc stromů… Ale i přes to tam byl stín. Rozešla jsem se tam rychle, abych si mohla odpočinout. Bylo takové vedro… Sedla jsem si na jeden pařez do stínu a otřela si pot z čela. Těžce jsem oddechla a vyvolala Dedenne s Kevinem. „Ahoj Ino, Ino, líbilo se ti v tom paláci? Teda, hotelu? Jedla jsi hodně? Měla bys přibrat…“ Bylo slyšet už při tom, když se objevoval Kevin. Nedalo se to přeslechnout. Uchechtla jsem se a opřela batoh o pařez. „Myslím, že jo…“ Zamumlala jsem a koukla se na břicho. „Ale mám pocit, že bych měla zase shodit…  Nelíbí se mi… Tohle…“ Zmáčkla jsem takový, fakt skoro neviditelný špek na břiše a sáhla do batohu pro koláč, co jsem koupila. „Pooodívejteee!“ Šťastně jsem splácla ruce a položila si koláč s léčivými berry na stehna. (Doufám, že se ten efekt zvětšení šance na chycení pokémona počítá i sem :‘D) „To jsem pro vás koupila. Překvápko…“ Mile jsem se usmála a koukala na rozzářená očka pokémonů. Rozdělila jsem koláč na tři kousky a podala každý kousek pokémonům a sama sobě nechala jeden. „A co ty Dedenne, líbilo se ti tam?“ Opáčila jsem se s plnou pusou na Dedenne a pohladila jí po hlavě. „Moc a ten Lexion…“ Mrkla na mě šibalsky, div jí kousek berry nevylezlo z tlamičky. Žďuchla jsem do ní prstem a naoko uraženě se ušklíbla a odvrátila hlavu. „Co s ním jako?“ Ohlédla jsem se na ní s rudou barvou ve tváři. „No, tancovali jste spolu, než se stalo tamto, ne? To s tou ženskou…“ Otázala se mě. „Jako, joo…Ale už ticho.“ Zamumlala jsem a raději bych dál neodpovídala. „A vůbec, jdu spát.“ Svezla jsem se na trávu, odložila kousek svého koláče do ubrousku, schovala jej do batohu a otočila se zády k Dedenne. „Pohlídejte ten batoh, prosím…“ Špitla jsem ještě k pokémonům a přivřela oči. Jo, fakt jsem se po tom všem potřebovala vyspat a vypřemýšlet, navíc s plným břichem, a co všechno se vlastně stalo.  Zdálo se mi o Ostrově Sun, té kráse, lesklé podlaze v hotelu, toho nábytku, měkké postele, koupelně, fénu, pak Lexion a jeho modré oči jako obloha, ten člověk se zelenými vlasy, co chtěl bojovat proti té dívce… Bylo toho tolik. Zasekla jsem se u té lovkyně Jean… Přišlo mi to tolik divné, ošklivé, co udělali. Z lehkého spánku jsem se otočila na druhý bok a něco málo zamumlala a spala dál.
A pak mi spánek přerušila ostrá bolest na levé straně hlavy. Mrzutě jsem zakňučela a blesku rychle se posadila. „Hej???“ Rozhlédla jsem se kolem a chytla se za hlavu. Vedle mě ležel kamínek. No, kamínek, zas tak maličký nebyl. Naštvaně jsem ho vzala do ruky a ještě jednou se podívala před sebe.
A hle, Gligar s dalším kamínkem v ‚klepítku‘. Hodil ho po mně a beze slova na mě koukal. Vyhnula jsem se mu, jelikož neletěl zas tak rychle a opětovala mu naštvaný pohled. „Hej, hej, notak!“ Křikla jsem a ukázala na něj. „Co si o sobě myslíš?“ Zamumlala jsem tiše. Konečně promluvil. „Vyzívám tě na zápas!“ Řekl velice vážným tónem, avšak trošku divně, tak zastřeně… a probodával mě dál pohledem. Když to řekl, musela jsem si dát ruku před pusu a začít se smát. Snažila jsem se nesmát nějak moc nahlas, ale moc to nešlo. „Ale notak…“  Zakroutila jsem hlavou. Bylo roztomilé, jak mě to vyzval, ale nemohla jsem to bohužel nyní přijmout. Nevypadal jako slabý, naopak, ale moji pokémoni momentálně potřebují trochu jiný trénink, ne se zdemolovat zápasem. „Promiň, ale teď to nejspíš nepůjde… Jdeš trochu nevhod.“ Pokrčila jsem rameny a koukla na spící pokémony za pařezem. Koukám, že ten batoh fakt dobře pohlídali. Leželi tam oba na zádech s plným bříškem, ještě jim u tlam tekla slina. Ušklíbla jsem se a pohled obrátila znovu na Gligara, který začal mluvit.
„Bojuj se mnou!“ Vyzval mě znovu bojácným tónem a sletěl na nižší větev, ale s menším zakňučením, či zasyčením, prostě známka bolesti. Nemohla jsem si toho nevšimnout, když přivřel oči. „Ummm, není ti něco? Nejsi zraněný?“ Pootočila jsem hlavu na stranu a optala se ho pro jistotu. Naštvaně zabručel a znovu sykl bolestí s ukázáním na mě, klepetem samozřejmě. „Nic mi není! Bojuj!“ Znovu zopakoval. Když na mne ukazoval, bylo vidět, jak má oteklý bok, ani ne zas tak malá ranka. Udělala jsem pár kroků vpřed, ale okamžitě mi bylo řečeno, ať se vrátím.
„Dobře, dobře, chci ti jen pomoct…“ Koukla jsem na jeho bok starostlivě. Očividně chtěl bojovat. „Víš, jsme po dlouhých cestách, já s tebou teď bojovat opravdu nemohu.“ Pokrčila jsem znovu rameny a snažila se o další kroky vpřed. Avšak pomalé, téměř takové, které se v rozhovoru ztratí za předpokladu odvedení pozornosti a stálého mluvení.
Znovu zasyčel bolestí. Povzdechla jsem si. Ani pomoct si nenechal, chtěla jsem mu pomoci. Pokémoni mezitím spali, budit jsem je nechtěla. Vypadal vyčerpaný, ale i přes to chtěl zápasit. Nerozuměla jsem tomu, musel mít nejspíš výdrž? Nebo chuť bojovat?
„Poslyš…“ Zamumlala jsem a dala ruce přátelsky před sebe, znovu s kroky vpřed. „Nechci ti ublížit…“ Dodala jsem a pohlédla na jeho bok. „Chci ti jen pomoct. Určitě máš něco s bokem a bolí tě to, tak pojďme spolupracovat, chci ti pomoct. Bojovat můžeme kdykoliv jindy, ale do tohohle by se ti mohlo něco dostat a byl bys nemocný. To přece nechceš, ne?“ Starostlivě jsem na něj pohlédla a on se ohlédl po ráně na boku. „Nic to není.“ Zaskučel bolestivě. „Já myslím, že ano.“ Řekla jsem rázně, rozešla se k němu rychleji. Nemohl se moc pohnout, nejspíš se to zhoršilo? Jak se sem mohl dostat? Tolik nezodpovězených otázek, ale asi jen tak neodletí. Natáhla jsem ruce nahoru, jako bych ho chtěla chytnout a kývla na něj. „Sleť dolů, když tak tě chytím, alespoň se na to podívám.“ Pohlédla jsem nahoru. Zavrtěl nesouhlasně hlavou. „Já chci bojovat.“ Opětoval mi pohled naopak, dolů a já si plácla dlaní do čela. „Fajn…Jsi šutr… Tvrdohlavej.“ Zamumlala jsem tiše, odstoupila a vrátila se k pařezu, kde jsem se na něj posadila zády ke gligarovi. „Hej, Dedenne, Kevine…“ Zvýšila jsem hlas směrem k nim. „Potřebuju pomoct… Za mnou sedí na větvi poraněný Gligar a nechce dolů. Má něco s bokem… Myslím, že tu pomoc opravdu potřebuje, ale asi ho to bolí a je z toho mrzutý, chce jen bojovat…“ Povzdechla jsem si. „Co mu je…? Nemá zlomené klepeto?“ Koukl na mě nechápavě Kevin a Dedenne se zasmála. „Myslím, že ne Kevine…“ Ušklíbla jsem se. „Zkus do něj opatrně šťouchnout zezadu, chytím ho pod větví, jinak ho z tý větve asi nedostaneme. Vypadá, že se moc hýbat nemůže. Hlavně to nezapomeň.“ Navrhnula jsem nakonec a pomalu se rozešla znovu k větvi, samozřejmě, že jsem si zajistila jeho pohled a upevnila ho na sobě. Přiskákala ke mně Dedenne. „Ahooooj.“ Koukla nahoru a on odvětil jen tichý pozdrav. „Už jdeme bojovat?“ Zamumlal znovu tiše a sykl opět bolestí, když hýbnul klepetem. Kevin mezitím poskakoval za něj, a když stál pod stromem, na jehož větvi posedával Gligar, hleděl na ní. On měl něco udělat? Věděl, že něco udělat měl… Ale zaboha si nemohl vzpomenout, co. Podíval se na mě a já na něj upírala nedočkavě pohled. A pak mi to došlo a svěsila jsem hlavu do dlaní. „To už vzdáváš?“ Zamumlal opět Gligar a já na něj naštvaně pohlédla. „Já se nikdy nevzdávám.“ Ukázala jsem na něj a koukla na Kevina. Nebyl tam, za stromem… A  to už mi padal Gligar do náruče a mácháním klepet, naštěstí jsem docela rychle zareagovala a chytila ho. Nebyla to zas taková výška, takže se moc neproletěl tak i tak…

2 Ino Ino | 20. června 2017 v 21:37 | Reagovat

2. část
Podařilo se mi ho tak nějak chytnout a hlavou jsem se snažila vyhýbat jeho máchání klepety a narážení hlavou. Ocasem mě praštil do břicha a já bolestivě zaskučela. I on skučel, ale bolestí, která mu do očí vrkla až slzy. „Pust mě člověče!“ Křičel na mě a šil sebou. „A dost!“ Okřikla jsem ho naštvaně s bolestí břicha. „Buď ksakru v klidu, já tě nezabiju.“ Navrčela jsem a on se trochu uklidil. Nicméně měl pořád ještě trochu slzy na krajíčku. Položila jsem ho opatrně k pařezu a chytla si břicho, na kterém asi bude pořádná modřina. Gligar na mě naštvaně a rozhozeně ukazoval klepítkem a šil hlavou, že nechce pomoct. „Gligare, uklidni se, nic to není…“ Snažila jsem se na něj mluvit klidněji a klidněji. Když se trochu vydýchal, už jen vrhal protivné pohledy a neměl energii něco dělat.
Konečně jsem si k němu mohla sednout a podívat se, co s tím bokem vlastně má. Vykulila jsem oči, když jsem spatřila tři trny, které byly zabodnuty v jeho kůži. Jednoho jsem se opatrně dotkla a on bolestivě zaskučel a ošil sebou. „Kde jsi byl? Spadl jsi do nějakého křoví?“ Tázavě jsem na něj koukla a pak pohlédla na ty trny. Přemýšlela jsem, co s nimi. Ani jsem si nevšimla, že Dedenne někam utekla… Ale popravdě mi teď vrtalo hlavou, jak mu pomoci. Kevin seděl na pařezem a vše sledoval. Když si ho Gligar všimnul, nemohl se na něj vražedně nepodívat. Něco jako pohled ‚s tebou si to vyřídím později‘. Kevin se jen schoval za pařez a vykoukl na něj. Měl z něj možná trochu respekt. „Děkuju za pomoc Kevine.“ Usmála jsem se na něj a přizvala ho k sobě s pohlazením jeho hlavy a rozcucháním jeho peříček. Uchechtla jsem se nad tím, ale teď zpátky k tomu problému.
„Víš, máš tam tři trny.“ Musela jsem ho uvést na pravou míru a spatřila v jeho očích strach. „Ale, když to vytáhneme, bude to bolet jenom chvililinku.“ Vztyčila jsem jeden prst a on ustrašeně zakýval hlavou,  jakoby nechtěl, což docela chápu, ale chtěla jsem mu od té bolesti ulevit. „Notak… Takhle tě to bude bolet ještě víc a dál se nedostaneš, chceš tu snad umřít hlady nebo žízní?“ Trochu jsem mu pohrozila a on jen nechtěně přikývl, že takhle skončit fakt nechce, moc možností fakt neměl. „Tak to vytáhnem…“ Zamumlala jsem tiše a sehnula se k těm trnům. „Kevine… Na tři vytáhni tenhle trn.“ Ukázala jsem Kevinovi, který poslušně přistoupil a uchytil trn na kraji zobáku. „Tři… Dva… Jedna… Teď!“ A škubla jsem za oba trny a Kevin udělal to samé. Gligar bolestivě zakňučel, ale trny byly pryč. „Páni…“ Oddechla jsem si a koukla na ty bodáky. Nebyly malý… Muselo to bolet. Vzala jsem i ten třetí a dala je na pařez, aby si je ještě někdo někam nezabodl…
Gligar vypadal opravdu vyčerpaně a mezitím se vrátila Dedenne s tlamou plnou bobulí. „O cwo sfem pfifla?“ Koukala na nás s nafouklými tvářemi. Potom jídlo spolkla a udiveně se dívala na Gligara, který ležel u pařezu. „Mno…“ Zamumlala jsem a nevěděla, jak začít. „Byl zraněný… Nejspíš sletěl někam do ostnatého keře.“ Ukázala jsem na něj a na jeho ránu. Vytáhla jsem z tašky svoje tričko a studenou vodu. Polila jsem triko a opatrně to přiložila na jeho ranku, mělo to sloužit jako obklad. Gligar přivřel vyčerpaně oči, nic neříkal, jen tam ležel, ale vypadalo to, že mu to dělá dobře a zmírňuje to bolest. Opřela jsem se o pařez, Dedenne si skočila na můj klín a Kevin se vyptával Gligara, jestli je to lepší a jestli to bolí. Otřela jsem si znovu pot z čela a musela se nad tímhle vším zasmát. To byla zase jednou akce… Pak jsem pohlédla na spícího Gligara a na své pokémony.
„Pojďme si něco zahrát, než se vzbudí!“ Řekla jsem vyzývavě, ovšem tiše a vstala. Dedenne seskočila na zem a Kevin se k nám připojil. „Co takhle baba?“ Navrhla jsem, šibalsky se na oba podívala a plácla Kevina. „Máš ji! A jen v týhle oblasti!“ Křikla jsem na něj a rozeběhla se mezi stromy. Nějak jsem si neuvědomila, že Gligar spí, ale byl tak vyčerpaný kvůli bolesti, že by ho asi nic nevzbudilo. Kevin se rychle rozletěl za mnou a babu mi okamžitě vrátil. Sáhla jsem po něm a ještě se stihla dotknout jeho křídla. „Nevrací seeeee!“ Letěl za mnou. „Vrací!“ Odpověděla jsem mu se smíchem a běžela dál. Nakonec dal babu poněkud pomalejší Dedenne která se rozeběhla po všech čtyřech za ním. „Ale to je nefér, jsi rychlejší!“ Křikla na něj a snažila se ho doběhnout. Posadil se na větev a s úšklebkem hleděl dolů, protože na strom Dedenne nemohla. „To je fakt nefér Ino!“ Křikla uraženě a já k ní přiběhla. „Ale notak.“ Vzala jsem si jí do náruče a pohladila ji. „Fajn, mám jí já!“ Pustila jsem ji na zem, samozřejmě, ne nějak, aby se rozmázla a rozeběhla se za Kevinem.
Hráli jsme asi 4 hodiny, jo, 4, protože Dedenne pak vzhledem k její fyzičce napadlo si zahrát schovávanou. Samozřejmě, že jsme jí asi hodinu nemohli najít, zatímco si ona v klidu trhala bobulky a jedla je a jelikož listy toho keříku byly takové nažloutlé, asi pět krát jsme jí přehlédli. Pak jsme si jen povídali a pořád se drželi blízko toho pařezu.
Když jsem se rozhodla jít zkontrolovat Gligara, došla jsem tam, kde ležel před tím, ale nebyl tam. Polekaně jsem se rozhlédla na všechny strany. „Gligare!“ Křikla jsem na něj, ale nic se neozvalo. Pak jsem slyšela něco jako slabé kňučení za pařezem o kousek dál. Došla jsem tam pomalu a spatřila Gligara, jak nasazuje vážný pohled utírajíc si oči od pár slziček. Dřepla jsem si k němu a posadila ho na pařez, až jsem se divila, že se vysadit nechal. „Copak je…“ Koukla jsem na něj a na triko, které měl obvázané na ráně. „Bolí to hodně?“ Optala jsem se ho, on zatřepal hlavou se slovy, že už moc ne. „Tak proč pláčeš?“ Optala jsem se ho a jemu se z oka linula další malá lesklá slza.
„Jsem slabý pokémon.“ Dal se nezastavitelně do breku. „Neplač…“ Dřepla jsem si blíž k němu a vzala ho za jedno klepeto. „Stalo se snad před tím něco?“ Koukla jsem na něj. „Porazil mě jeden trenér a já spadl do trní... Myslel jsem, že ho porazím, měl opravdu silnýho pokémona, nikdy nebudu jako on!“ Vydal ze sebe něco jako protivný tón, avšak se známkou zoufalosti.
„Nejsi slabý, žádný pokémon není slabý.“ Řekla jsem dosti jasně, aby to nevyznělo jako ironie. „Stačí trénovat, nabírat zkušenosti… Co se stalo, stalo se, musíš se dál zlepšovat a posouvat dál, když to vzdáš hned teď, nikam se nedostaneš, to mi věř.“ Pohladila jsem ho po tváři, utřela mu slzu a usmála se. Vzala jsem ho do náručí a sledovala, jak se nechá nést. Vzala jsem ho zpět k batohu, položila ho na zem a vyndala kus mého nedojedeného koláče. „Na, sněz to. Je to koláč s berry s léčivými účinky, mohlo by ti to alespoň trochu ulevit od tvé bolesti.“ Podala jsem mu koláč, který si vzal do klepítek a začal ho jíst. Vypadal, jako by mu chutnal, což jsem byla ráda. Ještě jsem mu podala kus studené vody, která zbyla a nechala ho, ať se napije.
„Máš vůbec někoho? Jsi něčí pokémon?“ Koukla jsem na něj, protože říkal, že ho porazil trenér, tak jsem si myslela, jestli se třeba neztratil. Zakýval hlavou, že nikoho nemá a je sám. „Tak to jo.“ Zamumlala jsem a nechala jsem ho v klidu dojíst. Opravdu vypadal, že rád zápasil, ale zhroutil se z toho, že ho porazil jeden trenér? Třeba jich bylo víc? Možná před tím vyhrával, proto se mu to stalo, já nevěděla, ale nechtěla jsem se dál ptát, protože bych nerada, aby si vzpomněl na něco špatného.
Chvíli po tom, co dojedl mě poprosil, že chce být chvíli sám. Kývla jsem na něj a respektovala jeho rozhodnutí, protože bych ho nerada otravovala. Seděl tam opřený o pařez a hleděl do nebe. Zpovzdálí jsem ho s Dedenne a Kevinem pozorovala a nechala ho tam. Vypadal, jako by přemýšlel, protože se za celou asi hodinku ani o kousíček nepohnul. Už jsem si říkala, jestli se něco nestalo, ale Dedenne mě zastavila. „Nech ho, potřebuje si to v hlavě spořádat.“ Mile se na mě podívala. Kývla jsem na ní hlavou. Třeba je jen samotář, nebo ho nějak ranilo, že jsem mu pomohla. Začali jsme si tedy povídat s pokémony, mluvili jsme o tom, co se mu asi stalo a tak…
Nakonec jsem se za ním rozhodla jít. Hned co jsem si k němu sedla, řekl upřímné „děkuju.“ Vážila jsem si toho, asi nejvíc a kývla hlavou se slovy, že nemá vůbec zač a že by měl pomoct takhle každý někomu, kdo to opravdu potřebuje. On zakýval hlavou, že si to nemyslí a já se zamyslela. „Možná máš pravdu…“ Zamumlala jsem a vzpomenula si na lovkyni Jean. „Někteří jsou zlí…“ Zamračila jsem se a koukla do země. „Nad něčím přemýšlíš?“ Koukl na mě a zeptal se. Ani jsem nečekala, že bude chtít navázat nějakou konverzaci. „Jojo.“ Odvětila jsem mu. „Potkala jsem někoho moc zlého, kdo chtěl ubližovat.“ Obrátila jsem pohled na něj a pousmála se. „Proto chci být co nejsilnější a třeba jednoho dne pomoct toho člověka zastavit, nebo jí alespoň ukázat, že se proti ní někdo postavil.“ Povzdechla jsem si a prohrábla vlasy. „To chápu.“ Zamumlal Gligar tiše a koukl do země s pocitem ztrapnění. „Promiň, že jsem na tebe byl před tím takový.“ Odvrátil hlavu s tichými slovy, nejspíše se cítil špatně, ale já tenhle pocit dobře znala. Nechcete pomoct, protože to je známka slabosti, proto si pomůžete sami, ale když to nejde, prostě to nejde a to jsem já už pochopila. Možná jsem s touhle myšlenkou i trochu zmoudřela a povyrostla. Ne výškově, ale mentálně, já už asi nevyrostu nu. „Ááále, to je v pohodě.“ Mrkla jsem na něj a vytrhla se ze svých myšlenek. „Co vůbec tvůj bok, je to o poznání lepší?“ Optala jsem se rozpačitě a koukla se na své nyní už zničené triko no a pak na své břicho, na kterém byla pěkná modřina. No co, budu si muset pořídit další, co se dá dělat. Stálo mi to za to? Samozřejmě.

3 Ino Ino | 20. června 2017 v 21:39 | Reagovat

3. část
Gligar se pootočil a kouknul na svůj bok. „Jo… Je to lepší… Ten koláč byl dobrý.“ Zamumlal a možná se konečně trošku pousmál. Vykulila jsem nad tím oči a moje srdíčko uvnitř možná trošku zaplesalo, protože jsem byla ráda, že se konečně usmál, nebo projevil nějakou pozitivní stránku emocí. „Myslím, že to nebylo nic velkého… Jen to bodalo.“ Mile jsem mu pověděla a on souhlasně přikývl. „Zanedlouho budeš určitě v pořádku.“ Kývla jsem na něj a snažila se ho jak-si namotivovat, aby nevypadal tak sklesle. Bylo vidět, že ho to opravdu trápilo, což mi bylo líto, protože nemá smysl být smutný, když se na poprvé něco nepovede. „A vůbec, jaké pak máš plány do budoucna?“ Navázala jsem konverzaci, aby nepřemýšlel nad vším, co se mu nejspíš stalo a co se dělo. Prostě jsem se od toho snažila nějakým pozitivním způsobem odejít a ještě mu pomoci. Nyní vypadal už přívětivěji, možná trochu otevřeně, před tím si se mnou asi moc povídat nechtěl, či přemýšlel, opět jsem se nechtěla ptát. Chtěl něco říct a pak se zastavil. „Já nevím… Bojovat? Cestovat?“ Nejspíš sám nevěděl, což jsem chápala. „Co ty?“ „Já vlastně taky nevím, ale jak už jsem říkala, chci trénovat své pokémony, stát se silnější.“ Pokrčila jsem rameny. „Vypadáš jako silný pokémon, měl by sis vybudovat i silné sebevědomí.“ Usmála jsem se na něj a pohladila ho opatrně po hlavě. Ano, ráda jsem pokémony hladila po hlavě, protože to některé uklidňovalo, jen teplý dotek. Někoho ne, ale bylo to příjemné i pro mě. Byl to naplňující pocit.
„Vlastně, mám moc ráda pokémony tvého typu.“ Ukázala jsem na něj a trošku se ušklíbla. „Zemní?“ Koukl na mě zvědavě jeho očkama. „Hmm, zemní nejsou špatní, ale mám ráda létající typy.“ Pousmála jsem se na něj. „Vždycky jsem chtěla mít křídla a zkusit vyletěl tam, vysoko…“ Koukla jsem na mraky a ukázala na jeden, takový, podivný, podivného tvaru. „Tenhle vypadá jako ovce…“ Zasmála jsem se a obkreslila prstem jeho obrys. Gligar se trošku pousmál. „Jo, to jo…“ Zamumlal a klepetem ukázal na druhý. „Tenhle jako Seviper s dlouhým ocasem…“ Ušklíbl se trochu. „Hehe, a jo…“ Koukla jsem na mrak, na který ukazoval. Nebe bylo jinak vcelku už docela schylující se k noci.
„Zanedlouho bude asi západ sluníčka.“ Koukla jsem k východu. Mezitím přicupkali moji pokémoni a hleděli na Gligara s trikem obvázaným kolem jeho trupu. „Podívej, vypadáš jako ženská!“ Vyprskl smíchy Kevin a schoulel se na zem. „Ty jsi fakt hérečka…“ Koukla jsem na Kevina a tázavý pohled Gligara. „To je Kevin, oficiálně tvůj zachránce číslo 2. Aka ten, co tě dostal ze stromu.“ Ušklíbla jsem se na Kévu a Gligar se taky trochu pousmál. „A tohle je Dedenne.“ Postrčila jsem k němu kulatou věc, která se na něj zahleděla a prohlížela si ho. „Už jsi v cajku?“ Optala se ho mile. „Je to lepší.“ Odvětil jí gligar a poté jsme se všichni kochali krásným západem slunce. Ještě jsme si chvilinku všichni povídali a popravdě se docela zasmáli. Gligar nám něco vyprávěl, když zkoušel porazit jednu Ponnytu… Poté začala vyprávět Dedenne o ostrově Sun, z čehož byl naprosto unešen, ačkoliv to bylo jen z vyprávění.
Všichni jsme nakonec usnuli přitulení k sobě a zahřívali se u pařezu, protože v noci nastala trochu zima.
Po probuzení ráno, samozřejmě, jsem se probudila jako první. Zívla jsem a vyndala z očí ospalky. Pokémoni leželi rozpláclí na zemi jak brambory a div nechrápali. Pousmála jsem se nad nimi a sbalila věci, které popadaly z batohu zpět dovnitř. Šla jsem se projít kousek do lesa a vrátila se asi za hodinku. Gligar a Dedenne tam seděli a o čemsi si povídali. Přišla jsem k nim a pozdravila je k dobrému ránu. Opětovali mi pozdrav a bylo slyšet i něco od zrovna probouzejícího se Kevina. Protáhla jsem si záda, znovu zívla a koukla na ně. „Myslím, že je čas putovat dál.“ Pousmála jsem se na ně. Kevin mi nemotorně vylétl na rameno a Dedenne přiskákala k nohám. Batoh jsem si dala na záda a pomalu se rozhodla vyrazit. Gligar akorát smutně přihlížel našemu odchodu.
Otočila jsem se a chtěla ho ještě pozdravit, ale viděla jsem ho, jak tam sám sedí na pařezu s obvázaným bokem s mojim trikem. Ještě jsem k němu obrátila kroky a podřepla si k němu. „Gligare, přemýšlela jsem, nechci tě tu nechat samotného, pokud bys chtěl, je tu jaká-si jistá možnost, že by ses k nám mohl přidat. Je to čistě na tobě, vidíš, že tě pokémoni přijali, neměl by ses u nás vůbec špatně.“ Koukla jsem na něj a malinko se pousmála. Bylo to čistě jeho rozhodnutí, stejně jako se rozhodovala Dedenne. Nechtěla jsem ho přesvědčovat, nedej bože nutit, proto jsem mu to nabídla takhle. „Je to naprosto tvoje rozhodnutí, jak jsem ti říkala. Připadáš mi jako moc fajn pokémon, kterého bych ráda uvítala v týmu. Nemám problém ti dát čas na rozmyšlenou, nikam nespěcháme.“ Ujistila jsem ho a vytáhla z batohu ultraball. „Pokud chceš, abych tě nechala osamotě, budu to samozřejmě respektovat, jako před tím.“ Položila jsem ultrball na zem a trochu poodstoupila.

//Použila jsem Studenou vodu a koláč se směsí berry s hojivými účinky

4 [A] Enwy [A] Enwy | Web | 21. června 2017 v 14:51 | Reagovat

[1]:[2]:[3]: Snad není třeba mých slov - chyceno. Gligar trefil pokébal a pak do něj vlétl, již ve formě bílého světla. Gratuluji, chytila jsi Gligara.

5 Skugga Skugga | 19. července 2017 v 20:34 | Reagovat

1. Umbreon
2. Shade
3. Pokémoní rodina je pokémoní rodina tak to zůstane. Před sebou jsme uviděli Umbreona, Koukla jsem na Shadeo a on na mě. Umbreon je temný typ..tak proč ne? "Shade začni water shurikenem!" Shade sice začal ale umbreon se ladně vyhnul a zaútočil  Shadow Ball. "Shade double team do toho!" Tím pádem  jeho útok trefil nesprávného a za chvíli byl obklíčen.  "Dobře..použij bubble!"  Tím Umbreona sice zasáhl, ale Umbreon zavrtěl hlavou a díky Quick Attack srazil Shadeo na zem. "Shade stávej a pound!" I Shade překvapil svojí rychlostí  a zasáhl Umbreona Přímo. Umbreon však neváhal a použil tackle takže Shadeho zasáhnul. "Shade doule team!" Shade se v mžiku roznásobil a umbreon byl zase v obklíčení "water shuriken!" tentokrát byl Shade rychlejší a zasáhl  Umbreona  ten však zaútočil Dark pulse "Water shuriken pokus se to vyblokovat!" pokusila jsem se Shadeovi poradit. A skutečně to zvládl water shurikenem vyblokovat. "Výborně water shuriken do toho!" tomu se však Umbreon vyhnul a použil tackle  to byl rychlejší než Shade, ale ten to nyní ustál "Shade bubble!" Vzhledem k tomu že byl Umbreon blízko dostal přímý zásah, ale skoro okamžitě začal s Shadow ball "Double team rychle!" Umbreon něco zavrčel a rozhlížel se po jeho kopiích "Shade pound!" Shade byl v zadu a jen nějakým zázrakem si ho Umbreon nevšiml. ale i ten po zásahu použil Quick atack a srazil Shadeo k zemi "Shade bubble!" Shade se ještě na zemi otočil a vypálil po Umbreonovi bublinky kterého ho zasáhli. "Water shuriken!" křikla jsem ale tomu se Umbreon zase s ladností vyhnul a zaútočil Quick atack. "Double.." nestihla jsem to doříct a Shade byl na zemi "Water shuriken  rychle!" Protože Umbreon se náhle rozhodl dát na útěk. Rozeběhli jsme se Shadeem za ním. "Ryhleji" pobídla jsem ho a Shade vyskočil a přistál před Umbreonem . "Water Shuriken!" Křikla jsem a Shade tím Umbreona zasáhl, ten však  zaútočil Dark pulsem a zasáhl Shadeoho. "Double team!" křikla jsem, a Umbreon  dostal zásah ale pochvíli dostal Shade zásah Dark pulsem. "Zakončí water shuriken.
Vytáhla jsem ultraball. "Let ultraballe"

//Požívám ultra ball který mi poslala Ino c:

6 [A] Enwy [A] Enwy | 19. července 2017 v 20:49 | Reagovat

[5]: Umbreon jako bojovník vyskočil z pokéballu a zavrčel. "Musíš se snažit víc," zavrčel. Souboj pokračuje.

7 Skugga Skugga | 19. července 2017 v 21:10 | Reagovat

"Budiž dobrá.Shade water shuriken!" křikla jsem a hade znovu zaútočil tomu se Umbreon vyhnul a zaútočil pomocí Dark pulse. "Shade vyskoč a Water shuriken!" díky skoku se tomu vyhnul a Umbreon dostal zásah od water shuriken. Zavrtěl hlavou a pomocí Quick atack vyskočil a srazil Shadea k zemi. "Je u tebe tak Bubble Shade!" tím pádem dostal Umbreon doslova do obličeje bubliny a odskočil od něj. "Water pulse do toho!" Umbreon  odpověděl shadow ball   útoky se střetli a byl tu náhle kouř. "Shade běž a water shuriken!" Shade se rozeběhl a vyskočil. Však narazil na dark pulse  "Shade  zvládneš to!" Shade zavrtěl hlavou a dal mi najevo že může pokračovat. "Dobře použij Pound!" tentokrát dostal Umbreon zásah až se z toho rozplácl na zemi. ALe okamžitě vstal a pomocí Quick atack rozeběhl proti Shadeovi. "Vyskoč a připrav si bubble" Shade vyčkával a když byl Umbreon blízko "PALL!!!!" Tím pádem dostal další zásah přímo do obličeje ale stále se Umbreon nevzdával vypálil Dark pulse  a Shade se vyhnul jen tak tak. "Double team!" Křikla jsem a Umbreon byl v obklíčení. "Pound!" Shadeho kopie se střebali do jednoho až těsně u umbreona takže tentokrát neměl šanci se vyhnout, ale  potom použil tackle a narazil do Shadeho. "Chytni ho a pevně!" napadlo mě a Shade to udělal těd se Umbreon nemohl vykroutit. "Shade bubble !" Tím pádem dostal další přímí zásah, ale bylo nemilé že se vzpamatoval docela rychle a použil dark pulse. "Water pulse!" Útoky se srazili ale tentokrát byl silnější water pulse  a Umbreona srazil. "Water shuriken nevzdávej to!" Shade poslal water shuriken Umbreon se vyhnul a rozeběhl se k Shadeovi s úmyslem tquick atack. "Připrav se.." Shade se připrval "Water shuriken!" K našemu zděšení se Umbreon stihl vyhnout a srazil Shadea k zemi "bubble rychle!" Shade se zase  otočil a použil buble ale tentokrát Umbreon použil Sand atack. "Shade vyskoč rychle!" Tím pádem  byl Shade z dosahu jelikož dopadl o kus dál. "Takže pound do toho!" Shade se rozeběhl a začal z běhu skákat z místa na místo aby ho umbreon v tuhle chvíli nemohl zaměřit. Tím pádem dosáhl cíle ale Umbreon použil Shadow ball a zasáhl ho. "Shade water shuriken!"  dostal Umbreon zasáh a já znova použila ultra ball. "Let ultra balle!"

[6]:

8 [A] Enwy [A] Enwy | 19. července 2017 v 21:13 | Reagovat

[7]: Umbreon se nechal chytit. Gratuluji, chytila jsi Umbreona!

9 Kiane Kiane | 12. srpna 2017 v 22:00 | Reagovat

1) Umbreon
2) Blake (Charmeleon)
S Blakem jsme tuhle procházeli podivnou, temnou cestičkou. Byla už noc, co na tom, že tu není úplně nejsvětleji? V tom však nespočívala její neobvyklost. Mnohem zajímavější a také více znepokojující bylo, že jsem celou dobu měla divný pocit, jako by mě z té tmy snad někdo sledoval. Musela jsem se co chvíli otáčet a kontrolovat, jestli opravdu někoho nezahlédnu. Blake si všimnul, jak neklidná jsem. “Ty máš strach?” Zeptal se, což byla docela zbytečná otázka. Vypadalo to, že mu to po chvíli také došlo. “Neboj! Jsem tu i já! Zaženu všechny zloduchy, kteří by se to mohli objevit.” Zazubil se na mě. Mávla jsem rukou a lehce se přetvařovala. “Pfff… nebojím se. Vlastně se mi to moc líbí. Noc je nádherná.” Při chůzi jsem upřela svůj zrak na noční oblohu prosetou hvězdami. Jediné světlo okolo byl Charmeleonův plamen, proto bylo noční oblohu vidět opravdu dobře a žádné světlo mě přitom nerušilo. Bylo to vskutku fascinující, ráda jsem hvězdy sledovala. A pak na vteřinu… hvězdy zmizely, i měsíc a všechno okolo, skoro jako by se nademnou něco jen rychle mihlo. Zaraženě jsem zamrkala očima, zastavila se a naprosto instinktivně jsem se rozkročila, pro lepší stabilitu. “Viděl jsi to?!” Řekla jsem takovým podivným napůl křikem, napůl šeptem a ještě k tomu tázacím tónem. Blake se na mě podíval jako na blázna a zmateně se podrbal. “A co jako? Co jsem měl vidět?” Ptal se, to už jsem se ale zběsile rozhlížela kolem a usilovně hledala toho, kdo se nademnou mohl mihnout. Charmeleon mě chvíli sledoval a pak utrousil “hrabe ti?.Ohlédla jsem se po něm a zatvářila se dost dotčeně. “Něco tu bylo! Něco nás… sleduje…” Stěžovala jsem si a pokoušela jsem se ho přesvědčit. “Třeba e ti jen něco zdálo. Pojď, půjdeme dál.” Naléhal. Povzdechla jsem si. *Třeba má pravdu, mohlo se mi to jen zdát.* pomyslela jsem si a dál šla za Charmeleonem. Při cestě jsem se znovu ohédla a zahlédla za sebou pár červených očí, které se na mě upřeně dívaly. Strnula jsem. “Červené oči… umbreon. Pozoruje nás umbreon.” Nevěřícně jsem opakovala a šeptala. Mohla jsem se prostě zastavit a upozornit Blakea, ale tím bych dost možná umbreona odehnala. “Neotáčej se.” Špitla jsem pak ještě a šla dál. Blake to všechno slyšel a ihned se otočil. Tiše jsem na něj zavrčela. “Všimne si tě.” Blake to pochopil a tak jsme šli dál, dělali jsme, jako že o onom umbreonovi nevíme a ten nás pořád následoval, schovaný v bezpečí tmy. “Jsi si jistá? Je tam umbreon?” Špitl ke mě Blake nejistě. “Naprosto. Ty oči bych poznala kdekoliv. Umbreony miluju. Ještě nedávno jsem snila o tom, že bych byla temná, elegantní umbreoní holka. Umíš si představit tu krásu? Ten dřímající potenciál? Jsou to překrásná stvoření.” Nasadila jsem na něj nenápadně prosebný výraz. “Prosím prosím, pojďme si chytit umbreona!” Charmeleon vůbec nevypadal, že bych ho musela nějak přemlouvat. Zazubil se a opatrně kývnul. Byla jsem tak šťastná! Oba jsme se zastavili a prudce otočili. Sledovali jsme ony černé oči, které to nejspíš ani nerozhodilo, jen tam nehybně stály a probodávaly nás svým temným pohledem. Umbreon zavrčel. “Tak vylez! My moc dobře víme, kdo jsi!” Ze tmy vykročil umbreon, žluté znaky na těle se krásně výjmaly v okolní tmě zrovna tak, jako na jeho černé srsti. Věděla jsem, že pokud jsem se chtěla pokusit ho chytit, nesměla jsem se nechat rozptýlit. To bylo obzvlášť těžké, když si nás začal pomalým krokem obcházet. Blake na něj hlasitě zavrčel, na oplátku, teď už vrčeli oba dva. “Tak fajn, jdeme na to. Blakeu, začni třeba Embrem!" Plácla jsem. Blake poslušně zaútočil, umbreon ale byl ve střehu a jediným úskokem se dokázal vyhnout. Jeho kruhy pak začaly zářit, připravoval se na útok. Zhmotnil shadow ball, neboli stínovou kouli a jako nic ji hodil na Blakea, který sice nestačil uhnout, ale útok bez velkých problémů ustál. Chtěla jsem dát Blakeovi další povel, jenže mě zarazilo, když umbreon najednou uskočil o pěkný kus dozadu do tmy. Byla to bez pochyby dobrá strategie. I když jeho nyní svítící kruhy opravdu budily pozornost a byly těžko přehlédnutelné,  zbytek jeho těla byl černý a dokonale zapadl do noční krajiny. Zamyslela jsem se. "Blakeu, Flamethrower." Blake vychrlil plameny s nejen že tak svého protivníka zasáhl, ale jasné světlo plamene dokonce umbreona dokonale odhalilo i ve tmě. Umbreon v koutcích cenil zuby. Zaútočil na Blakea tacklem, Blake ale včas zareagoval a uskočil jako nic. Nejspíš to umbreona naštvalo, protože na nic nečekal, nedal nám v žádném případě šanci zaútočit a jen použil Quick attack, který Blakea ošklivě zasáhl a ten ztratil rovnováhu. V porovnání s ostatními to sice až tak silný útok nebyl, ale jeho obrovskou výhodou bylo to, že bylo prakticky nemožné se mu vyhnout, takže pokemon jako Blake musel počítat s jistým zásahem od protivníka. I když se tenhle zásah docela zdařil, Blake vypadal, že měl stále dost sil.“Ještě pojď, to zvládneš. Ember!” Blake se rychle vyhoupnul ze země, podle se zatvářil a plnou silou napral do umbreona svůj útok. S každým dopadem žhavých kusů ohně se umbreon tvářil o něco bolestněji. “a máš to.” Zamručel si Blake štastně když byl s útokem hotov. Umbreon ještě měl sílu, rozhodl se po Blakeovi metat shadow bally dokud ho úplně nevyřadí. Cítila jsem z toho hrozbu pro svého kamaráda, tohle by mu mohlo dost ublížit, nebo ho dokonce vyřadit, nemluvě o tom, že tím bych neměla už žádného dalšího pokemona kterého bych mohla použít a byla bych tak na milost vydána umbreonovi jen se svýma holýma rukama. Opravdu, i když to umbreona značně unavovalo, metal na Blakea jeden útok za druhým a snažil se ho zasáhnout co nejvíce krát. Začínalo mě to unavovat a Blake se přestával stíhat vyhýbat všem jeho útokům, jedna ze stínových koulí ho i zasáhla. “asi jsem zešílela, ale je čas na trochu risku… Blakeie, scratch. Na stínovou kouli.” Řekla jsem potichu, ale ne šeptem. Blake nevypadal úplně šťastně z toho, co jsem se chystala zkusit, protože pokud by se to povedlo, smetlo by ho to zrovna tak. Neochotně se pokoušel k umbreonovi přiblížit a moc se přitom nenechat zasáhnout. “Tak jo, scratch!” Dala jsem povel k útoku a zatnula přitom levou ruku v pěst. Blake se rozmáchnul a scratch použil na jednu ze stínových koulí, které umbreon zrovna tvořil. Tím stínovou kouli narušil a ta explodovala přímo vedle šokovaného a neustálým útočením dost unaveného umbreona. Výbuch bohůžel zasáhl a následně odhodil oba dva. Svůj zrak jsem upřela nejdřív na Blakea. Chvíli tam zase ležel na zemi a já napjatě čekala, co dál. Probíhalo mi hlavou, jestli jsem tím riskováním neudělala obrovskou chybu. Naštěstí pro mě, Blake nakonec natáhl ruce, podepřel se a se zatnutými zuby se mu podařilo se posadit. Šťastně jsem se usmála “Ne, zatím nevstávej, ještě uvidíme.” Snažila jsem se mu alespoň trochu ulehčit. Potom jsem kontrolovala umbreona. Byl na tom o něco hůř než Blake a snažil se podepřít tlapami, které se mu ale neustále podlamovaly, nejspíš vysílením. Podívala jsem se na prázdný pokeball ve své ruce a zvažovala své možnosti. “Zdař se.” Hodila jsem na umbreona pokeball, celá napjatá očekáváním.

Takže hážu klasický pokeball... ne, že bych měla zrovna na výběr ^-^

10 [A] Enwy [A] Enwy | 13. srpna 2017 v 6:57 | Reagovat

[9]: Umbreon se chytil. Gratuluji, chytila jsi Umbreona.

11 Rory Rory | 9. září 2017 v 19:17 | Reagovat

1. Feebas
2. Pidgeot Ace
3. (premierball) Rybárčenie? Pfff, hračka. To som si myslela, až kým som sa o to aj nepokúsila. Priblúdila som k rieke pri route 7, vylovila zo svojho magického ruksaku udicu, kecla som na zadok, nahodila návnadu a čakala a čakala a čakala a čakala... po chvíli ma to kompletne prestalo baviť a nespokojne som sa zdvihla. „Čo by som tak mohla robiť, aby som zabila čas...?“ Po chvíli uvažovania som  vytiahla Aceov pokéball. Práve s ním som totiž pokémona, ktorého by som vylovila, plánovala chytiť. Môj prvý lietajúci parťák sa pri mne zhmotnil a poobzeral sa. „Čo tu robíme? Ideme trénovať?“ Pokrčila som plecami. „Ak chceš, kľudne. Ale šetri si sily, budem ťa potom potrebovať, áno?“ Ace okamžite vyzeral zaujato. „A na čo?“ Ukázala som k prútu. „Chytíme si nového pokémona do tímu... Zvládneš to?“ nadvihla som obočie, Ace sa hrdo vystrel a zamával krídlami. „Samozrejme!“ To že mi skoro tým krídlom tresol bolo vedľajšie.  Rozosmiala som sa. „Výborne...“ vytiahla som pokédex. „No, táto vecička hovorí, že najčastejší pokémoni, ktorých môžeme vyloviť, sú Tynamo, Feebas a Magikarp... Všetci by boli úžasní, nie? Aj keď absolútne netuším, ako vyzerá Feebas...“ nervózne som sa zasmiala. Ace však nevyzeral až tak nadšene, ako som bola ja. „Všetci sú slabí,“ odfrkol a ja som prevrátila oči. „Ale no tak, Ace. Nesúď knihu podľa obalu... Zober si takého Magikarpa, síce je považovaný za jedného z najslabších pokémonov, ale taký Gyarados... toho by chceli všetci, nie?“ Ace na mňa uprene pozrel. „Ja nie!“ potriasol hlavou a ja som znovu prevracala oči. „Jasné, jasné, chápem ťa. Ale zastávam názor, že je lepšie chytiť slabšieho pokémona, s ktorým spolu zosilniete a vytvoríte si puto, a ty to vieš. Takže... hej, niesi hladný?“ spýtala som sa, keď mi zaškvŕkalo v bruchu. Ace sa zasmial. „Budem potrebovať veeeľa energie, že?“ Nadšene som prikývla a začal vybaľovať jedlo. Hodila som mu sendvič, ktorý hneď začal ládovať a vybrala som si donuty. Kým on dojedol, stihla som spučiť rovno tri. Potom moju pozornosť upútala udica. „Oh, oh, niečo sa nám chytilo!“ prebehla som k udici a znovu ju chytila do rúk. „Len aby to nebol ten Magikarp!“ zasmial sa Ace a ja som naňho hodila vražedný pohľad. Ak by to bol Magikarp, tak by som bola viac ako šťastná. Nikdy som sa nepovažovala za vypočítavú osobu, ale Magikarp by ma rozhodne potešil. Hlavne predstava Gyaradosa... Začala som ťahať a po chvíli sa pod hladinou mihol hnedý pokémon. „Hej, Ace, vidíš to? Aha, aha, takého pokémona som nikdy nevidela! Objavili sme nový druh!“ vypískla som nadšene. Ace na mňa pozrel s hororovým výrazom. „Rory...“ vzdychol. „Toto je Feebas!“ vysvetlil mi a ja som sa na chvíľu zarazila. Vďaka šoku a sklamaniu, že som neobjavila nového pokémona, som dokonca udicu pustila a Feebas začal zbesilo plávať preč. Našťastie zareagoval Ace, vzlietol a udicu chytil. Moje nadšenie sa vrátilo. „Áno, Ace, výborne!“ nadšene som začala tlieskať. Ace vyletel vyššie a údajného Feebasa vytiahol z vody. Trepotal sa a ja som si ho poriadne prezrela. „Feebas, hm...?“ namierila som naňho pokédex a počúvala, čo o ňom hovorí. Len kútikom oka som zaregistrovala, ako Feebas padal späť do vody, oslobodený od háčika.  „Ace, chyť ho!“ vykríkla som a Ace sa strmahlav vrhol k vode. Prút mi dopadol k nohám a Ace Feebasa zachytil do pazúrov doslova na poslednú chvíľu. „A čo teraz?“ spýtala som sa, stále nadšene, a pokračovala som v skúmaní Feebasa. Nevyhral by síce cenu za najkrajšieho pokémona, ale mal niečo do seba, svojím spôsobom bol až pekný. A bol neskutočne zlatunký. „Chytíš ho!“ vyhŕkol Ace a ja som si capla do čela. „Oh, jasné... moment, na rybárčenie mám niečo špeciálne...“ z ruksaku som vydolovala Lure Ball a hodila ho. Prekvapenie, prekvapenie, ani sa len neotvoril a padol znovu na zem. „Éeeh? Čo sa stalo?“ vypískla som nešťastne a začala som mať pocit, že Ace má zo mňa trochu nervy. Naštvane plieskal krídlami. „Čo sa deje? Prečo to nešlo?“ – „Ak chceš pokémona chytiť, musíš s ním zápasiť! To by si už mala vedieť! A keď budeš používať toto, tak ti ten pokémon bude dobrý tak na dve veci... vlastne na jednu!“ Počkať, počkať, počkať. Čo tým myslel? Spýtam sa ho? Eh, radšej nie. Spýtajme sa radšej strýčka pokédexa... „Ou...“ vydýchla som, keď som sa dozvedela, na čo presne Lure bally slúžia. Ešteže ma na to Ace upozornil... no, to mám za to, že som si to nenechala vysvetliť v obchode... „Rory!“ Jasné, jasné, jasné, zápas. „Hej, už som na príjme. Ale... ako chceš s tou roztomilou vecou zápasiť? Veď mu ublížiš!“ Ace na mňa zazrel a ja som dostala pocit, že po mne chce toho Feebasa, ktorý sa tak usilovne metal, hodiť. Našťastie s ním sympatizoval alebo čo... „Dobre, Ace, tak... ale ako s ním mám zápasiť? Poradíš mi prosím ťa? Ak ho pustíš, tak odpláva, ale ak ho nepustíš, tak tu môžeme tvrdnúť aj do zajtra a nič sa nezmení! Strýčko pokédex, strýčko pokédex, poraď miii... Hej, Ace, čo to robíš?“ Ace spravil nález na zem a Feebasa na ňu hodil. „A nič v zlom, ale ja naňho útočiť nechcem, asi by som mu ublížil...“ zamrmlal keď okolo mňa prelietal.  Prikývla som. „Súhlasím. Pozri, aké je to zlatíčko...“ Dobre, Feebas na mňa desivo zazeral, ale bola som presvedčená, že niekde hlboko, hlboko skrýva láskavú dušičku... asi by som mala prestať svet  tak veľmi idealizovať. Vzdychla som. „Tak sa ho jednoducho spýtame, nie? Nič tým nestratíme...“ Prešla som k Feebasovi a zobrala som ho na ruky. Začal sa hneď usilovne trepotať, aby sa oslobodil, ale ja som ho len pevnejšie zovrela a prešla som s ním k vode, kde som ho pustila. Feebas zmizol pod hladinou, ale chvíľu na to sa znovu vynoril a zvedavo na mňa pozeral. „Ahoj Feebas, som Rory a toto je Ace,“ ukázala som na Pidgeota vedľa mňa. Feebas len pokyvkal hlavou... vlastne celým telom. „Dnes sme sem prišli, aby sme si chytili nového pokémona do tímu a získali tak ďalšieho člena do rodiny... takej zvláštnej, ale čo už. A bola by som veľmi rada, ak by si to bol práve ty... ale nechceme ti ublížiť. Takže...“ dostala som zo seba trochu chaoticky a dúfala, že pochopil, čo som tým chcela povedať. „Týmto sa ťa snažila spýtať, či by si sa nenechal chytiť. Si podľa nej strašne zlatý a ona už celú večnosť túži po vodnom pokémonovi, hlavne aby sa mohla vyhrážať svojej štartérke, ktorá je zhodou okolností ohnivý typ...“ Začala som prudko triasť hlavou, ešte bude mať Feebas pocit, že som nejaký... no, ani neviem čo. „Nie, nie, nie, to nieje pravda! Nikdy by som sa Lilith nevyhrážala vodným pokémonom... možno ak by mi zjedla donut,“ pripustila som nakoniec s nevinným zamrkaním. Ace potriasol hlavou. „Ale nie, robím si srandu. Nieje to s ňou až také zlé, mohli sme dopadnúť aj horšie-“ – „HEJ!“ – „-a navyše sa ňou dá perfektne manipulovať, a ani si to neuvedomí...“ veselo na mňa mrkal a ja som si urazene založila ruky na hrudi. „Pfff, to nieje pravda!“ Ace pokrčila plecami. „Dobre, možno nie manipulovať, ale presvedčíš ju na hocičo...“ Na to som nemala čo povedať. Ace sa s veselým, ale zároveň mierne výstražným pohľadom pozrel na Feebasa. „A ak stále niesi presvedčený, určite sa prekonám a budem proti tebe bojovať, aby ťa moja pani chytila v čestnom a poctivom zápase...“ Moment, moment, čo? „ACE! Prestaň!“ okríkla som ho a potom sa otočila na Feebasa. „Ak s nami nechceš ísť, môžeš kľudne odplávať, fakt, a Ace ťa nechá na pokoji,“ hodila som naňho významný pohľad, načo Ace len pokrčil plecami-krídlami a anjelikovsky sa usmial, „ale bola by som rada, ak by si s nami zostal. Môžeme sa lepšie spoznať, predstavila by som ťa zvyšku, cestovali by sme a užívali si... čo ty na to?“  z vrecka som vytiahla premierball, pretože Feebas vyzeral... rozhodne nie obyčajne, a klasický pokéball sa mi k nemu nehodil, nehovoriac o tom, že už som mala len jeden. Natiahla som k nemu teda ruku a napäto čakala na odpoveď.
//bolo použité:
1x Sendvič, 1x Aspear Berry (Pidgeot Ace)
3x čokoládový donut (Rory)

12 [A] Enwy [A] Enwy | 9. září 2017 v 20:26 | Reagovat

[11]: Feebas se k tobě do týmu přidal. Gratuluji, chytila jsi Feebase!
Pidgeot - 3% sehranosti, 3% lásky
Získáno 5 zkušeností k rybaření.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
ZDROJE:
Obrázky, týkající se pokémonů - Serebii / Bulbapedia / Pokecheck
Ikonky - Serebii
Obrázky herních míst - Dragonith (dA), UkeSora
Některé články převzaty z minulého světa - pokemon-rpg-game.blog.cz;
autorská práva vyhrazena
Design blogu je v autorství (c) Enwy & Dragonith, slouží pouze k použití leagueofpokemon.blog.cz
Pokémon patří společnosti Nintendo, Creatures a GameFreak

".... a všechny kousky skládanky pak zapadnou do jednoho..."