Ostrov Sun

7. května 2017 v 10:05 | Enwy

Ostrov Sun je podobný ostrovu Moon. Když ho budete hledat, nikdy ho nenajdete. Polohu nechá objevit jen lidem předem určeným. Je přesným opakem temného ostrova. Tady najdete téměř všechny pokémony a druhy rostlin, vlastně se jedná o skrytý ráj pro pokémony na zemi. Z nějakého důvodu tu však lidé nežijí.

Vstoupit sem mohou trenéři, jejichž pokémon je označen za solari, případně iron solari.
Co toto označení znamená? Jedná se o mystické pojmenování tvora, kterého si označilo slunce. Pokémoni náhodně dostávají tento titul a stejně tak, jak záhadně se tento titul dostává, tak i mizí. To znamená, že hráč má šanci najít tento ostrov, do té doby, než jeho pokémon vlastní označení solari. Jakmile zmizí, trenér již nemá šanci najít ostrov.
Když je pokémon označen za solari, nějak ho to neovlivní - pouze má na čele nebo někde na těle znamínko sluníčka.
Nebesa, co spadla na zem,
chrání, žije... možná je to snem.
Příjemný pocit vyvolává
zlatá záře pronikavá.

Jako paprsek sluneční,
máme náladu sváteční.
Však ti, co pravidla nectí,
potrestáni jsou bolestí...

Pokémoni zde žijící jsou velmi majestátní, chránící přírodu a žijící v souladu a míru. Jedná se o všechny možné pokémony, které lze potkat ve dne za slunečního svitu. Příroda je tu pro každého příjemná - ať už jste milovníkem horkých letních dní či spíše chladného vánku. Způsobeno je to slunečním svitem, obsahující magické prvky, jak šamani s oblibou říkají. Když se den začne schylovat ke konci, téměř všichni usnou jako nějakým hypnotizačním kouzlem. Když se probudí, už je zase den.
Pokémoni zde žijící...
- Butterfree - Beedrill - Pidgey
- Vulpix - Clefairy - Jigglypuff
- Meowth - Psyduck - Growlithe
- Eevee - Chikorita - Sentret
- Cleffa - Togepi - Komala
- Steenee - Fomantis - Mudbray
- Cutiefly - Pikipek - Klefki
- Dedenne - Spritzee - Flabebé
- Bunnelby - Rufflet - Emolga
- Deerling - Ducklett - Minccino

a další... Větsinou jsou plaší, tihle jsou nejběžnější.


Pokud si chceš nějakého chytit, napiš:
1. Kteří pokémoni se přemlouvání zúčastňují
2. Kterého chytáš
3. Průběh chytání - Jelikož je tento ostrov zasvěcen dobru, chytat se tu smí pouze přátelstvím; tudíž napište průběh přemlouvání pokémona s min. počtem 250 slov, na konci nepište, zda se vám to povedlo - určují admini
Součástí ostrova jsou vysoké hory na východě, zvané Královské hory. Dříve se tu každé ráno při východu Slunce objevovala silueta majestátního pokémona, připomínajícího lva. Avšak jednoho dne se už neobjevil...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Drobeček Drobeček | 14. května 2017 v 19:52 | Reagovat

1. Turtwig, Nincada
2. Eevee
3. ↓
Se spícím Turtwigem v náručí jsem se vydal hledat místo, kde bychom mohli uspořádat další trénink. Želvák sebou podivně zaškubal. Podíval jsem se na něj a všiml si, že má na čele zničehonic zvláštní znamení, které vypadá jak slunce nebo květina. Už jsem chtěl Turtwiga vzbudit a zeptat se ho, co to má znamenat, když tu jsem zakopl a spadl obličejem přímo do...vody? Vyškrabal jsem se na nohy a podíval se kolem sebe. Přede mnou bylo moře, za mnou bylo moře. Spadla mi dolní čelist. Vždyť jsem šel několik metrů po souši, jak jsem se mohl octnout na ostrůvku? Uslyšel jsem šplouchnutí, prudce se otočil a zjistil, že je za mnou malinkatý loďka s pádlem. Zmateně jsem se rozhlížel kolem, pak jsem se štípl do tváře, jestli se mi to vše jen nezdá, ale ne, nezdálo se mi to. Nějakým způsobem jsem došel na pustý ostrůvek uprostřed moře a přímo přede mnou je loďka, pomyslel jsem si. "Haló?" řekl jsem nejistě. "Haló!" zavolal jsem, ale odpověď nepřišla. Kdysi jsem slyšel o tom, jak něčí Alakazam dokázal teleportovat skupinu lidí na druhý konec planety, ale to byl přece jen televizní trik, ne?
Asi deset minut jsem na ostrově panikařil, štípal se do tváře a chodil dokolečka. Turtwig se mezitím probudil a zmateně mě pozoroval. Pak pomala nakráčel do loďky. Podíval jsem se na něj. "Hej, Turtwigu, jak to děláš, že se tak vzdaluješ?" zeptal jsem se ho a pak mi došlo, že loďka odplouvá! Rychle jsem skočil za ním, až jsem plavidlo málem převrátil. "Kam to plujeme!?" zhrozil jsem se a začal šmátrat kolem, jestli nenajdu nějaké veslo. Jedno jsem skutečně našel, ale až ve chvíli, kdy mi z obzoru zmizel ostrůvek. Začal jsem zběsile pádlovat směrem, kde jsem si myslel, že souš byla.
Několik desítek minut jsem pádloval, až se přede mnou opravdu zjevila souš, ale podstatně větší, než ta, kterou jsem opustil. Byl to nádherný tropický ostrov. Doplavil jsem se k břehu, vytáhl loďku na souš a vzal Turtwiga, který mezitím opět usnul, do náručí. Kráčel jsem po pláži a z obličeje se mi dal vyčíst údiv. Po cestě jsem zahlédl několik pokemonů, ale nikdo z nich nevypadal na to, že by mě chtěl napadnout, a tak jsem jen prošel kolem a dál obdivoval krásu ostrova.
Došel jsem až k vysokým horám, ale bál jsem se na něj lézt, tak jsem se pod nimi utábořil. Seděli jsme s Turtwigem a pozorovali západ slunc- TAK POČKAT! "Tady mi něco nehraje..." zamumlal jsem. Slunce zůstávalo pořád na místě, kdy už mělo být skoro za obzorem. Vlepil jsem si menší políček a doufal, že se konečně probudím, ale podle bolesti to vypadalo, že nespím. Zvedl jsem se ze země, vzbudil už zase spícího Turtwiga a vydal se znovu na průzkum ostrova.

Už skoro hodinu jsem bloudil po husté džungli, do které jsem krátce po odchodu od hor narazil. Nervózně jsem se díval kolem a hledal náznaky konce lesa, ale cítil jsem, že jdu akorát hlouběji. O něco jsem zakopl a plácl sebou o zem. Už jsem se připravoval na to, že řeknu Turtwigovi 'Nic mi není', ale všiml jsem si, že pokemon mě vůbec nevnímá. Očmuchával mi něco u nohou. Zvedl jsem se, oprášil si kalhoty a podíval se, o co jsem to vlastně zakopl. Byl to malinký eevee, schoulený do klubíčka s tlapkami přes hlavu. Opatrně jsem se ho dotkl a když nereagoval, pohladil jsem ho. Eevee se probral, vrhl na mě zděšený pohled a opět si zastínil výhled tlapičkami.
"Copak? Ztratil jsi se?" Zeptal jsem se opatrně a odvážil se znovu ho pohladit. Eevee zavzlykal, zvedl se na tlapky, pak se posadil a chvilku mě pozoroval.
"B-b-byl jsem p-před chvilkou n-na pláži, sbíral jsem mušličky a najednou jsem se ocitl t-tady..." zakoktal. Začal se rozhlížet kolem a přímo z něj sršelo zoufalství.
Kývl jsem chápavě hlavou. "Taky jsem se ztratil," přiznal jsem. "Pojď s námi, zkusíme najít cestu ven!" usmál jsem se na něj a podal mu ruku. Eevee se jí opatrně dotkl čumáčkem, pak se sám zvedl a čekal, kam půjdu.
"Turtwigu, dávej na něj pozor, ať nezůstane pozadu." řekl jsem svému parťákovi a začal jsem hledat cestu ven.
Po půlhodině jsem se i já začal opět tvářit zoufale. Začal jsem se hrabat v batohu a za chvilku vytáhl lano. "Turtwigu, vyšplhám na některý z těchto stromů a podívám se nahoru!" zavolal jsem na svého společníka, který se s Eevee loudal pozadu a o něčem debatoval.
"Nechceš to nechat na Nincadovi?" nadhodil opatrně. Plácl jsem se do čela - samozřejmě, Nincada je hmyzák, tomu se bude lépe šplhat.
"Nincado, potřebujem pomoc!" zvolal jsem a vyslal z ballu hmyzího pokemona. "Vyšplhej, prosím, na jeden ze stromů a rozhlédni se, kudy ven." požádal jsem pokemona. Ten přikývl a dal se do práce. Za chvilku zmizel v korunách stromů a já doufal, že se tam nahoře neztratí.
Po deseti minutách ze stromu sešplhal unavený Nincada. "Je to výš, než jsem čekal..." poznamenal. "Musíte jít na východ." ukázal hlavou a toužebně se podíval na svůj pokeball. Pochopil jsem ,že je vyřízený a povolal jsem ho zpátky.
"Dobrá práce..." poděkoval jsem míčku a vydal se východním směrem.
Pro zkrácení dlouhé chvíle jsme si začali všichni tři, já, Turtwig a Eevee, povídat. "Jak vy jste se sem dostali?" zeptal se nás Eevee. Vyprávěli jsme mu o našem zvláštním objevení se na pustém ostrůvku, o tom, jak jsme pluli přes moře a o tom, jak jsme se dostali až do džungle. Eevee nás poslouchal a nevěřil těm událostem stejně jako my, možná i trošku víc, protože jsem občas něco zveličil, aby byl děj zajímavější.
Několik hodin uběhlo jako nic a my jsme byli na kraji džungle. Eevee radostně vyběhl ven a dýchal čerstvý vzduch. Já jsem se celý unavený přišoural za ním a promnul jsem si oči. "Trošku si...zdřímnu..." zívl jsem a během chvilky jsem spal. Pokemoni za pár minut odpadli také...
Vzbudil jsem se brzo ráno. Turtwig ještě spokojeně spal, Eevee seděl na břehu a pozoroval moře. Přisedl jsem si k němu a všiml si, že vychází slunce. "Škoda, že jsem ho neviděl zapadnout..." poznamenal jsem. Eevee se na mě otočil.
"Také sis toho všiml?" zeptal se. "Slunce tu nezapadá. Nebo ho alespoň nikdy nikdo zapadnout neviděl. Jaké to je, když  slunce zapadne?"
"Odkud víš, že slunce zapadá, když se to tady neděje?" zeptal jsem se ho podezřívavě.
"Jednou sem přiletěl pelipper a vyprávěl nám o něm." vysvětlil pokemon.
"Aha..." zamumlal jsem. "No, západ slunce je krásná věc. Vlastně nejlíp je vidět na moři. Vlny tak jako zrudnou a moře se v nich topí, nebo jak bych to nazval..." popisoval jsem Eeveemu.
Několik minut jsme mlčky seděli a pozorovali, jak slunce vychází. Pak se za mnou ozvalo kňourání. Byl to Turtwig, který se právě probudil a dostal příšerný hlad. Zasmál jsem se, z batohu vytáhl dva obložené chleby, o jeden jsem se rozdělil s Eevee a druhý jsem dal želvákovi.
Po snídani jsme se vydali po pobřeží hledat loďku. Eevee nás doprovázel, říkal, že nám chce zamávat. Několik hodin jsme chodili po břehu, ale loďka nikde. Už jsem to pomalu začínal vzdávat. Plácl jsem sebou do písku a díval se do nebe.
Najednou se ozvalo známé šplouchnutí. Zvedl jsem hlavu a viděl, jak v moři přede mnou ke břehu pomaloučku pluje loďka. Byla prázdná. Poškrabal jsem se na hlavě, ale pak jsem si řekl, nu což, aspoň jí vidím připlouvat, posledně se jen tak zjevila. Nalodil jsem Turtwiga a batoh, pak jsem se otočil na Eevee. "Víš, jsem moc rád, že jsem tě poznal...a...chtěl jsem se zeptat..." řekl jsem nervózně. Turtwig se na nás z loďky zazubil.
"Rovnou mu řekni, ať jde s náma, a neprotahuj to!" pokáral mě. Omluvně jsem se zadíval na Eevee.
"Přesně na to jsem se chtěl zeptat," usmál jsem se na Eevee. "Nechceš jít s náma?"
Turtwig se zasmál. "Uvidíš západ slunce!" lákal Eevee.
Wow, tohle je trapný okamžik, zasmál jsem se sám sobě a čekal na reakci divokého pokemona...

2 Enwy Enwy | E-mail | Web | 14. května 2017 v 20:51 | Reagovat

[1]: S tímto pokémonem zmizel i Turtwigovi jeho znak na čele. Do loďky jsi ani nastupovat nemusel, jelikož stačilo, když se ti zamovala hlava a na vteřinu jsi zavřel oči. Poté ses ocitl zpět na původním místě, avšak před tebou ještě stále stál Eevee - znamení toho, že půjde s tebou...
Eevee souhlasil, že s tebou půjde. Yeey, gratuluji!

3 Enwyo Enwyo | 21. května 2017 v 10:18 | Reagovat

1. Charmeleon (Garlan)
2. Cutiefly
3.
(Part 1/2)
Po tréninku jsem plánovala jít do pokémonního střediska, abych se ujistila, že jsme to s Garlanem nepřehnali. Utíkala jsem před Garlanovým plamenometem a modlila se, ať běžím dostatečně rychle. Najednou jsem uslyšela, jak kroky pokémona za mnou utichají. Nechápavě jsem zpomalila a otočila se na Charmeleona, přesně ve chvíli, kdy na mě Garlan vypálil plamenomet. Zavřela jsem pevně oči, přeci jen nebylo zrovna příjemné dostat plamenem do obličeje.
Když jsem znovu pohlédla na svět, nějak byl celý... světlejší. Před mým obličejem byl stále Garlanův ksichtík a pobaveně se na mě křenil. "Co je na tom vtipnýho? To byl nečekaný útok," řekla jsem mu nasupeně. Garlan se zazubil. "Chytil jsem tě!" zvolal nadšeně. Ucítila jsem chlad, který mě obalil kolem ramen. Nejdříve jsem si myslela, že je mi jednoduše zima, protože nemám mikinu. Až poté, co mi Garlan uhnul, se mi naskytl výhled na obrovskou rozkvetlou zahradu. Vykulila jsem oči, div mi nevypadly z důlků. Párkrát jsem zamrkala, zda se mi jednoduše nezamlžily brýle, ale pak jsem si vlastně uvědomila, že žádné brýle nenosím. Pohlédla jsem na svého pokémona, který si okolního světa všiml asi ve stejnou chvilku jako já. Jeho výraz byl k nezaplacení, avšak neměla jsem ani myšlenku na to se smát. "Kde to..." - "...ksakru jsme?" Kdybych nestála na úplně neznámé louce, možná bych projevila i stydlivost, páč jsme si dolnili větičku. Momentálně byla moje mysl však pohlcena údivem.
"Oi-oi, tohle je špatný," vydechla jsem konečně a popadla Charmeleona kolem ranem. "Tohle – je – hodně – špatný..." Charmeleon na mě nechápavě pohlédl. Panikařila jsem. Kdo by ne?! Nevěděla jsem, kde to jsem! Byla jsem dezorientovaná! "Já vím, co se stalo!" vyjekla jsem, když jsem přišla se svou teorií. "Tys... tys mě zabil tím plamenometem!" Charmeleon prudce odstrčil moje ruce a chytil kolem ramen mě. "Co to tady kecáš za blbosti?" Hned jsme si místa zase vyměnili. "Ne, přemýšlej o tom. Jak bychom se tak rychle ocitli tady. Zabil jsi mě plamenometem a pak jsi zakopl. Vyrazil sis mozek z hlavy a tak jsme se tady ocitli společně. To dává smysl!" Charmeleon bohužel neměl tolik rozumu, aby mu došlo, jak hloupou teorii jsem vymyslela... Začal panikařit se mnou. "No jo! Máš pravdu! Tohle je nebe!" výskl nadšeně a začal běhat okolo. Zatímco můj pokémon byl plný nadšení, že se dostal kam chtěl, já jsem byla vystresovaná a deprimovaná. "N-ne! T-to není možný. Není možný. N-není možný..." mumlala jsem si pro sebe. "Ch-chtěla jsem se ještě stát světoznámou a setkat se se svým vysněným senpai!" No, bylo dost zábavné nás sledovat. Kdybych byla třetí osoba, která na to pohlíží, určitě bych se začala smát. Udělal to za mě však někdo jiný.
Odněkud se ozval potichý smích. Byl to dokonale harmonický smích, který se ozval loukou. Okamžitě jsem přestala s psychopatickým emařením a otočila se za hlasem. "Ty jsi svatý Péťa? To jsem ale tím pádem v křesťanském nebi..." šeptla jsem si pro sebe. Přede mnou se objevila malá chlupatá koule s křídly. Ten tvor byl překvapivě roztomilý. Rozhodně jsem si svatého Petra představovala jinak. "Nevím, kdo je Péťa," zakroutil pokémon hlavou. "Jsem Cutiefly. Co vás tady poslouchám, jste nějací zmatení," řekl s neskrývaným pobavením v hlase. Opatrně jsem nasucho polkla. Charmeleon se okamžitě přisunul ke mně a upřel oči na pokémona přede mnou. "Celkem jo, hehe," přiznala jsem a nervózně se podrbala na zátylku. "Byla bych radši, kdyby to dávalo více smysl."
"Tohle je ostrov Sun," začal s vysvětlováním Cutiefly a energicky poletoval sem a tam. "Pokud jste se dostali sem, určitě jste byli označeni Sluncem. Koukni." Přiletěl k Garlanovi blíže a ukázal na zlaté znamínko, které měl na kůži na čele. Trochu jsem překvapeně zírala. "On si Garlan nechal udělat tetování?" nechápala jsem. Cutiefly se znovu zasmál a zakroutil hlavou. "Ne, to není ono. Čas od času je nějaký z pokémonů zvolen, aby našel ostrov Sun. Tohle je něco jako ráj na zemi a musí si ho zasloužit," usmál se Cutiefly. "Nejste první a ani poslední." Můj výraz byl najednou osvětlenější, pomalu mi všechno docházelo. Dotkla jsem se Garlanova znamínka a přítomně usoudila, že to zlaté cosi připomíná sluníčko. Pak jsem se otočila na Cutiefly a věnovala mu zářivý úsměv. "Děkuji za vysvětlení. Jsem o dost klidnější, když vím, že nejsem mrtvá..."
Cutiefly mi úsměv vrátil, což mi zvedlo náladu. "Jak se ale dostanu z tohoto ostrova pryč? To mám Garlanovi ten znak strhnout či...?" Cutiefly si povzdechl, avšak nevypadal, že by byl z mých otázek otrávený. Očividně byl zvyklý na takové, jako jsem já – zmatené turisty s označenými pokémony. "To ti bohužel nemohu povědět, sám nevím. Většinou tu se svými pokémony tráví nějaký čas a pak sami nějakým způsobem zmizí pryč. Je to jako kouzlo," řekl pokémon. Přikývla jsem a uklidňovala přitom Charmeleona pomalým hlazením.
"Hádám, že tu budeme ještě dlouho. Děkuji moc za informace," řekla jsem Cutiefly s mírnou úklonou. "Promiň, že jsme tě vyrušili. Nevím, zda to bez tebe zvládneme, takže... nezůstaneš ještě chvilku s námi?" navrhla jsem mu s úsměvem. Cutiefly chvilku zaváhal, bylo mu to vidět z výrazu. Pak však přikývl. "Dobrá. Nemám teď nic na práci, tak vás doprovodit můžu," oznámil. Věnovala jsem mu vděčný pohled a poté se rozhlédla kolem sebe. Louka se zdála být nekonečná. "Jako první bych asi potřebovala dostat se pryč z této louky." Náhle se ozvalo kručení v břiše. Pohlédla jsem na Charmeleona a ten jen pokrčil rameny. "Co je? Mám hlad." Otočila jsem se zpátky na Cutiefly. "... a jako další asi najít nějaké jídlo," zazubila jsem se. Cutiefly přikývl a rozhlédl se kolem. "Východ je tudy. Pojďte za mnou," zavelel a jak já, tak i můj červený pan ještěrka jsme se vydali za drobnou chlupatou koulí.
Po chvilce jsme se ocitli na kraji jakéhosi lesa, s loukou za zády. "Neponeseš mě?" vrhla jsem oči na Charmeleona. Chození mi dalo trochu zabrat. "Neboj, už budeme brzy u občerstvení," oznámil Cutiefly a letěl dál do lesa. Charmeleon se vydal za ním a jeho pohled říkal – heč, nes se sama, Enwy! Sebrala jsem se a pokračovala v chůzi. Chodila jsem už automaticky a tak mi dělalo trochu problém však zastavit. Narazila jsem do stojícího Garlana. "Oops, pardon," vyšlo ze mě a obešla jsem ho. Náhle mi však málem spadla čelist. Přede mnou se objevil vodopád a co bylo ještě lepší – stromky i keře u vody byly plné chutně vypadajících bobulí! "Whooooaaa!" vydala jsem ze sebe a udělala krok vzad, abych udržela rovnováhu. "J-jídlo!" vydechli jsme naráz s Garlanem. Cutiefly se začal smát. "Vezměte si, jaké vám vyhovují. Myslím, že to nikomu vadit nebude," zasmál se a ve vteřině jsme se s Garlanem ocitli u stromů.
O pár minut později jsme už poklidně seděli u vodopádu a ládovali se bobulemi. Garlan si vybral pikantnější, zatímco já ty sladší. Chvilku jsem se dívala na vodu, jak stéká dolů, když v tom mou pozornost upoutal malý pokémon. Strčila jsem kus berry do sebe a zadívala se na malého pokémona. "Říkal jsi, že se jmenuješ Cutiefly?" začala jsem řeč. Pokémon přikývl. "Co si pamatuji, nepředstavila ses..." poznamenal pomalu. Okamžitě jsem se napřímila a vynadala sama sobě za to, že zapomněla na slušné vychování. Odkašlala jsem si a promluvila. "Jmenuji se Enwy, jsem prozatím trenérka pokémonů. Mým snem je vykouzlit na tváři úsměv co nejvíce tvorům," řekla jsem. Otočila jsem se na Charmeleona, který se zkoumal na odrazu hladiny a pousmála se. "Cestuje se mnou můj jediný přítel, Garlan. Znám ho ještě když byl menší. Občas je výbušný, ale je fajn, když ho blíže poznáš." Cutiefly přikývl. "Nee, opustil jsi někdy už tenhle ostrov?" zeptala jsem se a pousmála jsem se. Pokémon znejistěl a poté zakroutil hlavou. "Neměl jsem možnost," odpověděl stručně. Zadívala jsem se na něj a strčila si do pusy další berry. "Chtěl bys někdy odejít?" otázala jsem se dál. Možná to znělo jako vyzvídání, ovšem v takové situaci jsem jednoduše chtěla někoho, kdo si se mnou bude povídat, zatímco se Garlan válel unaveně na zemi, přecpaný bobulemi.
"Určitě ano. Chci vidět každý kousek světa venku. Určitě to musí být zajímavé," pověděl Cutiefly a nadšeně vzlétl. Jeho křidélka se zatřepotala ve větru. "Poslouchej," řekla jsem a spolkla sousto. "Někdy ti určitě ukážu svět mimo ostrov, slibuji. Slunce není jediná část dne, nemyslíš?" mrkla jsem na něj. Jeho výraz se trochu změnil, avšak to jsem nezaregistrovala. Už jsem se dívala na nebe a přemýšlela o tom, že jeden z mráčků vypadá jako Mareep.
Po svačině jsme si trochu odpočinuli a osvěžili se u vodopádu. Cutiefly se rozhodl, že nás zavede k pobřeží, kde je největší šance, že odtud můžeme odplout. Může třeba proplout nějaká loď či tak něco. Cesta vedla lesem a já jsem šla po boku s ohnivým pokémonem i se svým průvodcem. Cutiefly vypadal jaksi klidněji než když se setkali poprvé a už si od Garlana nedržel až takovou vzdálenost. "Proč se jmenuje Garlan? Je to Charmeleon, ne?" zeptal se Cutiefly zvědavě. Odpověď jsem věděla ve vteřině. "Garlan je zkratka od slova Garlandolf, král destrukce. Pamatuješ, jak jsem říkala, že občas vybouchne? Tak kvůli tomu," usmála jsem se a nostalgicky se zamyslela, jaké to ještě bylo. No, vlastně jsem ho takového zažila ještě nedávno... "Navíc ho to odlišuje od ostatních Charmeleonů, takže je pro mě speciální," dodala jsem. Cutiefly znovu chápavě přikývl. Šli jsme pár minut mlčky vedle sebe, když v tom mě něco napadlo.

4 Enwy Enwy | 21. května 2017 v 10:19 | Reagovat

[3]: Part (2/2)
"Nechceš také jméno?" otázala jsem se mile. Cutiefly se podivil. "Já? Proč?" Na tváři se mi objevil zářivý úsměv a založila jsem ruce za hlavou. "No, teď už nejsi jen obyčejný Cutiefly. Jsi pro mě speciální a jediný Cutiefly svého druhu. Bez tebe bych se ještě motala tam na louce," zasmála se. "Takže... co ty na to? Sice je to trochu náhlé, přeci jen se známe jen jedno poledne a vlastně ani nemáš důvod přijímat jméno od jedné malé holky, ale... je to na tobě," navrhla jsem mu. Cutiefly se rozmýšlel a vypadal být šťastný, i když to skrýval. "T-tak jo..." zašeptal nakonec. Moje srdíčko poskočilo a oči zazářily. "Dobře. Budu ti říkat Chibi," rozhodla jsem. Cutiefly na mě pohlédl, stejně tak jako Garlan. "Proč Chibi?" otázal se nejistě. Čekala jsem, že se zeptá.
"Chibi znamená drobeček. Jsi maličký a přesto máš velké srdce. Budu ti tak říkat," objasnila jsem. Zbytek cesty probíhal již v téměř tichu. Vlastně jediný zvuk, který se ozýval, bylo zívání Garlana a jeho neustálé stěžování, že už ho bolí nožky.
Brzy jsme se společně ocitli na pobřeží. Stála jsem na útesu a pozorovala moře. Tenhle ostrov byl vážně překrásný. Jak říkal Chibi – ráj na zemi. Skoro se mi z něj nechtělo odejít... skoro. "Koukej! Tam dole!" ukázal Garlan na pláž a pomalu jsem obrátila pohled tam. Byl tam jakýsi vor s bílou plachtou. Znamenalo to cestu odtud. "Poplujeme domů! Rychle, dolů!" výskla jsem a popadla Chibiho do náruče. Rozeběhla jsem se po cestičce na pláž. Kdybych měla plavky, rozhodně bych si zaplavala. Jak jsem běžela, viděla jsem přibližující se vor a dokonce jsem i lépe rozeznala jeho detaily. Když jsem se ocitla dostatečně blízko, zpomalila jsem.
"Už popluješ domů, že?" ozvalo se z mé náruče. Usmála jsem se na drobného pokémona. "Hm, asi ano. Bylo to tady skvělé a kdybych mohla, zůstala bych déle, ale... musím pokračovat dál, někomu jsem to slíbila," promluvila jsem. Chibi mi připadal jaksi s tím smířený. Garlan už nedočkavě lezl na vor. Jak jsem se na svého pokémona tak dívala, něco mě napadlo.
"Umm... nechceš..." začala jsem stydlivě a nesměle si začala hrát pramínkem vlasů. "Víš, Garlan je celkem trdlo a já se od něj až tak moc neliším. Nevím, co bych si počala, kdybych zase někam zmizela." zeptala jsem se jej a uculila se. Garlan již stál na voru a zlaté znamínko mu zářilo na čele. "Navíc jsem ti slíbila, že ti jednoho dne ukážu svět za tímto mořem. Takže... nechceš se připojit k nám?"

5 [A] Drobeček [A] Drobeček | 22. května 2017 v 20:28 | Reagovat

[4]: Chibi se na tebe zmateně zadíval. Střídavě pozoroval ostrov za sebou a vor před sebou. Opět se na tebe zahleděl. "Mohl bych...?" zeptal se nevěřícně. Když viděl, že čekáte na odpověď, rozzářila se mu očka. "Rád se k vám připojím!" zaradoval se.
Gratuluji, chytila jsi Cutiefly!

6 Filo Filo | 28. května 2017 v 20:01 | Reagovat

1. Psyduck, Ivysaur
2. Eevee
3.
Ako som si všimol, že Psyduck má na čele znak Solari,ktorý mu tam vrylo samotné slnko, dotkol som sa ho. V tom sme sa ocitli vo veľkej žiare, ktorá po niekoľkých sekundách prestala a ocitli sme sa na pláži .. Bol to nejaký ostrov, no nevyzeral obývaný. A v tom mi to došlo. "Jasné! Ostrov Sun. Počul som o ňom v starých legendách - obýval ho vraj samotný Solgaleo a nachádza sa tam aj mnoho divokých pokémonov, ktorý však na pocestných neútočia a to na znak toho, že tým uctievajú Solgalea. A pocestných no .. ako sa to vezme. My sme sa tu tiež ocitli len náhodou.." V tom prestanem na hlas premýšľať lebo medzitým strčil Psyduck hlavu do piesku a začal sa dusiť. Rýchlo som ho vybral z piesku a ukázal som mu na znak "no-no!". "Bulbi, von! Potrebujem tu aspoň jedného schopného pokémona. Budeš dávať na Psyducka pozor, dobre?" "Jasné!" povedal Ivysaur a usmial sa. Dávať pozor na Psyducka totiž bral ako samozrejmosť. Spoločne sme z pláže odišli a išli sme ďalej do džungle. Nebola to normálna džungľa - bola totiť plná svetla a života - milých pokémonov, ktorý sa občas schovali, keď nás uvideli. Videli sme Buttefreeho, ktorý si radostne lietal spolu s Beedrillom. Divné .. priateľský Beedrill? Potom sme stretli tancujúce a pestrofarebné Flabébé, Sentretov, ktorí robili kotrmelce a takisto Chikoritu, ktorá mala na chrbte Togepiho. A potom sme stretli Eevee. Bol sám a smutný. Sedel pod jednou palmou. Spoločne sme šli za ním, možnože ho rozveselíme .. Avšak ako sme sa priblížili, zem sa zatriasla .. Eevee rýchlo vyskočil a vyľakaný sa obzrel okolo seba. Zo zeme sa totiž vynoril Alolanský Exeggutor, ktorý sa vyhrabal spod veľkej hromady zeme. Vyľakaný Eevee utekal ani sa nepozeral kde, narazil do Psyducka a obaja od seba odleteli. "Auu .." povedal Eevee a pozrel sa na Psyducka. "Ajajaj!". Psyducka poriadne rozbolela hlava, no opätoval Eeveemu pohľad a kívol hlavou do boku. Eevee si všimol zlatý znak slnka na hlave Psyducka. To ho veľmi zaujalo. "Čo to je? Kto ste?" spýtal sa ako keby naliehavo Eevee. To si ma už po prvý krát všimol. "Noo.. ja som Filo, tréner, a toto sú moji partneri - Bulbi a Psyduck." Pri slove tréner Eeveeho ako keby trhlo. "Ehm.. stalo sa niečo?" "Nič .. len .." ako keby to prebudilo v Eeveem zlú spomienku. "Ja len.. Ten znak na čele je naozaj krásny." Psyduck sa celý začervenal. "Sajajajaj!" povedal a "skromne" mávol rukou. Zrejme sa mu lichôtka veľmi páčila. Alolanský Exeggutor dovtedy odkráčal a zanechal za sebou poriadnu dieru v zemi. Bola chvíľa ticha, tak som sa snažil nadhodiť tému "Ten znak na čele. Vieš čo to znamená?" spýtal som sa Eeveeho. "Jasné že viem. To vie každý pokémon na tomto ostrove. Je to znak, že si ho vybral samotný Solgaleo - pán slnka. Je to vlastne podstatou tohoto ostrova." Toto by som od takého malého tvora ako je Eevee neočakával. Znel moc inteligentne a zjavne vedel čo rozpráva aj čo robí. "Chcel by si aj aby si ťa vybral Solgaleo?" "Jasné že hej! Ten znak je naozaj super. Milujem slnko.. a svetlo." Vtom sa odmlčal. Eeveemu totižto vyhŕkla slza. "Čo? Čo sa stalo, spravil som niečo zlé?" snažil som sa ospravedlniť Eeveemu. "Nie.. ale pri tom ako som rozprával o slnku som si spomenul na jedného Eeveeho - kamaráta. Odišiel pred viac než desiatimi dňami. Tiež ho odvliekol nejaký tréner.. niečo ako ty." zdalo sa mi, že v Eeveem cítiť hnev. To bolo celkom divné - pred chvíľou bol celý natešený zo slnka, potom mu vypadla slza a nakoniec sa ofučal. "Ehm.. viem že to môže byť pre teba teraz ťažké." "To teda.." povedal Eevee a začal si oblizovať labku. Asi bol rád že som ho začal lutovať. "Ešte!" "Čo?" "Ešte! Potrebujem ospravedlnenie. Ospravedlnenie od všetkých trénerov, ktorí lovia pokémonov. Je to od nich veľmi škaredé! Páčilo by sa vám, ľuďom, keby sme na nich polovali, ha?" "Nie teda .. prepáč! Takto som nad tým nikdy nepremýšľal." "Tak to by si mal viac premýšľať.." pri slove premýšľať Psyduck spozornel a ako inak, kývol hlavou do boku. "Ale my vás nechytáme preto, aby sme vám robili zle. Práve naopak. Minimálne ja chytám pokémonov aby sme boli priateľmi. Vieš aké je to super, keď spoločne niekoho porazíte? Pocit víťazstva. Ale nie ako jeden - tímového víťazstva." Bulbi prikývol zatiaľčo Psyduck sa otočil s zakopol. Pri týchto slovách začal Eevee premýšľať. "Hm. Nikdy som nezápasil, takže to nemôžem posúdiť. Ale tiež som sa na to takto nepozeral" usmial sa Eevee. "Možno by to bola aj sranda. Možno by som bol taký silný, že by som porazil všetkých!!" vtom sa Eeveemu rozžiarili oči. "Chcem zápasiť. Hneď teraz. Vyzývam ťa na zápas, tréner!" "Čo? .-." ešte nikdy pred tým ma pokémon na zápas nevyzval. "Budem bojovať za česť divokých pokémonov a takisto budem bojovať v mene môjho kamaráta. Aj tak nemám čo stratiť, takže si na mňa dávaj pozor!" potom Eevee nasadil diabolský smiech. "Toho Eeveeho sa začínam báť," zašepkal som Bulbimu a pokračoval som "ak budeš proti nemu zápasiť, tak ho šetri, dobre?" Bulbi prikývol. "Takže budeš zápasiť s Bulbim, dobre?" "Pff .. ja vyzývam jeho!" ukázal labkou na Psyducka. Ten sa otočil a znova pokrčil hlavou "Saj?". "Nemyslím si že to bude férové. Psyduck sa iba prednedávnom vyliahol a ovláda iba jeden útok - Splash." Ako som povedal Splash, Psyduck ma ako keby "počúvol" a začal sa predvádzať na zemi - hádzal sa o zem ako starý Magikarp. "Aach .."  trochu zahanbene som sa pozrel na Psyducka, ten prestal o opätoval mi divný úsmev. "Fajn, budem zápasiť s Ivysaurom." A tak sme sa vrátili na pláž, tam kde sme sa spoločne so Psyduckom teleportovali. Vetvičkou, ktorú som v džungli našiel som načrtol ihrisko. Na jednu stranu som sa postavil ja, spoločne s Bulbim , na druhej bol Eevee a na strednej čiare na kraji sedel Psyduck. Pozoroval zápas aj keď asi nevedel o čo presne sa jedná. "Porazím vás v mene Solgalea!" povedal natešený Eevee a tri krát podskočil. Neviem či to bral vážne, predsa len je to jeho prvý zápas.. "Eevee, môžeš začať!" "Fajn!" vyskočil a rýchlym útokom sa rozbehol za Bulbim. Rýchlo použil hryzavý útok Bite a zakusol sa Bulbimu do jeho kvetu na chrbte. "Bulbi, strias ho svojími úponkami!" Ivysaur vytiahol úponky, nežne chytil Eeveeho okolo bruška a odtrhol ho od seba. Potom ho nežne položil na zem. Celý zápas skôr vyzeral ako keby malá čivava útočila po veľkom pitbulovi, ktorý sa však krotí a neútočí. Potom sa Eevee rozbehol a opäť použil rýchly útok. Ivysaur vyskočil do vzduchu a vyhol sa. Potom spadol priamo na Eeveeho, ktorý bol v nemom úžase. "Nesmiem padnúť! V mene Solgaleaaa!" kričal Eevee, nazbieral v sebe všetku energiu a vyhrabal sa spod Ivysaura. Vyhrabal sa a ešte použil na Bulbiho hrabavý útok - nahádzal mu piesok do očí. Bulbi nemohol nič vidieť. "Hlavne sa nenechaj vyprovokovať Bulbi!" Ivysaur zaťal zuby - stále sa držal na uzde a bol pokojný. Potom Eevee použil zase hryzavý útok a zahryzol sa Bulbimu a kvet. Bulbi si medzitým vybral všetok piesok z očí. Eevee celý zadychčaný už nemohol ďalej zápasiť .. "Čo takto si dať pauzu .. som už celý vysilený." "Fajn. Ale to znamená že sa vzdávaš." "V mene Solgalea nikd.." no vtom od vyčerpania padol na zem a zaspal. Psyduck videl že zaspal tak zatvoril oči a šiel spať tiež.. A tak som zobral Eeveeho do náručia a Bulbi zobral Psyducka na chrbát a šli sme si oddýchnuť. Ľahli sme si na piesok a ležali sme .. A tiež som zaspal ..

Bol už večer, keď sme sa všetci prebudili. Eevee bol už v poriadku a zdalo sa, že sa emocionálne spamätal. Už sa nechcel pomstiť ( v mene Solgalea!). "Takže .." povedal Eevee "Asi som prehral .." Eevee sa pozeral do zeme. "Ale to nevadí! Nabudúce ťa musím poraziť." "Nabudúce? Nabudúce už asi nebude. Je večer a my sa musíme vrátiť. Je mi to ľúto ale legenda hovorí, že znak Solari nevydrží dlho." pozrel som sa na Psyduckovo čelo a Eevee tiež. "Ten znak je naozaj krásny .." povedal si pre seba Eevee. "Odráža sa v ňom sila svetla a ozajstná sila Solgalea!" "Ty musíš mať toho Solgalea naozaj rád, čo? Videl si ho niekedy?" "Ja? Nie. Ale raz by som ho chcel stretnúť. Možno raz budem taký silný, ako on!" rozžiarili sa mu oči. Usmial som sa naňho. Asi je čas to naňho vybaliť .. "Eevee. Páčil sa ti dnešný západ?" "Popravde .. ani nie!" "Prečo?" "Prehral som" Eevee urobil menšiu grimasu. "Vieš, kebyže sa pridáš k nám, zosilnieš. Mohli by sme zápasiť ale nie ako nepriatelia ale naopak - ako spojenci. Spoločne by sme zosilneli tak, ako Solgaleo." "Ty ma chceš prehovoriť?" "Noo nie! Vlastne v podstate áno." nevinne sa naňho usmejem. "Eevee predo mnou odišiel tiež.. Asi ho to tu už nebavilo. Odišiel s trénerom .. - ale možno by som ho stretol. Je tu nejaká šanca?" "Myslím že je." "Tak by som ho potom poriadne porazil. Čo si myslí? Len tak odísť a ani sa nerozlúčiť. Už ma to tu samého nebaví .." Slnko už zapadalo zas horizontom .. To je znak že by sme už vážne mali ísť. "Dobre Eevee. Je to len na tebe. Čoskoro sa teleportujeme pomocou Psyduckovho znaku na čele. Ideš s nami?" pozriem sa na Eeveeho. Z tašky vyberiem pokéball a položím ho na zem. Eevee váha .. Pozrel sa na Psyducka a ten pokrčil hlavou. Potom pozrel sa na Bubliho, ten mu prikývol.  "Okej Eevee, nevadí ak s nami nepôjdeš. Rozhodnutie je len na tebe.. "

7 [A] Enwy [A] Enwy | E-mail | Web | 29. května 2017 v 15:38 | Reagovat

[6]: Eevee se rozhodl, že půjde s tebou, byť bude nadále následovat svůj vzor - Solgalea.

8 Lupus Lupus | 12. června 2017 v 21:48 | Reagovat

1/2 částí
1) Rhyhorn, Totodile
2) Flabébé
3) Před dvěma dny jsme vešli do lesa a pořád jsme v něm. Ne že by jsme se ztratili, spíš se nějak ztratil chtíč někam dorazit a rozhodli jsme se jen tak toulat a užít si cestu. Seděl jsem na Rhyhornovi a Tototile byl přede mnou za Rhyhornovou hlavou. Zaklonil jsem hlavu k nebesům s prázdným obličejem a nudou v duši. "Nezačínáte se už nudit?" zeptal jsem se mých společníků, jednoho přede mnou a druhého pode mnou. "Já jo." Ozval se Fergus přede mnou. "A co t..." Podíval jsem se dopředu na Rhyhorna abych se ho zeptal ,ale něco upoutalo mojí pozornost, něco co tam bylo už dřív, ale já myslel že to je jenom skvrna od pylu v okolí. Teď když jsem to viděl, bylo jasné že to nebyl pyl. Najednou to zářilo a utvořilo to jakýsi tvar, něco jako hvězdu. "Rhyhorne? Tu hvězdu na čele jsi měl vždycky nebo teď blouzním?" "Nevím o čem mluvíš." Odpověděl Rhyhorn. "Ty jí vidíš taky Fergusi, ne snad?" "Myslíš tu žlutou věc?" Bral jsem to jako ano. "Dobrý, takže neblouzním. Rhyhorne zastav, podívám se na to blíž."
Seskočili jsme oba z Rhyhorna a ten uklonil hlavu aby jsme teda viděli. "Je to nádherný, ale co to je?" Zeptal jsem se. "Přímo hypnotický." pronesl Fergus. "Máš pravdu, chci z toho zpustit oči, ale nejde to." Nejspíš jsme pak usli, protože co se dělo dál si už nepamatuju. Probudilo mě slunce kdesi na louce porostlé květinami, ale Rhyhorn ani Fergus u mě nebyli. "Kde to sakra jsem? Louka,aha. To mi toho moc neřekne." Z nějakého důvodu jsem se cítil vyčerpaně, ale pomalu jsem vstal na nohy. "Dobře, takže co víme: Jsem na neznámý louce, bolí mě hlava a mí pokemoni jsou pryč. Buď mě někdo přepadl nebo byl včera vážně dost vydařený večer." Musel jsem toho zjistit víc, rozhlédl jsem se tedy po okolí, ale nikde ani známka po lidech. Na louce bylo dost pokemonů, vlastně pobíhali těsně kolem mě, všiml jsem si jich ale až teď. Zadíval jsem se na malého Growlitha s Vulpixem co si hráli v trávě, byli to ještě štěňata, od těch mi žádně nebezpečí nehrozilo. Popošel jsem a klekl si tedy k nim. Čekal jsem že se budou bát, ale vůbec jsem je nezajímal. "Ahoj maličcí, můžete mi povědět kde to jsem?" Nedostalo se mi odezvy, protože Growlithe v tu chvíli držel Vulpixe pod krkem a nevypadalo to že by chtěli kvůli mně svojí činnost přerušit. "Pokud se s nima nechceš poprat, tak ti toho moc nepoví." Ozvalo se a z trávy vyletěl oranžový kvítek, kterého se držela malinké bílé stvoření. "A co teda ty? Mohla bys mi povědět kde to jsem?" "Na ostrově Sun, zřejmě jsi potkal Solari pokemona, stejně jako ti lidé před tebou." "Dobře, nic jsem nepochopil. Víš jak se z tohohle ostrova dostat?" "To nevím, nikdy jsem to neviděla přímo, ale vím že musíš najít Solari pokemona, který tě sem přivedl." Musel jsem se znovu posadit, je toho najednou trochu moc. "Solari pokemon, to je kdo, jak ho najdu?" "Toho jsi musel už najít. Slouží k přesunu na a z ostrova. Všichni na sobě mají znamení slunce." Konečně něco, čeho jsem se mohl chytit. "Takže to znamená že stačí najít Ferguse s Rhyhornem a můžu se dostat zpátky." Flabébé najednou zpozorněla. "Rhyhorn? Toho jsem viděla. Na tomhle ostrově se jinak Rhyhornové nevyskytují, takže to bude určitě on. Právě kvůli němu jsem tady." "Proč? Co se stalo?" "Zdá se, že stejně jak ty nechápal jak se sem dostal, akorát reagoval trochu extrémnějc. Začal řádit, rozrýval louku a vrážel do stromů. Utekla jsem sem." Najednou, když si na to Flabébé vzpomněla, začala se klepat a schovala se zpátky do trávy. "Víš co, pojď se mnou, uklídním ho. Možná pak příjdeme na něco, čím to vynahradit." Natáhl jsem k ní ruku a ona mi skočila do dlaně. "Stejně jsi teď asi naše jediná naděje. My co žijeme na tomhle ostrově nejsme moc dobří bojovníci. Žijeme tu v míru a když je třeba, chrání nás velký Solgaleo, ale ten se tu už dlouho neukázal." Když se zmínila o tom Solgaleovi, viděl jsem jí ve tváři smutek. Usoudil jsem že bude nejlepší se dál neptat a šli jsme se směrem, kudy Flabébé ukazovala. Po asi čtvrt hodině cesty jsem to uviděl, jako by tam vybouchla mina. Země byla rozrytá, menší stromy převrácené a ty větší byly u země zbavené kůry. "Super, náš první magický trip a hned se něco musí stát." Řekl jsem si pro sebe a vyhledával očima strůjce toho co jsem viděl. "Nevíš kde přesně je?" Zeptal jsem se Flabébé. "Když jsem odcházela, ještě řádil. Florgess nás poslala pryč a společně s pár Floette co tu zůstali to chtěli vyřešit." Odpověděla mi. "Takže nejspíš došlo k boji, jeden bojovník proti skupince zahradnic. To zní jak děj nějakého špatného filmu." "Nejsme jenom zahradnice!" Obořila se na mě Flabébé, asi mě slyšela. "Královna Florges vládne téhle louce, která je nám přidělena. Je to místo klidu a ukojení duše, díky nám a květinám o které se staráme." Znělo to vážně vznešeně když to podá takhle. Musím najít Rhyhorna a pokusit se to napravit. nebo v horším případě najít Rhyhorna a pak rychle najít Ferguse a vypadnout dřív, než nás budou chtít potrestat. "Dívej se všude kolem jestli je tu neu..." Než jsem to stačil doříct, viděli jsme skupinu Floette vystupovat z lesa. Mezi nimi byl i Rhyhorn, ale spíš jsem se podivil tomu co měl Rhyhorn na zádech. Zaprvý měl k bokům přivázány listy, svázané do jakýchsi vaků a na zádech mu seděla Florgess, která nesla stejný vak v náručí. Vydal jsem se hned směrem k nim spolu s Flabébé, jejíž květinu jsem si dal za ucho, aby mi náhodou neupadla. Tohle bude asi chtít další vysvětlení. "Rhyhorne," pronesl jsem klidně, když jsem došel až k nim, "můžeš mi vysvětlit co se to tu děje?" "Jsi v pořádku, to je dobře. Kde je Totodile?" "Vůbec nevím, zatím jsem potkal jenom tebe, teď k mě původní otázce." "Ó, ano, nevím co se stalo, ale objevil jsem se najednou tady na té louce. Ty i Totodile jste byli pryč a já byl obklopený tady Floettami a spoustou Flabébé. Nevěděl jsem co se stalo, najednou jsem byl někde úplně jinde a tak jsem z toho přirozeně vinil ty které teď vidíš, jelikož nyli nejlbíž mě. Trochu jsem to přehnal a poničil jim louku. Když jsem se trochu uklidnil, tady královna mi všechno vysvětlila." Rhyhorn ukázal nahoru a královna Florgess pokynula hlavou. "Vysvětlila mi jak jsem se sem dostal, může za to ta skvrna na čele. Prý je to znamení od jejich pána Solgalea, něco jako pozvánka sem." "Fajn, řekněme že tohle už chápu, ale k čemu jsou ty vaky co neseš?" Ukázal jsem rukou na vaky o Rhyhornovích bocích. "To je součást dohody, kterou jsme s královnou Florgess uzavřeli, pomůžu jim nanosit vodu z blízkého pramene do děr co jsem stvořil, vytvoří se tam jezírka jako rozšíření louky a můj dluh bude splacen." "To zní fér, tak  pokračuj a já se zatím zkusím podívat po Fergusovi, bez něj se vrátit nemůžeme, navíc může pomoct s naplněním jezírek" "To zní dobře, hodně štěstí." Popřál mi Rhyhorn a vyšel směrem ke škodám. "Půjdu s tebou!" Ozvalo se najednou od mého levého ucha. "Neznáš to tu, potřebuješ mě abys věděl kde hledat." "Nemám žádné námitky, stejně jsem se tě chtěl na to zeptat" Vyrazil jsem tedy hledat Ferguse společně s Flabébé, která mi říkala kterým místům se vyhnout a odkud budu mít lepší rozhled. Na ostrov to je dost velké, na chvíli jsem začal pochybovat že to vůbec je ostrov, dokud jsme nedošli na druhou stranu, kde byl jenom příkrý útes. "Co teď?" "Pořád máme dost možností, neprošli jsme ještě ani půlku ostrova." zvolala povzbudivě Flabébé. "Proč mi tak moc chceš pomáhat?" "Ani nevím, asi chci prostě změnu. Život tady na ostrově je fajn, nemáme žádné starosti, ale už to tu znám až moc dobře a nebaví mě to tolik. Už dělší dobu hledám něco co by mě zabavilo, ale u ničeho nevydržím. I když se tohle nemusí opakovat, na chvíli mě to zabaví."Na chvíli se odmlčela. "To jsem se trochu moc rozpovídala, zkráceně: dělám to z nudy."  Najednou jsem zpozorněl a přestal poslouchat co říká. Za námi. Něco tam bylo, cítil změnu ve větru. Prudce jsem se otočil, což náš pozorovatel nečekal, pokusil se rychle schovat zpátky v trávě, ale zakopl. Vyběhl jsem k němu a chytil za končetinu co byla nejblíž. Byl to Sableye. "Zvláštní, myslel jsem že Sableyové se prosluněným louká spíš vyhýbají." "Je to špeh z Měsíšního ostrova!" Zakřičela Flabébé "Musíme ho předat královně Florges a one se na sněmu vládců dohodne co s ním udělají." "Můžeš poslechnout ji, nebo můžeš zachránit svého Totodila." Pronesl klidně syčivým hlasem Sableye. "Co tím myslíš?" "Nejsem tady sám. Před pár hodinama jsme potkali Totodila. Ti se tady běžně nevyskytují, bylo tedy jasné že se sem dostal přes pokemona se slunečním znamením. Plánujeme ho s jeho pomocí získat." To budeš muset lépe vysvětlit." "Není to snad jasný? Dobře, ještě jednou. Bylo nám jasné že je na ostrově v tuhle cvíli pokemon se znamením slunce. JInak se sem Totodile dostat nemohl. Nevíme kdo je ten pokemon se slunečním znamením, te Totodile je naše jediné pojítko k němu. Chtěli jsme vsadit na to že se znají a nevzal ho sem nějakou náhodou a získat tím tajemství cestování na sluneční ostrov." "Takže chcete zjistit jak se dostat na sluneční ostrov, jak jste se sem v tom případě dostali?" "To není důležité řekněme že máme vlastní jiné metody. Ale cestování pomocí znamení by nám otevřelo snazší cestu." "Tak jo, teď přejděme k tomu jak získám zpátky Ferguse." "Prostě mě doveď k naší základně, navedu tě tam a otec mě pak vymění." "Otec?" "Šéf, řekl jsem šéf." Vykřikl najednou Sableye, zřejmě citlivé téma. "Řekl bych že je rozhodnuto, chceš něco dodat Flabébé?" "Získáme tvého Totodila zpět a jako bonus překazíme soupeřům plán? To se mi začíná líbit." Chytil jsem tedy Sableye za zády za ruce a šli jsme.

9 Lupus Lupus | 12. června 2017 v 21:48 | Reagovat

2/2 částí

Asi po čtvrt hodině navigování najednou Sableye řekl ať zastavíme. V okolí jsem nic neviděl. "Pod tím listím.", řekl. Popošel jsem k hromadě listí poblíž, rozhrnul ji a opravdu. Pod ním byl provizorní poklop z větví. "Je tam někdo?!" Zavolal jsem dovnitř. Skrz díry v poklopu vykoukly dvě veliká fialová očka. "Soule, zavolej otce, to jsem já." Řekl směrem k poklopu Sableye a očka zmizela. Chvíli se nic nedělo, až po nějaké době vylezl zevnitř další, trochu větší Sableye. Hrdě se narovnal a prohlídl si situaci. "Předpokládám že toho člověka mi nevedeš jako zajatce, takže co se tu děje?" "Dozvěděl jsem se že zřejmě máte u sebe mého totodila." Začal jsem. "To je nejspíš pravda, co s tím hodláš dělat?" "Chci výměnu. Můj Totodile za zde, zřejmě tvého syna." Uvědomuješ si že je nás dole víc, co mi brání v tom, abych je teď všechny zavolal ven a rozkázal jima by zajali i tebe?" Volnou levou rukou jsem rychlostí oka sáhl po pouzdru po pravém boky a nastavil ho k Sableyovi. "Stačí tohle? Nerad zacházím takhle daleko, ale jak jsi sm řekl, moc na vybranou nemám." Starší Sableye roztáhl překvapením oči, i když to nebylo moc poznat. Mladší Sableye se začal strachem klepat, určitě nečekal že by se to takhle obrátilo proti němu. Plánoal přivýst toho člověku k jejich doupěti, kde by se proti němu vyřítili ostatní, jeho osvobodii, člověka zajmuli a on by tak získal uznání u svého otce. "Zavolej dolů ať sem přivedou Totodila a běda ti jestli uvidím že jste mu ublížili." Sableye starší se sklonil k poklopu a zavolal:"Přiveď sem toho Totodila, ale bacha ať ho neskodíš, jinak se ti stane to samý!" Sableye přešel zpátky přede mě. "Proč si myslíš že vás nebudeme pronásledovat?" "Je to snadný, nevyznáte se v místním lese jako tady Flabébé, dorazím na louku dřív než vůbec zjistíte kudy jsem šel. Navíc jsem tam nechal ještě jednoho člena a ten by se nás vydal hledat." Když jsem to dořekl, vylezl z poklopu Totodile se zavázanou tlamou a rukama aza ním ho vedl ven Espurr. "Řekni mu ať zaleze zpátky apřejdi k Totodilovi." Sableye učinil tak jak jsem řekl. "Teď mu sundej ty provazy, já schovám nůž a pomalu přejdeme každý na druhou stranu." KDyž jsem schoval nůž, mladší Sableye vypadal že na mě chce hned zaútočit, ale stále se nemohl strachy pohnout. Starší Sableye byl rozumnější, nechtěl nic riskoat a jenom mě stále kontroloval očima zatímco jsme okolo sebe procházeli. "Flabébé, doteď mi nevadilo že jsi byla zticha, ale teď budu potřebovat navigovat, můžeš teda?" Flabébé byla ochromená tím co e právě stalo, jen ze sebe vykoktala "J-j-jo, teda můžu." "Nebojte, vaší základnu neprozradím, pro mě je tohle vyříená věc. Ještě chvíli jsem se díval směrem k ne příliš tradičně schledanému páru zatímco jsem odcházel směrem k lesu s Totodilem v náručí, odkud mě už vědla Flabébé. Došly jsme opět na louku, kde Rhyhorn s Floettami už úspěšně vytořili dvě jezírka a s pomocí Totodile co se brzy vzpamatoval jsme následně naplnili i třetí, poslední. Teď když byl náš dluh splacen a byli jsme opět sjednoceni, zavolala si nás královna k sobě. "Konečně máme příležitost se setkat v klidu a v soukromí." Započala svůj proslov "Jako jedna z vlásců pověřených samotným Solgaleem je mojí povinností pomoct těm co do naší země zavítají prostřednictvím jeho značky a nabídnout jim pomoct s návratem zpátky. Proto předstupte až budete připraveni odejít." "Vaše výsosti, mohl bych mít ještě prosbu?" "Jistě, mluv." "Chtěl bych se rozloučit s Flabébé co nám tak pomohla." "To určitě nebude vůbec problém, až bude hotovo, vraťte se sem a já vás pomocí Solgaleova znamení pošlu zpátky. Opustil jsem kamenný kruh v kterém se setkání konalo a něco mi došlo. Sice mi může pomoct barva jejího kvítku, ale i tak je tu strašně moc podobných Flabébé. Naštěstí jsem tohle nemusel řešit. Vypadalo to že Flabébé byla zvědavá co se v kruhu dělo a byla schovaná za stromem poblíž. Vykukující hlavička zpoza stromu byla jasným znamením toho, že je to ona. Přiblížil jsem se tedy a klekl si k ní. "Ty teda už odcházíš?" Zeptala se. "Ano, ale chtěl jsem se s tebou předtím ještě rozloučit." Natáhl jsem k ní dlaň, tak aby na ní mohla skočit a zvedl ji do výsky mých očí. "Chtěl jsem ti poděkovat za to jak jsi nám pomohla. Bez tebe bych Rhyhorna nenašel. Navíc jsi se nou potom šla Ferguse i když jsi vůbec nemusela a skvěle jsi mi radila cestu. Vím že jsi tady doma a že nejspíš nechceš opouštět rodinu, ale mrzelo by mě kdybych se tě nezeptal. Nechtěla bys odejít s námi? Bylo by skvělé tě mít u sebe. Klidně tu můžu ještě chvíli zůstat, takže si to kdyžtak rozmysli, ale ať bude tvá odpověď jakákoli, chci aby sis jí byla jistá, dobrá?" V tu chvíli jsem Flabébé položil opět na zem a čekal na její odpověď.

10 [A] Enwy [A] Enwy | E-mail | Web | 13. června 2017 v 16:36 | Reagovat

[8]:[9]: Flabebé se stydlivě pousmála. "N-no... nikdy nevíš, kdy tě někdo nebude potřebovat znovu..." řekla. Pohlédla na tebe roztomilýma očima a pak přikývla. "Půjdu s tebou, ráda."
Gratuluji, chytil jsi Flabebé.

11 Ino Ino | 13. června 2017 v 22:41 | Reagovat

Kevin
Dedenne
1. část
Když jsem zjistila, že se se Rowlet vyvinul do Dartrixe, oči se mi rozzářily snad jak nikdy. On se opravdu vyvinul! Vytáhla jsem rychle pokéball a vyvolala Kevina. Vynořil se přede mnou pro mne majestátní pták a já mu nastavila ruku, aby se mohl posadit, což také udělal. „Páni, Kevine…“ Vydechla jsem s očima plnýma nadšením a pomalu nemohla koukat na nic jiného, než na jeho hlavu, křídla, prostě tu proměnu. Už to nebyl takový pokémon vypadající jako koule. Vypadal prostě krásně, teda, v mých očích. Naklonil hlavinku na stranu a jako by se pousmál. Vypadal stále trochu vyčerpaně. Posadila jsem se do měkké trávy, skrčila nohy a nechala si ho sednout na kolena. „Ty větší křídla...  Jsou dobrý.“ Zamáchal jimi. „A mám taky trochu volnější… No, hlavu, prostě je to lepší. Nepřipadám si tak… Zakrslej.“ Zakončil to nakonec a já souhlasně přikývla. „Musím říct, že jsem na tebe fakt pyšná. Nečekala jsem, že to zvládneš takhle dobře a ještě se vyvineš, doufám, že se i do třetího stádia vyvineš rychle. Spolu to zvládneme.“ Usmála jsem se na něj a pohladila ho po hlavě. On spokojeně natočil hlavu na druhou stranu a nechal se podrbat. V tom jsem si všimla nějakého… Znamení? Bylo to znamínko slunce, krásně žluté, vlnící se paprsky. „Ummm… Poslyš, něco tu…“ Zamumlala jsem a přejela přes znamínko rukou. Něco mne donutilo přivřít oči a cítit se… Jak to říci, jednoduše, zvláštně, neobvykle. Přitiskla jsem Kevina instinktivně více k sobě, kdyby se něco stalo a cítila teplo jeho peří. Projel mi mráz po zádech a pak už jsem si žádný jiný pocit, obraz, absolutně nic jsem si nepamatovala.
Zamžourala jsem očima, když jsem se probudila opřená o strom. Batoh na zádech, Kevin spal vedle mě. „Kevine, Kevine! Co se to…“ Sáhla jsem na něj a pak se konečně po prvotním šoku koukla kolem sebe. Byla jsem na kraji lesa, přede mnou se linula louka. Vše přenádherně kvetlo, bylo to naprosto paralyzující a hypnotizující v jednom. Vstala jsem, nechala Kevina Kevinem a pomalu se rozešla k té louce. Bylo to všechno… Tak moc pozitivní, pozitivní energie šla naprosto ze všeho. Bylo to jednoduše krásné, nemohla jsem pomalu ani dýchat, jako moc jsem byla překvapená. Ale už to nebyl šok, nýbrž opravdu čiré překvapení.
Koukala jsem na to všechno unešeně asi deset minut, než mi před nosem kousek ode mne začalo pást malinké stádo Deerlingů. Pozorovala jsem je a pomalými kroky se k nim rozešla, abych je nevyplašila. Pokrčila jsem trochu kolena a natáhla ruku vpřed s otevřenou dlaní. „A-a-ahoj.“ Pokusila jsem se o milý úsměv, když jsem byla poblíž jednoho Deerlinga. Ulekaně otočil hlavičkou a rozeběhl se pryč. Jakmile se rozeběhl jeden, rozeběhlo se celé stádo a já na ně nechápavě koukala. Nechtěla jsem jim ublížit, jen jsem byla zmatená a nechápala co se děje. Najednou mi něco těžkého vzalo za rameno a následoval další šok. Tentokrát ale správný šok. Na rameni mi přistál Kevin a já se na něj koukala pohledem, ve kterém bylo tolik otázek, jakoby snad měl pochopit, že vyžaduju vysvětlení. „Co se to stalo? Kde jsme? Proč tu jsme?“ Znepokojeně jsem začala neklidně mluvit rychleji a on mě zastavil. „Jsme na ostrově Sun. Je to místo, kde žijí všichni v souladu, v míru a klidu.“ Vysvětlil mi. Stála jsem na místě a koukala před sebe, než se mi pořádně srovnaly myšlenky. „Vůbec nic si nepamatuju…“ Přiznala jsem se mu. „A o to víc mě udivuje, jak jsme se sem vůbec dostali.“ Koukla jsem na nebe, na němž zářilo a hřálo slunce. „Vypadá to tu jako ráj, podívej, na ty květiny…“ Klekla jsem si do trávy na louku a vzala kvítky pár květin do dlaně, avšak, netrhala je. „Ty barvy, vůně…“ Ještě asi patnáct minut jsem se rozplývala nad tím božským místem, až mě roztékající nálada přešla a já si uvědomila, že vlastně nevím, jak se odsud dostat. Vstala jsem a optala se Kevina. „Ummm, hele, jak se odsud vlastně dostaneme?“ „Nooo, víš… Já si to… Umm, nevím.“ Trochu chtěl zamluvit, že si to nepamatuje. „Děláš si srandu?“ Zešílela jsem. „Je to tu nádherný, ale zanedlouho jdeme na ten bál!“ Spráskla jsem ruce na tváře a zakroutila hlavou. „Pojďme se zeptat, třeba, nebo…“ Zamyšleně vylétl a koukal kolem sebe. „Třeba tam! Do toho lesíku!“ „Fajn… Dobře, klid.“ Uklidnila jsem sama sebe. Určitě se odtud dostaneme. Možná bychom to tu mohli prozkoumat, přeci jen, kolikrát se naskytne taková to příležitost. Měli bychom jí využít, nejančit a jančit až nebudeme moct najít cestu zpět.
„Tak jo, mám návrh, prozkoumáme to tady, dobře?“ Mávla jsem na Kevina, který přikývl a rozletěl se napřed. Zamířila jsem zpět k místu, kde jsem se probudila, protože tam za prvé zůstal můj batoh a za druhé jsme chtěli projít ten les. Když jsem tedy došla na pokraj louky, vzala batoh a přivolala Kevina na své rameno, tiše jsem vkráčela do lesa. Syté barvy a krásně husté koruny stromů dodávaly lesu veliký dojem. Po cestě jsme spatřili pár pokémonů, jednom nám dvě emolgy přeletěly před obličejem. Chtěla jsem se jich zeptat, ale byly až moc rychlé, navíc vypadaly jako by se bály, nebo jakoby viděly něco, co nikdy neviděly. Bylo to opravdu divné, pokrčila jsem nad tím rameny a pokračovala dál. I přes ty koruny stromů, teplota příliš neklesala, což bylo zvláštní. Byla možná až moc teplá, než tam, z místa, kde jsme byli před tím. Chodili jsme takhle asi dvě hodiny, jako bychom stále cestovali v kruzích, ačkoliv mi to moc nepřišlo. I když, je pravda, že jsem byla vždy něčím tak unešená, že by mě ani nepřekvapilo, kdybych se tolik nedívala na cestu. Kevin čas od času protáhl křídla, pootočil hlavou, či letěl sám a nenechal se nést. Připadalo mi, jako by tu čas utíkal tak pomalu, nestmívalo se, prostě tu bylo všechno tak stálé a přitom tak moc mírumilovné.
Po zhruba další hodince chůze, avšak už v nově vypadajícím prostředí jsem se zastavila. „Tak jo. Už chodíme opravdu hodně dlouho, pokémoni, kterých jsem se chtěla optat vypadali, že se bojí.“ Ruce jsem opřela o kolena a vydýchala se. „Což nechápu…“ Dodala jsem a Kevin se také zastavil. „Pojďme si udělat pauzu…“ Zamumlala jsem, kecla sebou o zem do tureckého sedu. Kevin se posadil proti mně a poskakoval. Ušklíbla jsem se na něj s otázkou, co dělá, odpověděl, že nic, jen se nudí. Zakroutila jsem nad tím hlavou. „Nemáš hlad?“ Zašátrala jsem v batohu, ale zastavilo mě jaké si zapraskání větviček, či menší zašustění listů. Ohlédla jsem se za sebe, ale když se po chvilince nic nedělo, pokrčila jsem rameny a znovu hledala v batohu to, co jsem potřebovala najít. Konečně jsem nahmatala Granule pro pokémony a položila je na zem. Pak jsem vytáhla i růži, kterou jsem nechala v ruce. Otevřela jsem granule a znovu se zasekla. Znovu to šustění ve křoví. Ohlédla jsem se s podezíravým pohledem. „Halo…? Je tu někdo?“ Zavolala jsem směrem ke křoví, ale nic se neozývalo. Něco mi nehrálo, ale otočila jsem se na Kevina, který si ničeho nevšiml a otevřela ty granule. „Na… Jsou dobrý, prej.“ Ušklíbla jsem se a Kevin si jednu vzal do zobáku. „Dej si taky, potřebuješ si udržovat postavu, chápeš…“ Zašklebil se a já s trochu znechuceným výrazem ve tváři zakroutila hlavou. „Jsi hodný, ale asi né, já nemám moc hlad.“ Vysvětlila jsem mu a pohlédla si tu růži. „Když jsem si nechala věštit budoucnost u Xatua, nějaký mladík mi podával ruku a říkal, jestli půjdem. Tak jsem tedy…“ Popisovala jsem Kevinovi to, co se mi stalo, či zdálo, když jsem periferním viděním spatřila něco proběhnout od mých zad směrem na levo. Zalezlo to za strom a bylo ticho. Podala jsem Kevinovi další granuli a probodávala pohledem ten strom. „Tak hele, vím o tobě, vylez.“ Zamračila jsem se s těmito slovy. „Navíc, cizí rozhovory se neposlouchají. Je to neslušné.“ Podotkla jsem a čekala na jakoukoliv odezvu.

12 Ino Ino | 13. června 2017 v 22:43 | Reagovat

2. část (ze 2)
Chvíli se nic nedělo, ale pak se spoza stromu vynořil jaký-si vykukující černý ocásek a pak i jedno ouško. Očividně to bylo maličké a nechtělo to ublížit, jen jsem byla zprvu překvapená, že se to neukázalo hned. „Umm, promiň, nechtěla jsem se chovat nějak… No, špatně.“ Malinko jsem se pousmála a zanedlouho vykoukla i půlka hlavy a očko, které na mě nedůvěřivě zamrkalo. „Co jsi, co tu chceš… Chcete.“ Opravilo se to a jako-by se to tím jedním očkem zamračilo. „No, nechceš vylézt…?“ Optala jsem se toho něčeho. „Asi ne.“ Odpovědělo to jistě a jasně. „Fajn, jsem člověk, jmenuji se Ino. Tohle je Kevin.“ Ukázala jsem na Dartrixe, který poskočil ke mně a nepřátelsky se podíval na onoho pokémona. „To je Dedenne ne?“ Optal se mne, koukl na to přátelštějším výrazem a já si prohlédla půlku vykukujícího pokémona. „Jo.“ Zamumlala Dedenne a stále se nedůvěřivě dívala. „Nepřišli jsme nikomu ublížit, popravdě si ani moc nepamatuju, jak jsem se sem dostala…“ Pokrčila jsem rameny. Neměla jsem důvod jí lhát. Pak se půlka pokémona schovala znovu za strom a neodpovídala. Chvíli jsme tam s Kevinem nechápavě hleděli a pak se otočili zas k jeho jídlu a mé růži. Kevin si vzal další granuli a já prohlížela květinu.
„Kde jsem to skončila? Jo, šla jsem s tím chlapcem někam, kde mě oslnila zář...  A pak jsem se probudila. Vedle mě ležela tahle růže…“ Popsala jsem to nechápavě Kevinovi, jako bych snad čekala nějaké vysvětlení od něj. Jen se na mě podíval, jako by tomu také nerozuměl a vypadlo z něj, že vlastně neví, jak byl ten začátek. Plácla jsem se do čela a musela se tiše zasmát. „Tvoje paměť je fakt hrozná…“ Dodala jsem a Kevin vypadal trochu uraženě. „Vem si další granuli a nemel…“ Vyplázla jsem na něj jazyk, když v tom jsem –zase- na levé straně spatřila nějaký pohyb. Z dalšího křoví byl natažený černý ocásek. Zakroutila jsem hlavou a vzala do ruky granuli. „Dedenne, chceš…?“ Nabídla jsem jí jídlo a pomalu se po kolenou sunula ke keříku. „Nechci.“ Zamumlalo to křoví stydlivě a já se podiveně zastavila. „Tak dobře.“ Přikývla jsem a granuli nechala vedle keře. Vrátila jsem se k sovičce a povídala si. Jen tak orientačně jsem se podívala ke křoví, kde byla před tím Dedenne a na granuli, která ovšem zmizela. Bylo slyšet takové tichounké chroupání. Hodila jsem ještě jednu před to křoví a dál se jí nevěnovala do doby, než se tam objevilo něco takového… žlutočerného. Byla tam zády k nám sedící Dedenne.
„Je to dobrý, co?“ Houkla jsem na ní. „Hele, já nikomu ublížit nechci. Jen jsem si to tu prohlížela a momentálně se snažím najít cestu zpátky, protože si to… Někdo… Nepamatuje.“ Při tom někdo, jsem upřela pohled na Kevina, který měl v zobáku dost granulí a pokémona si moc nevšímal, protože jídlo je jídlo. Dedenne se opatrně beze slova otočila a já jí hodila granuli blíž ke mně. „Říká  se tomu Granule, je to tam, kde žiju docela běžný.“ Pousmála jsem se a ona se podiveně podívala. Ale stále trochu nedůvěřivě. „Je to… Dobrý.“ Vecpala si granuli do tváře, takže vypadala trochu jak sysel a maličko se jí pozvedly koutky. „Pověz mi, ty tu žiješ?“ Optala jsem se a ona přikývla a pohled upřela na granule. Vzala jsem ještě pár, Kevin se na mě uraženě podíval a já ho pohladila po hlavě. „Vždyť toho je dost…“ Hodila jsem granule k Dedenne, která se k nim seběhla. „Nikdy jsem to neměla.“ Mluvila s plnou pusou, až to bylo trochu komické. „Kde se to dá sehnat?“ Koukla na mě nadšeně s plnými tvářemi. „V cukrárně u dvou Psyduck…“ Zazubila jsem se. „To tu nemáme.“ Odpověděla trochu posmutněle. „Co je to cukrárna?“ Poskočila z jedné strany na druhou. „No, to je něco, kde se vyrábí takové sladké jídlo. Třeba právě tyhle granule, čokoládové sušenky a tak.“ Vysvětlila jsem jí. Pak na mě chvíli hleděla. Vypadala opravdu jako by byla stejně překvapená jako já, ale zároveň i neskutečně zvědavá. Na všechno přikývla a hýbla ušima. Vypadala docela chápavě.
„Dedenne, proč se mě tu všichni bojí?“ Optala jsem se nakonec, abych prolomila to ticho.“ Máchla ocáskem z jedné strany na druhou. „Neví, kdo jsi, asi tě neznají, nic podobného, jako ty tu nežije. Nedivím se jim.“ Odvětila mi a tentokrát já chápavě přikývla. „Myslela jsem, že jsem něco provedla…“ Plácla jsem se do čela. „A ty se mě nebojíš?“ Koukla jsem znovu na ní. „Já nevím… Už moc ne.“ Zamumlala tiše s menším usmátím a znovu máchla ocáskem po zemi.
„Jaké to je tam… Tam odkud jsi přišla?“ Prolomila to ticho nakonec ona a já se zamyslela, jak jí to popsat, či to dát dohromady. „Máme zápasy, pro trenéry, koordinátorské soutěže, či chovatele, cukrárny, kavárny, je to jiné než tady. Je toho mnoho. Možná to není tak mírumilovné jako tady, ale člověk se tam nenudí.“ Snažila jsem se jí vysvětlit něco o ‚našem světě‘. Hleděla na mě asi tak stejně udiveně, jako jsem hleděla já, když jsem se tu zjevila. Připadalo mi, jako bych trošku více prolomila ledy a konečně viděla další její malý úsměv. Přiskákala trochu blíž ke mně a koukla také na Kevina. „Už se nebojím.“ Pronesla nakonec a posadila se. „Musí to být u vás zajímavé…“ Zamumlala, což jsem slyšela a jen přikývla. „Jsou i těžší chvíle, ale pak jsou i chvíle, kdy to opravdu stojí za to. To víš, nemůže být vše dobré jako tady, ačkoliv jsi na to asi zvyklá. Je to opravdu něco jiného.“ Protáhla jsem si záda a lehla si na zem. „Hej Dedenne, máš nějaké vývojové stádium? A ty černý ouška, vypadáš jako myš!“ Konečně si jí všiml i Kevina ona se jen podívala na mne. „Omluv ho, on je milý, jen je ukecaný…“ Zasmála jsem se a ona se pousmála taky. Odpověděla mu a popošla zase blíže ke mně. „Je tam… U vás, více takových tvorů jako jsi ty?“ „Jo, jasně, žije jich tam hodně, rozmanité povahy. Poslyš, jsi asi hodně zvědavá, co?“ Posadila jsem se a koukla na ní. Ona jen přikývla trochu stydlivě hlavou. „To nevadí.“ Uculila jsem se a koukla do korun stromů.
„Co je to koordinátor?“ Vrátila se nakonec k mé předchozí větě. „To je člověk, který vlastně kombinuje útoky pokémonů, aby vypadali co nejlépe. Já jsem třeba trenérka, takže zápasím, ráda učím pokémony novým útokům.“ Vysvětlila jsem jí i tohle. „To bych si někdy chtěla zkusit…“ Zajiskřilo se jí v očích. „My tu nezápasíme, žijeme tu v míru.“ Dodala poté a já přikývla. Docela dlouho jsme si povídaly, odpověděla jsem jí na všechno, co jí zajímalo, po to, co mám na sobě, až po jídlo, bylo toho opravdu hodně. Docela jsme se i zasmály a já měla pocit, že jsem si od toho počátečního momentu docela blízké. Alespoň už teď. Byl to opravdu milý pokémon, i když z počátku nedůvěřivý, vypadala spíše jako by ode mě chtěla ochránit les, když se na to tak zpětně dívám, protože jiný pokémon se ke mně neodvážil přijít.
„Víš, trošku víc mě teď ale trápí to, že nevím, jak se odsud mám dostat.“ Povzdechla jsem si. „Je to tu fakt pěkný, ale zanedlouho jdeme na maškarní bál, moc se na něj těším.“ Řekla jsem směrem k Dedenne, jako bych žádala pomoc. „Bál? To musí být skvělé!“ Nadchnula se a poskakujíc mi přelezla po ruce na hlavu, kde se uvelebila. Vzala jsem jí do rukou a pohladila jí po tváři. Nechala se a jen se pousmála. Byla taková, roztěkaná, ale nyní vypadala jako zaujatá, jako bych jí zajímala a ona si chtěla povídat. „Lidi jsou fajn…“ Zamumlala nakonec a koukala na mě. Chápala jsem to, pokud žádného člověka neviděla, proto se tak chovala, bylo to roztomilé. „Chtěla bych se podívat někdy… No, tam, kde jsou cukrárny a tohle dobrý… A zápasy a tohle.“ Pootočila hlavou a koukala na pixlu od granulí. Ušklíbla jsem se nad tou její roztomilostí. V tu chvíli mě něco napadlo.
Položila jsem jí před sebe a vytáhla z tašky pokéball. „Víš, pokud bys opravdu chtěla, byla by tu jedna možnost. Sice to nevím jistě, ale možná bys mohla dál putovat s námi, stačí se dotknout tohohle.“ Ukázala jsem jí červeno-bílý pokéball. „Ale je možné, že by ses sem už nevrátila… Je to čistě na tobě, rozmysli si to. Opravdu tě nechci přemlouvat, ale rádi tě uvítáme v týmu.“ Nabídla jsem jí nakonec a v ruce nechala pokéball čekajíc na její rozhodnutí.

(- granule pro pokémony)

13 [A] Enwy [A] Enwy | E-mail | Web | 14. června 2017 v 15:00 | Reagovat

[11]:[12]: Dedenne chvilku hleděla na pokéball. Poté tě mírně plácla. "No jasně, že s tebou půjdu! Chci vidět ten bál!"
Gratuluji, chytila jsi Dedenne. Hned poté Kevinovi zmizelo znamínko, všechno okolo se začalo rozmazávat a pak ses ocitla ve městě. Před tebou pouze stála Dedenne, která silně plácla do pokéballu a poté v něm zmizela...

14 Oumi Oumi | 5. července 2017 v 19:40 | Reagovat

1) Typhlosion – Armandi, Absol – Aerthion, Servine – Lenora
2) Growlithe
3) Když už jsme zjistili, co znamená ta tajemná značka na čele mého obřího startéra, a že o ni brzy může přijít, neváhali jsme a vydali se společně hledat ten ostrov. Bylo to údajně magické mírumilovné místo, tak se nám tam snad nepřihodí nic zlého. Podařilo se nám najít cestu na pláž a tak jsme tak chvilku bloudili, když vtom nás najednou přepadla příšerná únava. Div, že jsme neusnuli ve stoje. Zvláštnější ovšem bylo probuzení. Trochu mě bolela hlava a první vteřinu jsem panikařila, protože to nebylo stejné místo, kde jsme usnuli, a neviděla jsem nikde Armyho! No, to byla jen má hloupost, protože ležel vedle mě, jen jsem nebyla zvyklá, že vypadal takhle. Neubránila jsem se úsměvu při pohledu na něj. Pohladila jsem ho po označené hlavě a on se probral. Také byl zmatený tím přesunem. „Myslíš, že nás někdo unesl?“ Napadlo mě jediné vysvětlení. On jen zavrtěl hlavou. „Jestli to náhodou není tou značkou, vždyť v té knížce psali, že má všelijaké schopnosti.“ Musela jsem mu dát zapravdu. „No tak to tady okouknout, ne?“ Odsouhlasil můj návrh a dali jsme se tedy na procházku touto malebnou krajinou.
Musela jsem uznat, že příroda tady byla opravdu nádherná a také jsme zde spatřili spoustu pokémonů, kteří ani neutíkali, když jsme procházeli kolem. Což bylo zvláštní, protože vidět já někoho s takovou bestií, jako je teď Army, po boku, zdrhala bych. No jo, byla jsem prostě hrdá na svého startéra. Jak jsme se tak procházeli, dostala jsem pocit, že nás někdo sleduje. Začínala jsem být paranoidní a otáčela se při každé příležitosti, ale nikdy jsem nic nezahlédla. Pořád jen dopředu, otočit, nic, dopředu, otočit, nic, dopředu, pokémon, otočit – moment! Zarazila jsem se a málem spadla, jak jsem zprudka zastavila se zdviženou nohou k dalšímu kroku. Před námi seděl pokémon takové dejme tomu střední velikosti a zvědavě si nás prohlížel. Nejevil žádné náznaky toho, že by se chtěl pohnout. A já pořád balancovala na jedné noze, nevyhnutelně to vedlo k mému pádu na zadnici. Army se na mě otočil, aby se ujistil, že jsem v pořádku. To ten divoch před námi jen seděl a sledoval nás se zaujatým výrazem. „Ehm… Ahoj?“ Zkusila jsem na něj promluvit a on vypískl a rychle vběhl do křoví poblíž. Stále ovšem byly vidět ty jeho zvídavé kukadla. Za chvilku vylezla ven i hlava, hruď a zbytek těla. Opět se posadil před nás a pozorně nás sledoval. „Eh… přicházíme v míru?“ Nevzdávala jsem pokusy navázat kontakt s tímto stvořením. Bála jsem se vytáhnout pokedex, aby ho nevyděsil i ten. On mírně naklonil hlavu a pak si zmateně povzdechl. „Omlouvám se, jen jsem pokémony jako vy nikdy neviděl!“ Vykřikl vesele a zvědavě. „S mámou už mám sice celý ostrov prochozený, ale už můžu zkoumat i sám a vy jste první nové objevy, které jsem učinil!“ Vrtěl huňatým ocáskem. To byla tedy lichotka. „Vy asi nejste zdejší, že?“ Vyptával se. „Ne, pocházíme z jiného, mnohem většího ostrova.“ Zdálo se, že ho naprosto ohromila existence i jiných ostrovů. „A… A co jste zač? Pořád jste mi to neřekli!“ Dupl packou a posadil se, zřejmě očekávajíc příběh nebo co. „No… Já jsem Oumi, člověk, nikoli pokémon, a tohle je Armandi, typhlosion, můj kamarád a člen mého týmu a rodiny.“ Představila jsem nás ve zkratce a jemu poklesla čelist a s téměř posvátným údivem na nás zíral. „Teeeda! A co to ti lidi dělají?“ Zamyslela jsem se. Co vůbec děláme? „Žijeme,“ pokrčila jsem rameny, „trochu jako vy, děláme si, co chceme a tak. Někteří z nás jsou trenéři, jako já, a ti chytají pokémony, starají se o ně a zažívají s nimi různá dobrodružství.“ Tahle odpověď ho překvapila ještě víc. „Fakt? Takže ty máš více pokémonů?! Chci je vidět!“ Poskakoval zvědavě. Vytáhla jsem pokébally s Len a Aerem a pustila je ven. „Oh! To je zajímavá věcička!“ Přiběhl ke mně a zkoumal pokéball. Len chudák jen zmateně stála a sledovala divocha, jak jí prohlíží pokéball. Odkašlala si a ten divoký stočil svou pozornost k ní. „Wau! Takového pokémona jsem taky ještě nikdy neviděl!“ Žasl a chodil dokolečka kolem ní. Byla celá v rozpacích. Aer naproti tomu vklidu ležel za pokémonem a vypadal celou situací pobaveně. Odkašlala jsem si a strhla jeho pozornost zase na mě. „A kdo jsi ty? Povíš nám něco o sobě?“ Zkoušela jsem vyzvídat na prckovi. „Jsem growlithe! A… a moje máme je Arcanine a ovládá plameny! To chci taky umět!“ Bylo to takové správné nadšené mládě, až jsem se skoro nakazila jeho nevinností. „Tady Army by tě to mohl učit, už to zvládá taky, viď?“ Hrdě přikývl a nechal si na krku vzplát límec. „Hustý!“ Zářil growlithe. „To chci umět taky, ale my asi takhle hořet neumíme, nikdo v naší smečce to nedělá.“ Zamračil se. Vytáhla jsem pokedex z kapsy, abych se ujistila, že neexistuje nějaká možnost, jak by se něco takového mohl naučit. Řeklo mi to o něm pár informací a on jen šokovaně zíral. „Co to je?“ Zvědavě očichával přístroj a šťouchal do něj packou. „To je pokedex, slouží trenérům k tomu, aby se dozvěděli něco o svých nebo divokých pokémonech. A bohužel říká, že growlithi ani arcanine opravdu hořet neumí.“ Zklamaně si povzdechl. „Ale já mám oheň vážně rád.“ Dodal smutně, Len se jen zahihňala, čímž přenesla pozornost na sebe. „A co umíš ty?“ Přiskočil k ní nadšeně a ona se na úponcích ladně přenesla za něj. Chudáček byl opět zmatený. „Wau! To je taky super! Kde jste se to všechno naučili?“ Ptal se zvědavě a otáčel hlavu mezi Armym a Len. Ti se otočili na mě a čekali, že promluvím. „Eh… víš, jedna z milých povinností trenéra je učení svých pokémonů nové věci, třeba i útoky. Pomáháme jim růst a zlepšovat se,“ usmála jsem se a nervózně se poškrábala na zátylku. „Aha… A jak se stanu pokémonem trenéra?“ Naklonil zase hlavičku. „To je na tobě,“ pokrčila jsem rameny, „buďto se k němu přidáš, protože se k tobě třeba chová hezky nebo se ti líbí, nebo si s ním dáš zápas.“ Něco chvilku zvažoval. „Proč by se ale měl pokémon chtít k lidem přidat? Já si užívám života tady, když můžu volně chodit, kde chci a tak.“ V tu chvíli se konečně do konverzace vložil Aer, čímž pochopitelně growlitha, který si ho zatím nevšiml, vyděsil. Hned jím byl ovšem okouzlený, bodejť by ne, když vypadal tak vznešeně. „Víš, celé je to o komunikaci s trenérem. Třeba já se s Oumi domluvil a tak se mohu každou noc toulat volně okolím.“ Posadil se vedle mě za Len. „No a já radši zůstávám v pokéballu, protože mě chodit nebaví.“ Zazubil se Army. „Aha, takže je to složitější…,“ povzdechl si mrňous a nad něčím se zamyslel, „víte, rád bych toho objevil ve světě co nejvíc, nechci zůstat jen na tomhle ostrově, ale nevím, jak bych to sám tam venku zvládl.“ Řekl zachmuřeně a zamyšleně vydechl. „Mohl bys cestovat s námi,“ nabídla mu Len. Překvapeně jsem na ni koukla a ona na mě. „Teda, mohu pokračovat, Oumi, byla bys pro?“ Nemusela jsem si to ani moc rozmýšlet, growlithe vypadal jako fajn pokémon a byl moc roztomilý. „Víš… já měla předtím ještě jednu trenérku, která se ke mně ale nechovala moc hezky,“ kousla se do rtu, ale pokračovala, „vlastně mě odkopla. Pak jsem se přidala k Oumi a jejím pokémonům a od té doby se bavím. Trénujeme a podnikáme společně kdejaké společné chvilky. Taky jsme bojovali na stadionu – tam dostane trenér odznak a to značí, že jeho tým je vážně dobrý!“ Řekla servine nadšeně, přestože jsme tragicky prohráli na celé čáře. „A taky nám dává spoustu jídla,“ liboval si Army, „já, jakožto ohnivý pokémon, vždycky dostanu takový hrozně dobrý koláček.“ Rozplýval se. Některé věci asi ani vývin nezmění. Growlithe se otočil na mě. „No… je to paráda žít se všemi po boku. Mám je hrozně ráda a nikdy bych je nevyměnila.“ Pohladila jsem Armyho a Len, protože Aerovu hrdost se mi nechtělo rušit. „Taky toho spoustu nového vidíme! Zrovna nedávno jsme opustili rodnou zemi a vydali se na průzkum nového kraje. Podle mě si užíváme docela dost srandy a je hrozně fajn mít kamarády, na které se můžeš spolehnout, i když jsi v nebezpečí.“ Mrkla jsem na Aera, který jen mávl tlapou, ale Army se toho chytil. „Fakt! Aerthion je hrozně silný a chrání menší pokémony před jedním takovým hrozným postrachem!“ Líbilo se mi, jak dodal „menší“ pokémony, když ještě nedávno sám jeho pomoc potřeboval. „I když cestujeme, nebojí se postavit cizím nástrahám v cizím kraji!“ Vychvaloval ho, div se Aer nečervenal. „Vážně? Já… já bych rád objevoval… a učil se nové věci, měl nové kamarády…,“ přiznal plaše. „Celý svůj ostrov už jsem prochodil a znám tady skoro všechny už odmala, chtěl bych nějakou změnu.“ Usmála jsem se na něj. „Kdybys chtěl, mohl by ses k nám přidat. Rozhodně by ses nenudil, nového k objevování je tam u nás spousta a když nám dojde jeden ostrov,“ zazubila jsem se, „sedneme na loď a plujeme na další.“ Opět se mu v očích objevila ta zvědavá jiskřička. „Loď?“ Zeptal se zvědavě. „Taková velká kovová věc, která převáží lidi a pokémony přes vodu.“ Vysvětlila jsem mu. „Ach tak,“ vydechl a zamyšleně se zamračil. „Jak říkám, kdyby tě to lákalo, mohl bys to s námi zkusit. Slibuju, že kdyby se ti to nelíbilo, vrátím tě zpátky sem nebo nechám jít volně.“ Věnovala jsem mu úsměv. „Je to jen na tobě, klidně o tom popřemýšlej, projdi se, počkáme na tvé rozhodnutí.“ Ujistila jsem ho a protáhla se, čekajíc, co udělá growlithe.

15 [A] Enwy [A] Enwy | 5. července 2017 v 20:22 | Reagovat

[14]: Growlithe po chvilce přemýšlení přikývl. "Dobře, půjdu s tebou. Kdyby se mi to ale nelíbilo, vrátím se sem," usmál se.
Po přijetí jsi nemusela nastupovat na žádnou loď. Typhlosionovi se zatočila hlava a znamení Solari mu zmizelo. Stačilo jen mrknutí a znovu ses ocitla v lese Lostlorn v Unově.
Gratuluji, chytila jsi Growlithe.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
ZDROJE:
Obrázky, týkající se pokémonů - Serebii / Bulbapedia / Pokecheck
Ikonky - Serebii
Obrázky herních míst - Dragonith (dA), UkeSora
Některé články převzaty z minulého světa - pokemon-rpg-game.blog.cz;
autorská práva vyhrazena
Design blogu je v autorství (c) Enwy & Dragonith, slouží pouze k použití leagueofpokemon.blog.cz
Pokémon patří společnosti Nintendo, Creatures a GameFreak

".... a všechny kousky skládanky pak zapadnou do jednoho..."