Park - Hřiště

30. května 2017 v 8:49 | Enwy
Výsledek obrázku pro pokemon park gif

Není nad to jít si zahrát s pokémony nějakou hru. Třeba jít na hřiště. Kolotoče, klouzačky, houpačky, to vše tu je. Tvůj pokémon se může nejen pobavit, ale budeš se bavit i ty.
Hřiště není určeno pro tréninky, ale jen k hraní. Ano, trénovat se tu dá, ale myslím, že pokud jdete na hřiště, máte spíše v úmyslu se bavit.
Pokud si chceš jít hrát s pokémony, napiš:
1. Jméno
2. S kým si sem jdeš hrát
3. Průběh hraní
Tvůj pokémon se potom bude cítit dobře a navýší se mu láska vůči tobě.
TIP:
Dbejte ale na povahu vašeho pokémona. Dělejte věci podle toho, co má pokémon rád.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Aki Aki | 4. června 2017 v 11:15 | Reagovat

1. Aki
2. Litten
3. Dojdu na hřiště kde vidím dost spokojených pokémonů co si hraje.Na tento obrázek se pousměju a vezmu do ruky pokebal."Poď ven...mám překvápko"s těmito slovy vyhodím pokebal do vzduchu.Přede mnu se objeví můj Litten a kouakl na mě."Za ten včerejší náročný trénink si teď odpočineme a uděláme si hravé dopoledne"pohladím ho.Litten se mi uklonil,tak projevil své dík jak bylo jeho zvykem a porozhlédl se po hřišti.
"Vím že jsi náramný gentelman,ale každý gentelman má také právo si hrát"mrknu na něj"Tak utíkej"povím s milím úsměvem a já se posadím na lavičku.Sama bych s ním taky šla,ale je dobré aby měl i on sám nějaký prostor a neměl mě furt za zády.
Litten tedy přikývl a rozeběhl se na hřiště.Namířil si to na pískoviště kde začal tvořit svá mistrovská díla.S pískem si dokázal hrát takovou hodinku a půl a potom na mě houkl.Podívala jsem se a uviděla jsem krásnou podobiznu jeho a dokonce splácal i mě samotnou."Páni jsi dobrý"pochválím ho vypadá,že se baví a to mě těší.Poté se přesunul k houpačkám,ale bohužel ty menší byli obsazené pichu a happiny. Zbyli teda jen té větší na které Litten nemol vyskočit,aby se houpal.Malinko se pousměju a zvednu se z lavičky.Namířím si to k němu a vyzvednu ho na houpačku."Tak pevně se drž"povím mile a začnu ho houpat.Houpala jsem ho dobrou další hodinku a půl než nám obou vyhládlo.
"Tak poď půjdem se někam najíst"mrknu na něj a odejdeme z hřiště

2 [A] Enwy [A] Enwy | E-mail | Web | 4. června 2017 v 13:04 | Reagovat

Litten si hriště moc užil.
Litten - 1% sehranosti, 1% láska k trenérovi

3 Janet Janet | 8. června 2017 v 19:18 | Reagovat

Janet
Poochyena

Poochyene, pojď ven.“ Řeknu a jen, co se přede mnou objeví Poochyena mu řeknu: „Poochyene, jsme v parku na hřišti. Slibovala jsem ti, že si půjdeme hrát. Tak jdeme jo?“ „Jo!“ vypískl nadšeně Poochyena a už se hrnul ke klouzačce. Začal lézt nahoru a já šla za ním. Poochyena vylezl nahoru na skluzavku a tam si stoupl. „Hurá…“ Zavolal a sjel dolů. Dole dojel do písku a hned vstal a rozeběhl se opět nahoru. „Chytíme se?“ „Tak jo.“ Řeknu, chytla jsem ho a jeli jsme spolu dolů. Když jsme dole dojeli do písku, zasmáli jsme se. „Jdeme támhle.“ Zavolal Poochyena a rozeběhl se k houpačkám. Skočil na jednu houpačku, a i když si nedokázal stoupnout na dvě tlapky a dvěma se držet, nevadilo mu to. Začal se houpat ještě předtím, než jsem tam přišla. Poochyena se spokojeně houpal, i když mu to dalo práci. No, ještě že houpačka byla široká a on si tam mohl dát všechny čtyři nohy a nespadnul. Já si sedla vedle a taky jsem se začala houpat. Samozřejmě pořádně. Tím myslím vysoko a rychle. Poochyena najednou zavolal: „Pozor!“ a vyskočil z houpačky a dopadl kus od ní. Já také vyskočila a potom Poochyena vběhl na dětský hrad. No, z toho jsem nadšená nebyla, Poochyena je ještě dítě, ale mě se na DĚTSKÝ hrad nechtělo. Už jsem trenérka pokémonů, ale Poochyena zavolal: „Poď sem. Budeme si hrát.“ A já tedy šla. Vešla jsem dovnitř a Poochyena se rozeběhl. Vlezl na síť a šel přes ni. Já šla za ním. Prošli jsme celý hrad. Po síti jsme totiž šli do věže a tam odtud jsme jeli klouzačkou níž. Tam jsme šli po hýbací kládě, šli jsme po plochých polenech, které se hýbali… A nakonec mě to i bavilo. A za hradem byla trampolína. Já vyšla z hradu a poochyena už lez na trampolínu. Tam si stoupnul a začal poskakovat. Já se vydala za ním. Potom jsme spolu poskakovali na velké trampolíně. Já zkusila různé dopady, ne jen na nohy a Poochyena je po mě s radostí opakoval. Takhle tam skáčeme asi pět minut. „Půjdeme hrát na babu?“ Zavolal Poochyena. „Tak jo. Máš jí.“ Souhlasím a rovnou začnu skákat pryč. „A smí se jen skákat jo?“ „Jo.“ Řekne Poochyena a poskakuje za mnou, aby mě chytil. Poochyenovi se ale podaří mne chytit a potom se ho snažím chytit já. Oba se u toho bavíme. Babu si předáme asi desetkrát, potom Poochyena napadne: „Půjdeme hrát na babu po celém hřišti?“ „Fajn.“ „Prima. Máš jí.“ Oplatí mi Poochyena tu nečekanou babu. Oba se rozběhneme po hřišti. Poochyena nejdříve skáče po trampolíně a druhým východem zdrhá z trampolíny. Já se rozběhnu za ním a Poochyena vběhne na hrad. Tam proběhne všechny tři patra, ale na konci se mi podaří ho chytit a dám mu babu. Poochyena se za mnou rozeběhne. Já běžím kolem houpaček a klouzačky. Potom mě ale Poochyena chytí a rozeběhne se pryč. Proběhne pískovištěm pro malé pokémony a utíká opět k hradu. Já se rozběhnu k hradu jinudy. Poochyena přeskočí potok na hraní pro vodní pokémony a vběhne do hradu. Já tam ale vběhnu jiným vchodem, a když je v prvním patře, dojdu do něj jinudy a dám mu babu. Poochyena se rozeběhne za mnou. Takhle běháme po hřišti asi pět minut. Potom už skončíme. Jdeme z parku a já se ho cestou zeptám: „Tak co líbilo se ti to?“

4 [A] Enwy [A] Enwy | E-mail | Web | 8. června 2017 v 21:31 | Reagovat

[3]: "Jo, moc jsem si to užil!" vypískl Poochyena.
Poochyena - 3% sehranosti, 5% láska k trenérovi

5 Kieran Kieran | 11. června 2017 v 15:38 | Reagovat

1. Kieran
2. Taz (Turtwig)
3. Nadšene som vbehol na ihrisko a rýchlo som sa okolo seba poobzeral. Turtwig ma o chvíľku dostihol, no vyzeral trochu zadýchane z dlhého behu a zatváril sa placho, keď uvidel množstvo ľudí a Pokémonov okolo seba. Skryl sa za mňa a len nedôverčivo sledoval Wartortla a Skitty, ktorí sa naháňali okolo hojdačiek a pieskoviska.
"Nechceš sa s nimi zoznámiť, Taz?" s úsmevom som sa spýtal svojho Pokémona, no Taz len pokrútil hlavou. Povzdychol som si a zamyslel som sa. Pripomínalo mi to situáciu, ktorú som už raz zažil - ísť na ihrisko s hanblivým dieťaťom. Vedel som, že je dobré začať s hrou, ktorú môžete hrať aj sami. Pokémon alebo dieťa a uvoľní a začne sa zabávať a spoločnosť už mu nebude robiť problém.
"Taz, nechcel by si ísť na pieskovisko?" spýtal sa ho a on nadšene kývnol. Zazubil som sa. Možno na môjho Turtwiga tento postup taktiež zaúčinkuje.
Prišli sme na pieskovisko a ja som si sadol na jeho kamenný okraj. Turtwig zoskočil do piesku a chvíľu to tak len skúmal. Piesok bol hladký a príjemný na dotyk a tak sa po ňom Turtwig začal váľať. Zasmial som sa na ňom a sadnol si do piesku vedľa neho. Nabral som do dlane trocha piesku a hodil som to Turtwigovi na vrch panciera.
Turtwig sa striasol a otočil sa na mňa s prekvapeným pohľadom.
"Ale no tak, bolo to len pre zábavu, môžeš mi to vrátiť," povzbudil som ho, no Turtwigovi asi prišlo zvláštne hádzať piesok na svojho trénera. Sklonil hlavu a začal nohou kresliť do piesku všelijaké obrazce. Sledoval som krúžky a čiary, ktoré vznikali pod Turtwigovým kopýtkom a skúsil som sa k nemu pridať, no kreslenie mi nikdy nešlo. Turtwig sa mi snažil ukázať, ako na to.
Po niekoľkých minútach sa mi podarilo nakresliť celkom pekný kvet s lístkami a stonkou.
"Ďakujem za tú pomoc, Taz," povedal som mu a uhladil som si rukou vlasy, ktoré mi spadli do očí pri kreslení do piesku, no zabudol som pri tom na to, že na ruke mi zostal nejaký piesok, ktorý sa mi takto dostal do vlasov. Pokúsil som sa si z vlasov piesok dostať, no veľmi sa mi to nedarilo.
Turtwig ma celý čas sledoval a snažil sa mi pomôcť tak, že si hlavu obtrel o moje vlasy. Potom to isté skúsil so svojimi lístkami a mňa to aj cez vlasy začalo štekliť. Hlasno som sa rozosmial, no Turtwiga to nevyrušilo a pokračoval v tom.
"D-dobre, dosť už," podarilo sa mi dostať zo seba cez smiech a Turtwig prestal, pričom sa na mňa opäť začudovane pozrel, akoby čakal, že mu vynadám. Prešiel som si rukou cez vlasy a zistil som, že väčšina piesku je z nich preč.
"Vau, Taz, to sa ti naozaj podarilo," pochválil som ho a zdvihol som palec. Turtwig zažmurkal, akoby nevedel, za čo ho chválim, no potom sa hanblivo pousmial.
"Tak a kam pôjdeme teraz?" spýtal som sa Taza a poobzeral som sa okolo seba.
Uvidel som niekoľko tunelov na hranie pre menších Pokémonov, ktoré tvorili menšie farebné bludisko.
"Taz, nechceš skúsiť tamto?" spýtal som sa ho. Turtwig sa k jednému z tunelov pomaly priblížil a najprv sa doň len pozrel. Potom sa však opäť stiahol a nedôverčivo hľadel raz do tunela, raz na mňa. Podišiel som k nemu a položil som mu dlaň na pancier.
"No tak, Taz. Nemôžeš dovoliť kusu farebného plastu, aby ťa zastavil. Som tu pre teba a úžasnému Pokémonovi ako ty, sa nestane nič," povedal mu povzbudivo.
Taz mi naznačil, že má strach a ja som chápavo kývol.
"Vieš, odvážnym nie je ten, kto sa nikdy nebojí ale ten, kto svoj strach prekoná. Ten, kto hovorí, že sa nikdy nebojí, sa aj tak len vystatuje," povedal som s úsmevom Turtwigovi. "A teraz choď, uvidíš, že sa zabavíš a budeš chcieť ísť zase."
Turtwig sa zhlboka nadýchol a pomaly vkročil do tunela.
Vstal som a čakal pri vchode do tunela, kam vošiel Turtwig. Po asi dvoch minútach som uvidel, ako Turtwig vybehol von s Littenom a Skitty, ktorú sme tu videli už predtým. Je možné, že by sa už s nejakými Pokémonmi spriatelil?
Usúdil som, že Litten a Skitty Turtwiga volajú, aby sa s nimi šiel hrať na nejaké iné miesto na ihrisku, no Turtwig vyzeral trocha neisto. Priblížil som sa k trojici Pokémonov a na Turtwiga som sa povzbudivo usmial.
"Si skvelý Pokémon, Taz, vidíš, Litten a Skitty si to určite myslia tiež. Teraz si si našiel kamarátov, tak sa s nimi choď hrať," povedal som mu.
Turtwig sa však zahryzol do mojich džínsov a snažil sa ma ťahať so sebou. Litten mi vybehol na plece a začal poskakovať a Skitty ma začala ťahať za šnúrku na topánke.
"Aha, takže asi nemám na výber, než ísť s vami, však?" uškrnul som sa na nich a traja Pokémoni zborovo súhlasili.
Najprv sme sa začali naháňať okolo všetkých ľudí a Pokémonov na ihrisku a potom Skitty navrhla, aby sme sa šli hrať na schovávačku. Všetci sme súhlasili a dohodli sme sa na tom, že Pokémoni sa schovajú a ja ich budem hľadať.
Začal som rátať do desať a keď som skončil, zakričal som, že začínam hľadať.
Ako prvého som uvidel Littena, ktorý sa skrýval v jednom z domčekov na hranie. Cez okno som dal ruku dnu a chytil som Littenov chvost. Litten sa otočil a keď ma spoznal, zasmial sa na mňa. Spolu s Littenom sme začali hľadať Turtwiga a Skitty.
Prechádzali sme popod jeden zo stromov, no zrazu sme si s Littenom všimli, že z jedného konára visí niečo ružové. Litten potichu vybehol na ten konár a ja som stál priamo pod ním. O chvíľu mi do náručia spadla prekvapená Skitty a zhora som začul Littenov smiech. Litten mi z vrchu konára naznačil, že Skitty si tam trochu zdriemla a preto ju nebolo ťažké nájsť . Litten potom rýchlo zliezol dolu zo stromu a povedal mne a Skitty, že sa už musí vrátiť k svojho trénerovi. Skitty si spomenula, že by tiež mala ísť domov. Rozlúčil som sa s nimi a sľúbil som im, že od nich Turtwiga pozdravím.
No svojho Pokémona som stále nenašiel. Nechcel som kaziť hru tým, že ho zavolám a tak som pokračoval v jeho hľadaní. Ihrisko sa pomaly začalo vyprázdňovať, pretože nastal večer. Zanedlho som zostal medzi opustenými hojdačkami a šmýkačkami sám. Začal som sa o Turtwiga trochu báť.
Vošiel som medzi pár stromov, pomedzi ktoré viedla kamenná cestička a vedľa nej bol záhon farebných kvetov. Uvidel som niečo známe... Medzi kvetmi bolo niečo, čo vyzeralo ako dva Turtwigove lístočky na hlave.
Jedného z lístkov som sa dotkol a nebol som prekvapený, keď som uvidel Turtwigovu hlavu medzi kvetmi. Turtwig vyskočil a pritúlil sa mi k nohám.
"Schoval si sa naozaj dobre, Taz. Ale je večer a mali by sme ísť domov. Môžeme sem ísť ešte nabudúce aj so Skitty a Littenom, ak sa ti tu páčilo," poviem mu.

6 [A] Enwy [A] Enwy | E-mail | Web | 12. června 2017 v 17:09 | Reagovat

[5]: Turtwig si hraní náramně užil. Sehrál se s tebou a důvěřuje ti.
Turtwig - 8% sehranosti, 9% láska k trenérovi

7 Janet Janet | 29. června 2017 v 11:41 | Reagovat

Janet
Poochyena, Vivill, Skitty

„Poochyene, pojď ven.“ Řeknu a poochyena vyskočí ven. „Takže, slíbila jsem ti ten park. No, jdeme si hrát. Nevadilo by ti, kdyby si s námi hráli i Vivill a Skitty, Litten asi nebude chtít.“ „Nevadilo. A Houndour.“ „No víš, Houndour se rozhodla jít sama. Jít na svojí cestu, najít si novou smečku.“ „Takže už jí neuvidím?“ zeptal se smutně Poochyena. „Nevím.“ Řeknu po pravdě. „Šla na cestu, najít si novou smečku, nezůstane tam. A některé smečky navíc putují. A Alola jsou ostrovy. Neříkám, že je nemožné pro pokémony, se dostat na jiný ostrov, ale tím, že to jsou ostrovy a jsme na stejném ostrově je dost možné, že se ještě potkáme.“ „Já doufám, že jo.“ Řekne Poochyena. Zasměju se a povolám ven Skitty, Vivill a Littena. „Pojďte ven. Takže, jsme v parku, jak vidíte…“ „No to nám nemusíš říkat, na to přijdeme i bez tebe.“ Prskla Skitty. Já si jen povzdychnu. „No, jdeme si s Poochyenem hrát, chcete taky?“ „Tak jo.“ Řekla Vivill. „Hraní je pro mrňata.“ Se vyjádřil Litten. „No… Tak jo.“ Prohlásila Skitty. „Tak dobře. Littene, chceš být venku z pokéballu?“ „Jo, to budu rád.“ „Tak jo. A vy ostatní tudy.“ Řeknu. Jdeme kolem dětského hradu a Poochyena už leze nahoru. „Já jdu taky.“ Vypískne skitty a obratně a rychle vyleze nahoru. Je tam dřív, než Poochyena a potom vyleze na střechu věže. Poochyena chce za ní. „Počkej Poochyene.“ Jsem zavolala. Vivill přilétla za Skitty. Já vylezla za nima a vzala jsem Poochyena a pomalu jsem tam s ním šla za nima. Potom jsme si tam sedly. „To je hezký. Krásný pohled z výšky.“ Řekne Poochyena. Já kývnu. „Je no. Je to moc hezké.“ Řekne Vivill. Skitty začne pobíhat. „Skitty, dávej pozor.“ Řeknu jí. „To nemůžu běhat?!“ Naštve se. „Můžeš.“ Řeknu jí: „Ale dávej pozor.“ „Jo.“ Řekne otráveně, ale hned zase běhá. Potom najednou seskočí ze střechy a skočí na trám, co je asi o půl metru níž, než je střecha. Ten trám je kvůli ručkování. Skitty si na něj lehne a jde se slunit na slunci. „Tak jdem?“ zeptá se Poochyena. Já kývnu a opatrně slézáme dolů. Potom běháme po hradu, i se Skitty, která se k nám opět přidá. „Jdeme na trampolíny?“ Zeptám se. Všichni tři nadšeně kývnou. Rozeběhneme se k trampolínám a poskakujeme tam. „Pozor!“ Zavolala Skitty a skočila těsně vedle Poochyena. Vivill poletuje nad námi. „Hele.“ Zavolala skitty, skočila, lehla si a vyskočila znovu na nohy. „Hezky Skitty.“ Pochválím ji. „Já vím, že jsem dobrá.“ Prohlásila Skitty. „Ale já lepší.“ Zavolal Poochyena. „To nejsi.“ „Oba jste dobří.“ Řeknu jim. „Já jsem lepší.“ Prohlásí oba a Poochyena se rozbrečí se slovy: „JÁ JSEM LEPŠÍÍÍ!!!“ „Když brečíš, tak ne.“ Zamyslím se a pokračuji: „Pamatuješ si, co říkala Houndour ne? A měla docela pravdu. Neměl bys brečet. Nemyslím tím, že jsi slabí, ale neměl bys brečet.“ „No jo.“ Prohlásí Poochyena. „Oba jste dobří.“ Jim řeknu. „I Vivill a Litten.“ Dále poskakujeme na trampolíně. „Mě už to nebaví.“ Podotkla Vivill, která seděla a sledovala nás. „Tak jdem.“ Rozhodli jsme se. Jen, co jsme opustili trampolínu, poochyena se rozběhl pryč. Sleduji, kam běží a běžíme za ním. No, Vivill letí. Poochyena skočil na kolotoč. „Rychle.“ Zavolal. Skitty skočila za ním a Vivill si tam sedla. „Budeme se točit?!“ Zavolal Poochyena. „No dobře.“ Řeknu. A roztočím jim kolotoč. „Jupíííí.“ Řve Poochyena. Potom Skitty vyskočí z kolotoče. „Mě už to nebaví.“ „Jupííí.“ Řve Poochyena dál. Já už jim přestanu točit kolotoč. „Konec??“ Zeptá se smutně Poochyena, když se kolotoč zastaví. „Ne. Nebo konec kolotoče. Parku ještě ne.“ Řeknu a Poochyena radostně vypískne. „Jdeme na klouzačky?“ „Jo.“ Zavolají všichni. „Tak jdeme.“ Řeknu a vyrazíme ke klouzačkám. Vivill vyletí nahoru a já s poochyenem běžíme nahoru po schodech. Skitty leze po dětské „horolezecké“ stěně a evidentně jí to baví. Já s Poochyenem vyběhneme nahoru a Skitty už je také, skoro nahoře. Jen co vyleze nahoru, rozběhne se a zabere si první klouzačnu. „Ta je moje.“ Jsou tam dvě, tak na tu druhou pustím Poochyena. „Jupííí. Jedůů“ volá Poochyena při tom, když jede na klouzačce. Skitty ho evidentně chce přeřvat a řve: „Jedůůů. Z ceestyyy.“ I když je jasný, že tam nikdo nebude. Oba dojedou dolů a potom jedeme já s Vivill. „Ještě na houpačky.“ Zavolal Poochyena. Doběhli jsme k houpačkám. Poochyena vyskočil na houpačku a začal se houpat. Já také šla na houpačku a houpala se. Vivill to moc nešlo, ale zvlídla to pomocí větru, který udělala pomocí vzdušného víru. Ale brzo jí to přestalo bavit. A Skitty se houpala s náma, a když si houpačku pořádně rozhoupala, rozhodla se vylézt na její kovovou konstrukci. Prostě vylezla nahoru a posadila se nahoře. „Skitty? To nemyslíš vážně?“ řekla jsem, když lezla nahoru. „Co je?“ „Ať nespadneš. Pěkně sis tu houpačku rozhoupala…“ „Nespadnu!“ Zavolala. Po nějaké době Poochyena vyskočil z houpačky a dopadl na všechny čtyry. Já také vyskočila z houpačky. A Skitty sešplhala zpátky na houpačku, pořádně jí rozhoupala a vyskočila. Taky dopadla v pořádku. „Tak jdem?“ řeknu. „Jo, už by jste měli jít.“ Řekl Litten. „Tak jo.“ Řekla Vivill. „Ale…“ „Poochyene nejsi tady sám.“ Řeknu mu. Skitty se k tomu nevyjádří. Odejdeme z hřiště a já se jich ještě zeptám, jestli se jim to líbilo.

8 [A] Enwy [A] Enwy | 29. června 2017 v 17:23 | Reagovat

[7]: Všichni si výlet užili.
Poochyena, Vivillon, Skitty - 5% sehranosti, 7% lásky k trenérovi

9 Hazuki Rin Hazuki Rin | E-mail | 17. července 2017 v 21:47 | Reagovat

1) Hazuki Rin
2) Hoothoot "Yuu", Rattata "Orion"
3)
Po chvíli chůze Rin opravdu dorazila k tomu hřišti. Yuu jí okamžitě vyskočil z náruče a koukal na ty prolízačky jako spadlý z višně. Připadaly mu totiž strašně velké – což taky byly oproti němu. Rozběhl se k jednomu lanu, po kterém běžně pokemoni šplhali, a začal do něj zobat. Rin ho sledovala a přišla za ním. *Ne, počkej, nezobej! Zničíš to, potom šplháš, takhle*, jak dopověděla, tak ho kousek odstrčila a předvedla mu, jak má šplhat. Pak ho vysadila a držela ho ve své výšce. *Musíš se chytit křidélky a zobáčkem a nožkou a zkusit šplhat nahoru, neboj, budu tu mít ruce, kdyby něco,* ujistila ho. Hoothoot se zprvu bál, ale nakonec ho Rin přemluvila, aby to alespoň vyzkoušel. Šplhat mu moc nešlo, byl na to ještě malý a slabý, takže ho Rin prostě pustila, aby si zkusil hrát i sám. Vypustila k tomu i Rattatu. Ten na ni koukal a fascinovalo ho, že jsou na hřišti „pro děti“. „Kde je tréninkový pole?!“ Zeptal se trošku napruženě, myslel si, že bude trénovat. *No, myslela jsem, že by sis mohl chvíli pohrát? Nějak ze sebe dostat energii, kterou máš v sobě, ne?* Usmála se na něj a ukázala na mládě Hoothoota. *Podívej, Ori, tohle je Yuu. Vylíhl se mi z vajíčka, minule jsem ti ho ukazovala jen jako vajíčko, ale při dobré péči se z něj vylíhl krásný, silný a zdravý Hoothoot,* pousmála se spokojeně. Rattata přikývl a chvíli mládě sledoval. Samozřejmě tu bylo i pár dalších pokemonů, mimojiné i jedna Rattatí slečna, se kterou se dal do řeči. Hoothoot si mezitím hrál sám, nechtěl se moc s nikým bavit, styděl se. Většinu času strávil na klouzačce, pak zase na houpačce pro mrňata, kde ho Rin přivázala, aby nespadl a jemně ho pohupovala, pak si přelezl na nějaké prolízačky, na trampolínu a tak různě. Rattata si povídal s tou pěknou, fialovou slečinkou, byl z ní celý paf. Zjistil, že ona Rattatí slečna je pěkně silná. Chodí se svým trenérem už roky po výpravách a vyhrává jeden stadion za druhým. Získala si Rattatův obdiv, ale po otázce, proč se ještě nevyvinula do Raticata, zůstal stát jako opařený – bez jakékoliv reakce. Když se pak po chvíli už na něco zmohl, vzešlo z něj jen „uhh“. Zjistil, že slečna dostala kámen věčnost, aby se nevyvinula, že ona sama se nechtěla vyvinout, že chtěla zůstat Rattata. Trenér prý byl rád, že ji má rád jako malou Rattatu. No a tak s ní trénoval a ona byla takhle silná. „Mohla bys mi něco ukázat? Nějaké útoky třeba?“ Zeptal se stále fascinovaný Orion. Slečna souhlasila, takže místo hraní s ostatními šli společně opodál a fialka se hezky vytahovala a ukazovala různé útoky, které byly ale sakra silné. Zpřelámala větve stromů jedním útokem, druhým zase udělala díry do listů, pak zase skoro posekala trávu. Byla obratná, rychlá a mrštná – přesně takový si přál Rattata být! Když si dali souboj – jen tak hravý souboj – samozřejmě vyhrála nad Rattatou. Byla trošku namyšlená, asi měla proč, ale i tak to nebylo pěkné. Pořád se nějak vykrucovala a předváděla, ale Oriona totálně oslnila. Chtěl být tak silný, jak ona. Když po chvíli přiběhl k Rin, vyšplhal si na její klín (seděla na lavičce) a díval se jí do očí. „Ehm, Rin? Víš, jak jsme se bavili o tom vývinu? Jak je možné, že tamta Rattata je tak silná?“ Zeptal se tiše. Rin se podívala na fialku a pousmála se. *Povídala jsem ti přece, že i malý pokemon bez vývinu může být ohromně silný.Záleží pouze na tom, kolik síly a snahy vloží do tréninku a jak často bude trénovat. Nemusí být nutně Raticate, aby byla silná, jak vidíš. Může být silná i bez toho, spousta pokemonů na světě zůstane v první vývinu, protože se nechce vyvinout,* vysvětlila mu a u toho ho jemně hladila po zádech. Orion na to nic neřekl, seskočil z ní a pelášil zase za tou fialovou slečnou, ale bylo jasné, že mu to šrotuje v hlavě. Rin šla za mládětem, aby ho zase pohoupala. Pak ho ale vzala a donesla za nějakým mládětem Bulbasaura, který vypadal, že se sotva vylíhl. Když se zeptala trenérky, tak zjistila, že se opravdu nedávno vylíhl a ještě neumí ani mluvit. Hodily se spolu do řeči a Rin nechala Yuua, aby se s Bulbasaurem sám seznámil, kontakt je přeci nutný. Nakonec po krátké chvíli si začali spolu hrát, honit se, schovávat se do písku, pak zase klouzačka, trampolína...No bylo toho hodně, tihle dva se spolu opravdu nenudili. Rin si mezitím hezky popovídala a Rattata? Ten se dál věnoval Rattatí slečně, která byla silná i bez vývinu.
Před odchodem (chvíli potom, co odešla dívka s Bulba-dítětem), roztáhla nedaleko hřiště ručník, tam dala doprostřed misku s vodou a nechala tam otevřené granule pro oba, kdyby náhodou měli chuť. Sama si snědla jeden sendvič a zapila to minerální vodou. *Kluci!* Zavolala na ně pak. *Pojďte sem!* ukázala rukou na deku. Yuu přiběhl prakticky hned, protože tam neměl kamarády a nechtěl se ani s nikým seznamovat, ale Orionovi to teda trvalo. Yuu si zatím hezky našel místečko na měkkém ručníku a baštil granulky. Orion se za chvíli doplahočil, napil se vody a napodobil mládě s granulemi. Všichni byli mlčky, Rin jen sledovala, jak Orion přemýšlí. Očividně mu to pořád probíhalo hlavou, ta Rattatí slečna a ta její síla. Když bylo po svačince, nabídla jim ještě každému Oran Berry. Oba si rádi dali, Yuuovi navíc velmi, velmi chutnala. Jedl by to pořád. *Chcete tu ještě zůstat, nebo jste unavení?* Zeptala se pak. Yuu zamával křídly a sbalil se do klubíčka, tím jasně naznačoval, že toho už má dost. Rin se pousmála a pohladila ho po peříčkách. *Dobře, jsi malinký, měl by si jít spát, souhlasím s tebou,* chytila si do rukou jeho pokeball a vrátila ho do něj. Na pokeball pak pohlédla, zmenšila ho a vrátila za pas. *A co ty, Ori?* Orion se celý zakroutil a podíval se, jak odchází ta Rattata pryč spolu se svým trenérem. „Já doufám, že tu fialku ještě někdy uvidím. Víš, byla tak elegantní a přitom ohromně silná! Chtěl bych ji ještě vidět,“ zasnil se. „A jinak mě můžeš vrátit zpět, chci sám v klidu přemýšlet.“ Zamumlal pak ještě. Rin ho tedy vrátila, poklidila si věci a i ona šla někam, kde by mohla přenocovat.
------------------
Aplikovat: Oba - granule pro pokemony, studená voda, Oran berry. Rin - sendvič, soda

10 [A] Enwy [A] Enwy | 20. července 2017 v 10:31 | Reagovat

[9]: Hoothoot si hřiště užil; k Orionovi nelze přičíst
Hoothoot - 8% sehranosti (1% granule, 1% voda), 9% láska k trenérovi (3% sendvič, 1% soda)

11 Hazuki Rin Hazuki Rin | E-mail | 21. srpna 2017 v 14:21 | Reagovat

1) Hazuki Rin
2) Riolu, Houndoom, Charizard a Leafeon. Minimálně Lapras (spíš sledující)
3)
Jak Rin slíbila, tak udělala. Vzala malou Riolu na hřiště. Vypustila ji z ballu a zazubila se. „Riolu, podívej,“ ukázala rukou na hřiště. „Říkala jsem si, že by se ti tu mohlo líbit. Chceš nejprve na houpačky a nebo si zahrajeme toho Honzu?“ zeptala se. Riolu fascinovaně očima sjížděla všechny prolízačky a také přítomné pokemony. „Tady je tolik pokemonů!“ žasla. „Ale nikdo není Pikachu tak jako já!“ Zamračila se. Rin si tiše povzdechla. „Jsi Riolu, ne Pikachu. Ale to je jedno, pojď si hrát,“ navrhla jí a sama se rozešla k houpačce. Nechala Riolu, aby si na ni vylezla a pak ji začala trošku pohupovat. Riolu s křečovitě chytila ručkama řetízků, které tu houpačku držely. „Copak, nelíbí se ti to?“ Zeptala se Rin a houpačku zastavila. Riolu se na ni ohlédla, „líbí! Houpej dál. Jen to neznám, tak mě to trochu vylekalo,“ pokrčila rameny. Rin přikývla. Trošku zapomněla na to, že Riolu je vlastně dítě, které se vylíhlo z vajíčka. Musí ji se vším seznámit. „Houpej víc!“ zažadonila. Rin přidala tedy na síle, ale myšlenkama byla u svého malého Hoothoota. Stýskalo se jí. „Riolu, jednou tě seznámím s mým malým Yuuem. Vylíhla jsem si ho taky z vajíčka. Nevěděla jsem, co to bude, no nakonec se z toho vylíhlo mládě Hoothoota! Myslím, že by se ti líbil, pohráli byste si,“ zavzpomínala. Riolu jen přikyvovala. „Dobře, to stačí, jdeme si zahrát Honzo vstávej!“ zavelela Rin. Riolu nezbedně seskočila z houpačky a připravila se na „start“. Takhle si s Rin tedy hrály Honzo vstávej. Samozřejmě to ale byla v jednom člověku a pokemonu nuda. Proto povolala do party i ostatní. „Riolu, přerušíme na chvíli hru a seznámíš se s ostatními, které mám teď u sebe, jo?“ Zazubila se na ni. Nejdříve povolala ven své dva super kamarády – Charmy a Taroa. Ti samozřejmě byli z malé Riolu nadšení, jen nechápali to, proč si myslí, že je Pikachu. „Ty Rin, proč pořád mluví o Pikachu?“ Zeptala se Charmy zadumaně. „Myslí si, že je super rare pikachu. Nevěří tomu, že je Riolu,“ zasmála se. Charmy chvíli koukala do blba a pak přikývla. „Aha. To je divný,“ okomentovala to tiše. „Ano, ale co naděláme. Třeba je to jen dětský rozmar a přejde ji to, už jsem se jí to snažila vysvětlit, nešlo to.“ Vytáhla zpod pláště další pokeball, tentokrát s Laprasem. Ten líně přežvýkl. „Proč mě voláš na nějaké hloupé hřiště? Buď trénink a nebo odpočinek! Myslel jsem, že to víš!“ osoplil se na svoji trenérku. Vypadal naštvaně. „Laprasi, promiň, myslela jsem si, že by bylo fajn, kdyby ses seznámil s ostatními. Podívej, tohle je moje malá Riolu. Nedávno se mi vylíhla z vajíčka. Tohle je zase Charizard, kterou mám od malého Charmandera, byl to můj startér. A tohle je Taro, Leafeon, kterého jsem chytila. Nechceš tu s námi chvíli pobýt?“ zeptala se ho. Lapras mlčel. Přemýšlel. Neměl rád společnost, ale říkal si, že když je tohle jeho trenérka a parta, že by se mohl zkusit seznámit. Stejně to jednou bude muset překousnout. „Dobře, zůstanu. Ale lehnu si támhle pod ten strom a budu odpočívat, musím hromadit energii na zápasy a tréninky,“ řekl svoji podmínku. Rin se zazubila, byla opravdu nadšená, že ji Lapras podruhé neodmítl. „Dobře. Kdyby sis chtěl něco zahrát, řekni, klidně se můžeš připojit!“ Zavolala na něj ještě. Pak jen pozorovala, jak se skládá do stínu pod strom. Pokrčila nad ním rameny a pustila ven Houndooma. Ten se přikrčil. „Moc pokemonů! Otevřený prostor!“ Zavrčel tiše se strachem v očích. „Houndoome, neboj se přece pořád! Nic ti nehrozí. Jsme na dětském hřišti. Tady žádné nebezpečí není,“ pověděla mu, ale na to on vyhrkl „Nebezpečí?!“ Zděsil se. „Ano, říkám, že tu ŽÁDNÉ NENÍ!“ zdůraznila mu. Houndoom se porozhlédl a nevěřícně si prohlédl Charmy a ostatní. „No, ale jestli se mi něco stane!“ Varoval ji. Rin povytáhla obočí. „Houndoome, uvědom si, s kým mluvíš. Jsem tvoje trenérka, tak se podle toho chovej. Nicméně jsem tě přišla pozvat na hru, s malou Riolu, která se mi nedávno vylíhla, budeme na hřišti, tak jestli se nechceš připojit, aby si poznal i Charmy a Taroa? Jo a tamto u stromu je můj Lapras.“ Ukázala na něj ukazováčkem. Charmy i Taro pozdravili, očividně to byli nejmilejší pokemoni z celé Rininé skupiny (samozřejmě včetně Mighty). „No, zůstanu, myslím, že mě ta dračice ochrání!“ Zadrkotal zuby. „Já? Vždyť si sám dost velký!“ Žasla nad ním Charmy. „Ano, ale neumím moc útoků, nejsem dost silný!“ Zaremcal a zavrtěl hlavou. Rin protočila očima, „dobře, naučím tě plamenomet, ale až potom, co si něco zahrajeme, ok?“ mrkla na něj. Něco za něco.
Po chvíli kecání si Riolu vydupala to, že už je to na ni dlouhé a chce hrát. Takže si všichni kromě Laprase, který je sledoval z povzdálí, zahráli Honzo vstávej. Několikrát se prohodili, nejvíce aktivní byla nečekaně Riolu. „A co takhle cukr, káva, limonáda?“ Navrhl pak Taro. Byla to hra z jeho dětství, kterou hráli, když byl ještě divoký Eevee – předtím, než se vyvinul. Takže teď všichni hráli cukr, káva. Nejrychlejší byl v tomto Houndoom, který totálně zapomněl díky těmto hrám na všechny okolní problémy a nebezpečí. Jakoby byl vyměněný, očividně ho hry moc bavily. Rin se pak kousek vzdálila a nabídla Laprasovi nějaké jídlo. „Laprasi, dáš si něco?“ Zeptala se ho. Ten jídlo neodmítl, vybral si jednu Oran berry, ale dál zůstával o samotě. Rin ho nechtěla na sílu tahat do hry, očividně mu to tak vyhovovalo. „Tak kamarádi! Dáme si přestávku!“ Zavolala na ně. „Ale když já měl zrovna říkat cukr káva!!“ zahulákal nešťastně Taro. Rin se musela smát. Pamatovala si ho jako totálního autistického troubu, co neřekl ani slovo. A teď? Teď se tu honil s dítětem a hrál cukr, káva. Rin vytáhla krabičku s pohárkama a všem nabídla. Seděli v kroužku na trávě. Jen Lapras chyběl. Rin porozdávala jednotlivě pohárky. Měla čtyři, takže dala Riolu, Houndoomovi, Taroovi i Charmy. Bohužel na ni nezbyl, ale ona si vystačila i se sendvičem. K tomu si dala jako zákusek oran berry a byla spokojená. Pokemoni s pohárkem spěchali, aby si mohli zahrát další rundu cukr, kávy. RIn si dala ještě jednu sodu a druhou odnesla Laprasovi, kdyby měl žízeň. Nechala je ještě pohrát a pozorovala je. „Nechcete zkusit ještě prolízačky?“ zeptala se jich. RIolu i Taro se rozběhli bezmyšlenkovitě na prolízačky a Houndoom střemhlav za nimi. Řítil se jako nezastavitelná střela. Úplně na okolní nebezpečí zapomněl, to bylo skvělé. Byla to taková malá terapie. „Charmy, ty nechceš?“ zeptala se jí. „Nene, na tohle jsem už moc stará, haha!“ zazubila se. Rin se cítila pobavená. „Stará? Ale prosím tebe! Ty jsi taková mladica!“ zasmála se. Chvíli spolu takto seděli a odpočívaly. „Jsem ráda, že jsi byla můj startér,“ hlesla z ničeho nic Rin. Charmy přikývla, i ona byla ráda, samozřejmě. „Jo, já vím. Jsem s tebou taky moc ráda!“ položila jí tlapu okolo ramen. „Charmy! Další cukr, káva!!“ Zaštěkal Houndoom. Charmy koukla na Rin a zvedla se rychlostí blesku ze země. „Další hra!!“ Zakřičela a rozběhla se za ostatními.
Po nějaké té chvíli, co si všichni pořádně zahráli, je Rin schovala do pokeballů. „Tak co, líbilo?“ zeptala se Riolu předtím, než ji schovala. Ta nadšeně souhlasila.

12 Hazuki Rin Hazuki Rin | E-mail | 21. srpna 2017 v 14:22 | Reagovat

[11]: jo, zapomněla jsem...
aplikovat:
Rin - Sendvič, Oran berry, soda z lucky boxíku
Lapras - oran berry, soda z lucky boxíku
Charmy, Taro, Riolu a Houndoom - pohárek z Lucky boxíku

13 [A] Enwy [A] Enwy | 21. srpna 2017 v 20:34 | Reagovat

[11]: Riolu povídá, že si to moc užila.
Riolu - 7% sehranosti, 19% lásky k trenérovi (10% Rin's things), 1% štěstí (rozdělený bonus poháru)
Houndoom - 7% sehranosti, 18% lásky k trenérovi (10% Rin's things), 1% štěstí (rozdělený bonus poháru)
Charizard - 6% sehranosti, 19% lásky k trenérovi (10% Rin's things), 1% štěstí (rozdělený bonus poháru)
Leafeon - 6% sehranosti, 19% lásky k trenérovi (10% Rin's things), 1% štěstí (rozdělený bonus poháru)
Lapras - 10% sehranosti (6% jídlo), 16% lásky k trenérovi (10% Rin's things)

14 Lilith Lilith | 2. prosince 2017 v 22:14 | Reagovat

1) Lilith
2) Cyndaquil
3)
Zamířila jsem si to do parku a skrze park jsem se rozhodla to vzít cestou ke hřišti, které bylo celkem blízko, i když pro mě to bylo něco společné s nadlidským výkonem mé výdrži. Nebyla jsem zrovna dvakrát zvyklá na nějakou zátěž ve stehnech, jak mohli ti trenéři ty cesty překonat? To jest pro mě otázka k zamyšlení, o které jsem zrovna nechtěla uvažovat. Zrovna jsem měla v mysli jen a pouze Cyndaquila, vzpomínka na ten moment, kdy se rozplakal ji celkem tížil v myšlenkách. Co jsem mu tak strašného udělala? Jsem snad špatná trenérka? Ne, to je jen začátečníkova chyba. Jo, taková je moje úvaha, ale teď to nechám být. Vždyť přede mnou se už tyčilo několik prolézaček, klouzaček a houpaček. S hlubokým nádech jsem z batohu vyprostila pokéball s Cyndaquilem a vypustila ho na vzduch. ,,Tak, už jsme tu.’’ oznámila jsem mu hrdě, ruce na bocích a hrudi vypnuté, skoro jako bych byla na tuto strastiplnou cestu pyšna. Cyndaquil se na mě otočil. ,,Na co teda čekáme?’’ řekl, přičemž jsem se praštila dlaní do čela s tím úsměvem. Cyndaquil jen nepochopitelně zakroutil hlavou. ,,Jdeme.’’ prohlásila jsem radostně a už jsem si to rychlým krokem cupitala ke skluzavkám, přitom mě Cyndaquil následoval.
Vyšplhala jsem si to po schůdcích a občasně jsem malému Cyndaquilovi pomohla, aby se nezranil. Jak jsme byli na pevné plošině, která nás dělila pár kroků od skluzavky, tak jsem se za ním ohlédla. ,,Dáme vláček?’’ zeptala jsem se ho s tím energetickým zazubením. ,,Co je to vláček?’’ pohlédl na mě zmateně. ,,To je, když si sedneš na skluzavku a za tebou si tak též někdo sedne a jednoduše jedeš..’’ nedořekla jsem to a Cyndaquil hned zkřivil tváři. Otočila jsem se čelem k němu. ,,Neboj, není to zase tak špatné, pro tentokrát tě nechám jet přede mnou ve klíně, aby sis neublížil.’’ mrkla jsem na něj. ,,Já se nebojím!’’ zavzlykl, ale to už jsem ho chytla do náruče a posadila jsem se na skluzavku, připravena už sjíždět dolů. Položila jsem si ho do klína. ,,Pevně se drž za mou mikinu, todle bude jízda.’’ upozornila jsem ho, načež ihned provedl. Schmátla jsem do rukou tyč a od té jsem se odrazila s prudkým sjížděním po zádech. ,,Wooohoo!’’ zvolala jsem. Bylo mi jedno, jestli se po mě ostatní trenéři ohlíží jako na blázna, ale já prostě milovala hřiště a všechny tyto atrakce. Od houpaček ke skluzavkám. Ale co nevidět tento skluz skončil a my se ocitli na konci.
,,Chceš jet ještě jednou?’’ podívala jsem se na Cyndaquila, který pevně svíral mikinu. ,,Už se můžeš pustit.’’ uchechtla jsem se. On se na mě tak podíval, jako bych se zbláznila, no nakonec se stejně pustil a odskočil stranou do písku. ,,Já bych raději šel na houpačky.’’ ukázal tlapkou k houpačkám a už si to tam štrádoval. Přikývla jsem. ,,Tak fajn.’’ šla jsem teda za ním. Se svižným výskokem se dostal na sedátko, přichytil řetízky do tlap a snažil si tam udělat pohodlí. Mezi tím jsem ho obešla. ,,Můžu tě rozhoupat?’’ ujistila jsem se, jako zrovna jsem ho shodit nechtěla, zase tak zlá jsem nebyla. Nebo snad jo? To si ani já nejsem jistá. ,,Jo!’’ vypískl radostně. Hned po tom, co to řekl, tak jsem ho pomalu začala rozhoupávat, v krátké chvíli jsem zrychlila a on se skoro vznášel. ,,Počkej, zastav.’’ poprosil Cyndaquil. Chytila jsem řetízky houpačky a opatrně ji zastavila. ,,Hm, jaký je problém?’’ podivila jsem se.
,,Žádný, ale koukni!’’ zase poukázal tlapkou, ale tentokrát se zastavil na nějaké pavučině, či co to bylo. Zamrkala jsem očima, toto jsem ještě nikdy dříve neviděla, asi to bude něco nové. A nebo jsem prostě tak moc stará, že si toho sotva hodně pamatuji. ,,Kdo tam bude poslední je Munchlax!’’ výskl Cyndaquil a už tryskem si to vyběhl k té pavučině. ,,Ale no tak!’’ hlasitě jsem se rozchechtala a rozešla jsem se za ním, nehodlala jsem ho předbíhat, už jen z toho důvodu, že jsem ho jednoduše chtěla nechat vyhrát. Přece není úkol zvítězit, ale pobavit se. Hned co jsme dorazili k atrakci, která se podobala rozpletité pavučina, tak jsem se poškrábala na hlavě. Jaký byl v tom účel? Zamotat se? Avšak přemýšlet nad tím se nedalo, jelikož Cyndaquil se už sám rozhodl, že atrakci otestuje na vlastní riziko. ,,Schválně, chytíš mě, Munchlaxi?’’ vyplázl na mě jazyk a už si to kličkoval provazy. ,,Hele, zase tak pomalá nejsem a ani tlustá, pch!’’ usmála jsem se a už jsem se hrnula dovnitř, sem tam jsem se zamotala, ale Cyndaquilovi to nehorázně dobře šlo. Asi proto, že byl tak malý a hbitý. Krucifix, kdybych se vrátila do svého šestiletého já, tak taky budu natolik ohebná a rychlá, ale teď jsem vysoká a nešikovná. Jenže přece jen jsem se dostala až tak blízko k Cyndaquilovi, že jsem ho popadla. ,,A mám tě.’’ zaradovala jsem se, ale přece jen se mi snažil vytrhnout, jenže poznal, že je to marné. Stiskla jsem si ho k hrudi jako plyšáka a dala mu jedno velké objetí. ,,Fuhuhu a seš v pasti, co mi na to řekneš teď?’’ žádná odpověď jen vzlykot. Dobře, možná jsem to trochu přehnala, a tak jsem ho položila na zem. Cyndaquil si rychle otřel slzy a vyplázl na mě jazyk. ,,Na mě žádná past neplatí, tůdle.’’ a okamžitě se dal na pochod, aneb ven z této pavučiny. Ještě toto mi chybělo, nějaká prašivá hoňka. Oklepala jsem se ze šoku a hned si to vyšla za ním. Po několika marných minutách jsem se vyprostila, mezi tím co Cyndaquil tam netrpělivě čekal. ,,Chceš si ještě něco zkusit nebo zahrát?’’ řekla jsem již udýchaně a unaveně. ,,Ne.’’ kroutil hlavou v nesouhlasu. V duchu jsem si mohla nad tím ulevit. ,,Ale raději bych si dal něco k snědku.’’ přeměřil si mě s mírným úsměvem. ,,Tak.. můžeme někam do obchodu?’’ kývl. ,,Dobře.’’ řekla jsem, již stojíc na svých věrných patách. Tohle byla celkem legrace, teda až na tuto poslední část s touto otravnou pavučinou. Ale možná si to Cyndaquil užil. ,,Jinak, líbilo se ti to?’’ zeptala jsem se ho, ještě před tím, než jsem ho uložila do pokéballu. Cyndaquil sdělil svůj názor a já jen chápavě kývla hlavou. Zamířila jsem na nějž pokéball a Cyndaquil už zmizel v pokéballu, tak jako když se objevil. Dala jsem jej do batohu a zazipovala, přičemž jsem se vydala na cestu do obchodu.

--Přesun do Obchodu (Cukrárna U Dvou Psyduck)--

15 [A] Enwy [A] Enwy | 3. prosince 2017 v 16:31 | Reagovat

[14]: Cyndaquil si výlet užil.
Cyndaquil - 6% sehranosti, 5% lásky k trenérovi

16 Rory Rory | 1. dubna 2018 v 12:42 | Reagovat

1. Rory
2. Togepi, Jangmo-o Ryu, Froakie (Cari)
3. „Tré-ning! Tré-ning! Tré-ning! Raw-raw-raw!“ skandoval Ryu nadšene.  „Keď budem veľa trénovať, bude zo mňa strašný drak! Raw! A budem mať zámok plný princezien, raw-raw-raw!“ – „To je ale hlúpučká pesnička!“ zašepkal mi Froakie a ja som len s ťažkosťami zachovala vážnu tvár. „Froakie, to nebolo pekné. Ak sa ti jeho pesnička nepáči, povedz mu to, ale pekne, áno?“ Froakie prikývol, vyskočil mi z náručia a preskackal k Ryovi. „Tvoje pesnička je pekne hlúpučká!“ Togepi si len vzdychla a preťapkala k nim. „Froakie, to sa nerobí!“ prísne naňho pozrel, Froakie si len odfrkol a odskákal späť ku mne. „Pozri, pozri čo viem!“ Ryu za ním pozeral kompletne zarazene. „Hlúpučká?“ zopakoval. „Moja pesnička je hlúpučká! Hlúpučká! Hlúpučká!“ rozosmial sa. Šokovane som na Togepi pozrela. „Vie vôbec, čo to hlúpučká znamená?“ Togepi vyzerala neisto. „Asi skôr nie. Ale musíš uznať, že to slovo znie roztomilo...“ Uchechtla som sa a strelila Froakiemu frčku do nosa. „Takéto veci sa nehovoria. Sprav to ešte raz a budeš mať vážne problémy, mladý pán!“ Froakie na mňa vykúlil oči. „Uh, uh... aha, čo viem!“ a znovu začal v rôznom rytme vyfukovať bublinky. „Tré-ning! Tré-ning! Tré-ning! Raw-raw-raw!“ - „Ihriskoooo!“ prerušil Ryuovu pesničku Froakie a znovu mi vyskočil z náručia. V momente netrpezlivo sedel na minikolotoči. „Poďme, poďme!“ začal nadskakovať a tým nakazil Ryua. Pribehol hneď za ním a tiež naskočil. Len som pokrčila plecami. „Tak asi nemáme na výber, že, Gepi?“ Gepi sa zasmiala a zamávala ručičkami. „Ale musíš ma držať, ináč vyletím!“ Prikývla som a pomohla jej vyliezť na kolotoč. Nakoniec som ju posadila do stredu, na miesto, ktoré sa netočilo. „Toč! Toč! Toč! Toč!“ začal skandovať Ryu a Froakie sa k nemu pridal. A mne nezostalo nič iné, ako kolotoč roztočiť. „Uiiii!“ výskal Froakie a Ryu mu zdatne sekundoval. Pri tom sa ale zabudol držať a v momente z kolotoča vyletel. „Ryu!“ vyjakla som a zastavila kolotoč. To už Ryu naskakoval späť a veselo sa zubil. „To bola sranda! Poďme ešte raz!“  Ja s Togepi sme si len vymenili panické pohľady. A presne pre toto nikdy nechcem byť rodičom... „Si vporiadku?“ – „Áno! Prečo by som nebol? Toč ešteee!“
Po nekonečne dlhom čase strávenom na kolotoči sa Ryu začal nudiť a vyskočil von. Začal si obzerať ihrisko a pohľad mu padol na drevenú konštrukciu, ktorá s veľkou dávkou predstavivosti mohla pripomínať hrad. „Poďme sa hrať na draka a princeznú a princa!“ zavelil a vyštveral sa hore po šmýkačke. „Gepi, Gepi bude princezná a ja budem Veľký drak čo ju stráži!“ – „A ja? A ja?“ Ryu sa zamyslel. „Ty budeš princ, ktorý ju chce uniesť a Rory bude tvoj oddaný Rapidash!“ Uchechtla som sa. „Myslím, že sa budem dnes len pozerať... bolia ma kríže!“ začala som sa vyhovárať. Togepi bola jediná, komu to došlo, Ryu a Froakie mi to zhltli aj s navijákom. Mali by sme ich naučiť rozoznávať klamstvá... niekedy. Zatiaľ si budem ich sladkú nevinnosť užívať. „Tak si choď sadnúť! Froakie, my proti sebe budeme bojovať! Budeš zlý princ z ďalekého kráľovstva, ktorý chce Gepi uniesť a zobrať si ju za manželku! Uaaaa!“ – „Ale ja nechcem byť zlý princ!“ skoro sa rozplakal Froakie a nahnevane na Ryua vystrelil prúd bubliniek.
„A čo keby som vám radšej našla nejakú rozprávku?“ navrhla som rýchlo a obidvaja po chvíli prikývli. „Ale o drakoch!“ dodal Ryu a ja som vzdychla. „Tak poďte sem, ja zatiaľ niečo nájdem...“ Froakie aj Ryu bleskovo zbehli k lavičke a usadili sa na tráve, samozrejme, že sa to nezaobišlo bez postrkovania o to „lepšie“ miesto. Ja som pomohla Togepi šmyknúť sa na zem a priniesla som ju k nim. Vytiahla som pokédex a našla jednu z rozprávok o drakoch, ktoré som špeciálne kvôli Ryuovi stiahla. Ryu aj Froakie sa nadšene započúvali. Rozprávka bola o princeznej Pejsi, ktorú uniesol osamelý drak (meno som musela zmeniť na Ryu, lebo tak sa dráčatko rozhodlo). Princeznú sa ale vybral hľadať princ Cari a nakoniec, keď ju našiel, presvedčil draka aby princeznú pustil a všetci sa spolu vrátili na zámok, kde sa princ a princezná zobrali a všetci žili šťastne až do smrti. Keď som ju čítala, dalo mi veľa práce neprevracať očami, no Froakie aj Ryu boli nadšení. „Gepi, ty budeš princezná Pejsi! A Froakie bude princ Cari! Rory, Rory, ešte ťa bolia krížiky?“ Nechápavo som zamrkala. „Kríži-oh, kríže! Ryu, sú to kríže! Toto,“ ukázala som mu, kde sa kríže nachádzajú a Ryu chápavo prikývol. „Aháááá! No, ale bolia ťa? Nebolia, že? Budeš čarodejník, ktorý pomôže princovi Carimu nájsť cestu do jaskyne draka Ryua, že?“ Tým jeho prosebným očiam sa nedalo odolať. A tak nás Ryu donútil zahrať si celú rozprávku rovno dvakrát...
„Už by aj stačilo? Nie ste-“ – „JEDLOOO!“ zajačali zborovo a vrhli sa na jedlo, ktoré som začala vyberať. „Aké je najlepšie jedlo pre silného draka?“ Zamyslela som sa. „No... asi granule. Tie špeciálne. Sú extra výživné, takže...“ pokrčila som plecami a Ryu prikývol. „Tak si prosím všetky granule, ktoré máš! Prosím!“ Len som si vzdychla a prikotúľala k nemu dve konzervy, viac som mu dať neplánovala. Ešte by sa prejedol. Nevšimla som si ale, že Froakie si uchmatol celý marhuľový koláč. Teda, všimla. Ale až keď mal polku v sebe a nevyzeral, že sa plánuje rozdeliť. „Nebude mu zle?“ zaťahala ma za tričko Togepi a ja som len pokrčila plecami. „Snáď nie...“ zamrmlala som a podala jej perníček. Sadla som si na lavičku a aj ja začala jesť donuty. „Ryu, opatrne! Neporež sa!“ kárala dráčatko Gepi a Froakie zamyslene zdvihol hlavu. „Prečo sa Jangmo-o volá Ryu, ako drak z rozprávky?“ – „Lebo som svetoznámy drak a robia o mne rozprávky!“ – „Aj ja chcem rozprávku o mneeee!“ znovu mu nabehli slzičky a ja som si vzdychla. „Dobre, vy dvaja, stačilo. Prestaňte si robiť zle, ináč budete žiť na sendvičoch a čistej vode!“ – „NIEEE!“ zavyli spoločne a Gepi sa pousmiala. „Chcel by i aj ty meno, Froakie?“ Froaki sa zamyslel. „Áno! Áno! Nejaké z rozprávky!“ – „Budeš Froakie Princ Cari!“ navrhol nadšene Ryu. Froakie sa zamyslel. „Ale ja chcem len moju rozprávku!“ – „Pff, aj tak si na moju rozprávku príliš obyčajný!“ – „Nieee! Budem Cari! Môžem byť cari? Budem svetoznámy princ Cari, drakobijec!“ – „Nemôžeš zabíjať drakov! Heej!“
//aplikovať :
Rory – 4x donut
Jangmo-o – 2x spec. granule
Froakie – meruňkový koláč + meno Cari
Togepi - perníček

17 [A] Drobeček [A] Drobeček | 2. dubna 2018 v 12:05 | Reagovat

[16]: Všichni si návštěvu hřiště užili, Froakie jméno přijal.

Všichni +4% lásky (Rory - donuty)
Jangmo-o +10% sehranosti (4% granule), +8% lásky
Froakie +7% sehranosti, +7% lásky
Togepi +3% štěstí (perníček), +6% sehranosti, +5% lásky

18 Slaanesh Slaanesh | 8. července 2018 v 14:01 | Reagovat

Mimikyu, Minccino "Ikit"
Konečně jsme došli na hřiště, na kterém tentokrát bylo celkem dost lidí se svými pokémony a tak jsem společně s Mimikyu vyrazil k houpačce, která byla jako jediná volná. "No, začneme na houpačce." řeknu a vysadím Mimikyu nahoru. "Dobře se drž, ať mi nespadneš, jo?" Mimikyu přikývne a zpod její masky vyletí dvě ručky, které se chytnou řetězů, které drží dřevo na, kterém sedí. "Je to studené." poznamená Mimikyu svým melancholickým hlasem. "Ano, kovu chvíli trvá, než se od slunička zahřeje." řeknu a následně ji začnu houpat. Zatímco ji houpu, tak ji pozoruji, jestli nazaregistruji nějakou změnu. Bohužel její maska ji činí stejně nečitelnou, jako ta má mně pro někoho kdo mně nezná. A tak se po chvilce přece jenom zeptám. "Líbí se ti na houpačce?" zeptám se jí poté co ji znovu zhoupnu. Mimikyu otočí hlavu a přikývne. "Je to zajímavé." přitaká, na což já jen tiše souhhlasně přikývnu. Ale s tím tvým pocitem uvnitř to nic nedělá, že? Řeknu si v duchu a dál ji houpu než po deseti minutách odejde jedna skupinka trenérů a tak se nám uvolní víc možností. "Nechceš zkusit skluzavku?" zeptám se a ukážu na místo, ze které před chvíli skupinka odešla. Mimikyu přikývne, pustí se a následně, když je nejblíž k zemi tak sklouzne z houpačky a vyrazí na skluzavku. když zaregistruji co Mimikyu udělala, tak chytnu dřevo a zastavím houpačku, aby při zhoupnutí nepraštila Mimikyu do hlavy. "Opatrně Mimikyu, z houpačky se seskakuje, až se zastaví." řeknu a vyrazím za ní. "Nic se neděje" řeknu a mávnu nad tím rukou. "Ale příště radši počkej až se zastaví dobře?" dodám, na což Mimikyu opět přikývne. Dojdeme ke skluzavce a Mimikyu se prvně sama pokusí dostat se nahoru, přestože se jí podaří zachytit na druhé příčce, tak má potíže se na ni vytáhnout. Opatrně ji chytnu a vysadím ji až nahoru. "Dobře a teď se jenom sklouzni dolů." vysvětlím a sleduji, jak si Mimikyu sedne a sklouzne se dolů. "Můžu ještě?" zeptá se Mimikyu. "Ale jistě, klidně tolikrát kolikrát tě to bude bavit." řeknu nadšeně, jelikož se mi zdálo, že jsem se trochu změnil ton, kterým Mimikyu mluvila. "Dobře." a opět to bylo pryč. Že by se mi to jenom zdálo? Ne určitě jsem to slyšel. Řeknu si, jelikož nechci, aby něco takového byla jen moje představa a tak jsem se rozhodl, že tomu budu věřit. Mimikyu se sklouzne asi tucekrát než se dostane za očividně staršího a vyššího pokémona, který dokáže na skluzavku vylést sám a tak se Mimikyu rozhodne jít zase o něco dál.
"Chvilku si v klidu sedneme a něco pojíme ano?" řeknu a vytáhnu pár berry a jeden sendvič. Berry dám na jídlo Mimikyu. Jelikož stejně jako předtím sendvič i nyní samotné berry jsou příliš velké, tak jí z ní udělám menší kousky aby je mohla bez problému sníst. Já sám si poté povolím masku a sním sendvič. "Proč si ji nesundáš?" Překvapeně zamrkám  a podívám se na Mimikyu. "Je to má součást." odpovím a pokrčím rameny, zatímco si ji připevňuji zpátky. "A nebylo by ti líp bez ní?" Nakloním hlavu na stranu a chvilku přemyšlím. "Možná ano, možná ne. Co můžu říct, je to, že je mou součástí a jako taková je jedna z věcí, která mně charakterizuje." odpovím a podívám se na převažovací houpačku, která se teď uvolnila. "Půjdeme teď tam? Přivolám ti Ikit, aby jsi měla se s kým převažovat." řeknu a vyrazím k houpačce. Když se k ní dostaneme, tak na jednu stranu si sedne Mimikyu a na druhou s mou pomocí Ikit. "Tak pořádně se držte, ať mi nespadnete, dobře?" řeknu ještě a následně přestanu zatěžovat Ikitino rameno a nechám to na těch dvou, aby se houpali sami o sobě. Mimikyu zamyšlená, občas vydající radostný zvuk na popud smějící se Ikit, než cokoliv jiného. "Podívej, podívej bez rukou." řekne Ikit a při další odrazu se pustí. "Opatrně Ikit, ať mi nespadneš." zareaguji spíš instiktivně, než že bych se skutečně bál, že spadne a něco si udělá. "Dám si pozor." řekne souhlasně Ikit a dál se houpou. Když tohle přestane Ikit bavit, tak se přesuneme na kolotoč. Kde situace probíhá podobně. Ikit se svou radostnou povahou se snaží strhnout stěnu depresy Mimikyu.
Když pak kolotoč zastavím, jelikož se na něj chce přesunout jiná skupinka, tak Ikit vyrazí s Mimikyu opět na skuzavku a konec výletu zakončí na dřevěné prolézačce, kde hrají Ikit utíká před Mimikyu a ta se ji pokouší dohnat.
"Pro dnešek už budeme končit." oznámím ji a následně uslyším jeden ne příliš nadšený souhlas, jelikož Ikit by si ještě chtěla hrát a jeden skoro lhostejný hlasek, který vyjadřuje souhlas. "Hm, strýčku poneseš mně?" zeptá se Ikit a zavěsí se mi na nohu, zatímco se Mimikyu zařadí vedle mně. "No dobře Ikit." řeknu a vezmu si ji do náruče. "A nechceš i plášť?" zeptám se trošku ironicky. "Prosím, prosím." zareaguje Ikit a prosebně se na mně podívá. Na to se slabě uchechtnu a podám ji plášť ať se do něj může zachumlat.

Já: sendvič
Mimikyu: 2x leppa berry

19 [A] Drobeček [A] Drobeček | 9. července 2018 v 13:26 | Reagovat

[18]: Všichni +3% lásky (Slaanesh - sendvič)

Mimikyu +5% sehranosti, +4% lásky, +6% štěstí (2x leppa berry)
Minccino +3% sehranosti, +2% lásky

20 Shiro Shiro | Pondělí v 20:48 | Reagovat

1. Shiro

2. Froakie (Sachiko)

3. Před tím, než Shiro společně s Froakie spící v náručí dorazila na hřiště, se motala po městě a nemohla ono místo najít. Proto se cítila vděčná, když uviděla za stromy špičku klouzačky. Jemně si oddechla. I přes to, že to nerada uznala, nohy jí z toho chození okolo bolely a nemohla se dočkat, až se posadí a na chvíli taky zavře oči. Při té myšlence se podívala na spící Froakie. Vypadala spokojeně, což dovedlo Shiro k úsměvu. Rukou do ní provokativně šťouchla, ne však moc, aby Sachiko nezpůsobila šok. Froakie rozespale zamrkala a nemotorně se rozhlédla. Shiro nemohla minout pohled jemného zklamání na ospalém obličeji a vyvodila si z toho jediné - její parťačka by nejraději ve spánku pokračovala.
"Začneme něčím, co tě trochu protáhne," navrhla, ačkoli neplánovala trénovat, byly tu převážně pro zábavu. Froakie nevypadala zrovna dvakrát nadšeně. "Nemůžeme si lehnout na trávu a spát? To zní zábavně," zaprotestovala, ale Shiro tuto poznámku nevnímala. "Užiješ si spoustu jiných věcí," pronesla, aby jí Froakie nepodezřívala z ignorace, a vydala se směrem ke klouzačce. Tajně doufala, že vylezení na její vrchol bude jako protažení stačit a Sachiko se za chvíli dostane do hravé nálady. Když se však otočila, aby jí pomohla, neviděla ji.
Shiro se uklidnila až poté, co spatřila Froakie s rozzářenýma očima sledovat houpačky. Nebránila jemnému povdechnutí, v hloubi duše byla přitom ráda, že neztratila svého prvního Pokémona. S takovou by ji už žádného nedali. "Houpej mě," dožadovala si Sachiko. Shiro proti tomu nic neměla a proto čekala, až Froakie vyskočí na houpačku. Ta však jen sledovala svoji trenérku velkýma, tázavýma očima, téměř bez mrknutí. "Skákat umíš, ne?" poškádlila ji Shiro s hravým úsměvem. Sachiko pro to neměla žádnou speciální odpověď, bez dalšího povídání vyskočila na houpačku. Shiro ji rozhoupala. Froakie přestala vypadat tak ospale hned po prvním zhoupnutí, dokonce šlo v jejím pohledu zahlédnout pobavení.
Houpání obě po chvíli omrzelo. "Kam teď?" zeptala se Sachiko s pohledem do okolí hřiště. Nezněla až tak zaujatě, jak by si to Shiro představovala, ale alespoň nevypadala jako zombie. "Co takhle kolotoč?" navrhla Shiro. Froakie nic nenamítla a vydala se napřed ke kolotoči, který se právě uvolnil. Až téměř nadšeně na něj vyskočila a dožadovala si točení. Shiro po zamotané hlavě netoužila, a proto přikývla a začala točit. I tentokrát zahlédla šťastný pohled na tváři Sachiko, její nohy však po pár otočkách začaly ztrácet původní kondici.
"Chci na klouzačku!" vyjekla Froakie a vydala se směrem k ní. Shiro si oddechla a bez řečí vyšla stejným směrem. Viděla, jak Sachiko jednoduše vyskákala na vršek a spustila se dolů. Shiro na ní hodila tázavý pohled, když se k ní otočila a nevypadala tak spokojeně. "Je to nepohodlné," zastěžovala si Froakie s podivným úšklebkem, který nemohl znamenat nic dobrého. Shiro však dostala nápad. "Co kdybychom šly spolu? Můžeš sedět na mně, užiješ si to a nebude to příliš nepohodlné." Froakie nejdříve nevypadala moc přesvědčeně, nakonec ale souhlasila a znovu vyskočila na vršek klouzačky. Shiro vylezla za ní a posadila se. Chopila Sachiko do rukou a posadila ji na svůj klín. "Připravena?" nedostalo se jí sice od Sachiko odpovědi, ale zahlédla jakousi jiskru v jejích očích. Pustila se a společně sjely dolů. Na konci Froakie nadšeně vypískla: "Znovu!"
Když měla Froakie dost klouzačky, odebraly se společně k blízké lavičce. Obě hlasitě oddechovaly. "Tolikrát jsem klouzačku nikdy nesjela," poznamenala Shiro unaveně, avšak s úsměvem. Froakie jen jemně kývla, nevypadalo to, že by jí poznámka zaujala, ale z hřiště vypadala nadšeně. Chvíli tam jen tak seděly v tichu, obě ponořené v myšlenkách. Po chvíli Froakie usnula a proto jí Shiro vzala opět do náručí a vydala se pryč z hřiště z dobrým pocitem v duši.

21 [A] Drobeček [A] Drobeček | Pondělí v 21:01 | Reagovat

[20]: Froakie si hřiště užila.

Froakie +3% lásky, +5% sehranosti

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
ZDROJE:
Obrázky, týkající se pokémonů - Serebii / Bulbapedia / Pokecheck
Ikonky - Serebii
Obrázky herních míst - Dragonith (dA), UkeSora
Některé články převzaty z minulého světa - pokemon-rpg-game.blog.cz;
autorská práva vyhrazena
Design blogu je v autorství (c) Enwy slouží pouze k použití leagueofpokemon.blog.cz

Pokémon patří společnosti Nintendo, Creatures a GameFreak

".... a všechny kousky skládanky pak zapadnou do jednoho..."