Kavárna & Čajovna Anteiku

3. května 2017 v 16:38 | Enwy

Anteiku (あんていく, Anteiku) je malá kavárna a zároveň čajovna, nacházející se v téměř srdci města. Je místem odpočinku i zábavy každého druhé turisty i měšťanských obyvatel. Díky rozmanitému menu a originálních nápojů patří mezi oblíbené destinace a atrakce. Sama kavárna a čajovna je rozdělena na dvě části - na část vnitřní a venkovní. Vnitřní část je hřejivá a příjemná, každý host si zde najde své soukromí a místa je tu dost pro všechny. Venkovní část, neboli malá zahrada, slouží dobře v teplějších letních dnech, kdy by bylo moc dusno na sezení uvnitř.
Pro Anteiku pracuje spoustu zaměstnanců a všichni jsou velmi přátelští, takže kromě báječné atmosféry podnik zaručuje i naprostou vstřícnost obsluhy. Číšníci chodí v tradičník černobílých oblečcích s motýlky, ženské číšnice v roztomile vypadajících šatičkách. Většina zaměstnanců je v mladém věku a jen málokteří z nich jsou skutečně proslule vyučeni. Právě z toho důvodu má Anteiku časté problémy, při kterých potřebují i pomocnou ruku vnějších sil. Nabízí brigády a jednorázové práce, odměnou je samozřejmě nemalá suma, pokud je práce odvedena dobře.

NPC POSTAVY MÍSTA

BILLY CADFAN - Manažer a hlavní vedoucí podniku. Jedná se o postaršího tlouštíka, který se zájmem chodí svůj podnik podpořit i pracovně. Chováním je volnější a bláznivější - všichni však ví, že je to správný vůdce.
CHUBBY - Hlavní šéfkuchař, mistr dezertů a pracovní egoista. Je na Anteiku velmi pyšný a odráží se od toho i jeho chování k zaměstnancům. Nedovolí jim ani jednu malou chybu, která by mohla ohrozit podnik na jméně. Všichni si o něm myslí, že je starý broučoun, ale vězte, že hluboko, hluboko vevnitř... je to taky bručoun.
SURESH - Jeden z číšníků. Má indický původ a jedná se o člověka, který kontroluje všechno občerstvení, než je vydáno hostům. Také dohlíží na práce brigádníků.
KALLA - Číšnice, která stejně jako kolega Suresh dohlíží na práce brigádníků. Má na starost venkovní část Anteiku.

SEZNAM ÚKOLŮ

ČÍSLO: 036
INFORMACE: Uvař tajný recept. Jedná se o speciální jahodový dortík, navržený pro děti od nula do desíti let.
ODMĚNA: 300 Y (+ Vaření)

ČÍSLO: 037
INFORMACE: Oprav ventilačníí šachty.
ODMĚNA: 300 Y (+ Zručnost)

ČÍSLO: 038
INFORMACE: Nejlepší reklamní kampaní je oslovit zákazníky. Pozvi náhodné lidi na duet!
ODMĚNA: 300 Y (+ Hudba)

ČÍSLO: 039
INFORMACE: Ve dveřích je zaseklý Munchlax. Pomoz mu se osvobodit.
ODMĚNA: 250 Y; možnost přemluvení Munchlaxe.

ČÍSLO: 040
INFORMACE: Budiž světlo - světlo! Náhle praskly všechny žárovky a vypadl celý elektrický obvod. Vyřeš tento problém a odměna tě nemine.
ODMĚNA: 200 Y, náhodné TM/HM

ČAJOVNA & KAVÁRNA

Co by to jinak bylo za kavárnu, kdyby v ní byly jen problémy. Můžete sem zajít i z důvodu relaxace a něco si objednat.

Limonáda - 50 Y | Osvěžující, navíc je 10% menší šance, že pokémon onemocní.
Čaj staré mladé babičky - 50 Y | Horký nápoj, který vyčistí tělo i duši. Zmenší šanci na onemocnění o 20%.
Psyduck nápoj - 150 Y | Psyduck nápoj v psyduck hrníčku, který si lze spolu s nápojem koupit. Dodává psy-sílu!
Sprinklotad nápoj - 150 Y | Stejně jako u psyducka, i v tomto případě si lze hrníček spolu s nápojem koupit. Dává odvahu!
Wailmer nápoj - 150 Y | Pro ty, co rádi místo jednolitrovky dvoulitrovku.
Tygří játra.png Kus masa... 100 Y | Pro skutečné gurmány!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hazuki Rin Hazuki Rin | E-mail | 10. května 2017 v 15:31 | Reagovat

Když sem Rin s Charmy vedle sebe dorazily, očekávaly, že tu budou nějaké pochoutky. Rin proto koukla na Charmy, co by si tak dala, ta nevypadala ani potěšeně, ani zklamaně. Za to Rin se těšila na zákuseček! *Kup mi limču,* poručila si pak Charmy. A jak Charmy pískla, Rin udělala.
-------------
Kupuji Charmy limonádu za 50 Y :-)

2 Enwy Enwy | E-mail | Web | 10. května 2017 v 15:35 | Reagovat

[1]: "Tady to je, dobrou chuť přeji," usmála se obsluha, když přinesla na stříbrném podnosu talíř s luxusně vypadajícím zákuskem - dortové těsto, na kterém byly maliny a jahody, zalité želém a na tom všem pak ještě jahodová šlehačka. Pro Charmander pak limonádu.
Strženo 50 Y, do profilu zapsáno.

3 Refril Refril | 13. května 2017 v 14:40 | Reagovat

ČÍSLO: 001
Vkráčím do čajovny a hned vedle sveří vydím plakát o ztaceném číšníkovi. Rychle si přečtu leták a pak se podívám po lokále. Když dokončím prohlídku tak si zamumlám. ,, Deprimovani no to je dost přesné."

Došla jsem k jednomu se zaměstnanců a zeptala se. ,, Vy víte něco o tom straceném kolegovi? Ráda bych Vám pomohla." Týpek se zatřasl jako osika a pak zašeptal. ,, Stalo se to před čtyřmi dny.Všechno bylo v pořádku, den jako každej jinej. Obsluhovali jsme hosty, bylo tu plno. Pak šel Pól vynést odpadky a už se nevrátil. Všichni se teď do zadní uličky bojí jít ve sklepě se nám hromadí odpadky je to příšerné." Dopověděl a znova se celý začal třást. Upřeně jsem na něj hleděla a pak se zeptala. ,, Hm a kud se jde do té uličky?" Zaměstnanec ukázal rostřesenou rukou na zadní dveře.
Přešla jsem lokál a došla jsem až k tmavě hnědým dveřím. Nadechla jsem se, natáhla ruku a uchopila jsem kliku. Zatlačila jsem na ni a dveře jsem posunula do přede a ty se skřípavým zvukem otevřela jsem je a vstoupila do ni.
I když byl den. Jen hodina po poledni, tady to vypadalo jako za soumraku. Zavřela jsem zasebou dveře a pečlivě jsem začala prohlížet okolí.
Sáhla jsem po pokebalu a vyvolala jsem Bellatrix. Ta se předemnou oběvila. Mrkla jsem na ni, ,,hledame jednoho muže co se od tud stratil." Bellatrix se začne taky rozhližet kolem sebe. Pomalu jsme obě došli ke schodům do sklepa. Pohledla jsem na ni a pak na dveře do sklepa. ,,Jeden z čišníků tvrdil, že tam skladuji všechen svůj odpad, protože se sem boji." Obě jsme se zatřasli, ale pak nam pohled utkvěl na sliz na schodech. Podivali jsme se na sebe a opatrně jsme sešli dopů ke dveřím.
Podívala jsrm se na ni povzbudivě a vzala jsem za kliku a otevřela dveře. Dveře se pomalu otevřeli a nás praštil do nosu zapach se sklepa až nam s toho začli tect slzy. Utřela jsem sobě i ji a pak jsme odhodlaně vstoupili dovnitř.
Mezi odpadky se probihali Rattaty a Ratcaty. ,, No koukám ,že tu ue hojny život". Najednou se zjevili mezi odpadky dva trabbishove a začali se na nas mračit a skoušeli nás vystrnadit pryč.  Pohledla jsem na Bellatrix. ,,Listovou břitvu na oba a zažeň je."  Bellatrix na ně dvakrát máchla lístkem a vyslala listovou břitvu. Zasáhla do černého a oba zmizeli v hromadě bordelu. Našli jsme uličku, kterou zřejmě použivali zaměstnanci. Pomalu jsme pokračovali dál. Došli jsme na druhý konec sklepa. Byly tam dalši schody, opatrně jsme je sešli. Byla tam další místnost, která vypadala jako by jí někdo systematicky zaplnil odpadky. Na jednou jsme na druhé straně zahledli siluetu. Vydali jsme se k ni. Když jsme k ni došli a dukladně jsme si ji pohledli. Zjistili jsme,že je to nějak, muž krčící se uzdi. Dřepla jsem si a podivala jsem se mu do oči.  ,,Nejste nahodou ten stracený číšník a proč tu jste a neodejdete od tud." Váhavě přikývl a pak  zašeptal. ,,Nemůžu od sud, oni mě nepusti. " Rozhledla jsem se kolem, ,,kdo vás nepustí." Vystrašeně  se podíval kolem sebe. ,, Ti  pokemoni přišli by tady o to a pokud bych odešel stalo by se to."  Vstala jsem a rozhledlia se. Před námi se zjevilia spousta pokemonů. Rattaty, Raticate, Trubishové a začali na nás dorážet. Bellatrix  se postavila odhodlaně vedle mě. Natáhla jsem ruku a zastavila ji. Pohledla jsem na ni a zavrtěla hlavou. Pak jsem se podivala na vstekle pokemony.
,, Chapu že se vám tu líbí, ale držet tu toho muže prostě neni spravnè. Trápí se tolik lidí za tím, že se stratil a to nemluvim o jeho celoživotnim kamaradovi Arcanine,  který od doby co zmizel nic nejí a čeka na něj. " Pokemoni stratili bojovny výraz a zatvařili se nejistě. ,, Měla bych kompromis, pustíte toho muže a odejdete a já vás zavedu na idealní místo, kde se budete mít baječně a zdejší čajovna bude zas funkčni a budou spokojené obě strany. " Navzajem se po sobě podívaj a pak se zahledí znova na mě. ,, Kdyby se vám tam nelíbylo, tak tam zůstat nemusíte, ale ja věřím, že je to prostě ideální místo. "
Společně jsme vyšli ven, číšnik mžoural do slunička. Já jsem vešla dovnitř a přivedla jsem na dvorek vedoucího. Ten se nadšeně podíval na svèho zaměstnance. Vřele ho objal. ,, Konečně už jsme všichni nedoufali, že se oběvíš." Spolu vešli do čajovny a ozval se velký jásot.
Ja jsem se vydala s Bellatrix a pstatními na cestu k jejich novému domovu. Po tom co jsme se dostali za město. Jsme stanuli před Bio skládkou, co bys kamenem dohodil byl les. Podívala jsem se na ně a zeptala se. ,, Tak co bude idealni misto k životu." Ani nemuseli nic říct, oči jim zářili nadšeně. Rozeběhli se po pozemku a byly ti tam.
S Bellatrix jsme se vratili zpátky do čajovny  a s usměvem jsme se divali jak jsou všichni zase spokojeni a šťastní.

4 [A] Drobeček [A] Drobeček | 13. května 2017 v 15:09 | Reagovat

[3]: Úkol splněn, vedoucí ti celý šťastný předal odměnu 200 Y.

5 Oumi Oumi | 13. května 2017 v 18:33 | Reagovat

Vešli jsme s Armym, který mi zatím vyšplhal na rameno, do čajovny/kavárny a okamžitě nás ovanula krásná vůně. Cítila jsem, jak se můj pokémon tetelil štěstím. Zahihňala jsem se a sedla si na stoličku poblíž pultu s Armym na klíně. Za okamžik přišel číšník. "Dobrý den, co si dáte?" Podívala jsem se na spícího cyndaquila a usmála se. "No, nejspíše ten čaj, aspoň mu zatím vychladne." Mladík přikývl, avšak ještě jsem ho zastavila. "Mohla bych se vás ještě zeptat, jestli se tady někde nedá sehnat práce? Zrovna jsem opustila hnízdo, dalo by se říct, a je toho tolik co potřebuju, pár yenů navíc by se hodilo." Usmála jsem se plaše.

6 Enwy Enwy | E-mail | Web | 13. května 2017 v 18:39 | Reagovat

[5]: "Vlastně... tu máme pár problémů. Šéfová a mí kolegové všechny brigády zavěšují tam na tu nástěnku, tak se můžete zatím podívat," usmál se kluk. "Mám vás tam dovést?" zeptal se ještě. Stále stál na tom samém místě, kde jsi ho zastavila a čekal, zda ještě zákaznice nebude něco potřebovat.

7 Oumi Oumi | 13. května 2017 v 20:06 | Reagovat

[6]:"Ne, nemusíte. Mockrát děkuji." Poděkovala jsem číšníkovi a opatrně položila spícího Armyho na stoličku, zatímco jsem se vypravila k nástěnce. Přečetla jsem si vzkazy a zamyslela se. Pochybovala jsem, že bych měla dostatečné schopnosti, abych našla ztracené zásoby, ale možná bych s pomocí svého startera zvládla. Došla jsem zpátky na své místo, kde zmíněný pokémon už spokojeně upíjel čaj. "Chutná?" Zeptala jsem se ho s úsměvem a on spokojeně přikývl. Podala jsem číšníkovi 50 yenů. "Pokusíme se vám pomoct najít ztracené zásoby." Usmála jsem se na něj a čekala, než Army dopije, mezitím jsem se ale ptala číšníka na detaily.

002
„Máte nějakou představu o tom, kdo vám mohl ty zásoby ukrást?“ Zeptala jsem se na první otázku, která by napadla kohokoli. „Vlastně ne, ve skladu nezůstaly žádné stopy – jen otevřené okno a nic víc.“ „Nemohl ho někdo omylem nechat otevřené?“ Byla to hloupá otázka, ale tak co. „Ne, sám jsem tu noc zavíral a dozajista bylo zavřené i zamčené, přesto… no, nebyly na něm známky poškození. Nechápu, jak se to mohlo stát.“ Povzdechl si. Poděkovala jsem mu za pomoc a pak jsme vstali ze židle, společně, protože se ten malý rošťák opět uvelebil na mém rameni, a vyšli z kavárny. „Tak a kam teď?“ Zeptala jsem se svého společníka, ale ten jen pokrčil rameny. Povzdechla jsem si a ponořila se do úvah. Ukradl to snad nějaký pracovník? Proč by to ale dělal a riskoval své místo? Ne, musel to být někdo jiný. Neměla jsem představu, co dělat. „Možná by pomohla procházka.“ Napadlo Armyho, určitě ze sobeckého důvodu, že se mu bude lépe spát, ale co bych pro něj neudělala. Opět jsem ho držela v náručí a obcházela čajovnu. Zmiňované okno, kterým zloděj zřejmě vstoupil, opravdu vypadalo nepoškozené. Bylo ale dost vysoko na to, abych k němu vyskočila. Možná by to zvládl někdo vyšší, ale ten by taky byl příliš mohutný, než aby se jím protáhl. A jak by ho otevřel? Zamyšleně jsem zamručela, když vtom mi před očima prolétl zvláštní lístek – takový ten lístek co vidíte, když si děláte sypaný čaj! Dohonila jsem ho a zadívala se na něj, jestli neuvidím nějaké stopy. A nic. Povzdechla jsem si a udělala jedinou možnou věc, která mě napadla – vydala se proti větru, tedy směrem, odkud lístek přilétl. Nikde jsem neviděla další stopy, ale šla jsem dál a dál, i když jsem se ocitla v lese na malé pěšince. Dám tomu ještě pět minut, a jestli nic nenajdu, vrátím se. Řekla jsem si v duchu. K mému překvapení to ovšem nemohla být ani minuta, než jsem spatřila malou chaloupku. A věřte nebo ne, u dveří byly nějaké podezřelé velké pytle! Rozběhla jsem se vpřed, na což Army reagoval nespokojeným rozespalým zamručením, a zastavila se až před brankou domu. Majitel by asi nebyl nadšený, kdyby viděl cizí holku, jak se mu vkrádá na pozemek, ale jak jinak bych zkontrolovala obsah pytlů? Opatrně jsem přelezla plot a proplížila se ke zmíněným věcem. Ha! Vskutku tam byl čaj a v dalším káva! Teď už jen stačilo doběhnout do města a informovat policii. Už už jsem se otáčela k odchodu, když se za mnou ozval mužský hlas. „Mladá dámo!“ Naskočila mi husí kůže a strachy jsem nadskočila. Otočila jsem se, abych na muže viděla. Byl to starý pán na vozíku, ten by určitě neměl jak ukrást zásoby z kavárny. Zaraženě jsem ho pozorovala. „Dobře, že jste tady,“ v jeho hlase byla slyšet úleva, „jste z města?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, ale momentálně v něm asi chvíli setrvám.“ Odpověděla jsem a na oplátku se také zeptala: „Jak jste získal ty pytle?“ Ukázala jsem na kradené zboží. „No to je právě ono! Miki, pojď sem!“ Ve dveřích se objevil pokémon – vytáhla jsem pokedex, který mi oznámil, že se jmenuje Mr. Mime. „…tento pokémon dokáže zhmotnit neviditelné předměty tím, že zhmotní vzduch.“ Docvaklo mi to, prostě si zhmotnil klíč a bednu, aby vylezl na okno, a pak sem ty věci donesl. „Zrovna nedávno jsem mu říkal, jak mi chybí pít tu lahodnou kávu z Anteiku, asi si to vyložil špatně.“ Skoro bych řekla, že se jeho pokémon červenal při těch slovech. „Chtěl bych se majiteli osobně omluvit, pomůžete mi prosím? On nemůže nést ty pytle a zároveň mě tlačit.“ Samozřejmě jsem souhlasila a zanedlouho už jsme byli zpět v kavárně. Starý pán se za svého pokémona omluvil, Mr. Mime vrátil kradené zboží a pak si společně dali kávu. A já s Armym jsme měli dobrý pocit, že jsme byli nápomocni.

8 [A] Drobeček [A] Drobeček | 13. května 2017 v 20:21 | Reagovat

[7]: Za čaj zaplaceno 50 Yenů, výplata za nalezení 200 Yenů.

9 Oumi Oumi | 14. května 2017 v 15:38 | Reagovat

004

Jak jsem slíbila, šli jsme s Armym do čajovny. Ten to zřejmě nezaregistroval, protože většinu cesty dřímal, nemohla jsem se na něj však zlobit, byl tak roztomilý! Těšila jsem se, že mu jako odměnu za jeho snahu při tréninku koupím nějakou mlsku, ale čajovna byla zavřená. Přišlo mi to zvláštní, protože normálně bývá touhle dobou otevřená. Zkusila jsem zaklepat a otevřel mi starší pán, předpokládala jsem, že majitel. „Ale, nejsi ty ta slečna, co se včera ptala po práci?“ Zeptal se mě se šibalským úsměvem. „No… ano, jsem.“ Vykoktala jsem ze sebe. „Výborně! Teď bychom nutně potřebovali pomoc – taky ti za to slušně zaplatíme.“ A už mě postrkoval dovnitř. To, co jsem viděla, se nedá popsat jinak než jako abstraktní umění. Všude byly obaly od ramenu. Všude. Přilepené na stěnách, na pultu, na zemi – přísahala bych, že i koš byl plný jen obalů od ramenu. „Co se to tady proboha stalo?“ Odpovědí mi byl zlostný pohled šéfa na nějakého nebohého číšníka, zřejmě nováčka. „Tamhle tomu ňoumovi tady spadl pokéball zrovna když odnášel odpad a jeho furret začal panikařit a udělal… tohle.“ Obdivuhodně jsem pískla. „No, když nám to tady pomůžeš dát do pořádku, dostaneš 300 yenů, platí?“ Kývla jsem a hned vyfasovala zástěru, smeták a pytel na odpadky. Jde se na to. Pomyslela jsem si odhodlaně. Uložila jsem Armyho na stoličku, která byla nějakým zázrakem čistá, stejně poklidně pochrupoval, takže mu bylo jedno, co jsem dělala. A pak jsem se dala do práce. Nejdříve jsem co nejšetrněji odlepila obaly ze stěn, dávala jsem extra pozor, abych s nimi nestrhla i kus omítky. Potom následovaly stoly – lehká práce, prostě jsem rukou všechny obaly smetla do koše a pak jen upravila ubrusy. Židle byly horší, musela jsem obaly smést, další vysvobodit zpod jejich nohou a dva dokonce byly zamotané do opěradel! Pak začalo vysvobozování těch plastových neřádů mezi nádobami s kávou a čajovými lístky, z pultu… Docela jsem se zapotila, ale už mi zbývalo pouze zamést podlahu. Rozhlédla jsem se a všichni zaměstnanci něco chystali vzadu, takže jsem si nahlas pustila hudbu a šlo se na to! Vrtěla jsem sebou jako tanečnice z Aloly, sem tam přidala i hlasové projevy a celkově se bavila, takže netrvalo dlouho a podlaha byla bez jediného obalu. Zavázala jsem pytel a odnesla ho dozadu ukázat manažerovi, jako důkaz odvedené práce. Když jsem se vrátila dopředu, už na mě čekal Army a podezřele se hihňal. „Kdyby ses viděla, jak tančíš!“ Vyprskl smíchy a válel se na židli, až nakonec spadl dolů a začal plakat. „To máš za to.“ Vyplázla jsem na něj jazyk a vzala ho do náruče. Rozloučila jsem se s majitelem a pokračovala ve své cestě.

10 [A] Drobeček [A] Drobeček | 14. května 2017 v 15:56 | Reagovat

[9]: +300 Yenů, dobrá práce!

11 Rory Rory | 15. května 2017 v 18:27 | Reagovat

Kupujem 2x čaj starej mladej babičky
+ práca 005

Ace sa mi usadil na hlave, Lilith na pleci, a ja som začala dúfať, že sa čo najrýchlejšie vyvinú, vyrastú a nebudú ma používať ako dopravný prostriedok. Zliezť som ich donútila až v kaviarni, kde sme sa usadili na prázdny stôl v rohu. Začítala som sa do menu a navrhovala mojim pokémonom, čo si môžu dať, čo nebolo až také jednoduché. Nakoniec si obidvaja dali čaj a ja som si objednala tri druhy koláčov, predpokladajúc, že mi z nich odjedia. Punčový si ukoristila Lilith, čokoládový Ace a mne zostal marcipánový.
Už sme odchádzali, keď z dverí, ktoré viedli do kuchyne, vybehol nahnevaný týpek. „To tu nikto nevie spraviť jednu hlúpu tortu?“ rozčuľoval sa a pritiahol moju pozornosť. Zastavila som sa a otočila sa na najbližšiu čašníčku. „Čo sa stalo?“ Dievča prevrátilo očami a hodilo rýchly pohľad na muža. „Ále, ochorel nám kuchár a šéf je z toho na nervy!“ mávla rukou a pokračovala v utieraní stola. „A to je problém? Určite máte viac kuchárov...“ nechápala som a ignorovala Aca, ktorý sa mi snažil naznačiť, aby sme už išli. Dievča sa vystrelo. „Hej. Má prísť nejaká návšteva a jediný kuchár, ktorý zvládne pripraviť Berry tortu. Šéf dokonca vypísal odmenu, hľadá niekoho, kto tortu zvládne pripraviť...“ Som si istá, že v tom momente sa mi rozžiarili oči. „Odmenu? Tortu?“ Dievča na mňa prekvapene pozrelo. „Vieš piecť?“ Zarazila som sa. „Ani nie...“ priznala som sklamane. Dievča ale len mávlo rukou. „Aspoň to môžeš skúsiť. Za pokus nič nedáš a šéf je naozaj zúfalý...“ Znovu som sa rozžiarila a pozrela na Acea a Lilith. „Skúsime to?“ Ace mi preletel na stôl, ktorý dievča práve doutieralo. „A dostanem za to niečo?“ spýtal sa a mňa napadlo, aký je môj nový pokémon vyjednávač. Alebo vydierač, ak sa na to pozrieme z iného pohľadu. „Dostaneme za to peniaze a za peniaze si môžeme kúpiť hocičo... no, v rámci možností, chápeš!“ Ace na mňa uprene pozrel. „Fajn!“ povedal nakoniec a preletel mi späť na hlavu. Lilith šibalsky zamrkala, keď som sa otočila na ňu. „Ale samozrejme!“ odpovedala na moju nevyslovenú otázku. „Ale bude a to vôbec dať jesť?“ Zamyslela som sa. Nejako extra som variť nevedela, ale doma som vždy mamke rada pomáhala. Aj keď si niesom istá, či by sa to moje pomáhanie nedalo nazvať aj motaním sa pod nohy. Potom som ale len mávla rukou. „Aaale, určite to bude do-ko-na-lé!“ odsekávala som, aby som tomu dodala správny tón, no nakoniec som si nebola istá, či to nevyznelo moc trápne. „Zavediem vás za šéfom?“ spýtalo sa dievča, ktoré našu malú debatu zaujato počúvalo, a mávlo rukou k dverám, za ktorými ten ich šéf zmizol. Neisto som prikývla a dievča ma hneď schmatlo za ruku a ťahalo za sebou. Lilith, ktorá sedela na stole, rýchlo zoskočila a na poslednú chvíľu sa s nami prešuchla dverami. Dievča nás zaviedlo za svojím šéfom, vysvetlilo mu situáciu a potom sa vyparilo. Šéf na mňa uprene pozrel a dosť ma tak znervóznil. „Takže ty chceš upiecť Berry tortu?“ Neisto som prikývla. „Ale nevieš variť!“ Teraz som sa musela ohradiť. „Viem. Ale len trošku...“ Mám sa mu priznať, že väčšinu toho, čo  viem mám z programov o varení? Asi nie, rozhodla som sa. „Fajn. Ale pokazíš to a letíš!“ Striasla som sa, no nechala som sa odviezť do kuchyne. Tá bola presne taká, akú som ju čakala – čistá panovala v nej podobná príjemná atmosféra ako v samotnej čajovni. „Toto je Jaredova kuchyňa, môžeš použiť čokoľvek. Tam je kuchárska kniha, sú tam fotky aj Berry torty ale recept tam nie je,“ ukázal na hrubú knihu, ktorá trónila na poličke. „Jared hovoril, že pre prípad núdze tu má niekde schovaný recept, ale nikde sme ho nenašli, a to sme už kuchyňu pár krát prehľadali. Veľa šťastia!“ Šéf ma tam s Acem a Lilith nechal a odišiel. Hneď som sa natiahla po knihu, sadla si na linku a začala v nej listovať. „Hmmm... to vyzerá dobre...“ slintala som nad obrázkami najrôznejšich koláčov a pokúšala si zapamätať nejaké recepty. Ace mi zletel z hlavy a pristál na linke vedľa, kde začal skúmať rôzne prísady a Lilith... tá sa stratila neviem kam, no momentálne som to neriešila. Dostala som sa totiž až k tej legendárnej Berry torte, ktorá vyzerala naozaj úžasne. Bola to klasická torta zaliata bielym marcipánom (alebo niečím podobným) a na nej boli v rôznych vzoroch poukladané rôzne berry. Vo vnútri boli vrstvy cesta, nejaká ružovkastá hmota a znovu nejaké berry. Bolo to ešte celé nejako dozdobené, naozaj to vyzeralo chutne. Vtedy mi ale došlo, že také niečo určite nedokážem spraviť. Sklamane som knihu odložila a zoskočila na zem. „Dobre, toto asi nedáme. Poďme sa tomu šéfoi ospravedlniť a pôjdeme...“ zavelila som sa zamierila k dverám. Lilith na mňa skočila zo skrine a ja som ju na poslednú chvíľu zachytila. Keď som sa na ňu pozrela, v papuľke držala nejaký poskladaný papierik. Zložila mi ho do ruky a s neuveriteľne spokojným výrazom preskočila na poličku. „Toto ti nepomôže?“ spýtala sa samoľúbo a začala si čistiť packu. Zarazene som papierik otvorila a začítala sa do husto písaného textu. S každým ďalším slovom som mala väčšiu chuť nadšene skákať a pišťať. „Kde si to našla?“ Lilith sa usmiala ešte samoľúbejšie a pyšnejšie. „Pozerala som tam, kam by som niečo tajné schovala ja!“ zahlásila a to som ju už pevne mačkala v objatí. Potom som znovu pozrela na papierik, kde bol napísaný podrobný recept na Berry tortu. „Dobre, beriem späť. S receptom to určite zvládneme!“ A tak sme sa pustili do pečenia. Ace, zjavne motivovaný odmenou, mi pomáhal nosiť prísady, ja som ich v správnych množstvách vhadzovala do misky a Lilith miešala. Vzhľadom na to, že sa mi nikdy nepodarilo dať presné množstvo, aby sme to vyvážili spravili sme dvojnásobnú dávku. Cesto sme nakoniec ale zvládli bez väčších problémov. Ponalievali sme ho do foriem a dali piecť a pustili sa do krémovej-penovej plnky. V chladničke bola doslova zbierka všetkých druhov berry a len vďaka naozaj podrobnému receptu, kde boli všetky ingrediencie aj podrobne opísané, som zvládla vybrať tie správne. Lilith mi časť nasekala na kúsky a ja s Acem sme zatiaľ zvyšok rozmixovali a zmiešali s Moomoo mliekom a šľahačkou. Z rúry sme vytiahli cesto a nakrájali ho, jednotlivé kúsky natreli a povkladali medzi ne časť z nakrájaných berry. Potom Lilith priniesla marcipán a spoločnými silami sme ho na torty dostali tak, aby to aj nejako vyzeralo. Kým ja som umývala veci, Ace vyjedal zvyšky a Lilith mu zdarne asistovala. Nakoniec sme zo zafarbeného marcipánu vyrobili rôzne tvary a berry sme použili na dozdobenie... Keď sa ozvalo ťukanie na dvere, vyľakane som nadskočila, no bolo to len dievča, ktoré nás prišlo skontrolovať. Obdivne písklo, keď zadala náš výtvor. „No, rozhodne to vyzerá dobre. Zoberiem kúsok na ochutnanie šéfovi, áno?“ Popravde, trochu som sa bála. Robili sme všetko podľa receptu a keď sme skúšali, bolo to aj celkom dobré, ale keď bola tá Berry torta taká dobrá, ako hovorili, ako sa jej môj výtvor mohol vyrovnať? Keď sa ale dievča vrátilo, donieslo mi 300 Yenov. „Šéf bol celkom spokojný, gratulujem. Tu máš odmenu!“ podala mi peniaze s úsmevom a znovu sa stratila. Chvíľu som za ňou zarazene pozerala, no potom som sa rozosmiala. „Áno! Zvládli sme to!“ Ace si našuchoril krídla. „A čo dostanem za odmenu?“ spýtal sa a ja som prevrátila oči. „Môžeme sa zastaviť v hračkárstve, ak chceš...“ mykla som plecami a odložila yeny, s obozretným pohľadom na Lilith, ktorá ich s iskričkami v očiach sledovala. Luskla som jej pred očami a uškrnula som sa. „Tak ideme?“ Moji pokémoni si zo mňa zase urobili osobný dopravný prostriedok, a tak som s Lilith na pleci a Acem na hlave vyšla na ulicu.

12 [A] Drobeček [A] Drobeček | 15. května 2017 v 18:52 | Reagovat

[11]: Úkol splněn, +300 Y, +6% vaření

13 Emma Emma | 20. května 2017 v 10:41 | Reagovat

Práca 003
Po uvedomení si, že v mojej peňaženke sa nachádza iba 50 Y, rozhodla som sa, že je najvyšší čas si ísť zarobiť peniaze. S Espurr na rukách sme sa vybrali do mesta poprosiť ľudí o nejakú prácu. Vo väčšine obchodov nás ale odbili s tým, že je skoro, alebo nikoho nehľadajú. Už už som to chcela vzdať a keď tak vyzvať nejakého trénera na súboj, aby sme aspoň tak nahrabali pár Y na tie dortíky, keď ma Espurr upozornila na čajovňu. "Skúsme to tam." Navrhla potichu a nesmelo. Ja som sa na ňu iba povzbudzujúco usmiala a vošla som tam. Hneď som sa pristavila pri pulte a opýtala som sa či nepotrebujú pomoc. Ujo za pultom si ma zmeral pohľadom. "No jedna by sa tu našla, ale neviem či bude pre teba tá pravá. Auto so zásielkou nám zastavilo 3 kilometre odtiaľto a potrebujeme sem čo najskôr preniesť 10 kilové vreco s kávovými zrnami." Na chvíľku som sa zamyslela, ale potreba peňazí bola silnejšia ako čokoľvek. "My to zoberieme." Usmiala som sa a ujo mi teda podal maou, kde mi vyznačil, kde to auto dorazilo. Poďakovala som mu a spolu s Espurr sme vyrazili hľadať to auto. Bohužial, môj otientačný zmysel nebol dobrý a po chvíľke sme sa aj s mapou stratili. Vyvolala som teda Aera z pokéballu. Espurr sa trochu skrčila, nevedela som prečo, ale prišiel jej vždy trochu strašidelný. "Ahojky kamoš. Potrebujeme peniaze a dostali sme takú prácu, že musíme preniesť tovar z auta do čajovne. Lenže sme sa tak nejako stratili. Pohľadáš to auto. Veľké nákladné auto a bude tam určite logo tej čajovne." Povedala som mu a pre istotu aj ukázala mapu. Aero prikývol a hneď vyletel hľadať auto. Po chvíľke prišiel a odviedol nás k autu, kde nás už čakal vodič. "Vy ste tí, čo to majú ísť prenášať." Ja som iba prikývla, zjavne ani on nám neveril že sme dostatočne silní. "Dobre, máte to vzadu. Len otvorte dvere." Pokynul nám a my sme sa teda vybrali po to. Vybrala som svoj posledný pokéball a vyvolala som Panchama a položila Espurr na zem. "Tak kamoš, pomôžeš nám nie? Dostali sme takú prácu.." Ani som nestihla dohovoriť a Pancham už záporne krútil hlavou. "Ja nepracujem." Zamračil sa na mňa. Kým som sa stihla vôbec nadýchnuť Espurr sa ho snažila presvedčiť. "Tak to zober ako tréning. Tie máš rád nie?" Povedala potichu a Pancham iba prikývol. "No keď to beriete takto, tak teda dobre." Hrane si povzdychol ako by úplne trpel a uškrnul sa na Espurr, ktorá mu to vrátila úsmevom. "No dobre, tak poďme na to. Ty a Espurr budete v predu to držať a ja v zadu. Ty Aero to budež držať z vrchu, aby sa to moc nešúchalo po zemi, keď niekto nebude vládať a budeš nás navigovať, dobre?" Pokèmoni odhodlane prikývli a ja som to začala ťahať, aby som to dostala z auta. Po chvíľke to bolo a rozdelili sme sa do svojich pozícii, aby sme sa mohli vybrať na cestu späť. Šofér na nás iba s otvorenými ústami pozeral, asi vážne nečakal že to nejako odnesieme. Našťastie bol Pancham silný, takže keď aj Espurr nevládala, vedel jej na chvíľku pomôcť.
Po jednom kilometri skm nariadila pauzu. "Oddýchnime si, nech nie sme moc unavení." Nariadila som a my sme teda pustili vrece s buchotom na zem ku kraju cesty. Sadli sme si na obrubník a chvíľku sme oddychovali. "Ide vám to ale výborne kamoši." Pancham iba niečo zahundral. Asi sa ešte nedostal úplne cez to, že dobrovoľne vykonáva nejakú prácu. "Mysli na tie svaly čo budeš mať." Povedala som s úsmevom a Pancham mi ho trochu miernejšie oplatil. Po chvíli som nariadila odchod, nech si predsa nemyslia že nám to nejde alebo čo. Vydali sme sa teda ďalej, už aj trochu rýchlejšie, keďže už sme to mali akoby natrénované a vyskúšané, takže sme vedeli čo a ako robiť. Preto sme to už zvládli aj dokonca a nemuseli sme sa zastavovať.
Vošli sme do kaviarne a zložili sme to v kuchyni, kam nám povedali že to máme zložiť, hneď ako sme vošli. Aj oni vyzerali prekvapený, že sme to zvládli odniesť. "Čo? Mám to ja ale silných kamarátov, že?" Zasmiala som sa ich pohľadom a postavila som sa pred uja ktorý mi dával prácu. "Tak teda gratulujem a tu sú peniaze." Povedal a podali mi 200 Y. Ja som mu iba hojne poďakovala,pretože som ani nečakala toľko a vyšli sme aj s mojimi pokémonmi z čajovne a ďej do mesta.

14 Enwy Enwy | E-mail | Web | 20. května 2017 v 12:00 | Reagovat

[13]: Práce byla vykonána výborně, dostala jsi zaplaceno 200 Yenů!

15 Emma Emma | 20. května 2017 v 21:06 | Reagovat

Práca 010
//dúfam, že nevadí, že zase si zoberiem prácu... chcem ísť pieeecť ^^
Po prerátaní znovu peňazí v mojej peňaženke a pozretí sa na cennìk v Sub-bayi, som znovu zistila, že ešte nemám dostatok peňazí na upečenie hocičoho. Riešenie teda bolo, ísť znovu pracovať. Teraz som už nechodila sem a tam po obchodoch, ale rovno som vošla do čajovne, kde ma prekvapilo malé množstvo ľudí. Predtým som si ho až tak nevšímala, ale mala som pocit, že ich je tu ešte menej. Uvidela som uja, toho čo minule, a rovno som sa vybrala za ním. "Čo ťa sem znovu prilákalo?" Opýtal sa milo so zdvihnutým obočím. "Ach, málo peňazí. Sľúbila som svojim pokémonom, že pôjdeme do Sub-bayu, ale najprv si musím na to zarobiť." Povedala som na rovinu. "Nemáte ešte dačo pre mňa?" Dodala som ešte potom. Nemusel sa ani zamýšlať a už prikyvoval. "Hej hej, hneď po tom, čo ste odišli sa nám tu toho toľko nakopilo. Ani nevieme kde začať." Povedal a odvázdal ma hlbšie do čajovne ku akejsi nástenke, kde bolo vypísané, čo všetko treba spraviť. Prekvapene som vydýchla, bolo toho vážne mnoho. "Mne je to vcelku jedno. Niečo čo je najsúrnejšie." Pozrela som sa na uja a ten ukázal na jednu vec. "Na povale niečo je a straší nám to zákazníkov. Možno si mala šťastie a nebola si tu vtedy, ale vychádza odtiaľ smutný až bolestný nárek. Lenže nikto nemá ani čas a rozhodne ani odvahu sa tam ísť pozrieť. Možno je to iba malinká Caterpie, ale možno aj niečo obrovské." Mykol plecami ujo čašník. "Pôjdeš to skontrolovať prosím?" Ja som iba odhodlane prikývla a začala som dúfať v tú malú a bezpečnú Caterpie. "Ináč ako sa vlastne voláš?" Otočil sa ešte, tak som mu povedala svoje meno. Ujo iba prikývol a odišiel sa venovať tým pár zákazníkom. Vyvolala som Aera z pokéballu a on šťastne dosadol na stôl predo mnou. "Ahojky Aero. Tak, podarilo sa mi získať ďalšiu prácu. Snáď už potom môžme ísť konečne na tie berry a niečo si upiecť." Povedala som s nadšením, ktoré ale potom opadlo, keď som si uvedomila moju ďalšiu úlohu. "No, musíme ísť na povalu a zistiť čo vydáva strašidelné zvuky. A najlepšie by bolo, keby to aj prestalo. Pôjdeš do toho so mnou?" Aero prikývol a pozrel sa na mňa spôsobom, že ako som si mohla myslieť že by mi nepomohol. "No dobre, tak poďme." Vyhlásila som a pobrala som sa ku schodom. Ako sme tak stúpali po schodoch, teda ja som stúpala, Aero letel, sa zjavne ten niekto tam hore rozhodol začať jeho vystúpenie. Ozývali sa odtiaľ teda rôzne smutné náreky, ako aj ujo hovoril. Na chvíľku som aj zvažovala existenciu duchov, akože takých ozajstných ale potom som si povedala, veď nič také predsa neexistuje. Určite je to iba nejaký smutný pokémon. Horšie bolo to, že som nevedela aký. Vybrala som teda pokédex z batohu a skúsila som, či on nebude vedieť aký je to pokémon. Bohužial ani z neho nevyšla žiadna odpoveď, preto sme tam museli vojsť a preskúmať to. Opatrne som otvorila dvere, aby sme mohli on a aj ja vojsť dovnútra, kde nás čakala čiernočierna tma. Dodala som si odvahu a začala som sa pohybovať smerom dobredu. Aera som ani v tej tme nevidela a zostala som chvíľku zmrazene stáť. Čo keď ten pokémon dostal už aj Aera? Potom som ale započula šušťanie krídel a potichu som vydýchla. Pokračovala som teda ďalej, lenže kvôli tej tme som si nevidela pod nohy a zakopla som o krabicu. S hlasným buchotom som dopadla na zem a zostávalo mi povedať iba tiché "Au." V tom som započula šušťanie neďaleko od nás a začala som myslieť na to najhoršie. Aero ale nestratil svoju duchaprítomnosť a našiel vypínač, takže mohol zažnúť svetlo. Najprv ma to náhle zasvietenie prekvapilo, ale potom, ako som si zvykla na svetlo, som našla v kúte krčiaceho sa malého Hondoura, ktorý smutne zavýjal. Prekvapene som sa pozrela na Aera, ktorý bol v bojovej pozícii pripravený brániť nás pred nástrahami, a obaja sme si vydýchli. Opatrne a pomaly som prešla k nemu a sadla som si na zem trochu ďalej od neho, lebo sa začal vzďalovať, keď som ja prišla viac k nemu. "Čo sa deje maličký?" Milo som sa opýtala a natiahla som ruku, aby som ho pohladkala. Najprv sa na ňu opatrne pozrel, ale potom sa k nej opatrne priblíźil, keďže nevidel žiadne nebezpečie a nechal sa pohľadkať. "Jeden tréner chytil moju mamu, keď mi išla hľadať niečo na jedenie." Začal trochu sklesnuto, ale potom sa trochu uškrnul. "Zistil som, že sem chodieva na čaj, tak som ho chcel vystrašiť. Možno by ju pustil." Dokončil ale znovu sklesnuto a znovu smutne zavyl. Aero sa medzičasom zniesol k nám a objal jeho krídlami malèho Hondoura. "Vieš čo, zoberieme ťa dole a opíšeš toho trénera, čo zobral tvoju mamu od teba, čašníkom, čo ty na to? Aj keď si mal teda riadne záludný plán." Usmiala som sa a pohladkala som ho. Hondour si ma najprv zamračene premeral pohľadom, ale potom prikývol. "Dobre teda." Povedal nakoniec. Postavila som sa teda a zobrala som to malé strašidlo na ruky. Keď sme vošli dole, čašníci boli vyzbrojení panvicami. Zostala som prekvapene stáť na konci schodov a začala som sa smiať. "Čo sa deje?" Vydala som zo seba pomedzi smiech. "Počuli sme buchnutie a zľakli sme sa, že ťa dostal a teraz ide po nás. Ale zjavne si sa o to postarala." Povedal ujo, s ktorým som sa rozprávala už na začiatku. Pri jeho slovách som zvážnela. "No, ešte to nie je vyriešené. Tomuto mladému gentlemanovi nejaký tréner ulovil mamu, preto sem aj chodil strašiť. Dá vám jeho popis dobre?" Povedala som a položila som Hondoura na stôl, aby bol zhruba vo výške čašníkov. Ten im potom porozprával, ako vyzerá ten tréner, čo mu zobral mamu. "No, ale keď sme počuli buchot, zavreli sme radšej čajovňu. On príde až zajtra." Oznámil ujo skleslo, keď spoznal toho trénera. "Nevadí, počkáme tu, ak teda môžme." Povedala som a a na prikývnutie sme si odišli sadnúť na nejaké pohodlné kreslá, kde by sme mohli prečkať noc. Ja som domov nemala, takže sa nedalo ìsť niekam ku mne. Bolo ešte skoro na spanie, tak sme sa s Hondourom trochu hrali. Bolo to predsa len ešte mláďa, a bol veľmi hravý. S Aerom sa naháňali po čajovni, keď mu Hondour od nudy začal robiť zle. Po unavení oboch pokémonov sme teda išli spať, aby sme sa pripravili na zajtrajšok.
Na ďalší deň ten záhadný tréner došiel už medzi prvými. Nečakala som na nič a sadla som si k jeho stolu. "Ehm, prepáčte že vás ruším, pane, ale chcela by som vás o niečo poprosiť." Začala som mierne nervózne. "Počúvam." Povedal ten straší tréner a zaujato ma sledoval. "No, vec sa má tak, že tuto Hondourovi," ukázala som na Hondoura na mojich kolenách, "ste zobrali jeho mamu. Ako vidíte, je to ešte mláďa, a ten svoju mamu potrebuje. Ja len či by ste nazvážili ... oslobodiť ju." Navrhla som potichu, keďže nevyzeral veľmi stotožnený s mojim plánom. "Alebo si aspoň zobrať aj Hondoura, aby bol pri jeho mame." Navrhla som ešte druhú možnosť, kde by sa nemusel vzdať svojho pokèmona. "Prepáčte slečna, ale toto vážne nie je moja starosť. Houndoom som ulovil riadne a jej dieťa vážne moja starosť nie je. Dajte ho do útulku alebo čo!" Nahnevane vstal a rozmachol rukami. Hodil peniaze na stôl a nabrúsene odišiel. "Tak ich nechajte aspoň rozlúčiť sa." Predbehla som ho a postavila som sa pred neho, tak aby som mu zaterasila cestu. Snažila sa vyhnúť, ale buď som mu zabránila ja, alebo Aero, ktorý mi prišiel na pomoc. Nahnevane si teda povzdychol a vyvolal Houndoom. "Päť minút." Povedal nahnevane a odišiel čakať von. "Aký hnusák." Nedopustila som si, ale našťastie ma už nepočul. Aero iba ticho pritakal. Pozrela som sa na Hondoura, ktorý sa smutne lúčil s jeho mamou. Po dolúčení sa prišla Houndoom za mnou a poďakovala mi, že ho mohla aspoň raz vidieť. "Nie je začo." Povedala som smutne, keď Houndoom odchádzala k jej trénerovi, ktorý už netrpezlivo čakal vonku. Smutne som si povzdychla a pozrela som sa na Hodnoura, ktorý ticho plakal. Priskočila som k nemu a objala som ho. "Neplač zlatíčko. Určite nájdeš úžasného trénera a potom nakopete tomu hlupákovi zadok, dobre? Urobíš to pre mňa?" Hondour oduševnene prikývol. "No dobre, ale čo teraz s tebou?" Opýtala som sa, keď som znovu vstala. Podišiel ku mne ujo čašník. "Ja ho keď tak môžem zobrať k sebe. Nie som síce nejaký tréner..." povedal a ja som prikývla. "Počula som že aj v útulku sa o nich veľmi pekne starajú.." Navrhla som a potom som sa usmiala na Hondoura. "Nech sa rozhodneš akokoľvek zlatíčko, určite ti všade bude dobre." Povedala som a otočila som sa teda posledný krát k ujovi. "Tak úloha splnená už úplne." Zasmiala som sa radostne.

16 Enwy Enwy | E-mail | Web | 20. května 2017 v 21:44 | Reagovat

[15]: Práce byla vykonána výborně. Bylo ti zaplaceno 350 Y.

17 Oumi Oumi | 27. května 2017 v 16:05 | Reagovat

006

Vešla jsem s Aerem po boku do čajovny a nasála do plic překrásnou vůni čerstvé kávy a čaje. Bohužel jsem v kapse neměla ani jediný yen, tudíž jsem musela místo podání objednávky obtěžovat číšníka, jestli by nepotřebovali s něčím pomoct. „No, vlastně ano. Víte, má nám přijet kontrola a ve sklepě se nám usídlil Durant, takže kdybyste měla zájem.“ Informoval mě s úsměvem. Musela jsem si pokémona prohlédnout v pokedexu a usoudila jsem, že to zřejmě nebude moc přátelské stvoření. I tak, peníze jsem potřebovala, a pokud selže mírové jednání, mí pokémoni si s nějakým otravným hmyzákem poradí. Ještě jsem propustila svého Sneasela a Quilavu z pokéballů. „Mohla bych poprosit o nějakou svačinku pro tyhle tři, než toho Duranta vyřídím?“ Poprosila jsem, když už se tady hodlám zbavit je takové potvory, měli by mít mí drahoušci nárok na jídlo. Poté jsem byla odvedena ke schodům do sklepa. Párkrát jsem se zhluboka nadechla a začala sestupovat vstříc vetřelci. Slyšela jse, jak se tam jeho broučí nožky hýbou a snad i cvakání kusadel. Raketovou rychlostí jsem ztrácela odvahu, tudíž mě napadlo udělat to jako s náplastí – rychle. Seběhla jsem pár posledních schodů a rozrazila dveře, což divokého Duranta moc nepotěšilo a hned na mě vyběhl. Se zaječením jsem zabouchla dveře a vyběhla nahoru zpátky k pultu. Na tohle jsem asi neměla. „To je to nejhorší, co jsem kdy viděla.“ Odpověděla jsem na číšníkův pobavený pohled. „Co co co~?!“ Vyskočil nadšeně můj Sneasel, který už snědl svůj příděl jídla. „Máš pro strach uděláno?“ Zeptala jsem se ho smrtelně vážně. "Jasan!" Zajásal a tahal mě směrem, ze kterého jsem vyběhla. No, aspoň nebude dělat nepořádek v restauraci. Sešli jsme schody a opatrně jsem otevřela dveře. Viděla jsem siluetu pokémona v rohu, zřejmě zuřícího podle neustálého cvakání kusadel. „Bezva!“ Zvolal Juuzou a skočil dovnitř, já za ním, byť méně nadšeně. Durantovi se to vůbec nelíbilo a hned začal na Sneasela útočit kousavým útokem, ten se naštěstí vyhýbal. „Potřebujeme ho dostat ven, zvládneš to?“ Zeptala jsem se v přestávce mezi útoky vetřelce ve sklepě. „Jak to mám asi udělat?!“ Zeptal se zadýchaně Sneasel a opět uskočil před útokem. „Zkus na něj postupně používat scratch a nech ho vycouvat pryč.“ S novou jiskrou v oku se Juuzou dal do práce, opakovaně nabíhal na svého soka a ten postupně ustupoval, až byl na schodech. „Díky, teď už to zvládnu!“ Popadla jsem smeták a vyměnili jsme si úkoly. Žduchala jsem tu potvoru pryč, a v lobby si s ní tak trochu zahrála hokej a skórovala ji ven ze dveří. Byla jsem sice zadýchaná a zpocená, ale úkol byl splněn. Posadila jsem se na židli vedle svých pokémonů a Juuzou se mi usadil na klíně. „Ještě poprosím nějaké sandwiche,“ zasloužím si také nějakou tu ňamku za svou snahu, ne snad?

18 [A] Enwy [A] Enwy | E-mail | Web | 27. května 2017 v 18:57 | Reagovat

[17]: Díky bohům, že jste to stihli předtím, než přijel inspektor! Chvála tobě i tvým pomocníkům. Byla vy vyplacená odměna 200 Yenů a jako dárek sandwiche zdarma!

19 Oumi Oumi | 28. května 2017 v 16:48 | Reagovat

Se Sneaselem přijdeme do čajovny a on už kouká, co by kde vyvedl. "Pokud se nebudeš chovat slušně, nic nebude." Varovala jsem ho tiše. "Ale když tady něco provedu, budeme mít další práci a víc peněz!" Protestoval ne-tak-potichu, až se vedoucí podniku otočil s nemilým pohledem. "Jednu limonádu prosím." Povzdechla jsem si a číšník s úsměvem přikývl.

20 Oumi Oumi | 28. května 2017 v 21:33 | Reagovat

+ 009

Zatímco si Juuzou užíval svůj nápoj a vesele kýval nožkama, které mu přepadávaly přes okraj stoličky, řekla jsem si, že bych se mohla porozhlédnout v obchodech po něčem užitečném. Třeba po hračce, která by byla terčem sneaselovy agrese namísto mě a zbytku týmu. Když jsem ale chtěla projít ven, dveře nešly téměř otevřít. Mezi nimi a futry byla jen malinká mezírka a v ní i za sklem dveří byla jen černota. Tmavá srst nějakého obrovského pokémona. „Teda páni… Ehm, pane vedoucí?“ Šeptla jsem směrem ke staršímu muži. „Je tohle… úmysl?“ Oči se mu rozšířily překvapením. „To rozhodně ne, proboha, co budeme dělat?!“ Málem si rval vlasy z hlavy a utíkal někam na bok a za chvíli bylo slyšet jen: „On blokuje i vchod!“ No nic, bylo na čase pomoct. Hračky byly beztak drahé a Juuzou nějakou nutně potřeboval. Ohlédla jsem se na něj, jak upíjí limču a tlapku pomalinku natahuje k nádobkám na cukr a sůl, zatímco číšník se k němu snaží doběhnout čas. Cítila jsem se jako matka sledující své dítě ve školce. Aspoň to teď bude řešit někdo jiný, napadla mě zákeřná myšlenka a vytáhla jsem pokedex. Pokémon byl Snorlax, zřejmě známá firma co se týče šlofíků. Naštěstí jsem měla eso v rukávu – pokémona, který rád dřímal v čajovně a už byl příliš velký než aby se protáhl mezi pokémonem a zdí. Vytáhla jsem pokéball a vypustila svého quilavu na ulici. „Co to?“ Podivil se, když mě nikde neviděl. „Tady!“ Zavolala jsem a snažila se na něj zamávat prstem. „Jak se tady ten tlusťoch vzal?“ „To by všichni rádi věděli.“ Odfrkla jsem si a vrazila do dveří. S obrem to ani nehnulo. „Myslíš, že bys mi mohl pomoct?“ „A jak?“ Chvilku jsem zapřemýšlela. „No, možná kdybys ho odstřeloval uhlíky, začalo by ho to otravovat a pohnul by se.“ Ono se nedá moc spát, když vám někdo pálí do obličeje horké kousky čehokoli. Snad to tak platí i u Snorlaxů. Armandi se dál do práce a poskakoval kolem spícího obra a střílel do něj jeden ember za druhým, dávajíc si pauzy jen na to, aby zamířil a přesunul se. Ze zvuků, které byly slyšet, jsem usoudila, že se jednou musel trefit přesně ve chvíli, kdy se spáč nadechoval a zřejmě kousek toho vdechl. „Pokračuj, ať vidí, že to není omylem!“ Povzbuzovala jsem zpoza dveří svého pokémona. „Jasně!“ Ozývaly se další otrávené bručivé zvuky, až se nakonec zahřmělo – no, ne úplně. To se jen Snorlax zvedl a zamířil pryč. Vyběhla jsem ven a objala Armyho. „Skvělá práce, parťáku!“ Plácli jsme si. „Pro čajovnu cokoli.“ Kývl hlavou a usmál se. „Teď si zasloužím zase trochu odpočinku.“ Zívl a já ho nechala se vrátit do pokéballu. Zpět v restauraci se za mnou stavil vedoucí. „Děkuji, že jste se o to postarala.“ Usmál se na mě a pak se podíval směrem k sneaselovi, který před sebou měl kopeček vanilkové zmrzliny. „Ale prosím, tohohle sem neberte moc často.“ „Nebojte,“ ujistila jsem ho. Sama nejlépe vím, jak je to s ním těžké.

21 [A] Enwy [A] Enwy | E-mail | Web | 29. května 2017 v 15:46 | Reagovat

[19]: Limonáda byla osvěžující! Čísník si od tebe poté převzal 50 Yenů.

[20]: Snorlax byl velký problém, za který jsi dostala štědře zaplaceno 300 Yenů. Cestou ještě obří pokémon stihl sejmout pár stánků s poké-párky a vyděsit pár dětiček - nejdůležitější bylo však to, že již míří pryč (očividně sednout si před vchod jinému podniku?).

22 Ino Ino | 8. června 2017 v 16:43 | Reagovat

007

Krásný den, co by ho mohlo asi tak zkazit? Nejspíše nic. Nadechla jsem se čerstvého vzduchu a porozhlédla se po obloze. Ani mráček. Poté jsem pohledem ale zabrousila do peněženky a nálada mi trochu padla. Sice jsem nebyla na mizině, něco tam bylo, ale mně to nestačilo, na velké cesty se přece nechodí s málo penězi. I přes to jsem se ale rozhodla nejprve odreagovat v kavárně a čajovně. Čajovny jsem milovala. Otevřela jsem opatrně dveře a posadila se k jednomu stolečku poblíž pultu, kde se nejspíš platilo. Z chvilinky čekání se stala chvíle, nikdo vlastně po celé kavárně ani neprošel, obsluha, opravdu žádný personál. Zanedlouho se začaly nejspíše z provozních prostorů linout hlasy. Nemohla jsem je přeslechnout, neposlouchala jsem nikdy cizí rozhovory, ale tohle bylo opravdu slyšet, zvláště, když jsem seděla u stolečku, který byl blíže. „Kde je?“ Promluvil kdosi. „Já nevím, před chvilinkou tu byla… Tys jí neviděl?“ „Ne…“ Odvětil další hlas. „Touko, vždyť si jí měla jen hlídat, co když se jí něco stalo? Nemůžeme za ní teď… Přijdou lidi.“ Domluvil poslední. Nic dalšího jsem neslyšela. Pár minutek jsem tam seděla a přemýšlela nad tím, ale pak mi to přece jen nedalo a vešla jsem do zadních prostorů kavárny a čajovny, se zaklepáním. Ti lidé, pracující, na mne uvrhli pohledy. „Umm… Dobrý den, omlouvám se, že jsem sem takhle vtrhla, ale mohu Vám nějak pomoci? Nedalo se přeslechnout, že se něco stalo a vzhledem k vaší situaci bych byla moc ráda nápomocna.“ Pousmála jsem se a dala odhodlaně ruce v bok. „Noooo…“ Zamumlal cosi jeden z těch lidí. Pak si mě stranou ale vzala nějaká pracovnice a kývla na spolupracovníky, ať se vrátí do práce. „Poslyš, jmenuju se Touka a měla jsem dávat pozor na dceru našeho šéfa. No, v hrstce… Prostě jsem si jen potřebovala něco vyřídit, a Hinami se ztratila, utekla, já ani sama nevím. Nikdy bych to do ní neřekla, je to hodné děvče, řekla bych, že mi i věří… Třeba se něco stalo a ona mi to neřekla, každopádně, za chvilku přijde zase dost lidí, jako to tu bývá a já nemůžu odejít…“ Povzdechla si tiše a s ustaraným pohledem se zahanbeně koukala do země. „Jak dlouho už je pryč?“ Optala jsem se a přemýšlela, co se asi mohlo stát. „Asi tři čtvrtě hodiny…“ Koukla se nejistě na hodiny na stěně a znovu si nahlas povzdechla. „Když jí  nenajdeme, něco se jí může stát, navíc, dostaneme vyhazov...“ Dodala ještě sklesleji. Poplácala jsem jí po rameni. „Kouknu se po ní, Hinami, že?“ Ujistila jsem se, Touka přikývla a očka se jí rozzářila. „Jak zhruba vypadá?“ „Kratší hnědé vlasy, černá užší čelenka, kabátek mandlové barvy a krátká modrá sukně.“ Popsala mi jistě Touka vzhled mladé slečny. Přikývla jsem a vyrazila z kavárny/čajovny. „Snad tu budu brzy.“ Pousmála jsem se na Touku a prošla mezi stoly. Zavřela jsem tiše dveře a ohlédla se na všechny strany. „Bude to hodina, co je pryč… Přece nemůže být daleko.“ Pomyslela jsem si nahlas. „Kam bych jako malá slečna, ne že bych ještě nebyla, asi šla, kdybych někam šla?“ Optala jsem se sama sebe. Možná na nějakou louku, les, nebo k vodě? Vzala jsem do ruky pokeball s Rowletem. „Rowlete, prosím, můžeš mi pomoci?“ Řekla jsem k němu, když se vynořil z pokeballu. „A my se známe? A co se děje? Kolik je hodin? To je dneska ale krásně coo?“ Spustil Rowlet a já nasadila vážný pohled, kterého se možná trochu zalekl. „Rowlete, potřebuju, abys mi pomohl najít jednu holčinu, jmenuje se Hinami a ztratila se. Má krátké hnědé vlasy… černou čelenku.“ Vzpomněla jsem si na popis, co mi řekla Touka. Rowlet naklonil hlavu na stranu. Připadalo mi trochu vtipné, musela jsem se ušklíbnout. „Prosím.“ Poprosila jsem ho a on protočil očima a vylétl výše. „Nejdřív se koukneme někam na louku, nebo k lesu.“ Navrhla jsem. Svižným krokem jsem se vydala směrem na východ. Uchýlila jsem se na nějakou cestičku, po které jsem chvíli cupkala, zatímco Rowlet létal výše a koukal z vrchu. „Hinamiiii!“ Dala jsem si ruce směrem dlaněmi od úst a křičela kolem sebe na obě strany. Ale nikde nic. Cestou jsem si občas dřepla k nějakému weedlovi a opatrně se ho optala, jestli náhodou dívenku neviděl. Ale žádný z pokémonů nic nevěděl. Po půlhodinové chůzi po cestě jsem si otřela rukou zpocené čelo. Koukla jsem se směrem ke sluníčku a zakřenila se. „Taky bys jednou nemuselo tak hrozně moc hřát.“ Nafoukla jsem tváře a naoko uraženě jsem vyplázla jazyk. Ne, opravdu jsem nebyla dětinská. Vážně ne. Ne, já? Nikdy. Zavolala jsem párkrát na Rowleta, jestli něco viděl, pokaždé mi řekl, že nikoho nezahlédl. A jednou se mě také zeptal, proč vlastně lítá nahoře, jestli něco nehledám. Musela jsem se tiše zasmát a vysvětlit mu to znovu. Prošli jsme kolem louky, kde nebyla moc vysoká tráva, takže bylo docela dobře vidět, že je na ní jen pár pokémonů, ale člověk žádný. Povzdychla jsem si a znovu volala Hinami jméno. Přidala jsem trochu do kroku. Teď už jsme necestovali jen po cestě, ale obcházeli, tedy, já obcházela a Rowlet oblétával určité okolí poměrně blízko kavárny/čajovny. Prošli jsme skoro celý takový menší lesík, ale po dívce ani stopy. Ale nemohla se přece ztratit jen tak, bez náznaků, kam odešla… Bylo to poměrně vyčerpávající, už i Rowlet stěží máchal křídly, proto jsme se rozhodli, že najdeme nějakou vodu, kde si odpočineme. Stačila by i říčka, nebo maličké jezírko, abychom ukojili žízeň a odpočinuli si v měkoučké trávě s poslechem zvuků pokémonů, či v případě řeky, šumějící vody. Zanedlouho, co jsem prošla trochu vyšší trávou, zahlédla jsem s už mlžícím pohledem opravdu říčku. Popoběhla jsem k ní a smočila v ní ruce. Byla krásně studená, osvěžující.  Otřela jsem si obličej a Rowlet se snesl k zemi. Posadil se vedle. „Co voda, jaká je? Teplá? Nebo studená? Hlavně mě nenamoč…“ Ale to už jsem na něj cákla opravdu malinko vody. On jen zatřepal křídly. „Hej, hej, notak, proč jsi to…“ Nestihl ani doříct, zatímco jsem ho zarazila a ukázala s vykulenýma očima před sebe. O kus dál dřepěla holčina s hnědými vlasy, vedle ní byl položený kabátek. Trhala tam nějaké modré květiny a pobroukávala si. Okamžitě jsem se zvedla a pomalu jsem šla k ní. Mohla od nás být takových… 20 metrů, ale jak jsem přišla utahaná, vůbec jsem si jí nevšimla a ona si nás očividně taky moc nechtěla všímat. Přiblížila jsem se k ní na takových 5 metrů. „A-ahoj.“ Zamumlala jsem a upoutala dívčin pohled. Trochu poodstoupila a tiskla v ruce modré kvítí. „No, ty budeš nejspíš Hinami, že?“ Nejistě jsem se na ní podívala a ona se zamračila. „Jo, co po mě chceš?“ Naklonila hlavu na stranu. Rowlet okamžitě vylítl a poskakoval směrem k ní. „Ty jsi Hinami ne? Nebo nejsi Hinami? Ta čelenka je tvoje?“ „Rowlete notak.“ Okřikla jsem ho trochu. „Poslyš, proč jsi utekla?“ Řekla jsem směrem k ní. „Já neutekla! Šla jsem jen pro kytky…“ Odvětila nedůvěřivě. „No, víš, mají o tebe strach, nejde, aby ses takhle nepozorovaně vytratila…“ Povzdechla jsem si. „Měla by ses vrátit.“ „Ale já nechci, je tu hezky.“ Oargumentovala to Hinami a podřepla si znovu ke kytkám, které začala trhat. Přistoupila jsem tedy blíž k ní, docela jsem se divila, že se ani neodšoupla dál. „Hele, poslyš, nebuď sobecká. Určitě jsi hodná holka, víš, jaký o tebe mají strach? Mohlo se ti něco stát. Co třeba táta, myslíš, že by se o tebe nebál? Mysli trochu na ostatní, když se za nima nevrátíš, dostanou padáka… Kvůli tobě.“ Dala jsem dostatečně důraz na slovo tobě a ona otočila hlavu. „Proč bych ti měla věřit?“ Opáčila. „Nemusíš mi věřit, ale copak chceš, aby kvůli tobě byla vyhozená i Touka?“ Zamračila jsem se vážně. Její očka byla jako skleněná. Odvrátila pohled a koukla do tekoucí vody. „Ne… To nechci…“ Řekla smutně a stoupla si. „Tak neblbni a pojď se vrátit.“ Usmála jsem se. Rowlet znovu vylétl a dívka přikývla. „Mimo jiné, ty kytičky jsou fakt moc pěkný… Máš dobrý vkus.“ Koukla jsem na její ruku. Zaculila se a poděkovala. Prošly jsme vyšší trávou a pomalu všichni zamířili zpátky. Po cestě jsme si povídaly, dvě holky no, bylo si co říct, zatímco Rowlet poletoval kolem nás, nad námi, před námi a za námi. Občas něco plácl, my se zasmály. Když jsme se konečně blížili ke kavárně, schovala jsem Rowleta do pokéballu a poděkovala mu. Vešly jsme a už při příchodu jsme viděly, jak jsou pracovníci rádi. „Tak běž…“ Pousmála jsem se a Hinami zaběhla dozadu, kde byla i Touka. Když ji zahlédla, spadl jí doslova kámen, co kámen, ale šutr ze srdce. Hinami se jí omluvila a podala jí květiny. Po chvilince jsem vešla za nimi a usmála se na obě. „Doufám, že už bude vše v pořádku. A mimo jiné, ať vám chod kavárny a čajovny jde pořád tak skvěle.“ Zazubila jsem se s dobrým pocitem.

23 [A] Enwy [A] Enwy | E-mail | Web | 8. června 2017 v 17:42 | Reagovat

[22]: Šéf byl potěšen a milerád ti vyplatil tvou odměnu i s bonusem 50 Yenů. Touka nebyla potrestaná, jelikož se jí Hinami zastala a všechno dala na svou vinu. Příběh končí šťastně a to jen díky tobě.
Připsáno 400 Yenů.

24 Daella Daella | E-mail | 13. června 2017 v 16:00 | Reagovat

ČÍSLO: 008

Potřebovala jsem si vydělat nějaké Yeny,nechtěla jsem totiž stále obtěžovat rodiče aby mi přispívali na moje cestovaní. Mamka mi jeden den zavolala,že jí jedna její známá která dělá v čajovně řekla,že tam mají práci za slušnou odměnu. Neřekla mi náplň ale určitě to bude nějaké obsluhování nebo tak. No mýlila jsem se, bylo to něco složitějšího. Vešla jsem do kavárny a vydala se k pultu "Dobrý den, mám tady schůzku se slečnou Miou."usmála jsem se na menší blondýnku "To jsem já,ty budeš určitě Daella" oplatila mi úsměv a já jen přikývla. Udělala dva bylinkové čaje a zavolala někoho ze zadu aby to šel převzít za ní. Posadily jsme se ke stolu a já se napila ze svého šálku. "takže,jakou práci pro mě máte?" zeptala jsem se se zájmem "No...jde o to,že jsme před nedávnem přijali novou pracovnici" nenápadně kývla k dívce u pultu "a jde o to,že šéf má podezření,že tady krade.." nadzvedla jsem obočí a zakroutila hlavou "Jde o to,že se začali ztrácet lahve limonád a ostatních nápojů" pokračovala "a ode mně se očekává?" přerušila jsem jí "..že získáš nějaký důkaz o tom,že to krade ona" vydechla jsem a projela si rukou své růžové vlasy. "Dobře,pokusím se o to" po chvíli jsem dopila čaj a zaplatila za něj. Domluvily jsme se na tom,že mě tu naoko zaměstnají a já se to nějak pokusím zjistit.

Dny pomalu plynuli a já se s tou dívkou spřátelila víc a víc. Ve skutečnosti to byla moc milá holčina. Na nic jsem ale během týdne nepřišla. Ve čtvrtek jsem v kavárně zůstala déle. Byla jsem tak domluvená s vedením. Uklidila jsem jim tam a poté se vydala do skladu. Nenapadlo mě nic jiného než tam nainstalovat kamery moc jsem se v technice neorientovala naštěstí jsem sebou měla svého Chimchara, vyvolala jsem ho a dřepla jsem si k němu "Budu potřebovat tvou pomoc kamaráde" usmála jsem se "O co jde?" zeptal se,byl ještě nějaký rozespalý. Vysvětlila jsem mu o co jde. Vzal jednu z kamer a vyskočil na nejvyšší polici a tam jí schoval,poté to samé udělal i s dalšími 3-mi , vyndala jsem z batohu notebook a zkontrolovala jsem zda fungují, fungují! "Jsi moc šikovný" usmála jsem se na něj a vyndala z kapsy lávový koláček který jsem mu podala "Dobrou chuť" usmála jsem se. Nechala jsem ho aby mi vyskočil do náruče a vydala jsem se i s ním domu.

Druhý den můj plán vyšel. Maid se chytila, bylo mi jí na jednu stranu líto,třeba k tomu měla určitý důvod ale i tak..krást se nemá. Videa jsem dala na fleshku a dlouho do noci jsem přemýšlela zda to mam šéfovi dát nebo ne.

Nakonec jsem mu to ale dala,když se podíval na záznam ihned zavolal policajtku Jenny a ta si maid odvedla.

25 [A] Enwy [A] Enwy | E-mail | Web | 13. června 2017 v 17:28 | Reagovat

[24]: Práce byla odvedena dobře. Maid neměla jiné důvody než to, že potřebovala živit svou rodinu - ovšem na to se jí již nikdo neptal.
Tvá odměna ve formě 200 Yenů ti byla vyplacena, ovšem Enigma berry zmizely i s roztomilou dívenkou - snad její poslední slova?

26 Hazuki Rin Hazuki Rin | 18. června 2017 v 19:09 | Reagovat

úkol 012
----------
Jak Rin procházela vedle kavárny a čajovny, kde si onehdy dávala dobrý moučník, velmi se podivila. Všimla si, že kavárna má úplně špinavá skla! Nechápavě povytáhla obočí a vešla do kavárny, kde uviděla nešťastné prodávající, kteří tu neměli ani jednoho zákazníka. *Dobrý den, nepotřebujete nějak pomoct? Procházela jsem okolo a všimla jsem si toho nepořádku, kdo to provedl?* Zeptala se zvědavě Rin a přicupitala blíž, aby prodávající nemuseli křičet. *Vítej děvče, no, to právě nevíme. Ale kdybys nám chtěla pomoct?* zazubil se jeden z prodávajících a laškovně zamrkal. *Budeme rádi. Však víš, my máme práce nad hlavu! A ta okna se sama neumejou!* Zasmál se ten druhý, jakože nenápadka a jakože jen žádají, ale uvnitř velmi doufali, že se Rin práce chopí. A to by nebyla Rin, ona se té práce vážně chopila. *Určitě vám pomohu, stačí mi dát něco, abych se neumazala, kýbl, jar, vodu a houbu a začnu! S radostí vše udělám!* Přikývla pokorně a počkala, až jí vše donesou.
Přemístila se ven a pohlédla na tu hroznou spoušť. /Ach, to budu umývat snad měsíc, že já se do toho pouštěla! Doufám, že mi zaplatí aspoň a nebo daj koláč zadarmo! Protože mám i unavené pokemony a nechci je zatěžovat, takže to vše musím udělat sama, paráda!/ Litovala Rin sebe samu v hlavě, že do toho vlastně šla. Prodavač donesl vše, co Rin potřebovala a radostně ji poplácal po rameni. *Dostaneš pak odměnu, neboj se!* Přikývl, zavřel za sebou dveře a byl ten tam, až se za ním zaprášilo. Rin si tiše povzdechla, oblékla si zástěru, na ruce natáhla gumové rukavice a začala namáčet houbu v kýblu s jarem, který voněl jako lávové sušenky pro pokemony. Měl i zvláštní červenou barvu, až to vytáhlo z pokebalu Charmy. Ta byla na sušenky doslova úchyl a moc dobře to cítila. Sama se z pokebalu silou vůle osvobodila a začala žadonit. *Jé, Charmy! Ale tohle je jen na umývání oken, to není sušenka, vždyť si jednu už dostala, neblázni!* Zazubila se Rin a pohladila ji. Charmy se podivila, koukla na okna a vše si tu prohlédla. „Proč děláš takovou špinavou práci?“ Zahuhlala trochu naštvaně, přece se její panička nebude sama dřít! Chytila se sama od sebe houby a začala tam něco matlat na sklo. Rin byla opravdu překvapená a velmi mile potěšená. Musela prostě Charmy obejmout. *Jsi ten nejlepší pokemon, jakého mám! Ty mi pomůžeš? A dobrovolně? Jsi super, Charmy, miluju tě!* Rozplývala se zase a k pokemonovi se lísala. Nepouštěla ji na zem a furt ji dlachmala v rukou. Dlachmala ji tak dlouho, až Charmy musela zavrčet, aby ji pustila. „No tak, chovej se kultivovaně, jsi přeci ve městě! A navíc, raději mi pak dej jeden koláček, mazlení zas tak nemusím,“ mrkla Charmy na Rin. Ta se zazubila a přikývla. *Dobře tedy, máš u mě jeden koláček. Tak jdeme do práce, já požádám o další houbu,* a jak řekla, tak udělala. Houby teda měly obě dvě a už to jelo. Hezky čistily okna, Rin nahoře (budova naštěstí nebyla moc vysoká, tak tam Rin dosáhla i po svých, nepotřebovala žebřík) a Charmy pomáhala dole, kam dosáhla. Až vše bylo umyto vodou s červeným – sušenkovo lávovým jarem – donesl prodavač čistou vodu a musely vše umýt znovu, aby se spláchl jar. To se holkám moc nelíbilo, přece jen to vypadalo, že je prodavač využíval, ale co už mohly dělat. „Teda, to je šupák, využívá nás!“ Zahalekala Charmy. Byla to malá, urážlivá a agresivní sprosťanda. Rin se zazubila. *No tak Charmy, klid. Uslyší nás!* Usmála se znova. Až okna byla umytá a leskla se, přiletěl prodavač a oběma začal pokorně děkovat. Sluníčko vodu na oknech hezky vysušilo a tak byla kavárna opět krásně čistá. Byla jako nová. *Moc vám děkuju, jste moc hodní! Moc hodní!* Zopakoval prodavač. Rin by se byla červenala, kdyby u í nebyla její Charmy, která jí dodávala na sebevědomí. Vzala si od prodavače odměnu, Charmy dala tu slíbenou LÁVOVOU SUŠENKU a vyslechla si od prodavače problém, že už se mu to jednou stalo a že neví, kdo to dělá. Rin slíbila, že to zjistí. Potom, co Charmy dojedla, se Rin vydala na cestu. Už se stmívalo, Charmy hezky cupitala vedle své paní a obě dvě byly spokojené jak želvy. No, moc daleko nedošly, protože uslyšely nějaký jemný, avšak rozčílený hlásek. A koho neviděly, když se otočily? Byla to malá Eevee, která vypadala bezbranně a nevinně. Jenže vše není tak jak se zdá. Eevee sebou měla opět něco, čím by kavárnu pošpinila. Nebyla to vejce, bylo to něco pro pokemony, nějaké čokoládové věcičky, které by se na oknech zase hezky uchytily. Kavárna už měla zavřeno, proto si byla jistá, že prodavači by to nevěděli a nemohli by zasáhnout, musela tedy zasáhnout Rin s Charmeleon, však jim stejně slíbila, že vše vyřeší, ne? *Počkej, Eevee!* Zakřičela na malého pokemona, který se už už snažil házet packou čokošku. Ta mu ale z ruky leknutím vypadla. Charmeleon captala neslyšně za Rin, tohoto se nehodlala účastnit. *No tak, Eevee, copak to provádíš? Jsi takový miloučký pokemon, proč to děláš, co se stalo?* Zeptala se něžně a poklekla. Eevee dýchala tak rychle, že jí málem srdce vyskočilo z těla. Tudy nikdo moc nechodil a ona nečekala, že by se tu někdo jen tak objevil a načapal ji. „Co? Ježiš! To je snad jasné! Tahle kavárna mě odmítla obsloužit!! Chtěla jsem jen limonádu, protože jsem měla velikou žízeň! Opustila jsem skupinu Eevee, protože jsem s nimi už nechtěla dál být! No a ten obchodník mě vypakoval! Normálně mě drze vypakoval. Prý jsem jen pokemon, ať jdu pryč, že mi nic zadarmo nedá! A vzal na mě koště!“ Postěžovala si přívalovou vlnou slov malá Eevee. Hrdě pozvedla hlavu, zavřela oči, nadmula hrudníček a vypadala velmi naštvaně. Už chytala další čokošku, kterou by hodila, ale Rin jí pacinku jemně chytila do dvou svých prstů. *Počkej, Eevee, já to okno teď tady s Charmeleon umyla!* Hájila to okno, které se teď celé lesklo. *Dalo nám to velkou práci, mám tady nějakou sodovku, nechceš? Dám ti ji!* Navrhla pak a usmála se na ni. Eevee zvědavě koukla na Charmeleon, pak na Rin, zas na Charmy a zas na Rin. „Jsi trenérka? Hmm, zajímavé. Mám docela ráda trenéry pokemonu, ale nikdy mě žádný nechytil, já totiž nikdy na žádného nenarazila tse! Já chci zápasit!“ Hulákala Eevee, byla nějaká moc akční. „To je jedno, tu sodovku chci!“ Zazubila se pak, z packy čokošku upustila a nadšeně se posadila. Zavrtěla zadečkem a čekala. Rin se usmála, sodovku vytáhla z batohu a podala ji malé pokemonce, která si nadšeně začala otevírat a pít. (//odečíst z inventáře prosím, právě jsem ji nakoupila ^^ Tak ještě asi není přičtená.) Potom co dopila, se usmála na Rin. „Moc ti děkuji, byla moc dobrá! Tak já to okno nezničím, ale jen díky tobě. Jsem ti moc vděčná!“ Zahulákala zase Eevee. Byl to velmi hlasitý pokemon. Až se z toho Charmeleon raději sama od sebe schovala do pokebalu, asi byla unavená. Rin se usmála, byla moc ráda, že Eevee soda chutnala, navíc jí Eevee přišla tak roztomilá. *Eevee, mohla bych tě pochovat? Vždycky jsem si přála malou Eevee, ale na žádnou jsem nenarazila. Navíc bych potřebovala ukázat tomu pánovi v obchodě, že jsem vše vyřešila, dal by mi finanční odměnu,* zeptala se pak něžně a opatrně, aby se Eevee nevyděsila, ale to Rin skočila do náruče. „Tak do toho!“ Zavelela, packou ukázala na obchod a obě dvě vyrazily k pánovi, který už byl na odchodu, ale naštěstí na něj narazily.

27 [A] Enwy [A] Enwy | Web | 18. června 2017 v 20:39 | Reagovat

Práce byla dobře vykonána. Odměnou ti je 450 Yenů.
Sodovka odečtena.

28 Janet Janet | 28. června 2017 v 18:45 | Reagovat

014
část 1

Jdu po městě. Všude slyším samé: „Dávejte pozor! Tým Plasma se vrátil. Zkameněli a unesli dívku Kuromi Fuyu. Dávejte pozor na sebe a své pokémony.“ Ve všech novinových stáncích hlásí: „Tým Plasma. Kupte si noviny a přečtěte si o tragédii na bále!“ Já už mám těhle špatných správ dost. A každý to říká jinak. Někdo děsivěji, někdo, že to bylo směřováno jen a pouze na jednu dívku, jiný, že to bylo směřované na všechny, ale jen díky velkému štěstí to odnesla jen ta jedna dívka. Já jdu dál a odstanu se do řemeslnické čtvrti. Jdu tam a vidím dílny, Sub-Bay a vlastně cokoli s vyráběním či vařením. Potom tam ale uvidím i jednu kavárnu a čajovku. Na budově je krásný velký nápis: KAVÁRNA & ČAJOVNA ANTEIKU. Zvláštní, všude jen výroba a tady to ne. Vstoupím dovnitř. Usměju se a sednu si ke stolu. Prohlédnu si jídelní lístek, co je na stole a přečtu si ho. Chtěla bych dát něco i pokémonům. Než však stihnu dočíst, přijde čišník. „Dobrý den. Moc se omlouváme, ale máme jen omezený sortiment.“ A podá mi list s jídly. „Proč?“ ze mě vypadne, ani si to nestihnu uvědomit, když z celého jídelního listu zbývá pět jídel. „Moc se omlouváme, ale smečka houndourů se tady usídlila a nechce odejít.“ „Houndourů…“ řeknu překvapeně. „Ano. Kvůli nim máme menší sortiment.“ „A nemohla bych vám s nimi pomoci?“ „Pokud si myslíš, že to dokážeš, budeme rádi.“ „Pokusím se.“ Řeknu a vstanu. „Tak, kde jsou?“ „Tudy prosím.“ Řekne čisník a vede mne čajovnou. Houndour. Jeden z mých oblíbených pokémonů. Ještě k tomu temný a ohnivý typ. „Tady jsou, ale dávejte pozor, umí být rozčilení.“ „Ano.“ Řeknu. Živě si vybavím Mandibuzz. A také si vybavím mého malého poochyenu, kterého mám moc ráda. Usměju se a vstoupím dovnitř. „Ahoj.“ Pozdravím. Zavřu a jdu dál. Najednou se přede mnou objeví několik houndourů. A vedle mne po obou stranách také. Otočím se. Tam jsou také. Oni mě obklíčili. Dojde mi. Tak to jste přehnali. Najednou na jednu z krabic vyskočí Houndour a štěkne na ně. „Dost! A všichni stát!“ Seskočí se ke mě. „Co tu chceš?“ optá se mě, z jejího tónu je patrné, že se jí nelíbím. „Nemá tady co dělat. Já jí ukážu!“ Vyskočil z řady jeden Houndour a rozeběhl se. „Stuj. A hned. Já to vyřeším.“ „Ale mami…“ „Žádné ale. Nedá se vše řešit útokem.“ Potom se obrátí na mne: „Tak co tu chceš?“ „Přišla jsem si s vámi promluvit.“ „Chce nás odtud vyhodit. Já bych vyhodil jí.“ „Mlč už. Já to vyřeším.“ Zavolá Houndour, co se mnou mluví. Já se nadechnu: „Kavárna a čajovna má spoustu návštěvníků, ale upadá, protože jste jim to tady zabrali. To vám není příjemnější les?“ „Nebudeme se přemísťovat. Budeme tady.“ Řekla Houndour. „Nech nás bejt.“ Houndour seskočila z krabic a odešla. Smečka se taky rozešla, kam chtěla. „Slyšelas ne? Di pryč! Hned!!“ Zase začal křičet Houndour. „Fire!“ přišla ještě jiná Houndour. „Matka řekla, ať nás nechá být, ne jde pryč.“ „Vrr.“ Fire zavrčel a odešel. „Ahoj.“ Řekla. „Ahoj.“ Odpovím ji. „Proč se ke mne tak chová? A proč tady vůbec chcete být? Není pro vás lepší les?“ „Je. Já na to vzpomínám, jak jsme byli v lese. A brácha… Brácha je prostě takový. Hele, pokud chceš mluvit s matkou, musíš k ní jinak. Je to naše Alfa. Víš, kdo je to Alfa?“ „Ano. Vůdce smečky.“ „Ano. Ty jsi s ní mluvila, jako s obyčejným pokémonem, ne jako s vůdcem smečky.“ Potom si povzdychne. „Žili jsme v lese. A měli jsme to tam rádi. V zimě nám někdy přinesli lidé něco dobrého k jídlu, a někdy si trenér chytil nějakého z nás. Ale člověk v těch hustých lesích, které bývali kolem byl vzácnost. Jenomže, město se začalo rozrůstat. Zabíralo nám víc a víc z teritoria. Lesy najednou nebyli tam husté, spousta pokémonů se přestěhovala, nebo byla chycena. Nám postupně zabrali půlku teritoria. A kolem nás je město a potom teritoria dalších smeček. Kdybychom jim tam přišli, mohly by nás napadnout. My přišli o většinu vody, voda už není tak čistá, jak bývala, lesy buď zmizeli a staly se z nich pole, louky, město, nebo už nejsou tak husté. Máme méně prostoru k lovu. I kořisti je méně. Pořád jsme však žili v ústraní. Ani má matka, ani můj otec nechtěli boj s lidmi.“ Potom se houndour smutně nadechne a smutně pokračuje: „Jednoho dne se ale nevrátil. Bratr byl s námi a hráli jsme si. Já, můj Bratr a má sestra. Sestra se jmenuje Blaze. Bratr řekl matce, že viděl, jako ho chytili lidé, že by jsme se měli pomstít za místo i za Alfu. Bratr to řekl proto, že nemá rád lidi, protože nám berete místo, naše teritorium. Matka dlouho váhala, nechtěla boj s lidmi, ale nakonec svolila. Otec chtěl, aby smečku vedl můj bratr, nejmladší z nás. Nejstarší je Blaze. Proto má největší váhu slovo matky, protože je Alfa, po ní bratrovo, protože je to budoucí Alfa a kdyby se mu něco stalo, vedla by smečku Blaze. Proto má moje slovo nejmenší váhu z celé naší rodiny.“ Houndour se zasmála. „Děkuju Hundour. Předtavila jsi mi sourozence a ty jsi?“ „Dakness, zkracují to na Dark.“ Řekla Houndour. „Znamená to temnota, ale já mám pocit, že mi to jméno nesedí, proto jsem ti ho neřekla. Radši budu, když mi budeš říkat Houndour. Nemyslím si, že jsem v temných útocích či jinak v něčem, co souvisí s tmou, tak dobrá, abych se podle toho jmenovala. Bratr a sestra umí hodně ohnivých útoků, to ano, k nim ta jména sedí, ale ke mně? Já ten pocit nemám.“ „Aha. No, já jsem Janet. Trenérka pokémonů. Mám ráda pokémony, dobrodružství, nebezpečí se nebojím…“ Nevím, co dál říct. Jistě, mohu říci, že houndour patří k mým oblíbeným pokémonům, ale aby si to nevyložila tak, že to říkám jen kvůli ní… „Myslíš, že bych mohla zkusit ještě jednou promluvit s tvou matkou?“ „Jistě. Matce se zde ani moc nelíbí. Ale radši až za chvíli a až tam nebude brácha.“ Řekla šťastně Houndour. „Přijď zase za chvíli.“ „Tak dobře.“ Řeknu a odejdu. Procházím se po městě. Za hodinu a půl jsem zpět. Podívám se kolem a uvidím na krabicích ležet Alfu smečky. „Opět přeji dobrý den.“ Pozdravím, když k ní přijdu. „Dobrý den.“ Pozdraví mě Alfa. „Mohu se vás na něco zeptat?“ „Jistě, jen se ptej.“ „No… Nemohli by jste se vy i vaše smečka přestěhovat? Jako z čajovny.“ „Máme málo prostoru, malé teritorium, musíme se nějak uživit a věř mi, není to lehké uživit velkou smečku na malém prostoru.“ „Ale, vy nemusíte být tady. Můžete se přestěhovat dál.“ „Ne každá krajina bez člověka je pro nás ta pravá. Asi nemusím říkat, že poušť ani bažiny není to pravé. Potřebujeme lesy. Nejlépe husté. Jsme velká smečka, potřebujeme hodně vody. A to i na podzim, v zimě… Ne jen, v jednom období. A také hodně kořisti, čím je smečka větší, tím víc kořisti potřebuje.“ „To chápu, ale takové místo není jedno.“ „Ale my nevíme, kde je. Ano, bude někde, ale není tady. A kolem jsou cizí smečky. Nejsou vždy Houndourů, ale jsou to smečky, které si brání teritorium proti vetřelcům.“ „A kdybych nějaké dobré místo pro vás našla?“ „Tak by jsme se přestěhovali.“ „tak, já se nějakém podívám.“ „Dobrá. Děkuji.“ „Nemáte za co. Nashledanou, vrátím se, až ho najdu.“ „Nashledanou“ odpověděla Alfa. Já odešla z místnosti. „Tak co? Přemluvila jste je?“ „Ještě uplně ne. Nemáte náhodou nějakého létajícího pokémona?“ „Ano, máme. Staraptora.“ „A můžu si ho půjčit.“ „Ano.“ „Děkuji. Tak pojď Staraptore.“ Řeknu, nasednu na něj a vzlétneme. „Buď hodný Staraptore a neudělej nám ostudu.“ Zavolal na něj ještě pán z čajovny. „Tak, letíme od města.“ Řeknu a letíme od města. Uvidím krásné louky, lesy, vody, potoky… Ale všude byli nějací pokémoni, kteří tam měli teritorium. Potom ale uvidím v úplně lidmi opuštěné krajině, daleko od měst a vesnic, v krajině bez silnic a železnic, uvidím husté lesy. Uvidím cestou několik pokémonů, jsou zde jezera, potoky, vodopády z vysokých hor, které mají na vrcholcích sníh. Také je zde řeka, mýtiny… To je ono. Pomyslím si. „Staraptore, pamatuješ si cestu?“ Staraptor kývnul. „Dobře.“ Řeknu a pokračuji. „Porozhlédneme se po nejbližším městě nebo vesnici.“ Letíme a hledáme vesnici nebo město. Potřebuju vědět, kde zhruba jsme. „Támhle.“ Zavolal Staraptor a slétl do vesnice. Já si zjistila jméno a znovu jsme vzlétly. Vraceli jsme se do čajovny. Vrátila jsem Staraptora a šla za smečkou. Už je ale druhý den. „Zdravím vás. Našla jsem to.“ Řeknu Alfě smečky. „Mohu to vidět.“ „Jistě.“ Řeknu a Alfa vstane a zaštěká: „Vydám se na nějakou dobu pryč. Nevím, kdy se vrátím. Než se vrátím, bude vaším Alfou Fire.“ Smečka kývne a Fire vyskočí na krabice. „Neboj mami.“ Řekne. „No, to doufám, že se nemusím bát.“ Řekne tiše Alfa, ale já ji zaslechnu. A nejsem jediná. Darkness ji také zaslechla a tiše se zasmála. Přišla za námi: „Mohu jít také.“ „Ne Dark. Jedu se tam podívat já. Pokud to bude hezké a bezpečné, pojedeš.“ „Bude to bezpečné.“ „Řekla jsem ne.“ Řekla Alfa a Darkness nakonec smutně kývla.

29 Janet Janet | 28. června 2017 v 18:47 | Reagovat

Pokračování

Já ji zamávala a já i Alfa jsme vyrazili na místo, které se mi zdá dost dobré pro život Houndourů. Jedeme vlakem a lidé koukají, proč nemám pokémona v pokéballe, že není můj, to je nejspíše ani nenapadne. Na místo dorazíme k večeru. Přeběhneme území Poochyen, ničí, ale ne s hustými lesy a s méně pokémony. A potom dojdeme na území, které by mohlo být Houndourů. Projdeme si ho. Alfě se to zřejmě líbí, ale já se neopovažuji zeptat. „Je to hezké místo. Bude se nám tady žít dobře.“ Řekla Alfa. „Děkuji za mne, i celou mou smečku.“ „Nemáte za co.“ Řeknu a vracíme se. Ráno jsme v řemeslnické čtvrti. Dojdeme do čajovny. „Jsem zpět. Vyrážíme do našeho nového teritoria.“ Štěkla Alfa. „Ale mami. Tady je to přeci skvělé.“ „Chybí tu les, přirozené prostředí Houndourů.“ Fire zavrčel, ale věděl, že nemá cenu se s matkou hádat. Já zatím došla k Darkness, co otráveně seděla v koutě. „Omlouvám se Darkness. Já sem nechtěla nic říci, aby si Alfa tu prohlídku teritoria nerozmyslela. Chápu, že jsi tady nechtěla být.“ „To je dobré.“ Řekla Dark. „a neříkej mi prosím Darkness, ani Dark, ani Temnota. Říkej mi Houndour, myslím, že na to, aby mě někdo oslovoval takovýmto jménem nemám.“ „Dobře.“ Řeknu. A opět vyrážíme vlakem, tentokrát ale celá smečka. Dojedeme do vesnice, vystoupíme a jdeme přes území Poochyen. Potom přes území nikoho. Tam ale potkáme Pikachu. A dalšího. A dalšího. Je tam celá smečka. A Raichu tam jsou také. A mláďata. „Pomóc. Houndouři. Má mláďata.“ Zavolala jedna pikachu. Všichni použili bleskové útoky. „Ne.“ Jsem zavolala a chytla Dark. Dostala jsem zásah elektřinou. Houndouři také. A vznikl boj. „Ty…“ Se naštvala Dark. „Smečce ani Janet ubližovat nebudeš!“ Skočila a použila kousavý útok. Pikachuové se dali na útěk. Dark hned přiběhla za mnou. „Jsi v pořádku?“ „Já? Jasně.“ Řekla jsem. Jen jsem měla nabitý vlasy na hlavě a měla jsem je rozcuchaný. Upravila jsem si je, aby alespoň nestály. Šli jsme dál. Došli jsme na místo, které jsem našla a Alfa smečky určila smečce hranice a prohlásila území za svoje. „Tak, to by bylo.“ Řekla Dark. „Ano Houndour.“ Řeknu a pokračuji: „Přemýšlím, kdy odjedu.“ Houndour posmutní. „Asi teď.“ Dopovím. „Čím dřív, tím líp. Děkuji za všechno. Nezapomenu na tebe ani tvou pomoc, slibuji.“ Houndour jen smutně kouká. Já se vrátím do řemeslnické čtvrti. „Mám hotovo.“ Řeknu a dostanu nějaké Yeny. Chci se vydat dál, ale něco mě táhne zpět k Houndourům. Po dni už to nevidržím. Musím tam jet zpět. Kvůli Houndour, vlastně Dark. Nasednu na vlak a vrátím se. Přijdu a hledám Houndoury. Uvidím v lese ležet Dark. Ale tak nepřirozeně. „Houndour.“ Zavolám a přiběhnu za ní. „Jsi v pořádku?“ „Ano.“ Řekla Houndour. Pokusila se vstát. Moc jí to nešlo, tak jsem jí pomohla. „Co se stalo?“ Pořád jsem nemohla uvěřit tomu, že se Dark něco stalo. „Potulná smečka. Smečka Houndoomů. Byli u nás, a šli tímhle směrem… A teď prochází tudy. Napadli nás. Matka prohlásila, že neumí vymýšlet bojové strategie, to uměl otec a Fire to z nás prý umí nejlépe. A předala Alfovství Fireovi. Fire z matky učinil Betu, z Blaze také. Mne také kvůli matce udělal betou. Ale nechová se ke mne tak. Tedy, chová, ale jen před matkou. A já za nima lézt nebudu. Na to jsem moc hrdá. Najednou jsem uviděla v lese něčí oči. „Houndour, za tebou!“  Jsem zavolala a z lesa vyběhl Houndoom. „Co tu chceš? Jděte už pryč.“ Zavolala Houndour. „Kouzelné slovíčko neumíš. „Prosit tě nebudu, ani ti nebudu podlejzat. Mám svojí hrdost!“ zavolala Houndour Dark. „Fajn.“ Řekl a skočil po ní kousavým útokem. Houndour se vyhla, ale zavrávorala a spadla. Já vzala do ruky klacek a praštila jsem Houndooma přes čumák, ještě dřív, než stihl na Houndour opět zaútočit, ale už se chystal. „Nech jí být.“ Jsem při tom zavolala. „Vivill, pojď ven.“ Vivill vylétla z pokéballu. „Vivill, vzdušný vír.“ Jsem zavolala a Vivill použila vzdušný vír. Ten zasáhl a já řekla: „Skvěle, ještě jednou.“ Jsem řekla a Vivill použila vzdušný vír. Vedle víru však Houndooma zasáhl plamenomet. Já se otočila. Byl od Houndour. „Děkuji. Budu bojovat ale také. Nechci, aby někdo za mne bojoval.“ „Dobře.“ Řeknu a pokračuji: „Vivill, znovu vzdušný vír. Tomu se houndoom vyhne, ale stínové kouly Dark ne. Od Dark letěla ještě jedna a ta ho srazila na zem. Houndour stála a čekala. „Ty to nezakončíš?“ „Ne.“ Řekla. „Matka po nás d mala chce, abychom se starali o smečku, pomáhali ji a abychom za ní vždy stály a snažili se spíš pro dobro smečky, než naše. A potom ještě, abychom byli hrdí, čestní a bránili mláďata ze smečky i další členy smečky do posledního dechu.“ Páni, pomyslím si. Chápu to, jsou smečkoví a musí se řídit smečkou. Houndoom se zvedne a odplíží se. „Ale u vás jsem neviděla Houndoomy.“ Mi dojde. „A on je váš vývin ne?“ „Ano. My jsme smečka Houndourů, Houndoom se do ní nemůže přidat a pokud se pokémon vyvine, musí opustit smečku. Proto má spousta Houndourů věčný kámen.“ „Takže vy nemáte žádného houndooma.“ „Ani jednoho. Já se také nebudu vyvíjet. Zůstanu houndourem, budu výt na Měsíc pouze jakou Houndour, budu lovit pouze, jako Houndour a budu také bojovat vždy jako houndour.“ „To je hezké.“ Řeknu jí. „Děkuji.“ Houndour se zasměje. „Jdu do tábora, jdeš se mnou?“ „Tak dobře.“ Odpovím ji a jdeme. Houndour jde první, já jdu za ní. Když dojde Dark do tábora, uslyšíme: „A hele. Zrádce přišel. Chyťte ji.“ „Co?“ Darkness se rozhlédla. Všichni na ní koukali a běželi k ní. „No nekoukej tak. Jsi zrádkyně.“ „Co jsem udělala, co?“ zavolá, já se rozhodnu tam jít a bránit ji. „Přivedla jsi sem lidi a chceš, aby nás chytli.“ Tak radši ne. Pomyslím si. „A houndoomy.“ „Já nikoho nepřivedla. „Ta trenérka…“ Nenechala ho doříct. „Myslíš Janet. Ta nám to tu našla. Měl bys jí být vděčný.“ „Lidé jsou zlý a hnusný. A ty si s nimi povídáš. Jsi zrádce.“ „Nejsem.“ „Jsi. A napadlas mě.“ „Před pěti minutama.“ „To jsem byla s…“ Dark zavře pusu. Ale já to vím, to byla se mnou. „Nevíš co?“ „Byla jsem s Janet.“ Křikla. „Takže jsi zrádce, byla jsi s ní.“ „Ne. To, že ty nemáš rád lidi neznamená, že je nemá rád nikdo.“ Fire seskočil z kamene a potichu jí řekl: „A pomáhala jsi jí s našim přestěhováním.“ Já to neslyšela. „To bylo pro smečku.“ „Smečka se podřizuje Alfě.“ „Alfa má smečku bránit a starat se o to, aby se měla dobře.“ „Měli jsme se dobře. Jsi zrádkyně.“ Zavolal a zaštěkal na všechny Houndoury. „Vyhoďte ji. Už ji tady nechci ani vidět.“ Několik houndourů se rozeběhlo proti ní. Dark se sebrala a utíkala do lesa. Já vzala pokéball s Vivill.“ „Ne, boj je zbytečný, je jich moc.“ Zavolala. „Poběž.“ Dopověděla ještě Dark. Obě jsme se rozeběhli pryč. Vyběhli jsme z lesa. A uviděly jsme před námi houndoury. A za náma taky. A po stranách také. No, obklíčit umí pěkně. „Dej nám Darkness.“ Zaštěkala Blaze. „Blaze. I ty?“ „Mám teď pravomoci skoro, jako Alfa. Brácha mi nadržuje.“ „Ale je špatný Alfa. A jsme sourozenci.“ „K zrádcům se neznám.“ „Nejsem zrádce. To si vymyslel.“ „Fire nelže.“ Řekla s zavelela: „Dej nám ji a nebo zaútočíme.“ „Nedám. Je to moje kamarádka.“ Řeknu a stoupnu si před ní. „Není to ani tvůj pokémon.“ „Kamarád nemusí být můj pokémon. Může být i divoký.“ „Dej nám ji!“ křikla Blaze. „Poslední výzva. Jinak útočíme.“ „Nedám.“ Řeknu a povolám ven Vivill, chytnu klacek a dám Blaze po hlavě. A dalšímu Houndourovi, co přiběhl na Dark. „Vivill, chraň Dark z druhé strany.“ Zavolám. Vivill útočí a zdržuje je, ale nemá šanci odolat tolika Houndourům. Dám Blaze znovu klackem přes Hlavu a zavolám: „Tudy.“ A rozeběhneme se já, Dark pryč. Vivill letí za námi. Já dám klackem Houndourovi, co si nám stoupnul do cesty. „Támhle je konec území, tam budeme v bezpečí.“ Zavolám a přidám. Já i Darkness. Přeběhneme hranice. Smačka stojí na hranicích a Blaze zaštěká: „Darkness, jestli se vrátíš, jsi mrtvá, ne jen, že by jsme tě vyhnali a dali ti za vyučenou, jako teď.“ Já i Darkness jdeme dál, ale už nemůžem. Vivill letí u nás. Jen, co Houndouři zmizí se obě svalíme do trávy. Vivill létá kolem a sleduje přírodu. „Jak já ho nesnáším.“ Procedí, skrze zuby Dark. „Firea?“ „Jo. Je to ten nejhorší brácha na světě.“ „Já také nemám dobrého bráchu. Taky ho nemám moc ráda, ale že by jsme se neměli rádi až takhle.“ „Dokud jsme byli mláďata, tak to šlo.“ „Chudáku.“ Se vyjádřim. Vivill kývne. „Tak jdem?“ Zvedne se Houndour. „Jasně.“ Řeknu a vyrazíme směrem k městu. Jdeme pomalou, volnou chůzí. Začne se stmívat a já povolám ven pokémony, aby nebyli furt v pokéballu. „Tohle je Houndour. Není v našem týmu, ale to nevadí.“ Řeknu. Poochyena za ní přijde. „Půjde si někdo hrát.“ „Tak jo.“ Řekla Houndour a já také kývla. Vzala jsem klacek a přetahovali jsme se o klacek. „Zahrajem si na schovku?“ „Tak jo.“ Zavoláme já i Dark současně. „Pikej Poochyene.“ Řeknu a já i Houndour se schováme. Poochyena pyká a potom se nás vydá najít. Potom mě uvidí ve větvích stromu. Rozeběhne se k pikole. Ale proti němu běží Houndour. Těsně před pikolou ale spadne na zem.

30 Janet Janet | 28. června 2017 v 18:48 | Reagovat

pokračování

. „Houndour!“ zavolám a rozeběhnu se k ní. Poochyena taky. „Jsi v pořádku. „Jo.“ Řekne a vstane. Ale nedošlapuje pořádně na jednu nohu. „Jsi zraněná?!“ „Ne.“ „neříkej, že ne. Je to vidět.“ „Jsem v pořádku.“ „Nejsi. Proč lžeš?“ „Protože nepotřebuju pomoct. S tímhle, se vypořádám sama. A nejsem zvyklá říkat a kňourat, že mě něco bolí.“ „Jdem hrát na honěnou?“ „Teď ne Poochyene.“ „Ale já chci!“ zavolal Poochyena. „Ale teď to nejde!“ řekne. „Jde!! Musí to jít!!!“ Zavolal poochyena a rozbrečel se. „Přestaň brečet. Nebo nic nebude. Teď jde o Houndour. Nejsi na světě sám!“ Poochyena jen kouká. „Brekot ti nesluší. Silní pokémoni nebrečí!“ řekla Houndour. „Brečí slaboši.“ „Tak, tak dobře, ale půjdete si hrát?“ „Podle toho, jak je Houndour.“ „Je mi dobře. Půjdeme si s ním hrát?“ „Tak dobře.“ „Na honěnou.“ Vypískne poochyena. Já i Houndour je přikývneme a běžíme a hrajeme si na honěnou. Přilétne za námi ospalá Vivill. „Můžete se prosím ztišit? My už spíme.“ „Jasně. Já jo a myslím, že i ostatní.“ „Samozřejmě.“ Řekla Houndour. Poochyena se k tomu nevyjádřil, za což mu po tom, co Vivill odlétla Houndour vynadala slovy: „Poochyeno, jsi malý to ano, ale vyjádřit ses k tomu mohl. A je slušnost odpovědět a ztišit se, když tě o to někdo požádá.“ „Houndour má pravdu. Taky jsem ti to chtěla říct. Houndour byla rychlejší.“ Potom běháme a hrajeme si dál. Houndour má sice trochu potíže s tlapkou, ale běhá dobře. Poochyena už u toho nevýská a nekřičí. I já s Houndour, jsme se ztišili. Je hluboká noc a vše je ozářeno Měsícem v úplňku a hvězdami. Po dlouhé době, asi dvou hodinách běhání, kdy já už vůbec nemůžu a měla jsem také pauzy, Poochyena spadne na zem se slovy: „Já už nemůžu.“ Houndour za ním přiběhla a Poochyena ležel. Já přišla za nima. „Podívej se nahoru. Na ty hvězdy. A Měsíc. Poochyeny, Mightyeny, Hpundouři, Houndoomové a i další pokémoni v noci vyjí. Můžeš výt jen tak pro radost, pro Měsíc, anebo pro svolání smečky. Většinou se využívá to poslední.“ Řekla Houndour. „Ukaž mi to.“ Vypískl Poochyena. „Tak jo, ale krátce, abych je nevzbudila.“ „Můžeme jít dál.“ Navrhnu. „Tak jo.“ Souhlasila Houndour a Poochyena přikývnul. A vydali jsme se dál od nich, abychom je moc nerušili. „Nejlepší je výt, když je jasno.“ Poučila Houndour Poochyena. „Vytí se pak dál nese a je dále slyšet.“ Poochyena jí poslouchal a zajímalo ho to. „Tady?“ zeptala jsem se. „No, bude to slyšet, ale to bude i o kilometry dál.“ „Tak tady.“ Jsem řekla. Houndour dlouze a táhle zavyla. Poochyena ji poslouchal. A potom to zkusil sám. No, moc mu to nešlo. Poochyena posmutněl. „To nevadí. To se naučíš.“ Utěšovali jsme ho já i Houndour. Poochyena se na nás podíval, ale hlavně na Houndour. Ta kývla a ukázala nám hvězdy a nějaká souhvězdí. Třeba souhvězdí Ursaringa, nebo Pikachu. Také našla souhvězdí Ponyty. „Existuje také souhvězdí Bratrů Poochyeny a Mightyeny, ale to teď není vidět, bude až koncem léta. A taky existuje souhvězdí Houndoura, to bude také koncem léta. No a támhle je souhvězdí Swanny. A támhle je souhvězdí Taurose.“ „Páni. Ty jich znáš.“ „Znám jich ještě víc.“ „Támhle to je ta Ponyta?“ zaptal se Poochyena. „ano, ale ještě jednu hvězdu jsi tam zapomněl.“ Zasměje se. „Zkrátil bys jí ocas.“ Teď se zasmějeme i já a Poochyena. „Já chci spát.“ Řekne Poochyena. „Tak se pojďme vrátit.“ Navrhla Houndour. Já i Poochyena jsme přikývli a Poochyena se rozběhl dolů. „Poběžte.“ Já i Houndour jsme se zasmáli a rozeběhli jsme se za ním z kopce. Houndour ale zakoupla a udělala kotrmelec. „Houndour!“ zavolala jsem a Poochyena se zastavil. Otočil se a šel za náma. „Dobrý Houndour?“ Zeptala jsem se. „Jo.“ Řekla a šli jsme dál. Došli jsme k ostatním. Houndour si lehla a Poochyena si lehnul vedle ní. „A jaký je to ve smečce.“ „Hezký.“ Řekla Houndour. „Teda, pokud nemáš šílenýho Alfu.“ „Alfu?“ „Alfa je vůdce smečky. Ve smečce, ze které jsem je to teď můj bratr, ale my se moc rádi nemáme.“ „A jak se poznáváte?“ „Jmény.“ „A jak se jmenuješ?“ Vypískl. Houndour se zasmála. „Potichu. Darkness se jmenuji, říkali mi Dark, někdy ale i Temnota“ Otočila se na mne. „To jsem ti zapomněla říct.“ „Janet má ráda temné typy.“ Já jen přikývnu. Houndour se usměje. „Mě se ale Darness nelíbí. Ani Temnota nebo Dark. Přijde mi, že ke mně to jméno nesedí.“ „Dobrou.“ Zavolal Poochyena. „Dobrou noc.“ Řekli jsme mu já i Houndour. Houndour přišla za mnou. „Ty máš ráda temné typy? Proč jsi mi to neřekla?“ „Když jsme se bavili, ani jsme se neznali. Nechtěla jsem, aby sis to vyložila jako, že to říkám kvůli tobě.“ Odmlčím se. „děkuju, že sis hrála se mnou a s Poochyenem.“ „To nic nebylo. Je to také temný typ, a ty mám ráda. Obecně mám ráda noc a vše, co s ní souvisí. Teda, až na jméno.“ Zasmějeme se. Potom ale jdeme obě spát. Ráno se vydáme dále na cestu. Vracíme se zpět k řemeslnické čtvrti, kde jsem odbočila k Houndourům. Jdeme celý den a povídáme si. Ještě jednu noc strávíme společně venku. Tentokrát ale Houndour ukazuje souhvězdí všem, jelikož poochyena vylíčil souhvězdí v těch nejhezčích barvách. Ukázala všechny, co včera a ještě nějaké další: „A támhle je souhvězdí Rowleta.“ „A Litten tam není?“ Zaptal se Litten. „Je, ale je vidět jen přes zimu. A koncem podzimu a začátkem jara.“ Řekla Houndour a pokračovala. Všichni jsme sledovali souhvězdí. Potom jsem jim dala berry, co jsem cestou nasbírala. Snědli všechny. I já měla hlad, ale už jaksi nebyli, i když se Houndour a Vivill chtěli se mnou rozdělit. Druhý den se k poledni vrátíme k městu. „Houndour. Víš… No… Jsem ráda, že jsi se mnou šla, ale do města se mou nemůžeš. A já tady nemůžu zůstat. Je mi to líto.“ Poochyena se na mě smutně podívá, potom se smutně podívá na Houndour. Ta se také tváří smutně. „Já vím.“ Řekne. Potom si všimnu Vivill. Houndour se otočí a řekne: „Tak, sbohem. Jste skvělí.“ „Počkej Houndour. Mám ještě jednu nabídku. No, mohli by jsme putovat společně. Určitě by jsme si to užili.“ A jen čekám, jak odpoví.

31 [A] Enwy [A] Enwy | 28. června 2017 v 20:00 | Reagovat

[28]:[29]:[30]: Práce byla vykonána dobře. Za tvou práci ti zaplatili 300 Yenů a ještě 200 Yenů k tomu, čili 500 Yenů dohromady.
Houndour s tebou odmítl jít, chce zůstat se svou smečkou. Ochočení se nepodařilo.

32 Janet Janet | 28. června 2017 v 20:12 | Reagovat

"Děkuji." Poděkuji. "Hodně štěstí Houndour s novou smečkou." Řeknu jí ještě.

33 Janet Janet | 28. června 2017 v 20:31 | Reagovat

Snažím se nebrečet z loučení s Houndour, s vyhnankyní, kterou její bratr vyhodil ze smečky z nenávisti vůči lidem a jí. No, moc mi to nejde a nějakou tu slzu holt uroním. Otočím se. "Tak jdem." Řeknu smutně a vezmu svoje pokémony na limonádu. "Pětkrát limonádu prosím."

34 Janet Janet | 29. června 2017 v 9:54 | Reagovat

[31]:
// Jenom tak nemá smečku. Najde si novou, pochopila jsem to dobře

A ještě jedna věc, mohu se zeptat, co jsem udělala na přemlouvání špatně, abych příště neopakovala stejnou chybu?

35 [A] Enwy [A] Enwy | 29. června 2017 v 17:21 | Reagovat

[33]:[34]: //
Sigh... zaprvé - tohle sem nepatří. Tohle miř do článku s Dotazy a přípomínkami, kde je to vhodnější než zde. Jako odpověď předkládám odůvodnění, byť nerada (je to marnění mého času, který mohu využít jinak), proč se ti Houndour nechytil/a.
Jako největší mínus a vlastně i rozhodnutí celého ano x ne beru to, že jsi z možnosti přivydělání si a pomoci Čajovna & Kavárně Anteiku, udělala v podstatě chytko. Jako hlavní priorita komentáře byla být pomoc Kavárny, nikoliv přemluvení si Houndour k sobě - mělo to být jen okrajově. Více času jsi strávila s Houndour než se zaměstatnci a řešila to s nimi, což mi přijde nerealistické. Jako další nedostatek beru nerealistické a absurdní situace, jak Houndourovi povahy tak i tvé chování. Když už jsi divokému pokémonovi nadělila v postu navínku drsnou a nepřekonatelnou skořápku, pochybuji, že si s tebou půjde jen tak najednou hrát.
Dále přejdu k absurdnosti smeček. Hm... jak by se asi vyhnanec mohl objevit jen tak náhodou na místě, kam se měla usídlit celá smečka? Pokud znáš hierarchii vlků (připadá mi, že jsi z toho udělala toto), měla bys vědět, že vyhnanci mají zakázáno minimálně 10 kilometrů od budoucího či přítomného teritoria.
Kvůli tomuto se ti Houndour nechytil. Zkus se těmto absurdnostem pro příště vyvarovat. Nečti to jako kritiku, pouze zhodnocení a odůvodnění tvého neúspěchu, což je to, co jsi po mě také chtěla.
//

Barman přikývl a dal ti limonády. Vzal si od tebe 250 Yenů.

36 Janet Janet | 29. června 2017 v 17:26 | Reagovat

//Ano. Děkuji

37 [A] Enwy [A] Enwy | 29. června 2017 v 19:45 | Reagovat

[36]: //Není za co :3

38 Drobeček Drobeček | 29. června 2017 v 21:19 | Reagovat

ÚKOL ČÍSLO 013:
---------------
Po opravě disko koule v Crow clubu se moje opravářské ego několikanásobně zvýšilo a tak nebylo divu, že když jsem se doslechl o rozbitém autě v kavárně Anteiku, hned jsem se na tu práci nabídl. Majitel podniku se na mě podezřívavě zahleděl - takové dítě a dokázalo by opravit auto? Já se jen zašklebil. "Trust me, I'm an engeneer!" mrkl jsem, čímž majitelova důvěra v mé schopnosti spadla o několik levelů.
Dorazil jsem k rozbité dodávce zaparkované na dvorku, kde na mě už čekal jeden ze zaměstnanců - vychrlý mladík. "Ty jsi ten opravář?" zeptal se. Přikývl jsem a muž mi předal kufřík s nářadím, pak se na mě tázavě zadíval. Z jeho výrazu jsem vyčetl něco jako 'Musím ti pomáhat?' "V pohodě, nepotřebuju pomoc," uklidnil jsem ho. Mladík přikývl a vydal se do kavárny dělat svou práci.
"Torterro, pojď ven, budeš se hodit!" zvolal jsem a vyslal pokemona ven. "Budeš mi děla zdvihák, potřebuju nadzvednout tohle auto," požádal jsem pokemona. -"Jasně!"- Želvák chvilku obcházel auto a vymýšlel, jak to udělat. Nakonec zahákl jednu přední tlapu pod auto a namáhavě zvedl vozidlo o asi deset centimetrů. "Díky," řekl jsem a vložil pod auto několik cihel, které byly úledně složené na homádce poblíž. "Už to můžeš pustit," usmál jse se na želváka a ten vděčně vystrnadil nohy zpod auta. Otevřel jsem kufřík, vytáhl kleště, kladívko a letlampu. Pak jsem si sundal svoji 'epickou' kápi, aby se neumazala, a pustil jsem se do práce.
Vlezl jsem pod nadzvednuté auto a pozoroval všelijaké trubky, co byly na podvozku. Vůbec jsem netušil, jak se auta opravují, takže jsem jen hledal, jestli zde není nic poškozené. Naštěstí se mi přesně to podařilo najít - jedna z trubek byla prasklá. Přiložil jsem k ní letlampu a začal zahřívat prasklou trubku. Kleštěmi jsem ji sevřel a v místě praskliny přitlačil, takže se trubka trošku prohnula dovnitř, čímž se zaplnila mezera v prasklině. Pak jsem přepnul letlampu na maximální telpotu a škvíru v trubce svařil. Vylezl jsem zpod auta a zkontroloval pneumatiky. "Pneu v pořádku, Torterro, nadzvedni to zase!" houkl jsem na želváka. Torterra opět zaklínil tlapu pod dodávku, jemně ji nadzvedl a když jsem odstranil cihly, opatrně ji položil na zem.
"Dobrá práce!" pochválil jse želváka a vydal se za prvním zaměstancem kavárny, abych zjistil, kdo má klíčky od auta. Jedna servírka mě nasměrovala k uklízeči.
"Dobrý den, opravuju tady auto a potřebuju, aby jste vyzkoušel, jestli už funguje," řekl jsem statnému vousatému muži.
"Takový děcko a opravuje auťáky?" zasmál se, ale vydal se se mnou. Odemkl auto, velzl do něj a zkusil nastartovat. "Děcko neumí opravovat auťáky!" zašklebil se na mě uklízeč. "Nechám ti tu klíčky a až to bude fakt fungovat, dones mi je zpátky do kanclu," prohlásil chlapík posměšně a vydal se pryč.
"Prý 'děcko', vždyť už je mi-!" začal jsem, ale uklízeč už byl mimo doslech, pokrčil jsem tedy rameny a vrátil se zpět k práci. Odkryl jsem kapotu a tupě pozoroval, jak se kouří z motoru. "No, našel jsem příčinu!" zvolal jsem a sáhl pro šroubovák. "Disko koule jsou úplně jiný level..." mumlal jsem, když jsem z motoru odebíral kouřící část. "Moc autům nerozumím, ale není tohle spojka?" zeptal jsem se po chvilce a s kouřícím předmětem v ruce jsem se ohlédl po Torterrovi.
"A ty myslíš, že autům rozumím?" zakřenil se na mě želvák a vydal se ke kufříku hledat předmět, který by vypadal podobně jako ta spálená věc, co jsem držel v ruce. "Hele, tohle je tomu podobný," pravil a šťouchl čumákem do onoho předmětu, který se povaloval mezi nářadím.
"Ukaž..." vzal jsem do ruky věc. "Jop, tohle vypadá jako...spojka?" řekl jsem nejistě. Prohlédl jsem si ji. "A ani nevypadá spáleně..." zamumlal jsem, opatrně položil starou spojku na zem a vydal se zpět k autu. Několik minut jsem marně zápasil s tím, jak předmět namontovat zpět do auta. "Argh, to nejde!" zavrčel jsem a nechal spojku volně ležet u motoru.
"Nemají v autě návod na opravy?" zeptal se Torterra a když jsem po chvíli opravdu návod našel zastrčený pod sedačkou, zatvářil se vítězoslavně. "Jsem génius!" pravil a zazubil se.
Listoval jsem návodem, až jsem našel, co jsem hledal. "Spojka, poškození spojek..." četl jsem. Pár minut jsem mlčky projížděl očima po stránkách, pak jsem se s návodem odebral k autu a položil ho na kraj kapoty. Podle obrázkového návodu jsem opatrně odšrouboval několik šroubků, pak natočil spojku obráceně, než jak jsem se ji tam původně pokoušel dát, a našrouboval jsem ji na své místo. Zběžně jsem prohlédl celý motor a hledal, jesli je ještě něco, co by bylo potřeba opravit. Nic jsem nenašel, takže jsem zavřel kapotu a s návodem v ruce nastoupil do auta.
"Jak se to startuje...?" mumlal jsem a po chvilce mi došlo, že bych měl asi otočit klíčky v motoru. Udělal jsem tak a světe div se, auto nastartovalo. Opatrně jsem s ním o pár decimetrů vycouval a pak zase popojel dopředu, když tu se z podvozku ozvalo "KŘACH!" Polekaně jsem vypnul motor a vyskočil z auta, abych se podíval, co se stalo.
"Upadla ti tam trubka," radil mi Torterra a kývl hlavou směrem, kde se válel poškozený kovový válec.
"Zvedej auto," poprosil jsem želváka, došel pro letlampu a po cestě k autu sebral trubku. Torterra auto jemně nadzvedl. Tentokrát jsem se ani neobtěžoval položit cihlu pod auto, jen jsem si rychle lehl pod podvozek, našel místo, odkud trubka odpadla a svařil ji zpět, při čemž jsem se celý umazal od oleje, co z trubky vytékal.
"Pouštím!" zakřičel Torterra, který váhu auta už nevydržel. Rychle jsem se vysunul zpoza podvozu, prvávě včas, abych se vyhnul rozmačkání. "Promiň," zazubil se na mě želvák. "To bude nedostatkem jídla!" zvolal a svalil tak všechnu vinu na mě.
"Jasně, jasně," zazubil jsem se na Torterru. "Vezmu tě pak někam na jídlo," slíbil jsem pokemonovi a obešel jsem celé auto. "Tady ještě srovnám nárazník a vypadá to, že jsme hotovi," pravil jsem, sebral šroubovák a narovnal pokřivený nárazník. Nastoupil jsem znovu do auta, nastartoval a na opět na zkoušku popojel a vycouval pár decimetrů. Tentokrát se žádná rána neozvala, ale nepříjemně to vrčelo v motoru.
Vystoupil jsem z auta a otevřel kapotu. "Tady to dře," pravil želvák, který ke mě přistoupil.
"Já vím, pane chytrý," zasmál jsem se na pokemona a vzal z kufříku lahvičku s olejem. Opatrně jsem trošku nalil na místa, kde vznikaly nepřijemné zvuky, utáhl jsem několik povolených šroubků a kapotu zavřel.
"Tak snad naposledy," pravil jsem, když jsem nastupoval do auta. Nastartoval jsem, provedl obvyklou mini-projížďku a když jsem nezaslechl žádné zvuky, které by poukazovaly na závadu, usmál jsem se. Vystoupil jsem a zamkl automobil. "Dobrá práce, Torterro!" pochválil jsem pokemona a povolal ho do pokeballu. Pak jsem se vydal za uklízečem, abych mu vrátil klíče a oznámil, že auto je opraveno.

39 [A] Enwy [A] Enwy | 30. června 2017 v 14:15 | Reagovat

[38]: Práce byla vykonána dobře - jako odměna ti je 200 Yenů.
Zručnost - 3%

40 Enwy Enwy | Web | 3. července 2017 v 10:57 | Reagovat

Beru úkol č. 011 - Kavárna je plná hostů a čísníci ani kuchaři nestíhají. Zaujmi jednu z těchto rolí a obsluž zákazníky, aby to šlo zase jako po másle.
***
S Garlanem jsme mířili do města, abychom se podívali, jaké nové jídlo to mají v cukrárně a zda tam stále mají Garlanovy koláčky. "Je v pohodě pro tebe se procházet po ulici s takovými obřími křídly?" zeptala jsem se. Garlandolf s obtížemi skládal křídla, aby nesrazil kolemjdoucí lidi. Už takhle se na nás dost divně dívali. "Hele, cítíš to taky?" - "Ten jejich divný pohled? Jo... myslím, že jo." Garlan zakroutil hlavou. "Ale ne, tohle nemyslím. Myslím tu vůni. Cítím čaj," podotkl a nasoukal se dopředu. Nechápavě jsem ho následovala a snažila se přes jeho obří tělo zjistit, kam to míří. Udiveeně jsem stanula před čajovnou, odkud vycházela ta skvělá vůně. "Dáme si čaj?" zazubil se Charizard. Mrkla jsem na něj. "Není pět, parťáku," zasmála jsem se. Charizard se i přesto nastrkal do čajovny. Následovala jsem ho s nejistým úsměvem.
"D-dobrý den," pozdravila jsem všechny přítomné a nejistě po všech hodila očkem. Všichni zírali, kdo se to najednou objevil ve dveřích a kdo pustil toho dvoumetrového kolose do čajovny. "Dobrý den, jste další zákazník?" zavolal jeden číšník a já jsem němě přikývla. Čísníkovi se na tváři rozlil bolestný výraz. "Prosím, počkejte, nemáme stoly a z důvodu nedostatku zaměstnanců nestíháme obsluhovat," pověděl. Toho člověka jsem obdivovala – věnoval se najednou třem lidem a pak ještě mě. "Uhm, nechcete nějak pomoct?" zeptala jsem se. Nevěděla jsem, proč to ze mě vypadlo – třeba mou pomoc ani nepotřebovali nebo o ní nestáli. Tak proč jsem to řekla? K mému údivu číšník souhlasil. "Jsme rádi, že se někdo konečně nabídl. Bohužel s normálním oblekem budete muset do kuchyně," řekl smutně a přebíral přitom od nějaké ženy peníze. Garlan stál u vchodu a já si razila cestu dopředu k onomu muži. "Vlastně... mám oblek maid, mohu být i číšník," usmála jsem se a začala hrabat v batohu. Už jsem potřebovala větší... Vytáhla jsem trochu zmačkaný, stále však v dobrém stavu, oblek maid, který jsem si koupila na bál. Nemyslela jsem si, že ho ještě někdy využiju. Čísník se rozzářil. "To je ideální! Můžete začít, támhle stůl čeká na hosty a-... no, však věcí je dost, poznáte to časem," zazubil se a šel se věnovat někomu jinému. Řekla jsem Garlanovi, ať na mě počká u vchodu a mezitím jsem si skočila na záchody se převléct. Po pár minutách jsem přišla jako roztomilá desetiletá dívenka s notýskem na zapisování objednávek a podnosem. "Takže... jak vypadám?" mrkla jsem na svého ohnivého partnera. Garlan začal pokyvovat hlavou. "Jo, není to špatný," řekl. Pak se rozhlédl kolem. "Budeme potřebovat i ostatní, pokud to chceme stihnout ještě dnes." Chápavě jsem vytáhla ostatní pokébally. "Lorde Ravieli, Chibi-san, let's shine!" Přede mnou se objevil Chibi s veselým úsměvem na rtech a... nový Raviel! Málem mi spadla čelist, když jsem ho uviděla, stejně tak jako spadla Garlanovi. "Páni, Ravieli... vypadáš..." - "Kámo, je z tebe fakt sexy ženská!" vyhrkl Garlandolf přede mnou. Raviel na něj zmateně pohlédl. "Co? Co to tady...?" Rychle jsem mým společníkům vysvětlila, o co jde. "... a Ravieli, možná, když se budeš tvářit víc jako žena, tak toho stihneme víc. Však víš, jak lidi milují ženské číšnice," dodal Garlan, čímž schytal od Raviela nemalý pohlavek a kopanec. Překvapilo mě, když jsem uviděla, že Gardevoir nelevituje ale chodí po svých nohou. "Yosh, jdeme na to. Ravieli, Chibi-san, vezměte levé křídlo. Garlan vezme pravé a já budu vítat hosty," rozhodla jsem. Raviel se ušklíbl. "To jdeme obsluhovat nebo jsi válečný taktik?" - "No... asi obojí, jak koukám." Postavila jsem se a čekala, který zákazník přijde jako další.  "Kon'nichiwa, mister. Vítejte v kavárně a čajovně Anteiku, desu~~” řekla jsem prvnímu příchozímu s největším sladkým podtónem, který jsem dokázala udělat. Poskočilo mi srdíčko, když jsem zjistila, že to vážně zabralo a že vypadají spokojenější. Ha, zdá se, že maid-lolity jsou v módě. Přivedla jsem je ke stolu, usadila je a něžnost mladé dívky vystřídal drsný přístup dvoumetrového kolose. Naneštěstí, na druhé straně, kde byli Raviel a Chibi, byla zrovna parta dospělejších puberťáků, kteří vyrůstali spíše v ulici než ve škole, jak bylo poznat z jejich chování. „Jsi odtud, kočičko?“ začal jeden z nich flirtovat s Ravielem. Gardevoir si díky bohům vzal má slova 'Úsměv a přetrpět' k srdci a tak se ho s kýčovitým úsměvem snažil ignorovat. Chibi měl co dělat, aby nevyprskl smíchy. „Dobrý den, vítejte v kavárně a čajovně Anteiku! Prosím, usaďte se u tohoto stolu,“ štěbetala jsem a po pár minutách práce jsem to už uměla nazpaměť i pozpátku. „Dáte si, m'dam?“ zeptal se Garlan hlubokým hlasem poté, co jsem se otočila.
Šlo to hladce. Tedy... na pravém křídle a u vchodu ano. „Co to ksakru je?“ ozval se výkřik nějaké malé holčičky. Uklonila jsem se jednomu postaršímu pánovi a v maid-šatičkách spěchala k zdroji onoho zvuku. „Děje se něco, slečno?“ zeptal se už nějaký číšník. Ta holčička panicky ukázala na Chibiho, který poletoval nad Ravielem. Oba dva moji společníci na mě vrhli nechápavý pohled. „T-to je zoubková víla! Přišla mi vytrhnout všechny zuby!“ vyjekla a schovala se za svou matku. Číšník na mě vrhl pohled a pak pokrčil rameny. Jeho pohled říkal, že tento případ mi přenechává. Přistoupila jsem k malé slečně blíže. „A-ahojky,“ usmála jsem se. „Mé jméno je... ehm, Shimada. Bojíš se zoubkových víl?“ zeptala jsem se. Ta holčička přikývla. „T-ty se jich nebojíš?“ zamumlala. Její matka potichu seděla, očividně se situací byla nespokojená a cítila se zahanbená. „Nevím. Nevadí mi. Proč se jich bojíš?“ Holčička ukázala na nevinného Cutiefly. „Trhají zuby a dělají z toho protézy pro důchodce,“ vysvětlovala. Přikývla jsem. „Koukej, hele. Tohle je Chibi a je to můj tréninkový kouč. Není to žádná zoubková víla, vidíš?“ řekla jsem a vzala Chibiho do ruky. Cutiefly se pokusil o slabý úsměv, aby dívku nevylekal. „A koukej na tohle. Vidíš? Víly přeci mají křídla a tady Lord Raviel chodí po svých,“ ukázala jsem a Gardevoir se jen uklonil, čímž řada sedících puberťákových grázlů uznale přikývla. „J-jo... asi jo,“ zamumlala holčička a já už se spěšně narovnala. Práce na mě čekala a já se tu bavila s nějakou holčičkou... však mě bylo momentálně taky deset! Desetiletá maid-služebná... Její matka na mě pohlédla vděčnýma očima a já jen přikývla. „Už bude skoro hotovo, dělej ženskou, Ravieli. Půjde to lépe, mají rádi roztomilé a okouzlující holčičky,“ zašeptala jsem směrem k Ravielovi a aniž bych čekala na jeho nasupenou reakci, šla jsem obsluhovat.
Když jsem se vrátila k levému křídlu, viděla jsem, že Garlandolf si dal multi-tasking. Bavil lidi tím, že dělal různé triky s nádobím a křídly. Ještě jsem se divila, že nic neskočilo na zemi v kusech rozbitého porcelánu. Jeho ocas se nebezpečně oháněl a tak jsem ho čapla a stáhla do bezpečné vzdálenosti. „Děkuji, už jsme skoro hotovi. Čajovna se pomalu ale jistě prázdní,“ usmála jsem se a uklonila se na rozloučenou ženě s dítětem. „Děkuji za návštěvu, přijďte zase!“ Uklonila jsem se a zamávala dalším lidem, co odcházeli z čajovny ala kavárny ven. V levém křídle jsem už jen začala utírat stoly a na podnos, který držel Garlan, jsem dávala špinavé a použité nádobí, většinou hrníčky a sklenice, sem tam i talíř s dojezeným jídlem. „Tady hotovo!“ zavolala jsem a vykoukl Gardevoir. „Tady pomalu ale jistě!“ zavolal nazpátek. Bylo sice neslušné pořvávat v čajovně, když tu jsou pořád lidé, ale kuchaři to přeci dělají pořád. Cutiefly opustil svého přítele Raviela a zamířil k nám. „Promiň, že jsem tě vystavila takové situaci, Chibi,“ zasmála jsem se nervózně a stiskla v ruce notes. Cutiefly jen mávl rukou. „Nic se neděje. Svět je alespoň zábavnější,“ usmál se. Garlan šel Ravielovi vypomoct a přitom ho neustále škádlil tím, že musel hrát ženskou.
Když bylo hotovo, nasupeně ke mně přišel. „Ta tohle si zasloužím nejméně... tři sendviče!“ zvolal a hrál uraženého. Mírně jsem se začala smát. „Ale... šlo ti to. Stal ses fantom, ninja mnoha tváří nebo ne?“ - „Tohle jsem nechtěl být. Být Gardevoir je ale super, cítím se super lehký a pružný.“ Garlan zvedl hlavu, čímž narazil do stropu. „Au, je tu stísněný prostor,“ postěžoval si. Chápavě jsem přikývla a vydala se směrem do hlavní kanceláře. „Jestli chcete, můžete už počkat venku.“ Po vyzvednutí odměny jsem se šla převléct – červený oblek byl o mnohem příjemnější. Společně jsme zamířili do cukrárny, jak bylo původně v plánu.

41 [A] Drobeček [A] Drobeček | 3. července 2017 v 16:45 | Reagovat

[40]: Majitel kavárny ti s radostí předal 200 Yenů za dobře odvedenou práci.
Zručnost +4%

42 Oumi Oumi | 3. července 2017 v 22:28 | Reagovat

Jak jsem slíbila, odnesla jsem dřímajícího Armyho do kavárny, kde se hlukem probral a spokojeně se usadil vedle mě na křesle. "Co to bude?" Zeptala se mladá servírka. "Jeden čaj, prosím." Objednal si quilava a zanedlouho už ho spokojeně popíjel.

43 [A] Enwy [A] Enwy | 4. července 2017 v 8:54 | Reagovat

[42]: Donesli ti čaj. "Bude to 50 Yenů, prosím," pousmála se.

44 Oumi Oumi | 8. července 2017 v 8:31 | Reagovat

Vešla jsem do kavárny a zeptala jsem, jestli jsou zadní boxy pro více hostů, kteří chtějí mít soukromí volné. Shodou okolností jedna byla, takže jsem se nasáčkovala tam a povolala si všechny ven. „Vedli jste si všichni skvěle, ani nevíte, jak jsem na vás hrdá!“ Podívala jsem se na ně hrdě. „Chvilku si tady posedíme, jo? Popovídáme si a tak.“ Usmála jsem se, spokojená, že je mám všechny u sebe. Zanedlouho u nás byl číšník, všichni si objednali něco k pití, vlastně jediný Aer si poručil čaj, ostatní si zvolili limonádu. Za chvilku už nápoje byly na stole, rovnou jsem číšníkovi zaplatila. Strávili jsme tam příjemný čas, kdy jsme si jen tak povídali nad sklenkami nápojů. Dokonce ani Juuzou nedělal problémy! A potom jsme se zase vydali na cestu.

45 [A] Enwy [A] Enwy | 8. července 2017 v 9:24 | Reagovat

[44]: Aerthion si užil čaj o... ranné. Ostatní vypili limonádu, která byla mírně chladná, avšak ne ledová.
5x Limodána (250 Y) + 1x Čaj (50 Y) = 300 Yenů.
Číšník si od tebe vzal peníze a rozloučil se se slovy: "Děkuji za návštěvu, přijďte zas."

46 Golden Golden | 11. července 2017 v 11:06 | Reagovat

Číslo 015
Šli jsme s Noiem na rameni skrz řemeslnickou čtvrť. Větříček pofukoval a sluníčko svítilo. Potom mi hlasitě zakručilo v břichu. Lidé okolo se na mě s údivem podívali a já jsem se koukala na Noie, který se usmíval "Ehm.... máš taky hlad ?" Zeptala jsem se a on kývl "Ano, mám," Rozhlížela jsem se okolo "Zkus najít nějakou restauraci nebo kavárnu." Pokynula jsem a Noi si stoupnout na hlavu a vysoko vyskočil, potom dopadl na rameno a vzkázal "Tímhle směrem se tam nachází nějaká kavárna." Chytla jsem se za ty trochu zraněná záda "Tak pojďme !" A vydala jsem se ke kavárně. Vešla jsem dovnitř a bylo tam plno. To tu nemají nějakou zahrádku nebo co ? Pomyslela jsem si a šla se podívat okolo. Nakonec jsem našla zahrádku a podivili jsme se. Spatřili jsme malého Aipoma, jak sráží hrníčky a talíře že stolů. Lidé byli smutní a nic s tím nemohli udělat. Přistoupila jsem k Aipomovi a řekla jsem "Nech toho !" To ale nepomohlo, Aipom na mě udělal ksichty a znovu srážel nádobí na stůl. Na zemi se válely střepy a samotné kusy co přežily pád. "Hej Aipoma, jak b, se ti líbilo, kdyby ti někdo rozbíjel hračku ?" Aipom se otočil a pověděl "Však co mi ostatní udělali ? Rozbili mi můj domeček na stromě, tak jim to oplácím." Dá ruce v bok a mračí se, pak začne shazovat nádobí. "Ale tihle lidé jsou nevinní !" Řekne a Aipom se otočí "Jak nevinní ? Klidně si jí na stolech z mého stromečku a nezajímá je, že nemám kde bydlet a že to byl můj domov !" Zamračí se a převrhne jeden stůl.
Pamatuji si podobný případ. Jednoho dne jsme dělali na zahradě kůlnu a tak jsme šli do lesa pro dříví. Pak jsme ho táhli až na zahradu, kde jsme ji pak začali stavět. Ovšem se nám tam zabydlel Weedle a nechtěl vylézt. Tak jsme mu postavili domeček a zabydlel se nám tam. Dali jsme mu jméno Wee [Wí] a hráli jsme si s ním. Pak jsme ho i chytli a táta ho vyvinul až v Beedrilla. Wee si nás oblíbil a je to součást naší rodiny.
"Mám nápad !" Zvolala jsem a Aipom se na mě podíval "Jaký ?" Poskočil ke mě a poslouchal "Můžeme se zeptat v kavárně, jestli tam nemají nějaké nástroje, hřebíky a dřevo a můžeme ti postavit domeček, co ty na to ?" Aipom se usmál a kývl "Tak jo." Šli jsme k prodavači a zeptali se "Máte tady nějaké nářadí a materiál," pán se nahl a spatřil Aipoma "chceme mu udělat domeček, protože jste mu ho pokáceli." Prodavač kývl "Pokud nebude devastovat kavárnu, vemte si co budete chtít." "Aipome, musíš slíbit že už tu nebudeš dělat nepořádek," Aipom kývl "Nebudu, si piš." Pán se pousmál "Běžte tudy dozadu, pokud se vás zeptají proč tam jste, řekněte jim že vás posílám já." Usmál se a odešli jsme dozadu. Já s Aipomem jsme vzali dřevo a Noi vzal nářadí. "Kde to chceš mít ?" Zeptal se Noi a Aipom ukázal na místo vedle stromu "Támhle v tom koutě na zemi, nechci riskovat že by někdo znova zničil ten strom." Kývnuli jsme a přišli blíž k místu. "Nejdřív musíme nařezat dřevo na menší části, mělo by to mít 3x3x3 metrů." Navrhla jsem a všichni začli řezat dřevo. Ovšem Aipom se říznul do ocasu "Au !" Zakřičel hlasitě "Neboj, umím základy medicíny." Utěšoval ho Noi a odskočil do lesa. Aipom si sedl na zem a já jsem řezala sama. Když jsem to vše dořezala, vrátil se Noi s tlustým kusem trávy, který pomazal nějakou drtí a připlácl na Aipomův ocas. "Mít takového zdravotníka se hodí." Řekla jsem a Noi se usmál. Potom jsme jednotlivé díly stloukávali k sobě. Potom jsme na konstrukci přidělali střechu a natřeli jsme ho lakem na dřevo. Dům jsme měli hotový. Slunce už zapadalo a mi se ulejvali pohledem na modroučké až červené nebe. "Koukej Aipome, tamten mrak vypadá jako tvůj ocas." Pověděl Noi a Aipom se pousmál "Moc vám děkuji." My jsme radostně kývli. "Ještě musíme jít vrátit nářadí." Řekla jsem a přišli jsme do kavárny i s Aipomem "Tady vám vracíme nářadí." Aipom se pousmál "Omlouvám se vám za to co jsem udělal...." sklonil hlavu "To my se ti máme omluvit, že jsme ti pokáceli domeček." Sklonil hlavu prodavač a pak se podíval na nás "Děkuji vám mnohokrát za to že jste nám pomohli." Usmál se prodavač. My jsme spokojeně odešli.

47 [A] Enwy [A] Enwy | 11. července 2017 v 11:35 | Reagovat

[46]: Anteiku ti vyplatila 300 Yenů - 50 Yenů byly náklady na nový domeček.
Aipom se poté vrátil do svého domečku, kde žil šťastně až do smrti.

48 Refril Refril | 11. července 2017 v 14:17 | Reagovat

ČÍSLO: 019
Loudavím  krokem prochzím s Bellatrix kolem kavárnz. Rozhlížíjme se po okolí když  v tom naše zraky utkví na jednom chlápkovi, který se tvářil skroušeně a vedle ně stál pytel s odpadky. Mrkla jsem na Bellatrix. ,, Pojď zeptáme se o co jde a třeba mu i pomůžem. Vypadá hdoně vzstrašeně co." Bellatrix přikývla a zadívala se na toho týpka.
Pomalu jsme k němu došla? ,,Co se Vám stalo vypadáte dost přešle." Číšník se na mě podíval a spustil. ,, Tomu by jste nevěřila slečno. Nemohu tady už v klidu ani vynést smetí. Okupují to tam tři pokémoni a nikoho do uličky u popelnic nechcou pustit. Už tam nikdo nechce a i já už jsem celý dobitý od nich a už tam nechci." Zavzlikal a pohlédl na mě prosebně. Zamyšleně jsem se na něj podívala. ,, To máte štěstí, my bychom to s Bellatrix jistě zvládli. Nemějte obavy." Číšník se zatvářil nadšeně. Podívala jsem se na Bellatrix, ,,tak jdem na to." Bellatrix přikývla, já jsem uchopila pytel a společně jsme se vydali za barák. Došli jsme k rohu, obešli jej a uličkou jsme došli k popelnicím. Když už jsme byly pár metrů od nich, tak se před námi oběvili tři Trubbishové.
Sešikovali se jako kavalerie. Výhružně se na nás dívali. Bellatrix se postavila vedle mě a pohled jím oplatila. Pohlédli jsme si s Bell do očí a pak jsme se jím neohroženě postavili, bok po boku. Náhle jsem zvolala. ,, Máte poslední šanci buď v klidu od sud odejdete, třeba na tu skládku za městem a nebo s pomocí Bell Vás od sud vyženeme." Trubbishové uchopili první věc po ruce a mrskli to po nás. ,, Bellatrix listovou břitvu a znič to a pak další tři na ty utočníky." Bellatrix nezaváhala a vyslala čtyři salvy listové břitvy. První zničila věci co na nás letěli a ty zbylé zasáhli svůj cíl, každá jednoho pokémona.
Trubbishové nás najednou obklopili. Jako trojuhelník, dva byly před námi a  jeden nás ohrožoval z druhé strany. Koukala jsem se kolem a přemýšlela jak s toho když v tom přes zeď přeskočil Houndour a postavil se nám za záda a podíval se na Trubbische. Mezi tím jsem se s Bell dala do křížku s těmi dvěma. ,, Bell vyšli na ně energy ball. " Bellatrix se sousrředila a oběma útoky zasáhli cíl a odmrštilo je to trochu dál. ,, Na nic nečekej a vyšli listovou břittvu na oba."  Bell máchla lístkem a vyslala je na oba. Opět zásah do čistého . Opět se však oklepali a výhružně se nám postavili. Mezitím Houndour svého protivníka zlikvidoval. No a pak se postavil po boku Bellatrix a výhružně se na protivníky podíval.
,, Tak jdeme na to jdeme na to Bell vyšli Energy ball a na oba dva." Bell nečekala a vyslala útoky a v tu chvíli Houndour vyslal plamenomet. Trubbishové uskočili, tak jsem zvolala. ,, Nečekej na nic a posílej útoky dokud se netrefíš." Bellatrix přikývla a vyslala další energy ball a houndour je doplnil plamenometem. Chvilku se jím dařilo uhýbat, ale pak je zasáhli dva útokz jak od Houndoura tak od Bell. Trubbishové byly tak vykolejený, že vzali svého kamaráda a zmyzeli pryč. Došla jsem k popelnicím a vyhodila jsem odpadky. Pak jsem se otočila a došla k oboum pokémonům
Podívala jsem se na Houndoura, ,, teda děkuji s tebou to bylo o dost snažší. jsi skvěli a silný Houndoure. Každý trenér pokud by měl takhle silného a spolehlivého pokémona tak by oblízl všech deset. Zamyšleně jsem se na něj zadívala. ,, No a kde máš vlastně svého trenéra". Houndour zavrtěl hlavou. ,, Aha takže trenér není, to ses všechno co umíš musel naučit sám . To je prostě neskutečné. Žiješ někde tady?" Houndour kývnul směrem za sebe. ,, Hm tam je les, že jo. Párkrát jsem tam byla a bylo tam nádherně. Kdyby to šlo ráda bych se s tebou víc poznala a třeba by si přišel na to, že jsme pohodová trenérka. No a že potuvat po regionech a bojovat bok po boku je zábavné a přináší to dost zážitků a po cestě se mnoho naučíš. Tak kdyby si o to třeba stál." Dopověděla jsem a pohlédla jsem na něj.

49 [A] Drobeček [A] Drobeček | 11. července 2017 v 16:28 | Reagovat

[48]: Úkol splněn, přičteno 250 Y.

Houndour zavrtěl hlavou. "Promiň, nemohu opustit všechny ty pokemony, kteří mě mohou potřebovat stejně tak, jako ty při boji s Trubbishy," omluvil se, přeskočil zeď a zmizel v lese.

50 Hazuki Rin Hazuki Rin | E-mail | 21. července 2017 v 17:38 | Reagovat

ÚKOL 017 - výpomoc s přípravou večera
----------------------------------------
Když se Rin vydala po delší době do kavárny Anteiku, myslela si, že si v klídku posedí u dobrého čaje a odpočine si. Zasedla ke stolu a začala si vybírat. Když přišel číšník, myslela si, jak si objedná, ale on na ni vychrlil něco ve stylu „Krásná slečno?!“ Řekl to tak potichu, že to Rin skoro neslyšela a chrlil to tak rychle, že to nestíhala zaregistrovat. Koukala na něj jak na obrázek a potom, co se k ní číšník přiblížil, pečlivě poslouchala, aby jí něco neuteklo. „Krásná slečno, můžu vás poprosit o pomoc? Víte, můj kamarád má velký problém. Přijde mu na večer do domu kamarádka a on vůbec neví, jak to vše připravit. Potřebuje rady od děvčete a dost to spěchá. Žádná jiná dívka tu momentálně není, víte? Nemohla byste mu pomoci? Odměna vás nemine,“ slíbil jí číšník a netrpělivě čekal na odpověď. Rin chvíli mlčela, pak si tiše povzdechla a přikývla. *Dobře tedy, udělám to,* odsouhlasila a nechala se zavést za mladíkem. Číšník je ještě navzájem představil, mladík se jmenoval Theo.
Theo stydlivě a nejistě koukal na Rin. „J-jsi hodná, že mi pomůžeš.“ Zamumlal tiše. Rin se pousmála a přikývla, *bez problému, tak pojď mi ukázat tvůj byt, vše to tam připravíme, v kolik má tvoje kamarádka přijít?* zeptala se a po jeho boku se vydala k jeho bytu. Theo jí prozradil, že kamarádka se ukáže v 19 hodin, takže moc času už nezbývalo. Taky jí o kamarádce vše pověděl, úplně se do toho vžil, povídal úplné story. Očividně měl „kámošku“ moc rád a chtěl s ní mít něco víc. Když dorazili k domu, podivila se Rin nad tím, jak neuklizené to tu je. *No tohle nejde. Tohle tedy ne, Theo. Myslíš, že nějakou hollu dostaneš na ten hrozný bordel a smrad?!* rozčílila se, ale jen na oko. Theo povytáhl obočí, „není tu nepořádek, ne?“ zeptal se opatrně. Rin se začala smát a protřela si dlaněmi obličej. *Je tu hrozný bordel, Theo. Ukliď to! A otevři okna dokořán. Půjčím ti na pomoc svého pokemona, chceš?* Zeptala se ho. Theo samozřejmě souhlasil, takže Rin vyvolala ven Taroa a vše mu vysvětlila. Taky mu nakázala, aby poslouchal to, co Theo řekne. Leafeon souhlasil, Rin vložila do Thea svoji důvěru, jelikož odešla a nechala tam svého pokemona s ním. No, ale stejně věděla, že kdyby se cokoliv dělo, Taro si poradí.
Ona sama šmejdila městem a nakupovala za Theovi peníze vše, co potřebovala. Zjistila si, co Theo má doma a nemá, co má ráda jeho kámoška a jak by si on představoval večer. Zašla na obyčejný nákup jídla, protože Theova lednice byla vymetená jak po tornádu. Potom skočila do video-půjčovny vypůjčit nějaké filmy a samozřejmě nevynechala ani květinářství a nákup nějakých doplňků. Vše tohle donesla do již uklizeného bytu. *Tyjo, vy jste šikovní! Na to, že jste kluci, tak je to tu vypulírované!* Pochválila je oba Rin s obdivem. „Ale, to víš, Taro opravdu hodně pomáhal, je moc šikovný!“ Zazubil se Theo. Říkal pravdu, Leafeon byl jednička. Rin mu nabídla dobrou Oran berry, kterou Taro s chutí přijal a pak ho schovala do pokeballu. Úklid bytu nejdříve zkontrolovala, zda je vše dostatečné – byl utřený prach na poličkách, vše bylo srovnané, vytřená podlaha, vyklepaný nepořádek z koberečků, ustlaná a převlečená postel do čistého povlečení. V kuchyni nezůstalo jediné špinavé nádobí a dokonce i koupelna byla vyčištěná! Rin žasla nad tím, jak se jim to povedlo. Opravdu a naprosto upřímně byla šokovaná. Nicméně nebylo času nazbyt, museli pokračovat. Vytáhla květiny, které dala do červené vázy (byly to bílé růže s nějakým zeleným a k tomu byly svázané červenou mašlí) a začala prostírat stůl. Koupila speciální prostírání (jednoduché bílé). Prostřela i talíře, příbor a sklenice na džus i víno. Doprostřed stolu dala vázu s květinou a začala vařit nějaké to jídlo, které nebylo časově náročné a přitom bylo chutné. Mezitím zaúkolovala Thea tím, aby na postel rozházel malá červená srdíčka a doprostřed vyrobil jedno velké srdce z těchto malých srdíček, které nakoupila. Sama umyla použité nádobí, jídlo nechala na sporáku a vybalila z nákupní tašky i džus a to víno, které položila na linku. Do obývacího pokoje položila na malý stolek tři filmy, které vypůjčila a Theovi řekla, aby je nezapomněl do zítra vrátit. Poté mu ještě dala pokyny, aby slečně nabídnul teplou koupel ve speciální pěně, kterou mu Rin donesla a taky aby se šli projít do místního parku. Nakonec se Rin s Theodorem rozloučila, popřála mu štěstí a vydala se zpět ke kavárně Anteiku, aby si vyzvedla slíbenou odměnu. Mezitím samozřejmě přemýšlela nad tím, zda vše udělala tak, jak chtěla a podle svých představ naaranžovala stůl. Samozřejmě se svým dílem byla spokojená, takže nad tím moc nepochybovala.
Theo, který byl velice nadšený z Rininé pomoci, hned zavolal číšníkovi a vyřídil mu, že Rin skvěle pomohla, aby ji odměnil, že k němu Rin míří.
--------------------------------------
aplikovat: Leafeon - 1x Oran berry

51 [A] Drobeček [A] Drobeček | 21. července 2017 v 18:44 | Reagovat

[50]: Úkol splněn, Theově kamarádce se večeře moc líbila. Číšník ti předal 250 Yenů.

52 [A] Drobeček [A] Drobeček | 21. července 2017 v 18:45 | Reagovat

[51]: //A Leafeon +5% sehranosti

53 Enwy Enwy | 22. července 2017 v 9:03 | Reagovat

Beru 018 - Do kavárny se rozhodla zajít jedna bohatá rodina. Všechno by bylo v pořádku, kdyby to nebyli ti největší snobové ve městě. Majitel kavárny je nemá v lásce, ale nemůže je jen tak vyhodit. Zařiď jejich odchod bez způsobení moc velkého skandálu.

"Není možné, abys měl zase hlad," smála jsem se. Seděla jsem Vylon na hřbetě a letěla nad městem. Vedle mě letěl Garlandolf. "Vážně! Já mám fakt hlad! Kdybys uměla vařit, bylo by to jednodušší!" stěžoval si. Odfrkla jsem si a založila ruce za hlavou. Od té doby, co jsem si zvykla letět na Vylon, pro mě byly nebeské triky každodenním čajem. "Já umím vařit! Dej mi sporák a já ti udělám to nejlepší ohnivé jídlo na světě." - "Vážně? Podpálíš to?" - "Jop."
Anteiku bylo ideální místo na odpočinek. Přistáli jsme před vchodem a rázem se ocitli na červeném koberci. "Woo, jsem slavná! Garlane, koukej! Konečně se ze mě stal idol!" výskla jsem. Garlan se rozhlédl a když spatřil limuzínu, která přijela, radši mě odklidil z cesty. "Myslím, že to není připravené pro tebe," zašeptal. Skarmory šla za námi. "Co? Jak to myslíš? Že nejsem už slavná?" povzdechla jsem si. "No, alespoň jsem si na pět sekund zkusila, jaké to je," zazubila jsem se. Obešla jsem koberec a vstoupila dovnitř do čajovny. Jako vždy mě přivítal číšník. "Poprosím o stůl pro čtyři," řekla jsem. Číšník zakroutil hlavou. "Promiňte slečno, poslední stůl si zarezervovala jedna rodina. Budete muset sedět u stolu pro dva," pověděl. Někdo do mě zezadu strčil a já se otočila. Byl to nějaký muž v černém obleku. "Zdovolením, prochází rodina Taylor," řekl s přísným pohledem. Ustoupila jsem o krok. Kolem prošla nějaká nafoukaná paní, pak nafoukaný pán a dvě děti v luxusních oděvech. Nemohla jsem si nevšimnout, že ta paní měla až kýčovitý vkus na barvy oblečení. Její zelená na šatech by mohla být normálně semafor, kdyby se tam postavila. "Proč jsou tak... nóbl? Nechodí boháči do restaurace k nějakým dalším boháčům?" šeptla jsem. Když můj šepot uslyšel číšník, přistoupil. "Je to rodina Taylor, vlastní vlastní restauraci. Šéf je tady nechce, jsou moc velká konkurence," zašeptal mi nazpátek. Hned mi v hlavě naběhl božský nápad. "Chcete se jich... zbavit? Chci říct, máme zajistit jejich odchod?" zeptala jsem se. Charizard prostrčil hlavu mým ramenem, aby si mohl náš rozhovor také poslechnout. Číšník pokrčil rameny. "Nevím. Uměla byste to provést tak, aby z toho neměla kavárna potíže?" zeptal se, v očích se mu zaleskl zájem. Šibalsky jsem se usmála. "Nechte to na mě. Jsem expert." - "Vždyť jsi expert na lás-" - "To je to samý."
Můj plán nebyl tak zcela můj. Ta žena byla určitě ve věku mé mamky, proto mě to napadlo. "Garlane, budu tvou drsnou stránku já. Umíš udělat poker face?“ zeptala jsem se. Garlan pokrčil rameny a udělal neutrální výraz. Zamračila jsem se a zakroutila hlavou. „Ne-e. Tak budeš ten zlý polda,“ řekla jsem. Garlan vykulil oči. „Co plánuješ?“ zeptal se. Triumfálně jsem vytáhla své maid-šatičky. „Budeme muset představení provést tak, aby z toho neměl problém Anteiku. Proto to budeme muset svést na sebe.“ Skamory se připojila. „Co když z toho budeme mít problém my?“ ozvala se. Nad tím jsem zatím nepřemýšlela, má pravdu! Vzala si oblek do ruky a mířila na záchody. „Tak se tím pádem nesmíme odhalit...“ Po pár minutách jsem se vrátila. Vlasy jsem neměla ve dvou culíkách, ale v jednom jediném ohonu. Nasadila jsem děsně drsňácký výraz. „Jak vypadám?“ zeptala jsem se. Garlan ukázal na mou hruď. „Ehm... to máš něčím vycp-“ - „Ticho, poručíku Garlandolfe. Jiné maskování nepřišlo v úvahu a taktéž není třeba.“ Charizard se začal hlasitě smát, až to málem vyrušilo polovinu kavárny.
Nastala krátká příprava. „Máte tu někde zadní východ?“ zeptala jsem se číšníka. Ten mě odkázal přes kuchyň do zadních dveří. Na malou chvilku jsem Vylon a Garlana povolala zpět do pokéballů, kdyby se pokoušeli něco shodit nebo zničit. Však jeden měl dva metry na výšku a Skarmory nejméně metr sedmdesát. „Pardon, procházím. Díky díky!“ zvolala jsem a prodrala se k zadnímu vchodu. Otevřela jsem ty dveře a vystoupila ven. Poté jsem zase pokébally vyhodila. Garlan se rozhlédl a Skarmory mi věnovala pohled plný zájmu. „Co budeme dělat?“ Odkašlala jsem si. „Budeme hrát na zlého, neutrálního a hodného poldu. Znáte to?“ usmála jsem se. Oba dva zakroutili hlavou. Nadechla jsem se a ukázala na Garlana. „Ty budeš zlý polda. Budeš všechny kritizovat.“ Poté jsem se otočila na Vylon. „A ty budeš hodný polda. Budeš se naopak všech zastávat. Já budu neutrální polda.“ Garlandolf nechápavě zamával křídly. „A jaký to má vliv na to, jak donutíme tu rodinu odejít?“ nechápal. Ušklíbla jsem. „Budeme módní policie.“ - Co?!“ Módní policie je pojem, kteří znají všichni snobové. Moje mamka z nich měla úplně fóbii. Je to skupina lidí, která chodí od místa k místu a kritizují lidi, co nemají vkus na oblečení. Dali jsme si pár minut na nacvičení představení a mohli jsme jít na to. „Obejdeme to a půjdeme předním vchodem,“ rozhodla jsem. „Ale Enwy, jsme policie. Nemáme pistole.“ Mrkla jsem na něj. „Ale jo, máme. Jenom mě sleduj a dělej to samé, jenže v podání zlého poldy.“ Garlan pokrčil rameny. Společně jsme všichni zamířili k přednímu vchodu.
„Pozor. Uhněte, policie,“ řekl Garlan rázným hlasem a jemně odstrčil jednu ženu, která právě chtěla vejít dovnitř. Po levém boku Garlan a po pravém Vylon, takhle jsem vrhla dovnitř. „Policie, ruce vzhůru!“ křikla jsem. Měla jsem zbraň, vypadalo to více než věrohodně. Snad nikdo nebude zkoumat, že ta zbraň jsou vlastně moje prsty. Všichni hosté vyjekli, když spatřili dvoumetrového draka, kterému hoří ocas. „Nechceme žádné potíže,“ pokračovala jsem. „Jsme módní policie a hledáme ty, kteří dělají módě ostudu.“ Garlan ukázal na jednoho pána. „Vy tam! Máte kravatu nakřivo.“ - „A-ale... já nemám kravatu...?“ - „Určitě jí máte!“ Skarmory začala hrát svou roli. „Naopak tato žena má moc pěkné šatičky.“ Žena se nervózně podívala na železného ptáka. „D-děkuji... j-jsou z výprodeje.“
Hlavní část plánu je na místě. Garlan ukázal na ženu z bohaté rodiny. „Oh, madam, vy jste přímo příklad toho, jak se lidi oblékat nemají,“ povědel. Žena na něj vykulila oči. Prudce se zvedla a popadla své děti za ruku. „Drahý, to je tvoje vina!“ vyjekla na svého muže. Ten nechápavě pohlédl na mě a pak na svou ženu. „Jak to myslíš, drahá? Proč je to moje vina?“ zeptal se. Stěží jsem držela smích pod kontrolou. „Říkal jsi, že mi tyhle šaty budou slušet!“ - „Sluší ti, drahá.“ - „Slyšel jsi módní policii?! Tak slyšel?! Je to tvoje vina!“ ječela. Vypadalo to, že celá kavárna také drží smích. Žena kráčela ke dveřím. Vylon jí uhnula. „Jdeme domů! Potřebuju se převlíknout!“ rozhodla rázně a kráčela ven. „Ano, drahá...“ Muž ji následoval. Nechal peníze na stole a s mírnou úklonou opustil kavárnu. Nastoupili do limuzíny a odjeli. V kavárně zavládlo ticho. „Pane policisto, prosím, jak jsem na tom s módou já?“ zeptala se další žena najednou a tím přerušila ticho. Na Garlana se vrhla další žena. „A já?“ - „Jak jsem na tom já?“ - „Líbí se vám tyto šaty, pane policisto?!“ Garlan zmateně nevěděl, kam se má podívat jako první. Nadechl se. „Ticho!“ křikl. Všichni rázem zmlkli. Když Charizard zjistil, že se na něj všichni dívají, nervózně si odkašlal. „Chci říct... ještě další choulostivé módní problémy čekají mě, ó-velkého módního policistu El'Gorlona. Takže... zatím...“ Už mu docházela slova. Couval, jak mu to jen výška stropu dovolila. Vložila jsem se do toho. „Chce tím říct, že v každé ženě je kus krásy a je na vás a vaší péči, zda krása vyroste,“ pověděla jsem s geniálním přízvukem a také couvala. „Další módní zločinci nás čekají, takže... zatím se mějte!“ Popadla jsem Skarmory a mířila ven, zpátky k zadnímu vchodu.
„Šlo ti to dobře, El'Gorlone,“ smála jsem se. Konečně jsem měla šanci se zasmát. Garlan mi věnoval jenom propalující pohled. Vrátila jsem se zpátky do kavárny, převlékla si, sundala si vycp-... chci říct, jednoduše se vrátila do normálního stavu. Z módního policisty se stala zpátky Enwy s culíky. Nasadila jsem si batoh. „Dobrá, tohle bychom měli,“ usmála jsem se. Nikdo z hostů si nás dále nevšímal, i když pár holek pokoukávalo po Garlanovi. „Co se říká, když je konec akce?“ zeptal se El'Gorlon.
„Ehm... nashledanou u dalšího dílu...?“

54 [A] Drobeček [A] Drobeček | 22. července 2017 v 9:32 | Reagovat

[53]: Úkol splněn, za dobrou práci ti bylo vyplaceno 300 Yenů.

55 Rory Rory | 27. července 2017 v 12:49 | Reagovat

Beriem 020:  Do kavárny neustále leze zatoulaná Skitty a snaží se krást lidem jídlo ze stolu. Najdi jejího majitele a vrať mu ji.

Steak, steak, steak... kde teraz tak zoženiem steak? Oh, Anteiku, zachráň ma... Vošla som dovnútra a nadšene som pozrela na kusy mäsa. „Poprosím dvakrát!“ ukázala som na ne a počkala, kým mi ich zabalia. Zatiaľ som si dala koláčik a spokojne ho ujedala. Moju idylku prerušila ružová čmuha, ktorá mi preletela ponad tanier a keď zmizla, koláčik bol preč. „HEJ! VRÁŤ SA? NECH SI ČO-SI! JA CHCEM SVOJ KOLÁČ!“ zajačala som a vyskočila, že sa za zlodejom rozbehnem, ale ten medzitým vyskočil von oknom. Aj s mojím koláčom!!! Čašník mi podal mäso a ospravedlňujúco na mňa pozrel. „Ospravedlňte to, prosím, ten problém už riešime.... zatiaľ neúspešne!“ zaksichtil sa a ja som zaujato pozrela smerom, kde ružová čmuha zmizla. „Nechcete s tým trochu pomôcť?“ Čašník na mňa podozrievavo pozrel. „Ak to zvládneš...“ mykol plecami. „Ak problém vyriešiš, určite nejakú odmenu dostaneš!“ s tým odišiel. „Ak to zvládnem? Pff, samozrejme, že to zvládnem...“ zamrmlala som, no potom mi došlo, k čomu som sa to zase prihlásila. Zase... Vzdychla som. „Fajn, idem nájsť Malého ružového zlodeja...“ chystala som sa vyjsť z kaviarne a skúsiť ho nájsť, to už ale oknom dovnútra skákala ružová čmuha a mierila k jednému zo stolov. Rýchlo som k nim prebehla a sledovala ružovú mačičku ako skáče na stôl. Natiahla som sa po nej, chytila ju za chvost a zdvihla ju do vzduchu tesne pred tým, ako skočila na koláč. Rýchlo som ju strčila za chrbát a usmiala sa na pani, ktorá za stolom sedela. „Ospravedlňujem sa za vyrušenie!“ pokémon sa mi za chrbtom divoko metal a mraučal, môj úsmev  sa stával kŕčovitejší a kŕčovitejší, tak som rýchlo odbehla do zadnej miestnosti. Zasvietila som, zavrela som za sebou dvere a zdvihla si pokémona pred tvár. „Au, au, au, to bolí, to bolí, to bolí, pusti ma, pusti ma, pusti ma, prosím, prosím, prosím!“ Prečo všetko hovorí trikrát? Niesom blbá, rozumiem už na prvýkrát... S myknutím pliec som ho ale položila na zem, samozrejme až keď som skontrolovala únikové cesty. Pokémon okamžite preskočil na krabice, čo najďalej odomňa, a začal si chvostík upravovať s vražedným zazeraním. „To bolelo! Nemusela si ma chytať za chvost, vieš? Mám úžasný chvostík, ale je veľmi citlivý!“ Prevrátila som oči. „Hej. A vieš čo? Ja som mala úžasný koláč, veľmi chutný. Bohužiaľ mi ho NIEKTO ukradol... nevieš o tom niečo?“ opätoval som tomu krpcovi zazeranie. Ten však výraz zmenil, teraz sa to tvárilo nevinne, ustrašene a tak krehučko... ale ukradlo mi to koláč, takže mu na to neskočím. Zamračila som sa ešte viac, keď sa objavili slzičky. „J-ja som nech-nechcela kradnúť! Ale bola som tak veľmi-veľmi hladná!“ Oh, tak ono je to dievča... „To ma nezaujíma! Ukradla si mi koláč! Divokí pokémoni majú svoje spôsoby stravovania, nie? A kradnúť jedlo to rozhodne nieje!“ Tá malá vec potriasla hlavou a chvostíkom si utrela slzičky. „Ja niesom divoký pokémon!“ Zarazila som sa. „A kde máš trénera?“ – „Utiekla som. Nemám ju rada!“ nahodila trucovitý výraz a švihla chvostíkom. Vzdychla som. „Dobre, tak je čas aby si ju začala mať rada a vrátila k nej...“ Odrazu som mala v náručí ružovú chlpatú guličku. „Nie, nie, nie, neposielaj ma späť! Ona je diabol, týra ma, nedáva mi najesť!“ Podozrievavo som naňu pozrela, vyzeral poriadne vykŕmená. „Tak mi aspoň povedz, kde ju nájdem, ak týra pokémonov mali by sme to nahlásiť!“ – „Nie, nie, nie, ja nechcem, ja nechcem, ja nechcem! Neposielaj ma k nej, prosím, prosím, prosím!“ Už mierne nahnevane som ju znovu capla za chvost a zdvihla do vzduchu. „Kde nájdem tvoju trénerku?“ vyšla som z miestnosti a mierila von z kaviarne, vo dverách som sa ale zrazila s uplakaným dievčatkom. „Oh, prepá- SKITTY!“ Zarazila som sa, keď mi dievčatko Skitty vytrhlo a objalo ju. „Tak si mi chýbala! Už nikdy takto neuteč, áno?“ Skitty nadšene prikyvovala, potom sa pozornosť obidvoch obrátila na mňa. „Čo si robila s mojou Skitty?“ Skitty znovu ukázala falošné slzičky a bolestne sa chytila za chvostík. „Au, au, au...“ Dievča na mňa naštvane pozrelo.  „Prečo si ju držala za chvostík? Nevieš, že je veľmi citlivý? Ty si ju uniesla? Oh, Skitty, spravila ti niečo?“ A ja z toho vyjdem ako tá zlá. „Pardon, ale to TVOJ POKÉMON niečo urobil MNE! Tá malá mr-eh, mačka, mi ukradla koláč a tiež kopec iným zákazníkom! Zaslúžila by si ten chvost odtrhnúť!“ odfrkla som si a založila som si ruky. Dievča sa nadychovalo, že mi niečo odvrkne, ale za mnou sa objavil manažér kaviarne. „VY ste majiteľka tejto Skitty? Musíme sa porozprávať o škodách, ktoré spôsobila...“ odtiahol ju niekam dozadu a ja som to len mierne škodoradostne sledovala. „Dáš si ešte niečo?“ ozvalo sa za mnou a ja som sa vyľakane otočila na škľabiaceho sa čašníka. „Máme vynikajúce nápoje...“ dodal veselo. Nakoniec som si zobrala  Sprinklotad nápoj, ktorý dodáva odvahu, a Psyduck nápoj, ktorý mal dodávať psy-silu. Len by ma zaujímalo či psychickú alebo Psyduckčiu... každopádne, boli k tomu super úžasné poháre, tak prečo nie?

// kupujem : 2x kus mäsa, 1x Psyduck nápoj, 1x Sprinklotad nápoj

56 [A] Enwy [A] Enwy | 27. července 2017 v 13:35 | Reagovat

[55]: Úkol byl vykonán dobře, odměnout ti je 200 Y.
Odečteno 500 Yenů za nápoje a maso.

57 Enwy Enwy | 28. července 2017 v 19:21 | Reagovat

Beru 016 - Ve skladu kavárny něco strašně moc zapáchá. Najdi, co zápach způsobuje a odstraň to.

Po dlouhé době zase ve městě! Velkonákupy se zdařily a tak jsme zamířili s Garlanem a zbytkem týmu do kavárny, na menší občerstvení. Vešla jsem dovnitř a hned zamluvila stůl pro čtyři. "Ravieli, Chibi, let's shine!" zazubila jsem se. Když se objevili mí parťáci z týmu, zamířili jsme ke vzdálenějšímu stolu a pohodlně se usadili. "Myslíte, že je v Anteiku povolené konzumovat vlastní jídlo a pití?" zauvažovala jsem nahlas a už byla kdykoliv připravená vytáhnout vody a zbytek jídla. Garlan a Chibi zakroutili hlavou. "Ani náhodou! Tohle je elitní podnik, samozřejmě, že to není povolené!" Povzdechla jsem si a zavřela zip batohu, který jsem rázem odložila pod nohy. "Nah, brzy si budeme muset zase najít nějakou práci. Mám finanční krize," postěžovala jsem si a zatímco jsem čekala, kdy se objeví číšník, abych si mohla objednat, vzaal jsem do ruky menu a začala si ho prohlížet. "Umm... ty nápoje zní dobře, ale ten čaj taky. Ta limonáda taktéž nebude určitě k zahození. Mnoo, nemůžu si vybrat," kňourala jsem. Mé uvažování přerušilo hlasité "Fůůůj!" které se ozvalo ze dveří pro zaměstnance. "Že by problémy?" vrhla jsem významný pohled na Chibiho a Raviela. Ti dva přikývli a tak jsme zamířili ke dveřím. Jakmile jsem se tam ocitla, taktéž jsem se nemohla ubránit hlasitému "Fůůj!" Něco tu totiž strašně zapáchalo a očividně i ušímslyšně jsem nebyla jediná, koho to chytilo. Hosté začali odcházet jeden po druhém, protože se zápach linul všude kolem. "Neměli bychom taky odejít?" ozval se Raviel. Zacpala jsem si nos a podívala se na Raviela. "Buď rád, že to necítíš, beznosánku!" stěžoval si Charizard a Gardevoir jenom pokrčil rameny. Místo toho, abych se vydala směrem k odchodu jsem zamířila k číšníkovi. "Co se tady děje?" zeptala jsem se, jak to jen šlo se zacpaným nosem. Číšník ukázal na dveře pro personál. "Ve skladu něco je a posedlo to všechny zásoby kolem. Nikdo ze zaměstnanců tam nemá odvahu vlézt," vysvětloval. Kývla jsem a vrátila se ke svým pokémonům. "Vyřešíme to. Je to vážný problém, bude z toho velká suma." - "Eh?! Ty chceš obětovat naše životy a psychické zdraví za peníze?!" - "Samozřejmě, že ne! Za ty peníze si koupíme pořádné sendviče a zdraví i zdravou mysl si získáme zpátky!" - "Oh, to zní... moudře...."
Následovaly krátké přípravy na finální boj se životem, smrtí a zápachem. Vypůjčila jsem si hasicí přístroj a plynovou masku z dávných dob maškarních. "Nějaký dobrovolník, který se mnou půjde bojovat?" zeptala jsem se. Charizard váhavě ucouvl. "Já ne, já mám svůj nos rád," zakroutil hlavou. Chibi-san se k němu připojil. "Já také ne, taky mám svůj život rád," zasmál se. Pohlédla jsem na Raviela. Zamrkala jsem a doufala, že i s tou plynovou masku to bylo dostatečně přesvědčující. Raviel pokrčil rameny. "Já s tím nemám problém, ale pokud ten sklad stráží nějaká Příšera smradlavých zápachů, nevím, jestli bych to mohl zvládnout sám," pověděl klidně. Zapřemýšlela jsem a poté, když mi svitlo, jsem vytáhla pokéball. "Gastly, shine!" Přede mnou se objevila levitující hlava, kolem které vířil plyn. "Ty vypadáš jako někdo, kdo nemá nos!" zasmála jsem se a ukázala na kouli. Gastly se zašklebil. "Sotva se známe a už mě odsuzuješ kvůli tomu, že nemám nos?" řekl Gastly a otočil se ke mně zadní částí hlavy. Jeho pohled se setkal s Garlanem, který k němu přistoupil, popadl ho jako míč pod ruce a začal ho hladit. "To zvládneš, kámo! Teď nejsi odsuzovaný kvůli nosu, ale i bez nosu budeš hrdina, pokud to zvládneš!" povzbudil ho Charizard. Gastly se rozzářil a vymanil se ze sevření. "Dobrá, tak když si tak moc žádáte pomoc od nejsilnějšího-" - "Já jsem nejsilnější, já jsem Král destrukce!"
Naposledy jsem se nadechla čerstvého vzduchu venku a mířila hrdě dovnitř. "Yosh. Buďte připravení, ať je v tom skladě cokoliv. Mám pocit, že to pouhé přešlé jídlo nebude, i když bych se nedivila, kdyby ano." Oba mí spojenci přikývli a zamířili jsme dovnitř. Otevřela jsem první dveře. Na stropě se vznášel lehký fialový kouř nebo dým... Nejdříve jsem zadržela dech, ale pak jsem si uvědomila, že mám masku. Gardevoir znejistěl, avšak hrdinsky vešel dovnitř. "Yosh. Hledejte cokoliv, co vypouští kouř nebo to vypadá podezřele zapáchající," zadala jsem instukce a sama se vydala hledat. S plynovou maskou bylo mé zorné pole trochu omezenější, ale přeci jen se mi povedlo trochu pátrat. V policích to nebylo a v krabicích bylo čisté (ehm... infikované) jídlo. "Gastly, máš něco?" zeptala jsem se. Gastly se objevil zpoza krabic se zásobami. "Já mám taky hledat? Já myslel, že tu mám jenom kontrolovat, zda něco děláte vy dva," zamrkal Gastly. Jeho překvapený pohled nebyl předstíraný, což mě nažhavilo ještě více. "Proč takový egoistický tón..." povzdechla jsem si a rozhlédla se. "Jak probíhá pátrání u tebe, Ravieli?" zvolala jsem. Nic... žádná odpověď. "Ravieli?" řekla jsem nejistě a rozeběhla se na druhou stranu skladu. "Ravieli! Gardevoire!" křikla jsem. Otočila jsem se na Gastlyho. "Pomoz mi hledat, prosím! Gardevoir, vypadá jako holka, je asi takhle vysoký," řekla jsem. Gastly se ohnal. "Jo, však já vím!" Hledala jsem, kam se mohl Raviel podět. Byla tu šance, že to nevydržel a odešel ven, zpátky ven ke Garlandolfovi a Chibi-san. Nakonec jsem uslyšela Gastlyho hlas. "Je zelný?" - "Je zelený, ne zelný, ale ano, je zelený!" - "Má roztomilé nohy?" - "Jo, má je jako modelka! To je Raviel!" Rozeběhla jsem se směrem, odkud vycházel Gastlyho hlas. Zabrzdila jsem. Před Gastlym nebyl Gardevoir, ale nějaký jiný pokémon, připomínající houbu. Vypouštěl fialový toxický dým. "To není Raviel!" - "Oh, vážně ne? Um... tak nic." Přišla jsem blíže. "To nevadí, alespoň jsme našli zdroj toho zápachu. Pomoz mi to vzbudit," řekla jsem a Gastly se odtáhl. "Yuck, té věci se v životě nedotknu, ani nemám jak. Jdu hledat Gardevoira," zasmál se nejistě Gastly a už mizel pryč. Přikývla jsem. "Oi! Oi, pane... ospalý vypouštěči toxických chemikálií," řekla jsme a mírně do té věci šťouchla. Houba otevřela oči a zamrkala. "Huh? Kdo jsi?..." zamžoural na mě a pak prudce odskočil zpět. "Mimozemšťan!" vypískl a utíkal na druhou stranu skladu. "Ne, já nejsem mimozem-" - "Co tu děláš?! Chceš si vzít moje genetické informace a naklonovat z nich vlastní armádu Shroomishů?" Povzdechla jsem si. Na druhou stranu to nebyl špatný plán... "Ano! Ano, smrtelníku! Jsem všemocný Důůdítíídů a jsem tu, protože chci všechny genetické informace pokémonů a vytvořím vlastní armádu, abych mohl zničit regiony!" zvolala jsem. Přes masku jsem zněla jako pořádný chlapák. Shroomish se skrčil. "A-a-a-a... proč to chceš dělat?! Nechceš mír?" zeptal se a já přikývla. Pokusila jsem se o co nejvíce psychopatický tón hlasu. "Řeknu ti jedno tajemství, jo?" Shroomish nejistě přikývl hlavou. Nadechla jsem se, připravená na další psycho hlas. "Pravda je taková... že jsem silný pokémaniak," začala jsem a přibližovala se. Shroomish vypískl strachy. Otevřela jsem zadní dveře, odkud Shroomish vyběhl rychlostí bleskového útoku. Spolu s tím začaly unikat i toxické plyny. Když vzduch vypadal více vzduchovitě, sundala jsem si masku. "Yosh. Hotovo," přikývla jsem a zamířila ke dveřím zpět do kavárny.
Venku na mě čekali Garlan a Chibi. Podivila jsem se. "Není tu Raviel s Gastlym?" zamrkala jsem. Charizard a Cutiefly zakroutili hlavou. "Ne-e, od té doby, co odešli s tebou, se ještě neukázali," řekl Garlan a pokrčil rameny. Zhrozila jsem se a vběhla do skladu. "Ravieli! Gastly!" zavolala jsem. "Kde jste? Prosím, ozvěte se!" volala jsem. Vykoukla jsem ven, zda neodešli jiným východem, avšak tam nikdo nebyl. "Ravieli!" Uslyšela jsem šustění za krabicemi. Oběhla jsem je. "Ravieli? Gastly?" Ozývalo se "Nomnomnomnom". Jakmile jsem je uviděla, oddechla jsem si. Pak jsem zarazila. Raviel i Gastly seděli v hromadě krabic, ve kterých byly sendviče. "Ehm... je ot bezpečné?" zeptala jsem se. Raviel si kousl do sendviče a podal jeden Gastlymu. "Úplně, nic těm sendvičům není, samozřejmě," ujišťoval mě. Pochybovačně jsem zvedla obočí. "Nejsou infikované?" ptala jsem se dále. Gastly se pousmál. "Mně to nevadí, jsem vůči jedu celkem odolný," připustil a Raviel přikývl. "Mně to sice vadí, ale i kdyby, stojí to za to."
Po pár minutách jsme společně vyšli ven. Raviel ihned vyhledal záchody. Mezitím jsem zamířila k číšníkovi a informovala ho o tom, že jsme se vypořádali s infikovanými sendviči a že problém už je pryč. Garlandolfův smích, když Raviel s bolestným výrazem vyšel z záchodků ven, byl jednoduše k nezaplacení.
"Alespoň, že to je happy-ending pro kavárnu," smál se Charizard. Raviel se po něm ohnal. "Ale není to happy-end pro mě!"

58 [A] Drobeček [A] Drobeček | 28. července 2017 v 19:33 | Reagovat

[57]: Za dobře odvedenou práci ti majitel kavárny vyplatil 200 Yenů.

59 Felawën Felawën | 12. srpna 2017 v 14:35 | Reagovat

BERU PRÁCI ČÍSLO: 025
INFORMACE: Nincadové ničí zahradu a rostlinstvo. Udělej s tím něco, než bude pozdě!
ODMĚNA: 200 Y, možnost chycení Nincada
+ použití koláčku z inventáře
+pokus chytání Nincada, jestli že se dobrovolně nevzdá, budu reagovat sepsáním průběhu chytání

Jistěže si pamatuji na svou poslední práci. Bylo to v nějakém klubu. Název už mám v mlze. Ptáte se proč? Protože Jahodové martini mi mírně (čtěte více) zamlžilo vzpomínky. To víte, já a kluby. Nemám ráda společnost lidí a vlezu do něčeho takového. Ale co se dá dělat, když se tam vyskytovala jedna dobře placená práce, o které jste se chtě nechtě doslechli a s penězi jste zrovna byli na štíru? Přesto ač nerada přiznávám, že jsem si jí užila. To jahodové martini umí divy. Nebo alkohol v něm? Nicméně peníze jsem dostala a ještě si pořádně na tomto martini pochutnala. Mnu neberte to.

Dnes jsem se po cestě z lesa stavěla na tržišti a zaslechla jsem, jak v jedné kavárně nabízejí spousty práce a nikdo jí nebere. Popravdě začalo mě to zajímat, protože jak by ne, když jste před chvílí vyšli z obchodu a zase byli o pořádný obnos lehčí? Možná bych se měla lépe naučit hospodařit s penězi. Nicméně to je nyní jiný problém než ten, jako sehnat práci, dostat zaplaceno a poté se zkusit více zavěnovat vlastním pokémonům. Tak jsem přistoupila k těm pánům a vyzvěděla od nich, že se jedná o obchod s názvem Kavárna a čajovna Anteiku. Ještě mi řekli pár slov ohledně její polohy a už jsem letěla. Alespoň, že nemusím hledat ten klub, kde jsem pracovala minule.

Když jsem vešla, hned jsem slyšela v uších příjemné zvonění malého zvonečku, který byl upevněn u dveří. Hned ke mě přicupitala růžovovlasá servírka se slovy: "Dobré ráno, vítejte v Kavárně a čajovně Anteiku. Tímto směrem máme privátní salónky, zde knižní koutek a když projdete tamtěmi dveřmi, můžete se posadit na zahrádku." Vítala mě mile, ač mě její rychlost příliš nerozveselila. Přece jen jsem měla zatím své přátele schovány ve svém batohu, a tak mě nenaplňovali uklidňující aurou. Čelit proto lidem, ať jsou sebemilejší, mě nechávalo neklidnou a cítila jsem se mírně nepříjemně. Možná bych i uvítala, kdyby se ta žena chovala jako mé sestry, to pak bych více tušila, na čem jsem. Takhle nevím, jak mám postupovat a jahodové martini tento problém dnes za mě nevyřeší.

O krok jsem ustoupila. "Ahhh...dobrý den." Zamumlala jsem tiše a rozhozeně, zatímco jsem dívku ostražitě sledovala. "Já...slyšela jsem, že..." "Ano?" Pobídla mě do řeči, když jsem se zadrhla a nějak nechtěla dál mluvit. Ne, že by mě to uklidnilo, spíš pobouřilo, že naléhá. "Nemusíte se mě obávat." Zasmála se přívětivě, čímž mě úplně dorazila. Nelíbilo se mi, že jsem tak čitelná, ale dívka sama o pár kroků ustoupila, načež se otočila na podpadku a pronesla. "Jen mě v klidu následujte. Hádám, že jste slyšela o spoustě problémů, co tu máme." Pronesla mile s červení na tvářích, protože se jí asi nelíbilo, že tak známý podnik má i tak špatnou reputaci. "A-ano, to ano. Prý...tu máte práci." Dolovala jsem ze sebe. "Jistě." Souhlasila dívka. "Stačí si jen vybrat." Pronesla a poukázala na tabuli s vypsanými pracemi a odměnami.

Přiblížila jsem se více k tabuli a začala si je pročítat. "S těmi Nincada bych snad i mohla pomoci." Dostala jsem nakonec ze sebe. "Matka měla obří zahradu a tyto potvůrky byly věčnými protivníky. Mohla bych s tím něco udělat, ale budu od vás potřebovat nějaké peníze na prostředky." Vysvětlila jsem. "Vážně?! Zvládla byste to?!" Zaradovala se dívka z ničeho nic. "Pravdou je, že nám dosti odrazují zákazníky ze zahrádky a bojíme se, zda nám ji brzy nezničí. Přece jen je sama ze dřeva, stejně jako židle a stolky." Vysvětlovala dívka lehce provinile, protože si najednou uvědomila, že zapomněla, že hostům již nesmí nabízet posezení na zahrádce právě kvůli tomuto problému. "Na co byste potřebovala ty peníze?" Otázala se ještě. "Na speciální postřik." Vysvětlila jsem. Bude trvat maximálně den, než ho seženu, zítra přijdu a přinesu účtenku a dokončím práci." Vysvětlovala jsem chvatně. Dívka jen na srozuměnou přikývla. "Dobře, vydržte mi tu, zeptám se majitele." Vzápětí už zmizela za závěsem. Chvíli jsem čekala, než se dívka vrátila i s penězi. "Tady jsou peníze, ale mám prý od vás žádat zástavu. Jako pojistku, abyste se vrátila. Bylo tu už spousta podvodníků." Přiznala rozpačitě dívka, a já jen přikývla. Bylo to pochopitelné, ač se mi to nelíbilo. Nicméně peníze jsem potřebovala a bez toho prostředku daný úkol nesplním. Velice neochotně jsem dívce předávala batoh a sepsala se smlouva včetně obsahu mého batůžku. Jestli se něco stane s mými pokémony... zažije místní podnik peklo.

Vyrazila jsem na cestu do nedaleké vísky, kde jsme žili, a kde vznikl prostředek proti škůdcům. Aby ne. Farmářská vesnička se o svou úrodu připravit nenechá. Jak jsem předpokládala, cesta tam mi zabrala půl dne. Za peníze jsem nakoupila prostředek na škůdce, ochranné pomůcky a zaplatila ubytování na noc. Druhý den k rannému poledni jsem se vrátila do kavárny. Už mě tam nedočkavě očekávali. Předložila jsem účtenky a vysvětlovala, jak tato věc funguje. Nejprve prášek ve vhodném množství nasypeme do láhve, zalijeme vodou a uzavřeme. Za pomocí páky na víku natlakujeme a u určeného otvoru přimontujeme kovové úzké dlouhé trubičky. Ochranou pomůckou jsou brýle na oči, rouška a rukavice. Vysvětlila jsem, že tento prostředek působí pouze na škůdce, nikoliv na rostlinstvo. Přesto není vhodné ho zbytečně vdechovat. Když bylo vše připraveno a i já, vešla jsem do zahrady jako schopný "deratizér".

Vzápětí jsem již rozstřikovala zředěný prostředek po celé zahradě a slyšela poplašené ječení Nincada. Spousta z nich byla zasažených a prchala. Aby ne, bylo to pro ně nesmírně odpudivé smrdělo to, a jakmile se jim to dostalo na choulostivá místa, jako jsou oči či jiné jemné tkáně, dráždilo jim je to a ubližovalo. Nicméně nezabíjelo. Vrátila jsem se do obchodu, kde jsem položila výbavu a preventivně vzala své věci na nincada, co by se zdála odolnější a nechtěla se svého ráje tak snadno i přes drobné utrpení vzdát. Obešla jsem celou zahradu a nakonec jen našla jediného, ale spíš to vypadalo, že nemůže prchnout, že se mírně zašprajcl mezi dřevěnými kůlky kolem jedné rostliny. Poprvé mi těchto ničitelů bylo líto. Tento tvoreček ve mě vzbudil zvědavost a tak jsem na něj namířila pokédex. "Maličký... nechtěl by si u mě zesílit?" Zašeptala jsem tiše, když jsem si přečetla, jak schopný je jeden z jeho vývinů. Poté jsem šátrala v batohu a našla v něm čerstvě zakoupený koláč s tvarohem z Moomoo mléka. "Na vem si. Uleví se ti od bolesti." Pronesla jsem tiše a opatrně ho přisunula k zraněnému trpícímu tvorečkovi, aby mě případnou svou snahou se bránit nezranil. Pro jistotu jsem si do rukou vzala pokébally. Ráda bych si vzala i tohoto nincada a postarala se o něj. Nicméně v této fázi ho nemůžu ani vyndat z těch latěk, aniž by se nepokusil bránit. Jediná šance byla ho chytit. Taktéž jsem si připravila volný pokébal. Jestliže koláček nepřiměl Nincada se mi oddat, přišla na řadu druhá fáze,... souboj s mými pokémony.

60 [A] Enwy [A] Enwy | 12. srpna 2017 v 14:46 | Reagovat

[59]: Díky koláči Nincada nabral nových sil a zaútočil na tebe. Zdá se, že zápas bude nakonec třeba.

61 Felawën Felawën | 12. srpna 2017 v 15:04 | Reagovat

[60]:
Na poslední chvíli jsem uskočila z jeho dosahu. Ještěže jsem zůstávala ve střehu. Vzápětí jsem již povolávala notně odpočatého Lakyho a Mareep. "Laky, Mareep...je čas se ukázat v tom nejlepším světle." Vyhrkla jsem a najednou přede mnou stáli ti dva dobrosrdeční pokémoni, se kterými jsem se spřátelila.

"Kdopak to je?" Uniklo z úst překvapeného Mareep, který zjevně poprvé se střetával s Nincadem. "Toto je Nincada, kterého bych ráda s vaší pomocí chytila." Vysvětlovala jsem chvatně. "Buďte ve střehu. Je podrážděný a nebojí se zaútočit." Varovala jsem oba dva své společníky. "Mareep ty buď opravdu velmi ve střehu, proti elektrickým pokémonům má Nincada drobnou výhodu." Varovala jsem ho dříve, než aby ho napadlo se s ním začít bezhlavě kamarádit. Přece jen to byl divoký pokémon ne tolik ochočení jako Mareep. "Laky tvým úkolem bude Mareep víceméně bránit." Oznamovala jsem mu. "Berte to vážně a berte to jako příležitost ke zkušenostem a souhře mezi vámi dvěma. Sledujte se navzájem a nespouštějte ze zřetele protivníka." Udávala jsem chvatně pokyny a doufala, že je mí mladí pokémoni dokáží vstřebat. "Mareep zahaj souboj Thunder Shock, ale ihned se stáhni. Laky, ať už bude výsledek jakýkoliv, spusť Bubble v co největší inteniztě." Nakázala jsem a sledovala, Mareepeho premiéru. Jeho útok byl omamný, ale sama jsem si nebyla jistá, zda dostatečně účinný na to, aby Nincada uzemnil. Bublinkový proud oproti tomu bylo jak natlakované bublinkové dělo. Mareep jen tak tak stihl se mu vyhnout. "Kluci, buďte k sobě navzájem opatrní!" Vyjekla jsem s obavami. "Ale jinak skvěle. Laky, Bubble znovu." Zavelela jsem, sledujíc Mareep, který ještě chvíli po prvním Bubble útoku klopýtal, jak stratil balanc. Teď už stál pevně na nohou a byl schopen zaútočit. "Mareep použij Tackle." Navedla jsem ho, když jsem si všimla, že proud bublinek ustává a je čas získat čas zas pro Lakyho. Navíc tento druhý bubble neměl ani takovou sílu jako první, byla to spíš taková poslední záchrana... "Mareep, okamžitě uskoč, i kdyby už byl vyčerpaný!!" Křikla jsem po chlapci, který byl plný zvědavosti dřív, než by mohl přijít k úrazu buď ze strany Nincada či nešťastné náhody a tudíž ze strany Lakyho. Bylo na čase se podívat na stav protivníka.

62 [A] Enwy [A] Enwy | 12. srpna 2017 v 15:25 | Reagovat

[61]: Nincada byl v bezvědomí. Pokéball se od něj odrazil a chytil ho. Gratuluji, chytila jsi Nincadu.

63 Felawën Felawën | 12. srpna 2017 v 15:33 | Reagovat

[62]:
Byla jsem ráda, že souboj dlouho netrval a Nincada snad neutrpěla vážná zranění. Spokojeně jsem uklidila pokéball s Nincada a pochválila své drobné maličké. "Dobrá práce, chlapci." Pousmála jsem se na ně a i je podrbala. Mareep v huňaťoučké srsti a Lakyho pod bradičkou. "Tak pojďte, dovyřídím tu záležitost v kavárně, dostaneme zaplaceno a zas na nějakou chvíli budeme mít na pár mňamek vyděláno." vysvětlila jsem a poté vešla zpátky do obchodu. "Tak, zahrada je teď zcela prázdná." Svěřovala jsem osazenstvu vítěznou skutečnost a vzápětí ditovala dávkování tohoto prostředku proti škůdcům, jelikož jim zbylo na několik dalších takových postřiků. "Kdyby vám náhodou prostředek došel, poptejte se na této adrese." Dořekla jsem s vizitkou výrobce mezi prsty, kterou jsemm předávala majiteli. Byl čas už jen na zaplacení.

64 [A] Enwy [A] Enwy | 12. srpna 2017 v 15:38 | Reagovat

[63]: Kavárna ti za tvou práci vyplatila 200 Yenů.

65 Drobeček Drobeček | 14. srpna 2017 v 11:48 | Reagovat

ČÍSLO: 022
INFORMACE: Komín potřebuje vyčistit, jinak hrozí, že kouř nebude moct vycházet ven. Hledá se kominík.

Už při své poslední návštěvě v kavárně jsem si všiml, že jim nějak přerušovaně čoudí komín, takže když jsem šel znovu kolem a všiml si, že se nic nezměnilo, rozhodl jsem se zakročit. V první řade jsem nakráčel do čajovny a podíval se na nástěnku, kde byl seznam brigád. Vyčištění komínu tam naštěstí bylo, takže jsem nemusel chodit za majitelem a zdlouhavě mu vysvětlovat, jak důležitá je pravidelná údržba komínů. Místo toho jsem sundal papírek s brigádou z nástěnky, vydal se za jedním z číšníků, který zrovna neměl nic na práci a nahlásil jsem se, že tu práci beru.
Číšník mě zavedl do skladu, kde mi vydal dlouhý žebřík a kartáč na dlouhém stočeném drátě. "Endoskop nám spadl do pece, když se o tuhle práci před pár dny pokoušel někdo jiný, tak ti bude muset stačit tohle," vysvětlil a podal mi malou kamerku, provázek a displej, na kterém se zobrazovalo vše z kamerky.
Kupodivu se mi podařilo z čajovny dostat i s velkým žebříkem bez toho, aniž bych ním někoho nebo něco přetáhl. Opřel jsem žebřík o zeď, ujistil se, že pevně drží a pak pomalu začal šplhat nahoru. Moje ujištění asi nebylo pořádné, protože se žebřík celkem třásl a jednou se i na pár milisekund odlepil od okraje střechy.
Když jsem konečně vyšplhal nahoru, otřel jsem si smrtelný pot a vítězoslavně se zašklebil na komín. "Yosh, jsem nahoře, teď už se jen dostat ke komínu..." zamumlal jsem a začal pomalu po střešních taškách lézt nahoru. Bylo to jednodušší, než jak to vypadalo. "Oh shiii-!" zavrčel jsem, když jsem už seděl u komínu, protože mi došlo, že jsem všechno své nářadí zapomněl dole na zemi. Povzdechl jsem si, dostal se zpět k žebříku a za posměšných pohledů kolemjdoucích šplhal dolů. Kartáč jsem si hodil přes rameno (jako správný kominík, hehe), displej, kamerku a provázek strčil do kapsy a opět jsem se vydal na střechu.
Ne-moc-pohodlně jsem se usadil na hřebenu střechy vedle komínu. Z kapsy jsem vytáhl provázek a kamerku. Udělal jsem na provázku očko, do něj kamerku navlékl a utáhl. Začal jsem kamerku opatrně spouštěť do komína, druhou rukou jsem vytáhl z kapsy displej a sledoval, co se tam dole děje.
Všude byla naprostá tma, občas byla na stěně komínu vidět hrudka něčeho černého, toť vše. Vytáhl jsem kameru ven, kapesníkem očistil a uložil do kapsy, pak jsem si z ramene sundal kartáč. "Teď přichází ta kominická část..." zamumlal jsem a začal kartáč spouštět dolů. Ke své hrůze jsem zjistil, že drát je moc krátký, takže je kartáč jen asi ve třech čtvrtinách komína. "Achjo, zbytek budu muset pročistit zespodu..." postěžoval jsem si a vytáhl kartáč ven. Na štětinách, kromě sazí, bylo přichyceno i malé hnízdo. Pokrčil jsem rameny, hnízdo hodil za hlavu a dělal, že neslyším autoalarm, který se rozhoukal. Znovu jsem spustil kartáč dolů a celý proces ještě několikrát opakoval, tentokrát už bez dalších ptačích hnízd.
Když jsem považoval komín za vyčištěný, spustil jsem dolů kameru. Provázek byl dlouhý, takže kamerka v pořádku dopadla až dolů, asi do pece. Na displeji jsem při tom sledoval stěny komína a všímal si míst, která jsem vynechal. Vytáhl jsem kameru, zase jí očistil a znovu dolů spustil kartáč.
Po deseti minutách střídání kartáče a kamerky jsem usoudil, že je na čase jít se podívat dolů na tu spoušť, co jsem v pecích způsobil. Kartáč jsem hodil na zem už ze střechy, aby mi nepřekážel, pak jsem po žebříku slezl dolů. Čapl jsem žebřík a kartáč a vydal se zadním vchodem zpět do kavárny. Odložil jsem oba předměty ve skladu, místo kartáče si vzal dlouhé koště a vydal se do malé pekárny s jednou pecí.
"Dobrý den!" pozdravil jsem muže v bílé zástěře, pravděpodobně pekaře. "Nesypaly se vám z pece saze? Čistil jsem komín, tak potřebuju vědět, jestli jsem tu správně, nebo máte ještě i jinou pekárnu," zazubil jsem se.
"Tos byl ty?" zavrčel na mě pekař a varovně na mě zamával prstem. "Mohl jsi nejdřív říct, že jdeš čistit komín, pošpinil jsi mi pizzu!" káral mě.
"Oh, promiňte, to jsem netušil," omlouval jsem se a pomalu se přesouval k peci. "Určitě jí můžete nějak oprášit, opláchnout nebo vyprat, ne?" zasmál jsem se a vytáhl z pece zčernalou pizzu. "Eh, i když tahle vypadá, že jí už nic nepomůže..."
Pekař něco zabručel a se spoustou nadávek opustil pekárnu. Chvilku jsem jen tak stál na místě a čekal, jestli třeba nepřijde šéf kavárny, že mi chce vynadat, nic se ale nedělo, vrátil jsem se tedy k práci. Za divadelního fňukání jsem se přesunul ke koši, hodil do něj pizzu a chvilku mlčky pozoroval, jak se protáčí víko koše. "Budeš mi chybět, pizzo," povzdechl jsem si. Byl to smutný pohřeb pizzy, ale věřil jsem, že zůstane na vždy v paměti jejích vnoučat... jestli mají pizzy vnoučata.
Přemístil jsem se zpět k peci a s koštětem v ruce jsem se pomalu nasoukal dovnitř. "Ech, tak takhle se cítí jídlo, když se de péct?" ušklíbl jsem se a zaklonil hlavu, abych mohl zespodu nahlédnout do komínu. Odstranil jsem ochranou mřížku, která kryla pec před většinou nečistot, padajících z nebes a koštětem vyzkoušel, jak daleko se dostanu. Koště dosáhlo naštěstí o něco dál než do požadované čtvrtiny komína, takže jsem rovnou začal čistit jednotlivé stěny. Na jednu stranu se mi hodily brýle - nepadal mi popel do očí, na druhou stranu jsem je měl ale po pár minutách úplně zašpiněné, takže jsem musel vylézt ven a očistit je. Při tom jsem si všiml, že jsem si nezaprasil jen brýle, ale i kápi a v podstatě vše, co jsem měl na sobě, včetně vlasů. "Budu se pak muset jít někam umýt," povzdechl jsem si a vlezl zpět do pece. Dalších deset minut jsem čistil stěny komína a sypal si na hlavu nové vrstvy sazí, pak jsem na násadu koštěte přivázal kamerku a zvedl tak vysoko, jak jen jsem to dokázal. Pohlédl jsem na displej - také totálně zaprasený, a hledal, kde co potřebuje ještě pročistit. Znovu jsem vzal stěny koštětem, abych odstranil i zbytek nečistot, pak jsem s triumfálním výrazem vylezl ven z pece. Tedy, alespoň jsem se o to pokusil, protože jsem zjistil, že jsem po kolena zasypaný popelem, prachem a ohořelými kousky kdo ví čeho. "Nééé, a teď mám špinavý i kalhoty..." zafňukal jsem a odhrnul popel na podlahu. Vysoukal jsem se z pece, oprášil na sobě, co se dalo a potom všechen ten nepořádek zametl.
Už jsem se chystal odejít, když se do pekárny vrátil kuchař s kyblíkem a mopem. "A vytírat bude kdo?!" obořil se na mě, položil oba předměty na zem přede mě a s veselým výrazem zmizel za dveřmi. "Taky bys mohl něco udělat ty," vyplázl jsem na pekaře jazyk, naštěstí mě ale už neslyšel. Zvedl jsem ze země mop, namočil ho do kyblíku a za protivného brblání se pustil do vytírání celé podlahy.
Když bylo všude vytřeno, až se podlaha leskla, odnesl jsem kýbl, mop a koště do skládku. Pak jsem se vydal za číšníkem. Když viděl, jak jsem špinavý, odtáhl mě do koupelny pro personál. "Nemůžeš nám pobíhat po čajovně takhle umazaný! Odrazuješ zákazníky!" zhrozil se. Po chvilce smlouvání jsem číšníka uprosil, aby mi dal klíček od koupelny, abych se mohl nerušeně umýt. Když jsem se dočista vydrhl, vypral jsem si oblečení a několik dlouhých nudných minut ho fénoval.
Když jsem opustil koupelnu, vrátil jsem se za číšníkem. "Práce splněna, Drobeček vydrhnut, už nedělám ostudu!" zazubil  jsem se na něj a čekal, až mi bude vyplacen obnos za vyčištění komínu.

66 [A] Enwy [A] Enwy | 14. srpna 2017 v 12:17 | Reagovat

[65]: Anteiku bylo rádo, že je komín vyčištěný. Pizza byla na účet podniku, odměnou ti je celých 250 Yenů.
Zručnost +4%

67 Enwy Enwy | 1. září 2017 v 22:12 | Reagovat

Beru 023: Zaskoč kuchaře

Jakmile jsem uslyšela, že někdo shání zběhlého kuchaře, letěla jsem na to místo jako zběsilá. Už dlouho jsem nebyla v kuchyni a už jsem si pomalu nevzpomínala, jak vypadá sporák. Vtrhla jsem dovnitř jako barbar a hned se hnala ke dveřím, na kterých bylo jasně tučným písmem napsáno: "Jen pro zaměstnance." Naštěstí můj berserk přestal, když jsem málem narazila do číšníka. S hlubokým úklonem jsem se omluvila. "Prosím, omluvte mou nezdvořilost," řekla jsem, stále s hlavou dole. Číšník překvapeně zamrkal. "Ah, nic se neděje! Vy jste tu už byla, že? Pamatuju si vás v šatičkách služebné," promluvil. Divila jsem se, že mě poznal. Většinou jsem sem vtrhla s obřím drakem, který na sebe strhl všechnu pozornost, takže by si mě měli pamatovat přes Garlana. Uf, to mám ale štěstí, pomyslela jsem si a narovnala se. "Slyšela jsem, že potřebujete zaskočit za kuchaře," řekla jsem důvod, proč tu zrovna jsem. Číšník přikývl. "Ano, je to pravda. Náš obvyklý kuchař náhle onemocněl a my potřebujeme pizzu na zítra," oznámil. Šibalsky jsem se usmála. Znovu jsem se uklonila. "Prosím, nechte to na mě. Zítra budete mít svou pizzu tam, kde má být – teplou na talíři hostů," řekla jsem, až to znělo egoisticky. Číšník však nevypadal, že o mých slovech pochyboval. Mírně se usmál a ukázal na dveře. "Tam najdete vše, co potřebujete. Ve večerních hodinách jako teď by tam neměl nikdo moc chodit," pověděl a já přikývla. Dále jsem ho už nehodlala zdržovat a zatlačila jsem na dveře. Vešla jsem triumfálně dovnitř, jako kdybych vešla do svého vlastního domu. Hned mi do nosu vlétla známá vůně. Kuchyně... tak známé a milované to místo. Vlastně, vždycky jsem tam chodila jen pro věci do ledničky a vařit drobnosti, když někdo z rodiny neměl zrovna čas a náladu, ale i přesto jsem ke kuchyni samotné měla silný vztah, vybudovaný na hladu a lásce k vaření taktéž, samozřejmě. Hodila jsem na sebe zástěru, která byla trochu větší, než jsem čekala, ale byla to povinnost. Umyla jsem si ruce, abych se ujistila, že je mám opravdu čisté. Teď už zbýval poslední krok – zvolit vhodného parťáka. Neváhala jsem a sáhla jsem po pokéballu s Chibim. Byl určitě v kuchyni více než zkušený. "Let's shine, Chibi!" zavolala jsem, než se neozval známý zvuk třepetání křídel. "Dobrý večer, senpai," usmála jsem se a Ribombee mi úsměv mile oplatil. Rozhlédl se a udiveně na mě vrhl nechápavý pohled. "Jsme v kuchyni, na zítra pomáhám dělat pizzy," vysvětlila jsem stručně. Ribombee přikývl a neochotně se přiblížil k jedné ze skříní. "Proč jednoduše nekoupíme instantní pizzu a nehodíme ji do trouby?" optal se. Ušklíbla jsem se a složila ruce na hrudi. "Každé jídlo se má připravovat se špetkou lásky, protože jedině tak bude mít tu nejlepší chuť," odrecitovala jsem jako z kuchařky. Vážná tvář génia mi dlouho nevydržela. Začala jsem se smát, až bylo takhle v pozdních večerních hodinách nepříliš slušné. Když jsem si uvědomila, že mě Chibi s mírně pozdviženým obočím pozoruje, ihned jsem zvážněla, jako kdybych se před pár vteřinami neválela na zemi smíchy. "Erhm... takže, začneme. Pomoz mi prosím najít olivový olej a předem nakypřené těsto. Pokud ten kuchař onemocněl až dneska, těsto tu určitě musel nechat."
Rozhodla jsem se pro italskou pizzu se slaninou a vejci. Chibi mi pomohl vymazat plech olejem, aby se těsto nelepilo. Bylo by jednodušší kdyby tu neměli tak tvrdý pečící papír. Rozválela jsem těsto na plech a nechala troubu předehřátou na dvě stě dvaceti stupních. Promnula jsem si ruce. "Proč vypadáš tak nadšeně?" zeptal se Chibi. Usmála jsem se. "Jako umělec nastává chvíle, kterou si nejvíce musím užít. Vyzdrobení pizzy!" smála jsem se. Potřela jsem těsto passatou, na vrch dala klobásy a slaninu. Chibi se jen díval, avšak i tak mi byl nápomocný. Přebroukala jsem si všechny písničky, které jsem znala a to dokonce i bez textu! Po dokončení jsem pizzu strčila opatrně do trouby a jen čekala. "Kolik těch pizz vlastně potřebují?" zadumala jsem a Chibi pokrčil rameny. Podívala jsem se na zbylé těsto a pokusila se odhadnout, na kolik pizz to stačí. Při přemýšlení jsem však zapomněla na jednu důležitou věc. Každá trouba byla jiná a tahle zrovna patřila mezi ty ošuntělé a proto... zkrachovala. "Né, co budu dělat?" panikařila jsem. Chvilku mi trvalo, než mě to nenapadlo. "Chibi, umíš opravit troubu?" řekla jsem naléhavě. Chibi opatrně zakroutil hlavou a pak pokrčil rameny. "Nevím, mohl bych se o to pokusit. Jsem celkem zručný," přiznal a já vděčně přikývla. "Dobře. Plán je následující – ty se pokusíš opravit troubu, já mezitím dopeču tu pizzu," kývla jsem. Podívala jsem se na hroudu těsta a povzdechla si. "... a taky musím zařídit, aby se dopravila další pizza." Vyhodila jsem všechny pokémony, kteří nebyli u profesora. Popplio zívl a já ho okamžitě chytila do náruče. "Pššt, Popplio. Promiň, že jsem tě vyrušila ze spánku. Nekontrolovala jsem, koho vyhazuju ven," usmála jsem se. Popplio si protřel oči a hned, jakmile jeho zrak padl na klobásy, rozzářil se. "Jídlo!" výskl. Odtáhla jsem ho stranou. "Ne-e, to potřebuju. Jíst pozdě večer bys neměl. Nechceš se jen dívat?" usmála jsem se. Popplio se zamračil, ale dal na má slova. Můj pohled padl jako další na Garlana. "Promiň, že tě vyrušuju ze spánku takhle pozdě," zopakovala jsem téměř to samé, co jsem řekla Poppliovi. Jediný rozdíl byl v tom, že jsem ho nemusela brát do náruče. Nadechla jsem se. Ráno se snad pomalu neblížilo. "Vylon, pomoz Chibimu u trouby. Jsi železná, mohla bys mu asistovat, když nebude moct někam sáhnout," rozhodla jsem a Skarmory přikývla. Nemotorně se přesunula k rozbité troubě, div neshodila ten nově vypadající hrnec. "Ravieli, Armytile, postarejte se o novou pizzu. Nechte to na vaší fantazii, je jedno, jak ji ozdobíte. Těsto se rozválí na plech, promaže a nechá se ozdobit. Do toho," pokračovala jsem. Raviel chápavě přikývl, jako kdyby mi četl myšlenky a se Zubat se pustil do díla. Popadla jsem Charizarda za ruku, do druhé vzala plech s nedokončenou pizzou (díky bohům, že ještě nebyla horká!) a koukla na Popplia. "Dohlížej na ně, prosím," usmála jsem se a odtáhla Garlana ven. Byla tma, jediné světlo poskytoval jeho ohnivý ocas. "C-co se mnou chceš dělat?!" vypískl, málem jako malá holka. Ironicky jsem na něj vrhla pohled. Dvoumetrový drak se začal smát. "Dobrá, co tu děláme?" zeptal se. Položila jsem plech na nejvyšší možné místo na okně a odstoupila. "Plamenomet. Jsi druhá provizorní trouba. Je to... další trénink. Musíš ohřát pizzu, aby se dodělala, ale... nespálila se. Jo, přesně tak," zadala jsem instukce a pro jistotu odstoupila ještě o jeden krok, kdyby nastal nějaký atomický výbuch. Bůhví, co jsem stvořila za jídlo. Charizard se zatvářil otráveně. "Nemůžu na tu věc vletět s plamenným náletem? Dlouho jsem to už necvičil," zamumlal. Dala jsem ruce do jasného písmena – X. "Zamítá se. Potřebuju tu pizzu v celku, ne rozemletou i s plechem," zasmála jsem se. Charizard to díky bohu pobral jako vtip a vypálil plamenomet. Pizza byla úspěšně... zapálena. "Sakra, pečící papír..." zabručela jsem. Otočila jsem se a zavolala do kuchyně. "Bez pečícího papíru! Místo toho promazat plech olejem!" zvolala jsem. Gardevoir přikývl a nadzvedl pizzu, aby plech Zubat mohla promazat.
Jakmile byla jedna pizza hotová, další se blížila. Pokud se tím "hotová" dá počítat ohořelá, ale... to byl Garlan speciál! Gardevoir si na pizze celkem vyhrál. Nebyla to vlastně jedna pizza, ale spoustu maličkých. "To je dobrý!" zasmála jsem se a obdivovala jednu, která připomínala Eevee. "Takový malý prcek," zasmála jsem se. Než jsem však stihla od pizzy odejít, Charizard už vypálil plamenomet. Tedy... kéž by to byl plamenomet. Byl to uhlíkový útok. Salva uhlíků pokropila pizzu a byl to automaticky reversed BBQ Pizza. "Garlane, co jsi to-" - "To byl omyl! Když umíš dva útoky, které se podobají, je těžké rozpoznat, který ti zrovna leze krkem," opáčil. Ani jedna z dvou várek pizz nevypadala, že se dala použít. Zkontrolovala jsem stav v kuchyni. Trouba stále mrtvá, očividně odešla do kraje věčných rozbitých troub. Popplio už na pultu usnul, takže jsem ho pro jistotu odvolala do pokéballu, aby si odpočinul. Gardevoir už mlel poslední kusy těsta. Celé to vypadalo hodně, hodně bledě. Už jsem se strachovala, že nedodržím slib, když v tom jsem spatřila něco... mýtického. Až příliš nádherného na to, aby to byla pravda. Popadla jsem telefon a vytočila jediné číslo, které znám. "Halo? Donášková pizza u Velkého táty?..."
Druhý den se hosté divili, jak je možné, aby byla pizza tak dobrá. Nejrychleji vyprodané byl Garlan speciál a pak Reversed BBQ Pizza. Samozřejmě se využila jako střelivo, jak jinak. Každopádně jsem se postarala o kuchyni a zaskočila jsem kuchaře. Jak? Kuchařské tajemství, které v kuchařce nenajdete. Dokonce se nám společně dokázalo i opravit troubu. Ve skutečnosti byla jen přehřátá, takže stačilo profouknout vílím větrem a byla zase funkční.

68 [A] Drobeček [A] Drobeček | 1. září 2017 v 23:11 | Reagovat

[67]: Šéf Anteiku ti s radostí vyplatil 300 Yenů.
Vaření +4%

69 Enwy Enwy | E-mail | Web | 17. září 2017 v 12:39 | Reagovat

Beru 021 - násilnický gang
Šla jsem jako obvykle po ulici. Jít po silnici je celkem blbost, hlavně v této době, kdy je provoz nejhustější. Raviel šel po mém boku a na rameni seděl Chibi, který houpal nohama. „Co je to za rámus?“ ozval se Raviel, čímž přerušil ticho mezi rozhovory. „Taky to slyším. To si asi jen někdo hraje, nějací malí kluci třeba,“ odpověděla jsem a pokrčila rameny. Představa takového Garlana hrát na housle je třeba vražednější než všechny adrenalinové sporty dohromady. Procházeli jsme kolem známého podniku, kde jsem minule už pekli (ehm ehm) pizzu a kde jsme se si zahráli na módní policii. Při té myšlence mi zacukaly koutky. Byla sranda být hodný a zlý policista. Mé přemýšlení přerušilo, jak již mnohorkát, nějaký náhlý zvuk. Uslyšela jsem pár lidí, jak ječí a zběsile utíkají z restaurace ven. Atomovka? Teroristi?! Čas zavolat módní policii! Teprve pak jsem si uvědomila, že to žádná sranda rozhodně nebude...
Byla jsem lehkomyslná, když jsem si myslela, že se jedná jen o jednou šarvátku. Běžela jsem ke dveřím známé kavárny a vběhla dovnitř. Raviel mi byl v patách a Chibi se musel zachytit, aby při tom cloumání nespadl. Byli tam asi čtyři chlapi, celí potetovaní a na krku se jim pohupovaly zlaté řetízky. Vypadaly ale slušně oblečení, nebyl to rozhodně nějaký pouliční gang malých děcek. Zrovna vyhrožovali jedné paní, alespoň tak to na první pohled vypadalo. Mé ochranitelské pudy a respekt ke starším vystartovaly samy od sebe. „Oi! Dovolujte si na někoho svojí velikosti!“ křikla jsem na něj. Chlap se otočil a černé brýle se mu zaleskly. Nasucho jsem polkla. A jéje, co jsem to zase udělala. Zmíněné paní si přestal všímat, i když ji nenechal odejít, a zamířil rovnou ke mě. „P-pardon? Neříkala právě někoho její velikosti...?“ zastal se mě pomalu Chibi, ale nahněvaný pohled ho umlčel. Pokrčil rameny a špitl: „Promiň, Enwy. Snažil jsem se.“ Celá kavárna na nás upírala zrak a já byla nucena ucouvnout před statnou mužskou postavou. „Ty sis na mě dovolila otevřít pusu?“ řekl a vytáhl brýle nahoru. Zírala jsem mu do očích barvy hlubin moře. To však nevím jistě, nikdy jsem se nepotápěla. Další chlap k němu přistoupil a položil mu ruku na rameno. Postavami byli asi stejně velcí, oba vypadali jako hory. Raviel stál netknutě v pozadí, ale vypadal připravený udeřit, kdyby se něco zvrtlo. Když jsem se podívala na Chibiho, tvářil se jako svatoušek. „Je to jen malá holka,“ podotkl druhý, který k němu přistoupil. První, říkejme mu třeba Hora č. 1, si mě změřil pohledem. „Jo, to máš pravdu. Malá je...“ A to byla poslední kapka. Všechen stud zmizel a mě pohltil čirý vztek. Jako první tuhle změnu pocítil Chibi, který pro jistotu odletěl k Ravielovi s neklidem v očích. Pak to ucítila země, která zůstávala pro jistotu stále stejná. Pak strop, který pro jistotu nespadl. Dobrá, dobrá! Tohle asi ne. Vězte ale, že můj vztek byl téměř hnatatelný! Vyhrnula jsem si rukávy, jak dělají klasičtí naštvaní drsňáci v seriálech, až na to, že se mi zasekly v polovině ruky. Ztrapněně jsem je zase vrátila a místo toho si upravila límec. Tiše jsem doufala, že se najednou zvětším na dva metry, začnou ze mě šlehat blesky a z očí laser. Naneštěstí jsem zůstala stejně takový ňouma jako předtím. „Co? Chceš mi hrozit, holčičko?“ nasupil se. Stejně nasupený tón jsem mu chtěla vrátit, avšak uvědomila jsem si, že bych se tím pádem snížila na stejnou nížku, co se týče kategorie, jako oni. Odkašlala jsem si. „Nechci, samozřejmě,“ vyslovila jsem až překvapivě klidně, až Raviel uznale přikývl nad mou rozvážností. Hora č. 1 povytáhla obočí. Počkala jsem, až zmizí prvotní vztek a nesla jsem se kavárnou jako nějaký duch. „Mám návrh. Zápasy jsou férové, ne? Místo toho, abychom se tu slovně ponižovali a házeli na sebe špínu, dáme si zápas a bude to. Pokud vyhraju, opustíte kavárnu v míru. Pokud vyhrajete vy, nechám vás tady ničit a vyvádět, co se vám zlíbí,“ řekla jsem a přitom zjistila, že se šéf podniku při poslední větě téměř zadusil. Nenápadně jsem směrem k němu pokrčila rameny. Snad poznal, že mi musí věřit. Hora č. 1 se zazubila. „Dobrá! Nemám námitek. Zápas bude přímo tady!“ zvolal triumfálně a roztáhl ruce. Vykulila jsem oči. „T-tady? Jako... tady?!“ vyjekla jsem. Takhle se celý můj plán zbořil. Vlastně... kdybych ten plán uskutečnila tady, tak by se všechno zbořilo! Nasucho jsem polkla. „K-kurník,“ ulevila jsem si potichu. Zvedla jsem hlavu. „Dobře, budiž světlo, Horo číslo jedna. Krátká porada,“ svolila jsem a Hora přikývl. Moje klidná kamufláž se rozplynula, hned jakmile jsem se k nim otočila zády. Zatímco číšníci začali vyklízet stoly a židle, hosté se snažili proklouznout ven, včetně ženy. Té osobně se to nepovedlo, avšak někteří zručnější utekli z dveří podniku. „C-co budu dělat?“ vykoktala jsem. Raviel se ušklíbl. „Otázka zní, co jsi chtěla dělat,“ opáčil. Zagestikulovala jsem nesmyslně rukama. „No, já chtěla vyvolat Garlana, samozřejmě. Doufala jsem ve výhru, nesměla jsem prohrát. Jenom Garlan je dost drzý, arogantní a to všechno, na to, aby nemohl dopustit prohru,“ povídala jsem panicky. „Jenže když nechám Garlana bojovat v uzavřeném prostoru, bude to tady po pár útocích vypadat hůř, než kdybych jim dala volnou ruku a certifikát na bagr.“ Z druhé strany už byla Hora a jeho společník Kopec připraveni. „Co to tak trvá?“ zavolal. Nasadila jsem klidný výraz a otočila se se sladkým úsměvem na rtech. „Oh, omlouvám se. Hned to bude,“ řekla jsem a otočila se k Ravielovi. „Co mám dělat?!“ - „Já to klidně udělám,“ ozval se drobný hlas, do té doby tichý. Podívala jsem se na Chibiho. „Jsi si jistý? Nechci o tebe přijít. Víš, já třeba umřít nemůžu, ale-“ - „Bez obav! Zvládnu to,“ usmál se. Nervózně jsem si promnula ruce a utřela pot na čele. „D-dobře. Ale v jakémkoliv případě, Ravieli, kdyby se cokoliv, a tím myslím cokoliv, pokazilo, máš plné svolení zasáhnout do zápasu. I kdyby mě to mělo stát tři babky. Oke?“ ujistila jsem se. Raviel přikývl. „Jo, dobře. Důvěřuj senpaiovi trochu. Určitě vyhraje,“ rozesmál se. „Já vím. Proto jsem říkala 'cokoliv'. Kdyby se ze senpaie nedejbože stal krvelačný berserk-“ Chibi se rozesmál. „Nestane. Neboj. Všechno bude v pohodě.“ Otočila jsem se zpátky na Horu. My jsme připraveni,“ oznámila jsem s rozvážným klidem. Hora přikývl. „Dobrá. Mladší mají přednost.“ - „Huh? A jak víte, že jsem mladší? Třeba jsem už zažila... přes čtyři století?! Jenom proto, že jsem nízká, neznamená, že jsem mladá,“ prskala jsem. Hora si povzdechl. „Takhle jsem to samozřejmě nemyslel. Myslel jsem tím, vypadáš mladě...“ - „Oh. Tak to díky, pane,“ zasmála jsem se stydlivě. Raviel si nedočkavě odkašlal. „Dobře. Chibi, začneme,“ usmála jsem se na svého drobečka a Ribombee předstoupil k volnému prostoru, který se v kavárně odsunutím židlí a stolů vytvořil. Hora nevěřícně vykulil oči na dvaceticentimetrovou vílu a pak pokrčil rameny. „Pinsire! Do boje!“ rozkřikl a vyhodil ball do vzduchu. Přede mnou se zamihotalo světlo a objevil se Pinsir. Naštvaně zacvakal, připravený bojovat. „Vyzyvatel začíná. Pravidla jsou jasná,“ pověděl a já přikývla. „Chibi, začni třepetavým tancem!“ křikla jsem. Ribombee se roztočil a za ním se snesl vílí prach. Pinsir zaútočil rohovým útokem. „Chibi, vyhni se!“ zvolala jsem hned. Ribombee byl dost rychlý na to, aby se mu povedlo uhnout stranou. Pinsir narazil do hromady stolů. Hora se zhrozil. „Máme to v kapse. Vílí vítr!“
„Ne! Princezno!“ ozvalo se. Já, Raviel, chlapi včetně Kopce a ostatních zbylých hostů, jsme na Horu vrhli nechápavý pohled. Všichni byli jako já - zaskočeni. Hora se vrhl k Pinsirovi a začal ho hladit. „Princezno, jsi v pořádku?“ zeptal se Pinsira. Spadla mi čelist. „Počkat, teď v tom mám zmatek. Pinsir je holka a... jmenuje se Princezna?“ vyhrkla jsem a začala se chlámat smíchy. Gangsteři stáli jako přikovaní k zemi a sledovali, jak jejich kolega dává Pinsirovi na hlavu růžovou mašli. „Dobrá, beru zpět to, co jsem řekla o gangsterech. Jsou to koneckonců lidé,“ pokrčila jsem rameny. Raviel si pochybovačně povzdechl. „Vždyť jsi nic neříkala...“ utrousil tiše. Hora i Kopec na mě teď upřeli pohled. „Tak? Nedokončili jsme zápas. Budeš nás nějak trestat nebo-“ Přerušila jsem je zvednutím ruky a usměvem. „Roztomilost není hřích. Pokud i vy máte srdce na roztomilost, pak není místo na trest,“ vyvolala jsem, až na mě mí pokémoni nechápavě hleděli. Pinsir znovu zacvakala. „Horo, jsi velký, ošklivý a... lakomý,“ začala jsem a Chibi pozvedl obočí. „... myslím, že toho si gangsteři váží nejvíc a že není nic špatného na tom mít roztomilého pokémona. Odejděte v míru, prosím,“ usmála jsem se. Oba dva přikývli, pokynuli svým kumpánům a mizeli. Auta ujížděla po pár minutách.
Podívala jsem se na paní. „Vůbec, proč vás obtěžovali?“ zeptala jsem se. Paní zamrkala. „Odmítla jsem jejich jahodový dortík,“ řekla. Ztuhla jsem a v následující vteřině jsem se přiřítila ven. „OI! VRAŤTE SE! Musíte tu ženu obtěžovat dál, přeci jen odmítla jahodový dortík!“

70 [A] Drobeček [A] Drobeček | 17. září 2017 v 12:56 | Reagovat

[69]: Jako odměna za vyhnání gangsterů ti bylo vyplaceno 200 Yenů.

71 Enwy Enwy | E-mail | Web | 24. září 2017 v 13:23 | Reagovat

Beru úkol: "Heatmor zapaluje trávník" bez možnosti ho přemluvit.

Byla jsem ve městě, protože jsem potřebovala někde umýt boty. Na podzim pršelo a tak místo mírumilovné zeminy bylo všude bláto. Ani vyspat se pořádně ve spacáku nešlo. Zamířila jsem do jediného podniku, kde špinavé boty se zaschlým blátem tolerovali. Vstoupila jsem dovnitř a jasně dala najevo, že jsem ta otravná holka, co kavárnu zbavila gangu Jahodových dortíků. Zamířila jsem spěšně rychlým krokem na záchody, abych si boty očistila vodou. Když jsem vyšla, mé boty byly nejenže čisté bezeskvrny, ale dokonce i suché! Něco mě však zarazilo a nebylo to ani náhodou potichu. „Toho Heatmora se zbavíš, ať se děje co se děje, rozumíš?!“ křikl někdo. „Ale pane...“ - „Žádné ale, nebo máš padáka!“ vyjel onen hlas zostra ještě jednou. Zrovna jsem se chystala zajít k nim, když mě málem zasáhla hořící flaška vína. Ta flaška úplně vyletěla ze dveří na zahradní část kavárny, třísla o zem, ale naštěstí se jen odkutálela k mým nohám. Oheň zhasl a jakmile se tak stalo, dotkla jsem se jí. Vyjekla jsem, teplé sklo nebylo na dotek příjemné. Chvilku jsem počkala a pak jsem ji vzala do ruky. Se sklenicí v ruce jsem zamířila ke dveřím a prošla jimi. „Halo, je tu někdo? Chci vám vrátit létající hořící víno. Zdá se, že máte řádi žhav-“ Nikdo mě ale neslyšel, protože jejich šéf měl hlas horší a hlasitější než siréna na vrcholu hasícího vozu. To jsem si vlastně mohla ověřit taky, protože se zvuk ozýval ze všech stran, i když vozy byly už zaparkované a vinuly se hadice. Číšníci byli zamlklí a jejich šéf tu řval jako šílený. „Co se tu děje?“ zašeptala jsem směrem k jednomu číšníkovi, který leknutím povyskočil. „Na zahradu se odněkud dostal Heatmor, který zapaluje trávník. Vždycky počká, až oheň zhasne a pak začne znovu. Do té doby se schovává ve vinném sklípku, takže je šéf naštvaný,“ odpověděl mi šeptem. Využila jsem chvilku, kdy se šéf nadechl, aby v hubování pokračoval a skočila jsem mu do řeči. „Toho Heatmora vám vyženu,“ zvolala jsem. Zamrkal a vykulil na mě oči. „Ty jsi ta, co vyhnala ty gangstery, že?“ pověděl, aby se ujistil. Přikývla jsem a uculila se. Mé činy nebyly zapomenuty! Jednou se určitě proslavím jako spasitel Anteiku. Jen zamumlal něco o tom, že jsem ten den byla blázen, ale potom mi dal klíčky s úsměvem a ukázal schody vedoucí do sklepa. „Berte to za provedené,“ zazubila jsem se egoisticky. Pak jsem se vydala ke schodům.
„Brionne, shine!“ zvolala jsem. Ve skutečnosti jsem se bála. Vypadalo to jako z těch hororů, co ze zdí skáčou stvůry a nestvůry. Stěny sklepa byly chladné a dřevěné schody vrzaly každým krokem. Najednou se to ozvalo. Zvuk připomínající nějaký drill či obrovský stroj na kopání tunelů. Jako kdyby to bylo přímo ve zdi. Brionne i já jsme vyjekli strachy i překvapením. Vodní pokémon mi zkušeně skočil do náruče a tím využil situaci ke svému mazlícímu prostěchu. Zvuk utichl. Zrychlila jsem krok a doběhla těch pár posledních schodů, které mě dělili od pevné prkenné podlahy. Nahmatala jsem tlačítko a rozsvítila světlo. Objevily se tam police plné lahví vína. Padla mi čelist. Ta sbírka byla dokonalejší než tátova sbírka. Došla jsem k jedné polici a vzala do ruky láhev. „Clos du Griffier, ročník 1788. Četla jsem, že je to vzácný ročník. Dokonce ani táta tohle nemá. Vlastně nevím, proč sbírá víno, když není alkoholik,“ pokrčila jsem rameny. Přesně ve chvíli, kdy jsem položila láhev zpátky na polici, se to ozvalo znova, tentokrát přímo za mými zády. Prudce jsem se otočila, ale nikde nikdo, jen hrouda hlíny a žádná díra. „Viděl jsi něco?“ zeptala jsem se Brionne. Ten zakroutil hlavou. „Dobře. Buď moje oči zezadu, kryj mi záda,“ požádala jsem. Brionne prudce zakýval hlavou a položil hlavu na mé rameno. Došla jsem k jedné hroudě a chvilku na ní zírala. Rozhodla jsem se, že se kouknu, co je pod tím. Špatný nápad. Jakmile jsem se dotkla hlíny, vyskočil z ní Heatmor. Leknutím jsem sebou sekla na zem a Brionne spadl. „Brionne? Kde jsi?“ volala jsem na něj panicky. Za mnou byla zeď, žádná cesta k úniku.
Heatmor na mě chvilku zíral a pak mi začal oblizávat botu. „Fuj, právě jsem to vyčistila!“ vyjekla jsem a nohu hned stáhla. Heatmor mým výkřikem ucouvl. Pak jsem si uvědomila, že to nejsem já, kdo se děsí. Heatmor vypadal, že se o mě zajímá, než aby mě chtěl napadnout. Přestala jsem utíkat a se zkoumavým pohledem jsem sledovala, jak Heatmor kouká na mě. „Zdravím, Heatmore,“ začala jsem. Heatmor uskočil a už vyšlehly plameny. „Ne! Počkej!“ křikla jsem. Kdyby chytly dřevěné police, mohla jsem se se svým životem rozloučit, protože by mě zabilo padající hořící víno. „Máma Enwy není zlá, jenom trochu divná,“ řekl Brionne. Zkousla jsem si dolní ret. Brionne byl velmi přesvědčivý a tak po pár minutách oheň uhasl a znovu jsem se ocitla v pochmurném prostředí sklepa. „Jsem Enwy, trenérka,“ začala jsem od znova. Heatmor něco vypípl, ale bylo to tak neslyšitelné, že jsem mu nerozuměla. „Promiň, mluvíš hrozně potichu. Vůbec tě neslyším. Mohl bys to zopakovat, prosím?“ požádala jsem. Heatmor se nadechl. „Jsi přítel nebo nepřítel?“ řekl. Usmála jsem se. „Promiň že jsem křičela, ale vyděsil jsi mě. Jsem přítel, nikdy jsem nebyla nepřítel,“ odpověděla jsem. Vypadalo to, že se Heatmor trochu uklidnil, ale nebylo to zrovna nejlepší. „Tak, co tu děláš? Lidé z kavárny nejsou moc rádi, že tu jsi,“ zeptala jsem se. Heatmor zaváhal. Přeci jen ale potom vyklopil svůj problém. „Omylem jsem zkusil víno. Motá se mi hlava a nedokážu ovládat svůj oheň. Myslel jsem si, že jednou vylezu a dojdu domů, ale... svět se nějak divně točí,“ řekl potichu. Zamrkala jsem a pak se nahlas rozesmála, až se můj smích odrážel psychopaticky o stěny. „Ah, tak to není moc velký problém. Kdy a kolik jsi toho vína vypil?“ zeptala jsem se. Heatmor se zamračil. „No... nebylo to dávno. A byla to sklenice, myslím,“ řekl. „Takže ty se tu schováváš, protože nemůžeš vyjít ty schody a dojít pak domů?“ napadlo mě. Heatmor nezřetelně kývl. „Vlastně schody vyjdeš, vždyť jsi zapaloval trávník,“ podotkla jsem směrem k němu, načež se jen stydlivě otočil jinam. Usmála jsem se. „Ale nemůžeš tu zůstat. Lidé z kavárny by na tebe někoho zavolali. Už venku stojí hasiči. Jakmile přijde policie a... já nevím, třeba tě odvezou do útulku, je konec a nikdy se nepotkáš se svou rodinou,“ dodala jsem. Heatmor přikývl. „Já vím. Musím dostat čas, aby to motání přestalo,“ řekl. Opět jsem přikývla. Nikdy jsem na vlastní kůži necítila následky alkoholu (a doufám, že nikdy nepocítím), ale když se z toho šlo dostat takhle, nemohla jsem mu bránit. Brionne se probudil a vyskočil mi do náruče, aby mi mohl něco zašeptat. „To není špatný nápad. Myslím, že se tam nevejde,“ řekla jsem. Brionne ukázal můj batoh a začal kývat. „Zkusit to můžeme, samozřejmě...“
„Ehm, pane?“ zatahala jsem jednoho číšníka za rukáv, načež se hned prudce otočil. „Dole máte dva pokémony – Hauntera a Golbat, na zahradě je Brionne. Ti jsou moji, uklízí to tam a vodní pokémon pomáhá hasit trávník. Jestli na ně vlítne nějaká policie a odvezou je-“  Snad jsem nemusela pokračovat. Mírně jsem se poušklíbla a zamířila ven. Přikývl a sledoval, jak odcházím. Už jsem se rozeběhla ke dveřím, když v tom jsem si uvědomila, že se chci ještě na jednu věc zeptat. „Jo a pane? Je tu někde nějaké zalesněné či kamenité místo?“ zeptala jsem se. Číšník byl mou otázkou překvapený a hned běžel do kuchyně, předtím ještě na mě zakřičel: „Moment.“ Po dvou minutách se vrátil. „Ano, je tu jedno takové místo. Hned za rohem je něco jako park. To místo je hojně obývané divokými pokémony, dávejte si pozor.“ Přikývla jsem, poděkovala a pak se rozeběhla ven z kavárny. Na park jsem zcela zapomněla, pravda. Naštěstí jsem si pamatovala, kde přibližně leží. Když jsem tam byla, zběhla jsem do hájku. Sundala jsem si opatrně batoh a otevřela ho. „Tak a jsme tady,“ usmála jsem se. Heatmor se rozhlédl. „Sice to tady není jako v ráji, ale lepší místo jsem bohužel nenašla. Alespoň se ti lépe zotaví v přírodě,“ usmála jsem se. Heatmor přikývl. „Za jak dlouho zmizí účinky?“ zeptal se. Pokrčila jsem rameny. „To bohužel nevím. Nebude to dlouho. Do té doby zkus nezapálit hájek, ještě sem musím někdy na výlet,“ zazubila jsem se.
Haunter a tým už dokončili své uklízení a Brionne byl vyhozen hasiči, že je to pro malé pokémony nebezpečné. Objednali si limonádu a seděli tiše u stolu. „Hotovo?“ otázala jsem se jich s vítězným úsměvem. Přikývli a oplatili mi úsměv. Zrovna v tu chvíli vyskočil ze dveří kuchyně šéf. „Děkujeme,“ skoro zavrčel suše. „Žádný problém,“ řekla jsem mu na to stejným tónem hlasu a poděkovala svým kamarádům. Poté jsem je odvolala do pokéballů. Pak jsem si na jednu věc vzpomněla. „Jo a mimochodem, chybí vám ročník 1995.“

72 [A] Drobeček [A] Drobeček | 24. září 2017 v 13:34 | Reagovat

[71]: Šéf Anteiku ti vyplatil jako odměnu 250 Yenů.

73 Hazuki Rin Hazuki Rin | E-mail | 28. září 2017 v 22:58 | Reagovat

Beru úkol 030.
-------------------
Jak Rin šla městem, napadlo ji, že by se mohla stavit do kavárny Anteiku a poptat se po nějaké prácičce. Potřebovala nějaké peníze, už jí docházely zásoby v peněžence. V poslední době utrácela asi více, než bylo záhodno. Procházela tedy kolem vchodu kavárny, ale prošla dál v domnění, že vchod je někde jinde. Zastavila se však a zamračila se. /Tak moment, nebyl ten vchod někde tady?/ pomyslela si a rozhlédla se. Prohlédla si celou kavárnu odzdola nahoru a všimla si, že dveře tam jsou. Byly však zaklíněné nějakou osobou. Osoba byla ženského pohlaví, při těle s hrozným oblečením. Vypadal děsivě – byla totiž oblečená jako z roku raz dva! Její krátké, trošku mastné hnědé vlasy lemovaly její tvrdé rysy v obličeji. Tváře byly baculaté, rty plné a očka malinkatá. „Madam? Promiňte,“ oslovila ji Rin opatrně. „Mohla byste se kousek posunout prosím? Chtěla bych jít do kavárny,“ požádala ji velmi slušně a stála naproti ní. Žena, která ztěžka dýchala, na ni vzhlédla. „Vodprejskni!“ zahuhlala tiše a dál zůstávala na svém vyhřátém místečku. RIn povytáhla obočí, jemně se zamračila a přistoupila k ní. Nemohla uvěřit svým uším, že má vodprejsknout? „Paní, já vás slušně požádala, proč sedíte před vchodem, to teda nechápu!! Co tu chcete?“ Rin s ní stále komunikovala slušně, bez jakýchkoliv agresivních pohybů či zvýšeného tónu hlasu. „Odpočívám, nech mě,“ odbyla ji žena.
Rin už byla opravdu naštvaná. Ona byla tak slušná, a ta ženská se k ní chovala, jak kdyby snad byla Rin kus hadru! „Paní, žádám vás, abyste se odklidila, nebo na vás zavolám policii. Rozhodně je to fakt neslušné, zavazet u vchodu do kavárny.“ Založila si ruce na prsou a zaujala rozhodný postoj. Žena na ni vzhlédla a zavřela nakrátko malá, tukem zalitá očka. „I kdybys zavolala policii, nic by to nevyřešilo. Špatně se mi dejchá! Copak to nevidíš!“ zahulákala na Rin žena pištivým hláskem a znovu zadýchaně opřela hlavu o dveře. „Jenže mi tu nikdo nechce pomoct, všichni si myslí, že chci jídlo!!“ Naštvaně zacvakala žlutými zuby. Kapka potu jí stekla po spánku a skutálela se dál až po tváři. Nakonec spadla na zem. Rin povytáhla obočí, „špatně se vám dýchá?“ zopakovala trochu nechápavě. „Jo, nemůžu mluvit, vysiluje mě to!“ Žena mluvila důrazně a naštvaně. Očividně měla i vysoký tlak z toho, jak byla rozčílená. „No a nechcete nějak pomoct? Třeba...No třeba...Můžu vám koupit nějaké léky!“ Napadlo Rin pak a tím se i ochotně nabídla. Žena však zavrtěla hlavou. „Ne, nejsem nemocná, náno jedna!“ Žena byla agresivní. To už se Rin nelíbilo. „Tak hele ty tlusťoško, přestaň mi nadávat, nebo uvidíš!!“ Rin taky uměla používat ostrá slova. Žena se s ní však ještě nějakou krátkou chvíli hádala. Nakonec z ní vylezlo, že tu vlastně sedí, protože nedokáže vstát. Nejspíš se za to styděla, nebo co, takže to nechtěla říct hned jen tak náhodnému kolemjdoucímu. Líbilo se jí však to, jak Rin jednala slušně i ve chvíli, kdy k ní žena byla protivná. „Promiň, jen jsem tě zkoušela, jak se chováš, jestli ti mohu důvěřovat aspoň trochu. Hodně lidí se mi za moji váhu směje, ale já to nemám z jídla, mám to ze zdravotních důvodů!“ Několikrát přikývla hlavou, která byla nasazena na krátkém velkém krku. Samozřejmě tohle byla i omluva a důvod toho, proč na Rin byla tak škaredá. „Ah, důvěřovat? Nevím, proč bych se vám měla smát,“ hlesla Rin. „No, mají narážky, že jsem bečka a tak. Ale pokud mi pomůžeš na nohy, ráda odejdu. Sedla jsem si sem však, protože se mi špatně dýchalo, jak jsem již zmiňovala. No a moje kolena už neslouží, musím si je nechat napravit, uch uch.“ Postěžovala si paní a natáhla tlusté, třepající se ručky. Očividně neměla pod tukem ani žádné svaly, ruce nemohla skoro udržet. Rin ji chytila za dlaně a začala táhnout. Za chvíli ji ale zadýchaně pustila. „To nejde! Nevytáhnu vás.“ Pokrčila Rin bezradně rameny. V tom ji to však napadlo, je trenérka pokemonu, ne? A má velkou Charizard, ne? Proč ji nepoužít. „Nebojíte se pokemonů, že“ Usmála se Rin mile a z pokeballu vypustila svoji kámošku Charmy, která se opět předvedla roztažením svých velkých křídel a zacvakáním zubisek naprázdno směrem k obloze. Ženin pohled stanul na Charmy. Nemohla ze sebe vydat ani hlásku tím, jak byla fascinovaná. „Ty máš pokemona?“ Žasla. Rin se zazubila a pohladila Charmy po tlapě. „No jistě, je to moje dobrá kamarádka už od malého Charmandera,“ znovu se zazubila. Pak však ukázala na tu ženu. „Charmy, mohla bys ji zkusit zvednout?“ Požádala ji. Charizard si ženu zkoumavě prohlížela, měla pocit, jakoby snad vážila i víc, než ona sama. „Chmpf, zkusím to.“ Protočila očima a nabídla ženě své tlapy. Jakmile se jich macatá baculka chytila, Charmy začala táhnout. Nejdříve jí to nešlo. Pak si ženu přechytila a se zatnutými zuby táhla znovu. U toho začala i naštvaně řvát. Nějak ji začínalo dopalovat, že nemá sílu na to, aby tu bedny kytu vytáhla na nohy. „Sakra!!“ vykřikla naštvaně. Ohínek na ocásku se jí vzteky rozohnil o trošku více, než bylo zvykem. Rin to jen fascinovaně sledovala. „Charmy, klid!“ zazubila se. Moc dobře však Charizard znala a věděla, že jakmile se naštve, dokáže vše, co si jen zamane.
Po nějaké té chvíli a vynaloženém úsilí žena opravdu stála na nohou. Už jen děkovala a loučila se s Rin a pokemonem, který jí pomohl. Něco tam ještě žblekotala, ale pak se pomalu na krátkých nožkách rozešla vstříc nějakému dobrému obědu. „Hlavně, že to prej nemá z jídla, haha,“ smála se Rin, když viděla, jak paní baculka zachází do nejbližší restaurace.

74 [A] Enwy [A] Enwy | 29. září 2017 v 11:09 | Reagovat

[73]: Práce odvedena dobře. Náhodně zvolené TM je 64 Explosion a 200 Yenů.

75 Kirsi Kirsi | 7. října 2017 v 13:09 | Reagovat

ČÍSLO: 028
INFORMACE: Bohatá rodina si vyžádala karaoke večírek. Vyzkoušej předem karaoke-box, zda je funkční.
+ kupujem 2x limonáda, jednu pre Monferna a jednu pre Teddiursu, ktorú Pokémoni hneď skonzumujú
----------------------------------------
Nájsť v meste nejaký podnik s veľkým nápisom ‘HELP NEEDED’ nebolo pre Kirsi ťažké. Samozrejme, o kaviarni-čajovni Anteiku už toho veľa počula. No nikdy by ju nenapadlo, že namiesto toho, aby sa tu zastavila na šálku kávy, sem pôjde pracovať. No, aj tak si bola istá, že to pre ňu bude cenná a zábavná skúsenosť. Odchytila si jedného z čašníkov ešte na vonkajšej terase a rovno sa spýtala, aké druhy prác tu ponúkajú. Čašník si trochu unavene povzdychol, akoby ani nemal náladu rozprávať.
"Hm, máme tu pokazenú pec, karaoke box, ktorý potrebuje skúšku, potrebujeme záskok za pomocného kuchára a tiež by sa hodilo vyhnať skupinu túlavých Mightyen..." zívol a uprel pohľad na Kirsi. Bielovlasá dievčina sa zamyslela. Neverila si natoľko, aby sa pustila do opravovania pece, veľmi ju nebavilo sa zvŕtať pri hrncoch a panviciach a už vôbec nechcela, aby sa jej Pokémoni zoznamovali a zbližovali pri boji s Mightyenami. Zostala iba jediná činnosť. "Beriem tú skúšku karaoke boxu," vyhŕkla nadšene. Čašník ju pomalým krokom zaviedol k akémusi mladíkovi, ktorý vyzeral ako niekto, kto sa do hudby trochu vyzná.
"Čau, volám sa Kazuo a obyčajne mám karaoke room na starosti, ale o niekoľko hodín odchádzam. Na zajtra si karaoke room objednala jedna bohatá rodina a je potrebné ho vyskúšať a zistiť, či na ňom nie sú nejaké závady. A pochybujem, že by som to za tak krátky čas stihol. Preto som potreboval niekoho, kto by sa toho ujal," vysvetlil.
Kirsi prikývla. "Karaoke room? Nie je to komplex izieb s karaoke príslušenstvom, ktorý sa zapožičiava?" "Správne," uistil ju Kazuo. "A ja to príslušenstvo budem musieť otestovať, to znamená, že..." Kazuo pokrčil plecami a zasmial sa. "Čo myslíš, že tu tí boháči budú robiť? Budú spievať karaoke. Na čo iné je karaoke room určený?" Kirsi sa rozžiarili oči. "T-to znamená, že jediné, čo budem robiť, je spievať karaoke?" Kazuo kývol. "Budeš musieť vystriedať rôzne žánre hudby, aby si sa uistila, že karaoke box zvládne všetko." Kirsi ho už veľmi nepočúvala, bola len nadšená z toho, že našla prácu, ktorá vlastne ani nie je prácou, ale zábavou. Karaoke už nespievala dlho. A nielenže si ho zaspieva znova, ale bude do toho môcť zapojiť aj Percyho a Teddiursu. Zastali pred dverami do karaoke roomu a tam sa s ňou Kazuo rozlúčil.
Kirsi užasnuto vydýchla. Karaoke room bol presvietený modrým a fialovým svetlom. Všimla si polkruh mäkkých sedadiel a na druhej strane miestnosti sa nachádzalo niekoľko reproduktorov a mikrofónov. Nad reproduktorom visela tmavá obrazovka. Kirsi si po svojej ľavej strane všimla pár vypínačov a prvý stlačila. Na stenách sa rozsvietili farebné svetlá. Svetlá mali tvar gitár a preblikávali z ružovej farby na modrú. Kirsi stlačila ešte jeden vypínač a na stenách sa objavili nápisy v nejakom ázijskom jazyku v rôznych farbách. "Dosť super," povedala si a vyvolala Percyho a Teddiursu z ballov.
Vysvetlila im náplň ich práce a jej dvoch Pokémonov to vcelku nadchlo, hlavne ale Teddiursu. "Počkajte, ešte by sme mali zapnúť tie mikrofóny, skontrolovať reproduktory a zapnúť tú obrazovku a nájsť nejakú good music," zasmiala sa. "Fajn, Percy, ty určite zvládneš zapojiť tie mikrofóny," usmiala sa na opičieho Pokémona, "a ty Teddi, pôjdeš so mnou a vyberieme pesničku a skontrolujeme repráky, dobre?" Kirsi zapojila káble z reprákov do zástrčiek na zadnej stene a ťuknutím na tlačidlo na okraji obrazovky ju zapla. Obrazovka bola dotyková a tak keď sa pred ňou objavil zoznam pesničiek, Kirsi ťukla na pesničku ‘Adiemus’. Na začiatok jej pripadala tak akurát, nič príliš hlasné. Zatiaľ ani ona, ani jeden z jej Pokémonov nespievali, len sledovali, či sa pri prehrávaní nevyskytne nejaká porucha v reproduktoroch. Našťastie, všetko šlo ako po masle.
Po uplynutí asi piatich minút odzneli posledné tóny skladby Adiemus a Kirsi, plná elánu, pribehla k obrazovke a začala v zozname hľadať niečo trochu živšie, čo si s Percym a Teddi poriadne užije. Radostne poskočila, keď našla pieseň ‘Heathens’ od Twenty One Pilots. Tá pieseň mala vždy schopnosť ju úplne vytrhnúť z reality. Podala mikrofóny Percymu a Teddiurse a sama si jeden vzala. Počkala chvíľu, kým pesnička začne a už sa dala do spevu. "All my friends are heathens, take it slow
Wait for them to ask you who you know
Please don't make any sudden moves
You don't know the half of the abuse," spievala, snažiac sa do toho vložiť čo najviac zo seba. Nikdy nebola dobrá s speve a jej hlas sa na to veľmi nehodil, ale teraz na to nebrala ohľad. Monferno a Teddiursa na tom boli podobne ako ona. Ich zladenie nebolo až také hrozné a tri hlasy dohromady vytvárali zaujímavý mix. Keď na chvíľu prestali spievať a dali priestor hudbe, Kirsi sa jemne zavlnila do rytmu, Teddiursa urobila piruetu a Percy podskočil a švihol chvostom. Kirsi sa zasmiala. Potom opäť nastal čas na spev. Tak to pokračovalo až do konca piesne. "Why'd you come, you knew you should have stayed
(It's blasphemy)
I tried to warn you just to stay away
And now they're outside ready to bust
It looks like you might be one of us," dokončili pieseň. "Čo tak si dač menšiu pauzu? Počula som, že by tu niekde malo byť i menšie občerstvenie, nejaký karaoke bar," navrhla Kirsi. Vyšla z miestnosti a naozaj, za dverami vedľa sa nachádzal karaoke bar s chladničkami s nápojmi. Vybrala tri limonády a spolu s jej Pokémonmi sa osviežila.
Kirsi sa rozhodla nechať Percyho, aby ďalšiu skladbu vybral sám. Po chvíli rozhodovania Percy ukázal na skladbu What I've Done od kapely Linkin Park. "Dobrý výber," pochválila ho Kirsi. Nevedela, odkiaľ Percy tú pieseň pozná, a čo ju vôbec pozná. Možno si ju profesor niekedy pustil v rádiu. Úvod piesne sa skladal z hlasnej a živej hudby a Kirsi s jej Pokémonmi sa vžili do pohybu do rytmu hudby. Potom nastal čas začať spievať. Kirsi začala pomaly a jemným hlasom, už očakávala refrén. "So let mercy come
And wash away
What I’ve done
I'll face myself
To cross out what I’ve become
Erase myself
And let go of what I’ve done," znel hlasný spev jej a jej Pokémonov. Kirsi dávala svojmu hrdlu a hlasivkám naozaj zabrať. Vedela si celkom dobre predstaviť svalovicu hlasiviek z tejto prílišnej námahy. Po skončení pesničky vzala Kirsi do náručia malú Teddiursu a zdvihla ju k obrazovke, aby Teddi dobre videla na názvy piesní. "Teraz je rad na tebe, aby si vybrala skladbu. Ale tá bude posledná, je jasné, že im všetko funguje a neviem, či by som zvládla ešte spievať," smiala sa bielovlasá.
Teddiursa začala nadšene mávať labkami a bez toho, aby sa dívala, klikla na pesničku Élan od Nightwish-u. Tú Kirsi síce už niekoľkokrát počula, ale nepoznala presne text. Preto si zapla k piesni i titulky a až potom uchopila mikrofón a pripravila sa na spev. Najprv sa ozvali jemné tóny a to podnietilo Monferna a Teddiursu, aby sa chytili za labky a tancovali spolu. Kirsi ich v tom podporila a naznačila im, aby tancovali ďalej. Sama sa dala do spevu. "The answer to the riddle before your eyes
Is in dead leaves and fleeting skies
Returning swans and sedulous mice
Writings on the gardens book, in the minute of a lover's look
Building a sandcastle close to the shore
A house of cards from a worn out deck
A home from the fellowship, poise and calm
Write a lyric for the song only you can understand," spievala skoro z posledných síl. Teraz sa naozaj tešila na odpočinok. No i tak sa musela usmievať pri pohľade na tanec Percyho a Teddi. Po tom, čo zaspievala posledný refrén a pieseň skončila, Kirsi sa zosunula unavene na kolená, no stále sa široko usmievala. Teddi a Percy sa poklonili a potom k nej natešene pribehli. "Dúfam, že ste sa obaja bavili, ale myslím, že táto práca už je na konci. Asi by sme mali všetko povypínať," povedala im Kirsi. Percy a Teddiursa prikývli a ihneď sa rozbehli k vypínačom prístrojov. Akonáhle boli všetky veci vypnuté, Kirsi vyšla z karaoke boxu a našla si barmana. "Mohli by ste prosím odkázať vedúcemu, že karaoke box funguje a je úplne v poriadku?" spýtala sa.

76 [A] Enwy [A] Enwy | 7. října 2017 v 15:02 | Reagovat

[75]: Práce odvedena výborně. Odměnou ti je 300 Yenů.
Odečteno 100 Y (2x limonáda)
Hudba - 3%

77 Vivien Vivien | 17. října 2017 v 13:56 | Reagovat

Práce:029

Tak vy tu máte problémy s mightyeny???Hmmm mám nápad...mightyeny jsou vlčí(hyení) pokemoni tím pádem psovité šelmy a ty se řídí podle čuchu.Můžeme dát na místo kam mightyeny chcete odlákat nějaké maso a vedle něj nějaké navoněné předměty.mightyeny bude zajímat
co to tam tak páchne/voní a půjdou za tím, zatím co my zavřeme dveře do spižírny a mightyeny se tam už nedostanou.

78 [A] Drobeček [A] Drobeček | 17. října 2017 v 17:20 | Reagovat

[77]: //Práce neuznána, je krátká, nemá v podstatě žádný děj. Měla by jsi napsat příběh o tom, jak plníš daný úkol. Podívej se na předchozí komentáře, jak má vypadat správné plnění práce.

79 Vivien Vivien | 20. října 2017 v 19:20 | Reagovat

Práce:027

Procházím uličkou ze spoustou obchodů a sama pro sebe si mumlám"tu minulou práci jsem pěkně zcvokla tak tahle bude snad lepší.Snad tu pro mě budou mít nějakou práci."
Míjím různé obchůdky a pak mi do očí padne neonový svítící modrý nápis KAVÁRNA A ČAJOVNA ANTEIKU."Skvěle"řeknu si"tady budou mít určitě nějakou tu prácičku!"Běžím ke vchodu,ale když otevřu  vpadne mi do nosu divný zápach pozdravím a paní u pultu se opatrně zeptám "ehmm promiňte slečno nooo ehm páchne?" mladá slečna s černými vlasy v drdolu a brýlemi zklopí nešťastně hlavu a odpoví mi:"joo já vím hrozně to smrdí ale prosím neodcházejte já vám to vysvětlím!Nedávno tu jeden amatér opravoval pec a od té doby páchne a nefunguje jak má" povzdechne si a já si při tom pomyslím hmm tak to vypadá že práce je na světě a řeknu paní že to zkusím opravit slečna řekne že to můžu zkusit a že když se mi to povede dostanu 300y ale z jejího tónu hlasu je slyšet že mi příliš nevěří.Kouknu se na tu pec a řeknu si "ták a mrkneme se na to"usměju se.Stoupnu si na špičky a oddělám  poklop na peci.Vyvalí se na mě kouř kouknu se do té díry,v kouři uvidím něco světle zeleného a sáhnu potom.Vytáhnu to a zjistím že to je spinarak "aha"usmĕju se.Sice si nejsem jistá jestli byl problém v tom spinarakovi ale je to možné zavolám paní a ta zjisťí že to zase klape.

80 [A] Enwy [A] Enwy | 20. října 2017 v 22:01 | Reagovat

[79]: Spinarakem to nebylo. Jedná se o další problém, týkající se techniky a nepřesně vložených součástek.
Úkol pokračuje.

81 Vivien Vivien | 22. října 2017 v 17:56 | Reagovat

Už se mi paní podat 300y když pec začne vydávat divné zvuky. Zmateně se ohlédnu znovu otevřu poklop a zase se na mě vyvalí ten kouř jako předtím, zakašlu opatrně vstoupím do pece a řeknu si že to tím spinarakem asi nebude.Asi půl hodiny jsem to tam zkoumala a celá od sazí jsem vylezla."Ten týpek co tady opravoval tu pec ji opravil správně...téměř...je tam všude špína chtělo by to vyčistit"povím"pak by to snad už mělo makat správně,".Povolám piplupa a řeknu"piplupe bublinkový proud do toho otvoru teď!"Pec to vyčistí a já doufám že se to tentokrát podařilo.

82 [A] Enwy [A] Enwy | 23. října 2017 v 16:30 | Reagovat

[81]: Šéfová podniku si mírně povzdechla nad časovým zpožděním, ale nakonec ti předala tvých vysloužených 300 Yenů.
Zručnost - 2%

83 Rory Rory | 29. října 2017 v 12:25 | Reagovat

ČÍSLO: 026
INFORMACE: Kuchař potřebuje asistenta, protože naneštěstí si zlomil ruku, takže má k dispozici jen jednu.

Pri pretekoch na tréningové pole som sa rozhodla poriadne sa najesť, pretože trénovať s prázdnym žalúdkom sranda nebola. V polke cesty sme teda naše preteky rozhodli prerušiť a zastavili sme sa v Anteiku. Nike si dala limonádu a ja som zamierila k putu s koláčikmi, aby som si vybrala. Moju pozornosť ale získal rozpis prác, ktoré boli momentálne v ponuke. Takže kuchár potrebuje asistentku, hm? No... Varenie ma celkom bavilo, a aj keď som v ňom nebola nejaký odborník, chcela som to trochu vylepšiť. Domáce jedlo je vraj zdravšie a lacnejšie ako všetky kupované polotovary a fastfoody... a na berry by som žiť nezvládla. Rozhodla som sa prácu teda zobrať, rýchlo som to vysvetlila Nike a tá len prikývla. „Prídem za tebou, keď dopijem. Ale potom už naozaj-naozaj musíme ísť trénovať, áno?“
Manažér ma zaviedol do kuchyne a nechal ma tam s kuchárom so zasadrovanou rukou. „Ty budeš moja pomocníčka? Rád ťa spoznávam. Šup-šup, nemáme čas! Už aj tak som veľa zameškal! Musíme upiecť koláče, oh, toľko koláčov! Povedz, vieš piecť?“ vážne na mňa pozrel a ja som znervóznela. „No... trochu?“ „Ojojoj, dostal som začiatočníčku! Ako teraz všetko stihnem? Nevadí, dievča, to nič. Som tu, všetko bude vporiadku. Naučím ťa to. A... eh, čo je tamtá vec? Neznesiem škodcov v kuchyni. Pred časom sme tu mali Rattatty. Strašné, strašné... moment, nieje to Rattatta?“ Nike, čo akurát prišla, bola extrémne zmätená. Jeden úponok mi omotala okolo dlane, ako keby ma chytila za ruku, čo mi prišlo veľmi milé. „Nie, nie, nie, som Nike! Bohyňa víťazstva!“ zasmiala sa neisto a zakývala mu druhým úponkom. Kuchár len prikývol. „Oh-oh, o takom škodcovi som ešte nepočul... si nazaj škodca? Nevyzeráš tak... vieš variť?“ ani nás nepustil k slovu, jednoducho kecal, kecal a kecal. Nike sa začínala strácať. „Neviem. Neskúšala som to. Ste tréner? Môžeme si dať zápas?“ – „Oh, len to nie! Zápas v mojej kuchyni! Už aj tak nestíhame! Šup-šup, do práce! Koláče sa míňajú, musíme dodať nové! Ty, vyber odtiaľ tú veľkú knihu!“ ukázal na mňa a potom na poličku. Poslušne som zložil knihu a zvedavo som ju otvorila. Ukázalo sa, že ide o katalóg receptov. Kuchár ma hneď odtlačil a nezranenou rukou v nej začal listovať. „Toto by sme mohli... oui, toto už dlho nebolo... áno, to bude dokonalé!“ mrmlal si potichu a potom knihu prudko zaklapol. „Dobre, je čas začať! Neškodca-víťaz, ty umyješ a nakrájaš ovocie! Asistentka, pripravíš cesto!“ dodal mi k tomu podrobný recept z ktorého som si zapamätala len názov. Kuchár sa hneď odobral do vedľajšej miestnosti s tým, že on začne robiť niečo iné a nás tam nechal bezmocne sa obzerať. „Super...“ zamrmlala som a automaticky som sa natiahla po knihe a začala v nej názov hľadať potrebný recept. Nike sa záhadne dostala na linku a pomohla mi ho nájsť. „Takže naozaj ideme variť?“ spýtala sa a ja som prikývla. „Hej. Vyberiem ti ovocie, umyješ ho?“ Nike prikývla a ja som jej začala znášať ovocie. Potom som začala vyberať suroviny a pripravovať cesto. „Hotovo!“ zahlásila po chvíli Nike a ja som k nej prisunula jednu misku. „Miešaj!“ zazubila som sa na ňu a začala som pripravovať plech, na ktorý sme potom cesto vyď sa vrátil liali a strčili ho do trúby. „Dobre. Teraz spravíme želatínu, nakrájame ovocie a potom to necháme stuhnúť...“ – „Ale tu píšu, že až keď to vychladne. Neznamená to, že ešte máme čas?“ Zamyslene som prikývla a s lišiackym úsmevom som z mrazničky vytiahla zmrzlinu. „Kúsok im chýbať nebude... je jej tam aj tak až nezdravé množstvo. Dáš si?“ Chikorita si vytiahla lyžičku, nabrala si a strčila si ju do úsť. „Hm.... mňam!“ zasmiala sa a ja som na ňu mrkla. „Že?“ Spolu sme jedno balenie zmrzliny rýchlo spráskali a potom už len čakali, kým sa koláč dopečie. „Ja to natriem džemom, ty pripravíš želatínu a potom pôjdeme rýchlo trénovať!“ rozdelila prácu Nike a ja som poslušne začala plniť svoju časť. „Uiii, ten je dobrý! Je z naozaj super ovocia! Vyskúšaj!“ vnútila mi lyžičku a popri tom si z misky ukradla kúsok jahody. „Mhm... aj táto je super. Aj keď už nieje obdobie jahôd, takže nieje taká sladká...ale ujde!“ Len som sa zazubila. „super. Teraz tam povykladaj to ovocie, áno? Želé už bude nech to rýchlo hodíme do chladničky a ideme trénovať!“ To ju dostatočne namotivovalo a Nike rapídne zvýšila tempo. Už sme koláč vložili do chladničky a chystali sme sa odísť, keď sa vrátil kuchár a dal nám spraviť ďalší koláč. Aj ten sme v rámci možností dokončili celkom rýchlo, medzitým sme si dali z toho prvého, a kuchár nám ešte pomohol spraviť rýchlu tortu, teda, on sa oprel o linku a komandoval nás. Mal jediné šťastie, že mal zlomenú ruku ináč by som mu už asi vykydla misku na hlavu. Takto som jeho brblanie len predýchala a nereagovala na to. „To bude na dnes všetko... ale ak ešte budeš chcieť niekedy prísť, neváhaj!“ rozlúčil sa  prešiel si do vedľajšej izby na kávičku. Prevrátila som oči a potom mrkla na Nike. „Takže... ako to bolo? Posledný na tréningovom poli je zhnitý zemiak?“ zasmiala sa a vybehla preč. Ja som len zamrkala nad jej rýchlou prispôsobivosťou a vyšprintovala za ňou. Vďaka Arceusovi za korčule, vďaka ktorým som ju dobehla celkom rýchlo.
// Kupujem 1 limonádu a hneď ju dávam Chikorite

84 [A] Enwy [A] Enwy | 29. října 2017 v 20:36 | Reagovat

[83]: Práce odvedena dobře. Odměnou ti je 300 Yenů.
Vaření - 2%

85 River Hope River Hope | 9. prosince 2017 v 7:38 | Reagovat

(Úkol - 029)

“Promiň, už jsem našla cestu,” pravila dívčina a listovala průvodcem. Snivy se nechal šlechticky nést na rameni a proto si příliš nestěžoval, že ho bolí nohy. Zvolila správnou uličku a tou mířila do slavné kavárny a čajovny Anteiku, nejznámější čajovny ve městě. Takový nóbl podnik by se Snivymu hodně líbil.
Vstoupila dovnitř, zavřela knihu a strčila ji zpátky do batohu. Rozhlédla se, ve snaze najít si nějaké místo pro sebe a společníka. Naštěstí si jí všiml číšník a zavedl ji k volnému stolu.
“Co to bude?” Zeptal se mile. Vzala do ruky menu a prohlédla si ho. “Máte tu nějaké jídlo? Pozvala jsem svého společníka,” zeptala se dívka. Číšník začal vypadat sklíčeně.
“Inu, máme. Jenže sklad nám zabrali Poochyeny a Mightyeny,” vysvětlil. Dívka si vyměnila pohled se svým pokémonem.
“Nebudete potřebovat trochu té pomoci?” Zeptala se s milým tónem. Číšník poznal, že to myslí vážně a svolil.
“To by byl dobrý nápad. Brigádníci se nám hodí. Zaplatíme,” nabídl. Přikývla a natáhla ruku ke svému starterovi. “Čas pomáhat lidem, Snivy,” zazubila se.
Travní pokémon si jen odfrkl. “Jídlo je, mám pocit, větší prioritou.” Pokrčila laskavě rameny a zamířila za číšníkem.
Nebyl daleko. Před jakými-si dveřmi zastavil a vyčkal. “Za nimi se nachází sklad. Buď opatrná, slečno,” upozornil. Kývla jsem, že rozumím. Co jsem četla z knih, Poochyeny byly teritoriální, ale ne nebezpečné. Spoléhali se na počtovou převahu. Za předpokladu, že je tam smečka, počtovou převahu budou mít i tentokrát.
Nadechla se a pomalu otevřela dveře. Skladiště vonělo kávou a čajem. “Halo?” Zavolala jsem. Snivy sykl.
“Jako kdybys čekala, že ti odpoví,” pověděl šeptem. Omluvně kývla a zavřela za sebou dveře. Byla si tím pádem jista, že ji už nikdo nesledoval. Vydala se hlouběji do skladu. “Nikdo tu není,” řekla tiše.
Snivy se rozhlédl. “Mám pocit, že Poochyeny ve dne spí.” Šli ještě pár minut bez konfrontace, když tu náhle z krabic čajů vystřelil Poochyena. Arceusovi tisíceré díky, že ji naučil se vyhýbat. Prudce se naklonila vlevo, čímž Poochyena, čekající náraz, odskočil a minul.
“Nechceme žádné problémy!” Zvolala rychle, než se stane nedorozumění. “Jsem přítel a můj společník téže. Boj nebude nutný, doufám.” Poochyena na ně zíral a zavrčel.
“Tohle je můj píseček. Nejste vítáni.” Snivy strčil bradu hrdě vpřed. “Hm! Já jsem vítán všude, nebuď drzý!” Zajistil si dostatečný respekt. Jeho neproříznutý jazyk je mohl dostat do problému. Dívka rychle zasáhla.
“Omlouvám se. Je ale nutné, abyste toto místo opustili. Toto je lidské sídlo a není správné jim ho zabrat,” dala se do vysvětlování.
Poochyena zakroutil hlavou. “To nejde. Lidé o toto místo přišli v boji. Blíží se zima a tudíž mráz. Naše smečka nemá zásoby a potřebujeme teplo pro svá mláďata. Tak to řekl alfa.” Debata by rychle skončila, dívenka nebyla zvyklá na dohadování se. Zdálo se však, že Snivy ano.
“Když o to místo přišli bojem, pak si bojem toto místo zase získáme zpět,” prohlásil hrdě. Věděla, že to není dobrý nápad. Trénovali málo, moc málo na to, aby to stačilo proti Poochyenám, které asi bojovali celý svůj život. Poochyena přikývl rychleji než chovatelka stihla něco dodat.
“Dobře, já souhlasím,” potvrdil pokémon. Snivy chovatelce věnoval svůj majestátní pohled a seskočil posléze na zem. “Kdo bude můj protivník?” Otázal se. Poochyena se ušklíbl. Nic milého v tom nebylo.
“Můj alfa. Prosím, pojď za mnou.” Snivy i dívka se vydali po stopách pokémona. Následovali ho pouhou chvilku, protože pak spatřili alfa samce a šli k němu sami.
“Já cítil nějaký smrad ve svém teritoriu,” zašklebil se. Naneštěstí Snivy byl příliš hrdý na to, aby něco říkal, za to dívce to došlo pomaleji. “Já to nejsem,” oznámila.
“Máte smysl pro humor. Co chcete?” Zeptal se lhostejně a urval si z hroudy masa jeden kus.
“Bojovat. Pokud vyhraji, dostaneme toto místo zpět,” pravil Snivy. Alfa smečky, Mightyena, jen nečinně zamával packou. “Nechce se mi. Poochyeno,” oslovil menšího ze smečky, toho, na kterého narazili. “Postarej se o ně.”
“Fat můžu, tati?!” Zvolal Poochyena nadšeně. Zbytek pokémonů se rozestoupili před alfou na stranu, čímž vytvořili ve skladě improvizované bojiště velmi malé velikosti.
“Začněte, ať to mám z krku,” povzdechl si Mightyena a to byl signál, že boj započal.
Snivy si počkal na Poochyenu v zápalu energie a tak předpověděl jeho náraz. Uhnul stranou, takže Poochyena vletěl do krabic. Vypadal nemotorně a nezkušeně, bylo dobře, že alfa samec odmítl bojovat. Takhle měl Snivy větší šance na výhru.
Když Poochyena dezorientovaně vylezl, to byl čas pro Snivyho, aby zasáhl. Narazil plnou rychlostí do Poochyeny. Dívající se Poochyeny bolestně zavyly.
“Snivy! Mám pocit, že to stačí...” Snivy odstoupil. To byl rychlý boj. Poochyena vylezl z kopy krabic a dívka k němu opatrně přistoupila.
Jakmile ji Poochyena uviděl, zdráhal se. “Promiň. Nebylo to nutné a přesto se to stalo.” Poochyena na ni nedůvěřivě hleděl a pak přiběhl ke svému otci.
“Dodrž slib, alfa Mightyeno,” vyzvala je dívka odvážně, i když ne odmítavým ani nepřátelským tónem. “Pomůžu ti najít nový přístřešek pro tvé druhy. Na tomto místě zůstat nemůžete. Co vy na to, pane?” Mightyena se zamyslel. “Nakonec... dobře. Maso tady je hnusné a za nic nestojí. Když nějaké místo najdeš, budu rád a toto místo opustím.”
Po minutách pátrání v průvodci jí napadl Route 5. “Jsou tam vulkány, takže tam bude teplo. Navíc hned vedlejší cesta je zase ledová. Kdyby ses se svou smečkou zabydlel někde mezi tím, teplota bude ideální.” Mightyena souhlasil a poté, co mu podrobně popsala cestu, kavárnu opustil.
Trochu ještě ve skladu pouklidili a pak společně přišli oznámit svůj úspěch.

“Chceš tedy na jídlo, Snivy?” Zeptala se. Travní pokémon zhnuseně zakroutil hlavou.
“Ani náhodou. Jíst jídlo, ve kterém se doteď hrabali smradlaví Poochyeny a Mightyeny mě neláká,” pověděl.
Dívka přikývla a zvedla ho na rameno. “Dobře. Najíme se jinde...”
—> Posvátný berry kopec

86 [A] Enwy [A] Enwy | 9. prosince 2017 v 11:50 | Reagovat

[85]: Práce byla odvedena dobře. Odměnou ti je 250 Yenů.

87 Hazuki Rin Hazuki Rin | 9. prosince 2017 v 16:52 | Reagovat

035
--------
Rin posedávala v kavárně s čajem. Byl tu klid, ticho, nikde nikdo, jen ona a jedna číšnice. „Slečno, můžu se zeptat, jaktože tu dnes nikdo není? Obvykle tu bývá narváno,“ zkonstatovala Rin udiveně. Číšnice se porozhlédla a k Rin přistoupila. „To nevím, ale jsem poměrně ráda, protože jeden číšník má dovolenou, manažer je pryč a kuchař je nemocný, takže je to dnes takové..No na nic,“ zazubila se číšnice a odkráčela zase za pult doumývat nádobí. Bylo tu pěkně čisto, uklizeno a útulno. Rin dopila svůj čaj, odevzdala hrníček číšnici a už byla na odchodu.
Najednou se však otevřely dveře, ve kterých se objevil chlápek, trošku při těle, asi 175 cm. Kravaťák v černém obleku. „Jsem inspektor, kde je majitel?!“ začal hned zostra. Rin se podívala na číšnici, na které šlo poznat, že začíná být pěkně ve stresu. Rin se chopila slov. „Majitel je bohužel na služební cestě, nemůže přijít,“ pověděla trošku povýšeně. „Já jsem nová cukrářka a číšnice, přišla jsem sem na výpomoc,“ pokývala hlavou, jakože říká pravdu. Očkem koukla po číšnici, která se už řítila k inspektorovi. „Pane inspektore, ráda vás poznávám, moje jméno je Kalla. Omlouvám se, manažer je opravdu na služební cestě, bohužel se má vrátit až dnes večer. Pojďte, posaďte se,“ ukázala rukou na židli, kterou mu odsunula a tím mu naznačila, že si může sednout. Rin to přišlo trošku uhozené, jakoby snad inspektor byl nějaký polobůh. „Takže, dámy...“ oslovil je. „Jaktože slečno nemáte zástěru? A stažené vlasy?  Máte na sobě tento šeredný fialový plášť?!“ začal se hned navážet do Rin. „Eh, víte...Ona...E..Elsa právě přišla na odpolední směnu. Ano, odpolední směnu,“ pověděla pohotově Kalla. Rin povytáhla obočí. /Elsa? Haha, teď jsem Elsa, cukrářka a kuchařka.../ napadlo ji a hned se na inspektora usmála. „Ano, to je pravda. Přišla jsem pár minut před vámi. Hned si jdu pro věci a připravím vám čokoládový moučník,“ pověděla inspektorovi a zaplula i s Kallou do kuchyně. Ta se celá opotila z tohoto výstupu inspektora. „Prosím tě, promiň, musíš mi pomoct! Pokud by zjistil, že jsem tu sama, byl by průšvih, připravíme mu nějaké pohoštění,“ začala udýchaně Kalla. Byla ve stresu. „Klid, to zvládneme, už jsem pekla...Dvakrát,“ zazubila se Rin. Kalla málem omdlela. „Dvakrát?! Jenom?!“ křikla tiše šeptem. Podala Rin zástěru a gumičku, kterou si stáhla své vlasy. Poté si obě dvě umyly ruce a začaly kuchtit. Nejdříve Kalla postavila vodu, chtěla inspektorovi udělat speciální kávu s karamelovou příchutí (specialita Anteiku). Rin ukázala do lednice, kde byly schované různé dorty, venku ve výloze byly jen na ukázku, lidi si mohli vybrat. „Ukroj to a dones mu to a zeptej se, co by si přál dalšího,“ pověděla Kalla a věnovala se kávě. RIn šla k lednici a vytáhla veliký čokoládový moučník. Položila jej na linku, ukrojila, na talířek dala malou lžičku, kterou ještě předtím vyleštila, moučník zjemna pocukrovala a nahoru dala jahodu. Donesla ho inspektorovi, který si zatím prohlížel to, jak je v kavárně čisto. Naštěstí zrovna dnes Kalla celou kavárnu pulírovala. Měl něco zapsané na svém papíře. Jak ale uviděl, že se nese moučník, zasedl rychle ke stolu. Miloval sladké, to o něm vědělo celé město. „Oh, vypadá výtečně, děkuji. Mám rád jahody, jak to víte?“ uculil se na RIn, otřel si své opocené čelo, hlasitě vzdychl a pustil se do jídla. S plnou pusou pak poručil ještě palačinku se šlehačkou a ovocem. Rin šla do kuchyně a podívala se na Kallu, která právě dodělávala kávu. Káva byla v pěkném hrníčku, ten byl na malém talířku, u toho lžička. Na kávě byla šlehačka, ta byla jemně posypaná skořicí. Nechyběl ani mini oplatek. „Chce palačinku, musíš ji udělat, neumím ji,“ pokrčila Rin rameny a zazubila se. „Odnesu mu to kávu a budu dělat, že něco dělám, ano?“ Zazubila se znovu. Kalla, celá na nervy, přikývla. „A s čím ji chce?“ zeptala se. Rin jí popsala přání pana inspektora a šla za ním. Odnesla mu kávu a přisedla si k němu, když ji vyzval. „Tohle je specialita – káva s karamelovou příchutí!“ vychválila ji Rin až do nebes, přitom sama ji nikdy neochutnala. „Hm, hm...Moučník byl výtečný!“ Pochválil si ho inspektor. Pak o něčem mluvili, inspektor si psal do papírů, pak si to tu znovu prošel a ptal se Rin na různé věci. Ta byla sice zmatená jak kamzík na rovině, ale nějak to zvládla. Docela se jí ulevilo, když Kalla donesla hotovou palačinku. Jak Rin uviděla, že byla krásně naaranžovaná, dostala na ni taky chuť.
Poté, co inspektor dojedl svoji porci a dopil kávu, postavil se. Očividně byl s výkonem spokojený, usmíval se. „Děkuji za pohoštění, milé dámy. Je tu pěkně čisto, vše na svém místě, židle zarovnány u stolů, ubrusy čisté, podlaha bez smetí a šmouh. Nemám výhrady, nashledanou,“ mávl na ně rukou a už mizel ve dveřích.
Kalla si hodně moc oddechla a Rin moc děkovala za výpomoc (i když Rin byla spíš k ničemu, než k něčemu :D).

88 [A] Drobeček [A] Drobeček | 10. prosince 2017 v 13:33 | Reagovat

[87]: Práce odvedena dobře, dostala jsi 200 Yenů a TM 32 - Double Team.

89 Nox Nox | 23. února 2018 v 23:10 | Reagovat

031
+ 1x Čaj starej mladej babičky
-----------
Nox, samozrejme s Azurri v pätách, sa už veľmi tešil na večer strávený v tejto slávnej kaviarni. Akonáhle vošiel a odpovedal na pozdravy obsluhy, pokúsil sa nájsť si niekde voľné miesto. Bolo tam naozaj veľa ľudí, ktorí zrejme robili to isté čo on. Teraz naozaj obdivoval čašníkov, ktorí týmto davom kĺzali ladne ako Surskiti po vodnej hladine a nerozliali žiadne nápoje.
Nox, hoci o tom nevedel, sa nejako dostal až do blízkosti dverí kuchyne. Nejaká ruka ho zrazu schmatla za rameno a vtiahla ho dnu. Azurri do kuchyne skočila za ním. Keď sa zavreli dvere, tá istá ruka ho jediným pohybom otočila a Nox stál tvárou v tvár niekomu, kto mu pripomínal kuchárov z kreslených rozprávok - celý v bielom, tmavé fúziky, skôr nízky a tak trochu pri tele.
„Ty!“ zahrmel a ukázal na Noxa. Ten nervózne prehltol. „Presne teba som hľadal!“ Nox si odkašľal. „V-vy ma poznáte? A vôbec, nehľadali ste skôr nejakého čašníka alebo niekoho takého? Prišiel som sem ako zákazník.“ Ten chlapík v bielom rýchlo pokrútil hlavou. „Vraj čašníka! Akoby sa tie nešikovné deti, čo tu pracujú, mohli nazývať čašníkmi! A nie, nepoznám ťa, ale to nevadí, o chvíľu budeš totiž presne tak slávny ako ja a celá táto kaviareň!“ I keď sa Nox snažil si na čokoľvek spomenúť, o tomto chlapíkovi ešte nikdy nepočul, alebo si toho aspoň nebol vedomý.
„A kto vy vlastne ste?“ spýtal sa chlapíka v bielom. Ten sa pomaly, zhlboka nadýchol, akoby sa snažil udržať svoj hnev na uzde. „Ešte nikdy si nepočul o Chubbym, majstrovi dezertov a šéfkuchárovi z kaviarne Anteiku? Budeš asi trochu zaostalý, však, chlapče?“
Nox sa nadýchol, aby mu nejak odpovedal, ale Chubby vo svojom prejave pokračoval. „To však ale rýchlo napravíme, na tento deň sa stávaš mojím učňom!“ Čiernovlasý prekvapene zažmurkal. „Učňom? A ak o to nemám záujem?“ Chubby opäť rýchlo pokrútil hlavou. „Ani nevieš, o akú poctu by si prišiel, ak by si to odmietol. Raz budeš možno mojím nástupcom, ak to nebudeš flákať.“
Nox sa zamyslel. O varení toho veľa nevedel, možno práve teraz nadišla príležitosť na niečo naučiť. Avšak si nebol istý tým, či je tento Chubby zrovna najlepší učiteľ. Ale rozhodol sa dať mu šancu, pretože pochyboval, že by mu Chubby dovolil odísť z kuchyne.
Pokrčil nedbalo plecami. „No, tak čím začneme?“ Chubby sa rozžiaril, keď videl, že Nox už neprotestuje a rýchlo mladého trénera odtiahol k najbližšiemu stolu. „Začneme dezertom menom Sinnohská torta,“ odvetil Chubby. „A to je?“ „Pound cake so zmrzlinou navrchu a celé to je pokryté snehovými pusinkami.“
„No, snáď to nie je príliš zložité,“ zamrmlal potichu Nox. Chubby po ňom medzitým kričal, ktoré ingredience má priniesť a Nox, ktorý nemal ani tušenie, kde sa čo nachádza, prehľadal s pomocou Azurri snáď celú kuchyňu. Napokon sa im podarilo nájsť všetko, čo potrebovali: olej, tri druhy zmrzliny, rozdrvené čokoládové oplátky a pound cake.
„Takže,“ vyštekol Chubby tónom prísneho policajta a na stole pred Noxom pristála miska obrovských rozmerov, „natri tú misku olejom a na jej steny daj fóliu.“ Nox si z police vybral všetko, čo potreboval a dal sa do práce. Chvíľu mu trvalo si zvyknúť na Chubbyho neustále karhanie, ale napokon sa naučil to ignorovať.
„Teraz tú misku naplň zmrzlinou, ale striedaj príchute, aby z toho vznikla niečo ako mozaika, potom tú zmrzlinu celú obaľ tou fóliou a poriadne to stlač, aby z toho vznikol jeden kus zmrzliny.“ prikázal Noxovi Chubby. Čiernovlasý si počínal dosť nešikovne. Keď napokon na Chubbyho pokyn zo stlačenej masy zmrzliny odstránil fóliu, uvidel pred sebou zvláštny trojfarebný útvar, len vzdialene sa podobajúci nejakému dezertu.
Chubby si neodpustil niekoľko pripomienok, nakoniec Noxovi prikázal, aby tú kopu zmrzliny posypal rozdrvenými čokoládovými keksíkmi a opäť ju zabalil do fólie. Na pol hodinu, kým hmota stuhla v chladničke, si dali pauzu. Zatiaľ Nox kúpil Azurri pohár čaju starej mladej babičky.
Akonáhle Azurri čaj vypila, prirútil sa k nim Chubby a nahnal ich späť do kuchyne, aby pokračovali v práci. Nox rýchlo vybral stuhnutú hmotu z chladničky a podľa Chubbyho pokynov celý jej povrch potrel čokoládovou zmrzlinou, ktorá im ešte zvýšila a na to celé poukladal plátky pound cake tak, aby zmrzlinu nebolo vôbec vidieť.
Potom to odložil naspäť do chladničky a nechal tak. Chubby ho poveril výrobou snehových pusiniek. Z vaječných bielok a cukru sa mu podarilo ušľahať veľké množstvo snehu. Chubby poznamenal, že ten sneh vôbec nedrží formu a je hrozne urobený. Nox len pokrčil plecami. Jemu sa sneh nezdal až tak hrozný, ale radšej „expertovi“ neodporoval. Poprosil Azurri, aby z chladničky vybrala základ dezertu a priniesla ho na stôl. Akonáhle mal zmrzlinu pokrytú pound cake pred sebou, spolu s Popplio ju pokryli snehom a ten lyžičkami vytvarovali do tvaru pusiniek.
Opäť nechali sneh na dezerte stuhnúť a medzitým nahrali rúru na pečenie na Chubbym určenú teplotu. Po tom, čo sneh stuhol, stačilo už len upiecť dezert, kým špičky snehových pusiniek nenabrali zlatistú farbu. Vybrali hotový dezert z rúry, nechali ho vychladnúť na stole a po desiatich minútach si Chubby kúsok nabral na lyžičku. „Nuž, ty určite nemôžeš byť mojím nástupcom. Toto by som svojim zákazníkom nikdy nenaservíroval,“ bručal Chubby. Nox pokrčil plecami. „Tak Azurri, zjesť to celé asi zostane na nás, však?“
Azurri nadšene zvýskla a zatlieskala. Nox a Azurri si našli v kuchyni stoličku, dve ďalšie lyžičky a pustili sa do dezertu. Trvalo im skoro hodinu zjesť to celé, ale mohli povedať, že energiu im to určite doplnilo. Napokon boli radi, že sa vôbec vládali zdvihnúť zo stoličiek a odgúľať sa preč z kaviarne.

90 [A] Enwy [A] Enwy | 24. února 2018 v 14:23 | Reagovat

[89]: Práce odvedena dobře. Odměnou ti je 300 Yenů.
Odečteno 50 Yenů za čaj.
Vaření - 3%

91 River Hope River Hope | 3. března 2018 v 7:08 | Reagovat

(Úkol - 035)
-> Sub-bay

Po úspěšném napečení doposud dívce neznámého jídla se rozhodla pokračovat v prozkoumávání řemeslnické čtvrti, s Miltank po svém boku. Překvapilo ji, když se ocitla před známým podnikem. Kavárna Anteiku, zde kdysi vykonala jednu z prací a dostala štědře zaplaceno.
“Půjdeme se kouknout dovnitř? Zvu tě na pití,” zazubila se chovatelka na svého pokémona. Miltank přikývla a tak se obě samičky vydaly dovnitř. Dívka zatlačila na dveře a vešla.
“Moc se omlouvám, dneska máme údržbu,” bylo jí řečeno.
Dívka přikývla, stále nespokojena s odpovědí zaměstnance. Rozhlédla se a když zjistila, že tu není žádný údržbář, byla na pochybách. Mohla to být však údržba jiného prostoru kavárny či tu údržbáři ještě nebyli, to nemohla vyloučit.
“Pojďme. Můžeš mne pozvat na pití jindy,” usmála se Miltank a rozhodla se zamířit k východu.
Chovatelka přikývla a znovu jemně zatlačila do dveří, aby podnik opustila, když v tom to uslyšela. Nevědomky, byla to čistá shoda okolností.
“Inspektor tu bude už za malou chvíli a šéf tu není. Co budeme dělat?” zašeptala číšnice. Děvče se zarazilo a chtělo slyšet o problému více. “Máme toho spoustu rozdělaného. Nemáme tolik lidí, abychom to zvládli všechno včas.”
To byl onen impulz, který děvče potřebovalo. “Pardon, omluvte mou nezdvořilost,” ozvala se a přistoupila zase zpět k zaměstnancům. “Čistě náhodou jsem zaslechla vaši konverzaci. Jsem River, chovatelka a cestovatel. Moc ráda bych vám pomohla, pokud to vážně potřebujete,” usmála se ochotně.
Zaměstnanci si vyměnili pohledy, ale jelikož byli na brigádníky zvyklí, nebyl to problém. Tato konverzace si získala i pozornost Miltank, která se rozhodla také pomáhat.
“Co přesně dělá inspektor?” zeptala se chovatelka po chvilce. Dostala do ruky plán a seznam, jaké práce má vykonat, zatímco zaměstnanci budou dodělávat své povinnosti a otevírat podnik. Kavárna bez lidí je totiž stejně tak divná jako košile bez knoflíků.
“Jako první vyřešíme ten problém, že chybí šéfkuchař Chubby,” pověděla dívka Miltank a tak přikývla. Děvče se zamyslelo a pak lusklo prsty, spíše pro efekt než z nutnosti. “Zmenšíme menu. Čím méně jídel budeme dělat, tím lehčí bude uhlídat objednávky,” navrhla. Miltank souhlasila a tak se spolu posadili ke stolu, pozvali zástupce manažera, aby to s nimi projednal. Naštěstí pochopil situaci a nebyl proti. “Samozřejmě menu zase po náležité inspekci zvětšíme, jak bylo původně. Bez šéfkuchaře bude ale těžké zřídit chod kuchyně. Miltank, zajdi se tam podívat, prosím. Do kuchyně, za kuchaři,” poprosila dívka svou společnici.
Miltank se zvedla a s úsměvem se vydala do kuchyně. Jakožto někdo, kdo by se potencionálně mohl vyznat ve vaření, mohla být prospěšná.
“Dále, potřebuje tu nutně být manažer, když inspekce přijde?” objasnila si. Muž přikývl.
“Teoreticky musí potvrdit účast, ano.” Chovatelka si promnula bradu a pak znovu luskla. “Vy budete ten teoretický manažer. Zástupce hádám není potřeba? Pokud ano, povyšte jen na dnešek tu číšnici, vypadá rozumně. Místo číšníka nechte na mne, může být klidně jen jeden,” navrhla.
S plánem zástupce souhlasil a tak to zbývalo vyřešit v praxi. Miltank se stala organizátorkou kuchyně, jak od ní dívka očekávala. Vzhledem k něčemu takovému jsem se potřebovala ujistit, že i ona odvede svou práci dobře.
“Máte maid kostým navíc?” Jeden ze zaměstnanců přikývl a zavedl dívenku do skladu, kde pro ni byl jeden volný kostým.
Po převlečení do něj si přála, aby ji takto Serperior nikdy nespatřil.
“Připravena?” zeptal se zaměstnanec. Chovatelka přikývla.
“Stále moc nezvládám číšnickou práci, ale mám dojem, že na mně necháte to méně složité.”
Podnik otevřel a dovnitř začali vcházet hosté. Číšník na chovatelku mrkl. “Zkus si to v praxi. Nejsi tu jediný brigádník, lidé tvé chyby pochopí.”
Děvče se nezdráhalo brát objednávky a pomalu se vžívala do nové role. Troufla si dokonce i na podnosy a tácy.
“Vítejte v kavárně a čajovně Anteiku. Co si dáte, pane?” usmála se na nově příchozího hosta, oblečeného výrazně seriózněji, než ostatní.
“Hezký den. Jeden čaj staré mladé babičky a k tomu cokoliv z vaší kuchyně.” Takovou objednávku neočekávala. O čaj řekla a Miltank v kuchyni podala neutrální zprávu o objednávce.
Po chvíli již nesla ke stolu nápoj a jeden z proslulých dezertů Anteiku. “Přeji dobrou chuť a na zdraví.” Pomalu na stůl položila objednávku a chystala se odejít. Muž ji zastavil. Bezeslova se napil polovičně horkého čaje a zabodl do dívky svůj zrak.
“Rád bych se setkal s vaším manažerem,” požádal. V tu chvilku si děvče uvědomilo, že se nejedná pravděpodobně o náhodného hosta.
“Ano, pane. Tudy, prosím, následujte mne.” Dívka hosta, odhaleného jako inspektor, zavedla do kanceláře zástupce a nechala ho vejít.
“To byl inspektor?” zajímal se jeden ze zaměstnanců. Děvče němě přikývlo.
“Snad jsem na něj neudělala špatný dojem hned ze začátku. Nemám problém se ospravedlnit s tím, že jsem brigádník.”
Po chvíli inspektor vyšel ven z kanceláře i se zástupcem a spolu odešli do kuchyně. Mezitím musela chovatelka pracovat, i jiní hosté čekali.
Jakmile však vyšli ven a potřásli si ruce, děvče poznalo, že inspekce skončila.
“Jaký je výsledek naše plánu, pane?” zeptala se ustaraně, hned jakmile měla chvilku volna.

92 [A] Enwy [A] Enwy | 3. března 2018 v 9:03 | Reagovat

[91]: Práce odvedena dobře. Odměnou ti je 200 Yenů a náhodně zvolené TM36 - Sludge Bomb.

93 River Hope River Hope | 8. března 2018 v 5:50 | Reagovat

(Úkol - 034)

“Jaké to bylo v kuchyni, Miltank?” zeptala se dívka své společnice. Inspektora zvládli výborně na jedničku, možná s nějakým tím mínusem.
“Ze začátku to bylo složité,” pravil pokémon. “Pak jsem si ale zvykla na to dávat dostatečně rychlé povely a šlo to pak samo od sebe.” Dívka jejím slovům přikývla. Spatřila v Miltančiných očích však nepokoje.
“Mám dojem, že tu straší.” Chovatelka vykulila překvapeně oči a zamrkala.
“Proč máš tento dojem?” zeptala se s nejistým hlasem.
Miltank se zamyslela, jako kdyby si nejdříve chtěla promyslet způsob, jakým to chovatelce poví. Ukázala jednoduše na větrací šachtu.
“Tam,” řekla. “Vycházejí z toho místa strašidelné zvuky.”
Dívka si promnula bradu a pohlédla na ventilační zařízení. Přemýšlela, jaký duch žije v šachtách. Nakonec se rozhodla.
“Podíváme se dovnitř,” oznámila jasně. Miltank ucukla a zůstala stát jako solný sloup. “To není dobrý nápad, River!”
“Třeba to není duch. Možná je to jen nějaký odpad, který letí sem a tam,” pokrčila rameny. Vyhledala stoličku a následně ji přisunula ke zdi, aby dosáhla na okénko.
Pomalu začala sundavat filtraci a jakmile bylo hotovo, pohlédla dovnitř.
“Nic. Nic, co by připomínalo ducha,” řekla. Víko vrátila a seskočila dolů. Miltank se výrazně ulevilo, že to není duch.
“Mám nápad. Tepig, leč je stále trochu při těle, se tam vejde. Pošlu ho tam na výzkum.” Jakmile dořekla, vyhodila příslušný pokéball s Tepigem do vzduchu a ohnivý pokémon se zjevil před ní.
“Bonjour.” Tepig se rozhlédl kolem sebe a pak se usmál.
“Zdravím tě, River. I tebe, Miltank,” ušklíbl se energicky.
Chovatelka mu stručně vysvětlila, oč tu běží. Místo toho, aby se Tepig začal strachovat, přikývl.
“Tak rychle! Vysaď mě do té šachty!” zvolal. Děvče bylo jeho nadšeností potěšeno a tak odmontovalo víko, zvedlo nepříliš těžkého Tepiga do náruče a v poslední řádě ho vysadila do ventilace.
“Hodně štěstí,” popřála mu a ohnivý pokémon se vydal hlouběji na průzkum.
“Je tu tma!” ozvala se jeho stížnost z daleka. Jeho hlas se ozýval v postupných ozvěnách v několika vlnách. Podle toho mohla chovatelka odhadnout, jak daleko se nachází.
“Promiň mi to, jsi jediný, kdo se tam vejde,” zavolala zpět a i její hlas se odrazil o stěny šachty, pokračujíc dál.
Chvilku bylo ticho. Pak se ozvalo pípání a Tepigův hlas. “Našel jsem toho ducha!”
Obě dvě, Miltank i chovatelka, se zhrozili. “Jdi do bezpečí!” křikla do šachty Miltank. Chovatelku popadl pocit ponorkové nemoci.
“Nemůže! Je tam uvězněn!” panikařila. Přiběhla k okénku, jako kdyby tam chtěla vlézt, přestože se nevejde. Nacpala do hranaté díry svou hlavu a zavolala na Tepiga. Z druhé strany se neozvalo nic, což ji chvilka co chvilka frustrovalo více.
“Je to Wingull!” ozvalo se najednou.
“Wingull?”
Ze tmy šachty se vynořila žlutá postava. “Pomoz mi,” řekl Tepig stručně a skočil dívce do náruče. Miltank onoho tvora zaznamenala jako první a v moment, kdy vypadl z šachty, ho zachytila.
“Vodní ptáče,” vyšlo z ní a chvilku jen mrkala.
Chovatelka vytáhla pokédex. “Wingull, měl jsi pravdu,” kývla na Tepiga. “Co ale vodní pokémon, pocházející z okolí pláží, dělá ve velkoměstě?”
Miltank se zamyslela. “Možná je tu blízko jen nějaký vodní zdroj. Wingullové nemusí nutně žít u vody,” řekla.
Chovatelka se zamyslela a pustila Tepiga na zem. Přistoupila blíže ke tvoru, který vězel v Miltančiných kopýtkách. Promnula si bradu, podruhé za uplynulou hodinu, a rozhodla. ”Podíváme se, zda nemá nějaké výraznější zranění. V případě, že to bude něco, s čím si my neporadíme, odneseme do sestře Joy.”
Tepig i Miltank souhlasili. Dali se do kroku a odnesli Wingulla mimo kuchyň, aby si snad nebohý tvor po probuzení nemyslel, že ho jdou lidé uvařit. Dostali se do soukromí, do skladiště celé kavárny a tam ho položili na stolek.
”Podívám se po nějakém zranění,” rozhodla dívka a Miltank přikývla. Ohnivý pokémon i normální, oba krokem ucouvli zpět. Děvče k vodnímu ptákovi přistoupilo a jemně začalo prohmatávat křídla. Mohla být zraněna jako první, neboť v šachtě bylo těsno. Tvor se tam mohl jen špatně pohnout a už mohlo být ve špatném stavu. Naštěstí však nejevila žádné známky zranění, přestože chovatelka nebyla doktor a tak se mohla klidně splést. Věřila však v to, že ne.
“Odneseme ho k sestře Joy,” řekla dívka. Sundala si svou nejsvrchnější vrstvu oblečení a opatrně do ní Wingulla zabalila, aby mu venku nebyla zima. Děvče se následně otočilo na Miltank.
“Prosím tě, zabalíš nějaké jídlo? Čistě pro případ, kdyby tam tvor zůstal, neměl by hlad.” Miltank přikývla a odběhla. Tepig zmizel za ní se slovy: “Já oznámím manažerovi, že mu bude scházet jídlo.”
Cesta do střediska netrvala dlouho a tak dívka odnesla pokémona k sestře Joy, oznámila jeho stav a přenechala jeho péči odborníkům.

—> Tréninková hala

94 [A] Enwy [A] Enwy | 10. března 2018 v 8:03 | Reagovat

[93]: Práce odvedena dobře. Odměnou ti je 250 Yenů. Wingull je v pořádku a díky tvé rychlé dopravě do střediska se brzy uzdravil.

95 Marry Marry | 16. března 2018 v 20:39 | Reagovat

Úkol č. 033

(1. ČÁST)

Po tom, co jsem vyšla s pokémoního střediska, jsem se rozhodla ve městě ještě nějakou tu dobu zůstat. Přeci jenom, není na škodu se občas podívat do města. Ráda bych si něco koupila, ale je tady jeden problém. Nemám žádné peníze. Asi bych si měla najít nějakou brigádu, pomyslela jsem si a stále myslela na svůj stav. Hej, tohle je město, takže bych tu nějakou brigádu mohla najít, pomyslela jsem si.
Jen tak jsem se potulovala po městě a koukala se na každou budovu. Přibližně po deseti minutách pátrání po nějakém způsobu, jak dostat peníze, jsem narazila na jednu budovu, která se jevila jako kavárna.
/,,Anteiku...?"/ přečetla jsem nahlas.
Abych řekla pravdu, tato budova mě docela zaujala. Budu mít takové štěstí, že tam najdu nějakou brigádu? Na skle jsem zahlédla několik listů papíru a nad nimi byl další velký list papíru, na kterém bylo napsáno "BRIGÁDY". Hned se mi rozzářily oči a já šla blíž k tomu sklu. Byly tam celkově dva kusy papíru. Podle všeho tam bylo dřív více brigád, protože ty práce byly očíslované. Momentálně tam byla čísla "032" a "033". Každou práci jsem si pečlivě přečetla.
Hmm, co by mi šlo a co by mě bavilo víc, pomyslela jsem si.
Asi tři minuty jsem stála před sklem a vůbec mě nemohlo napadnout, co bych chtěla dělat. Rozhodla jsem se, že vyvolám Torchic na pomoc.
,,Pojď ven, Torchic." řekla jsem v klidu, protože řvát ve městě se mi vůbec nechtělo. ,,Mám pro tebe úkol... Která práce je z těchto dvou lepší? Uspořádat soutěž v karaoke a nebo udělat údržbu venkovního nábytku?" zeptala jsem se jí.
Torchic chvíli přemýšlela se skloněnou hlavou.
,,Už vím," vyskočila nadšeně, ,,uspořádat soutěž v karaoke zní mnohem lákavěji, než dělat nějakou obyčejnou a nezábavnou údržbu nábytku!" ušklíbla se Torchic.
,,Hele, i ta údržba nábytku by mohla být zábavná." zasmála jsem se. ,,Ale je pravda, že uspořádání soutěže v karaoke se ke mně hodí více. Torchic, nechci tě nějak otravovat, ale... Pomohla bys mi s tou brigádou?" poprosila jsem jí s úsměvem.
,,Jo, klidně." zazubila se Torchic.
,,Díky moc." také jsem se zazubila.
Byl čas na to, abych si šla o ten úkol zažádat. Společně s Torchic jsem vešla do budovy a uviděla pár číšníků a číšnic. Nebylo tam moc přeplněno, což je jenom dobře. Přeci jenom, byl už večer. Nevěděla jsem, kde mám říct, že si beru na starosti ten úkol. Rozhodla jsem se, že si "vyčíhnu" jednoho z číšníků a že si s ním ohledně této věci zkusím promluvit. Zastihla jsem jednoho číšníka.
,,Umm.. Dobrý den." pozdravila jsem. ,,Mohla bych se jenom na něco zeptat? Je to ohledně jedné brigády, kterou nabízíte.." byla jsem trochu nervózní, protože v komunikaci s lidmi nejsem moc dobrá a dělá mi to problémy už od malička.
,,Ale jistě." usmál se na mě vlídně číšník. ,,Chcete se nahlásit na nějakou brigádu?" dodal.
,,Ah, ano." kývla jsem hlavou. ,,Chtěla bych se nahlásit na pořádání soutěže v karaoke." řekla jsem mu, co bych pro tuhle kavárnu chtěla udělat.
,,Oh! Konečně se někdo na tohle přihlásil!" řekl šťastně číšník. ,,A chcete s tím začít už dneska, nebo počkat do zítřka?" zeptal se mě.
,,Klidně i dneska. Mám totiž energie na rozdávání a Torchic taky, že Torchic?" otočila jsem se na Torchic a mírně jí šťouchla.
,,Jo!" vyskočila Torchic do vzduchu.
,,Dobře. Ale počítejte, že tady budete muset být přes noc. Ta příprava by měla být hotová rychle, protože kavárna Anteiku jí zákazníkům slibuje už docela dlouho. A my chceme, aby na ní přišlo co nejvíce lidí." vysvětlil mi číšník. ,,Pojďte se mnou do klidnější části, tam vám všechno vysvětlím." usmál se a šel směrem k jedné menší chodbičce. Já jsem ho jenom následovala.
S číšníkem jsme vešli do jedné tiché místnosti, kde se pravděpodobně řeší různé akce a chod kavárny. Ono se to nezdá, ale ta kavárna je docela velká. Ještě k tomu, když tu mají místnost tohohle typu...
,,Takže," začal číšník, ,,ta soutěž v karaoke se bude konat v hlavní části kavárny, protože na to je tam místa dost. Akorát budeme muset trochu poupravit stoly. Hned po tom budeme muset zařídit a připravit techniku. A samozřejmě i vyzdobit interiér, aby to mělo na naše zákazníky pěkný dojem." vysvětlil mi průběh práce.
,,Hmm... Dobře. Můžeme začít?" usmála jsem se.
,,Ještě ne, kavárna se ještě musí zavřít.. Což ale bude za chvíli." usmál se číšník. ,,Zatím počkejte tady, seženu kolegyni a pomůžu se zavřením kavárny." řekl, zatímco odcházel z vyjednávací místnosti.
Přibližně po čtvrt hodině byl v kavárně úplný klid a přišel za mnou ten číšník a potom ještě jedna číšnice.
,,Tak. Naše práce může teď oficiálně začít." tleskl číšník. ,,Abychom se vám představili... Jmenuji se Suresh. A tohle je Kalla." ukázal na číšnici, která stála vedle něj.
,,Těší mě.. Mé jméno je Marry." představila jsem se.
Suresh a Kalla mi přibližně další čtvrt hodinu vysvětlovali, jak to všechno bude probíhat. Všechno to znělo docela zábavně a lákavě. Nemůžu uvěřit, že mám příležitost pomáhat v něčem tak úžasném. Budu vybírat písničky, jídlo a vzhled interiéru. Soutěž je rozdělená na dvě části. Na denní, která se bude odehrávat ve venkovní části a na noční, která se bude odehrávat uvnitř. Tohle všechno je tak super! Takže abych to shrnula - teď jsem vlastně vedoucí.
,,Takže. Hádám, že bychom měli začít přizpůsobování a dekorování hlavní části?" usmála jsem se. Suresh a Kalla jen kývli.
Všichni jsme šli do hlavní části kavárny. Vypadalo to tu docela zvláštně, když tu nebyli žádní lidé. Také jsem se ještě dozvěděla, že tady přes noc budeme jenom já, suresh a Kalla.
,,Hm.. Asi začneme těmi stoly a židlemi, že..?" otočila jsem se na ty dva.
,,Ano. Marry, vy jste naše vedoucí, takže se budeme řídit podle vašich rozkazů." usmála se Kalla.
,,Dobře, v tom případě..." nadechla jsem se. ,,Kallo, Sureshi, dejte stoly někam k sobě. Potom je budeme všechny rovnat a dávat tak, aby to tu bylo útulné a hodilo se ke karaoke. Já udělám to samé, akorát se židlemi." usmála jsem se.
Všichni jsme se dali do práce. Torchic jenom stála na pultu a sledovala nás, jak pracujeme. Už se těším, až se vyvine do Combuskena, aby taky mohla s něčím pomáhat. Já si ale myslím, že dneska s něčím určitě pomůže. Např. může pomáhat s návrhem dekorací, nebo vybíráním písniček.. Dát stoly a židle na jednu "hromádku" nám zabralo docela krátkou chvíli.
,,Tak a teď to hezky postavit.." zamyslela jsem se, jak by to mohlo být. ,,Dostala jsem nápad. Stoly a židle by mohly být někde po stranách. Přeci jenom, chceme, aby soutěžící měli dost místa na zpívání. Určitě někdo bude chtít i tancovat." uchechtla jsem se.
Začali jsme rovnat stoly a židle ke stranám a nějaké dali i mírně do oblouku. To nám zabralo už delší dobu, protože jsme si všichni dali opravdu záležet.
,,Tak, stoly bychom měli..." začala jsem znovu přemýšlet, jak pokračovat.
,,Kallo... Myslíš, že byste se mohla postarat o venkovní část? Myslím uspořádat židle a stolky. Zvládnete to?" zeptala jsem se jí. ,,Jestli budete chtít pomoct, tak klidně přijdťe a pomůžeme vám."
,,Dobře, postarám se o to." kývla Kalla hlavou a zmizela na chodbě. Potom jsem jenom slyšela nějaký rámus židlí a stolů.
,,Určitě by to chtělo nějaké hezké prostírání a podložky na židle.." napadlo mě po několika sekundách přemýšlení.
,,Oh, ve skladu jich máme docela dost. Pojďte za mnou." usmál se Suresh a šel pryč. Já šla za ním.
Šli jsme tím samým směrem, jako jsme šli do té vyjednávací místnosti. Tentokrát jsme ale šli dál. Sklad byl docela velký, bylo tam strašně moc věcí. Byly hezky uspořádané, čehož si já vážím. Všechno mají popsané... A nejvíc mě překvapilo to, že to u nějakých věcí bylo i podle barev.
,,Hm. Jelikož je jaro, tak by hlavní barva toho karaoke mohla být zelená. Co na to říkáte, Sureshi? Šlo by to?" zeptala jsem se a otočila se na Sureshe.
,,Dobrý nápad. A u venkovní části by mohla být třeba bílá." navrhl Suresh.
,,Taky dobrý nápad." uchechtla jsem se a uchopila několik zelených prostírání. Suresh uchopil několik zelených polštářů.
Mám ohledně toho všeho docela dobrý pocit. Všechno zatím jde plynule a podle mých představ. Dokonce ještě není zas tak pozdě. Suresh je velmi dobrý spolupracovník. Pracuje se mi s ním poměrně dobře. Ani se nedivím, že si tu hodně lidí chodí pro brigády. Kalla je taky fajn. Když jsme prostírali, tak jsem narazila na jedno potrhané prostěradlo, tak jsem musela jít do skladu pro nové. Díky bohu, že jich Anteiku má hodně. Suresh zase narazil na málo měkký polštář. Ten se samozřejmě také musel vyměnit. Zákazníci musejí mít to největší pohodlí.
,,Fuu, to bychom měli!" oddychla jsem si, když jsme měli všechny stoly a židle připravené.
,,A teď přichází to nejhlavnější - technika." řekl Suresh a pro něco šel.
Suresh přinesl hodně moc nástrojů a příslušenství na karaoke. Tak trochu jsem se vyděsila, že nám to vůbec nepůjde nainstalovat a nastavit, naštěstí u toho byl návod. Párkrát jsme to spustili a vyzkoušeli mikrofony, jestli fungují a jsou dostatečně silné. Barvy všech světel jsme přenastavili na zelenou barvu.
,,Marry, jdu se kouknout na Kallu a když tak jí pomoct s venkovní částí. Ty a tvoje Torchic se postarejte o seznam hudby a jídla. Spoléhám se na vás." mrknul na mě Suresh a odešel.
,,Torchic, konečně něco, do čeho se můžeš zapojit i ty!" zasmála jem se a vzala si Torchic do náručí.

96 Marry Marry | 16. března 2018 v 20:40 | Reagovat

Úkol č. 033

(2. ČÁST)

Na výběr písniček jsem měla docela velký tablet, u kterého jenom stačilo zaškrtnout písničky, které tam mají být. S Torchic jsme si poslechli každou písničku a usoudili, jestli se tam hodí, nebo ne. Torchic tohle docela šlo. Zjistila jsem, že má ráda podobný styl hudby, jako já. Přeci jenom máme něco společného. Občas jsme se u nějakých písniček zdržely, protože jsme na ní začaly tancovat. Díky bohu, že nás nepřistihli Suresh a Kalla. S výběrem písniček jsme si docela dost pohrály a zdržely se u nich.
Potom přišlo na řadu to samé, akorát s jídlem. Znovu jsme měly velký tablet, na kterém jsme zaškrtávaly jídlo, které tam má být a které se hodí na karaoke. Bylo tam mnoho vynikajících zákusků a nápojů.
,,Torchic, taky jsi teď dostala strašný hlad?" zasmála jsem se trochu nervózně.
,,No... Joo..." uchechtla se Torchic.
U výběrů jídla jsme strávily přibližně stejný čas, jako u výběrů písniček. Když přišli Suresh a Kalla, tak už bylo všechno hotové. Dodělali jsme nějaké menší detaily a potom byla celá kavárna připravená na soutěž.
V kavárně jsme všichni tři, včetně Torchic přespali. Spali jsme v té vyjednávací místnosti, protože tam je to docela příjemné. Zaspávala jsem s velkým nadšením na zítřek.

- DALŠÍ DEN -
Byla jsem už půl hodiny po probuzení. Jelikož jsem prakticky jedna z pořadatelů té soutěže, tak jsem i já dostala uniformu, kterou všechny číšnice v Anteiku nosí. Ta uniforma byla docela příjemná, vždy jsem chtěla na sobě mít uniformu tohohle typu.
Otevřeli jsme kavárnu a už po několika minutách se venku začali hromadit lidi. Ještě před zahájením soutěže jsem se seznámila s vedoucím Anteiku. On bude uvádět tu soutěž.
,,Já si myslím, že jsme odvedli dobrou práci.." usmála jsem se na Sureshe a Kallu.
Toto byla moje první brigáda, takže jsem za svůj výkon spokojená. Když ta akce probíhala, tak jsem několikrát slyšela lidi říkat, že to tu máme hezky vyzdobené a tak dále. Chvíli jsem se dívala na průběh a potom mi to nedalo a přidala jsem se ke zpívání. Soutěžila jsem s jednou mladou dívkou, přibližně mého věku. Měla opravdu pěkný hlas. Na konci měla o jeden bod víc, než já.
,,Wooow, to bylo opravdu těsný!" zasmála jsem se a pogratulovala jsem jí.
,,Že jo... Ale tys byla taky dobrá." usmála se.
,,Heheh... Děkuju.." uchechtla jsem se a podrbala se za hlavou. S tou dívkou jsem se trošku víc seznámila. Jmenovala se Haruka. Myslím, že jsem si na cestě našla druhou kamarádku. Tou první je samozřejmě Torchic, heheh.
Úplně jsem zapomněla zmínit, že výherce soutěže dostane kupón na ty nejdražší nápoje a zákusky, které tady mohou být. Budou dva výherci. Výherce denní části a výherce noční části Mně o ten kupón zas tak moc nezáleží. Záleží mi hlavně na tom, aby se lidi bavili a byli spokojení.
Den probíhal zcela úžasně. Já jsem si zaspívala nějaké mé oblíbené písníčky a stihla jsem si s někým i popovídat. Výherce denní části byla ta Haruka, kterou jsem potkala.
Noční část byla snad ještě divočejší, než ta denní. V kavárně se začali objevovat víc "bizarní" lidé. Všechno začalo být víc zábavné. Ta zelená barva všude byla velmi pěkná. Z těch světel mě ale po několika hodinách začala docela bolet hlava. Dalo se to ale, přežít. Nezastavilo mě to ani před zpíváním. Všichni vypadali šťastně a spokojeně. Za to jsem velmi ráda.
Výherce noční části byl nějaký chlapec jménem Yoru. S tím jsem se nestihla nějak sblížit, vypadal mi ale docela sympaticky. Noční část trvala až pozdě do noci. Přibližně do půl druhé. Abych řekla pravdu, tak jsem na takové dlouhé a energetické "párty" nikdy nebyla.
Když se všichni rozešli, tak byl čas na úklid. Úklid byl mnohem rychlejší než příprava, pochopitelně.
,,Tak. Teď už je všechno, jako dřív." oddychla jsem si, když kavárna vypadala tak, jak vypadala dřív, když jsem sem přišla hledat brigádu. ,,Opravdu vám dvoum děkuju za pomoc. Nemyslím si, že bych to tady sama zvládla." usmála jsem se na Sureshe a Kallu.

97 [A] Enwy [A] Enwy | 17. března 2018 v 11:53 | Reagovat

[95]:[96]: Práce odvedena skvěle. Odměnou ti je 300 Yenů.
Hudba - 6%

98 River Hope River Hope | 11. dubna 2018 v 5:52 | Reagovat

(Úkol - 032)

“Zase mám ten podivný pocit, že nás někdo sleduje,” zamumlal Pignite. Tentokrát se musela dokonce i dívka podivit.
“Nejsi poslední dobou trochu paranoidní?” zasmála se. Pignite zavrtěl hlavou, až se mu uši rozlétly jako vrtule.
“Ne. Jsem si jistý, že jsem viděl někoho nakukovat přes ulici z rohu,” vysvětloval a zabodl do onoho místa pohled. Momentálně tam však nikdo nebyl.
“Zajímavý pocit. Můžeme si potrénovat všímavost. Někteří pokémoni se dokážou naučit cítit něčí pohled na sobě.” Společně šli kolem Anteiku. Když dívka z podniku uslyšela manažera, rozhodla se vejít dovnitř.
“Bonjour, pane,” usmála se na známé osoby. “Jsem River, váš známý brigádník.” Poznali ji, pracovala tu párkrát a rozhodně tu nebyla poprvé.
“Jdeš právě vhod, děvče. Mám pro tebe speciální práci, pro ženu jako kdyby práce stvořená,” zasmál se manažer. Nabídka práce dívku zaujala, jelikož neměla peněz nazbyt.
Překvapilo ji, když se vydali ven. Netušila, že kavárna má nějakou venkovní část. Pochopila v momentě, kdy uviděla venkovní nábytek.
“V zimě se venkovní nábytek samozřejmě nepoužíval. Proveď prosím tě základní údržbu. Nechám i na tobě nový design, dodej tomu trocha svého vlastního stylu,” zadal jí manažer instrukce a odešel.
Pignite s chovatelkou si prohlíželi nábytek. Nakonec dívka luskla prsty. “Neudělali dobře, že mi přenechali design. Na vizuální vzhled jsem levá a nejradši bych všechno natřela na zeleno,” zasmála jsem se a začala s údržbou.
“Dobrá, nejdříve začneme s nábytkem, který na sobě lak už má,” rozhodla a vyloučila z nemalé skupiny židlí a stolů dané kusy, které odpovídaly kritériím. “Budu potřebovat tvou pomoc. Můžeš zatím dojít pro chemický přípravek s obsahem alkoholu, nějaké dva hadry a jelikož opatrnosti není dost, a ztřískat se do němoty tím alkoholem nechci, tak i ochranné oblečení, prosím?” požádala svého ohnivého společníka. Pignite přikývl a hned odběhl.
Zatímco pokémon se snažil sehnat věci, které mu dívka dala na starosti, sama chovatelka uspořádala nalakované židle a stoly tak, aby byly úhledné, každý od každého pár kroků, čímž se mezi předměty vytvořilo dost prostoru na procházení.
Když se Pignite vrátil se vším, co bylo třeba, dali se do práce. Pokémonovi byla ochranná vesta příliš veliká a tak si vzal jen rukavice a masku. Na dívku se vešlo všechno.
“Díky bohům, že jsem tohle dělala na zakázku od otce,” poznamenala a vzala do ruky chemický prostředek. “Pignite, ty utři tvým hadrem z každého kusu nábytku prach a jiné nečistoty. Já se ujmu čištění prostředkem.”
Bylo zapotřebí spoustu týmové práce. Chvilku jim trvalo, než se sehráli, avšak poté to šlo velmi ladně. Pignite utřel prach, zkontroloval a dívka pokryla nábytek s lakem svým prostředkem. Sem tam se objevil zádrhel ve formě pomalejšího či rychlejšího pokroku, ovšem to nebylo nic závažného, co by nemohli zvládnout a překonat.
“Teď nás zase sleduje ten manažer,” zašeptal Pignite všímavě a lehce pohodil hlavou ke dveřím do vnitřní části kavárny.
“Brigádníci se kontrolují, to není zase tak zcela stalking,” řekla dívka své a natřela stůl.
“I přesto si myslím, že je stalkovací den. Nejdříve ten Combee, pak někdo na ulici a teď i manažer.”
“Alespoň, že víme, kdo nás sleduje a v kom budíme zájmy,” ušklíbla se chovatelka.
Stačilo jim chvíli nevěnovat pozornost a bylo zčásti hotovo. Jedna pětina z celkového počtu nábytku byla připravena k použití.
Chovatelka odložila hadr i chemický roztok a utřela si čelo. “Ta lehká část za námi. Teď ta složitější. Dojdu pro lak. Dokázal bys zatím vybrat nábytek, který je v pořádku, ale má slouplý lak? Takhle,” řeklo děvče a názorně ukázalo jednu židli jako vzor. Pignite přikývl a děvče se zvedlo na nohy, aby mohlo jít hledat barvu. “Zase je poskládej do nějaké systematické řady, aby se mezi nimi dalo procházet. Ten nábytek, který je porušen, vynech.”
Cestou do skladu přemýšlela, jaký lak by měla vzít. Nejlepší by byla jehličňanová zelená, narozdíl od klasické zelené by nábytek byl vidět jasněji v kontrastu s budoucí zelenou trávou.
Náhle zbystřila, když poznala manažera, vykukujícího za rohem. Otočila se půlobratem, ale osoba se hned skryla za zdí. Děvče znervóznělo a rychle popadlo nejbližší kýbl barvy. Vracela se rychle k Pignitovi zpět, aby mu tu onu novinku sdělila.
“Máš pravdu, sleduje nás!” sykla a kýbl s barvou přistál na zemi, stejně jako husté placaté štětce. Ohnivý pokémon se usmál a zvedl jeden štětec.
“Vzala jsi modrou?” zamrkalo prasátko. Dívka chvilku strnula, pak však přikývla.
“Náhodně jsem vzala nějaký kýbl. Manažerův pohled mě znervózňoval,” vysvětlovala horlivě.
Ať už byla barva jakákoliv, oba se pustili do práce a začali natírat nábytek. Vypadalo to fancy - pětina židlí bylo černých, těch původních, tři pětiny modrých a zbytek rozbitých, vyloučených.
“Nevypadá to až tak strašně,” poznamenala dívka, když dolakovala poslední židli a odstoupila od svého díla, aby si jej mohla lépe prohlédnout.
“Pravda. Co s těmi vyloučenými?” zeptal se Tepig a odložil štětce i poloprázdný kýbl s barvou.
“Ty musíme odnést ke kontejneru, jsou nepoužitelné,” rozhodla a sundala si rukavice. Popadla stůl a jako silná a nezávislá žena začala předmět přenášet přes zahradu až k popelnicím. Pignite si hravě poradil s židlí. Odnést zbylou pětinu nebyl problém. Naskládali nábytek úhledně tak, aby u kontejnerů nezabíral příliš místa a chovatelka je před odchodem nezapomněla i spočítat, aby mohla manažerovi nahlásit, kolik nových jich má koupit.
Pokud to ovšem už sám neviděl z rohu, z kterého vykukoval.

99 [A] Enwy [A] Enwy | 13. dubna 2018 v 17:22 | Reagovat

[98]: Práce se podařilo udělat. Odměnou ti je 300 Yenů.
Zručnost - 3%
Event - +4 body

100 Rory Rory | Neděle v 11:49 | Reagovat

(po výmene pokémonov)
040

V rámci snahy zblížiť sa s Ren-Renom som zamierila do kaviarne. Dobré jedlo predsa prelamuje ľady, nie? U Luxraya to ale zjavne neplatilo. Len pokojne jedol svoju porciu a nevyzeral, že má záujem debatovať, kým nezačnem ja. Už-už som otvárala ústa, že naňho vyhŕknem nepodstatnú otázku o jeho živote s vedcami, keď odrazu svetlo zablikalo a zhaslo. Ajaj... Ľudia začali panikáriť, ako keby trocha tmy zabíjala, alebo čo, a začali pobehovať... a zrážať veci na zem. Ja s Ren-Renom sme boli v tej menšej skupinke, ktorá zostala pokojná. „Ren?“ dotkla som sa mu hlavy aby som upútala jeho pozornosť. Rentoora na mňa hneď obrátil pohľad a narovnal sa. „Áno?“ – „Poďme zistiť, či im nejako nemôžeme pomôcť. Ak vypadol prúd, mohol by si ho späť nahodiť, nie?“ začala som vstávať a Ren úsečne prikývol. Nasledoval ma do zadnej miestnosti, kde bolo počuť panické jačanie kuchára. Čašníci miestnosť osvetľovali baterkami a ponáhľali sa upokojovať zákazníkov. Kalla, čašníčka, ktorú som už trochu poznala, sa pri mne zastavila. „To je Luxray? Vyzerá nejako... ah, to je jedno. Je to Luxray, nie? Elektrický pokémon sa hodí. Mohla by si prosím skúsiť pozrieť poistky? Zistiť, čo sa stalo? Asi praskli všetky žiarovky...“ a už aj ona zmizla za dverami. Len som smerom k Renovi pokrčila plecami. „Takže je to na nás... poď, pozrieme to!“ Ren ma s prikývnutím nasledoval do miestnosti s poistkami. Občas uvoľnil malú vlnu elektriny a osvetľoval tak okolie, vďaka čomu sme na správnu miestnosť narazili relatívne ľahko. Tam si to prezrel, oňuchal ich a otočil sa na mňa. „Všetko je vporiadku. Po výmene žiaroviek a opätovnom zapnutí by to malo fungovať!“ Nadvihla som obočie. „Žiarovky tak trochu nemáme... skúsme pozrieť do skladu, uvidíme. Ale pochybujem, že by mali taký veľký počesť zásobných bateriek...“ a naozaj. Našli sme len trinásť žiaroviek, čo nebolo ani zďaleka dosť.  Po krátkom uvažovaní som teda vytiahla pokéball a Aceom a vyšla som von. „Mohol by si prosím skočiť po nové žiarovky? Skús skočiť za manažérom, mal by tu niekde byť, nech ti vypíše objednávku, a prosím, dones to hneď sem, áno? A... daj prosím pozor, nech sú poriadne kvalitné, nech novu nepopraskajú...“ Ace len prikývol a odletel a ja som sa vrátila do miestnosti za Luxrayom. „Takže, obvod je vporiadku? Prečo to vypadlo?“ Ren vyzeral mierne neisto. „Pravdepodobne boli použité zlé žiarovky. Pred dvomi mesiacmi bolo zakázané ich vyrábať, ale ešte sa vypredávajú zásoby...“ Prikývla som. „Takže ak dáme dobré žiarovky, bude to vpohode?“ – „Malo by to byť vporiadku, áno. Ale ani pri zlých žiarovkách by sa nemalo stať toto!“ Zarazila som sa. „Takže... čo sa teda stalo?“ Ren-Ren neodpovedal. S povzdychom som vyvolala Lilith. „Hol-hej, prečo je tu taká tma?“ spýtala sa zvedavo a hneď nechala plamene na jej opasku horieť silnejšie, aby tak osvetlila miestnosť. „Povedz, Rory, zaplietli sme sa do nejakého hororu?“ spýtala sa tajomne s úškrnkom. „Áno,“ prikývla som vážne a ignorovala Ren-Renov prekvapený výraz. „Sme v niečom podobnom. Hovorí sa tomu horor o vymieňaní prasknutých žiaroviek!“ Lilith sa urazene odtiahla. „To neznie ani trochu zaujímavo. Môžem ísť späť do pokébalu?“ Potriasla som hlavou. „Nie, nie, nie, ideš nám pomáhať, či sa ti to páči, alebo nie!“ schovala som jej pokéball do vrecka a ukázala som na prasknutú žiarovku na strope. „Dáš ju dole? Najskôr všetky dáme preč a keď sa vráti Ace, nahodíme nové...“ Lilith sa tvárila veľmi neochotne, no natiahla sa a žiarovku odmontovala. „Kam ju mám dať?“ Len som sa poobzerala a pohľad mi padol na prázdne kartónové krabice v rohu. Jednu som zobrala a natiahla sa s ňou k Lilith. „Sem, ďakujem! Postaráš sa aj o ostatné, nech nemusím hľadať rebrík?“ A tak Lilith odmontovávala žiarovičky, ja som držala krabicu a Ren, ten pozorne sledoval zástrčky a svetlá a... no všetko, čo fungovalo na elektrinu. „Roryy? My sme v Antieiku?“ vyjakla Lilith, keď sme vyšli na chodbu a ona ju spoznala. Prikývla som. „No a... nepotrebujú oni elektriku aby im fungovali chladničky? Kde budú uskladňovať to mňamkózne mäso?“ zhrozila sa a ja som prikývla. „Ak by sme vybrali všetky prasknuté žiarovky, mohli by sme prúd znovu zapnúť!“ ozval sa Luxray a ja som sa len uškrnula. „Tak Lilith, šup-šup! A potom ti nejaké to mäso môžem kúpiť!“ mrkla som na ňu a Lilith sa rozžiarila. Žiarovky nakoniec odmontovala v rekordnom čase. „Ren? Môžeme to ísť skúsiť zapnúť?“ spýtala som sa potom a Ren prikývol. „Ale radšej vypnite svetlá...“ Lilith bleskovo obehla teraž už prázdne (až na zamestnancov) Anteiku a povypínala vypínače. „A teraz mäsoooo!“ zajasala a prebehla k stolu, kde si začala u Suresha objednávať. Len som prevrátila oči a s Renom som sa vrátila späť k poistkám. „Rory? Oh tu si!“ zastavil nás po ceste Ace a zložil na zem obriu krabicu. „Toto je len časť, zvyšok pošlú neskôr, no na osvetlenie by to malo stačiť... odnesiem to Lilith, nech to namontuje? Videl som ju vpredu...“ mávol krídlom a ja som prikývla. „Áno, prosím... ale moment, jednu s vezmem! Ozaj! Si si istý, že budú dobré? Ren hovoril, že to pravdepodobne celé krachlo, lebo boli nejaké nekvalitné...“ Ace pokrčil plecami. „Vyberal ich manažér! Ja som sa len hral na poštového Pidgey!“ mrkol na mňa a odtiahol krabicu smerom k Lilith. Žiarovku som s Renovou pomocou zaskrutkovala a potom som čakala, kým sa Ace vrátil so správou, že Lilith žiarovky pomontovala. S poďakovaním som ho odvolala do pokéballu a pokúsila som sa zapnúť prúd. Teda, aj som ho zapla, ale žiarovka sa nerozsvietila. A keď som vykukla von. Zistila som, že ja tam je stále tma! Striasla som sa otočila som sa na Rena. „Prečo to nejde?“ Ren-Ren  zamyslene pozrel na svetlo a zjavne uvažoval. Potom začal vystreľovať žiarivé vlny a celá miestnosť odrazu svietila žltou. „Pekné!“ zasmiala som sa, keď sa rozsvietila aj žiarovka. Žlté svetlo po chvíli zmizlo, no žiarovka svietila. Skúsila som svetlo vypnúť a zapnúť – fungovalo. „Super, Ren-Ren!“ vypískla som a Ren na mňa pri prezývke len divne pozrel. Vyšla som na chodbu a šťastne som si vydýchla. „Funguje... a teraz nájsť Lilith, aby si nepoobjednávala polku reštaurácie...“ Pri dverách ma už čakal čašník s tým, či naozaj má doniesť Lilith tri steaky a asi milión zákuskov, čo som samozrejme zrušila. „My už pôjdeme, prosím, ignorujte všetko, čo povedala... dovidenia!“

101 [A] Drobeček [A] Drobeček | Neděle v 15:37 | Reagovat

[100]: Žárovky vyměněny, světla opět fungují. Za odměnu jsi dostala 200 Yenů a TM 39 - Rock Tomb.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
ZDROJE:
Obrázky, týkající se pokémonů - Serebii / Bulbapedia / Pokecheck
Ikonky - Serebii
Obrázky herních míst - Dragonith (dA), UkeSora
Některé články převzaty z minulého světa - pokemon-rpg-game.blog.cz;
autorská práva vyhrazena
Design blogu je v autorství (c) Enwy & Dragonith, slouží pouze k použití leagueofpokemon.blog.cz
Pokémon patří společnosti Nintendo, Creatures a GameFreak

".... a všechny kousky skládanky pak zapadnou do jednoho..."